ECLI:CZ:NS:2021:26.CDO.2107.2021.1
sp. zn. 26 Cdo 2107/2021-80
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jitky Dýškové a soudců JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Miroslava Feráka v právní věci žalobce Z. L., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Pavlem Dukátem, advokátem se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 1618/30, proti žalované České republice – Ministerstvu financí , se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, IČO 00006947, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení částky 50 400 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 28 C 138/2019, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. ledna 2021, č. j. 22 Co 240/2020-56, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Žalobce se žalobou podanou dne 25. 7. 2019 domáhal zaplacení částky 50 400 Kč spolu s příslušenstvím v podobě úroku z prodlení jako náhrady za nucené omezení vlastnického práva způsobené regulací nájemného v sedmi bytech nacházejících se v domě, jehož byl z jedné poloviny podílovým spoluvlastníkem, a to za období od 25. 10. 1996 do 31. 12. 1996.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 28. 1. 2021, č. j. 22 Co 240/2020-56, potvrdil rozsudek ze dne 9. 9. 2020, č. j. 28 C 138/2019-29, jímž Obvodní soud pro Prahu 1 (soud prvního stupně) žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok I.); současně odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.).
Odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) shledal, že nárok žalobce z titulu náhrady omezení vlastnického práva regulací nájemného v žalovaném období od 25. 10. 1996 do 31. 12. 1996 se jako majetkové právo promlčuje v obecné tříleté promlčecí době (§101 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, dále jen „obč. zák.“), která běží ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé. Jestliže se žalobce domáhal odškodnění za dobu od 25. 10. 1996 do 31. 12. 1996, promlčecí doba uplynula nejpozději 31. 12. 1999. Z toho plyne, že i v případě, že by nárok na náhradu vznikl, šlo by o nárok na peněžité plnění, jenž se jako majetkové právo promlčuje, ať už vyplývá z jakéhokoliv titulu. V této souvislosti připomněl nález Ústavního soudu ze dne 1. 6. 2000, sp. zn. I. ÚS 131/2000. Ohledně rozporu námitky promlčení s dobrými mravy odvolací soud uzavřel, že žalobce nehájil své nároky s dostatečnou péčí, když byl zcela nečinný a svůj nárok uplatnil až s odstupem řady let, aniž by mu v tom bránily konkrétní významné okolnosti. Takovému přístupu nelze poskytnou právní ochranu, a ani není za takové situace možné považovat námitku promlčení za zneužití práva.
Proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.). K dovolacímu přezkumu otevřel otázku, zda se právo na poskytnutí náhrady za nucené omezení vlastnického práva při státní regulaci nájemného řídí obecnou právní úpravou promlčení podle občanského zákoníku, s tím, že tato již vyřešená právní otázka by měla být dovolacím soudem posouzena jinak než v dosavadní judikatuře, kterou citoval. Navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Projednávanou věc je nutné s ohledem na dobu, za niž je náhrada za nucené omezení vlastnického práva požadována, posuzovat podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, dále opět jen „obč. zák.“ (§3028 odst. 2, 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník).
Podstatou dovolání žalobce je jeho názor (prezentovaný od počátku řízení), že právo na náhradu za omezení vlastnického práva zakotvené v čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod je jako základní právo nepromlčitelné. Uvedenou otázkou se však zabýval již Ústavní soudu, který v nálezu ze dne 1. 6. 2000, sp. zn. I. ÚS 131/2000 (na nějž odkázal odvolací soud) i v dalších rozhodnutích, z něj vycházejících a týkajících se právě náhrady za omezení vlastnického práva regulací nájemného (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 9. 2013, sp. zn. III. ÚS 1688/13, či ze dne 31. 3. 2015, sp. zn. II. ÚS 3524/14), konstatoval, že je třeba rozlišovat dvě úrovně právních vztahů vznikajících při zásahu do základních práv. První úroveň představuje samotné absolutní právo (vlastnické) působící erga omnes a je v zásadě nepromlčitelné, a druhou představuje obligačně právní vztah vznikající při zásahu do tohoto práva, přičemž majetková práva tvořící jeho obsah, promlčení podléhají.
V otázce promlčení nároku na náhradu za nucené omezení vlastnického práva platí, že právo na náhradu se promlčuje v obecné tříleté době podle §101 obč. zák., která počíná dnem omezení vlastnického práva; případná aplikace ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. tím není vyloučena (srov. např. rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22. 2. 2012, sp. zn. 13 Co 578/2011, uveřejněný pod č. 18/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – ústavní stížnost podanou proti tomuto rozhodnutí odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 20. 11. 2012, sp. zn. I. ÚS 1896/12, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2421/2012 – ústavní stížnost podanou proti uvedenému rozhodnutí odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 12. 9. 2013, sp. zn. III. ÚS 1688/13, nebo ze dne 19. 2. 2018, sp. zn. 26 Cdo 5278/2017). Ze závěru o promlčitelnosti nároku na náhradu za nucené omezení vlastnického práva vycházel i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2017, sp. zn. 31 Cdo 1042/2017, uveřejněný pod č. 20/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 20/2019“), který tato rozhodnutí překonal jen v otázce, kdy je námitka promlčení v rozhoru s dobrými mravy (viz níže).
Dovolací soud tak neshledal důvod, proč by rozhodná právní otázka, týkající se promlčitelnosti práva na náhradu za omezení vlastnického práva regulací nájemného, měla být posouzena jinak než v dosavadní přijaté shora zmíněné judikatuře.
Pro úplnost lze dodat, že Nejvyšší soud opakovaně judikoval, že námitka promlčení nároku na náhradu za nucené omezení vlastnického práva způsobeného regulací nájemného vznesená státem, jenž neposkytl pronajímatelům dlouhodobě odpovídající ochranu, je zásadně v rozporu s dobrými mravy. Zároveň však uvedl, že uvedený závěr se neprosadí tam, kde např. žalobce (pronajímatel) postupoval v rozporu se zásadou „vigilantibus iura scripta sunt“ (právo patří bdělým), zejména v případech, kdy by žalobu na náhradu za takovéto nucené omezení vlastnického práva podal u soudu s nepřiměřeným časovým odstupem od doby, kdy skončila protiústavní nečinnost Parlamentu, tedy kdy regulace nájemného přestala postrádat právní základ (srov. např. R 20/2019, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 5. 2018, sp. zn. 26 Cdo 4951/2017, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2021, sp. zn. 26 Cdo 3568/2020, a ze dne 15. 4. 2021, sp. zn. 26 Cdo 557/2021).
V tomto případě je tak v souladu s ustálenou judikaturou závěr odvolacího soudu, že vznesená námitka promlčení není v rozporu s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák., jestliže žalobce uplatnil svůj nárok více než dvacet let od jeho vzniku a netvrdil žádné výjimečné okolnosti, pro něž jej nemohl uplatnit dříve.
Ze shora uvedených důvodů proto Nejvyšší soud dovolání žalobce podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Bylo-li dovolací řízení zastaveno nebo bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 9. 11. 2021
JUDr. Jitka Dýšková
předsedkyně senátu