ECLI:CZ:NS:2021:25.CDO.113.2021.1
sp. zn. 25 Cdo 113/2021-168
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Roberta Waltra a JUDr. Hany Tiché v právní věci žalobkyně: I. Š. , narozená dne XY, bytem XY, zastoupená Mgr. Milanem Vaňkátem, advokátem se sídlem Plaská 623/5, Praha 1, proti žalovanému: m. L. , se sídlem XY, IČO XY, zastoupené JUDr. Ivo Beránkem, advokátem se sídlem Sokolovská 47/73, Praha, o ochranu osobnosti, vedené u Okresního soudu v Mostě pod sp. zn. 15 C 9/2019, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. 9. 2020, č. j. 84 Co 84/2020-128, takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. 9. 2020, č. j. 84 Co 84/2020-128, v části výroku I b), jíž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že se zamítá žaloba na zaplacení 450.000 Kč s 8,05% úrokem z prodlení ročně od 22. 2. 2019 do zaplacení a na omluvu formou tiskové konference, spolu s výrokem II o náhradě nákladů řízení, se zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
II. Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. 9. 2020, č. j. 84 Co 84/2020-128, v celém výroku I a) a v části výroku I b), jíž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že se zamítá žaloba na písemnou omluvu, se odmítá .
Odůvodnění:
Okresní soud v Mostě rozsudkem ze dne 14. 1. 2020, č. j. 15 C 9/2019-79, uložil žalovanému přečíst při tiskové konferenci a následně doručit žalobkyni písemnou omluvu následujícího znění: „ XY “, uložil žalovanému zaplatit žalobkyni 500.000 Kč s příslušenstvím, v části požadovaného příslušenství za dobu od 7. 1. do 21. 2. 2019 žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Žalobkyně (odvolaná ředitelka školy zřizované žalovaným městem) se domáhala omluvy a peněžité náhrady s poukazem na to, že na tiskové konferenci konané na městském úřadě žalovaného dne 7. 1. 2016 ji mluvčí vystupující za žalovaného (starostka K. S., radní B. S. a nový ředitel školy J. O.) označili za zlodějku a nařkli ze zpronevěry a tyto výroky ji značně poškodily. Soud zjistil, že žalobkyni bylo dne 26. 11. 2015 doručeno odvolání z funkce ředitelky Základní a mateřské školy XY, jejímž je žalované město zřizovatelem, a dne 31. 12. 2015 okamžité zrušení pracovního poměru pro porušení povinností vyplývajících z právních předpisů zvláště hrubým způsobem. Na tiskové konferenci dne 7. 1. 2016 za účasti novinářů shora zmíněné osoby vystupující za žalovaného pronášely na adresu žalobkyně různá tvrzení, o nichž bylo následně referováno v tisku. Soud zhodnotil poukazovaná tvrzení v kontextu, v jakém byla pronesena na tiskové konferenci, a konstatoval, že se tak stalo záměrně, po přípravě, osobami vědomě porušujícími presumpci neviny, tedy šlo o objektivně způsobilý zásah do osobnostních práv žalobkyně. Soud věc posoudil podle §81, §82, §2910, §2894 odst. 2, §2956 a §2957 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, dále jen „o. z.“, a zohlednil východiska pro posouzení střetu práva na svobodu projevu a práva na ochranu osobnosti tak, jak byla shrnuta v nálezu Ústavního soudu ze dne 20. 5. 2014, sp. zn. IV. ÚS 1511/13. Tvrzení, že žalobkyně kradla, bylo formulováno jako fakt, aniž by ten, kdo výrok pronesl, měl rozumný důvod spoléhat se na pravdivost uvedené informace, pouhé zjištění účetních nesrovnalostí ve škole přitom nemůže obstát, ve vztahu k žalobkyni pak zcela popírá princip presumpce neviny. Sdělení byla silně expresivní, zahrnovala výrazné hodnotící prvky a byla vynesena poté, co odvolání žalobkyně z funkce vyvolalo na veřejnosti vlnu nelibosti. Soud zohlednil též postavení kritikou dotčené osoby, neboť od ředitelky školy na maloměstě se očekává zvýšená morální integrita. Protože výroky pronesli radní na konferenci cíleně svolané vedením města bez náležitého prověření rozhodných skutečností, byla jejich sdělení jednoznačně způsobilá zasáhnout do osobnostních práv žalobkyně, zejména do práva na ochranu občanské a profesní cti a vážnosti ve společnosti, a negativně s velkou intenzitou narušit všechny sféry jejího života, přičemž ztráta důvěry, jíž je osoba nařčená z trestného činu vystavena, pro ni může mít neodčinitelné následky. Počínání osob vystupujících za žalovaného není excesem z jejich činnosti pro něj a je plně přičitatelné žalovanému městu. Zásah do cti byl v daném případě mimořádný, navíc na ně navazovalo období dvou let, během nichž žalobkyně procházela trestním řízením, byla kvůli tomu vystavena duševním útrapám, jež se promítly i do jejího fyzického zdraví. Za částku způsobilou vyvážit či zmírnit následek neoprávněného zásahu pokládal soud 500.000 Kč, za niž si může žalobkyně například pořídit rodinnou dovolenou na Bali či auto, případně zmírnit finanční dopad toho, že o ni, dříve úspěšnou ředitelku základní školy, již není na trhu práce zájem. Uvedená částka odpovídá i preventivně-sankční funkci zadostiučinění, její výše by měla odrazovat od obdobných útoků a vyjadřovat, že zásada presumpce neviny je v demokratické společnosti vysoce ceněnou hodnotou.
Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud odvolací rozsudkem ze dne 30. 9. 2020, č. j. 84 Co 84/2020-128, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výrocích, jimiž byla žalovanému uložena povinnost přečíst omluvu na tiskové konferenci za to, že dne 7. 1. 2016 při tiskové konferenci M. ú. v L. pan B. S., paní K. S. a pan J. O. ve vztahu k paní Š. uvedli, že kradla, krade a bude krást, a že je zloděj, a dále uvedli či naznačovali, že se dopustila zpronevěry v souvislosti s nákupem notebooku, školních potřeb a masáží, a dále, že použila finanční prostředky uvedené příspěvkové organizace na své soukromé potřeby, a zaplatit žalobkyni částku 50.000 Kč s příslušenstvím [výrok I a)], změnil jej ohledně další části požadované omluvy tak, že žalobu zamítl v rozsahu, v jakém se žalobkyně dožadovala přečtení omluvy za sdělení žalovaného, že závažně porušila povinnosti, které vyplývají z jejích činností a úkolů a pravomocí statutárního zástupce příspěvkové organizace, tj. Základní školy a Mateřské školy XY, okres XY, a dále, že neinformovala zřizovatele o podstatných skutečnostech a nespolupracovala s ním, a že tak dokonce odmítala činit, že po 23. 11. 2015 měla přístup do školy a mohla přijít kdykoliv, že ve škole byla nejméně třikrát, že odmítla pracovní místo učitelky a že měla šanci školu předat , změnil jej též ve výroku o písemné omluvě tak, že žalobní požadavek na tuto formu zadostiučinění zcela zamítl, a konečně jej změnil též ve výroku o platební povinnosti žalovaného tak, že žalobu zamítl ohledně částky 450.000 Kč s příslušenstvím a [výrok I b)]; rozhodl též o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II). Odvolací soud konstatoval správnost skutkových zjištění soudu prvního stupně, doplnil, že osoby vystupující na tiskové konferenci byly osobami pomocnými ve smyslu §2914 o. z., souhlasil se závěrem o pasivní věcné legitimaci žalovaného i s hodnocením některých výroků pronesených na tiskové konferenci, které zasáhly do osobnostního práva žalobkyně na ochranu její občanské a profesní cti, lidské důstojnosti a vážnosti ve společnosti, to však pouze ve vztahu k tvrzením, jimiž žalovaný porušil zásadu presumpce neviny. Tato část výroků byla pronesena po přípravě a způsobem, z nějž mohli adresáti informací (veřejnost) dospět k závěru, že vina žalobkyně je jednoznačně dána a případný výsledek trestního řízení to jen potvrdí. Žalovaný přitom užil zcela nepřiměřených a expresivních výroků, nadto bez rozumných důvodů, pro něž by mohl mít podávané informace za pravdivé, zjevně v úmyslu žalobkyni poškodit a zabránit jí i do budoucna výkonu funkce ředitelky. Soud přihlédl ke statusu žalobkyně jako učitelky na maloměstě, k okolnosti, že k takovým vyjádření nedala podnět, i k tomu, že pronášejícím byla osoba veřejného práva. Jeví se tak správné, aby se žalovaný žalobkyni omluvil a poskytl jí též peněžitou satisfakci. Není však namístě, aby se omlouval opakovaně (různými způsoby), neboť do osobnostních práv žalobkyně opakovaně (různými způsoby) nezasáhl, navíc písemnou omluvu svým způsobem nahrazuje rozsudek, v němž je vyjádřena povinnost omluvit se, opakovanou omluvu pak nelze mít za součást přiměřeného zadostiučinění. Odvolací soud dále zdůraznil, že ne všechny výroky, které zazněly na tiskové konferenci, byly difamující. Výroky, jejichž obsahem bylo sdělení mající charakter běžné informace o tom, z jakých důvodů žalovaný přistoupil k odvolání žalobkyně z funkce ředitelky a rozvázání pracovního poměru s ní, nejsou způsobilé zasáhnout do osobnostních práv žalobkyně, ta se proto vůči nim domáhá ochrany nedůvodně. Ač je opodstatněná námitka žalovaného, že rozsudek okresního soudu je v tomto směru nepřezkoumatelný, jelikož se soud těmito výroky nezabýval, odvolací soud pro zřejmou nedůvodnost žaloby nepřistoupil ke zrušení rozsudku, neboť by to bylo ryze formální. Odvolací soud dále přisvědčil soudu prvního stupně, že k odškodnění zásahu porušením presumpce neviny nepostačuje pouhá omluva a je třeba přiznat též peněžitou náhradu, avšak okresní soud při stanovení její výše nesprávně zohlednil okolnosti, jež s difamujícími výroky nesouvisí, zejména to, že žalobkyně po tiskové konferenci byla dva roky trestně stíhaná; k prošetřování policií by totiž došlo bez ohledu na to, jaké výroky padly na tiskové konferenci, a újma takto utrpěná není s nimi v příčinné souvislosti. Při stanovení výše náhrady neobstojí poměřování s náklady na dovolenou či pořízení automobilu a nelze zohlednit ani zhoršení uplatnění žalobkyně na trhu práce, neboť tato skutečnost nebyla v řízení tvrzena, natož dokazována. Žalovaný v dané věci velmi hrubými veřejně prezentovanými výroky nepochybně nepřípustně zasáhl do osobnostních práv žalobkyně, aniž by jí tím však způsobil nějaké trvalé škody; výroky měly dopady na relativně malou část veřejnosti a byť vedly k dočasnému zhoršení psychického stavu žalobkyně, nelze opomenout, že se na něm nepochybně podílely i další skutečnosti, nesouvisející přímo s výroky žalovaného (nenadálé propuštění z pracovního poměru, šetření ze strany policie), čemuž nasvědčuje i to, že žalobkyně navštívila lékaře už před konáním tiskové konference, jakož i to, že žalobkyně podle lékařských zpráv spojovala své zdravotní problémy nikoliv s výroky, ale s prošetřováním své osoby a řízením o neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru. Za těchto okolností tedy odpovídá satisfakční i preventivně-sankční funkci zadostiučinění částka 50.000 Kč.
Proti rozsudku odvolacího soudu v celém jeho rozsahu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost podle §237 o. s. ř. dovozuje z toho, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Pro případ, že by tento rozpor dovolací soud neshledal, poukazuje dovolatelka na absenci patřičných judikatorních závěrů. V rozhodovací praxi Nejvyššího soudu podle ní doposud nebyla řešena otázka, zda lze omluvu požadovat nejen formou stejnou, jako byl samotný zásah, ale též formou nižší, tj. písemnou omluvou. Žalobkyně má za to, že výslovný zákaz z judikatury neplyne, přičemž se v projednávané věci nejedná o požadavek nepřiměřený. Odvolací soud dále nesprávně posoudil, že výroky napadající profesní způsobilost žalobkyně, jejichž obsahem jsou údajná pochybení v souvislosti s jejím odvoláním, nezasáhly do osobnostních práv žalobkyně. I výroky o tom, že závažně porušila své povinnosti statutárního zástupce příspěvkové organizace, neinformovala zřizovatele o podstatných skutečnostech a nespolupracovala s ním, o jejím přístupu do školy, odmítnutí místa učitelky a šanci školu předat, jsou difamující povahy, nemají toliko povahu běžné informace a jejich hodnocení odvolacím soudem je v rozporu s ustálenou judikaturou (např. nálezy Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. I. ÚS 1586/09, a ze dne 3. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2051/14, stanovisko Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 10. 1967, sp. zn. Prz 33/67, a rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 1995, sp. zn. Cdon 24/95, ze dne 31. 1. 2008, sp. zn. 30 Cdo 1941/2007, ze dne 30. 6. 2005, sp. zn. 30 Cdo 1872/2004, ze dne 31. 5. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3567/2010). Dovolatelka zdůraznila, že předmětná sdělení nebyla oprávněnou kritikou, naopak jimi byly sdělovány nepravdivé údaje a směřovaly k veřejné diskreditaci žalobkyně, zejména pak v okruhu osob, v němž se jako dlouholetá pracovnice ve školství v mosteckém regionu pohybuje, a zásadním způsobem podrývaly její možnost profesního uplatnění na pozici ředitelky. Dovolatelka dále zpochybňuje přiměřenost částky ve výši pouhých 50.000 Kč a vyzývá dovolací soud, aby korigoval náhled odvolacího soudu na otázky, lze-li při stanovení výše peněžité náhrady přihlédnout k trestnímu řízení, jež bylo zahájeno a podněcováno ze strany žalovaného (ač usnesení o zahájení trestního stíhání bylo zrušeno), dále pak, je-li možné výši peněžité náhrady poměřovat s cenami exotické dovolené, náklady na pořízení automobilu či jinými způsoby, jimiž by žalobkyně mohla naložit s peněžitou náhradou, a částečně si tak vynahradit vzniklou újmu. Vytýká odvolacímu soudu, že nepřihlédl ke všem podstatným okolnostem daného případu, zejména trvání zásahu, šíři ohlasu a vlivu utrpěné újmy na postavení žalobkyně ve společnosti. Rovněž trestní stíhání, zahájené osm měsíců po tiskové konferenci, jež mělo nepochybně na žalobkyni negativní dopady, bylo iniciováno žalovaným, tedy rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení příčinné souvislosti. Již v žalobě přitom bylo konstatováno, že zásah žalovaného negativně ovlivnil postavení žalobkyně v profesní sféře a její možné uplatnění, měl-li odvolací soud dané tvrzení za nedostatečné či nedostatečně podložené, měl žalobkyni vyzvat k jeho doplnění postupem podle §118a odst. 1 a 2 o. s. ř. Dovolatelka dále míní, že posouzení nároku na peněžitou satisfakci neodpovídá judikatuře reprezentované např. rozhodnutími Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2006, sp. zn. 30 Cdo 2919/2006, ze dne 7. 10. 2009, sp. zn. 30 Cdo 4431/2007, ze dne 27. 9. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4842/2010, ze dne 27. 9. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4380/2009, a ze dne 27. 10. 2003, sp. zn. 30 Cdo 2005/2003, a nálezem Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. I. ÚS 1586/09. Odvolací soud též chybně při stanovení výše satisfakce nepřihlédl k zavinění, ač si původce zásahu počínal úmyslně, s cílem zvýšit svůj vlastní politický kapitál, neboť vystupující reagovali na nepříznivé ohlasy veřejnosti po odvolání žalobkyně z místa ředitelky a potřebovali své kroky obhájit. Přisouzená částka tak nemůže vyvážit či zmírnit nepříznivé následky zásahu, ani plnit funkci preventivně-sankční. V místě bydliště žalobkyně měla a má kauza svůj vliv, ztěžuje jí další uplatnění a podepsala se i na zhoršeném zdraví žalobkyně. Nízká náhrada pak nemůže být způsobilá odradit žalovaného od pronášení jakýchkoliv dalších závadných výroků. Dovolatelka dále vytkla odvolacímu soudu, že se odchýlil od skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, aniž by dokazování sám zopakoval, doplnil dokazování toliko lékařskými zprávami, přesto však posoudil napadené výroky a jejich dopady odlišně, napadené rozhodnutí dále trpí nedostatečným odůvodněním a nepřezkoumatelností, rovněž je chybné ve vztahu k nákladům řízení (byla opomenuta část nákladů řízení odvolacího). Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí změnil tak, že se rozsudek soudu prvního stupně potvrzuje, případně je zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), a zabýval se nejprve jeho přípustností.
Dovolatelka napadla rozsudek odvolacího soudu v plném rozsahu, tedy i v části, jíž bylo potvrzeno pro ni příznivé vyhovující rozhodnutí soudu prvního stupně. V tomto rozsahu je tak dovolání subjektivně nepřípustné, neboť bylo-li v dané části napadeným rozhodnutím žalobkyni plně vyhověno, není zde újmy potenciálně napravitelné změnou či zrušením rozhodnutí odvolacího soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné v časopisu Soudní judikatura č. 3, ročník 1998, pod č. 28, nebo usnesení téhož soudu ze dne 1. 2. 2001, sp. zn. 29 Cdo 2357/2000, publikované pod C 154 v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, dále též jen „Soubor“, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2018, sp. zn. 25 Cdo 2384/2018). Nejvyšší soud proto dovolání v této části podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Dovolání dále není přípustné ani proti části výroku I b), jíž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že se zamítá žaloba na kompletní písemnou omluvu, neboť úvaha odvolacího soudu, že kombinace omluvy formou tiskové konference (rovnocenná forma se způsobem, jímž byly proneseny difamační výroky) s peněžitou náhradou nevyžaduje již další zdvojení omluvy, není zjevně nepřiměřená a je v souladu s judikaturou dovolacího soudu ohledně souběhu či gradace forem zadostiučinění. Morální (nepeněžitá) satisfakce může mít podobu omluvy, odvolání difamujícího výroku, uveřejnění soudního výroku v tisku, a tím uvedení věci veřejně na pravou míru, soudní konstatování porušení subjektivního práva apod. Zadostiučinění má být přiměřené, proto je nutné jeho odstupňování podle všech okolností, které provázejí vznik nemajetkové újmy tak, aby zvolený způsob zadostiučinění byl dostatečně účinný (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2020, sp. zn. 25 Cdo 167/2019). Lze očekávat, že účinnost odčinění bude dána zejména tehdy, je-li zachována shodná forma jako u samotného zásahu (bude dán v podstatě shodný okruh příjemců sdělení, stejná prezentace a věrohodnost původce). V posuzované věci nebylo zjištěno nic, co by odůvodňovalo vedle soudem přisouzených forem zadostiučinění ještě další formu omluvy téhož obsahového sdělení. I v této části tedy bylo dovolání odmítnuto.
Ve zbývajícím rozsahu je dovolání přípustné podle §237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v rozporu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, a v tomto rozsahu je důvodné.
Ke vzniku občanskoprávní povinnosti odčinit nemajetkovou újmu způsobenou zásahem do osobnosti člověka musí být splněna podmínka existence zásahu objektivně způsobilého vyvolat nemajetkovou újmu spočívajícího buď v porušení nebo ohrožení osobnosti člověka v jeho fyzické či morální integritě. Zásah musí být neoprávněný (protiprávní) a musí být zjištěna existence příčinné souvislosti mezi takovým zásahem a dotčením osobnostní sféry člověka. Neoprávněným je zásah do osobnosti člověka, který je v rozporu s objektivním právem, tj. s právním řádem. Ochranu poskytuje občanský zákoník proti takovým jednáním, která jsou objektivně způsobilá přivodit újmu na osobnosti subjektu práva zejména tím, že snižují jeho čest u jiných lidí, a ohrožují tak vážnost jeho postavení a uplatnění ve společnosti (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2019, sp. zn. 25 Cdo 3423/2018), přičemž zásah do práv jiného v daném konkrétním případě přesahuje míru, kterou již nelze v demokratické společnosti tolerovat (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2015, sp. zn. 30 Cdo 965/2015, obdobně též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2020, sp. zn. 25 Cdo 167/2019). Má-li se jednat o zásah do cti a vážnosti, pak je nutnou podmínkou pro poskytnutí ochrany vůči němu, aby jednání, kterým má být do osobnosti člověka zasaženo, mělo veřejné účinky a bylo objektivně způsobilé přivodit újmu (ohrožení nebo poškození) na osobnosti tím, že snižuje jeho čest a vážnost u jiných lidí. Není přitom potřeba, aby určité tvrzení bylo ve společnosti chápáno jako difamační všeobecně. Postačí, pokud takový účinek může mít jen u určité skupiny lidí, která tvoří okolní svět člověka, do jehož cti a vážnosti bylo zasaženo – a to například i jeho profesní prostředí (srov. Knap, K.; Švestka, J.; Jehlička, O.; Pavlík, P.; Plecitý V.: Ochrana osobnosti podle občanského práva. 4. vyd. Praha: Linde Praha, 2004, s. 314., dále též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2020, sp. zn. 25 Cdo 1304/2019, či též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3567/2010,Soubor C 13171 až 13173). Při posuzování způsobilosti zasáhnout do osobnosti člověka je nutné přihlédnout ke všem okolnostem věci a hodnotit ji nikoliv jen podle použitých výrazů a formulací, ale podle celkového dojmu s přihlédnutím ke všem souvislostem a okolnostem, za nichž k závadnému jednání došlo (viz opět rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3567/2010).
Z těchto důvodů nelze difamační verbální zásah do osobnostních práv paušálně spojovat s určitým typem sdělované informace či zvolenými výrazy, ale je nutné vážit jeho potenciál přivodit újmu konkrétnímu dotčenému člověku, tedy především, zda pronesená slova byla způsobilá s dostatečnou intenzitou negativně ovlivnit způsob, jímž je vnímán okolím a zasáhnout do jeho morální či profesní integrity, cti a vážnosti, a to v míře přesahující tolerovatelnou mez. Každý člověk přitom může být zasažen rozdílným okruhem vznášených tvrzení v návaznosti na individuální aspekty jeho osobnosti, jakož i okolí, kde se pohybuje a na to, jak jím je vnímán, a to včetně okolí profesního. I v tomto směru je možné vycházet z judikaturou setrvale přijímané zásady, že zásah do osobnostních práv je nutno hodnotit vždy objektivně s přihlédnutím ke konkrétní situaci, za které k němu došlo (tzv. konkrétní uplatnění objektivního kritéria), jakož i k osobě postižené fyzické osoby (tzv. diferencované uplatnění objektivního kritéria). Uplatnění konkrétního a diferencovaného objektivního hodnocení znamená, že o snížení důstojnosti postižené fyzické osoby či její vážnosti ve společnosti ve značné míře půjde tam, kde za konkrétní situace, za které k neoprávněnému zásahu do osobnosti fyzické osoby došlo, jakož i s přihlédnutím k dotčené fyzické osobě, lze spolehlivě dovodit, že by nastalou nemajetkovou újmu vzhledem k intenzitě a trvání nepříznivého následku spočívajícího ve snížení její důstojnosti či vážnosti ve společnosti pociťovala jako závažnou zpravidla každá fyzická osoba nacházející se na místě a v postavení postižené fyzické osoby (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2020, sp. zn. 25 Cdo 1004/2020, a judikaturu v něm odkazovanou).
Lze přisvědčit odvolacímu soudu, že v obecné rovině sdělení důvodů, pro které žalovaný odvolal žalobkyni z funkce ředitelky školy a následně s ní ukončil pracovní poměr, má samo o sobě povahu výroků skutkové povahy, u nichž není nutno ani prokazovat správnost úsudku, proč bylo takto postupováno. Na druhou stranu ovšem nelze přehlédnout kontext, v němž tato sdělení byla podána, jak byla formulována a jak vyzněla. Nelze se tak spokojit s konstatováním odvolacího soudu, že výroky nenarušující přímo princip presumpce neviny mají povahu běžné informace, ale je třeba se zabývat tím, jak by takováto sdělení týkající se okolností provázejících ukončení pracovní činnosti žalobkyně na funkci ředitelky školy pociťovala každá fyzická osoba nacházející se na místě a v postavení žalobkyně. Úvaha, zda je konkrétní výrok nepřiměřený a neoprávněně zasahující do osobnostních práv jiného, si pak samozřejmě mimo zhodnocení jeho difamačního potenciálu žádá též uvážení dalších podstatných okolností, zejména zda tvrzení měla skutkovou povahu či šlo o hodnotící soudy a v návaznosti na to i podmínek jejich přípustnosti (k tomu viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2020, sp. zn. 25 Cdo 3479/2018). Označil-li odvolací soud v tomto směru rozhodnutí soudu prvního stupně za nepřezkoumatelné, aniž měl vyjasněno, zda šlo skutečně jen o popis důvodů pro popsané pracovněprávní kroky žalovaného jako zaměstnavatele ředitelky v jím zřízené příspěvkové organizaci, či o celkový popis situace a náhledu žalovaného na působení žalobkyně ve funkci, pak jeho úvaha vylučující protiprávnost části výroků toliko s poukazem na to, že se jedná o sdělení mající povahu běžné informace, jako správná neobstojí.
Z těchto důvodů pak nemůže obstát jako správné ani rozhodnutí o výši peněžité náhrady. Zadostiučinění se váže na újmu utrpěnou v důsledku neoprávněného zásahu a nebyl-li jeho rozsah doposud náležitě stanoven, není tu dostatečný podklad pro závěr o odpovídající výši satisfakce. Odvolací soud sice tento aspekt zmínil, nicméně dostatečně nezohlednil ve výroku o výši peněžité náhrady, že zásah do osobnostních práv porušením principu presumpce neviny je z povahy věci razantní, neboť se dotýká velmi významné hodnoty, chráněné nastavením dosti přísných podmínek, za jakých může být poskytována informace o něčí vině v trestněprávní rovině. Je tomu tak proto, že neoprávněné označení narušující tuto presumpci má obzvláště závažný dopad do cti a důstojnosti dotčené osoby. K porušení tedy dochází, jestliže veřejně sdělená informace ohledně osoby obviněné z trestného činu (či jen podezřelé) odráží názor, že je vinná, předtím než jí vina byla prokázána zákonným způsobem. I když vina není formálně konstatována, postačí existence určité úvahy naznačující, že je na obviněného nahlíženo již jako na vinného. Zásadní rozdíl je proto třeba činit mezi tvrzením, že někdo je pouze podezřelý ze spáchání trestného činu, a jasným prohlášením, že se dotyčná osoba dopustila daného činu, aniž by byla pravomocně odsouzena; nejen veřejní činitelé ale i mediální subjekty jsou povinni pečlivě volit svá slova (srov. zejména rozsudky ESLP ve věcech Khuzhin a ostatní proti Rusku, z 23. 10. 2008, stížnost č. 13470/02, Böhmer proti Německu z 3. 10. 2002, stížnost č. 37568/97, a Nešťák proti Slovensku z 27. 2. 2007, stížnost č. 65559/01, dále též např. nález Ústavního soudu z 27. 1. 2016, sp. zn. I. ÚS 1965/15). Z toho vyplývá, že veřejné sdělení nejen navozující dojem, že kritizovaná osoba se dopustila trestného činu, nýbrž ji za pachatele výslovně označující, je natolik významným zásahem do osobnostních práv, k jehož odčinění zpravidla nepostačí jiné formy zadostiučinění než peněžitá náhrada. Její výše by pak zpravidla neměla být jen symbolická, nýbrž musí zohledňovat všechny okolnosti věci (srov. nedávnou judikaturu dovolacího soudu k otázkám peněžité náhrady za porušení presumpce neviny, zejména rozsudky ze dne 22. 10. 2020, sp. zn. 25 Cdo 3703/2019, či ze dne z 25. 6. 2020, sp. zn. 25 Cdo 1304/2019).
Z tohoto pohledu Nejvyšší soud zjistil procesní pochybení, k němuž je třeba přihlédnout podle §242 odst. 3 o. s. ř., a to v postupu odvolacího soudu, který svůj závěr o absenci dopadů na žalobkyni v její profesní sféře vyslovil, aniž by za pomoci zákonem předvídaných prostředků procesního práva odstranil případnou neúplnost vylíčení všech rozhodujících skutečností žalobkyní v tomto směru a nedostatečnost navržených důkazů; nedostatečné plnění poučovací povinnosti přitom může zakládat vadu ohrožující správnost rozhodnutí ve věci (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2012, sp. zn. 22 Cdo 4250/2010). Žalobkyně již v žalobě zmínila, že vyřčené difamační výroky z ní činí nedůvěryhodnou zaměstnankyni, což má značný negativní dopad na její profesní uplatnění, obdobně se pak vyjádřila i ve své účastnické výpovědi na jednání dne 7. 1. 2020. Ač zadostiučinění za neoprávněný zásah nelze ztotožňovat s náhradou majetkové újmy (ztráty na výdělku či ušlého zisku), kterou poškozený eventuálně též utrpěl v důsledku daného zásahu, nelze vyloučit, že negativní dopady do profesní oblasti budou též brány v potaz jako jedna z okolností relevantní pro stanovení výše zadostiučinění (viz shora zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2020, sp. zn. 25 Cdo 1004/2020). Odvolací soud měl tedy uvážit možnost postupu podle §118a o. s. ř. v mezích stanovených pro odvolací řízení §213b o. s. ř. a v návaznosti na to zvolit vhodný procesní postup (k tomu viz více např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2247/2014).
Oproti tomu z napadeného rozsudku se nepodává, jak uvádí dovolatelka, že by se snad odvolací soud měl bez zopakování dokazování odchýlit od skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, rozdílnost jeho posouzení totiž tkví především v odlišných právních závěrech. Taktéž výtka stran nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí se jeví neopodstatněná, odůvodnění zjevně neobsahuje takové nedostatky ve své srozumitelnosti či dostatečném zdůvodnění, jež by bránily účastníkům náležitě formulovat důvody dovolání, a je z něj zřejmé, jak a proč bylo rozhodnuto, což jsou v souladu s ustálenou judikaturou stěžejní měřítka přezkoumatelnosti rozhodnutí odvolacího soudu (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3814/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2020, sp. zn. 23 Cdo 88/2020).
Brojí-li dále dovolatelka proti nedostatečnému zohlednění veškerých okolností podstatných pro stanovení výše přisouzené peněžní satisfakce, lze k jejím výhradám uvést, že zadostiučinění za zásah do osobnostních práv člověka ve smyslu §81 o. z. lze v souladu s §2956 o. z. přiznat, je-li prokázána závažná újma na straně poškozeného, která vznikla v příčinné souvislosti s protiprávním zásahem škůdce (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2019, sp. zn. 25 Cdo 2308/2018). Příčinnou souvislost je tedy třeba sledovat mezi tvrzenou újmou a protiprávním zásahem, nikoliv celkovým negativním přístupem žalovaného k žalobkyni a veškerými jeho počiny, jež ji mohly poškodit (dopustí-li se dotyčný více různých zásahů, je samozřejmě možné, aby se poškozený domáhal náhrady za každý z nich, což se však musí odrazit ve vylíčení rozhodujících skutečností v žalobě). V projednávaném sporu se přitom žalobkyně domáhá satisfakce za újmu způsobenou výroky pronesenými žalovaným (respektive osobami za něj jednajícími), takto ostatně sama vymezila předmět řízení v podané žalobě, přičemž ani ve svých výhradách proti úsudku odvolacího soudu v tomto směru nepřichází s tím, že by zahájení trestního stíhání bylo přímým důsledkem právě výroků vyřčených na tiskové konferenci. Uvádí-li žalobkyně v dovolání, že stíhání její osoby inicioval právě žalovaný a že jí toto stíhání způsobilo značnou újmu, je třeba uvést, že i pokud tomu tak je, nevyvrací tato skutečnost správnost závěru odvolacího soudu o absenci příčinné souvislosti s protiprávním zásahem v podobě výroků na tiskové konferenci.
Požaduje-li dovolatelka vyšší částku poukazem na preventivně-sankční funkci náhrady, je třeba uvést, že Nejvyšší soud se ve své rozhodovací praxi přiklonil k tomu, že tato funkce by se měla prosadit toliko v rámci primární funkce kompenzačně-satisfakční a sankční funkcí nelze bez dalšího odůvodnit stanovení podstatně vyšší náhrady tak, aby byla se zřetelem k majetkovým poměrům škůdce způsobilá jej exemplárně potrestat a odradit od opakování obdobného zásahu (k tomu viz více rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2020, sp. zn. 25 Cdo 1004/2020, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2020, sp. zn. 25 Cdo 27/2020, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2020, sp. zn. 25 Cdo 1752/2019). Úloha náhrady nemajetkové újmy je především satisfakční, jejím smyslem je tedy přiměřeně, tj. s ohledem na všechny okolnosti případu, účinně vyvážit a zmírnit nepříznivý následek neoprávněného zásahu, jelikož nemajetková újma vzniklá porušením osobnostních práv se v obecném smyslu ani nedá „odškodnit“ a rozsah újmy nelze exaktně kvantifikovat, lze za ni jen poskytnout zadostiučinění – satisfakci (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2019, sp. zn. 25 Cdo 703/2019, a judikatura v něm odkazovaná). Z uvedeného rovněž vyplývá, že její vyčíslení nelze jednoznačně odvíjet ani od hodnoty hmotných statků, o jejichž získání dotčená osoba usiluje, neboť nelze-li nemajetkovou újmu exaktně kvantifikovat, není možné ji ani jednoznačně poměřovat hodnotou penězi ocenitelných věcí a služeb. I v tomto směru tedy není odvolacímu soudu důvodu cokoliv vytýkat. S dovolatelkou však lze souhlasit, že při stanovování výše náhrady je třeba vážit též zavinění a motiv původce zásahu (viz opět např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2020, sp. zn. 25 Cdo 1752/2019). Ačkoliv odvolací soud vyšel ze zjištění soudu prvního stupně o úmyslném počínání žalovaného, z odůvodnění jeho rozhodnutí nevyplývá, že by tuto skutečnost zohlednil při určení výše peněžité náhrady.
Nejvyšší soud tedy shledal, že v rozsahu, v jakém je dovolání přípustné, bylo podáno důvodně, proto podle §243e o. s. ř. zrušil rozhodnutí odvolacího soudu v zamítavé části b) výroku I s výjimkou jeho části ohledně písemné omluvy, jakož i v závislém výroku nákladovém [byť jinak samostatnému dovolacímu přezkumu nepodléhá, viz §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.], a vrátil věc v tomto rozsahu odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci soud rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 7. 2021
JUDr. Petr Vojtek
předseda senátu