ECLI:CZ:NS:2021:25.CDO.1205.2021.1
sp. zn. 25 Cdo 1205/2021-178
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudkyň JUDr. Martiny Vršanské a JUDr. Hany Tiché v právní věci žalobce: V. S., narozen XY, bytem XY, proti žalované: Allianz pojišťovna, a.s. , IČO: 47115971, se sídlem Ke Štvanici 656/3, Praha 8, o 716 570 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 27 C 111/2019, o dovolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 3. 9. 2020, č. j. 27 C 111/2019-103 a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 2. 2021, č. j. 54 Co 415/2020-147, takto:
I. Řízení o dovolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 3. 9. 2020, č. j. 27 C 111/2019-103, se zastavuje .
II. Dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 2. 2021, č. j. 54 Co 415/2020-147, se odmítá .
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 3. 9. 2020, č. j. 27 C 111/2019-103, zamítl žalobu o zaplacení 716 570 Kč s příslušenstvím a rozhodl o nákladech řízení, poté, co shledal promlčeným žalobcem uplatněný nárok na pojistné plnění za škodu na jeho domě (566 570 Kč), poškozeném při dopravní nehodě vozidla pojištěného podle zákona č. 168/1999 Sb. u žalované, a za nemajetkovou újmu, kterou v důsledku této události utrpěl (150 000 Kč). Městský soud v Praze k částečnému zpětvzetí žaloby rozsudkem ze dne 2. 2. 2021, č. j. 54 Co 415/2020-147, co do částky 616 570 Kč s příslušenstvím (z toho 476 570 Kč na náhradu škody a 140 000 Kč na náhradu nemajetkové újmy) rozsudek soudu prvního stupně zrušil a řízení v uvedeném rozsahu zastavil, co do 100 000 Kč s příslušenstvím zamítavý rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech za řízení před soudy obou stupňů. Věcně odvolací soud rozhodl o žalobě o zaplacení 90 000 Kč na náhradu škody na majetku a o zaplacení 10 000 Kč na náhradu nemajetkové újmy. Ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně, že nárok žalobce na pojistné plnění je podle §635 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), ve spojení s §629 odst. 1 o. z. a §626 o. z. promlčen, aniž by posuzoval splnění předpokladů odpovědnosti žalovaného za oba uplatněné nároky (odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2019, sp. zn. 25 Cdo 1976/2019). Žalobce totiž uplatnil u soudu právo na pojistné plnění až poté, co marně uplynula tříletá subjektivní promlčecí lhůta, v níž mohl uplatnit právo na náhradu škody proti škůdci. Tím se podle §635 odst. 2 o. z. promlčelo též právo na pojistné plnění z pojištění odpovědnosti.
Proti rozsudku odvolacího soudu i proti rozsudku soudu prvního stupně podal žalobce dovolání. Přípustnost dovolání založil na tvrzení, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na otázkách, které doposud nebyly dovolacím soudem řešeny, otázce, která by měla být dovolacím soudem posouzena jinak a při jejímž posouzení se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu. Nesouhlasil s právním závěrem odvolacího soudu o promlčení nároku na pojistné plnění, vyjádřil výhrady vůči rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2019, sp. zn. 25 Cdo 1976/2019, publikovanému pod č. 68/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Sbírka“), a namítl, že v praxi byla promlčecí lhůta nároku na pojistné plnění posuzována tak, že počala běžet rok po dopravní nehodě, zatímco závěr Nejvyššího soudu ve shora uvedeném rozsudku, na který odkazuje odvolací soud, je nepředvídatelný a narušuje právní jistotu. Dovolatel také nesouhlasil se stanoviskem Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 1983, uveřejněným pod č. 29/1983 Sbírky, podle něhož nemusí být nárok na náhradu škody věcně zkoumán, lze-li uzavřít, že námitka promlčení je důvodná. Takový přístup je překonaný a socialistický. Vznesením námitky promlčení byly podle dovolatele porušeny dobré mravy, princip rovnosti, ochrana slabší strany a došlo ke zneužití práva (odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 16. 6. 2020, sp. zn. III. ÚS 2552/18). Konečně žalobce též namítl, že soudce byl podjatý, podpůrci žalobce byla znemožněna účast při jednání soudu, nebylo mu doručeno vyjádření žalované k odvolání a její souhlas se zpětvzetím žaloby, soud opomenul některé důkazy, popř. je označil za nevýznamné.
Dovolání je mimořádným opravným prostředkem proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu (§236 odst. 1 o. s. ř.). Opravným prostředkem pro přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně je odvolání, pokud to zákon nevylučuje (§201 o. s. ř.). Občanský soudní řád proto také neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti takovému rozhodnutí. Tím, že žalobce směřoval „dovolání" výslovně též proti rozsudku soudu prvního stupně, uvedenou podmínku dovolacího řízení opomenul.
Protože je nedostatek funkční příslušnosti neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, Nejvyšší soud řízení o „dovolání" proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 3. 9. 2020, č. j. 27 C 111/2019-103, které touto vadou trpí, podle §104 odst. 1 věty první o. s. ř. ve spojení s §243b o. s. ř. zastavil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2003 sp. zn. 29 Odo 265/2003, uveřejněné pod číslem 47/2006 Sbírky).
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.) s právnickým vzděláním ve smyslu §241 odst. 2 písm. a) o. s. ř., avšak není přípustné.
V řízení, jehož předmětem je částka skládající se z několika samostatných nároků, odvíjejících se od odlišného skutkového základu, má rozhodnutí o každém z nich charakter samostatného výroku a přípustnost dovolání je třeba zkoumat samostatně, a to bez ohledu na to, že tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a že o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 32 Odo 747/2002, publikované v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod C 2236, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3238/2013, nebo rozsudek ze dne 1. 11. 2017, sp. zn. 25 Cdo 2245/2017, publikovaný pod č. 7/2019 Sbírky). Tyto judikatorní závěry jsou použitelné i po změně §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. provedené s účinností od 30. 9. 2017 zákonem č. 296/2017 Sb. Rozhodoval-li odvolací soud o žalobě sestávající ze dvou samostatných nároků, a to nároku na pojistné plnění za poškození domu v částce 90 000 Kč a nároku na pojistné plnění za nemajetkovou újmu ve výši 10 000 Kč, nepřevyšuje posledně uvedený nárok limit stanovený v §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přičemž nejde o vztah ze spotřebitelské smlouvy ani o pracovněprávní nárok. Proto je dovolání proti rozhodnutí o žalobě na zaplacení 10 000 Kč nepřípustné a dovolací soud jej podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu, zejména rozsudku ze dne 28. 11. 2019, sp. zn. 25 Cdo 1976/2019, publikovaného pod č. 68/2020 Sbírky, účelem ustanovení §635 odst. 2 o. z. je sjednocení konce promlčecí lhůty u práva na náhradu škody a práva na pojistné plnění z pojištění odpovědnosti. Má zamezit situacím, kdy může poškozený vymáhat pojistné plnění po pojišťovně, i když je nárok vůči poškozenému promlčen. Závazek z pojištění odpovědnosti má totiž akcesorickou povahu k povinnosti pojištěného nahradit vzniklou újmu, která je předpokladem vzniku práva na pojistné plnění z pojištění odpovědnosti. Právo na pojistné plnění se proto může promlčet dříve, než uplyne promlčecí lhůta stanovená v ustanovení §626 o. z., a to uplynutím subjektivní promlčecí lhůty k uplatnění práva na náhradu škody (srov. TÉGL a WEINHOLD. In: MELZER, Filip. Občanský zákoník: velký komentář. Svazek III, §419-654 a související společná a přechodná ustanovení. Praha: Leges, 2014, s. 1004. ISBN 978-80-7502-003-1). Odvolací soud se v daném případě při posouzení běhu promlčecí lhůty od těchto východisek neodchýlil a dovolací soud nemá důvod je měnit.
Odvolací soud nepokládal námitku promlčení za rozpornou s dobrými mravy a dovolatel v dovolání neuvedl žádné argumenty, které by mohly vést k závěru o nesprávnosti tohoto právního posouzení. Závěry dovolatelem zmíněného nálezu Ústavního soudu ze dne 16. 6. 2020, sp. zn. III. ÚS 2552/18, na danou věc nijak nedopadají, neboť v tam posuzované věci šlo o nárok na náhradu škody, která žalobkyni vznikla tím, že za ni pojišťovna neplnila z pojištění úvěru a ona musela úvěr doplatit sama, a pro hodnocení námitky promlčení měla význam zejména okolnost, že náhled soudů na otázku aktivní legitimace pojištěné osoby domáhat se poskytnutí pojistného plnění byl dlouhodobě neustálený, pročež podle Ústavního soudu žalobkyni nemělo být přičítáno k tíži, že se nejprve domáhala výplaty pojistného plnění, zatímco z titulu náhrady škody se žalované částky domáhala až poté, co byla její původní žaloba pro nedostatek aktivní legitimace krajským soudem zamítnuta.
Námitky podjatosti soudce, znemožnění přítomnosti podpůrce u jednání, opomenutí některých důkazů či nedoručení vyjádření žalované a jejího souhlasu s částečným zpětvzetím žaloby představují námitky vad řízení, k nimž však lze podle §242 odst. 3 o. s. ř. v dovolacím řízení přihlédnout pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2018, sp. zn. 23 Cdo 3146/2018, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 4. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1430/2018, nebo nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16). Taková situace v daném případě nenastala.
Nejvyšší soud proto odmítl dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu pro nepřípustnost podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 8. 6. 2021
JUDr. Petr Vojtek
předseda senátu