ECLI:CZ:NS:2021:25.CDO.932.2021.1
sp. zn. 25 Cdo 932/2021-1226
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Jana Kolby a JUDr. Martiny Vršanské v právní věci žalobců: a) H. V. , narozená XY, bytem XY, b) M. M. , narozený XY, bytem XY, d) Agentura MM Praha, s.r.o. , IČO 27145123, sídlem Sportovní 122, 252 03 Řitka, žalobci a), b) a d) zastoupeni Mgr. Janou Gavlasovou, advokátkou se sídlem Západní 449, 253 01 Chýně, e) J. G. , narozená XY, bytem XY, proti žalovanému: J. Š. , narozený XY, bytem XY, o ochranu osobnosti, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 36 C 85/2011, o dovolání všech žalobců proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 9. 2019, č. j. 3 Co 90/2019-931, takto:
I. Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 9. 2019, č. j. 3 Co 90/2019-931, se zrušuje vyjma té části výroku, jíž bylo potvrzeno usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 26. 7. 2019, č. j. 36 C 85/2011-909, o odmítnutí podání doručeného soudu dne 29. 3. 2011 v té části, v níž se žalobci domáhali po žalovaném zaplacení finanční satisfakce.
II. Usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 26. 7. 2019, č. j. 36 C 85/2011-909, se zrušuje vyjma té části výroku I, jíž byl odmítnuto podání doručené soudu dne 29. 3. 2011 v té části, v níž se žalobci domáhali po žalovaném zaplacení finanční satisfakce, a věc se v tomto rozsahu vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
III. Zrušuje se usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 15. 11. 2019, č. j. 36 C 85/2011-938, a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 9. 2020, č. j. 3 Co 14/2020-1211.
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze jako soud prvního stupně usnesením ze dne 26. 7. 2019, č. j. 36 C 85/2011-909, odmítl podání doručené (tomuto) soudu dne 29. 3. 2011 (výrok I) a žalobcům uložil povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku, jejíž výše měla být určena samostatným usnesením (výrok II). Rozhodl tak o žalobě, kterou se žalobci domáhali ochrany osobnosti poté, co jeho předchozí zamítavý rozsudek byl Vrchním soudem v Praze jako soudem odvolacím zrušen s pokynem, aby soud prvního stupně vyzval žalobce k odstranění vad žaloby. Soud prvního stupně usnesením ze dne 17. 7. 2018 vyzval žalobce k doplnění žaloby, neboť ta zcela chaoticky zmiňovala jednotlivé články žalovaného, aniž by označila, „kterým z článků, kterým z jeho výroků a jaké újmy která ze žalujících osob doznala.“ Bylo nutné v každém z případů uvést, jak se který konkrétní výrok dotkl kterého ze žalobců, jakým způsobem zasáhl do jejich osobnostních práv a jaká nemajetková újma jím byla způsobena. Žalující též měly povinnost označit konkrétní skutečnosti a důkazy k prokázání svých tvrzení a uvést, která konkrétní tvrzení (žalovaného) „jsou protiprávní a v čem žalobci spatřují protiprávnost a ohledně jakého konkrétního případu.“ Žalobci své podání doplnili podáními ze dne 10. 8. 2018 a ze dne 1. 6. 2018, avšak žaloba se v důsledku těchto podání stala pro soud prvního stupně nesrozumitelnou, „jelikož tvrzení popsaná v jednotlivých skutcích pod body 1-22 v podání ze dne 10. 8. 2019 nekorespondují s žalobními petity jako celky.“ Soud prvního stupně tedy žalobce opět vyzval k odstranění vad žaloby tak, aby ohledně každého konkrétního skutku byl popsán požadovaný žalobní petit. Žalobci reagovali na tuto výzvu podáním ze dne 27. 6. 2019, avšak dle názoru soudu prvního stupně „tímto podáním žalobce vady žaloby dle pokynů soudu nedoplnil (neopravil).“ Žalobní návrhy ve věcech ochrany osobnosti nesmějí být formulovány obecně a nepřesně. Takové nepřesnosti musí být odstraněny a nemají být přebírány do rozsudků ve znění vyvolávajícím pochybnosti. Vzhledem k tomu, že žalobce má povinnost tvrzení a tomu korespondující břemeno, musí v žalobě vylíčit všechny rozhodné skutečnosti. Podání žalobců jsou nesrozumitelná, žalobci neopravili petity žaloby tak, aby korespondovaly se skutky pod body 1 až 22 uvedenými v podání ze dne 10. 8. 2019, ba naopak v podání ze dne 27. 6. 2019 uvedli další tvrzení, kterými se žaloba stala ještě více nesrozumitelnou než před posledním poučením soudu. Žalobci nevylíčili, jakým způsobem došlo k zasažení do jejich osobnostních práv a jaká nemajetková újma jim jednotlivými zásahy byla způsobena.
K odvolání žalobců odvolací soud usnesením ze dne 30. 9. 2020, č. j. 3 Co 90/2019-931, usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Podle odvolacího soudu jsou obsahem žaloby a jejích třech obsáhlých doplnění skutková tvrzení, podle nichž žalovaný na svých webových portálech zasahuje do osobnostních práv žalobců, a způsobil jim tak nemajetkovou újmu. Žalobci se domáhají zveřejnění omluvy, odstranění nežádoucího textu z konkrétních webových portálů, zdržení se šíření konkrétní listiny a finanční náhrady. I po doplnění žaloby podáním ze dne 1. 9. 2019 o 167 stranách a poté podáním ze dne 27. 6. 2019 o 49 stranách vady žaloby nebyly odstraněny. Podání obsahuje odkazy na polemiky či názory žalovaného na žalobce, kdy jde o jeho subjektivní hodnocení na jeho internetových stránkách či blogu, z nichž těžko dovozovat zásahy do osobnostních práv. Všechna podání jsou v souhrnu nesrozumitelná a nepřehledná. Žalobci požadují odstranění textu celých článků a diskuzí pod nimi na webovém portálu žalovaného, uveřejněných v letech 2010 a 2011, vznik nemajetkové újmy v řádech milionů vůči každému z nich zůstal neobjasněn. Žaloba je neprojednatelná, a to i po třetí výzvě k doplnění žaloby. „S ohledem na rozsah skutkových tvrzení, jež jsou sama nepřehledná, a navrhovanými body petitu o objemu 17 stran není možné uchopit, výrok je naformulován tak, že jej nelze do výroku převzít, potažmo vykonat.“ Pro nedostatky žalobního petitu nelze v řízení pokračovat, neboť ten je neurčitý.
Usnesení odvolacího soudu napadli v plném rozsahu žalobci dovoláním, jehož přípustnost dovozují z toho, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Důvodnost dovolání pak spatřují v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Za klíčovou považují žalobci otázku, zda jejich žaloba doplněná pozdějšími podáními splňuje zákonem stanovené náležitosti a zda je projednatelná. S tím souvisí následující otázka, jak má být formulována omluva v žalobním petitu a zda skutečnost, že soud považuje formulaci omluvy v žalobě za nepřiléhavou je důvodem pro odmítnutí žaloby. Dále je třeba zodpovědět, jak má být odůvodněna finanční satisfakce, tedy zda musí být finančně ohodnocen každý jednotlivý výrok, kterým bylo zasaženo do osobnostních práv a zda skutečnost, že soud považuje odůvodnění požadavku na finanční satisfakci za nedostatečné, je důvodem pro odmítnutí žaloby. Konečně se dovolatelé táží, zda výzva soudu prvního stupně ze dne 18. 6. 2019 k doplnění žaloby byla srozumitelná a především oprávněná, neboť podle jejich názoru výzva soudu prvního stupně k doplnění žaloby srozumitelná není a nelze z ní dovodit, jak měli žalobci žalobu doplnit. Odvolací soud se pak touto námitkou žalobců vůbec nezabýval. Rozhodnutí soudu prvního stupně o odmítnutí žaloby se opírá o vady, o kterých žalobci nebyli vůbec poučeni. V tomto směru je postup soudů v rozporu s rozhodnutími Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 609/2010 či sp. zn. 21 Cdo 1076/2013. Rovněž je rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu s judikaturou dovolacího soudu (např. rozhodnutím sp. zn. 30 Cdo 845/2015, 22 Cdo 609/2010 či 22 Cdo 5226/2007), jestliže uzavřel, že skutková tvrzení obsažená v žalobě jsou rozsáhlá, žaloba je nepřehledná, že žaloba odkazuje na polemiky a názory žalovaného na žalobce, z nichž těžko dovozovat zásahy do osobnostních práv, a že žalobní petit je rozsáhlý. Stran rozsáhlosti či nevykonatelnosti žalobního petitu nebyli žalobci nikdy soudem poučeni, nadto však podle dosavadní rozhodovací praxe dovolacího soudu (např. jeho rozhodnutí sp. zn. 30 Cdo 1901/2009, 30 Cdo 145/2013, 30 Cdo 1883/2013, 30 Cdo 298/2011) není sama rozsáhlost žalobního petitu důvodem neprojednatelnosti žaloby stejně jako skutečnost, že soud považuje případně požadovanou omluvu za nepřiléhavou, potažmo požadavek na finanční satisfakci či odstranění textů či jejich částí, dokumentů a videí za neoprávněný. Tyto závěry jsou již meritorními a lze k nim dospět toliko po řádně a úplně provedeném dokazování. Rozhodnutí soudů obou stupňů stran požadavků kladených na formulaci omluvy je v příkrém rozporu s rozhodnutími Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2919/2006, 30 Cdo 298/2011, 30 Cdo 1154/2010 či 23 Cdo 4669/2010, a stran otázky výše finanční satisfakce a jejího odůvodnění v rozporu s rozhodnutími Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 36/2015, 30 Cdo 255/2008 či 30 Cdo 2545/2008. Žalobci navrhli, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a žalobcům přiznal právo na náhradu nákladů řízení.
Žalovaný ve svém vyjádření k dovolání uvedl, že nesmyslnými, účelovými žalobami Agentury MM a trestními oznámeními žalobců je zahlcován už více než 10 let. Jedná se o svobodu slova a právo veřejnosti na informace o veřejně známých osobách. K těmto soudům by v demokratické společnosti, kde se plně respektuje svoboda, nemělo vůbec docházet.
Nejvyšší soud posoudil dovolání, vzhledem k datu napadeného rozhodnutí, podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 2. 2019 (zákon č. 287/2018 Sb. – dále jen „o. s. ř.“), a jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými – účastníky řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), kteří jsou zastoupeni advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), popřípadě jsou osobami s právnickým vzděláním (§241 odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), a je přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení procesněprávní otázky vad žaloby na ochranu osobnosti a její projednatelnosti, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolání je proto i důvodné.
Nesprávné právní posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.) může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval.
Podle §42 odst. 4 věty první o. s. ř. pokud zákon pro podání určitého druhu nevyžaduje další náležitosti, musí být z podání patrno, kterému soudu je určeno, kdo je činí, které věci se týká a co sleduje, a musí být podepsáno a datováno.
Podle §43 odst. 1 o. s. ř. předseda senátu usnesením vyzve účastníka, aby bylo opraveno nebo doplněno podání, které neobsahuje všechny stanovené náležitosti nebo které je nesrozumitelné nebo neurčité. K opravě nebo doplnění podání určí lhůtu a účastníka poučí, jak je třeba opravu nebo doplnění provést.
Podle §43 odst. 2 o. s. ř. není-li přes výzvu předsedy senátu podání řádně opraveno nebo doplněno a v řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat, soud usnesením podání, kterým se zahajuje řízení, odmítne. K ostatním podáním soud nepřihlíží, dokud nebudou řádně opravena nebo doplněna. O těchto následcích musí být účastník poučen.
Podle §79 odst. 1 o. s. ř. řízení se zahajuje na návrh. Návrh musí kromě obecných náležitostí (§42 odst. 4) obsahovat jméno, příjmení, bydliště účastníků, popřípadě rodná čísla nebo identifikační čísla účastníků (obchodní firmu nebo název a sídlo právnické osoby, identifikační číslo, označení státu a příslušné organizační složky státu, která za stát před soudem vystupuje), popřípadě též jejich zástupců, vylíčení rozhodujících skutečností, označení důkazů, jichž se navrhovatel dovolává, a musí být z něj patrno, čeho se navrhovatel domáhá. Tento návrh, týká-li se dvoustranných právních poměrů mezi žalobcem a žalovaným (§90), se nazývá žalobou.
Z právě citovaných ustanovení se podává, že žaloba je neúplná, neobsahuje-li všechny zákonem stanovené náležitosti. Nesrozumitelná je žaloba tehdy, jestliže z hlediska způsobu vyjádření žalobce nelze dovodit, zda obsahuje předepsané náležitosti, jaké náležitosti žaloby jsou v ní uvedeny a zda jsou v ní vůbec uvedeny všechny potřebné náležitosti. Nejsou-li uvedené náležitosti žaloby nebo některé z nich přesně a jednoznačně vyjádřeny z hlediska jejich obsahu (z hlediska toho, jak mají být po stránce obsahové v souladu se zákonem vylíčeny), je žaloba neurčitá. Účelem těchto ustanovení pak není vybavit soudy procesním nástrojem vedoucím ke snadnému odstranění podání či žalob, které se jeví jako komplikované či rozsáhlé, nýbrž poskytnout účastníkům možnost, aby v případě, že jejich podání (žaloba) trpí takovými vadami, že z nich není objektivně možno zjistit, co činí předmětem řízení a čeho se domáhají, mohli tento nedostatek za adekvátního vedení soudu odstranit. Jestliže výzva soudu k odstranění vad podání nevytváří jasnou představu o tom, co přesně je po účastníkovi požadováno, jaká další žalobní tvrzení má doplnit, jak přesně má upravit žalobní návrh, a uvedené neplyne ani z odůvodnění výzvy, jež je zcela nekonkrétní, nemůže založit účinky podle §43 odst. 2 o. s. ř. (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 7. 2003, sp. zn. 29 Odo 215/2003).
Co se týče skutkových tvrzení, žaloba nemusí obsahovat všechna skutková tvrzení, ze kterých soud vychází při dokazování a rozhodnutí o věci samé, nýbrž jen taková tvrzení o rozhodných skutečnostech, kterými je vymezen skutkový děj tak, aby bylo zřejmé, o čem má soud jednat a rozhodnout (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2017, sp. zn. 33 Cdo 3846/2016). I když žalobce v žalobě neuvedl tvrzení o všech skutečnostech, které jsou rozhodné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva, představuje nedostatek všech potřebných tvrzení vadu žaloby ve smyslu §43 o. s. ř. jen tehdy, jestliže nelze jednoznačně dovodit, o jaký skutek jde (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 2004, sp. zn. 25 Cdo 2142/2004). Rozhodujícími skutečnostmi se ve smyslu ustanovení §79 odst. 1 věty druhé o. s. ř. rozumí údaje, které jsou zcela nutné k tomu, aby bylo jasné, o čem a na jakém podkladě má soud rozhodnout (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 1996, sp. zn. 2 Cdon 245/96, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2002, sp. zn. 21 Cdo 370/2002). Žalobce musí v žalobě uvést takové skutečnosti, kterými vylíčí skutek (skutkový děj), na jehož základě uplatňuje svůj nárok, a to v takovém rozsahu, který umožňuje jeho individualizaci (nemožnost záměny s jiným skutkem), tedy vymezit předmět řízení po skutkové stránce. V případě návrhů na zahájení řízení o ochranu osobnosti je třeba trvat na tom, že z požadavku náležitého vylíčení skutkového děje vyplývá nezbytnost, aby z takového návrhu bylo zřejmé, jakým skutkem došlo k zásahu do práv na ochranu osobnosti žalobce, a současně též to, které z dílčích složek (resp. kterých dílčích složek) osobnosti žalobce se tento zásah týkal (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2000, sp. zn. 30 Cdo 2304/99).
Údaj o tom, čeho se žalobce žalobou domáhá (tzv. žalobní návrh či žalobní petit), musí být přesný, určitý a srozumitelný. Soud musí za řízení zcela přesně vědět, o čem má jednat a rozhodnout, neboť nesmí – s výjimkou případů uvedených v ustanovení §153 odst. 2 o. s. ř. – účastníkům přiznat jiná práva a uložit jim jiné povinnosti, než jsou navrhovány. Kdyby žalobce vymezil v žalobě petit nepřesně, neurčitě nebo nesrozumitelně, převzetí takového petitu do výroku soudního rozhodnutí by mělo za následek, že by rozhodnutí soudu nebylo (z materiálního hlediska) vykonatelné. Přesný, určitý a srozumitelný žalobní petit není jen vyjádřením formálních náležitostí žaloby, ale je zcela nezbytným předpokladem pro to, aby soudní rozhodnutí bylo (z materiálního hlediska) vykonatelné, a aby tak nastaly právní účinky, které žalobce zahájením řízení sledoval. Požadavek, aby ze žaloby bylo patrno, čeho se žalobce domáhá, současně nelze vykládat tak, že by žalobce byl povinen učinit soudu návrh na znění výroku jeho rozsudku. Je-li žalobní petit přesný, určitý a srozumitelný, soud neporuší ustanovení §155 odst. 1 o. s. ř. ani jiné zákonné ustanovení, jestliže použitím jiných slov vyjádří ve výroku rozhodnutí stejná práva a povinnosti, kterých se žalobce domáhal. Pouze soud rozhoduje, jak bude formulován výrok jeho rozhodnutí; případným návrhem žalobce na znění výroku rozhodnutí přitom není vázán. Při formulaci výroku rozhodnutí soud samozřejmě musí dbát, aby vyjadřoval (z obsahového hlediska) to, čeho se žalobce žalobou domáhal (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 12. 2011, sp. zn. 22 Cdo 609/2010).
V případě žalob na ochranu osobnosti a požadavku na poskytnutí nemajetkové satisfakce ve formě omluvy musí být omluva formulována tak, aby byla dostatečně konkrétní, jasná, určitá a aby odpovídala skutečnostem zjištěným z okolností jednotlivého případu (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4524/2015). Jestliže však soud shledá, že navržená forma morálního zadostiučinění není přiměřená, pak není-li žaloba odpovídajícím způsobem upravena, je na soudu žalobu na přiznání navržené formy morálního zadostiučinění zamítnout (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2006, sp. zn. 30 Cdo 2919/2006).
Odvolací soud v dovoláním napadeném usnesení považoval za vadu žaloby mimo jiné to, že se v ní odkazuje na názory či polemiky žalovaného, z nichž lze těžko dovozovat zásahy do osobnostních práv žalobců. Avšak závěr o tom, zda konkrétní výrok či jiné jednání žalovaného skutkově vymezené v žalobě na ochranu osobnosti představuje nepřípustný zásah do osobností sféry žalobce či nikoliv, je hodnocením vztahujícím se již k samotnému předmětu řízení. Jinými slovy řečeno úvaha, že „názory či polemiky žalovaného“ nebyly způsobilé zasáhnout osobnostní práva žalobců, nepředstavuje bez dalšího ve smyslu výše citované judikatury vadu žaloby, která by bránila jejímu projednání.
Z týchž důvodů nemůže vést k odmítnutí žaloby prostý závěr, že vznik nemajetkové újmy vůči každému ze žalobců zůstal neobjasněn, neboť úvaha, zda v důsledku zásahu do osobnostních práv žalobců došlo v jejich nemajetkové sféře ke vzniku újmy a případně v čem tato újma spočívala, je rovněž činěna až v souvislosti s rozhodováním o věci samé. Eventuální nedostatečnost žalobních tvrzení či návrhů na provedení dokazování by měla vést soud spíše k poučení žalobce podle §118a odst. 1, resp. odst. 3 o. s. ř.
Ani velký rozsah či nepřehlednost žalobních tvrzení, nejedná-li se ve smyslu výše uvedených judikaturních závěrů o nesrozumitelnost stran náležitostí žaloby, nemůže vést k úvahám o vadách žaloby. K upřesnění, vyjasnění či přehlednému uspořádání jednotlivých žalobních tvrzení má soud k dispozici celou řadu procesních nástrojů, nicméně samotná skutečnost, že skutková tvrzení žalobců jsou pro svůj rozsah či neuspořádanost nepřehledná, nemůže vést k závěru o neprojednatelnosti žaloby.
Dále není zcela zřejmé, co přesně měl odvolací soud na mysli, uvedl-li, že žalobní petit v rozsahu sedmnácti stran není možné uchopit. Odvolací soud dále nekonkretizoval, co by bránilo převzetí jednotlivých částí žalobního petitu do případného soudního rozhodnutí. Stejně tak odvolací soud neuvedl, z jakých důvodů je žalobní petit neurčitý či proč by nebylo možno soudní rozhodnutí obsahující výroky korespondující žalobnímu petitu vykonat. Podrobnější odůvodnění tohoto závěru se pak nepodává ani z rozhodnutí soudu prvního stupně.
Přitom je třeba uvést, že již v podání ze dne 21. 3. 2011 (které bylo označeno jako žaloba) byla v bodech II až XXIII konkretizována jednotlivá jednání žalovaného (spočívající povětšinou v publikování článků různého obsahu na jeho internetových stránkách či na jeho blogu), v nichž žalobci spatřovali dehonestaci svých osob. V této souvislosti je v žalobě
– ve vztahu ke každému konkrétnímu jednání žalovaného zvláště – vysvětleno, v čem žalobci spatřují škodlivost takového jednání (například, že se jedná o lživá či pomlouvačná tvrzení přímo žalovaného, popřípadě že žalovaný veřejně a vědomě šíří lživá vyjádření jiných osob či citlivé informace o žalobcích). V žalobě jsou citovány i jednotlivé pasáže textů, které žalobci považují za lživé či jinak nepřípustné, a jejichž autorem je přímo žalovaný nebo na ně žalovaný ve svých textech odkazuje. V bodu XXIV žaloby je pak výslovně uvedeno, že žalovaný svými výroky zasáhl do práva žalobců na dobrou pověst, čest, důstojnost či soukromí, načež žalobci zdůrazňují, že po žalovaném požadují jak morální, tak i finanční satisfakci, neboť samotné morální zadostiučinění není dostačující. V bodu XVII je pak uveden žalobní návrh (petit), jenž v bodu I obsahuje požadavek na poskytnutí omluv zcela konkrétních znění vůči konkrétním žalobcům s tím, že tyto omluvy mají být uveřejněny do tří dnů od právní moci rozsudku na stránkách www.sinagl.cz v rubrice domácí zpravodajství po dobu nejméně jednoho kalendářního měsíce. V bodu II petitu se žalobci domáhali odstranění konkrétních článků, záznamů či jejich konkrétně vymezených částí, a to z webových stránek žalovaného www.sinagl.cz . V bodech III a IV žalobního návrhu žalobci formulovali požadavek, aby žalovaný byl shledán povinným k odstranění dvou konkrétních zvukově obrazových záznamů umístěných na stránkách www.youtube.com s tím, že na místě těchto záznamů má být umístěna omluva konkrétního znění vůči konkrétním žalobcům, a to po dobu jednoho kalendářního měsíce. Konečně pak v bodech V až IX žalobního petitu byl každým ze žalobců vznesen požadavek na zaplacení finanční satisfakce pro každého ze žalobců v konkrétní výši a v bodech X a XI žalobci nárokovali náhradu nákladů řízení.
Podle názoru dovolacího soudu již takto formulovaná žaloba nevykazovala zjevné nedostatky ve smyslu výše citovaných ustanovení občanského soudního řádu a je interpretující judikatury Nejvyššího soudu, které by soudu bránily, aby o ní rozhodl. I ve vztahu k potřebě přesné identifikace jednotlivých výroků, které mají být podle žaloby z hlediska ochrany osobnostních práv závadné, bylo možno z jednotlivých pasáží žaloby (alespoň v případě některých z nich) takové výroky vystihnout, a to i v souvislosti s formulací žalobního návrhu. Ve prospěch tohoto závěru svědčí i skutečnost, že soud prvního stupně o této žalobě bez potřeby jakéhokoliv dalšího doplnění věcně rozhodl rozsudkem ze dne 15. 4. 2013, č. j. 36 C 85/2011-159, přičemž ani Vrchní soud v Praze ve svém následném (prvním) kasačním rozhodnutí ze dne 30. 4. 2015, č. j. 3 Co 313/2013-245, nezmínil, že by žaloba měla být podle jeho názoru neprojednatelná. Soud prvního stupně i po té žalobu projednal a znovu o ní rozhodl rozsudkem ze dne 11. 3. 2016, č. j. 36 C 85/2011-445. Až v usnesení ze dne 28. 11. 2017, č. j. 3 Co 48/2016-531, Vrchní soud v Praze jako soud odvolací zkonstatoval, že žaloba je naprosto neurčitá a zcela chaotická.
Je též třeba přitakat dovolatelům, že následná výzva soudu prvního stupně k odstranění vad žaloby obsažená v usnesení ze dne 17. 7. 2018, č. j. 36 C 85/2011-542, se jeví jako velmi kusá a nedostatečná. Soud prvního stupně v ní v podstatě toliko převzal odůvodnění pod bodem 14 usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 11. 2017, aniž však detailněji specifikoval, v čem vady žaloby spočívají a zejména jak mají být odstraněny. Z této výzvy se pak již vůbec nepodávalo, že by soud prvního stupně spatřoval vady ve formulaci žalobního petitu.
Přesto na tuto výzvu žalobci reagovali dalšími doplněními, v nichž v souladu s vyvíjejícími se judikaturními požadavky znovu označili jednotlivé výroky, jimiž mělo být do jejich osobnosti zasaženo, a to tak, že tyto výroky vymezili ve formě citací (budiž zopakováno, že se tak stalo, aniž by tento požadavek zazněl ve výzvě k odstranění vad žaloby). Dále žalobci předmětem žaloby učinili výroky, k nimž v mezidobí ze strany žalovaného mělo dojít, a žalobní návrh doplnili též o petit zápůrčí (zdržovací).
Nato soud prvního stupně při ústním jednání přikročil znovu k poměrně nekonkrétnímu poučení žalobců s tím, že žalobní tvrzení nekorespondují s žalobními petity (aniž uvedl, z jakého důvodu žalobní návrh neodpovídá žalobním tvrzením) s tím, že podle soudu prvního stupně bylo třeba ohledně každého konkrétního skutku konkrétně popsat požadovaný žalobní petit tak, aby bylo zřejmé, za jaký konkrétní výrok ve vztahu ke konkrétnímu žalobci se má žalovaný omluvit, popřípadě v jaké výši je požadováno finanční odškodnění.
Z hlediska projednatelnosti žaloby nepovažuje dovolací soud za nezbytné, aby žalobci, ke každému jednotlivému výroku (či jinému jednání), v němž spatřují zásah do svých osobnostních práv, samostatně vyčíslovali požadované relutární zadostiučinění. Postačí, je-li v žalobním návrhu ve vztahu ke každému ze žalobců uvedeno, jaké celkové finanční satisfkace se ten který žalobce domáhá. Je pak na soudu, aby v případě závěru o porušení osobnostních práv rozhodl o zadostiučinění pro každého ze žalobců, a to v rozsahu přiměřenému vzniklé nemajetkové újmě jako celku, přičemž pro soud platí toliko, že nesmí překročit žalobní návrh.
Z právě uvedeného se podává nesprávnost úvah odvolacího soudu, na nichž založil své potvrzující rozhodnutí. Rozhodnutí odvolacího soudu je tedy založeno na nesprávném právním posouzení, a namístě proto bylo, aby Nejvyšší soud usnesení odvolacího soudu zrušil, přičemž důvody, pro které je rušeno rozhodnutí odvolacího soudu, se vztahují i na rozhodnutí soudu prvního stupně (§243e odst. 2 o. s. ř.).
Při úvaze o rozsahu kasace rozhodnutí soudů nižších stupňů však bylo zapotřebí přihlédnout ke skutečnosti, že dne 3. 7. 2020 (tedy po zahájení dovolacího řízení) Krajský soud v Praze rozhodl usnesením, č. j. KSPH 67 INS 14267/2020-A-7, o tom, že žalovaný J. Š. je v úpadku. Toto usnesení bylo zveřejněno v insolvenčním rejstříku dne 3. 7. 2020 v 13:27 hod. a nabylo právní moci téhož dne. Zveřejněním rozhodnutí o úpadku žalovaného tak ze zákona (§140a odst. 1 věta druhá zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení /insolvenční zákon/, ve znění účinném od 1. 1. 2014) došlo k přerušení řízení o dovolání v tom v rozsahu, v němž se jedná o žalobci nárokované peněžité pohledávky. Došlo-li totiž k neoprávněnému zásahu do osobnostních práv žalobců, od kterého žalobci dovozují právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích, před rozhodnutím o úpadku osoby za takový zásah odpovědné (v daném případě žalovaného), je náhrada nemajetkové újmy v penězích pohledávkou, která má být v insolvenčním řízení uplatněna přihláškou (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2021, sp. zn. 29 Cdo 1745/2021).
Z tohoto důvodu je dovolací řízení přerušeno ohledně té části předmětu řízení, v níž se žalobci po žalovaném domáhají relutární náhrady za jimi tvrzený zásah do svých osobnostních práv. Proto dovolací soud přikročil k tomu, že usnesení soudu odvolacího, tak jako i usnesení soudu prvního stupně, zrušil vyjma těch jejich částí, jimiž bylo rozhodnuto o odmítnutí žaloby v rozsahu, v němž se žalobci domáhali poskytnutí finančního zadostiučinění. V tomto zrušeném rozsahu pak dovolací soud vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
Zrušení se týká i závislých výroků o náhradě nákladů řízení, tak jako i závislých usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 15. 11. 2019, č. j. 36 C 85/2011-938, a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 9. 2020, č. j. 3 Co 14/2020-1211, jimiž bylo samostatně rozhodnuto o výši náhrady nákladů řízení.
Právní názor vyslovený v tomto usnesení je pro soud prvního stupně a případně i pro soud odvolací v dalším řízení závazný.
O náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího, bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí ve věci (§151 odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. 11. 2021
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu