ECLI:CZ:NS:2021:25.CDO.234.2021.1
sp. zn. 25 Cdo 234/2021-234
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Jana Kolby a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobců: a) P. J. , narozený XY, bytem XY, b) R. J. , narozená XY, bytem jako žalobce a), oba zastoupeni JUDr. Miroslavem Sedláčkem, Ph.D., LL.M., advokátem se sídlem Španělská 770/2, Praha 2, proti žalovaným: 1) J. K. , narozený XY, bytem XY, 2) J. K. , narozený XY, bytem XY, oba zastoupeni JUDr. Miloslavem Noskem, advokátem se sídlem Nádražní 24, 513 01 Semily, o 55 344 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Semilech pod sp. zn. 83 C 55/2016, o dovolání žalobců a) a b) proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 5. 3. 2020, č. j. 25 Co 15/2020-197, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobci a) a b) jsou společně a nerozdílně povinni nahradit žalovaným 1) a 2) jako společně a nerozdílně oprávněným náklady dovolacího řízení ve výši 6 829 Kč k rukám advokáta JUDr. Miroslava Noska, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Semilech rozsudkem ze dne 3. 10. 2019, č. j. 83 C 55/2016-168, zamítl žalobu, kterou se žalobci domáhali, aby jim žalovaní zaplatili částku 55 344 Kč s příslušenstvím (výrok I), a žalobcům uložil zaplatit žalovaným na nákladech řízení částku 29 777 Kč (výrok II). Samostatným usnesením ze dne 1. 11. 2019, č. j. 83 C 55/2016-171, rovněž žalobcům uložil povinnost zaplatit na náhradě nákladů řízení státu částku 12 040 Kč. Vyšel ze zjištění, že žalobci jsou spoluvlastníky pozemkové parcely č. XY v katastrálním území XY a žalovaný 1) se svojí manželkou jsou spoluvlastníky pozemkové parcely č. XY v témže katastrálním území. Mezi účastníky bylo nesporné, že žalovaní v prosinci roku 2014 pokáceli rostoucí švestku (slivoň) – dále též jen „předmětný strom“, přičemž žalobci tvrdili, že jim tímto jednáním žalovaných vznikla škoda, neboť předmětný strom se nacházel na jejich pozemku. Otázka, na čím pozemku se předmětný strom nacházel, však zůstala mezi stranami řízení sporná. Žalobci byli soudem prvního stupně poučeni o povinnosti prokázat tvrzení, že předmětný strom rostl na jejich pozemku. Předmětem žalobci označeného znaleckého posudku Ing. Jaroslava Rýdla byla ale otázka, zda rozhrada tvořená dřevěným plotem na kamenných sloupcích mezi dnešními pozemky parcelní číslo XY a parcelní číslo XY a dále mezi pozemky parcelní číslo XY a XY ve výše uvedeném katastrálním území tvoří vlastnickou hranici. Znalec nezkoumal, komu kamenné (pískovcové) sloupky patří, a výslovně zdůraznil, že v rámci svého znaleckého zkoumání nevytyčoval hranici, ani nezkoumal, komu rozhrada patří. Soudem tak byl ustanoven znalec Ing. Pavel Síbr z oboru geodézie a kartografie, jemuž bylo uloženo, aby provedl vytyčení hranic mezi pozemky parcelní číslo XY a parcelní číslo XY a aby uvedl, na kterém z těchto pozemků se nachází pařez po předmětném stromě. Ustanovený znalec ovšem konstatoval, že vlastnickou hranici mezi výše uvedenými pozemky nelze v terénu přesně vytyčit (zjistit) a nelze ji určit ani podle katastrální mapy, která je sice digitalizovaná, vychází ovšem z mapy pozemkového katastru z XIX. století, přičemž body na mapě jsou v kvalitě 8, což znamená odchylku ± 2,83 metrů. Nebylo rovněž možno zjistit, která strana sloupků původního plotu tvoří hranici pozemků. Žalobci tak neprokázali, že by předmětný strom, který se dle fotografické dokumentace nalézal v původních liniích kamenných sloupků, byl na jejich pozemku, resp. v jejich vlastnictví, a tudíž nebylo prokázáno, že by škoda byla způsobena na jejich vlastnickém právu.
K odvolání žalobců i žalovaných Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 5. 3. 2020, č. j. 25 Co 15/2020-197, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I potvrdil (výrok I), změnil jej ve výroku II tak, že žalobcům uložil společnou a nerozdílnou povinnost zaplatit žalovaným jako společně a nerozdílně oprávněným náklady řízení ve výši 50 975 Kč (výrok II) a dále uložil žalobcům, aby společně a nerozdílně zaplatili žalovaným jako společně a nerozdílně oprávněným náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 18 296 Kč (výrok III). Odvolací soud neshledal odvolání žalobců důvodným, přičemž vycházel ze zásady, že důkazní břemeno ohledně určitých skutečností leží na tom účastníku řízení, který z existence těchto skutečností vyvozuje pro sebe příznivé právní důsledky. Na žalobcích proto bylo, aby ve shodě s §2910 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014 (dále též jen „o. z.“) prokázali, že jim žalovaní svým protiprávním jednáním způsobili škodu majetkové povahy. Konkrétně pak žalobce tížilo břemeno důkazní stran vlastnictví pozemku, jehož součástí byl předmětný strom, resp. že tento strom byl součástí jejich pozemku parcelní číslo 3/1. Takový důkaz se jim však nezdařil. V tomto ohledu poukázal odvolací soud znovu na závěry znaleckého posudku Ing. Pavla Síbra. Žalobci navíc zbudovali nový betonový plot mezi pozemky a pařez předmětného stromu zůstal na pozemku parcelní číslo XY.
Rozsudek odvolacího soudu napadli v plném rozsahu oba žalobci dovoláním, jehož přípustnost spatřují v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky (vlastnického práva), která má být dovolacím soudem vyřešena a posouzena jinak. Rozsudek odvolacího soudu spočívá podle žalobců na posouzení jediné právní otázky, a to vlastnického práva k pozemku, na němž se nacházel předmětný strom. Tato otázka měla být vyřešena jako otázka předběžná. Podle dovolatelů soudy pochybily, jestliže jako předběžnou otázku, důležitou jen pro tento spor, neurčily vlastnické právo k pozemku, na němž se nacházel předmětný strom. Určení vlastnického práva není otázkou skutkovou, která by měla být stranami prokazovaná, a je proto nesprávný závěr odvolacího soudu, že žalobce tížilo důkazní břemeno stran vlastnictví k pozemku. Žaloba týkající se náhrady škody v sobě implicitně obsahuje také určení vlastnického práva k poškozené věci. Po dovolatelích přitom nelze spravedlivě požadovat, aby nejprve žalovali na určení vlastnického práva a až následně se domáhali nahrazení škody. V této souvislosti dovolatelé poukázali na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2011, sp. zn. 26 Cdo 644/2011, či na usnesení téhož soudu ze dne 21. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3614/2012. V tomto případě nebylo úplně zřejmé, zda vůbec bylo objektivně možné určit hranici mezi pozemky. Jestliže by tuto hranici nebylo možné určit, byla by na místě žaloba o stanovení hranice mezi pozemky podle §1028 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014 (dále též jen „o. z.“), která ale směřuje k vydání konstitutivního rozhodnutí, a působí tak pouze do budoucna. Pro spor o náhradu škody proto nemůže mít žádný dopad. Celé by to vedlo pouze k zacyklení situace a k vytvoření právního vakua. Žalobce by spor o náhradu škody vždy prohrál a předmětné (sporné) území by bylo místem, kde by obě strany ad absurdum mohly činit (až do vydání konstitutivního rozhodnutí) v podstatě cokoliv (například vykácet úplně všechny stromy). Ani jedna ze stran by se proti tomu nemohla u soudu úspěšně bránit, neboť by nikdy neunesla důkazní břemeno ohledně vlastnického práva. Takový závěr by byl v rozporu se základními principy občanského práva, zejména se zásadou neminem laedere a také s §12 o. z. Situaci, kdy právo nenabízí žádný efektivní prostředek obrany, nelze v právním státě tolerovat. Povinnost podat před pokácením předmětného stromu žalobu na určení vlastnického práva z podstaty věci tížilo stranu žalovanou, která chtěla určitým způsobem jednat. Žalovaní však při vědomí nejasnosti celé situace tak neučinili, překonali plot nacházející se mezi oběma pozemky, tím se dostali na sousední pozemek žalobců a tam nacházející se strom svévolně pokáceli. Žalovaní jednali nepoctivě a v rozporu s dobrými mravy, a jejich jednání nelze aprobovat. Východisko odvolacího soudu, že důkazní břemeno ohledně určitých skutečností leží na tom účastníku, který z existence těchto skutečností vyvozuje pro sebe příznivé právní důsledky, se může vztahovat až na samotnou otázku náhrady škody. U otázky určení vlastnického práva se ale neuplatní, neboť takový požadavek by byl v rozporu se základními zásadami občanského práva. Předložená právní otázka je zásadního významu, a proto by měl o podaném dovolání rozhodovat velký senát. Žalobci navrhli, aby dovolací soud zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaní ve svém vyjádření ze dne 13. 1. 2021 uvedli, že dovolání žalobců není přípustné ani důvodné a navrhli, aby je Nejvyšší soud odmítl, případně zamítl. Soudy nemohly rozhodnout o určení vlastnického práva, neboť žalobci o nic takového nežádali. Jako předběžnou otázku v procesním smyslu soudy tuto otázku posoudily. Závěr odvolacího soudu, že žalobce tížilo břemeno stran vlastnictví pozemku, pokládají žalovaní za zcela správný. Jestliže by žalobci prokázali své vlastnické právo k pozemku, na němž stál předmětný strom, dopustili by se žalovaní porušení jejich vlastnického práva jejím pokácením. Takový důkaz však podán nebyl. Žalovaní neměli a nemají žádných pochybností, že pokácený strom se nacházel na pozemku ve vlastnictví D. K. a až do podání žaloby v tomto řízení nebylo žádného sporu o hranici mezi pozemky. I žalobci projevili svůj názor na tuto otázku výstavbou betonového plotu tak, že pařez po předmětném stromu zůstal celým svým průměrem na pozemku D. K.. V souvislosti s kácením stromu žalovaní žádný plot nepřekonávali.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými, zastoupenými advokátem, avšak není přípustné podle §237 zákona č 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 zákona č. 296/2017) – dále též jen „o. s. ř.“
Nejprve je nutno zdůraznit, že Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř., aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, ze dne 7. 1. 2015, č. j. 30 Cdo 3023/2014, nebo ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, dále též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2014, sp. zn. 29 NSCR 36/2014, či usnesení téhož soudu ze dne 14. 9. 2017, sp. zn. 30 Cdo 865/2016).
Při vymezení přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. spočívající v tom, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Z obsahu dovolání v souzeném případě nelze seznat, od jakého právního názoru již dříve vyjádřeného v jeho rozhodovací praxi se má dovolací soud nyní odchýlit. Přitom dovolatelé výslovně poukazují na to, že o jejich dovolání by měl rozhodnout velký senát podle §20 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů, a dále dodávají, že jimi předložená právní otázka je zásadně právně významná. Takové kritérium však z hlediska přípustnosti dovolání již relevantní není (počínaje dnem 1. 1. 2013). V textu dovolání jsou citována několikerá rozhodnutí Nejvyššího soudu, s nimiž zřejmě dovolatelé souzní, a uvádí, že odvolací soud se jimi v napadeném rozhodnutí neřídil.
Dovolací soud tedy vycházel z toho, že dovolatelé sice chybně formulují předpoklad přípustnosti dovolání, avšak z dovolací argumentace je patrné, že přípustnost dovolání spatřují v odchýlení se odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to při řešení otázky, zda má soud v rámci rozhodování o nároku na náhradu škody způsobené zásahem do absolutního majetkového práva poškozeného (nejspíše práva vlastnického) jako předběžnou zodpovědět otázku určení vlastnického práva k poškozené či zničené majetkové hodnotě.
Podle §2910 o. z. škůdce, který vlastním zaviněním poruší povinnost stanovenou zákonem a zasáhne tak do absolutního práva poškozeného, nahradí poškozenému, co tím způsobil. Povinnost k náhradě vznikne i škůdci, který zasáhne do jiného práva poškozeného zaviněným porušením zákonné povinnosti stanovené na ochranu takového práva.
Úprava tzv. obecné povinnosti hradit újmu (dřívější terminologií odpovědnosti za škodu), tj. škodu majetkovou i nemajetkovou újmu, je založena na povinnosti poškozeného prokázat, že mu škůdce újmu způsobil porušením zákonem uložené povinnosti; zavinění se za podmínek §2911 a §2912 o. z. presumuje (rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2020, sp. zn. 31 Cdo 1621/2020).
Má-li tedy poškozený prokázat způsobení újmy na jeho absolutním majetkovém právu (v jeho majetkové sféře), pak logicky prokázání takové skutečnosti zahrnuje i podání důkazu o tom, že taková majetková hodnota (majetkové právo) náležela právě jemu; co tvoří majetek, stanoví §495 o. z., která práva k majetku jsou absolutní, pak rovněž stanoví zákon – viz §977 o. z. Ze systematiky občanského zákoníku, tak jako i z nezpochybňované právní dogmatiky, se zcela zřetelně podává, že mezi absolutní práva majetková náleží též práva věcná, mezi nimi i právo vlastnické (viz §976 a násl. o. z.).
Důkazním břemenem se rozumí procesní odpovědnost účastníka řízení za to, že za řízení nebyla prokázána jeho tvrzení a že z tohoto důvodu muselo být rozhodnuto o věci samé v jeho neprospěch. Smyslem důkazního břemene je umožnit soudu rozhodnout o věci samé i v takových případech, kdy určitá skutečnost, významná podle hmotného práva pro rozhodnutí o věci, pro nečinnost účastníka (v důsledku nesplnění povinnosti uložené účastníku ustanovením §120 odst. 1 větou první o. s. ř.) nebo vůbec (objektivně vzato) nemohla být prokázána. Závěr o tom, že účastník neunesl důkazní břemeno, lze učinit jen tehdy, jestliže zhodnocení důkazů, které byly za řízení provedeny (§120 odst. 3 věta druhá o. s. ř.), neumožňuje soudu přijmout závěr ani o pravdivosti tvrzení účastníka a ani o tom, že by bylo nepravdivé (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 762/2001, publikovaný v časopise Soudní judikatura z oblasti občanského, obchodního a pracovního práva, svazek 5, ročník 2002, str. 365, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. 22 Cdo 2834/2004).
Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu dále jednoznačně vyplývá závěr, z něhož vycházel v souzené věci i soud odvolací, že důkazní břemeno ohledně určitých skutečností leží na tom účastníku řízení, který z existence těchto skutečností vyvozuje pro sebe příznivé právní důsledky (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2003, sp. zn. 33 Odo 919/2002, či rozsudek téhož soudu ze dne 14. 3. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2714/2011). Žalobce má tedy v zásadě prokazovat okolnosti zakládající jeho nárok a jestliže této své procesní povinnosti nedostojí, nemůže být úspěšný, i kdyby žalovaný sám neprokazoval nic . Jestliže naopak žalobce prokáže rozhodná tvrzení, má žalovaný možnost prokázat okolnosti, které právo žalobce ruší (vyvrací).
Žalobce nemusí (správně) tvrdit či definovat, jaké jeho konkrétní absolutní majetkové právo bylo žalovaným zasaženo, musí však tvrdit a prokazovat takové skutečnosti, z nichž je možno učinit právní závěr, že takové právo nabyl (některým ze způsobů předvídaných zákonem) a že právě do tohoto práva bylo žalovaným nepřípustně zasaženo. Žalovaný naopak může tvrdit a prokazovat skutečnosti, z nichž se podává, že žalobcem tvrzené a prokazované skutečnosti nevedly k řádnému nabytí absolutního majetkového práva, nebo že žalobce takové právo později (před zásahem do něj) pozbyl.
Soudy se v předmětném sporu nepochybně – jak vyplývá ze shora uvedeného – zabývaly tím, zda žalobcům svědčilo absolutní majetkové (vlastnické, resp. spoluvlastnické) právo k předmětnému stromu, resp. k pozemku, na němž strom rostl. Dospěly nicméně k závěru, že žalobcům se nepodařilo prokázat skutečnosti, z nichž by bylo možné ve vztahu k této otázce rozhodnout kladně, a to poté, co byly vyčerpány všechny relevantní důkazní návrhy. Jinými slovy řečeno, nebylo možné jako předběžnou otázku určit průběh vlastnické hranice mezi výše specifikovanými pozemky. Přitom – jak uvedeno výše – závěr o neunesení důkazního břemene lze učinit i tehdy, jestliže prokázání určité skutečnosti není vůbec (objektivně) možné, jak tomu bylo zřejmě i v souzeném případě (co do stanovení či určení, kudy probíhá hranice mezi dotčenými pozemky).
Současně by na věci nic nezměnilo ani to, kdyby soudy v jiném či v předmětném řízení (pokud by tak bylo žalováno) rozhodovaly o určení vlastnického práva k pozemku, na němž se nacházel předmětný strom, nebo jestliže by bylo žalováno na určení sporné, zároveň však objektivně zjistitelné, hranice mezi pozemky. I v takovém případě by museli žalobci tvrdit a prokazovat takové skutečnosti, z nichž by bylo možno učinit právní závěr, že právě oni nabyli vlastnické právo k této části pozemku a že jim toto právo svědčí, nebo by bylo zjišťováno, kudy vede vlastnická hranice mezi pozemky. Jestliže by se to či ono nezdařilo, pak by i žaloba na určení vlastnického práva nebo na určení průběhu sporné hranice musela být zamítnuta, i kdyby žalovaní netvrdili a neprokazovali ničeho. Takový závěr se podává i z dosavadní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, podle níž základní podmínkou úspěchu žalob ve věcech vlastnických je prokázání vlastnického práva žalobce. Bez důkazu svého vlastnického práva není žalobce aktivně legitimován domáhat se ochrany, která mu jako vlastníku přísluší (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 2. 2007, sp. zn. 22 Cdo 1010/2006). K řízení o určení průběhu objektivně zjistitelné hranice mezi pozemky ve vztahu k řízení o žalobě podle §1028 o. z. se pak vyjádřil Nejvyšší soud např. v usnesení ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. 22 Cdo 4127/2016, v němž uvedl, že „…soud za použití pravidel pro dokazování ve sporném řízení zkoumá, kudy vede sporná hranice, a pokud zjistí, že žalobcova tvrzení jsou správná, žalobě vyhoví, jinak ji zamítne. V případě, že žalobce svá tvrzení ohledně průběhu hranice neprokáže, soud nemůže bez změny žaloby hranice určit podle poslední držby či podle svého uvážení, ale musí žalobu zamítnout.“
Dovolateli citované judikaturní závěry Nejvyššího soudu přitom nejsou s rozhodnutím odvolacího soudu v kolizi a korespondují závěrům právě uvedeným. Konstatuje se v nich toliko to, že soudy jsou povolány v určitých řízeních (určení členství v bytovém družstvu) předběžně vyřešit otázku vlastnického práva k určité majetkové hodnotě, resp. se zabývají vztahem žaloby určovací a žaloby na plnění a otázkou výkladu naléhavého právního zájmu na požadovaném určení. V žádném z těchto rozhodnutí však není vysloveno, že by důkaz vedoucí k závěru o vlastnickém právu žalobce v řízení o nahrazení majetkové škody měl podávat někdo jiný než právě žalobce.
Sluší se doplnit, že shora uvedené závěry nevedou podle přesvědčení dovolacího soudu ke stavu jsoucímu v rozporu s §6 odst. 2 o. z. či §2 odst. 1 o. z. a nevytváří se v jejich důsledku ani žádné právní vakuum. Nejobecněji vyjádřeno, protiprávní narušení právem chráněné sféry musí prokazovat ten, kdo takové narušení tvrdí, nikoliv ten, kdo sice jednal, ale brání se tím, že do majetku jiného (protiprávně) nezasáhl. Možnost řešení situace, kdy nejsou seznatelné hranice mezi pozemky nebo jsou tyto hranice pochybné, jistě skýtá dovolateli již zmiňovaný §1028 o. z., přičemž v rámci příslušné žaloby (či před jejím podáním) je možné navrhnout soudu vydání příslušného předběžného opatření z důvodu potřeby zatímní úpravy poměrů mezi účastníky tak, aby nedošlo k situacím uvažovaným dovolateli.
Z výše uvedeného se podává, že rozhodnutí odvolacího soudu není v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu a nejsou splněny ani žádné jiné předpoklady přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání žalobců bylo odmítnuto a kdy k nákladům žalobců patří odměna advokáta ve výši 5 344 Kč [srov. §6 odst. 1, §7 bod 5, §8 odst. 1, §11 odst. 1 písm. k/ a §12 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], spolu s náhradou hotových výdajů advokáta stanovených paušální částkou 300 Kč za jeden úkon právní služby (§13 odst. 4 téže vyhlášky) a náhradou za daň z přidané hodnoty (§137 odst. 1 a §137 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.), celkem ve výši 6 829 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 10. 2021
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu