ECLI:CZ:NS:2021:26.CDO.345.2021.1
sp. zn. 26 Cdo 345/2021-68
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jitky Dýškové a soudců JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Miroslava Feráka v právní věci žalobce V. H. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Filipem Kubrychtem, advokátem se sídlem v Praze, Václavské náměstí 846/1, proti žalovanému O. V. , narozenému XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Jiřím Payerem, advokátem se sídlem v Praze 2, Konopišťská 1153/6, o neoprávněnost výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 22 C 55/2019, o dovolání žalovaného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. července 2020, č. j. 51 Co 227/2020-36, takto:
I. Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. července 2020, č. j. 51 Co 227/2020-36, se mění takto:
Usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 20. března 2020, č. j. 22 C 55/2019-25, se mění ve výroku o nákladech řízení tak, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 4 356 Kč k rukám Mgr. Jiřího Payera, advokáta se sídlem v Praze, Konopišťská 1153/6, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení; v ostatních výrocích se potvrzuje.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
III. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 6 178 Kč k rukám Mgr. Jiřího Payera, advokáta se sídlem v Praze, Konopišťská 1153/6, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Žalobce se žalobou došlou soudu dne 8. 3. 2019 domáhá určení neoprávněnosti výpovědi z nájmu bytu ze dne 17. 4. 2018, namítaje neexistenci výpovědních důvodů.
Obvodní soud pro Prahu 1 (soud prvního stupně) usnesením ze dne 30. 12. 2019, č. j. 22 C 55/2019-22, doručeným dne 9. 1. 2020, vyzval žalobce, aby do patnácti dnů od doručení usnesení zaplatil soudní poplatek z žaloby v částce 2 000 Kč; současně ho poučil o následcích nevyhovění této výzvě. Usnesením ze dne 20. 3. 2020, č. j. 22 C 55/2019-25, pak řízení zastavil (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok II.) a vrácení části soudního poplatku (výrok III.). Zastavení řízení odůvodnil tím, že žalobce nezaplatil vyměřený soudní poplatek za žalobu ve lhůtě, kterou mu stanovil, přičemž k zaplacení poplatku po marném uplynutí lhůty se nepřihlíží (§9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích - dále jen „zákon č. 549/1991 Sb.“). Poslední den lhůty uplynul 24. 1. 2020 (pátek) a soudní poplatek placený bezhotovostním převodem byl na účet soudu připsán až 27. 1. 2020 (pondělí).
K odvolání žalobce Městský soud v Praze (odvolací soud) usnesením ze dne 23. 7. 2020, č. j. 51 Co 227/2020-36, usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že se řízení nezastavuje. Odvolací soud se zabýval námitkou žalobce, podloženou potvrzením o provedení transakce, že částku 2 000 Kč uhradil příkazem ze svého účtu na účet soudu prvního stupně 24. 1. 2020, tedy ve lhůtě. S odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 21. 4. 2020, sp. zn. I. ÚS 2025/19 (dále jen „Nález“), zdůraznil, že lhůta stanovená k zaplacení soudního poplatku na základě výzvy soudu je soudcovskou lhůtou procesní. Ač se tento nález zabýval stížností stěžovatelky, která soudní poplatek uhradila v kolkových známkách prostřednictvím pošty, měl za to, že závěry zde přijaté jsou aplikovatelné i v projednávané věci. Žalobce využil jednu z možných forem úhrady soudního poplatku - úhradu převodem na účet - a k odepsání finančních prostředků došlo ve lhůtě stanovené soudem. Poplatková povinnost žalobce tak byla splněna včas, byť k připsání částky na účet soudu došlo až po skončení lhůty.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), a uplatnil dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř. Dovolatel nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že soudní poplatek byl žalobcem zaplacen ve lhůtě, a považuje jej za rozporný s ustálenou (v dovolání specifikovanou) judikaturou dovolacího soudu i Ústavního soudu. Podle jeho názoru neměl odvolací soud posoudit soudní poplatek za řádně a včas uhrazený, byl-li poslední den lhůty teprve odepsán z účtu žalobce, nikoli připsán na účet soudu prvního stupně. Poukazuje, stejně jako odvolací soud, na Nález, ale upozorňuje, že se týkal toliko úhrady soudního poplatku ve formě kolkových známek, a v dané věci tak nelze závěry v něm přijaté použít. Zdůrazňuje, že při posuzování okamžiku zaplacení soudního poplatku je třeba vycházet z §166 odst. 1 a) zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“), který výslovně specifikuje, že dnem platby v případě platby, která byla prováděna poskytovatelem platebních služeb, je den, kdy byla platba připsána na účet. Navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu změnil, příp. jej zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce se ve vyjádření k dovolání ztotožnil se závěry odvolacího soudu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací věc projednal a rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále opět jen „o. s. ř.“). Přitom shledal, že dovolání bylo podáno včas (§240 odst. 1 o. s. ř.), subjektem k tomu oprávněným - účastníkem řízení, za splnění podmínky advokátního zastoupení (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.) a je přípustné podle §237 o. s. ř., neboť se odvolací soud při posouzení splnění poplatkové povinnosti žalobce odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle §9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb. nebyl-li poplatek za řízení splatný podáním návrhu na zahájení řízení, odvolání, dovolání nebo kasační stížnosti zaplacen, soud vyzve poplatníka k jeho zaplacení ve lhůtě, kterou mu určí v délce alespoň 15 dnů; výjimečně může soud určit lhůtu kratší. Po marném uplynutí této lhůty soud řízení zastaví. K zaplacení poplatku po marném uplynutí lhůty se nepřihlíží.
Podle §13 zákona č. 549/1991 Sb. ve věcech poplatků rozhoduje a postupuje soud nebo správa soudu podle občanského soudního řádu, pokud nestanoví tento zákon jinak (odstavec 1). Při správě placení poplatků se postupuje podle daňového řádu, pokud nestanoví tento zákon jinak (odstavec 2).
Za den platby se považuje u platby, která byla prováděna poskytovatelem platebních služeb nebo provozovatelem poštovních služeb, den, kdy byla připsána na účet správce daně [§166 odst. 1 písm. a) daňového řádu].
Otázkou, kterým okamžikem je soudní poplatek zaplacen, je-li placen bezhotovostním převodem, se Nejvyšší soud zabýval opakovaně (srov. např. usnesení ze dne 8. 11. 2016, sp. zn. 32 Cdo 3616/2016, ze dne 31. 1. 2017, sp. zn. 29 Cdo 2635/2016, ze dne 27. 8. 2019, sp. zn. 21 Cdo 1841/2019, nebo usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2019, sp. zn. 31 Cdo 3042/2018, uveřejněné pod č. 120/2019 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek). V nich dospěl k názoru, že je-li soudní poplatek placen bezhotovostním převodem, splní poplatník poplatkovou povinnost až okamžikem, kdy byla platba připsána na účet příslušného soudu. Ohledně důsledků nezaplacení soudního poplatku po novele zákona č. 549/1991 Sb., provedené zákonem č. 296/2017 Sb. s účinností od 30. 9. 2017, obecně platí, že poplatková povinnost podle §4 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb. vzniká mj. podáním žaloby, odvolání nebo dovolání, že se vznikem poplatkové povinnosti nastává i splatnost poplatku (§7 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb.) a že pro případ, kdy poplatník svou poplatkovou povinnost nesplní již při podání žaloby (odvolání, dovolání), může tak učinit v dodatečné lhůtě, přičemž podle §9 odst. 1 a 2 zákona č. 549/1991 Sb. nebyl-li soudní poplatek zaplacen, soud vyzve poplatníka k jeho úhradě a stanoví mu lhůtu, po jejímž uplynutí řízení zastaví (nejde-li o některou z výjimek, kdy soud může jednat a rozhodnout i bez zaplacení soudního poplatku), s tím, že k zaplacení poplatku po této lhůtě již nemůže přihlédnout (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 5. 2018, sp. zn. IV. ÚS 1334/18, a ze dne 20. 6. 2018, sp. zn. I. ÚS 1335/18, v němž Ústavní soud ve vztahu k §9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb. ve znění účinném od 30. 9. 2017 dospěl k závěru, že stanovení soudcovské lhůty k zaplacení soudního poplatku v délce alespoň 15 dnů s následkem zastavení řízení v případě marného uplynutí lhůty není nepřiměřené ve vztahu k možnosti uplatnit u soudu tvrzené právo, neboť jde již o lhůtu náhradní pro případ nesplnění povinnosti zaplatit soudní poplatek společně s podáním návrhu).
Odvolacím soudem přijatý právní názor je s výše uvedenými závěry v rozporu. Na tom nic nemění ani jeho odkaz na Nález, neboť Ústavní soud se v něm zabýval pouze úhradou soudního poplatku ve formě kolkových známek předaných k poštovní přepravě a uzavřel, že lze-li otázku včasnosti zaplacení soudního poplatku vyslovit dvojím způsobem, je třeba zvolit takový způsob výkladu, který méně znesnadňuje přístup ke spravedlnosti. Za situace, kdy daňový řád okamžik zaplacení soudního poplatku kolkovými známkami neupravuje, je třeba takovou lhůtu posoudit jako procesní, pro jejíž zachování postačí předat kolkové známky k poštovní přepravě ve lhůtě stanovené soudem k zaplacení soudního poplatku. O takovou situaci ale v případě platby prostřednictvím bezhotovostního převodu nejde, neboť daňový řád (podle kterého je nutno postupovat, nestanoví-li zákon č. 549/1991 Sb. nebo přímo o. s. ř. jinak) výslovně v §166 odst. 4 písm. a) uvádí, že za den platby se považuje u platby, která byla prováděna poskytovatelem platebních služeb nebo provozovatelem poštovních služeb, den, kdy byla připsána na účet správce daně.
Z tohoto pohledu nelze závěr odvolacího soudu považovat za správný.
Protože na základě dosavadních výsledků řízení je možné ve věci rozhodnout, dovolací soud podle §243d odst. 1 písm. b) o. s. ř. změnil napadené rozhodnutí odvolacího soudu tak, že rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil ve výrocích o zastavení řízení a vrácení soudního poplatku, změnil jej však výroku o nákladech řízení, jejichž výši určil soud prvního stupně chybně.
Žalovaný má podle §146 odst. 2 o. s. ř. právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně, neboť žalobce zavinil, že řízení bylo zastaveno. Účelně vynaložené náklady žalovaného sestávají z odměny advokáta za dva úkony právní služby představované převzetím a přípravou zastoupení a vyjádřením k žalobě [§11 odst. 1 písm. a), d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), dále jen „AT“], přičemž výše odměny se určí podle §6 odst. 1 a §9 odst. 1 AT a činí 1 500 Kč za jeden úkon. V řízení o neoprávněnost výpovědi totiž nejde o určení její neplatnosti jako právního jednání, ale o přezkoumání, zda je výpověď oprávněná, tedy „zkontrolování oprávněnosti (správnosti) výpovědi“, kdy se soud zabývá naplněností uplatněného výpovědního důvodu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2017, sp. zn. 26 Cdo 4249/2016, uveřejněný pod č. 75/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Dále náleží k nákladům řízení paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300 Kč za jeden úkon, jež stojí vedle odměny (srov. §2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 AT), tedy 600 Kč, a daň z přidané hodnoty ve výši 756 Kč, neboť zástupce žalovaného doložil, že je jejím plátcem (§14a odst. 1 AT). Celkem představují náklady řízení částku 4 356 Kč.
O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §224 odst. 1 a §151 odst. 1 o. s. ř., neboť žalovanému, který měl v odvolacím řízení plný úspěch a který by právo na náhradu účelně vynaložených nákladů tohoto řízení měl, žádné náklady nevznikly.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243c odst. 3, §224 odst. 1, §151 odst. 1, §142 odst. 1 o. s. ř., když žalovaný byl v řízení plně procesně úspěšný a má nárok na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení. Náklady řízení před dovolacím soudem tvoří zaplacený soudní poplatek za dovolání ve výši 4.000,- Kč (§137 odst. 1 o. s. ř.) a náklady za právní zastoupení advokátem, sestávající z mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby [dovolání - §11 odst. 1 písm. k) AT] ve výši 1 500 Kč, paušální částky hotových výdajů ve výši 300 Kč a daně z přidané hodnoty ve výši 378 Kč, tedy celkem 6 178 Kč.
Celkovou náhradu nákladů řízení je žalobce povinen zaplatit k rukám advokáta, který žalovaného zastupoval (§149 odst. 1 o. s. ř.), v zákonné pariční lhůtě (§160 odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 15. 4. 2021
JUDr. Jitka Dýšková
předsedkyně senátu