ECLI:CZ:NS:2021:28.CDO.1027.2021.1
sp. zn. 28 Cdo 1027/2021-715
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Olgy Puškinové a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobce Rytířského řádu Křižovníků s červenou hvězdou , se sídlem v Praze 1, Platnéřská 191/4, IČO 00408026, zastoupeného JUDr. ICLic. Ronaldem Němcem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Platnéřská 191/4, proti žalovaným 1) ACTON, s.r.o. , se sídlem v Praze 8 - Ďáblicích, Šenovská 90/7, IČO 49679279, zastoupené JUDr. Ing. Světlanou Semrádovou Zvolánkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 287/18, 2) D. O. , narozenému dne XY, bytem XY, 3) M. O. , narozené dne XY, bytem v XY, žalovaných 2) a 3) zastoupených JUDr. Jitkou Růžičkovou, advokátkou se sídlem v Praze 5, Kováků 1077/9, a 4) České republice - Státnímu pozemkovému úřadu , jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, IČO 69797111, Územní pracoviště Ústí nad Labem, Mírové náměstí 36, o určení vlastnického práva státu, vedené u Okresního soudu v Mostě pod sp. zn. 41 C 17/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. prosince 2020, č. j. 12 Co 288/2019-667, ve znění opravného usnesení ze dne 27. ledna 2021, č. j. 12 Co 288/2019-676, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované 1) na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4.114 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Ing. Světlany Semrádové Zvolánkové, advokátky se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 287/18.
III. Ve vztahu mezi žalobcem a žalovanými 2), 3) a 4) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 11. 12. 2020, č. j. 12 Co 288/2019-667, ve znění opravného usnesení ze dne 27. 1. 2021, č. j. 12 Co 288/2019-676, změnil (v pořadí druhý) rozsudek Okresního soudu v Mostě ze dne 20. 6. 2019, č. j. 41 C 17/2015-538, tak, že zamítl žalobu na určení, že Česká republika je vlastníkem pozemků parc. č. XY a parc. č. XY, vyčleněných dle geometrického plánu č. 1055-7/2019, který byl úředně ověřen dne 13. 2. 2019, z pozemku parc. č. XY zapsaného na listu vlastnictví č. XY pro katastrální území XY u Katastrálního úřadu pro Ústecký kraj, Katastrální pracoviště XY (výrok I.), žalobci uložil povinnost zaplatit na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů žalované 1) částku 130.131,65 Kč k rukám její zástupkyně, žalovaným 2) a 3) částku 154.790 Kč k rukám jejich zástupkyně a žalované 4) částku 10.200 Kč (výroky II. až IV.); dále rozhodl, že Česká republika nemá právo na náhradu nákladů řízení vůči žádnému z účastníků (výrok V.).
Soudy obou stupňů takto rozhodly o žalobě podané žalobcem podle §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi, ve znění nálezu Ústavního soudu uveřejněného pod č. 177/2013 Sb. - dále jen zákon č. 428/2012 Sb.), odůvodněné tím, že jeho právní předchůdce byl historickým vlastníkem původních nemovitých věcí (pozemků PK), které mu byly odňaty po 25. 2. 1948 bez náhrady rozhodnutím ONV v Mostu ze dne 4. 1. 1954 dle zákona č. 46/1948 Sb., o nové pozemkové reformě (trvalé úpravě vlastnictví k zemědělské a lesní půdě), a že tyto pozemky (již nově označené v katastru nemovitostí) byly žalované 1) převedeny kupní smlouvou uzavřenou s Pozemkovým fondem ČR dne 28. 5. 2004 v rozporu s §29 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen zákon o půdě), a ta poté kupní smlouvou ze dne 23. 1. 2008 převedla jejich id. ½ do společného jm ění žalovaných 2) a 3).
Odvolací soud částečně převzal skutková zjištění soudu prvního stupně učiněná po obsáhlém dokazování, která doplnil vlastními zjištěními z provedených důkazů, a vzal za prokázané, že právní předchůdce žalobce byl vlastníkem původních pozemkových parcel PK č. XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY a XY, že tyto parcely se staly součástí parcely KN č. XY v k. ú. XY, jejichž vlastnicí zapsanou v katastru nemovitostí se stala žalovaná 1) na základě smlouvy o převodu pozemků ze dne 28. 5. 2004 uzavřené s Pozemkovým fondem ČR, a ta následně dne 23. 1. 2008 převedla jeho id. podíl ve výši ½ do SJM žalovaných 2) a 3), přičemž soud prvního stupně při jednání dne 25. 2. 2016 připustil změnu žaloby navrženou žalobcem, neboť určení vlastnictví státu se domáhal jen v rozsahu původních parcel PK. V řízení bylo dále prokázáno, že před rozhodným obdobím v letech 1946 a 1947 právní předchůdce žalobce a stát (prostřednictvím Osidlovací komise Ministerstva zemědělství v Mostě) projevili vůli původní pozemky PK ve vlastnictví právního předchůdce žalobce směnit (vyměnit) za jiné pozemky s tím, aby pro účely přídělového řízení byly pojaty do celku s majetkem konfiskovaným podle dekretu presidenta republiky č. 12/1945 Sb. (dále jen dekret č. 12/1945 Sb.), a že za tyto původní parcely PK byly právnímu předchůdci žalobce poskytnuty náhradní pozemky, což vyplývá z dobových listinných důkazů, a to z přípisu Osidlovací komise adresovaného Ústřední kanceláři rytířského řádu Křížovníků s červenou hvězdou v Praze ze dne 4. 12. 1946, č. j. 286-4.XII.1946, ve věci směny pozemků [na němž se nachází souhlasné vyjádření velmistra řádu (schválení z usnesení gen. Konsilia) s výměnou pozemků podle návrhu Osidlovací komise jím podepsané dne 12. 6. 1947], z protokolu Osídlovací komise Ministerstva zemědělství v Mostě (dále též jen Osídlovací komise) ze dne 4. 12. 1946 (přílohy k č. j. 413.843/46.IX/B-11), sepsaného dne 4. 12. 1946 v Mostě se zástupcem Řádu Křížovníků v Praze a podepsaného velmistrem tohoto řádu (v němž se uvádí, že tento řád, vlastník parcel dle přiloženého seznamu pod č. j. 286-4.XII.1946 v kat. území XY souhlasí s tím, aby parcely byly pojaty do aroda s půdou konfiskovanou dekretem č. 12/45 Sb. za podmínkou, že se mu dostane náhradního pozemku stejné hodnoty se zřením na jakost, výměru apod., přičemž bližší určení náhradního pozemku bude dohodnuto při vypracování přídělového plánu; pod protokolem je na místě vyznačeném pro podpis knihovního vlastníka připojeno razítko řádu a podpis velmistra), a dále z listiny označené jako Výkaz směn [v němž je jako přídělce uveden Řád Křížovníků s červenou hvězdou Praha, přičemž v kolonce nemovitosti ke směně nabízené jsou uvedeny pozemky o celkové výměře 29 ha 67 a 26 m 2 , mezi nimi i původní PK parcely právního předchůdce žalobce, a v kolonce náhradní pozemky jsou vyjmenovány jiné pozemky o celkové výměře 31 ha 68 a 79 m 2 ]. Všechny uvedené původní pozemkové parcely PK právního předchůdce žalobce byly pak spolu s půdou konfiskovanou podle dekretu č. 12/1945 Sb. součástí přídělů dle tohoto dekretu a dekretu č. 28/1945 Sb. (z toho plyne i rozhodný den pro převod vlastnictví), a to konkrétně parcely PK č. XY, XY, XY, XY, XY a XY byly součástí přídělu č. 10 přídělce Josefa Vrány, kterému je Ministerstvo zemědělství přidělilo do vlastnictví podle těchto dekretů, a za přidělený zemědělský majetek mu byla předepsána peněžitá úhrada, přičemž držby usedlosti č. p. XY se jmenovaný ujal již dne 1. 6. 1945 a polností dne 1. 3. 1946 (tohoto přídělu se vzdal ve prospěch Československého státu dne 6. 8. 1959), což vyplývá z řady listinných důkazů provedených opakovaně odvolacím soudem, a právnímu předchůdci žalobce byly za vyměněné pozemky přiděleny jiné pozemky, jak to vyplývá též z Výkazu směn pozemků. Právní předchůdce žalobce tedy ztratil možnost dispozice s jeho původními pozemky PK již tím, že na nich (nejméně na šesti z nich) začal jako přídělce hospodařit J. V., který se stal i jejich vlastníkem. Tato směna pozemků mezi právním předchůdcem žalobce a státem v letech 1946 a 1947 se neuskutečnila jako smluvní převod (směna) podle obecného zákoníku občanského z roku 1811, ale formou přídělů, kdy do přídělového a scelovacího řízení byly zahrnuty nejen pozemky konfiskované státem podle dekretu č. 12/1945 Sb., ale i pozemky právního předchůdce žalobce, přičemž souhrn těchto pozemků byl předmětem přídělů dle tohoto dekretu a dekretu č. 28/1945 Sb. Podle §5 odst. 2 dekretu č. 28/1845 Sb. přitom přidělená půda přecházela dnem převzetí držby do vlastnictví přídělce za předpokladu, že na přiděleném majetku hospodařil, z čehož plyne, že tento právní předpis nevyžadoval pro nabytí vlastnického práva přídělcem intabulaci přídělu. Na podporu těchto závěrů odvolací soud poukázal na rozsudek téhož soudu ze dne 2. 12. 2019, sp. zn. 10 Co 352/2018, a na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1571/2020, v nichž byly řešeny zcela totožné otázky jako v této věci. Provedené důkazy k přídělu J. V. vylučují, že by měl předmětné pozemky od právního předchůdce žalobce pouze propachtované. Rozhodnutí Okresního národního výboru Most o výkupu pozemků ze dne 4. 1. 1954, na něž odkazuje zápis v pozemkových knihách, je možno vnímat jen jako možnou snahu státních orgánů dodatečně vnést do chaotických právních poměrů „jistý pořádek“.
Na základě takto zjištěného skutkového stavu věci dospěl odvolací soud k závěru, že za situace, kdy právní předchůdce žalobce v rámci scelování pozemků a uskutečněných přídělů „vyměnil“ jím původně vlastněné pozemky PK za jiné pozemky ještě před rozhodným obdobím, tudíž tyto pozemky zjevně nevlastnil po část rozhodného období (od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990), nesvědčí mu aktivní věcná legitimace k vedení sporu dle §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., neboť není oprávněnou osobou podle §3 tohoto zákona. Pokud žalobce namítal, že u schvalovacího prohlášení velmistra žalobce ze dne 12. 6. 1947 k výměně pozemků podle návrhu Osídlovací komise absentuje podpis komandéra v Mostě jako statutárního orgánu, bez jehož právního jednání nemohlo ke směně pozemků dojít, odvolací soud uvedl - aniž by se uchýlil k nepřípustnému výkladu vnitřních církevních norem - že velmistr jako nejvyšší autorita řádu byl oprávněn, navíc z usnesení gen. konsilia, schválit výměnu pozemků, a že to odpovídá obecně vnímané představě o oprávnění za takový subjekt jednat; ostatně žalobce v řízení neprokázal, že takovéto prohlášení velmistra řádu (z usnesení gen. konsiliia) nebylo ke směně pozemků dostačující, když je učinil za celý Rytířský řád Křížovníků s červenou hvězdou.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost spatřuje 1.) v tom, že se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu a Ústavního soudu v otázce a) „zdali může obecný soud posuzovat platnost jednání za církevní právnickou osobu dle kanonického práva“, a „zároveň zdali je obecný soud vázán platnými církevními dokumenty, které uvádějí způsob jednání za právnickou církevní osobu, či si je může vyložit dle obecné představy /sic!/“ (k těmto otázkám poukázal na konkrétní rozhodnutí Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva); 2.) v tom, že v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena otázka: a) „zdali se na ryze církevní český řád, který nikdy nebyl označen jako osoba nepřátelská vůči Československému řádu, vztahuje dekret č. 12/1945“, b) „zdali ryze církevní český řád mohl nabýt pozemky na základě dekretu č. 28/1945“, c) „zdali je možné se ujmout přídělu před datem, než se stane vlastníkem Československý stát“, d) „zdali tím, že se přídělce ujímá přídělu postupně, pak i postupně nabývá vlastnické právo k té časti přídělu, které se ujímá“ (k těmto otázkám poukázal na nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 188/94 a sp. zn. Pl. ÚS 1/95, a na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2161/2020); a 3.) a) „zdali existuje právní institut směna ve formě přídělů dle dekretu č. 12/1945 či č. 28/1945“, která „je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, a zároveň má být otázka, která již byla dříve dovolacím soudem vyřešena, posouzena jinak“ (k této otázce poukázal na nálezy pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 48/95 a sp. zn. Pl. ÚS 10/13, na nálezy Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 32/95, sp. zn. IV. ÚS 2056/18 a sp. zn. II. ÚS 1920/20 a na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 3921/2017). Dále dovolatel uvedl, že skutkově obdobný případ (jen proti jiným subjektům) již obecné soudy rozhodovaly, přičemž žalobu zamítly, a dovolací soud rozhodnutím ve věci sp. zn. 28 Cdo 1571/2020 jeho „dovolání nevyhověl“, a že se závěry v něm uvedenými se neztotožňuje. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil „k dalšímu dokazování“.
Žalovaná 1) se v podrobném vyjádření k dovolání ztotožnila s rozsudkem odvolacího soudu, neboť ten je plně v souladu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2020, č. j. 28 Cdo 1571/2020-237, kterým bylo odmítnuto dovolání žalobce ve skutkově obdobné věci, a ústavní stížnost žalobce proti němu podanou Ústavní soud usnesením odmítl, takže není dán žádný důvod se od citovaného usnesení dovolacího soudu odchýlit. Dovolání žalobce tedy považuje z řady důvodů za nepřípustné, a proto navrhla, aby bylo odmítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II, bod 2. zákona č. 296/2017 Sb.) - dále jen „o. s. ř.“, a po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se odvolací řízení končí, bylo podáno včas, oprávněnou osobou, zastoupenou advokátem, dospěl k závěru, že podle §237 o. s. ř. není přípustné.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.). Současně platí, že přípustnost dovolání (§237 až 238a) je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§239 o. s. ř.).
Dovolací soud předesílá, že základním zákonným předpokladem aplikace zákona č. 428/2012 Sb. je okolnost, že k majetkové křivdě došlo v tzv. rozhodném období, jež zákonodárce vymezuje v §1 citovaného zákona a jehož počátek určil datem 25. 2. 1948, tedy datem nástupu režimu, který již zcela vědomě, programově a trvale porušoval principy právního státu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3921/2017, či nález Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 10/13), a že ve sporu o určení vlastnického práva státu dle §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. je aktivně věcně legitimována oprávněná osoba ve smyslu §3 zákona č. 428/2012 Sb., a to za předpokladu, že věc, ohledně níž se domáhá požadovaného určení, byla alespoň po část rozhodného období (tj. od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990) v jejím vlastnictví nebo ve vlastnictví jejího právního předchůdce, naplňujícího taktéž definiční znaky oprávněné osoby (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4748/2016).
Jak zmínil odvolací soud v odůvodnění napadeného rozsudku, jakož i žalobce v dovolání a žalovaná 1) ve vyjádření k němu, a jak je dovolacímu soudu známo z jeho úřední činnosti, bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2020, č. j. 28 Cdo 1571/2020-237, odmítnuto dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 2. 12. 2019, č. j. 10 Co 352/2018-202, jímž potvrdil rozsudek Okresního soudu v Mostě ze dne 6. 6. 2018, č. j. 33 C 17/2015-164, kterým byla zamítnuta žaloba žalobce podaná podle §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. o určení, že Česká republika je vlastníkem pozemků parc. č. XY a parc. č. XY, vedených v současné době na LV č. XY pro kat. území XY, zapsaných v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Ústecký kraj, Katastrální pracoviště XY, jež vznikly z pozemků PK č. XY, XY, XY, XY, XY, XY a XY vlastněných právním předchůdcem žalobce. Soudy všech stupňů dospěly k závěru, že žalobci nesvědčí aktivní věcná legitimace k vedení sporu dle §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., neboť není oprávněnou osobou dle §3 tohoto zákona, bylo-li v řízení zjištěno, že právní předchůdce žalobce „vyměnil“ (v rámci uskutečněných přídělů dle dekretů presidenta republiky č. 12/1945 Sb. a č. 28/1945 Sb. a scelování pozemků) jím původně vlastněné pozemky PK za jiné náhradní pozemky v roce 1947, a tudíž tyto pozemky nevlastnil alespoň po část rozhodného období [od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990; §1 a §2 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. ] . Ústavní stížnost podanou žalobcem proti všem citovaným rozhodnutím obecných soudů Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 23. 3. 2021, sp. zn. IV. ÚS 2795/20. V této řešené věci šlo o obdobnou situaci jako v posuzovaném případě, neboť soudy všech stupňů, jakož i Ústavní soud, při právním posouzení vycházely z totožných dobových listinných důkazů.
Otázky dovolatele pod bodem ad 1.) a) „zdali může obecný soud posuzovat platnost jednání za církevní právnickou osobu dle kanonického práva“, a „zároveň zdali je obecný soud vázán platnými církevními dokumenty, které uvádějí způsob jednání za právnickou církevní osobu, či si je může vyložit dle obecné představy /sic!/“, přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládají, neboť napadené rozhodnutí na jejich vyřešení nezávisí, jelikož je odvolací soud neřešil (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sp. zn. 29 NSČR 53/2013, podle jehož závěru dovolání není přípustné podle §237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti formuluje otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí). Ostatně žalobce jím v dovolání zmíněný překlad „konstitucí z roku 1934“ v řízení před soudy nižších stupňů nepředložil a ani neprokázal, že zmíněné prohlášení velmistra řádu (z usnesení gen konsilia) nebylo ke směně pozemků dostačující, když je učinil za celý Rytířský řád Křížovníků s červenou hvězdou, jak odvolací soud dovodil. V této souvislosti je možno odkázat i na bod 18. citovaného usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2021, sp. zn. IV. ÚS 2795/20, v němž uvedl: „V té době byla oběma stranami směna nepochybně považována za platnou, resp. stěžovatelka netvrdí opak, ostatně si lze stěží představit, že by tuto platnost zpochybňoval právní předchůdce stěžovatelky, byla-li směna schválena jeho velmistrem jako nejvyšší autoritou řádu (a to na základě usnesení generálního konsilia). Úvahy obecných soudů v tomto ohledu nelze považovat za zcela nepřiléhavé. Vytýká-li v této souvislosti stěžovatel obecným soudům, že nepřípustně interpretovaly a aplikovaly církevní právo, nebylo třeba se touto námitkou zabývat, neboť i kdyby byla důvodná, na výsledku řízení by to nic změnit nemohlo“.
Taktéž na otázce ad 2.) a) „zdali se na ryze církevní český řád, který nikdy nebyl označen jako osoba nepřátelská vůči Československému řádu, vztahuje dekret č. 12/1945“, rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí, neboť ji neřešil, a proto taktéž přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá.
K otázce ad 2.) b) „zdali ryze církevní český řád mohl nabýt pozemky na základě dekretu č. 28/1945“, je třeba poukázat na to, že v řízení bylo shora označenými listinnými důkazy prokázáno (stejně jako ve věci vedené u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 28 Cdo 1571/2020), že právní předchůdce žalobce a bývalý Československý stát se dohodli na směně pozemků tak, že do přídělového a scelovacího řízení byly zahrnuty nejen pozemky konfiskované státem podle dekretu č. 12/1945 Sb., ale i pozemky právního předchůdce žalobce, přičemž suma těchto pozemků pak byla předmětem přídělů dle tohoto dekretu a dekretu č. 28/1945 Sb. Namítá-li dovolatel, že tento závěr odvolacího soudu „nemá oporu“ ve vládním nařízení č. 194/1947 Sb., o soupisu pozemkového majetku pro revizi první pozemkové reformy a o jejím vyznačení ve veřejných knihách, pak tato vyhláška na danou věc nedopadá, jak vyplývá již z jejího názvu.
K otázce dovolatele ad 2.) c) „zdali je možné se ujmout přídělu před datem, než se stane vlastníkem Československý stát“, je možno zopakovat z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1571/2020, následující:
Judikatura Ústavního soudu i Nejvyššího soudu je ustálena v závěru, že právním důvodem konfiskace majetku podle dekretu č. 12/1945 Sb. byl dekret samotný; docházelo k ní tudíž k datu jeho účinnosti (dnem 23. 6. 1945), k němuž se předmětné nemovitosti staly majetkem Československého státu, přičemž následné konfiskační rozhodnutí mělo jen deklaratorní charakter (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 12. 1997, sp. zn. II. ÚS 317/96, a ze dne 13. 6. 2000, sp. zn. I. ÚS 129/99, či stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05, publikované pod č. 477/2005 Sb., dále přiměřeně srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2718/2008, nebo usnesení téhož soudu ze dne 3. 4. 2018, sp. zn. 28 Cdo 458/2018, ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 22 Cdo 4716/2016, ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5583/2016, ze dne 9. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4922/2016, či rozsudek ze dne 7. 1. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2620/2019). Taktéž již dřívější judikatura soudů [srov. např. rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 1947, sp. zn. Rc (Rv II) 70/47, či rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 5. 1993, sp. zn. 4 Cdo 40/92] zaujala právní závěr, že vlastnictví majetku konfiskovaného podle dekretu presidenta republiky č. 12/1945 Sb. přešlo na stát dnem účinnosti tohoto dekretu (tj. dnem 23. června 1945). Rozhodnutí příslušných správních orgánů podle §3 odst. 2, resp. podle §1 odst. 3 dekretu měla pouze deklaratorní charakter a jejich účinky působily ex tunc, tj. ke dni účinnosti dekretu. V případě konfiskace nemovitého majetku podle uvedeného dekretu měla i intabulace (odevzdání zápisem do pozemkových knih) ráz pouze deklaratorní; ve svých důsledcích znamenala nikoliv dovršení přechodu vlastnického práva na stát, nýbrž pouze zajištění knihovní ochrany státu jako vlastníka ve vztahu ke třetím osobám (dále srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 5. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5318/2016, či ze dne 24. 4. 2006, sp. zn. 28 Cdo 1952/2005 - ústavní stížnost proti němu podanou odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 17. 7. 2006, sp. zn. II. ÚS 399/06).
Ustálená rozhodovací praxe dovolacího soudu dále vyslovila a odůvodnila právní závěr, podle kterého za den vzniku vlastnictví k přídělu podle §5 dekretu prezidenta republiky č. 28/1945 Sb., o osídlení zemědělské půdy Němců, Maďarů a jiných nepřátel státu českými, slovenskými a jinými slovanskými zemědělci, lze považovat den ujmutí se držby v rámci přídělového řízení, a vlastnictví k zemědělské půdě mohlo přídělci vzniknout již na základě držby uchopené v průběhu přídělového řízení, i když přídělová listina byla vydána později (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. 22 Cdo 903/2005).
V nálezu Ústavního soudu ze dne 21. 10. 1998, sp. zn. II. ÚS 423/97, byly mj. zaujaty tyto závěry: „Na základě dekretů prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., 28/1945 Sb. a 108/1945 Sb. byla provedena konfiskace majetku zemědělského, zemědělské půdy dále nepřátelského majetku Němců, Maďarů a jiných nepřátel státu. Dekret ze dne 21. 6. 1945 č. 12/1945 Sb. se týkal konfiskace a urychleného rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa. Tento právní předpis obsahoval jednak ustanovení o konfiskaci majetku, jednak ustanovení o přidělování konfiskovaného majetku. Dne 20. 7. 1945 pak prezident republiky vydal dekret č. 28/1945 Sb., o osídlení zemědělské půdy Němců, Maďarů a jiných nepřátel státu českými, slovenskými a jinými slovanskými zemědělci. Ustanovení tohoto dekretu o přidělování zemědělské půdy se do značné míry překrývají s ustanovením dekretu č. 12/1945 Sb., mezi oběma dekrety je však řada rozdílů. Zřejmě nejzávažnější změnou je ustanovení §5 odst. 2 dekretu č. 28/1945 Sb., podle něhož ‚přidělená půda přechází dnem převzetí držby do vlastnictví přídělce‘. Dekret č. 12/1945 Sb. zvláštní ustanovení o nabývání vlastnictví k přidělenému majetku nemá. (…) Pokud jde o samotný příděl, jedná se o institut společný pro všechny zmíněné dekrety a je derivativním nabytím podle ustanovení §423 o.z.o. - úplatným přechodem vlastnického práva, k němuž dochází na podkladě veřejnoprávní žádosti a který je dokonán právním úkonem - administrativním rozhodnutím. (…) V případě přídělu však nestačí k nabytí vlastnického práva pouhý právní titul, ale je zapotřebí tradice podle ustanovení §§426 - 431 o.z.o. Tato skutečnost plyne z ustanovení §5 odst. 2 dekretu č. 28/1945 Sb. (…) Je třeba rozlišovat nabytí vlastnictví k majetku podle dekretů prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., č. 28/1945 Sb. a č. 108/1945 Sb. V době vzniku těchto právních předpisů byl platný obecný zákoník občanský z roku 1811, podle něhož bylo vždy k nabytí vlastnického práva třeba intabulace dle ustanovení §431 o. z. o., což však neplatilo všeobecně. (…) Dekret prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. žádné zvláštní ustanovení o nabytí vlastnického práva nemá, pouze ustanovení §13 citovaného dekretu předpokládá zápis (nikoliv vklad) přídělu do pozemkových knih, přičemž tento zápis nemá konstitutivní charakter. K nabytí vlastnického práva k zemědělskému majetku podle dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. proto nebylo třeba vkladu do pozemkových knih. Dekret prezidenta republiky č. 28/1945 Sb. pak výslovně určil v ustanovení §5 odst. 2, že ‚přidělená půda přechází dnem převzetí držby do vlastnictví přídělce‘. Z toho vyplývá, že tento právní předpis tedy zjevně nevyžadoval pro nabytí vlastnického práva přídělcem intabulaci přídělu.“
Otázka ad 2.) d) „zdali tím, že se přídělce ujímá přídělu postupně, pak i postupně nabývá vlastnické právo k té časti přídělu, které se ujímá“, v souvislosti s níž dovolatel namítá, že „samotné hospodaření přídělce neprokazuje ničeho o přídělu“, že „hospodaření je podmínkou přídělu“ (viz. např. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 188/94), „ale hospodaření se nerovná příděl“, že „lze hospodařit i na základě pachtovní smlouvy“, že „odvolací soud ani netvrdí, že pan Vrána na přídělu hospodařil na všech pozemcích od počátku“, přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. rovněž nezakládají; dovolatel jimi totiž zpochybňuje skutkové závěry odvolacího soudu, neboť jimi brojí proti hodnocení důkazů, k čemuž však nemá s účinností od 1. 1. 2013 k dispozici žádný způsobilý dovolací důvod, a samotné hodnocení důkazů nelze - se zřetelem k zásadě volného hodnocení důkazů zakotvené v §132 o. s. ř. - úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96). Samotná skutková zjištění tedy dovolacímu přezkumu podrobit nelze a ani jejich případné vady nemohou založit přípustnost dovolání (na přípustnost dovolání lze usuzovat toliko prostřednictvím jediného způsobilého dovolacího důvodu podle §241a odst. 1 o. s. ř., přičemž jeho uplatněním není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud; k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Lze jen dodat, že v dovolatelem odkazovaném nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 188/94 se mj. uvádí, že „základní podmínkou pro přidělení nemovitosti do vlastnictví i jeho základním smyslem bylo, aby přídělce (§5 odst. 2 dekretu č. 28/1945 Sb.) na nabyté půdě skutečně hospodařil, aby z ní byl užitek a přispěl tak k zajištění výživy obyvatelstva v poválečné době všeobecného nedostatku“.
Pokud pak jde o otázku ad 3.) a) „zdali existuje právní institut směna ve formě přídělů dle dekretu č. 12/1945 či č. 28/1945, která je podle jeho mínění dovolacím soudem rozhodována rozdílně, a zároveň má být otázka, která již byla dříve dovolacím soudem vyřešena, posouzena jinak“, pak dovolatel ohledně ní řádně nevymezil dovolací důvod uvedený v §241a o. s. ř., neboť neuvedl právní posouzení věci odvolacím soudem, které pokládá za nesprávné, a nevyložil, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (srov. §241a odst. 3 o. s. ř.), pouze namítá, že „odvolací soud se odchýlil od konstantní judikatury, pokud dospěl k závěru, že zde existuje směna ve formě přídělů, tedy dle dekretů presidenta Beneše, nikoliv dle o.z.o.“, a „k tomuto závěru dospěl na základě usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1571/2020, které se odchýlilo od jiných rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR“.
Je tudíž bezcenný poukaz dovolatele na to, že nebyl pasivně legitimován dle dekretu č. 12/1945 Sb. ani aktivně legitimován podle dekretu č. 28/1945 Sb., z čehož s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 3921/2017 dovozuje, že „pokud by doopravdy ke směně došlo, pak se jedná o zcela nulitní akt“. Nepřípadný je i odkaz dovolatele na nálezy Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 32/95 a sp. zn. II. ÚS 1920/20, neboť na danou věc nedopadají. V prvním z nich Ústavní soud vyslovil závěr, že „ v restitučním řízení nejsou sice soudy oprávněny k přímým zásahům a k rušení pravomocných rozhodnutí z minulého období, pokud však jde o správní akty přijaté v tzv. rozhodném období, jsou oprávněny posuzovat jejich dopad z hlediska v úvahu přicházejících restitučních titulů - v daném případě tedy uvedených v §6 zákona o půdě - a to i v případech, kdy ke ztrátě majetku došlo před rozhodným obdobím“, a v druhém z nich se jednalo o řešení otázky, zda majetek církevní právnické osoby, jehož vydání se domáhala podle §9 odst. 6 zákona č. 428/2012 Sb., jí byl konfiskován podle dekretu č. 12/1945 Sb. či až v rozhodném období podle zákona č. 142/1947 Sb. Stejně tak je tomu i v dovolatelem dále odkazovaném usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 3921/2017, v němž dovolací soud přisvědčil závěru soudů nižších stupňů, že přešly-li předmětné pozemky na bývalý československý stát konfiskací podle dekretu č. 12/1945 Sb. dnem 23. 6. 1945, došlo k tomu mimo rozhodné období od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990.
Námitka dovolatele, že odvolací soud se napadeným rozsudkem odchýlil od nálezu pléna Ústavního soudu ze dne 14. 6. 1995, sp. zn. Pl. ÚS 1/95, a od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2161/2020 (v němž dovolací soud na tento nález odkázal), z nichž dovozuje, že „dovolatel byl do roku 1951 de jure vlastníkem a má aktivní legitimaci“, je nesprávná, neboť tento nález, jakož i citované usnesení dovolacího soudu se zabývají otázkou, zda byla nutná intabulace podle zákona č. 142/1947 Sb., o revizi první pozemkové reformy, a je tudíž evidentní, že závěry v nich uvedené na danou věc nedopadají.
Protože dovolání žalobce není podle §237 o. s. ř. přípustné, Nejvyšší soud je - aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.) - podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení ve vztahu mezi žalobcem a žalovanou 1) se opírá o §243c odst. 3, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání žalobce bylo jako nepřípustné odmítnuto a kdy k nákladům procesně úspěšné žalované 1) náleží odměna advokátky za zastupování v tomto řízení ve výši 3 100 Kč [§6 odst. 1, 7 bod 5., §9 odst. 4 písm. b) a §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], spolu s paušální náhradou hotových výdajů advokátky stanovených částkou 300 Kč na jeden úkon právní služby (§13 odst. 3 advokátního tarifu) a náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 714 Kč, celkem tedy 4.114 Kč.
O náhradě nákladů dovolacího řízení ve vztahu mezi žalobcem a žalovanými 2), 3) a 4) bylo rozhodnuto dle §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 o. s. ř., když těmto žalovaným v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu - vydaná po 1. lednu 2001 - jsou dostupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz , rozhodnutí Ústavního soudu na internetových stránkách nalus.usoud.cz.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 7. 2021
JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu