ECLI:CZ:NS:2021:26.CDO.353.2021.1
sp. zn. 26 Cdo 353/2021-202
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobce M. F. , bytem XY, zastoupeného Mgr. Zoltánem Dunou, advokátem se sídlem Praha 2, Libušina 49/3, proti žalovanému Bytovému družstvu Pivcova 956-959 , se sídlem Praha 5 – Hlubočepy, Pivcova 956/6, IČO: 01891821, zastoupenému Mgr. Pavlem Poupětem, advokátem se sídlem Praha 8, Braunerova 514/1, o zaplacení částky 247.000,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 25 C 135/2019, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. září 2020, č. j. 15 Co 295/2020-180, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 5 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 5. března 2020, č. j. 25 C 135/2019-145, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal zaplacení pokut za porušení nepeněžité povinnosti poskytovatele služeb souvisejících s užíváním (družstevního) bytu, konkrétně za nedoručení řádného vyúčtování služeb za rok 2015 v částce 54.400,- Kč za období od 1. května 2016 do 23. dubna 2019 (výrok I.), za nevyřízení reklamace vyúčtování služeb za rok 2015 v částce 52.900,- Kč za totéž období (výrok II.), za nedoručení řádného vyúčtování služeb za rok 2016 v částce 36.150,- Kč za období od 1. května 2017 do 23. dubna 2019 (výrok III.), za nevyřízení reklamace vyúčtování služeb za rok 2016 v částce 34.650,- Kč za totéž období (výrok IV.), za neumožnění nahlédnutí do podkladů pro vyúčtování služeb za rok 2016 v částce 34.650,- Kč za stejné období (výrok V.), za nedoručení řádného vyúčtování služeb za rok 2017 v částce 17.900,- Kč za období od 1. května 2018 do 23. dubna 2019 (výrok VI.), a za nevyřízení reklamace vyúčtování služeb za rok 2017 v částce 16.350,- Kč za totéž období (výrok VII.); současně rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok VIII.).
K odvolání žalobce Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 22. září 2020, č. j. 15 Co 295/2020-180, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků (výrok II.).
Dovolání žalobce (dovolatele) proti rozsudku odvolacího soudu je z posléze uvedených důvodů zčásti neprojednatelné pro vady, jež nebyly v dovolací lhůtě odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a zčásti není přípustné podle §237 o. s. ř. (zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 296/2017 Sb. – dále opět jen „o. s. ř.“).
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání vymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Má-li tudíž být dovolání přípustné podle §237 o. s. ř. (jako v této věci) proto, že napadené rozhodnutí závisí – jak avizoval dovolatel – rovněž na řešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013 a sp. zn. 29 Cdo 1983/2013 /ústavní stížnosti podané proti citovaným rozhodnutím odmítl Ústavní soud usneseními z 21. ledna 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, a z 3. února 2014, sp. zn. I. ÚS 3043/13/, z 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či z 28. listopadu 2013, sp. zn. 29 ICdo 43/2013). Tomuto požadavku dovolatel nevyhověl, neboť v této souvislosti ohledně přípustnosti dovolání uvedl pouze následující. „Nezbytnost vyřešení právní otázky Nejvyšší soud ČR spočívá zásadně z toho důvodu, že tato otázka dosud nebyla dovolacím soudem vyřešena. Toto dovolání je tedy přípustné podle §237 o. s. ř.“ Žádnou konkrétní otázku hmotného práva však nevymezil a takovéto vymezení se nepodává ani z celkového obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.).
Měl-li by snad touto formulací na mysli odvolacím soudem vyslovený názor, že na projednávanou věc nedopadají právní závěry přijaté Nejvyšším soudem v rozhodnutích z 22. září 2011, sp. zn. 26 Cdo 5101/2008, z 24. května 2016, sp. zn. 26 Cdo 1261/2015, či ze 14. února 2017, sp. zn. 26 Cdo 4760/2016, je třeba uvést následující. Ve zmíněných rozhodnutích se totiž dovolací soud vskutku zabýval splatností nedoplatku za služby, jehož zaplacení požadoval pronajímatel po nájemci, resp. otázkou petitu žaloby, jíž se nájemce domáhal po pronajímateli předložení podkladů pro vyúčtování. O to však v projednávané věci evidentně nejde, požaduje-li dovolatel zaplacení pokut za prodlení s plněním příslušných (nepeněžitých) povinností pronajímatele.
V usnesení ze dne 17. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 150/2004, Nejvyšší soud dovodil, že jestliže odvolací soud po přezkoumání rozsudku soudu prvního stupně dospěl k závěru, že soud prvního stupně věc správně posoudil jak po stránce skutkové, tak po stránce právní, nevyplývá z žádného ustanovení občanského soudního řádu, že by byl povinen znovu opakovat skutkové a právní závěry soudu prvního stupně; stačí, jestliže – jako v projednávané věci – odkáže na správné závěry uvedené v odůvodnění přezkoumávaného rozhodnutí a dá najevo, že s těmito závěry souhlasí a považuje je za správné. V usnesení ze dne 24. února 2010, sp. zn. 26 Cdo 5450/2007, pak uzavřel, že odkáže-li odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí na soudem prvního stupně správně a úplně zjištěný skutkový stav a ztotožní se i s jeho právním posouzením věci, lze takové odůvodnění považovat za odpovídající §157 odst. 2 o. s. ř. Odvolací soud tak postupoval v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž není důvod se odchýlit, jestliže se v odůvodnění svého rozhodnutí ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně,
považoval-li je za správné, což dal v odůvodnění svého rozhodnutí zřetelně najevo; to vše navíc v situaci, kdy odvolatel v odvolání pouze zopakoval argumenty uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a ten se s nimi v odůvodnění svého rozsudku přesvědčivě vypořádal.
S přihlédnutím k charakteru dalších uplatněných dovolacích námitek dovolací soud zdůrazňuje, že skutkové námitky a vady řízení nejsou podle současné právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem (viz §241a odst. 1 o. s. ř. a contrario ). Právě takové nezpůsobilé důvody však dovolatel rovněž uplatnil, jak námitkami směřujícími proti správnosti (úplnosti) zjištěného skutkového stavu, tak (byť nejasně naznačenou) vadou řízení. Přitom skutková zjištění, k nimž odvolací soud dospěl, nejsou natolik vadná, že by ve svém důsledku představovala porušení práv garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod; nešlo zde tedy o tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními (viz stanovisko pléna Ústavního soudu z 28. listopadu 2017, sp. zn. Pl.ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod č. 460/2017 Sbírky zákonů). K vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jakož i k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a 229 odst. 3 o. s. ř. pak dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.); samy o sobě však takovéto vady (i kdyby byly dány) přípustnost dovolání (podle §237 o. s. ř.) nezakládají.
Konečně dovolací soud nepřehlédl ani dovolatelovo sdělení, že rozsudek odvolacího soudu napadá „do výroku I. a výroku II., tedy v plném rozsahu“ , tj. jakoby i jeho nákladový výrok. Zde však – z důvodu stručnosti – pouze uvádí, že podle §238 odst. 1 písm. h/ o. s. ř. není dovolání proti této části rozhodnutí přípustné.
Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl – se souhlasem všech členů senátu (§243c odst. 2 o. s. ř.) – dílem pro vady, jež nebyly v dovolací lhůtě odstraněny, a dílem pro nepřípustnost.
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 13. 4. 2021
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu