ECLI:CZ:NS:2021:26.CDO.459.2021.1
sp. zn. 26 Cdo 459/2021-822
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Pavlíny Brzobohaté a soudců JUDr. Jitky Dýškové a JUDr. Miroslava Feráka ve věci žalobce P. K. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Jindřichem Skácelem, advokátem se sídlem v Brně, Zachova 633/4, proti žalovaným 1. E. H. , narozené XY, 2. P. H. , narozenému XY, oběma bytem XY, zastoupeným JUDr. Hanou Udatnou, advokátkou se sídlem v Praze 4, Kunínova 1721/5, 3. J. F. , narozenému XY, bytem XY, zastoupenému zmocněncem T. F., bytem XY, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 27 C 196/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. února 2020, č. j. 30 Co 318/2019-687, ve znění usnesení ze dne 17. června 2020, č. j. 30 Co 318/2019-707, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovaným oprávněným společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení .
Odůvodnění:
Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 25. 2. 2020, č. j. 30 Co 318/2019-687, ve znění usnesení ze dne 17. 6. 2020, č. j. 30 Co 318/2019-707, změnil rozsudek (druhý v pořadí) Obvodního soudu pro Prahu 8 (soud prvního stupně) ze dne 4. 4. 2019, č. j. 27 C 196/2013-570, tak, že žalobu, jíž se žalobce domáhal vyklizení žalovaných z bytu č. 1 ve 2. nadzemním podlaží domu č. p. XY v XY (dále též jen „Byt“), zamítl (dále též jen „měnící“ výrok) a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Předně měl za to, že nebyl důvod pro přerušení řízení podle §109 odst. 2 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších přepisů (dále jen „o. s. ř.“), do pravomocného skončení řízení vedeného u odvolacího soudu pod sp. zn. 80 Cm 47/2017, v němž se 3. žalovaný domáhá určení, že je členem Bytového družstva XY (dále též jen „Družstvo“) a že smlouva, kterou uzavřel dne 10. 4. 2013 s Družstvem o převodu členských práv a povinností, jejichž součástí byl i nájem družstevního Bytu (dále též jen „Smlouva“), je neplatná (žaloba byla zamítnuta, rozhodnutí zatím nenabylo právní moci). Měl za to, že v tomto řízení již bylo provedeno rozsáhlé dokazování a ve věci lze rozhodnout. Po doplnění dokazování v odvolacím řízení zjistil, že T. B. v roce 2011 půjčil T. F. (otci 3. žalovaného) částku cca 1.500.000 Kč, delší dobu spolu řešili její vrácení a posléze (když s ním T. F. přestal komunikovat a začal svůj majetek převádět na jiné osoby) postoupil pohledávku společnosti XY, která ji dne 8. 4. 2013 dále postoupila žalobci, jenž byl jejím jediným společníkem a jednatelem. Dne 10. 4. 2013 uzavřel žalobce (jako nabyvatel) s 3. žalovaným (jako převodcem) Smlouvu, jejíž součástí byl i nájem družstevního Bytu. Ve Smlouvě byla sjednána cena za převod členských práv a povinností ve výši 1.480.000 Kč, která měla být uhrazena do 10 kalendářních dnů postoupením pohledávky žalobce a následným započtením vůči manželům T. a G. F. (rodiče 3. žalovaného), a to za 100% její nominální hodnoty (článek II. Smlouvy), 3. žalovaný se zavázal Byt vyklidit do jednoho měsíce od podpisu Smlouvy. Smlouvu se 3. žalovaný rozhodl uzavřít, aby pomohl svým rodičům, Smlouvou měly být vyřešeny jejich dluhy, jednání o uzavření Smlouvy se účastnil i otec 3. žalovaného. Po uzavření Smlouvy žalobce opakovaně vyzýval 3. žalovaného k uzavření smlouvy o postoupení pohledávky (kterou měla být uhrazena cena za převod členských práv a povinností), žalovaný s ním však přestal komunikovat a k jejímu uzavření nedošlo. Dopisem datovaným dnem 10. 5. 2013, s ověřeným podpisem 3. žalovaného ze dne 15. 5. 2013, který byl žalobci dne 24. 5. 2013 uložen na poště, 3. žalovaný od Smlouvy odstoupil s odůvodněním, že žalobce (jako nabyvatel členských práv a povinností) nedodržel lhůtu deseti dnů k postoupení své pohledávky a následnému započtení vůči manželům F. podle čl. II. odst. 2 Smlouvy a tím podstatně porušil Smlouvu. Na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl odvolací soud k závěru, že žalobce nebyl při uzavření Smlouvy vlastníkem pohledávky, jíž měla být uhrazena cena za převod členských práv a povinností. Smlouva o postoupení pohledávky uzavřená mezi společností XY a žalobcem, nebyla uzavřena formou notářského zápisu, a proto podle §132 odst. 2 (správně odst. 3) zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též jen „obch. zák.“), musela mít alespoň písemnou formu a podpisy na ní musely být úředně ověřeny. Takovou listinu však žalobce v řízení nepředložil a ani jinými, v řízení provedenými důkazy (které navrhl), neprokázal své tvrzení, že podpisy na smlouvě o postoupení pohledávky byly ověřeny dříve než 19. 2. 2016. Uzavřel, že ujednání o ceně ve Smlouvě bylo nejasné, neboť není zřejmý smysl ujednání o zaplacení ceny za převod členských práv a povinností „postoupením pohledávky“ a „následném započtení vůči manželům F.“, a protože bylo výslovně ujednáno, že cena za převod bude uhrazena „postoupením pohledávky“ a „následným započtením“, nemá věřitel právo na jiné plnění, např. v peněžité formě (odkázal přitom na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2017, sp. zn. 23 Cdo 906/2017). Je-li Smlouva v části týkající se ceny nesrozumitelná a neurčitá, je podle §37 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též jen „obč. zák.“), neplatná. Dále měl za to, že Smlouva je neplatná i podle §49a obč. zák. z důvodu omylu, který vyvolal žalobce a kterého se 3. žalovaný podle §40a obč. zák. řádně dovolal. Omyl 3. žalovaného spočíval v tom, žalobce vystupoval jako vlastník pohledávky, jíž měla být uhrazena cena za převod členských práv a povinností (v případě, že by toto ujednání bylo určité a srozumitelné), ačkoliv jím nebyl, neboť smlouva, kterou na něj měla být pohledávka postoupena, neměla formu předepsanou zákonem (§132 odst. 3 obch. zák.), a proto byla tato smlouva absolutně neplatná (odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3745/2013 a usnesení téhož soudu ze dne 28. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 689/2014). Protože 3. žalovaný měl zájem na urychleném vypořádání dluhu svých rodičů (ohledně něhož probíhala exekuce) a k zaplacení ceny za převod postoupením a započtením předmětné pohledávky nedošlo ani měsíc po uplynutí desetidenní lhůty sjednané ve Smlouvě, je prodlení žalobce podstatným porušením Smlouvy ve smyslu §345 odst. 2 obch. zák. a 3. žalovaný odstoupil od Smlouvy bez zbytečného prodlení (§345 odst. 1 obch. zák.). Okolnost, že motivem jeho odstoupení byla jiná skutečnost, nemá na platnost odstoupení vliv (poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2006, sp. zn. 32 Odo 616/2005), rovněž není významné, zda 3. žalovaný poskytl žalobci součinnost k uzavření smlouvy o postoupení pohledávky. Dále měl za to, že skutková zjištění svědčí rovněž o naplnění subjektivního znaku lichvy – okolnosti podpisu smlouvy ve vyhrocené situaci probíhající exekuce, nedostatečná zkušenost 3. žalovaného vyplývající z jeho nízkého věku a obavy o „zadlužené“ rodiče, přítomnost žalobce u exekuce, pohledávka jen ve výši jistiny dluhu otce 3. žalovaného. Uzavřel, že i kdyby nebyla Smlouva neplatná z důvodu neurčitosti (§37 obč. zák.), nebo z důvodu omylu (§49a obč. zák.), byla by zrušena v důsledku odstoupení 3. žalovaného z důvodu prodlení žalobce s úhradou ceny za převod členských práv a povinností.
Měnící výrok rozsudku odvolacího soudu napadl dovoláním žalobce, navrhoval, aby ho dovolací soud zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Měl za to, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to při řešení otázky:
- (ne)platnosti Smlouvy z důvodu nejasného ujednání o ceně (otázka č. 1); z jednání účastníků Smlouvy je zřejmé, že jim toto ujednání bylo jasné, cena i způsob její úhrady jim byla známa, případné nedostatky bylo možné odstranit výkladem, závěr odvolacího soudu je v rozporu např. s usnesením Ústavního soudu ze dne 17. 2. 2005, sp. zn. II. ÚS 191/04;
- (ne)platnosti Smlouvy z důvodu omylu (otázka č. 2); měl za to, že k žádnému omylu na straně žalovaného nedošlo;
- (ne)platnosti Smlouvy z důvodu neplatnosti smlouvy o postoupení pohledávky mezi společnosti XY a žalobcem pro nedodržení zákonem stanovené formy, neboť listina neobsahovala úředně ověřené podpisy (otázka č. 3); vytýkal odvolacímu soudu, že jeho zjištění neodpovídá provedeným důkazům (zejména protokolu o skartaci v rozhodčím spise JUDr. Pavla Lišky), že existenci listiny s úředně ověřenými podpisy prokázal, byť se nedochovala (možnost prokázat existenci listiny, která se nedochovala, připouští i judikatura - rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1176/2001, ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 30 Cdo 1471/2017);
- (ne)platnosti Smlouvy, podle níž měla být cena za převod členských práv a povinností uhrazena postoupením pohledávky, ačkoliv nebyl v době uzavření Smlouvy vlastníkem této pohledávky (otázka č. 4); namítal, že i kdyby v době uzavření Smlouvy nebyl věřitelem pohledávky, jíž měla být uhrazena cena za převod členských práv a povinností, nezpůsobila by tato skutečnost neplatnost Smlouvy, neboť cena za převod neměla být uhrazena již při uzavření Smlouvy, ale až následně (poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2002, sp. zn. 22 Cdo 981/2001), pro posouzení platnosti Smlouvy není ani významné, zda se stal vlastníkem této pohledávky do deseti dnů (kdy mělo dojít k zaplacení) od jejího uzavření;
- odstoupení od Smlouvy pro jeho prodlení s úhradou ceny za převod členských práv a povinností, ačkoliv ve skutečnosti byl s uzavřením smlouvy o postoupení pohledávky v prodlení 3. žalovaný (otázka č. 5); měl za to, že prodlení dlužníka vylučuje prodlení věřitele;
- (ne)platnosti Smlouvy s ohledem na její lichevní charakter (otázka č. 6); nesouhlasil se závěry odvolacího soudu, měl za to, že ze skutkových zjištění žádný nátlak ani tíseň nevyplynula a ani případná nižší cena za převod členských práv a povinností (obvyklá cena však zjišťována nebyla) nevede sama o sobě k závěru, že došlo k lichevnímu jednání;
- vázanosti rozhodnutím jiného orgánu o předběžné otázce (otázka č. 7); vytýkal odvolacímu soudu, že napadený rozsudek vydal jen den po té, co Městský soud v Praze v řízení pod sp. zn. 80 Cm 47/2017 rozhodl o předběžné otázce [(ne)platnosti Smlouvy a členství v Družstvu] jinak, přitom pro něj bylo posouzení této otázky závazné, neboť šlo o otázku řešenou mezi týmiž účastníky ve výroku rozhodnutí, v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu (poukázal na jeho usnesení ze dne 12. 2. 2020, sp. zn. 28 Cdo 4209/2019, rozsudek ze dne 9. 4. 2014, sp. zn. 26 Cdo 669/2014, usnesení ze dne 14. 9. 2017, sp. zn. 30 Cdo 940/2017, rozsudek ze dne 3. 12. 2013, sp. zn. 32 Cdo 4004/2011, a rozhodnutí v nich uvedená) nevyhověl ani jeho návrhu na přerušení řízení do pravomocného skončení řízení vedeného pod sp. zn. 80 Cm 47/2017.
Dovolání žalobce Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 (ve spojení s §243f odst. 3) o. s. ř. odmítl.
Platnost Smlouvy, odstoupení a smlouvu o postoupení pohledávky je třeba posuzovat – s ohledem na dobu, kdy byly uzavřeny (učiněny) – podle předcházející právní úpravy (§3028 odst. 1, 3, §3074 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník), zejména podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále opět též jen „obč. zák.“), zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále opět též jen „obch. zák.“).
Pro řešení otázky č. 7 není dovolání přípustné. Byť Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 24. 2. 2020, sp. zn. 80 Cm 47/2017, zamítl žalobu 3. žalovaného na určení, že je členem Družstva a že Smlouva je neplatná, nebyl tento rozsudek v době rozhodování odvolacího soudu v právní moci, jeho výrok proto nebyl pro odvolací soud závazný a nemusel z něj vycházet (§159a odst. 3, §135 odst. 2 o. s. ř.). Současně odvolací soud dospěl k závěru, že není namístě odvolací řízení přerušit podle §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. Jeho úvaha, že přerušení řízení by bylo v rozporu se zásadou hospodárnosti řízení, není zjevně nepřiměřená. Postup podle §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. záleží vždy na individuální situaci a na úvaze soudu, kterou by dovolací soud mohl zpochybnit, zejména pokud by soud o přerušení řízení rozhodoval na základě skutečností, které jsou zjevně irelevantní; přitom ve spojení s důvodem přerušení řízení dle §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. je kladen důraz na hospodárnost řízení. Závěr soudu o nepřerušení řízení je tak v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu (srovnej usnesení ze dne 13. 8. 2014, sp. zn. 22 Cdo 572/2014, odůvodnění rozsudku ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 30 Cdo 5270/2009) i právní literaturou (srov. např. Drápal, L., Bureš, J. a kol.: Občanský soudní řád I. §1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha, C. H. Beck, 2009, str. 752).
Dovolání není přípustné ani pro řešení otázky č. 3. Správnost závěru odvolacího soudu, že smlouva o postoupení pohledávky, kterou uzavřel se společností XY, neměla zákonem stanovenou formu, dovolatel ve skutečnosti zpochybňuje prostřednictvím skutkových námitek, nesouhlasí ani s hodnocením provedeného dokazování. Uplatňuje tak dovolací důvod, který nemá k dispozici (srovnej ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř.). Současně skutková zjištění odpovídají obsahu spisu, nevykazují žádný významný nesoulad, odvolací soud provedl všechny důkazy relevantní pro právní posouzení věci a svůj závěr náležitě odůvodnil. Žalobce v řízení tvrdil, že na listině obsahující smlouvu byly podpisy úředně ověřeny, avšak listina se nedochovala. Odvolací soud provedl v řízení důkazy navržené žalobcem k prokázání její existence (postupoval tedy v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, na níž poukázal v dovolání žalobce), její existence však nebyla prokázána.
Nejvyšší soud přitom ve svých rozhodnutích (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2011, sp. zn. 29 Cdo 1464/2009, ústavní stížnost proti tomuto rozsudku odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 31. 1. 2012, sp. zn. III. ÚS 2285/2011) dospěl k závěru, že účelem ustanovení §132 odst. 3 obch. zák. je ochrana společnosti a dále osob stojících mimo společnost (zejména věřitelů, ale i jiných třetích osob), nedodržení kvalifikované formy je sankcionováno absolutní neplatnosti smlouvy. Neměla-li tedy smlouva o postoupení pohledávky uzavřená mezi žalobcem a společností XY formu notářského zápisu a podpisy účastníků smlouvy nebyly ani úředně ověřeny, je tato smlouva neplatná.
Neplatnost smlouvy o postoupení pohledávky v době uzavření Smlouvy ale ještě neznamenala, že by (jen proto) byla Smlouva neplatná (srovnej obdobné závěry v rozsudku sp. zn. 22 Cdo 981/2001, na který poukazoval dovolatel, dále např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3162/2009, uveřejněný pod číslem 42/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek téhož soudu ze dne 14. 10. 2015, sp. zn. 31 Cdo 945/2013, uveřejněný pod číslem 66/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – ústavní stížnost proti tomuto rozsudku byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 19. 1. 2016, sp. zn. III. ÚS 3819/15). Pohledávkou měla být zaplacena cena za převod členských práv a povinností, žalobce jí mohl tedy získat (stát se jejím vlastníkem) i po uzavření Smlouvy, podstatné bylo, aby byl jejím vlastníkem v době, kdy došlo (mělo dojít) k zaplacení ceny podle Smlouvy. To se však nestalo, cena za převod členských práv a povinností nebyla ve sjednané lhůtě zaplacena a nebyla zaplacena ani v další (fakticky) poskytnuté přiměřené době, po jejímž uplynutí 3. žalovaný od Smlouvy odstoupil. V době, kdy 3. žalovaný odstoupil od Smlouvy, byl žalobce v prodlení s úhradou ceny za převod členských práv a povinností, stále ještě nebyl vlastníkem této pohledávky, jíž měla být cena zaplacena, nemohl jí proto ani postoupit na 3. žalovaného. Odstoupení od Smlouvy oznámil 3. žalovaný žalobci bez zbytečného odkladu. Nebyl-li až do odstoupení od Smlouvy žalobce vlastníkem pohledávky, kterou měl zaplatit cenu za převod členských práv a povinností, není významné, zda mu 3. žalovaný poskytl (chtěl poskytnout) součinnost s uzavřením smlouvy o (dalším) postoupení pohledávky. Pro závěr o platnosti odstoupení není významný ani skutečný důvod (pohnutka), pro který 3. žalovaný od Smlouvy odstoupil. Odstoupením 3. žalovaného Smlouva zanikla a žaloba, jíž se žalobce domáhal vyklizení 3. žalovaného tak není důvodná.
Závěr odvolacího soudu, že 3. žalovaný platně od Smlouvy odstoupil, je v souladu i s judikaturou Nejvyššího soudu (viz např. rozsudky sp. zn. 32 Odo 616/2005, ze dne 31. 1. 2012, sp. zn. 33 Cdo 4885/2009, ze dne 27. 7. 2017, sp. zn. 25 Cdo 272/2016, ze dne 10. 12. 2013, sp. zn. 32 Cdo 2484/2012).
Právní důvod užívání Bytu žalovanými č. 1, 2 je odvozen od rodinně-právního vztahu s 3. žalovaným (nájemce Bytu), k vyklizení osob bydlících v bytě se souhlasem nájemce (člen jeho domácnosti) je aktivně věcně legitimován zásadně jen nájemce (srovnej rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 1997, sp. zn. 2 Cdon 959/96, ze dne 21. 9. 2000, sp. zn. 26 Cdo 503/2000, ze dne 15. 12. 2020, sp. zn. 26 Cdo 1588/2020).
V konečném důsledku je tak rozhodnutí odvolacího soudu, který zamítl žalobu na vyklizení vůči všem žalovaným, v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu.
Na tomto závěru nemůže nic změnit skutečnost, že otázku č. 1 a 4 posoudil odvolací soud v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí. Lze přisvědčit dovolateli, že ujednání o zaplacení ceny za převod členských práv a povinností nebylo natolik nesrozumitelné či neurčité, aby případné nedostatky nebylo možné odstranit výkladem (výkladová pravidla
- §35 obč. zák., §266 obch. zák.) a při výkladu tohoto smluvního ujednání v souladu s ustálenou soudní praxí (nález Ústavního soudu ze dne 14. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 625/03, uveřejněný pod číslem 84/2005 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2013, sp. zn. 32 Cdo 159/2011, uveřejněný pod číslem 54/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) upřednostnit výklad, který nezakládá neplatnost smlouvy, a reflektuje autonomii smluvních stran. Ze shora uvedených závěrů vyplývá, že mu lze také přisvědčit, že Smlouva není neplatná, nebyl-li při jejím uzavření žalobce vlastníkem pohledávky, jíž měl zaplatit cenu sjednanou za převod členských práv a povinností (rozsudek sp. zn. 22 Cdo 981/2001, R 42/2012, R 66/2016).
I když Smlouva byla uzavřena platně, zanikla odstoupením.
U otázky č. 2, 5 a 6 neobsahuje dovolání údaj o tom, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 – 238a o. s. ř.), a tento údaj, jenž je obligatorní náležitostí dovolání (srov. §241a odst. 2 o. s. ř.), nelze zjistit ani z jeho obsahu. Je zřejmé, že dovolatel nesouhlasí se závěry odvolacího soudu, má za to, že nejsou v souladu s judikaturou a že by tyto otázky měly být vyřešeny „jinak“. Dovolatel je však povinen v dovolání vymezit, od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení těchto právních otázek odvolacím soudem odchyluje (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), nebo od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle jeho mínění) dovolací soud odchýlit postupem podle §20 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod číslem 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Žalobce navíc zpochybňuje u těchto otázek právní posouzení učiněné odvolacím soudem prostřednictvím skutkových námitek, tedy prostřednictvím dovolacího důvodu, který nemá k dispozici (srov. ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř.). Jen pro úplnost je třeba zdůraznit, že stejně jako u otázek č. 1 a 4 platí i u otázek č. 2, 5 a 6, že směřují k otázce (ne)platnosti Smlouvy, takže i kdyby u nich dovolatel vymezil předpoklady přípustnosti a dovolací soud dospěl k závěru, že jejich právní posouzení odvolacím soudem je v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu, opět by se tím na závěru, že platně uzavřená Smlouva zanikla odstoupením, nic neměnilo.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 8. 6. 2021
JUDr. Pavlína Brzobohatá
předsedkyně senátu