ECLI:CZ:NS:2021:25.CDO.905.2021.1
sp. zn. 25 Cdo 905/2021-255
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Tiché a soudců JUDr. Roberta Waltra a JUDr. Martiny Vršanské v právní věci žalobkyně: L. E., nar. XY, bytem XY, zastoupená Mgr. Janem Krátkým, advokátem se sídlem náměstí Míru 14, 293 01 Mladá Boleslav, proti žalovanému: J. H., nar. XY, IČO XY, se sídlem XY, zastoupený obecným zmocněncem R. H., narozeným XY, bytem XY, o 757 817 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Semilech pod sp. zn. 3 C 197/2017, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. 10. 2020, č. j. 47 Co 129/2020-230, takto:
Dovolání se odmítá .
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Okresní soud v Semilech rozsudkem ze dne 24. 3. 2020, č. j. 3 C 197/2017-198, zamítl žalobu na zaplacení 757 817 Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky a vůči státu. V řízení, v němž se žalobkyně domáhala náhrady škody v celkové částce 757 817 Kč [jež se skládala ze zaplacených záloh na neprovedené dílo v částce 149 400 Kč (90 000 Kč a 2 200 EUR) a z částky 608 417 Kč představující škodu vzniklou žalobkyni na domě a jeho vybavení], vyšel ze zjištění, že žalovaný měl na základě ústní dohody se žalobkyní v červnu roku 2016 provést nátěr 42 oken v jejím domě v XY. Žalobkyně žalovanému zaplatila zálohy, žalovaný dílo prováděl do srpna 2016, kdy žalobkyni sdělil, že s pracemi končí z důvodu jiné zakázky. Žalobkyně nebyla s dílem spokojená, dopisem ze dne 10. 1. 2017 vytkla vady nedokončeného díla, požadovala vrácení záloh i náhradu škody vzniklou jí při provádění díla žalovaným. Následně (dopisem ze dne 10. 8. 2017) od smlouvy o dílo odstoupila. Ohledně tvrzené škody soud uzavřel, že kromě poškrábání skel žalobkyně ani po poučení podle §118a o. s. ř. neprokázala, jak mělo k poškození domu a věcí v něm uložených dojít a že je způsobil žalovaný, přičemž nelze vycházet ze soukromého znaleckého posudku Ing. Popenkové, bylo-li zjištěno, že závěry o zavinění i rozsahu škody činila znalkyně výhradně na základě informací žalobkyně, jež však následně v řízení nebyly prokázány. Okna byla poškrábána již před zahájením prací s výjimkou 4, které ještě před započetím prací nechala žalobkyně nově zasklít; u nově zasklených oken technik uzavřel, že nezřetelné škrábance nesouvisely s prací žalovaného. V nároku na vrácení záloh soud věc po právní stránce posoudil podle §2586 a §1725 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.“) se závěrem, že žalobkyně neprokázala, že mezi účastníky byla platně uzavřena smlouva o dílo a nejde ani o bezdůvodné obohacení, neboť žalobkyně sice vyplatila žalovanému zálohy, avšak žalovaný v tom rozsahu práce provedl. Nárok na náhradu škody soud posoudil podle §2900 a §2910 o. z. se závěrem, že žalobkyně neprokázala, že škodu způsobil žalovaný, neboť pouze z následné dokumentace poškození nebo z toho, že žalovaný původně škodu uznal a nahlásil ji pojišťovně (poškrábaná okna), nelze dovozovat jeho zavinění. K zatečení do místnosti při průtrži mračen došlo vyšší mocí a v případě znečištění pantů barvou, chybějících nátěrů a těsnění či nejednotnosti nátěru, se nejedná o škodu, ale o následek rozpracovanosti díla.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 13. 10. 2020, č. j. 47 Co 129/2020-230, rozsudek soudu prvního stupně v části zamítavého výroku ohledně částky 149 400 Kč s příslušenstvím (nárok z odpovědnosti za vady) a ve výrocích o náhradě nákladů řízení rozsudek zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, jinak jej v zamítavém výroku potvrdil. Vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a ve vztahu k nároku na náhradu škody se zcela ztotožnil s jeho právním posouzením, že žalovaný za škodu neodpovídá, neboť u převážné většiny žalobkyní tvrzených poškození nebylo prokázáno, že je způsobil žalovaný, a u zbývajících uzavřel, že se nejedná o škodu.
Proti potvrzující části výroku rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání s tím, že odvolací soud se při řešení otázky procesního práva odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího a Ústavního soudu, přičemž odkázala na nálezy sp. zn. II. ÚS 1966/16 a II. ÚS 3643/15. Namítá nesprávnou aplikaci §132 o. s. ř. s tím, že soudy obou stupňů svévolně ignorovaly důkazy a skutečnosti svědčící v její prospěch, ve svých odůvodněních se s nimi téměř nevypořádaly a zjevně porušovaly rovnost stran řízení tím, že tvrzení žalovaného zcela nekriticky přejaly, a porušily tak její právo na spravedlivý proces. Poškození oken zjistila již v průběhu provádění prací, což i žalovaný uznal a vyplývá to i z hlasových záznamů pojišťovny. Žalobkyně škody podrobně dokumentovala, stejně jako pracovník pojišťovny a později i znalkyně, přičemž si lze obtížně představit jiné možnosti, jaké by mohl použít spotřebitel k doložení škody než doznání řemeslníka a dokumentaci třetích nezávislých osob. Dovolatelka namítá, že soudy neprovedly jí navržené důkazy, zejména výslech svědka M., který byl jakožto nejdůležitější svědek přítomen na místě dokonce v době, kdy žalovaný práce prováděl a který mohl popsat stav oken v době počátku prací žalovaného. Poukazuje na extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy, neboť skutková zjištění z provedených důkazů nevyplývají – jsou opakem toho, co je obsahem důkazů (uznání škod žalovaným a mapování škod třetími nezávislými osobami). Podle dovolatelky trpí tento způsob hodnocení důkazů tak výraznými vadami, že je způsobilý zasáhnout i do práv na ústavní úrovni (rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 181/14 a sp. zn. IV. ÚS 3006/13). Navrhla proto zrušení rozsudku odvolacího soudu v potvrzující části a vrácení věci v tomto rozsahu soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud posoudil dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“), a jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), řádně zastoupenou advokátem ve smyslu §241 o. s. ř., avšak není podle §237 o. s. ř. přípustné.
Žalobkyně spatřuje přípustnost dovolání v tom, že soudy obou stupňů nesprávně hodnotily provedené důkazy a dospěly tak k nesprávným skutkovým zjištěním, zejména k závěru, že žalobkyně neprokázala, že škodu způsobil žalovaný. Tyto námitky však postrádají charakter právní otázky, kterou by mohl a měl dovolací soud řešit (§241a odst. 1 o. s. ř.). Nesměřují totiž proti právnímu posouzení věci odvolacím soudem, ale jen proti skutkovým závěrům, jejichž nesprávnost dovolatel odvozuje od vlastního posouzení skutkového stavu. V podstatě se domáhá přezkumu skutkových závěrů, z nichž vychází napadené rozhodnutí; nesprávnost právního posouzení odvozuje nikoliv z důvodu mylné aplikace práva, nýbrž proto, že po právní stránce byl posouzen skutkový stav, s nímž dovolatelka nesouhlasí. Tím však nelze přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. založit.
Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění samotného hodnocení důkazů soudem, opírajícího se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř. Námitky proti zjištěnému skutkovému stavu či proti hodnocení důkazů nejsou předmětem dovolacího přezkumu a ani nezakládají přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněné pod č. 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – dále jen „Sbírky“, včetně tam obsaženého odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky). Na nesprávnost hodnocení důkazů totiž lze usuzovat jen ze způsobu, jakým soud hodnocení důkazů provedl, a to jen polemikou se správností skutkových zjištění soudu, tj. prostřednictvím dovolacího důvodu, který dovolatel od 1. 1. 2013 k dispozici nemá.
Nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1966/16 a sp. zn. II. ÚS 3643/15, na něž dovolatelka odkazuje, shledaly, že dovolací soud porušil právo stěžovatelky na soudní ochranu tím, že její dovolání odmítl pro vady, přestože stěžovatelka v dovolání vymezila jak to, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, tak dovolací důvod. Uvedl, že požadavkům na projednatelnost dovolání by stěžovatelka dostála i pouhým tvrzením nesprávnosti skutkových zjištění, a pouze na tomto základě by formulovala, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Z nálezů tak vyplývá, že dovolací soud pochybil tím, že se vůbec nezabýval přípustností stěžovatelkou podaného dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., neznamená to však, že dovolání, v němž se po nabytí účinnosti zákona č. 404/2012 Sb. dovolatel domáhá přezkumu skutkových závěrů, bude automaticky přípustné. Ústavní soud nezpochybňuje, že přípustnost dovolání by mohla být založena jen v případě, že by stěžovatelka v souvislosti se skutkovými zjištěními skutečně vymezila otázku hmotného nebo procesního práva, která by z hlediska jejího vztahu k judikatuře dovolacího soudu splňovala některý z předpokladů přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. (bod 27 prvního shora citovaného nálezu). Avšak v projednávané věci dovolatelka žádnou takovou otázku nevymezila a ani neodkázala na judikaturu procesního práva, od níž se soudy měly odchýlit. Přitom skutková zjištění, k nimž soudy dospěly, nevykazují významný nesoulad s provedenými důkazy (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod č. 460/2017 Sbírky zákonů).
Dovolacímu soudu pak není zřejmá souvislost projednávané věci s odkazy dovolatelky na usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 181/14, kterým odmítl ústavní stížnost týkající se rozhodnutí o zamítnutí žádosti stěžovatele o propuštění z vazby, ani usnesení sp. zn. IV. ÚS 3006/13, kterým byla ústavní stížnost odmítnuta jako zjevně neopodstatněná ve veřejnoprávní věci týkající se majetku rozdělované obce.
Námitky, že se odvolací soud nevypořádal s argumentací dovolatelky či nevyslechl svědky, představují námitky vad řízení, k nimž však lze podle §242 odst. 3 o. s. ř. v dovolacím řízení přihlédnout pouze tehdy, je-li dovolání obecně přípustné (srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16), což není tento případ.
Lze uzavřít, že dovolání žalobkyně není podle §237 o. s. ř. přípustné, a proto je Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Tímto rozhodnutím se řízení nekončí; o náhradě nákladů tohoto dovolacího řízení bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí (§243b, §151 odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. 7. 2021
JUDr. Hana Tichá
předsedkyně senátu