ECLI:CZ:NS:2021:27.CDO.2516.2020.1
sp. zn. 27 Cdo 2516/2020-84
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedou senátu JUDr. Markem Doležalem v právní věci navrhovatele P. K. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Jiřím Matznerem, Ph.D., LL.M., advokátem, se sídlem v Praze 2, Anny Letenské 34/7, PSČ 120 00, za účasti M. , se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupené JUDr. Martinem Vlčkem, CSc., advokátem, se sídlem v Praze 2, Anglická 521/4, PSČ 120 00, o vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 73 Cm 40/2017, o dovolání M., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 1. 2020, č. j. 6 Cmo 144/2019-48, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. M., je povinna zaplatit navrhovateli na náhradě nákladů dovolacího řízení 4.114 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jeho zástupce.
Odůvodnění:
[1] Městský soud v Praze usnesením ze dne 28. 2. 2019, č. j. 73 Cm 40/2017-30, zamítl návrh na „určení“ neplatnosti usnesení valné hromady M. (dále též jen „společnost“), přijatých na „zasedání“ konaném dne 13. 12. 2016, kterými bylo rozhodnuto o schválení účetní závěrky za roky 2013 až 2015 a o naložení se ziskem společnosti za roky 2013 až 2015 (dále též jen „usnesení valné hromady“) [výrok I.], a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
[2] Vrchní soud v Praze k odvolání navrhovatele v záhlaví označeným usnesením rozhodnutí soudu prvního stupně změnil tak, že vyslovil neplatnost usnesení valné hromady společnosti (první výrok), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (druhý výrok).
[3] Proti usnesení odvolacího soudu podala společnost dovolání, jež Nejvyšší soud odmítl podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), neboť neobsahuje vymezení toho, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. §241a odst. 2 o. s. ř.), a v dovolacím řízení pro tuto vadu nelze pokračovat.
[4] Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
[5] Podle §237 o. s. ř. pak platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
[6] Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání konkrétně uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu §237 o. s. ř. či jeho části (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1705/2013, ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1983/2013, a ze dne 16. 9. 2013, sp. zn. 22 Cdo 1891/2013).
[7] Náležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení jsou přitom v občanském soudním řádu stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti (spočívající pouze v přečtení relevantních zákonných ustanovení) vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést (srov. např. závěry stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS st. 45/16).
[8] Dovolatelka co do přípustnosti dovolání toliko uvádí, že „bylo rozhodováno oběma soudy rozdílně a dovolacím soudem vyřešená otázka má být posouzena jinak“.
[9] Argument, podle kterého bylo rozhodováno oběma soudy rozdílně, významově neodpovídá žádnému z předpokladů přípustnosti dovolání tak, jak jsou vymezeny v §237 o. s. ř.
[10] Má-li být dovolání přípustné proto, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání, jen je-li z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit; srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, či ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2733/2013, anebo usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/2013, či ze dne 16. 12. 2014, sp. zn. IV. ÚS 266/14 (a v něm citovanou judikaturu).
[11] Z dovolání (posouzeného z obsahového hlediska i v jiných jeho částech) není patrné, která konkrétní dovolacím soudem již vyřešená otázka hmotného nebo procesního práva má být (podle mínění dovolatelky) posouzena jinak, tj. od kterého svého řešení takové otázky se má Nejvyšší soud odchýlit.
[12] Dovolatelka tudíž shora uvedeným požadavkům na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání v projednávané věci nedostála.
[13] Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat jeho výkonu.
V Brně dne 16. 6. 2021
JUDr. Marek Doležal
předseda senátu