ECLI:CZ:NS:2021:25.CDO.2871.2019.1
sp. zn. 25 Cdo 2871/2019-279
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Tiché a soudců JUDr. Roberta Waltra a JUDr. Martiny Vršanské v právní věci žalobce: J. T., narozený XY, bytem XY, zastoupený JUDr. Antonínem Foukalem, advokátem se sídlem Heršpická 813/5, 639 00 Brno, proti žalované: Slavia pojišťovna a.s., IČO 60197501, se sídlem Táborská 940/31, 140 00 Praha 4, o náhradu škody na zdraví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 30 C 49/2015, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 11. 2018, č. j. 54 Co 315/2018-246, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 9. 11. 2018, č. j. 54 Co 315/2018-246, se v napadené části výroku II ohledně částky 1 409 400 Kč mění tak, že rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 6. 2. 2018, č. j. 30 C 49/2015-179, se v zamítavém výroku II potvrzuje i v částce 1 409 400 Kč; jinak se dovolání zamítá.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 6. 2. 2018, č. j. 30 C 49/2015-179, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci bolestné ve výši 197 560 Kč, náhradu za ztížení společenského uplatnění (dále též jen „ZSU“) ve výši 42 718 Kč a zvýšenou náhradu za ZSU ve výši 4 698 000 Kč, zamítl žalobu na zaplacení dalších 4 056 842 Kč na bolestném a na náhradě za ZSU, jakož i zákonného úroku z částky 218 440 Kč od 1. 7. 2014 do zaplacení (výrok II), uložil žalované zaplatit žalobci náhradu nákladů léčení ve výši 55 120 Kč a žalobu zamítl ve zbývající částce 468 169 Kč zamítl (výrok III), uložil žalované dále zaplatit žalobci úrok z prodlení z částky 42 718 Kč od 25. 10. 2013 do 31. 12. 2017 ve výši 8,05 % a dále od 1. 1. 2018 do zaplacení ve výši 8,5 %, žalobu zamítl ohledně úroku z prodlení z částky 384 282 Kč od 25. 10. 2013 do zaplacení (výrok IV), rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky (výrok V) i vůči státu (výrok VII) a o znalečném (výrok VI). Vyšel ze zjištění, že dne 21. 1. 2013 způsobil řidič vozidla, pojištěného pro případ odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla u žalované, dopravní nehodu tím, že na zasněžené vozovce nepřizpůsobil rychlost jízdy povětrnostním podmínkám, dostal smyk a vjel na chodník, kde se střetl se skupinou tří chodců včetně žalobce. Žalobce ve věku deseti let utrpěl při nehodě mnohočetná zranění (pro rozvoj hemoragického šoku s nutností umělé plicní ventilace a kanylace velkých cév byl zdravotní stav žalobce velmi kritický), mimo jiné zlomeninu hlezenní kosti vlevo a tříštivou zlomeninu obou bérců, jež vyústila v amputaci levé dolní končetiny v bérci a pravé dolní končetiny v koleně s následnou reamputací ve stehně. Řidič, jenž nehodu způsobil, byl pravomocně uznán vinným přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti a byla mu uložena povinnost zaplatit žalobci náhradu škody ve výši 106 250 Kč s příslušenstvím (bolestné). Z hlediska posouzení nároku na náhradu za ZSU vyšel soud ze zjištění, že žalobce trpí fantomovými bolestmi, nasazování protéz je pro něj bolestivé, pahýly ho bolí i při změně počasí a trpí bolestmi bederní páteře, denně musí rehabilitovat. Pohybuje se pomocí vozíku nebo berlí, má sklon k obezitě, a proto má předepsánu speciální dietu. Žalobce již před úrazem trpěl poruchou intelektu, a to středně těžkou mentální retardací s hyperkinetickou poruchou chování s výbuchy zlosti a agresivity a vývojovou dysfázií. Potřeboval dohled a pomoc při mytí i oblékání, sám se neobul, matka prováděla jeho očistu po toaletě, připravovala mu jídlo, v noci se pomočoval, ven chodil pouze v doprovodu druhé osoby, neměl žádné koníčky. Navštěvoval speciální školu, kde měl kamarády. Před úrazem si hrál s dětmi u domu, běhal, hrál fotbal. Po úrazu vyžaduje zvýšený dohled a péči druhé osoby na níž je závislý. Nemá kamarády, nechce ven, schovává se před lidmi, uvědomuje si své zdravotní postižení, stydí se, je nejraději sám, s nikým moc nemluví. V roce 2016 se žalobce ve školním prospěchu zlepšil, naučil se číst, psát, počítat do 10 a prokázal motivaci k rehabilitaci. Ústavní znalecký posudek Institutu postgraduálního vzdělávání ve zdravotnictví uzavřel, že po úrazu nedošlo k dalšímu úbytku rozumových schopností žalobce, který si zatím (pro poruchu intelektu) plně neuvědomuje důsledky postižení pro svůj život. Z důvodu výrazné změny v kvalitě jeho života lze předpokládat do budoucna rozvoj depresivní poruchy, která však dosud nebyla znalci shledána. Proto znalecký ústav uzavřel, že trvalé následky na zdraví žalobce spočívají ve ztrátě dolních končetin a fantomových bolestech, bodové ohodnocení stanovil podle vyhlášky Ministerstva zdravotnictví č. 440/2001 Sb., o odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění, (dále též jen „vyhláška“) ve výši 3 915 bodů [včetně zvýšení podle §6 odst. 1 písm. c) vyhlášky]. Žalovaná zaplatila žalobci před podáním žaloby náhradu za ZSU v částce 432 000 Kč. Právně soud věc posoudil podle §444 odst. 1 a 2 a §427 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, (dále též jen „obč. zák.“), §6 odst. 1, odst. 2 písm. a) a §9 odst. 1 a 2 zákona č. 168/1999 Sb. a příslušných ustanovení vyhlášky. Uzavřel, že jsou splněny podmínky odpovědnosti provozovatele vozidla za škodu způsobenou žalobci, a proto má žalobce právo na náhradu škody vůči pojistiteli škodícího vozidla – žalované. Při stanovení výše odškodnění za ZSU vycházel z ústavního znaleckého posudku, přičemž základní náhradu (469 800 Kč) podle §7 odst. 3 vyhlášky zvýšil o desetinásobek. Důvody hodné mimořádného zřetele spatřoval v závažnosti a nevratnosti poškození zdraví spočívající v amputaci obou dolních končetin v dětském věku, což podstatným způsobem ovlivňuje a znesnadňuje celý budoucí život žalobce, včetně přetrvávajících a zřejmě doživotních fantomových bolestí. Byť psychiatrická diagnóza žalobce před úrazem svědčila o jeho omezených možnostech se po všech stránkách v budoucnu uplatnit, soud na základě zjištění, že se žalobce ve školním prospěchu zlepšil, naučil se číst, psát a počítat do 10 a prokázal motivaci k rehabilitaci, dovodil, že posuzovanými trvalými následky na jeho zdraví vznikla žalobci překážka lepší budoucnosti bránící mu ve výběru povolání a v jeho zapojení se do rodinného a společenského života.
K odvolání obou účastníků Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 9. 11. 2018, č. j. 54 Co 315/2018-246, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I ohledně částky 4 698 000 Kč a ve výroku II ohledně zákonných úroků z prodlení z částky 196 560 Kč od 1. 7. 2014 do zaplacení, v zamítavém výroku II jej změnil tak, že uložil žalované povinnost zaplatit žalobci na náhradu za ZSU 1 409 400 Kč, rozsudek dále změnil ve výroku I co do částky 4 918 Kč, ve výroku II ohledně částky 2 492 600 Kč a zákonných úroků z prodlení z částky 21 880 Kč od 1. 7. 2014 do zaplacení a ve výroku IV ohledně úroků z prodlení z částky 4 918 Kč od 25. 10. 2013 do zaplacení tak, že žalobu v těchto částech zamítl, jinak jej ve výroku II co do částky 154 842 Kč, ve výroku IV ohledně zákonných úroků z prodlení z částky 384 282 Kč od 25. 10. 2013 do zaplacení, a ve výroku III, V a VII zrušil a vrátil věc v tomto rozsahu soudu prvního stupně k dalšímu řízení (ohledně bolestného v částce 197 560 Kč, náhrady ZSU v částce 37 800 Kč, úroků z prodlení z této částky od 25. 10. 2013 do zaplacení a ve výroku o přiznání znalečného zůstal rozsudek soudu prvního stupně odvoláními nedotčen). Soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, ztotožnil se i s jeho právním posouzením, avšak shledal pochybení ve výši doplatku náhrady za základní odškodnění ZSU, který měl činit 37 800 Kč, tedy rozdíl mezi náhradou za ZSU vycházející ze základního bodového ohodnocení (469 800 Kč) a částkou, kterou žalovaná před podáním žaloby žalobci z tohoto titulu vyplatila (432 000 Kč), a proto žalobu co do částky 4 918 Kč s příslušenstvím zamítl. Ztotožnil se i se závěrem, že jsou dány důvody hodné mimořádného zřetele pro zvýšení náhrady za ZSU podle §7 odst. 3 vyhlášky, avšak za přiměřenou považoval náhradu v celkové částce 6 107 400 Kč (zvýšenou o třináctinásobek základního bodového ohodnocení), a proto v částce 4 698 000 Kč rozsudek potvrdil a změnil jej v zamítavém výroku tak, že žalobci přiznal dalších 1 409 400 Kč. Odvolací soud shledal ještě další pochybení, jež se však týkala jiných nároků než dovoláním napadeného nároku na náhradu za ZSU, a proto se dovolací soud bližším zdůvodněním rozhodnutí odvolacího soudu ve vztahu k jiným nárokům nevěnoval.
Žalovaná podala dovolání proti výroku I rozsudku odvolacího soudu v části, jíž potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v částce 2 698 000 Kč a proti výroku II v části, kterou odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že uložil žalované zaplatit žalobci 1 409 400 Kč. Přípustnost dovolání dovozuje z ustanovení §237 o. s. ř. tím, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, resp. rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně. Nesprávné právní posouzení spatřuje v tom, že přiznané odškodnění ZSU je nepřiměřeně vysoké, neodpovídá judikatuře Nejvyššího soudu a došlo tak k porušení principu proporcionality. Odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 4916/2007, 25 Cdo 2356/2013 a Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 22 C 108/2014 s tím, že ve všech těchto případech se jednalo z hlediska následných životních omezení poškozeného o těžší zranění než v projednávané věci, o čemž svědčí mimo jiné i vyšší základní bodové ohodnocení, jakož i to, že v porovnání se žalobcem bylo zapojení těchto osob před úrazem ve všech sférách na vyšší úrovni. Žalobci byla přiznána náhrada za ZSU ve výši čtrnáctinásobku základního bodového ohodnocení v celkové výši 6 577 200 Kč, přestože bylo v řízení zjištěno, že v době před úrazem nevedl aktivní život a jeho možnosti pro následné uplatnění v životě a ve společnosti byly v důsledku mentálního handicapu značně omezeny. Žalobce trpěl těžkou mentální retardací s poruchou chování a vývojovou dysfázií, docházel do speciální školy a logopedického centra, neuměl číst ani psát, byl obézní. Rovněž bylo prokázáno, že již před úrazem potřeboval dohled a pomoc při základních potřebách, neměl kamarády ani koníčky, a proto mu byl přiznán příspěvek na péči ve výši 6 000 Kč měsíčně. V současnosti se žalobce může pohybovat pomocí protéz a francouzských holí, jeho psychika nijak neutrpěla. Úraz neměl za následek téměř žádné další omezení v podobě např. inkontinence nebo ztráty sexuálních funkcí, žalobce může vést společenský a rodinný život. Nejedná se tak o stav, kdy by následky poškození zdraví vyřadily žalobce ze všech oblastí života. Lidé s podobným postižením běžně studují, pracují, vedou rodinný, společenský, kulturní a politický život. Za přiměřené odškodnění ZSU proto dovolatelka považuje částku 2 469 800 Kč a s ohledem na již vyplacených 469 800 Kč má za to, že soudy měly žalobci přiznat na tento nárok již jen maximálně 2 000 000 Kč. V tomto smyslu navrhla změnu rozsudku odvolacího soudu.
Ve vyjádření k dovolání žalobce označil odkazovanou judikaturu za neaktuální a překonanou, která navíc není přiléhavá na projednávanou věc (věk, fatální následky a nemožnost uplatnění žalobce do budoucna s ohledem na vážnost a trvalost následků na zdraví). Namítal, že při posouzení výše náhrady je třeba zohlednit výslednou přiznanou částku, nikoliv žalovanou neustále poukazované výše násobků v judikátech. Žalobce utrpěl ztrátu končetin v dětství, v době svého vývoje, což má dopad na celý jeho osobní i pracovní život. Již před nehodou byly sice schopnosti žalobce vzhledem ke středně těžké mentální retardaci omezené, avšak s vyhlídkou na alespoň manuální pracovní uplatnění, přičemž po ztrátě končetin je pro něj zapojení do soukromého i pracovního života o to těžší. Žalovaná pak od počátku zdravotní stav žalobce zlehčuje, což je pro žalobce i jeho rodinu až urážející a svědčí to o jisté bezohlednosti žalované. Navrhl zamítnutí dovolání, neboť přiznaná výše odškodnění je v souladu s judikaturou dovolacího soudu.
Nejvyšší soud posoudil dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.“), a jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupeným osobou uvedenou v §21 o. s. ř., která má právnické vzdělání [§241 odst. 2 písm. b) o. s. ř.], dospěl k závěru, že dovolání žalované je přípustné podle §237 o. s. ř., neboť odvolací soud se při výkladu otázky přiměřeného odškodnění ZSU odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
V projednávané věci jde o specifické právo poškozeného na výplatu plnění za pojištěného škůdce (§9 odst. 1 zákona č. 168/1999 Sb.), nicméně rozsah povinnosti žalované pojišťovny plnit poškozenému se podle zákona č. 168/1999 Sb. odvíjí od občanského zákoníku. Jestliže ke škodní události v daném případě došlo před 1. 1. 2014, posuzuje se věc, vzhledem k ustanovení §3028 odst. 3 a §3079 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, podle dosavadních předpisů, tedy podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013.
Nesprávné právní posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.) může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval.
Podle §444 odst. 1 obč. zák. při škodě na zdraví se jednorázově odškodňují bolesti poškozeného a ztížení jeho společenského uplatnění. Podle odst. 2 tohoto ustanovení Ministerstvo zdravotnictví stanoví v dohodě s Ministerstvem práce a sociálních věcí vyhláškou výši, do které lze poskytnout náhradu za bolest a za ztížení společenského uplatnění, a určování výše náhrady v jednotlivých případech.
Podle §3 odst. 1 vyhlášky se odškodnění ztížení společenského uplatnění určuje podle sazeb bodového ohodnocení stanoveného v přílohách č. 2 a 4 vyhlášky, a to za následky škody na zdraví, které jsou trvalého rázu a mají prokazatelně nepříznivý vliv na uplatnění poškozeného v životě a ve společnosti, zejména na uspokojování jeho životních a společenských potřeb, včetně výkonu dosavadního povolání nebo přípravy na povolání, dalšího vzdělávání a možnosti uplatnit se v životě rodinném, politickém, kulturním a sportovním, a to s ohledem na věk poškozeného v době vzniku škody na zdraví (dále jen "následky"). Odškodnění za ztížení společenského uplatnění musí být přiměřené povaze následků a jejich předpokládanému vývoji, a to v rozsahu, v jakém jsou omezeny možnosti poškozeného uplatnit se v životě a ve společnosti.
Podle §7 vyhlášky výše odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění se stanoví na základě bodového ohodnocení stanoveného v lékařském posudku (odst. 1). Hodnota bodu činí 120 Kč (odst. 2). Ve zvlášť výjimečných případech hodných mimořádného zřetele může soud výši odškodnění stanovenou podle této vyhlášky přiměřeně zvýšit (odst. 3).
Odškodnění ztížení společenského uplatnění stanovené na základě zákonem založeného a podzákonnou normou dopracovaného systému bodového hodnocení rozsahu nemajetkových újem podle postižením dotčených částí lidského těla, účinného v občanskoprávních vztazích do 31. 12. 2013, představuje již samo ve své podstatě náhradu za nepříznivé důsledky pro životní úkony poškozeného, pro uspokojování jeho životních a společenských potřeb a pro plnění jeho společenských úkolů. Zároveň ale platí, že odškodnění za ztížení společenského uplatnění musí být přiměřené povaze následků a jejich předpokládanému vývoji. Předpokladem přiměřeného zvýšení odškodnění stanoveného na základě bodového ohodnocení v lékařském posudku ve smyslu ustanovení §7 odst. 3 vyhlášky je existence takových výjimečných skutečností, které umožňují závěr, že zejména vzhledem k uplatnění poškozeného v životě a ve společnosti, kupříkladu při uspokojování jeho životních a společenských potřeb, včetně výkonu dosavadního povolání nebo přípravy na povolání, dalšího vzdělávání a možnosti uplatnit se v životě rodinném, politickém, kulturním a sportovním, i s ohledem na věk poškozeného v době vzniku škody na zdraví i na jeho předpokládané uplatnění v životě, nelze omezení poškozeného vyjádřit jen základním odškodněním za ztížení společenského uplatnění (srov. stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2011, Cpjn 203/2010, uveřejněné pod č. 50/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek - dále jen "Sbírka"). Úsudek soudu o přiměřenosti zvýšení odškodnění podle §7 odst. 3 vyhlášky, vycházející jak z individuálních okolností posuzované věci, tak z obecné zkušenosti soudu, včetně poznatků z jiných posuzovaných případů, musí dbát o to, aby přiznaná výše náhrady za ztížení společenského uplatnění byla založena na objektivních a rozumných důvodech a aby mezi touto přiznanou výší (peněžní částkou) a způsobenou škodou na zdraví existoval vztah přiměřenosti (srov. nález Ústavního soudu ze dne 29. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 350/03).
Vzhledem k tomu, že ustanovení §7 odst. 3 vyhlášky je normou s relativně neurčitou hypotézou umožňující posoudit s ohledem na okolnosti každého jednotlivého případu, jaké zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění je v konkrétním případě "přiměřené", opírá se hodnocení závažnosti trvalých zdravotních následků především o srovnání aktivit a způsobu života poškozeného před poškozením zdraví a po ustálení zdravotního stavu po jeho poškození (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2006, sp. zn. 25 Cdo 759/2005, Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, dále jen „Soubor“, C 4277). Rozhodující pro posouzení přiměřenosti odškodnění přitom není matematický postup, jímž soud ke stanovení náhrady škody dospěl, nýbrž reálná hodnota peněžní částky, jíž mají být kompenzovány imateriální požitky, o které poškozený v důsledku poškození zdraví přišel (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2009, sp. zn. 25 Cdo 968/2008, č. 8/2011 Sbírky). Je třeba, aby výsledná částka odškodnění co nejvíce odpovídala okolnostem konkrétní věci a skutečným následkům, které poškozený utrpěl (srov. nález Ústavního soudu ze dne 2. 2. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3122/15, publikovaný ve Sbírce nálezů Ústavního soudu pod č. 23/80).
V projednávané věci dovolatelka připouštěla, že v případě žalobce jde o případ hodný mimořádného zřetele odůvodňující zvýšení odškodnění podle §7 odst. 3 vyhlášky, avšak nesouhlasila s rozsahem tohoto zvýšení.
Při stanovení výše odškodnění soudy obou stupňů vycházely ze zákonem založeného a podzákonnou normou dopracovaného systému bodového hodnocení rozsahu nemajetkových újem podle postižením dotčených částí lidského těla. Bodový systém odškodnění účinný v občanskoprávních vztazích do 31. 12. 2013 sice podrobil kritice Ústavní soud v pracovněprávním sporu v odůvodnění nálezu ze dne 16. 2. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3122/15, avšak ani takový způsob, odkazuje-li na něj zákon, nemusí být nepoužitelný, obzvláště slouží-li především k objektivizaci obtíží poškozeného a nezbavuje-li soud možnosti takto zjištěnou částku upravit a individualizovat (či personalizovat) ji odpovídajícím způsobem s přihlédnutím ke konkrétním poměrům poškozeného tak, aby bylo možno dospět k odůvodněné a proporcionální výši náhrady srovnatelné s případy podobného charakteru. Takový přístup jako ústavně konformní ostatně akceptoval Ústavní soud například i v usneseních ze dne 16. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 1162/15, či ze dne 15. 2. 2017, sp. zn. II. ÚS 3238/15, nebo ze dne 25. 9. 2018, sp. zn. III. ÚS 2889/17.
Lze souhlasit se závěrem odvolacího soudu, že trvalé následky na zdraví zcela zásadním způsobem negativně ovlivnily celý život žalobce. V dětském věku deseti let přišel o obě nohy, takže po zbytek života se může pohybovat pouze na vozíku nebo za pomoci francouzských holí, je závislý na pomoci jiných lidí. Přišel o možnost účastnit se činností, které děti běžně dělají (hraní s ostatními dětmi, plavání, lyžování, chození na výlety, ale i hraní kolektivních her jako je např. fotbal), kterými se baví, ale i rozvíjejí sociální kontakty a učí se pohybovat ve společnosti a najít si v ní své místo (což platí i pro děti s omezenými rozumovými schopnostmi). Již to jej zásadně ochudilo a negativně ovlivnilo, neboť bez takových zkušeností je pro něj mnohem těžší se zapojit do života ve společnosti, uplatnit se v pracovní i soukromé oblasti, což je předpoklad spokojeného života. K tomu trpí bolestmi, a to nejen fantomovými, které jej budou provázet doživotně, ale i při každodenním používání protéz či změně počasí. Nemožnost běžného pohybu se projevila bolestmi zad, které jsou u osob jeho věku výjimečné, ale i sklonem k obezitě. Byť znalci prozatím neshledali trvalé následky na psychice žalobce (do budoucna je však nevyloučili), ze svědeckých výpovědí vyplývá, že se straní společnosti, za své postižení se stydí, je zamlklý. Tyto projevy v dětském věku a v dospívání opět negativně ovlivňují nejen jeho současný život, ale jak již bylo uvedeno, možnost zapojení do běžného života v budoucnu. Je nepochybné, že postižení, kterým trpěl již před nehodou, tedy středně těžká mentální retardace, omezovala do budoucna jeho uplatnění jak ve společenském, tak v pracovním životě. Avšak právě s ohledem na tento hendikep by se, nebýt úrazu, mohl uplatnit v životě (nejen pracovním) při pohybových aktivitách i manuální práci, přičemž o tuto možnost nenávratně přišel.
Uvedené skutečnosti nepochybně odůvodňují přiznání náhrady za ZSU ve vyšší míře, avšak nikoli v celkové částce 6 577 200 Kč, jak stanovil odvolací soud, neboť takto vysoké odškodnění „pouze“ za ztrátu končetin a fantomové bolesti (trvalé následky v psychické oblasti prozatím nebyly shledány, byť do budoucna nejsou vyloučeny), neodpovídá, při srovnání s jinými obdobnými případy, hledisku proporcionality. Byť poškozený utrpěl škodu v dětském věku, vybočuje takto stanovené odškodnění zřetelně z úrovně náhrad přiznávaných v obdobných případech, neboť takto zvýšené odškodnění by odpovídalo podstatně těžším následkům. Například ve věci sp. zn. 25 Cdo 5223/2009, byl posuzován případ výrazně sportovně, kulturně i společensky aktivního poškozeného, který se po úrazu ve svých 19 letech stal plně invalidním, trpí hemiparézou (částečné ochrnutí poloviny těla), omezením hybnosti páteře, levé ruky a kotníku, má potíže s motorikou, jeho intelektuální úroveň je v pásmu těžké demence a trpí psychickými poruchami, zhoršením soustředivosti, paměti, špatně artikuluje, proto obtížně komunikuje, změnil se povahově, je výbušný, náladový a úzkostný, je výrazně omezen v bývalých zálibách, vyžaduje péči rodinných příslušníků, je schopen plnit jen jednoduché úkoly a neustále musí být kontrolován, přičemž jako přiměřené odškodnění byla shledána částka 6 138 000 Kč (jež byla krácena z důvodu spoluzpůsobení škody poškozeným). V případě žalobce, jehož zdravotní postižení je ve srovnání s popsaným případem méně závažné a u něhož postižení duševních schopností (prozatím) shledáno nebylo, odvolacím soudem stanovené vyšší odškodnění než v porovnávaném případě tedy neodpovídá hledisku proporcionality. Lze odkázat i na případ, kdy u třicetiletého poškozeného, který měl veškeré předpoklady pro rozvoj nadprůměrných sportovních aktivit, došlo v důsledku úrazu k závažnému poškození zdraví (30 zlomenin na různých částech těla, ztráta čichu a chuti, porucha zraku, ztráta 13 zubů, poranění močových orgánů, nefunkčnost hlezenního kloubu) s následnou amputací levé nohy pod kolenem, byla soudem shledána za nepřiměřeně vysokou náhrada za ZSU ve výši 8 500 000 Kč s odůvodněním, že takto zvýšené odškodnění by odpovídalo podstatně těžším následkům v podobě úplné ztráty hybnosti i gnostických a komunikačních schopností (sp. zn. 25 Cdo 2884/2010). V případě, kdy poškozený utrpěl ve svých 33 letech vážný úraz (otřes mozku středního stupně, difúzní atonální poranění mozku, subarachnoidální krvácení, zhmoždění hrudníku, plíce a sleziny, trvalé poškození hlavy a mozku, částečné ochrnutí horních i dolních končetin), po úrazu se stal plně invalidním, v řadě běžných denních úkonů je odkázán na pomoc jiné osoby, v důsledku těžkého poranění mozku není schopen analyzovat a plánovat, není ani schopen racionálního úsudku, pročež byl omezen ve svéprávnosti (sp. zn. 25 Cdo 4376/2015), považoval soud za přiměřenou náhradu za ZSU v celkové výši 6 469 500 Kč. I v porovnání s tímto případem je odvolacím soudem přiznaná náhrada žalobci nepřiměřeně vysoká, a to i při zohlednění postižení v dětství, vzhledem k rozsahu a závažnosti postižení poškozeného v porovnávaném případě. V tomto ohledu jsou námitky dovolatelky opodstatněné, a zakládají tak nejen přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., ale i jeho (částečnou) důvodnost podle §241a odst. 1 o. s. ř., neboť odvolací soud se zde odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Byť trvalé následky na zdraví žalobce zcela zásadně negativně ovlivnily jeho život, nelze odhlédnout od toho, že nejvýraznější zvýšení je vyhrazeno především těm případům, kdy pro následky úrazu je poškozený téměř vyřazen z dosavadního života (uspokojování životních a společenských potřeb, včetně výkonu dosavadního povolání nebo přípravy na povolání, dalšího vzdělávání a možnosti uplatnit se v životě rodinném, politickém, kulturním a sportovním) a kdy jeho předpoklady k uplatnění ve společnosti jsou téměř nebo zcela ztraceny a není schopen se sám zcela či z velké části obsloužit (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2009, sp. zn. 25 Cdo 1925/2008, Soubor C 8086, nebo ze dne 30. 11. 2012, sp. zn. 25 Cdo 975/2012).
Při zohlednění reálných možností uplatnění žalobce v životě vzhledem k jeho rozumovým schopnostem, avšak současně za přihlédnutí k výše popsaným závažným omezením způsobeným dopravní nehodou, a to zejména s ohledem na věk, v němž žalobce škodu na zdraví utrpěl, a důsledkům, jak se tato skutečnost nezbytně promítne do jeho života, považuje dovolací soud za přiměřenou všem zákonným hlediskům náhradu za ZSU okolo 5 000 000 Kč, jež odpovídá odškodnění i v jiných srovnatelných případech. Například v obdobné výši byla za přiměřenou shledána náhrada i v případě sedmnáctiletého poškozeného, který ochrnul v dolní polovině těla, je neplodný, trpí křečemi v dolní polovině těla, bolestmi zad, má problémy s vylučováním, přičemž prognóza budoucího stavu je bez naděje na zlepšení. Je výrazně omezen v běžném životě, upoután na invalidní vozík a odkázán na zázemí vytvořené blízkými osobami, je omezeno jeho společenské vyžití, nemůže vést sexuální život, ztratil partnerku a kamarády, věnuje se však studiu; má psychické potíže (zejména deprese) a trpí poúrazovou změnou osobnosti (sp. zn. 25 Cdo 1491/2009). U tohoto poškozeného jsou následky na zdraví těžší než u žalobce, nicméně je nutno zohlednit, že rozsah ztráty životních příležitostí pro celý zbytek života je natolik závažným následkem, s nímž je třeba spojovat tomu odpovídající zvýšení náhrady za ZSU. Dovolací soud zdůrazňuje, že vznikla-li újma na zdraví dítěti, je obtížné srovnávat aktivity, způsob života a uplatnění poškozeného v pracovním životě i ve společnosti před poškozením zdraví a po ustálení zdravotního stavu, neboť postižené dítě většinou nemělo možnost své schopnosti rozvinout. V případě poškozených v dětském věku je proto třeba individuálně posuzovat případ od případu tak, aby odškodnění co nejvíce odpovídalo okolnostem konkrétní věci a skutečným následkům, které poškozený utrpěl, a zohledňovalo nejen fakticitu, ale především potencionalitu ztracených možností budoucího uplatnění. Proto při zvážení všech okolností posuzované věci a porovnání s obdobnými případy považuje dovolací soud za odpovídající náhradu za ZSU, již stanovil soud prvního stupně (5 167 800 Kč).
Z těchto důvodů shledal Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu částečně nesprávným, a proto aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), napadené rozhodnutí ve výroku II změnil [ve shodě s ustanovením §243d odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť dosavadní výsledky řízení ukazují, že je možné o věci rozhodnout] tak, že ohledně v tomto výroku napadené částky 1 409 400 Kč potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v části zamítavého výroku II, a dovolání jako nedůvodné zamítl [§243d odst. 1 písm. a) o. s. ř.], pokud směřovalo proti potvrzujícímu výroku I rozsudku odvolacího soudu.
Vzhledem k tomu, že odvolacím soudem byl rozsudek soudu prvního stupně částečně zrušen a bude probíhat řízení před soudem prvního stupně, rozhodne o náhradě nákladů tohoto dovolacího řízení soud prvního stupně v novém rozhodnutí o věci samé.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 5. 2021
JUDr. Hana Tichá
předsedkyně senátu