ECLI:CZ:NS:2021:27.CDO.2803.2021.1
sp. zn. 27 Cdo 2803/2021-125
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa Cilečka a soudců JUDr. Marka Doležala a JUDr. Petra Šuka v právní věci žalobce R. S. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Radkem Machem, advokátem, se sídlem v Brně, Pražákova 1008/69, PSČ 639 00, proti žalovanému J. Ch. , narozenému XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Aloisem Šatavou, advokátem, se sídlem v Praze 1, Truhlářská 1104/13, PSČ 110 00, o zaplacení 654.972,22 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 47 Cm 34/2020, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 4. 2021, č. j. 12 Cmo 279/2020-104, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 13.600,40 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jeho zástupce.
Odůvodnění:
[1] Městský soud v Praze rozsudkem pro uznání ze dne 5. 8. 2020, č. j. 47 Cm 34/2020-60, uložil žalovanému zaplatit žalobci 654.972,22 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 833.334 Kč ode dne 22. 12. 2018 do 10. 1. 2020 a z částky 654.972,22 Kč ode dne 11. 1. 2020 do zaplacení (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
[2] K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
[3] Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které Nejvyšší soud odmítl podle §243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Učinil tak proto, že dovolání nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v §238a o. s. ř. a není přípustné ani podle §237 o. s. ř.
[4] První dvě z dovolatelem formulovaných otázek týkající se předpokladů vydání usnesení podle §114b odst. 1 o. s. ř. (tzv. kvalifikované výzvy) přípustnost dovolání nezakládají, neboť je odvolací soud vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu.
[5] Nejvyšší soud k otázce výkladu ustanovení §114b a §153a o. s. ř. již dříve uzavřel, že:
1) Jestliže žalovaný nesplní v soudem určené lhůtě povinnost, kterou mu soud uložil v usnesení podle §114b odst. 1 o. s. ř., má se za to, že uznal nárok uplatněný žalobou. Jde o zákonnou fikci uznání nároku uplatněného žalobou, která je v této podobě sankcí za nečinnost žalovaného. Byla-li za řízení stanovena účastníku lhůta, v níž má provést stanovený procesní úkon, a spojuje-li zákon s jeho zmeškáním určité, zřetelně formulované právní následky, nemůže být v rozporu s právem na spravedlivý proces postup soudu, který s těmito následky spojuje procesní opatření, jež zákon předjímá.
2) K přípravě jednání – a v jejím rámci též k vydání usnesení podle §114b odst. 1 o. s. ř. – soud přistoupí až tehdy, jsou-li splněny podmínky řízení a byly-li odstraněny případné vady žaloby, které by bránily pokračování v řízení.
3) Jestliže se soud důsledně pohybuje v zákonném rámci a respektuje zákonem stanovené podmínky výzvy podle §114b o. s. ř., nelze mít vydání rozsudku pro uznání (ve smyslu §114b odst. 5, §153a odst. 3 o. s. ř.) za výraz „přepjatého formalismu“ ani za rozporné s pravidly spravedlivého procesu. Marné uplynutí lhůty stanovené v usnesení podle §114b odst. 1 o. s. ř. znamená založení procesního stavu, že žalovaný žalobou uplatněný nárok uznal, a to bez ohledu na to, zda jej též uznává „ve skutečnosti“, jestliže účinky fikce nastaly. Pak na jejích důsledcích ve smyslu existence základu pro vydání rozsudku pro uznání (§153a odst. 3 o. s. ř.) nemůže ničeho změnit ani okolnost, že později žalovaný uplatněnému nároku oponoval, resp. „vylíčil rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji obranu“. Není ani významné, jestliže se tak stalo podáním učiněným předtím, než soud rozhodl rozsudkem pro uznání.
4) Povaha věci vyžaduje vydání usnesení podle §114b o. s. ř. zejména tehdy, je-li zjišťování skutkového stavu věci s ohledem na předpokládané množství odlišných tvrzení účastníků a navrhovaných důkazů mimořádně obtížné, a kdy bez znalosti stanoviska žalovaného nelze první jednání připravit tak, aby při něm bylo zpravidla možné věc rozhodnout. Okolnosti případu odůvodňují vydání usnesení podle §114b o. s. ř. v zejména takovém sporu, kdy dosavadní poznatky ukazují, že - ačkoliv by podle své povahy nemuselo jít o věc z hlediska zjišťování skutkového stavu mimořádně obtížnou - tu jsou takové mimořádné skutečnosti, které vedou k závěru, že bez písemného vyjádření žalovaného ve věci nemůže být první jednání připraveno tak, aby při něm mohlo být zpravidla o sporu rozhodnuto.
5) Vydání rozsudku pro uznání nepředchází žádné dokazování a jsou-li splněny všechny zákonné podmínky fikce, že žalovaný nárok, který je proti němu žalobou uplatňován (§114b odst. 5 o. s. ř.), uznává, je soud povinen rozhodnout o nároku, který je předmětem sporu, podle této zákonné fikce uznání, která je vlastně sankcí za nečinnost žalovaného. Činí tak bez ohledu na to, zda jsou žalobní tvrzení podložena důkazy, či zda dosavadní výsledky řízení prokazují oprávněnost nároku nebo zda se podle nich naopak požadavky žalobce jeví nedůvodnými. Jinak řečeno, bez zřetele k tomu, v jaké fázi řízení nastala právní fikce uznání nároku, nebo byl nárok uznán, soud v rozsudku pro uznání nečiní žádná skutková zjištění ani je nehodnotí.
6) Přezkoumání rozsudku pro uznání je možné – vedle vad uvedených v §205 odst. 2 písm. a) o. s. ř. – jen z hlediska naplněnosti zákonem stanovených předpokladů pro jeho vydání. V případě, že rozsudek pro uznání byl vydán na základě fikce uznání (§153a odst. 3 o. s. ř.), jsou formálními předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání předpoklady, za nichž tato fikce uznání vzniká (§114b o. s. ř.). Jsou-li tyto předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání splněny, právní posouzení věci se omezuje v zásadě jen na to, zda nejde o věc, ve které nelze uzavřít nebo schválit smír, případně zda nejde o věc, v níž by bylo vydání usnesení podle §114b odst. 1 o. s. ř. vyloučeno.
[6] Srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2000, sp. zn. 32 Cdo 906/98, uveřejněný pod číslem 93/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2003, sp. zn. 26 Cdo 1878/2002, ze dne 17. 12. 2003, sp. zn. 26 Cdo 390/2003, ze dne 13. 10. 2004, sp. zn. 26 Cdo 2136/2004, ze dne 25. 2. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2877/2008, ze dne 28. 2. 2013, sp. zn. 33 Cdo 15/2012, ze dne 20. 11. 2012, sp. zn. 32 Cdo 699/2011, ze dne 29. 10. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1110/2014, ze dne 4. 6. 2019, sp. zn. 26 Cdo 896/2019 či rozsudek ze dne 24. 7. 2019, sp. zn. 25 Cdo 1065/2019 (a v něm citovanou judikaturu Nejvyššího a Ústavního soudu).
[7] Institutem rozsudku pro uznání se v minulosti zabýval také Ústavní soud, přičemž v plenárním nálezu ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. Pl. ÚS 13/15, potvrdil ústavní konformitu ustanovení §114b odst. 5 o. s. ř., tedy nástupu fikce uznání nároku uplatněného žalobou, vedoucí k vydání rozsudku pro uznání, v případě absence včasného vyjádření na kvalifikovanou výzvu soudu dle §114b odst. 1 o. s. ř. Zdůraznil, že tímto způsobem, tedy fakticky prohrou žalovaného, je sankcionována procesní pasivita a nedochází tudíž k omezení autonomie vůle (svobodné vůle) žalovaného. Dotčená právní úprava navíc sleduje významný legitimní cíl, a to projednání věci bez zbytečných průtahů (čl. 38 odst. 2 Listiny) a posiluje rovněž zásadu rovnosti účastníků řízení (čl. 37 odst. 3 Listiny), v souladu s níž nemá žalovaný možnost pouhou svou pasivitou prodlužovat řízení (k tomu srov. dále např. nálezy téhož soudu ze dne 1. 4. 2014, sp. zn. IV. ÚS 2503/13, ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. IV. ÚS 842/16, ze dne 1. 8. 2016, sp. zn. I. ÚS 1024/15, a ze dne 6. 9. 2016, sp. zn. IV. ÚS 1252/16).
[8] V projednávané věci je z obsahu spisu zřejmé, že soud prvního stupně vydal usnesení podle §114b odst. 1 o. s. ř. až poté, kdy žalobce k výzvě odstranil vady žaloby a doplnil žalobní tvrzení; žaloba tak netrpěla vadami, které by bránily tomu, aby o ní mohlo být jednáno (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2005, sp. zn. 32 Odo 758/2005). Stejně tak z ničeho nevyplývá, že by šlo o věc, ve které by bylo vydání usnesení podle §114b odst. 1 o. s. ř. vyloučeno, nebo o věc, v níž nelze uzavřít a schválit smír.
[9] Závěr odvolacího soudu (jakož i soudu prvního stupně), že povaha věci (jde o spor ze smlouvy o převodu 3.230.000 dluhopisů) odůvodňovala vydání usnesení podle §114b odst. 1 o. s. ř. a že byly splněny předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání podle §153a odst. 3 o. s. ř., pak odpovídá citované judikatuře Nejvyššího i Ústavního soudu.
[10] Přípustnost dovolání nemohou založit ani další dvě dovolatelem předkládané otázky, a to „zda je soud před vydáním tzv. „kvalifikované výzvy dle §114b odst. 1 o. s. ř. povinen zjišťovat, zda u něj není vedeno řízení s totožnými účastníky nebo totožným předmětem“ a zda „je možné zdůvodnit oprávněnost vydání tzv. kvalifikované výzvy dle §114b odst. 1 o. s. ř. prostřednictvím skutečností, které soudu I. stupně nebyly v době vydání výzvy známy a které vyšly najevo až v odvolacím řízení“, když na jejich řešení napadené rozhodnutí nespočívá.
[11] Napadené rozhodnutí odvolacího soudu stojí na závěru o naplnění předpokladů pro vydání usnesení podle §114b odst. 1 o. s. ř. (již v řízení před soudem prvního stupně) a na to navazujícím závěru o splnění předpokladů pro vydání rozsudku pro uznání podle §153a odst. 3 o. s. ř.), jenž dovolatel prostřednictvím těchto námitek nenapadá. Dovolatel pomíjí, že podle §237 o. s. ř. je jedním z předpokladů přípustnosti dovolání skutečnost, že na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva napadené rozhodnutí závisí, tedy že odvolacím soudem vyřešená právní otázka je pro jeho rozhodnutí určující (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013).
[12] Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat jeho výkonu.
V Brně dne 16. 12. 2021
JUDr. Filip Cileček
předseda senátu