ECLI:CZ:NS:2021:25.CDO.199.2021.1
sp. zn. 25 Cdo 199/2021-137
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Roberta Waltra a JUDr. Martiny Vršanské v právní věci žalobkyně: Všeobecná zdravotní pojišťovna České republiky , IČO 41197518, se sídlem Orlická 4/2020, Praha 3, proti žalované: Hybernia, a. s., IČO 26133083, se sídlem náměstí Republiky 3/4, Praha 1, zastoupená JUDr. Ing. Bystríkem Buganem, advokátem se sídlem náměstí Republiky 1037/3, Praha 1, o 170.539 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 39 C 187/2018, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 9. 2020, č. j. 68 Co 246/2020-80, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení do tří dnů od právní moci tohoto usnesení 9.970 Kč k rukám advokáta JUDr. Ing. Bystríka Bugana.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 28. 2. 2020, č. j. 39 C 187/2018-47, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala zaplacení 170.539 Kč s příslušenstvím, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Neshledal důvodným nárok na náhradu nákladů na hrazené služby vynaložené zdravotní pojišťovnou na léčení pojištěnce podle §55 odst. 1 zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění. Soud vyšel ze zjištění, že pojištěnec žalobkyně P. H. se dne 19. 3. 2016 zranil při výkonu práce jevištního technika tak, že při obsluhování kulis na technickém výtahu šlápl do prostoru nezabezpečeného požárního průduchu na podlaze výtahu a propadl jím na zem v zadní části jeviště. Mezi účastníky bylo nesporné, že P. H. utrpěl úraz v průběhu muzikálu pořádaného společností MUSICAL PRODUCTION s.r.o. (dále jen „muzikálová společnost“), oprávněnou k pořádání představení v prostorách Divadla Hybernia na základě smlouvy se žalovanou ze dne 22. 2. 2016. Zraněný nebyl v pracovním poměru k žalované, nebyla mezi nimi uzavřena pracovní smlouva a nejednalo se ani o faktický pracovní poměr, P. H. tedy v době úrazu nevykonával pro žalovanou závislou práci ve smyslu §1 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce (dále též jen „zák. práce“). Absence pracovněprávního vztahu mezi zraněným a žalovanou tak vylučuje její odpovědnost podle zákoníku práce, přičemž se neuplatní ani §101 odst. 5 zák. práce, zakládající povinnost zajistit bezpečnost všech fyzických osob, které se s vědomím zaměstnavatele zdržují na pracovišti. V projednávané věci nešlo ani o újmu způsobenou závodem nebo jiným zařízením sloužícím k výdělečné činnosti ve smyslu §2924 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), a nejsou splněny ani předpoklady obecné odpovědnosti za škodu podle §2910 o. z.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 23. 9. 2020, č. j. 68 Co 246/2020-80, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Ztotožnil se se závěrem o nedostatku pasivní věcné legitimace na straně žalované, neboť pojištěnec žalobkyně v době úrazu nevykonával činnost na základě mandátní smlouvy se žalovanou. Žalovaná poskytla prostory Divadla Hybernia k užívání muzikálové společnosti, která zde provozovala své vlastní představení Sibyla a podle smlouvy se žalovanou si zajišťovala veškeré technické profese k realizaci svých muzikálových představení (včetně jevištních techniků) sama na své náklady, aniž bylo zjištěno, že by si služby jevištních techniků u žalované objednala ad hoc právě na toto představení. Z faktur vystavených zraněným pojištěncem vyplynulo, že v rozhodném období vykonával činnosti pro žalovanou i pro muzikálovou společnost, vyúčtování jim vystavoval podle toho, pro kterou společnost vykonával v příslušné dny práci jevištního technika; při muzikálu Sibyla pro žalovanou nepracoval. Odvolací soud dovodil, že odpovědnost žalované podle pracovněprávních předpisů není dána i proto, že odkaz na §101 odst. 5 zák. práce byl do §12 zákona č. 309/2006 Sb., kterým se mění zákon č. 309/2006 Sb., kterým se upravují další požadavky bezpečnosti a ochrany zdraví při práci v pracovněprávních vztazích a o zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při činnosti nebo poskytování služeb mimo pracovněprávní vztahy (zákon o zajištění dalších podmínek bezpečnosti a ochrany zdraví při práci), doplněn až s účinností novely č. 88/2016 Sb. od 1. 5. 2016 (tj. až v době po úrazu pojištěnce). Odvolací soud konstatoval, že nelze dovodit odpovědnost žalované podle §2910 o. z. za porušení povinnosti plynoucí z §101 odst. 5 zák. práce či za porušení obecné prevenční povinnosti, a souhlasil se závěry, jimiž soud prvního stupně vyloučil odpovědnost žalované podle §2924 o. z.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání s tím, že napadené rozhodnutí spočívá podle §237 o. s. ř. na otázce hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Závěr, že zákoník práce lze aplikovat pouze na pracovněprávní vztahy, je podle dovolatelky v rozporu s rozhodnutími Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 845/2000, sp. zn. 3 Tdo 502/2014, sp. zn. 7 Tdo 1446/2017, a s rozhodnutím Nejvyššího správního soudu sp. zn. 3 Ads 42/2014. Za doposud neřešenou pak pokládá dovolatelka otázku, zda povinnost zajišťovat bezpečnost a ochranu zdraví při práci se začala vztahovat na jiné než pracovněprávní vztahy až s účinností novely č. 88/2016 Sb., která doplnila §12 zákona č. 309/2006 Sb., nebo zda tato povinnost pro zaměstnavatele (definovaná v §8 až 10 zák. práce) platila již předtím. Dovolatelka vznáší otázku, kdo odpovídá za zabezpečení proti pádu osob z výšky, respektive do volné hloubky u otvoru v požárním průduchu coby trvalé součásti stavby za situace, v níž stát jako vlastník budovy deleguje své povinnosti vlastníka (zejména povinnost zajistit provozuschopnost a bezpečnost jejího užívání) na nájemce, ten stavbu zrekonstruuje, provozuje jako divadlo a provádí její správu, přičemž užívání budovy částečně pro určité dny umožní užívat třetí osobě, pro niž zajišťuje doprovodné služby a technologie. Dovolatelka vytýká odvolacímu soudu, že se odchýlil od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu v otázce procesního práva tím, že neprovedl navrhovaný důkaz znaleckým posudkem z oboru bezpečnosti práce, aniž by v odůvodnění rozhodnutí vyslovil, z jakého důvodu se tak stalo. Zdůraznila, že právní úprava bezpečnosti a ochrany zdraví při práci je založena na principu, že zaměstnavatel musí přijmout stejná opatření k zajištění ochrany zdraví všech osob na pracovišti, a to nejen zaměstnanců, ale i subdodavatelů a jejich zaměstnanců. Tento požadavek byl v právní úpravě vyjádřen i před novelizací zákona č. 309/2016 Sb. zákonem č. 88/2016 Sb., jak je patrné z důvodové zprávy k §101 zák. práce či směrnice Rady 89/391/EHS ze dne 12. 6. 1989, o zavádění opatření pro zlepšení bezpečnosti a ochrany zdraví zaměstnanců při práci. Pro danou věc je pak podstatné, že zraněný P. H. prováděl práci jevištního technika na základě mandátní smlouvy uzavřené se žalovanou, v prostorách žalované, na technických zařízeních žalované a podle pokynů žalované. Místo, kde se stal úraz, je pevnou a trvalou součástí technologie budovy, jejíž bezpečné provozování je trvalou povinností žalované jako provozovatelky objektu. Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání zpochybnila opodstatněnost podaného dovolání, označila za správné závěry soudů nižších stupňů a navrhla, aby bylo dovolání zamítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupenou advokátem ve smyslu §241 odst. 2 písm. a) o. s. ř., není však podle §237 o. s. ř. přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 až 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
V posuzované věci žalobkyně vymezila jako předpoklad přípustnosti dovolání odchylku od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při určení pasivně legitimované osoby ve sporu z tzv. postižního práva zdravotní pojišťovny, resp. zda se v tomto smyslu povinnost zajišťovat bezpečnost a ochranu zdraví při práci začala vztahovat na jiné než pracovněprávní vztahy až s účinností novely č. 88/2016 Sb., které doplnila ustanovení §12 zákona č. 309/2006 Sb., nebo zda tato povinnost pro zaměstnavatele (definovaná v §8 až 10 zák. práce) platila již předtím. Tato právní otázka však není pro rozhodnutí určující.
Je pravdou, že závěr odvolacího soudu o vložení odkazu na §101 odst. 5 zák. práce do §12 zákona č. 309/2006 Sb. až novelizací provedenou zákonem č. 88/2016 Sb. s účinností od 1. 5. 2016 (tedy že neplatil v době úrazu) není přesný, ovšem závěr o nedůvodnosti žaloby je založen kromě tohoto podpůrného argumentu zejména na tom, že to nebyla žalovaná, kdo měl porušit povinnosti plynoucí z §101 odst. 5 zák. práce. Odvolací soud totiž vyšel především ze zjištění o formě zapojení zraněného pojištěnce do činností provozovaných žalovanou a muzikálovou společností, jakož i o okolnostech, pro koho a za jakých podmínek poskytoval dotyčný své služby jako jevištní technik v době úrazu. Vyloučil-li pak porušení povinnosti zabezpečit bezpečnost a ochranu zdraví ve vztahu ke všem osobám vyskytujícím se s jejím vědomím na pracovišti (§101 odst. 5 zák. práce) ze strany žalované, učinil tak primárně v návaznosti na posouzení poměrů založených mandátními smlouvami, na jejichž základě zraněný pojištěnec pracoval střídavě pro oba subjekty. Ze zjištění soudů nižších stupňů vyplynulo (obsah uzavřených smluv je otázkou skutkových zjištění, jejichž správnost nepodléhá dovolacímu přezkumu), že zraněný poskytoval své služby jevištního technika při různých představeních na základě mandátní smlouvy jak žalované, tak muzikálové společnosti, jež obě ve vztahu k němu vystupovaly jako zadavatelé (nešlo o subdodavatelský vztah). Žalovaná přitom budovu divadla využívala nejen k provozování svých aktivit, ale současně ji přenechávala k užívání jiné osobě a úraz se stal právě v době, kdy budovu užívala muzikálová společnost (samostatná podnikatelka v oblasti divadelních představení, která neposkytovala žádné subdodavatelské plnění vůči žalované) a právě pro tento účel si sama sjednala služby jevištního technika. V tu dobu tedy objekt sloužil v podstatě jako pracoviště jiné osoby než žalované, jež sama zde žádnou pracovní aktivitu nevyvíjela (jinak řečeno nešlo o její pracoviště), toliko přenechala budovu k aktivnímu využití jinému pro jeho výdělečnou činnost. Konečně lze doplnit, že žalovaná zjevně nespadá do okruhu subjektů uvedených v §12 zákona č. 309/2006 Sb., neboť není fyzickou osobou, spolupracujícím manželem ani dítětem ani právnickou osobou, která by byla zadavatelem stavby nebo jejím zhotovitelem, popřípadě by se na zhotovení stavby podílela; tedy i z tohoto důvodu obstojí závěr, že žalovaná neměla povinnosti ukládané vyjmenovaným subjektům ustanovením §101 odst. 5 zák. práce.
Přisvědčit nelze ani výtce poukazující na rozpor s uváděnými rozhodnutími Nejvyššího soudu. V usnesení ze dne 29. 11. 2017, sp. zn. 7 Tdo 1446/2017, Nejvyšší soud řešil následky zjevně rizikového způsobu provádění samotné pracovní činnosti, obdobně též ve věci, k níž se vyslovovalo usnesení ze dne 28. 5. 2014, sp. zn. 3 Tdo 502/2014, šlo o provádění a organizaci pracovní činnosti způsobem ohrožujícím bezpečnost osob na dané činnosti participujících. V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2002, sp. zn. 25 Cdo 845/2000 (následně zrušeném nálezem Ústavního soudu ze dne 8. 1. 2003, sp. zn. I. ÚS 413/02, leč toliko z procesních důvodů), byla řešena situace, v níž žalovaný zadal poškozenému práci na staveništi ve výšce za využití nevyhovujícího lešení, což vedlo k jeho pádu. Odkazovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 8. 2014, sp. zn. 3 Ads 42/2014, pak odmítá argument, že by se §101 odst. 5 zák. práce neměl uplatnit ve vztahu k zaměstnancům dodavatelské společnosti, takže i tady jde o odlišné právní vztahy mezi zúčastněnými subjekty. Z těchto rozhodnutí se proto nepodává, že by vlastnické právo či od něj odvozené užívací oprávnění činilo z osoby oprávněné nakládat s objektem osobu povinnou zajistit ve smyslu §101 odst. 5 zák. práce bezpečnost osob, které se zde s jejím vědomím pohybují, naopak odpovědnost za utrpěnou újmu spojují s realizací (způsobem výkonu) provozované pracovní činnosti. Nevystupovala-li v dané situaci žalovaná vůči zraněnému jevištnímu technikovi jako zaměstnavatel, nelze ani zdůrazněním významu zákonné povinnosti zajistit bezpečnost a ochranu při práci (a to ani v rovině evropských předpisů) zpochybnit správnost závěru odvolacího soudu.
Otázka, kdo odpovídá za zabezpečení proti pádu osob z výšky u otvoru požárního průduchu v pronajaté nemovitosti dále přenechané k provozu činnosti dalšího subjektu, v takto obecné rovině rovněž nezakládá přípustnost dovolání. Byť vlastníka nemovité věci tíží řada povinností včetně toho, aby jeho věc nepůsobila újmu jiným (viz zejména §1012 o. z. a násl. či obecná prevenční povinnost ve smyslu §2900 o. z.), dovolatelkou naznačovaná široká obecná povinnost zajistit provozuschopnost věci by byla neúměrná právům a povinnostem vlastníka, neboť by jej v svém důsledku nutila do určitého způsobu využití jeho věci. Přenechání věci k užívání jinému pak provází řada práv a povinností v rámci tohoto závazkového vztahu, za jejichž případné porušení smluvní strany nesou i právní následky. Rozhodne-li se osoba, jíž je nemovitá věc přenechána, vyvíjet zde svou činnost za pomoci zaměstnanců či jinak smluvně sjednaných osob, plynou z toho pro ni specifické povinnosti, jež nejsou totožné s povinnostmi vlastníka či nájemce, právě v návaznosti na konkrétní aktivity, které zde vyvíjí. Je-li posuzováno případné protiprávní jednání dané osoby, je třeba zvažovat v rámci jakého vztahu a jaké povinnosti ji tížily a z čeho lze usuzovat na její případnou povinnost k náhradě újmy. Není tedy možné vyslovit kategorický a jednoznačný závěr, kdo obecně (především bez určení ve vztahu ke komu) odpovídá za nezabezpečený požární průduch coby součást vnitřní (a zjevně běžně nepřístupné) části stavby. Pokládaná otázka, tak jak byla formulována, tedy není způsobilá vést k vyslovení závěru, jenž by mohl ovlivnit výsledné rozhodnutí ve věci. Ostatně soudy v dané věci správně řešily především to, zda jsou na straně žalované splněny podmínky pro vznik povinnosti nahradit náklady na hrazené zdravotní služby ve smyslu §55 zákona č. 48/1997 Sb., tedy zaviněné protiprávní jednání, jež v příčinné souvislosti vedlo k újmě na zdraví (obecně k pojetí povinnosti zaměstnavatele hradit náklady zdravotní pojišťovny srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2020, sp. zn. 21 Cdo 3845/2019).
Přípustnost dovolání nezakládá ani dovolací námitka, že nebylo vyhověno návrhu na provedení důkazu znaleckým posudkem z oboru bezpečnosti práce ohledně zabezpečení požárního průduchu a že jeho neprovedení nebylo ani vysvětleno v odůvodnění rozhodnutí. Nejde totiž o právní otázku, nýbrž o tvrzenou vadu, která měla mít vliv na správnost rozhodnutí; k ní je ovšem možno přihlédnout, jen v případě přípustnosti dovolání (§242 odst. 3 o. s. ř.), což není tento případ. K tomu lze dodat, že dospěl-li odvolací soud k závěru o nedostatku pasivní věcné legitimace žalované, pak zjištění, zda zabezpečení požárního průduchu bylo chybné, se již nemohlo projevit ve výsledném rozhodnutí ve věci samé. Byť jsou soudy povinny vyložit, z jakého důvodu nepřistoupily k provedení navržených důkazů (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2011, sp. zn. 23 Cdo 2900/2010), v této věci poukazované pochybení nemohlo mít dopady na výsledné rozhodnutí sporu (nebylo by tak ani z hlediska procesní ekonomie účelné přistoupit z tohoto důvodu ke zrušení napadeného rozhodnutí). Soud prvního stupně svůj náhled na nehospodárnost zadávání znaleckého posudku za situace, kdy nedovozuje pasivní věcnou legitimaci žalované, vysvětlil alespoň ústně při jednání dne 20. 11. 2019.
Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 o. s. ř. dovolání jako nepřípustné odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné soudní rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na jeho výkon.
V Brně dne 15. 12. 2021
JUDr. Petr Vojtek
předseda senátu