ECLI:CZ:NS:2021:26.CDO.3790.2020.1
sp. zn. 26 Cdo 3790/2020-317
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobkyně H. K. , bytem XY, zastoupené JUDr. René Huškem, advokátem se sídlem v Brně, Smetanova 1022/19, proti žalované Tritomonapay s.r.o. (dříve GARANZIA Finance s.r.o. ), se sídlem v Brně – Zábrdovicích, Příkop 838/6, IČO: 24132772, o zaplacení částky 72.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 251 EC 49/2012, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. července 2020, č. j. 49 Co 42/2019-303, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 29. července 2020, č. j. 49 Co 42/2019-303, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala (návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu podaným u Městského soudu v Brně /soudu prvního stupně/), aby jí žalovaná zaplatila částku 72.000,- Kč s příslušenstvím (v podobě smluvního úroku z prodlení) z titulu dlužného nájemného za měsíce duben, květen a červen 2012 (dále též jen „rozhodné období“) z předmětu nájmu (tvořeného prvním a druhým nadzemním podlažím tam specifikovaného domu /dále jen „dům“/ a tam specifikovanými pozemky), který si od ní pronajala nájemní smlouvou ze dne 1. července 2011 (dále jen „Nájemní smlouva“) na dobu určitou od 1. července 2011 do 30. června 2012 za měsíční nájemné ve výši 24.000,- Kč. Žalovaná se pak vzájemným návrhem domáhala, aby jí žalobkyně zaplatila částku 24.000,- Kč s příslušenstvím (v podobě zákonného úroku z prodlení) z titulu vrácení kauce, kterou jí poskytla na základě čl. VI. odst. 6 Nájemní smlouvy.
Soud prvního stupně – poté, co byl v důsledku včas podaného odporu zrušen jeho elektronický platební rozkaz ze dne 27. ledna 2014, č. j. 251 EC 49/2012-12 – rozsudkem ze dne 23. června 2015, č. j. 251 EC 49/2012-151, ve spojení s opravným usnesením ze dne 24. srpna 2015, č. j. 251 EC 49/2012-174, návrhu vyhověl a uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni (do tří dnů od právní moci rozsudku) částku 72.000,- Kč s tam uvedeným (smluvním) úrokem z prodlení (výrok I. ve znění opravného usnesení); současně zamítl vzájemný návrh žalované (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení účastnic (výrok III.).
K odvolání žalované Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudkem ze dne 31. srpna 2016, č. j. 49 Co 296/2015-203, citovaný rozsudek soudu prvního stupně (ve spojení s opravným usnesením) změnil ve vyhovujícím výroku I. tak, že návrh zamítl (výrok I. – dále též jen „měnící výrok I.“), a v zamítavém výroku II. tak, že uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované (do tří dnů od právní moci rozsudku) částku 24.000,- Kč s tam uvedeným (zákonným) úrokem z prodlení (výrok II.); jinak ho v posléze uvedeném výroku ohledně tam specifikovaného (zákonného) úroku z prodlení potvrdil (výrok III.). Současně rozhodl o nákladech řízení účastnic před soudy obou stupňů (výrok IV.).
K dovolání žalobkyně Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací rozsudkem ze dne 23. ledna 2018, č. j. 26 Cdo 511/2017-232, zrušil citovaný rozsudek odvolacího soudu v měnícím výroku I. a v nákladovém výroku IV. a v tomto rozsahu věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
V dalším řízení odvolací soud usnesením ze dne 31. května 2018, č. j. 49 Co 296/2015-258, zrušil rozsudek soudu prvního stupně (ve znění opravného usnesení) ve vyhovujícím výroku I. a současně v závislém nákladovém výroku a v tomto rozsahu mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Poté soud prvního stupně rozsudkem (v pořadí druhým) ze dne 23. října 2018, č. j. 251 EC 49/2012-276, návrh zamítl (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení účastnic (výrok II.).
Na zjištěném skutkovém základě dovodil, že nájemní poměr účastnic, založený Nájemní smlouvou, zanikl – z důvodů rozvedených v odůvodnění rozsudku – odstoupením od smlouvy, jež učinila žalovaná dopisem z 29. února 2012, doručeným žalobkyni osobně 14. března 2012 a poštou 16. března 2012, a to ke dni 31. března 2012. I kdyby tomu tak nebylo, lze požadavek na zaplacení dlužného nájemného posoudit jako výkon práva v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění do 31. prosince 2013 – dále jen „obč. zák.“), jestliže žalobkyně (pronajímatelka) bezprostředně poté, co 29. března 2012 protokolárně převzala předmět nájmu (včetně klíčů od domu) od žalované (nájemkyně), vyměnila v domě zámky a již jí neumožnila do něj vstoupit. Proto návrh zamítl.
K odvolání žalobkyně odvolací soud rozsudkem ze dne 29. července 2020, č. j. 49 Co 42/2019-303, potvrdil citovaný rozsudek soudu prvního stupně (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastnic (výrok II.).
Odvolací soud se – mimo jiné s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 28 Cdo 1975/2005 – ztotožnil s názorem, že výkon práva odporuje v daném případě dobrým mravům ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák. V této souvislosti nepřisvědčil odvolací námitce žalobkyně, že jednání, jež jí vytkl soud prvního stupně, by mohlo být pokládáno za nemravné pouze tehdy, jestliže by žalovaná vůbec chtěla (měla zájem) předmět nájmu užívat i v rozhodné době. Podle něj je totiž věcí nájemce, zda vůbec a popř. kdy se rozhodne vykonávat své nájemní právo. Pro účely právního posouzení věci podle citovaného ustanovení je tudíž nerozhodná okolnost, že po odevzdání předmětu nájmu neměla již žalovaná zřejmě v úmyslu jej nadále užívat; podstatné je, že žalobkyně jí jeho další užívání – objektivně vzato – znemožnila (výměnou zámků v domě, nevpuštěním do přístavku u domu za účelem odvozu tam ponechaných jízdních kol). Vzhledem k tomu potvrdil zamítavý rozsudek soudu prvního stupně, aniž se z důvodu nadbytečnosti zabýval otázkou, zda dopisem z 29. února 2012 odstoupila žalovaná od Nájemní smlouvy opodstatněně či nikoli.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 296/2017 Sb. (dále jen „o. s. ř.“). Především namítla, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení otázky rozporu výkonu práva s dobrými mravy. V této souvislosti zdůraznila, že Nejvyšší soud již v rozhodnutí ze dne 31. března 2010, sp. zn. 29 Cdo 2647/2007, dovodil, že okolnost, že nájemce přestane užívat pronajaté nebytové prostory, jej za trvání nájemní smlouvy bez dalšího nezbavuje povinnosti platit sjednané nájemné. Dále namítla, že judikatura Nejvyššího soudu (zde odkázala např. na rozhodnutí z 16. listopadu 2005, sp. zn. 26 Cdo 922/2005, z 27. května 2014, sp. zn. 26 Cdo 1531/2014, a z 6. dubna 2017, sp. zn. 26 Cdo 3313/2016) je dlouhodobě ustálena také v názoru, že ve vztahu k žalobnímu požadavku na uložení povinnosti nájemci zaplatit pronajímateli dlužné nájemné je zásadně vyloučena úvaha, že by ze strany pronajímatele mohlo jít o výkon práva v rozporu s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák. Podle jejího mínění v souzené věci nevyšly najevo žádné mimořádné okolnosti, jež by dovolovaly uvedenou zásadu prolomit. V tomto ohledu zejména nesouhlasila s úvahou obou soudů, že v rozhodné době bránila žalované v užívání předmětu nájmu. Žalovaná v té době neužívala předmět nájmu výhradně z vlastní vůle, což v podstatě konstatoval i odvolací soud. Výměnou zámků v domě pak pouze reagovala na její rozhodnutí předat jí předmět nájmu ještě před uplynutím sjednané doby, resp. po (podle názoru dovolatelky neplatném) odstoupení od Nájemní smlouvy. Podle ní však nelze chápat jako bránění v užívání předmětu nájmu ani okolnost, že žalované neumožnila odvézt si z přístavku u domu tam ponechaná jízdní kola. Zde totiž nešlo o projev vůle žalované užívat předmět nájmu v souladu se sjednaným účelem, nýbrž toliko o pokus zmařit její zákonné zadržovací právo. Námitkami tam rozvedenými brojila také proti rozhodnutí odvolacího soudu v části týkající se náhrady nákladů řízení. Navrhla, aby dovolací zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání žalobkyně (dovolatelky) projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. září 2017 a ve znění po novele provedené zákonem č. 296/2017 Sb. (dále opět jen „o. s. ř.“). Shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.). Poté se zabýval otázkou jeho přípustnosti.
Dovolání – s přihlédnutím k jeho obsahu (§41 odst. 2 o. s. ř.) – směřuje i proti části výroku I. napadeného rozsudku, jíž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v nákladovém výroku II. Ve smyslu §238 odst. 1 písm. h/ o. s. ř. však dovolání není přípustné podle §237 o. s. ř. proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení. Směřuje-li však proti rozsudku odvolacího soudu v části týkající se výroku o věci samé, je podle §237 o. s. ř. přípustné, neboť zde není přípustnost dovolání vyloučena žádným ustanovením §238 o. s. ř. a zároveň napadené rozhodnutí v této části závisí na vyřešení otázky hmotného práva (otázky rozporu výkonu práva s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák.), při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Podle §242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden. Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Existence uvedených vad tvrzena nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu.
Při posuzování otázky otevřené dovolacímu přezkumu vycházel dovolací soud z dosavadních právních předpisů (§3074 odst. 1 věta první za středníkem zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů).
V řadě svých rozhodnutí (srov. např. rozhodnutí z 25. října 2004, sp. zn. 33 Odo 538/2003, či ze 7. prosince 2004, sp. zn. 33 Odo 1244/2004) Nejvyšší soud vyložil, že východiskem úvah, zda je výkon práva v rozporu s dobrými mravy, je okolnost, že ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Pro použití korektivu „dobré mravy“ zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet; vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu s přihlédnutím k okolnostem toho kterého případu. Soudní praxe (srov. např. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu z 29. května 2013, sp. zn. 26 Cdo 652/2013, uveřejněného pod č. 7/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) se však ustálila v názoru, že zejména v dovolacím řízení lze úvahu (odvolacího) soudu o tom, zda v konkrétním případě jde o výkon práva v rozporu s dobrými mravy, zpochybnit jen tehdy, je-li tato úvaha z pohledu zjištěných skutečností zjevně nepřiměřená.
Rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu z 22. srpna 2007, sp. zn. 28 Cdo 3033/2005, uveřejněný pod č. 33/2008 časopisu Soudní judikatura) je ustálena rovněž v názoru, že okolnost, zda nájemce nevyužil svého práva předmět nájmu fakticky užívat (ačkoliv mu v tom nebylo pronajímatelem bráněno), není z hlediska nároku pronajímatele na zaplacení nájemného právně významná. Nájemní smlouva je totiž smlouvou konsensuální, nikoliv reálnou. Kromě toho Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 16. listopadu 2005, sp. zn. 26 Cdo 922/2005 (dále např. v rozhodnutích z 13. května 2009, sp. zn. 26 Cdo 899/2008, a z 24. listopadu 2010, sp. zn. 26 Cdo 372/2008, či v rozhodnutích, na něž odkázala dovolatelka v dovolání), dovodil, že ve vztahu k žalobnímu požadavku na uložení povinnosti nájemci zaplatit pronajímateli dlužné nájemné a úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu je zásadně vyloučena úvaha, že by ze strany pronajímatele mohlo jít o výkon práva v rozporu s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák.; jinak řečeno nemůže jít o výkon práva v rozporu s dobrými mravy, nejde-li výjimečně o případ, kdy mimořádné okolnosti svědčí ve prospěch názoru, že o výkon práva v rozporu s dobrými mravy jde. Ostatně Nejvyšší soud, byť ve vztahu k dlužnému nájemnému z nebytových prostor, již v usnesení ze dne 22. března 2006, sp. zn. 28 Cdo 1975/2005, uveřejněném pod C 4067 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu (tj. v rozhodnutí, na nějž odkázal i odvolací soud), zaujal názor, že žalobu o dlužné nájemné z důvodně neužívaných nebytových prostor lze kvalifikovat jako výkon práva v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.). Tomu ovšem musí odpovídat náležitá skutková zjištění.
V poměrech souzené věci je zapotřebí konstatovat rovněž následující. Užívání předmětu nájmu lze obecně charakterizovat jako vůlí vedené chování (jednání) orientované na čerpání (konzumaci) užitných vlastností pronajaté věci. Z řečeného však současně vyplývá, že nelze (je pojmově vyloučeno) hovořit o tom, že pronajímatel bránil nájemci v užívání pronajaté věci (toto užívání mu znemožnil), lze-li s ohledem na to, co nájemce projevil navenek, usoudit, že v rozhodné době vůbec neměl vůli vykonávat obsah nájemního práva (užívat pronajatou věc).
V posuzované věci vzal odvolací soud ze shodných tvrzení účastnic mimo jiné za zjištěno, že žalovaná dopisem z 29. února 2012, doručeným osobně 14. března 2012 a poštou 16. března 2012, odstoupila od Nájemní smlouvy (k 31. březnu 2012) a již 29. března 2012 předmět nájmu protokolárně předala dovolatelce, která jej od ní převzala včetně klíčů od domu (srov. odst. 15 odůvodnění napadeného rozsudku). S přihlédnutím k uvedeným právně významným událostem a k jejich časové posloupnosti lze jednoznačně dovodit, že žalovaná (resp. osoby utvářející její vůli) v rozhodné době neměla nadále v úmyslu předmět nájmu užívat. Jinak by totiž zcela jistě neodevzdávala pronajaté věci dovolatelce ještě před uplynutím sjednané doby nájemního poměru (tj. před 30. červnem 2012), a to navíc ve zjevné časové návaznosti na své odstoupení od Nájemní smlouvy. Jestliže ovšem žalovaná napříště neměla vůli předmět nájmu užívat, stěží jí v realizaci (prosazení) této „neexistující“ vůle mohla dovolatelka jakkoli (natož úspěšně) bránit. Na tom v daném případě nic nemění ani okolnost, že dovolatelka bezprostředně po převzetí předmětu nájmu od žalované přistoupila k výměně zámků od domu. Možnosti vykonávat své nájemní právo k domu se totiž primárně zbavila sama žalovaná tím, že po odstoupení od Nájemní smlouvy odevzdala dovolatelce – v rámci předání předmětu nájmu – též klíče od domu. Následnou výměnou zámků se přitom na tomto stavu – materiálně vzato – nic nezměnilo. I kdyby totiž dovolatelka v rozhodné době ponechala v domě původní zámky, žalovaná by do něj stejně neměla přístup, jelikož v té době již od těchto (původních) zámků neměla klíče (jež odevzdala dovolatelce při předání předmětu nájmu, navazujícím na její odstoupení od Nájemní smlouvy). Zbývá dodat, že znemožnění „užívání předmětu nájmu“ nelze spatřovat ani v tom, že dovolatelka – někdy v době po 29. březnu 2012 – nevpustila žalovanou do přístavku u domu za účelem odvozu tam ponechaných jízdních kol. Zde totiž evidentně nešlo o bránění v jednání, jež bylo orientováno na výkon nájemního práva (tj. na užívání předmětu nájmu v souladu se sjednaným účelem, jak to v dovolání formulovala dovolatelka); naopak žalovaná svým jednáním patrně sledovala užívání předmětu nájmu definitivně ukončit (hodlala odstranit z pronajatých nemovitostí zbytek věcí, které tam – snad omylem – ponechala při jeho dřívějším předání dovolatelce).
Lze uzavřít, že s přihlédnutím k poměrům v této konkrétní věci je zjevně nepřiměřená úvaha odvolacího soudu (soudu prvního stupně), že žalobní požadavek na zaplacení dlužného nájemného odporuje dobrým mravům (§3 odst. 1 obč. zák.) z důvodu, že dovolatelka (pronajímatelka) v rozhodné době bránila žalované (nájemkyni) v užívání předmětu nájmu (toto užívání jí znemožnila). Dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř. tedy byl užit opodstatněně.
Z uvedeného vyplývá, že ve výroku o věci samé spočívá rozsudek odvolacího soudu na nesprávném právním posouzení věci. Jelikož dovolací soud neshledal podmínky pro jeho změnu, napadený rozsudek bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) zrušil – vzhledem k vzájemné provázanosti jeho výroků – v celém rozsahu (§243e odst. 1 o. s. ř. ve spojení s ustanovením §243f odst. 4 o. s. ř.) a podle §243e odst. 2 věty první o. s. ř. věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
V dalším řízení se však bude odvolací soud nejprve zabývat tím, zda nájemní poměr vskutku skončil odstoupením žalované od Nájemní smlouvy k 31. březnu 2012; jestliže by tomu tak bylo, pak by žalobkyni nemohlo svědčit právo na nájemné za následující měsíce duben, květen a červen 2012, přičemž ve vztahu k neexistujícímu právu je navíc vyloučena úvaha o rozporu výkonu práva s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§243g odst. 1 věta první o. s. ř.). V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. 3. 2021
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu