ECLI:CZ:NS:2021:25.CDO.732.2021.1
sp. zn. 25 Cdo 732/2021-220
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Tiché a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce: D. M. , narozený XY, bytem XY, zastoupený JUDr. Alenou Lněničkovou, advokátkou se sídlem Jandova 208/8, 190 00 Praha 9, proti žalovanému: D. V. , soudní exekutor, IČO XY, se sídlem XY, o 78 270 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 60 C 194/2018, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 6. 2020, č. j. 35 Co 161/2020-173, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému náhradu nákladů dovolacího řízení 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem ze dne 11. 2. 2020, č. j. 60 C 194/2018-148, z důvodu částečného zpětvzetí žaloby zastavil řízení co do částky 532 Kč (výrok I), zamítl žalobu ohledně zbývající částky 77 738 Kč (výrok II), představující náhradu újmy (škody vzniklé postižením důchodu exekucí, náhrady nákladů za výkon trestu a náhrady nemajetkové újmy za 20 dnů výkonu trestu odnětí svobody), kterou mu měl způsobit žalovaný jako exekutor v průběhu exekučního řízení, a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III).
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. 6. 2020, č. j. 35 Co 161/2020-173, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadených výrocích II a III a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu napadl žalobce dovoláním.
Podle §238 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“) dovolání není přípustné proti rozsudkům a usnesením vydaným v řízeních, jejichž předmětem bylo v době vydání rozhodnutí obsahujícího napadený výrok peněžité plnění nepřevyšující 50 000 Kč, včetně řízení o výkon rozhodnutí a exekučního řízení, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
V řízení, jehož předmětem je částka skládající se z několika samostatných nároků, odvíjejících se od odlišného skutkového základu, má rozhodnutí o každém z nich charakter samostatného výroku a přípustnost dovolání je třeba zkoumat samostatně, a to bez ohledu na to, že tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a že o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 32 Odo 747/2002, Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, C 2236, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3238/2013, nebo rozsudek ze dne 1. 11. 2017, sp. zn. 25 Cdo 2245/2017, publikovaný pod č. 7/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – dále jen „Sbírka“). Tyto judikatorní závěry jsou použitelné i po změně §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. provedené s účinností od 30. 9. 2017 zákonem č. 296/2017 Sb. Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích (srov. např. usnesení ze dne 28. 6. 2018, sp. zn. 25 Cdo 1791/2018, nebo ze dne 30. 5. 2019, sp. zn. 25 Cdo 253/2019) podrobně vysvětlil, z jakého důvodu i po citované novele není dovolání přípustné, jestliže žádný z nároků se samostatným skutkovým základem, které jsou předmětem dovolacího řízení, není nárokem na peněžité plnění přesahující 50 000 Kč (ledaže jde o vztah ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy).
V projednávané věci žalobce uplatnil žalobou tři nároky se samostatným skutkovým základem – nárok na náhradu škody ve výši 46 770 Kč (jež mu vznikla postižením důchodu exekucí), ve výši 968 Kč představující náklady na výkon trestu, a na náhradu nemajetkové újmy ve výši 30 000 Kč. Ani jedna z těchto částek nepřevyšuje limit stanovený v §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. V řízení pak nejde o vztah ze spotřebitelské smlouvy ani o pracovněprávní nárok. Proto dovolání proti výroku I rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Dovolání směřující proti rozhodnutí o náhradě nákladů řízení není přípustné vzhledem k ustanovení §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
Na výše uvedeném nemůže nic změnit ani nesprávné poučení odvolacího soudu o možnosti podat dovolání, neboť nesprávné poučení odvolacího soudu, že dovolání je přípustné, přípustnost dovolání nezakládá. Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu pouze tehdy, pokud to zákon připouští. Není-li možnost podat dovolání v zákoně stanovena, pak jde vždy – bez zřetele k tomu, jakého poučení se účastníkům řízení ze strany soudu dostalo – o dovolání nepřípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 29 Odo 425/2002, uveřejněné pod č. 51/2003 Sbírky).
Dovolací soud z výše uvedených důvodů dovolání podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. 4. 2021
JUDr. Hana Tichá
předsedkyně senátu