ECLI:CZ:NS:2021:25.CDO.1557.2019.1
sp. zn. 25 Cdo 1557/2019-287
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Martiny Vršanské v právní věci žalobkyně: O. D. , narozená XY, bytem XY, zastoupena JUDr. Monikou Forejtovou, Ph.D., advokátkou se sídlem Náplavní 2013/1, Praha 2, proti žalované: Česká republika – Generální finanční ředitelství , IČO 72080043, se sídlem Lazarská 15/7, Praha 1, o 800 487 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 12 C 223/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 14. 11. 2018, č. j. 25 Co 266/2018-262, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Mělníku rozsudkem ze dne 15. 5. 2018, č. j. 12 C 223/2015-233, zastavil řízení co do částky 34 384,29 Kč s příslušenstvím (výrok I), uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 766 102,71 Kč s příslušenstvím (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III). Rozhodl tak o žalobě na náhradu škody v podobě ušlého zisku z nájemného z níže dále specifikovaného pozemku. Vyšel ze zjištění, že právní předchůdkyně žalobkyně O. D., narozená XY, (matka žalobkyně) se domáhala na základě zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, vydání pozemku parc. č. XY v k. ú. a obci XY (dále jen „předmětný pozemek“), který spolu se spoluvlastníky za nápadně nevýhodných podmínek a v tísni prodala státu na základě kupní smlouvy ze dne 22. 4. 1976. Stát, jednající Okresním úřadem Mělník, následně Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových a posléze Generálním finančním ředitelstvím, odmítal dobrovolně vydat předmětný pozemek (byl jí vydán pouze krátce od 26. 1. 1993 do 11. 7. 1994), ač jí toto právo svědčilo. Vydání se domáhala dlouho neúspěšně soudní cestou, kdy až Ústavní soud nálezem ze dne 4. 4. 2012, sp. zn. I. ÚS 2758/10, rozhodl v její prospěch. Nápravy se právní předchůdkyně žalobkyně domohla až 27. 12. 2012, kdy na základě rozsudku Okresního soudu v Mělníku ze dne 7. 6. 2012, č. j. 8 C 200/2005-288, ve znění rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 11. 10. 2012, č. j. 27 Co 415/2012-344, byla uzavřena dohoda o vydání věci a převodu jedné ideální poloviny předmětného pozemku na právní předchůdkyni žalobkyně. Ta dne 1. 2. 2013 zemřela a žalobkyně jako jediná dědička nabyla děděním spoluvlastnický podíl předmětného pozemku a pohledávku proti státu z titulu náhrady škody – ušlého nájmu v částce 889 431 Kč (usnesení Okresního soudu v Mělníku ze dne 27. 6. 2013, č. j. 50 D 207/2013-165, jež nabylo právní moci 27. 6. 2013). Výši ušlého zisku v částce 766 102,71 Kč za období od 11. 7. 1994 do 1. 11. 2012 stanovil soud na základě znaleckého posudku společnosti ZNALEX, s.r.o., ze dne 28. 3. 2013, č. 495/33/2013. Soud prvního stupně žalobě (podané 2. 11. 2015) vyhověl, neboť dospěl k závěru, že žalovaná podle §420 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, (dále jen „obč. zák.“) odpovídá žalobkyni za škodu na ušlém zisku z nájemného za období od 11. 7. 1994 do 1. 11. 2012, kterou jí způsobila tím, že jí nevydala pozemek č. XY v katastrálním území XY. Námitku promlčení, kterou žalovaná uplatnila, shledal rozpornou s dobrými mravy ve smyslu §3 obč. zák. Ohledně částky 34 384,29 Kč s příslušenstvím řízení zastavil, neboť v této části vzala žalobkyně žalobu zpět.
K odvolání žalované Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 14. 11. 2018, č. j. 25 Co 266/2018-262, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II tak, že žaloba, jíž se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení 766 102,71 Kč s příslušenstvím, se zamítá (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízením před soudem prvního stupně (výrok II) a soudem odvolacím (výrok III). Vyšel ze skutkových závěrů soudu prvního stupně a shodně s ním uzavřel, že žalovaná odpovídá žalobkyni za škodu podle §420 odst. 1 obč. zák., neboť jako povinná osoba podle zákona č. 87/1991 Sb. nevydala žalobkyni v třicetidenní lhůtě uvedené v §5 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. předmětný pozemek a tím porušila svou právní povinnost, přičemž toto porušení je v příčinné souvislosti se škodou vzniklou žalobkyni, která spočívá v ušlém zisku, kterého by mohla za uvedené období dosáhnout z pronájmu předmětného pozemku. Stejně tak potvrdil jeho závěr, že nárok žalobkyně by byl promlčen, neboť požadovala-li ušlý zisk od 11. 7. 1994 do 1. 12. 2012, přičemž žalobu podala 2. 11. 2015, marně uplynula jak subjektivní, tak objektivní promlčecí doba ve smyslu §106 obč. zák. Za správný považuje odvolací soud rovněž právní závěr soudu prvního stupně, že uplatnění námitky promlčení žalovanou je v rozporu s dobrými mravy, avšak pouze pokud jde o období do roku 2013. Výjimečnost situace daná okolnostmi projednávané věci, jež odůvodňovala postup podle §3 odst. 1 obč. zák. do konce dědického řízení po právní předchůdkyni žalobkyně, není již dána poté, kdy žalobkyně, přestože měla všechny informace potřebné k uplatnění nároku u soudu (navíc vyslovené v dědickém rozhodnutí), žalobu téměř po dobu dva a půl roku nepodala, aniž by k tomu měla jakýkoli důvod. Námitka promlčení, jejíž uplatnění v tomto období již není v rozporu s dobrými mravy, je tak dle odvolacího soudu důvodná.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci s tím, že se odvolací soud při svém rozhodnutí odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu v otázce posouzení námitky promlčení. Již dříve dovolacím soudem posouzená otázka právního režimu náhrady škody v těchto případech by pak měla být posouzena jinak. Soudy dovodily, že v dané věci jde o nárok na náhradu škody podle §420 odst. 1 obč. zák., a to s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 1791/2011. S tímto závěrem se dovolatelka neztotožňuje a namítá, že věc má být posouzena podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. Zmíněný rozsudek dle dovolatelky nelze aplikovat, neboť v jím řešeném případě byla povinnou osobou fyzická osoba, zatímco v jejím případě je povinnou osobou přímo stát. Dále, ačkoliv nesdílí názor soudů ve věci právního posouzení režimu náhrady škody, kvituje závěry soudu prvního stupně, který v daném případě aplikoval korektiv zásady dobrých mravů, zatímco odvolací soud k této otázce přistoupil přepjatě formalisticky a v rozporu s principy spravedlnosti tím, že dostatečně nezohlednil všechny okolnosti případu, čímž se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe. Navrhla, aby dovolací soud změnil rozsudek odvolacího soudu tak, že se rozsudek soudu prvního stupně potvrzuje a přiznal ji náhradu nákladů řízení před soudy všech stupňů.
Žalovaná v podaném vyjádření k dovolání uvedla, že se zcela ztotožňuje se závěry obou soudů v posouzení věci podle §420 odst. 1 obč. zák. a se závěrem odvolacího soudu ohledně posouzení námitky promlčení z hlediska dobrých mravů. Navrhla, aby dovolací soud dovolání zamítl a přiznal žalované náhradu nákladů dovolacího řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), není však přípustné podle §237 o. s. ř.
Jak uvedly soud prvního stupně i soud odvolací, otázkou porušení povinnosti vydat věc oprávněné osobě podle §5 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, se Nejvyšší soud zabýval v rozsudku velkého senátu ze dne 12. 9. 2012, sp. zn. 31 Cdo 1791/2011, publikovaném pod č. 7/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen „Sbírka“. V něm uvedl, že ukládá-li §5 zákona č. 87/1991 Sb. ve znění pozdějších předpisů povinné osobě vydat věc na základě včasné písemné výzvy oprávněné osobě, která prokáže svůj nárok na vydání věci a uvede způsob jejího převzetí státem, a to tím způsobem, že s ní uzavře dohodu o vydání věci a věc vydá nejpozději do třiceti dnů po uplynutí lhůty uvedené v §5 odst. 2 uvedeného zákona, jde o právní povinnost. Porušení této povinnosti může založit odpovědnost povinné osoby za vznik škody tím způsobené oprávněné osobě, a to v režimu §420 odst. 1 obč. zák. (srov. shodně např. rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 842/99 a 25 Cdo 628/2001). Nárok oprávněné osoby na náhradu ušlého zisku uplatněný vůči povinné osobě jako škoda vzniklá porušením povinnosti vydat včas věc podle zákona č. 87/1991 Sb. není nárokem vycházejícím z vlastnického práva k vydávané věci; oprávněná osoba je oprávněna se jej domáhat vůči povinné osobě bez zřetele k tomu, zda dosud probíhá řízení v restituční věci, v němž oprávněná osoba uplatnila vůči povinné osobě právo na vydání věci. Proti státu z titulu jeho nesprávného úředního postupu lze uplatňovat nárok na náhradu škody způsobené oprávněné osobě tím, že jí povinná osoba věc včas nevydala, jen za předpokladu, že nesprávný úřední postup, jenž má spočívat v tom, že soud nerozhodl o restituční věci bez průtahů, vedl ke ztrátě pohledávky oprávněné osoby (z titulu odpovědnosti za škodu) vůči povinné osobě. Příčinná souvislost mezi vznikem tvrzené škody a nesprávným úředním postupem soudu by tudíž byla dána, jen kdyby bylo možno uzavřít, že nebýt takového porušení povinnosti, ke škodě by podle obvyklého chodu věcí nedošlo (oprávněná osoba by nárok úspěšně vymohla vůči osobě povinné), přičemž oprávněná osoba přišla o možnost vymoci nárok úspěšně vůči osobě povinné právě v důsledku onoho porušení povinnosti. Srov. obdobně např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2010, sp. zn. 25 Cdo 2601/2010, uveřejněného pod č. 48/2011 Sbírky, v němž je v této souvislosti též výslovně odkazováno na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1404/2004, uveřejněné pod C 3031 Souboru rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu – dále jen „Soubor“.
V posuzovaném případě je tak vzhledem ke zmíněné konstantní judikatuře správný závěr odvolacího soudu, že žalovaná odpovídá žalobkyni za škodu podle §420 odst. 1 obč. zák., neboť jako povinná osoba podle zákona č. 87/1991 Sb. nevydala žalobkyni v třicetidenní lhůtě uvedené v §5 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. předmětný pozemek a tím porušila svou právní povinnost, přičemž toto porušení je v příčinné souvislosti se škodou vzniklou žalobkyni, která spočívá v ušlém zisku, kterého by mohla za uvedené období dosáhnout z pronájmu předmětného pozemku. S námitkou dovolatelky, že v projednávané věci nelze aplikovat zmíněný rozsudek velkého senátu Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 1791/2011 nelze souhlasit. Pro aplikaci právních závěrů zmíněného rozhodnutí totiž není rozhodné, zda osobou povinnou je v dané věci osoba fyzická, právnická či stát, ale okolnost, že došlo k porušení právní povinnosti osobou, která při vydání předmětného pozemku nevystupovala jako orgán veřejné moci, a její postup tak v tomto případě nelze považovat za nesprávný úřední postup. V této již dříve posuzované právní otázce Nejvyšší soud nevidí důvod, aby byla posouzena jinak.
Dojde-li tedy ke vzniku škody jinak než výkonem veřejné moci, posuzuje se nárok na náhradu škody dle příslušných ustanovení občanského zákoníku, včetně posouzení námitky promlčení a jejího případného rozporu s dobrými mravy, jak správně učinil odvolací soud. Z hlediska dovolacího soudu je třeba uvést, že otázku výkonu práva v rozporu s dobrými mravy je nutné posoudit v každém jednotlivém případě individuálně s přihlédnutím ke všem zvláštnostem daného případu, takže zpravidla závěry o naplnění podmínky rozporu s dobrými mravy ve sporném případě nelze zobecnit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2005, sp. zn. 28 Cdo 1174/2004, Soubor C 3761, či usnesení téhož soudu ze dne 21. 12. 2010, sp. zn. 25 Cdo 3816/2008). Otázka týkající se námitky rozporu s dobrými mravy proto zpravidla nemůže naplnit podmínky přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř., až na výjimečné případy zjevné nepřiměřenosti úsudku odvolacího soudu, zejména pokud by jeho právní závěr byl ve zjevném rozporu s právní úpravou, popř. judikaturou (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2016, sp. zn. 25 Cdo 2177/2014, Soubor C 15839, a ze dne 24. 1. 2020, sp. zn. 25 Cdo 3880/2019).
Podle ustálené judikatury dovolacího soudu dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení přispívající k jistotě v právních vztazích je institutem zákonným, a je tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, uveřejněný pod č. 59/2004 Sbírky, usnesení ze dne 5. 12. 2002, sp. zn. 21 Cdo 486/2002, rozsudek ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2905/99, Soubor C 1058, či usnesení ze dne 8. 1. 2014, sp. zn. 25 Cdo 2366/2013); to platí samozřejmě i ve vztahu k právu na náhradu škody. Uplatnění promlčecí námitky by se příčilo dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, kdy by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil. Tyto okolnosti se přitom nevztahují k samotnému škodnímu jednání, nýbrž především k poměrům, za nichž se žalovaný námitkou promlčení bránil, a musely by přitom být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení.
Z dovolatelkou poukazovaného tvrdého dopadu nejen majetkového, ale i morálního vůči její osobě v případě důvodnosti námitky promlčení však nelze bez dalšího dovozovat rozpor vznesené námitky s dobrými mravy. Nelze ani souhlasit s názorem dovolatelky, že odvolací soud dostatečně nezohlednil individuální okolnosti případu a k věci přistupoval přepjatě formalisticky. Odvolací soud se naopak věcí podrobně zabýval, když především obsáhle zrekapituloval soudní řízení o vydání předmětného pozemku, včetně následného dědického řízení po právní předchůdkyni dovolatelky. Dostatečně přitom zdůvodnil, jaké informace a právní postavení měla dovolatelka nejpozději v červnu 2013 a závěru, že od té doby jí nic nebránilo uplatit svůj nárok u soudu, nelze z hlediska výše zmíněné ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nic vytknout.
Z uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1, §146 odst. 3 o. s. ř. Žalovaná má právo na náhradu nákladů za vyjádření k podanému dovolání ve výši 300 Kč podle §151 odst. 3 o. s. ř. a §2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat splnění povinnosti výkonem rozhodnutí (exekucí).
V Brně dne 26. 5. 2021
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu