ECLI:CZ:NS:2021:25.CDO.3367.2021.1
sp. zn. 25 Cdo 3367/2021-269
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Martiny Vršanské a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobců: a) L. P. narozený XY, b) M. P., narozený XY, c) L. P., narozený XY, žalobci a) až c) bytem XY, d) L. F., narozená XY, bytem XY, všichni zastoupeni Mgr. Michaelou Vilhelmovou, advokátkou se sídlem Na Můstku 383/1, Praha 1, proti žalované: ALMEDA, a. s., IČO 25079174, se sídlem Alšova 462, Neratovice, zastoupená JUDr. Monikou Novotnou, advokátkou se sídlem Platnéřská 191/2, Praha 1, za účasti vedlejší účastnice na straně žalované: Česká podnikatelská pojišťovna, a. s., Vienna Insurance Group, IČO 63998530, se sídlem Pobřežní 665/23, Praha 8, o náhradu majetkové a nemajetkové újmy, vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 7 C 61/2020, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 14. 7. 2021, č. j. 25 Co 139/2021-247, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Mělníku rozsudkem ze dne 3. 2. 2021, č. j. 7 C 61/2020-212, zamítl žalobu na náhradu nemajetkové újmy způsobené úmrtím blízké osoby žalobce a) ve výši 1 000 000 Kč (výrok I), žalobce b) ve výši 750 000 Kč (výrok II), žalobce c) ve výši 750 000 Kč (výrok III), žalobkyně d) ve výši 500 000 Kč (výrok IV), žalobu všech žalobců na zaplacení nákladů na vypracování znaleckého posudku 4 200 Kč (výrok V) a na zaplacení náhrady za náklady pohřbu 35 863 Kč (výrok VI), rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi žalobci a žalovanou (výroky VII až X) a o náhradě nákladů řízení mezi žalobci a vedlejší účastnicí řízení (výroky XI až XIV).
Rozsudkem ze dne 14. 7. 2021, č. j. 25 Co 139/2021-247, Krajský soud v Praze změnil výroky VII až X rozsudku soudu prvního stupně o náhradě nákladů řízení mezi žalobci a žalovanou (výrok I), potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I až VI o zamítnutí žaloby a ve výrocích XI až XIV o náhradě nákladů řízení mezi žalobci a vedlejší účastnicí řízení (výrok II) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, že paní I. P. (dále jen „poškozená“), manželka žalobce a), matka žalobců b) a c) a sestra žalobkyně d), se dne 18. 4. 2016 podrobila ve zdravotnickém zařízení žalované plánované gynekologické operaci. Ve večerních hodinách po operaci ztratila vědomí, lékaři žalované jí diagnostikovali plicní embolii a po stabilizování jejího stavu ji záchranná služba převezla na resuscitační jednotku kliniky Všeobecné fakultní nemocnice v Praze, kde 19. 4. 2016 zemřela. Příčinou úmrtí podle pitevního nálezu byl otok mozku, jednalo se o smrt z příčin vnitřních, chorobných. Dne 22. 4. 2016 žalobce a) obdržel anonymní dopis, který popisoval okolnosti úmrtí poškozené a údajná pochybení žalované. Dne 12. 5. 2016 všichni žalobci udělili své právní zástupkyni generální plnou moc. Na žádost žalobce a) vypracoval dne 16. 3. 2017 prof. MUDr. Antonín Doležal, DrSc., znalecký posudek, jehož účelem bylo posoudit okolnosti úmrtí poškozené. Podle znalce byla operace provedená lékaři žalované, jakož i předoperační a pooperační péče, lege artis, indikaci operace neposoudil, neboť zdravotní dokumentaci poškozené pro tyto účely neshledal dostatečnou. Žalobce a) podepsal listinu, podle které si posudek převzal dne 27. 5. 2017. Dopisem ze dne 27. 4. 2018 vyzvali žalobci prostřednictvím své zástupkyně žalovanou k náhradě nemajetkové újmy, ta dopisem ze dne 10. 6. 2018 plnit odmítla. Předžalobní výzvu žalobci prostřednictvím své zástupkyně zaslali žalované dne 3. 1. 2020, žalobu podali k soudu 10. 5. 2020. Krajský soud ve shodě se soudem prvního stupně nárok žalobců podle §2959 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.“) bez jeho věcného posouzení shledal promlčeným podle §629 odst. 1 o. z. ve spojení s §619 odst. 2 a §620 odst. 1 o. z. Uzavřel, že subjektivní promlčecí lhůta počala běžet den následující po úmrtí poškozené, neboť od toho okamžiku žalobci věděli, že jim vznikla škoda a kdo je potenciálním škůdcem. Nepřisvědčil argumentaci žalobců, že promlčecí lhůta počala běžet až okamžikem převzetí znaleckého posudku žalobcem a). Z judikatury Nejvyššího soudu totiž vyplývá (odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2020, sp. zn. 21 Cdo 2724/2020), že není rozhodující, kdy se poškozený dozví, jakým konkrétním způsobem došlo k porušení právní povinnosti poskytovatele zdravotní služby, ale postačí vědomost, že poskytnuté služby byly příčinou poškození zdraví. Současně neshledal ve vznesení námitky promlčení žalovanou porušení dobrých mravů. V řízení nebyly zjištěné žádné skutkové okolnosti (a ani nebyly žalobci tvrzeny), ze kterých by vyplynulo, že žalovaná zneužila právo na úkor žalobců. Žalobci měli dostatečný časový prostor, a to i po převzetí znaleckého posudku, aby se rozhodli, jak dále postupovat a zda proti žalované podat žalobu. Téměř po roce od převzetí znaleckého posudku vyzvali žalovanou k náhradě újmy, a i navzdory tomu, že ta jejich nároky odmítla, vyčkávali téměř další dva roky s podáním žaloby.
Proti výroku II rozsudku Krajského soudu v Praze v rozsahu, kterým potvrdil výroky o zamítnutí žaloby na náhradu nemajetkové újmy způsobené úmrtím blízké osoby (výroky I až IV rozsudku soudu prvního stupně) a výroky o náhradě nákladů řízení mezi žalobci a vedlejší účastnicí řízení (výroky XI až XIV rozsudku soudu prvního stupně), podali žalobci dovolání, jehož přípustnost dovozují z ustanovení §237 o. s. ř. tím, že odvolací soud nesprávně posoudil počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty v rozporu s rozhodovací praxí Ústavního soudu (odkázali na nálezy ze dne 27. 2. 2019, sp. zn. IV. ÚS 774/18, ze dne 30. 3. 2016, sp. zn. I. ÚS 834/15, a ze dne 3. 4. 2018, sp. zn. II. ÚS 76/17). O škodě se dozvěděli až okamžikem, kdy si převzali znalecký posudek, neboť až z něj prokazatelně získali vědomost o tom, že žalovaná poškodila zdraví poškozené. Nelze po žalobcích jako laicích požadovat, aby si sami posoudili otázku, zda poskytnutí zdravotní služby bylo či nebylo příčinou poškození zdraví. Soudy nevyhodnotily, jakými informacemi žalobci disponovali, a neprovedly za tím účelem ani potřebné dokazování. Znalec ve svém posudku uvedl, že zdravotní dokumentace poškozené byla neúplná. Ani ze zdravotní dokumentace tak nemohli seznat, že žalovaná při poskytování lékařské péče pochybila. Odvolacímu soudu dále vytýkají, že se nezabýval tím, zda žalovaná nevznesla námitku promlčení v rozporu s dobrými mravy. Tím, že soudy nerespektovaly pravidla pro náhradu nákladů řízení, která platila v době podání žaloby, porušily právo žalobců na spravedlivý proces. Navrhli, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil Okresnímu soudu v Mělníku k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, účastníky řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelů (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), avšak není přípustné (§237 o. s. ř.).
Podle judikatury Nejvyššího soudu je okolností rozhodnou pro počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty podle §620 odst. 1 o. z. vědomost o vzniku škody a o totožnosti odpovědné osoby. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 28. 5. 2020, sp. zn. 25 Cdo 1510/2019, publikovaném pod č. 91/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, konstatoval, že dosavadní judikatura je přiměřeně použitelná k výkladu toho, kdy se poškozený o relevantních skutečnostech skutečně dozvěděl, a současně uzavřel, že v poměrech občanského zákoníku účinného od 1. 1. 2014 vědomost o škodě ve smyslu §620 o. z. není jen skutečnou vědomostí, ale je dána i tehdy, jestliže nositel práva, jehož promlčení je posuzováno, o rozhodných okolnostech vědět měl a mohl. Podle ustálené judikatury se poškozený dozví o škodě tehdy, když zjistí skutkové okolnosti, z nichž lze dovodit vznik škody a přibližně i její rozsah, aby bylo možné určit přibližně výši škody v penězích, a není třeba, aby znal výši škody přesně. Znalost poškozeného o osobě škůdce se pak váže k okamžiku, kdy obdržel informaci, na jejímž základě si může učinit úsudek, která konkrétní osoba je za škodu odpovědná [srov. např. i nadále použitelné rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2002, sp. zn. 33 Odo 477/2001, a ze dne 28. 1. 2004, sp. zn. 25 Cdo 61/2003, uveřejněné pod C 1168 a C 2445 Souboru rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck (dále jen „Soubor“), či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 25 Cdo 1440/2010, Soubor, C 13058]. Při zkoumání, kdy se poškozený dozvěděl o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá, je třeba vycházet z prokázané vědomosti poškozeného; nemusí však jít o zjištění (rozumí se jistotu v běžném slova smyslu), nýbrž postačuje, aby skutkové okolnosti, kterými poškozený disponuje, byly způsobilé takový závěr o možném vzniku škody a možné odpovědnosti povinného učinit. Vědomost poškozeného o osobě odpovědné za škodu neznamená nezpochybnitelnou jistotu v určení osoby odpovědné za vznik škody. Najisto lze odpovědnost určité osoby postavit až na základě dokazování v soudním řízení, které je teprve podáním žaloby, tedy uplatněním nároku u soudu, zahájeno. Judikatura proto vychází z předpokladu, že po osobě, která ví o vzniku škody, lze požadovat, aby nárok u soudu uplatnila, jakmile má k dispozici takové informace o okolnostech vzniku škody, v jejichž světle se jeví odpovědnost určité konkrétní osoby dostatečně pravděpodobnou (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2006, sp. zn. 25 Cdo 359/2005, Soubor, C 4273, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2012, sp. zn. 25 Cdo 2189/2011, Soubor, C 13084, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 25 Cdo 3804/2014).
Judikatura dovolacího soudu ve vztahu k určení počátku běhu promlčecí doby podle §106 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „obč. zák“) nároku na jednorázově odškodnění pozůstalých za škodu usmrcením podle §444 odst. 3 obč. zák., která je plně využitelná i za účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, vycházela z toho, že vědomost pozůstalých o osobě škůdce nelze automaticky odvíjet od okamžiku získání informace o úmrtí osoby blízké ve zdravotnickém zařízení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2009, sp. zn. 25 Cdo 2981/2007, nebo ze dne 24. 9. 2015, sp. zn. 25 Cdo 3384/2015, Soubor, C 15134), ale vždy záleží na konkrétních skutkových okolnostech daného případu. Počátek běhu subjektivní promlčecí doby tak dovolací soud v minulosti shledal v okamžiku, kdy se pozůstalí dozvěděli o úmrtí poškozené, která zemřela bezprostředně po operaci ve zdravotnickém zařízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2020, sp. zn. 25 Cdo 2986/2019), jindy v okamžiku, kdy poškození podali trestní oznámení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2018, sp. zn. 25 Cdo 1892/2018), podali žalobu na ochranu osobnosti podle §11 a 13 obč. zák. na náhradu újmy způsobené úmrtím osoby blízké před podáním žaloby podle §444 odst. 3 obč. zák. (srov. např. již citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2015, sp. zn. 25 Cdo 3384/2015, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2016, sp. zn. 25 Cdo 3472/2016, Soubor, C 16047) anebo až v okamžiku, kdy se seznámili se znaleckým posudkem, který vyslovil pochybení lékařů a vztah příčinné souvislosti mezi pochybením a úmrtím poškozeného (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 5. 2020, sp. zn. 25 Cdo 2600/2019). Je tak potřeba odlišovat situace, kdy nelze klást k tíži pozůstalých, že pro komplikovanost věci je pro ně osoba škůdce (potažmo pochybení lékařů a příčinná souvislost mezi pochybením a úmrtím) nejasná, od situace, kdy je i pro laiky jasná natolik, že se ze znaleckého posudku pouze dozvědí, jakým konkrétním úkonem či opomenutím došlo k poškození zdraví vedoucímu následně k úmrtí, tedy kdy je po odborné stránce objasněno, jaké konkrétní pochybení způsobilo škodlivý následek, za nějž je požadována náhrada.
Právní závěr odvolacího soudu o počátku běhu promlčecí lhůty a o promlčení nároku na náhradu újmy způsobené úmrtím poškozené podle §2959 o. z. nevybočil ze shora citované judikatury. Žádný z nálezů Ústavního soudu, od kterých se měl odvolací soud odchýlit, na věc žalobců nedopadá, neboť všechny vycházejí ze zcela odlišných skutkových okolností a v žádném z nich není řešeno promlčení nároku pozůstalých na nemajetkovou újmu způsobenou úmrtím blízké osoby. Postačila odůvodněná vědomost žalobců, že příčina poškození zdraví poškozené může spočívat na straně poskytovatele zdravotní péče (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2009, sp. zn. 25 Cdo 2891/2007, Soubor C 7827, již citovaný rozsudek ze dne 24. 9. 2015, sp. zn. 25 Cdo 3384/2015, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2016, sp. zn. 25 Cdo 3472/2016). Skutečnost, že právě takovou vědomost žalobci měli (nebo přinejmenším měli a mohli mít), vyplývá na základě soudy zjištěného skutkového stavu (jeho správnost přezkumu dovolacího soudu nepodléhá) z toho, že poškozená zemřela druhý den po plánované operaci, kterou podstoupila ve zdravotnickém zařízení žalované, nebyl tedy důvod se domnívat, že by se poškození jejího zdraví dopustil jiný subjekt. Žalobce a) bezprostředně po úmrtí poškozené obdržel anonymní dopis popisující okolnosti jejího úmrtí a údajná pochybení žalované, načež zadal znalci zpracování znaleckého posudku k posouzení správnosti postupu žalované v péči o poškozenou. Zjevně měli žalobci již v té době za to, že příčinou úmrtí poškozené bylo pochybení žalované. Není proto důvod počátek běhu promlčecí lhůty spatřovat až v seznámení žalobců se znaleckým posudkem, jehož závěr, že péče lékařů žalované o poškozenou byla lege artis, naopak úvahu o způsobení úmrtí poškozené žalovanou zpochybnil. Tvrzenou nemravností námitky promlčení se odvolací soud zabýval, a vysvětlil, že ji nelze dovodit z žádných tvrzení žalobců.
Námitka dovolatelů proti způsobu určení výše náhrady nákladů řízení pak nemůže založit přípustnost dovolání, neboť přezkum výroků o náhradě nákladů řízení je v dovolacím řízení vyloučen [§238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].
Dovolací soud proto ze všech uvedených důvodů dovolání žalobců podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. 12. 2021
JUDr. Petr Vojtek
předseda senátu