ECLI:CZ:NS:2021:28.CDO.1088.2021.1
sp. zn. 28 Cdo 1088/2021-185
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobců: a) M. H., narozen XY, bytem XY, b) S. R. H., narozen XY, bytem XY, oba zastoupeni JUDr. Martinem Kölblem, advokátem se sídlem v Praze 1, Štěpánská 643/39, za účasti: 1) hlavní město Praha, se sídlem v Praze 1, Mariánské nám. 2/2, identifikační číslo osoby: 00064581, zastoupené JUDr. Janem Mikšem, advokátem se sídlem v Praze 2, Na Slupi 134/15, 2) městská část Praha 5, se sídlem v Praze 5, náměstí 14. října 1381/4, identifikační číslo osoby: 00063631, zastoupená Mgr. Monikou Jiráskovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Dlouhá 727/39, za účasti: 1) A. A., narozena XY, bytem XY, 2) V. B., narozena XY, bytem XY, 3) Z. B., narozena XY, bytem XY, 4) H. B., narozena XY, bytem XY, 5) V. B., narozen XY, bytem XY, 6) M. B., narozena XY, bytem XY, 7) L. Č., narozen XY, bytem XY, 8) M. Č., narozena XY, bytem XY, 9) A. F., narozena XY, bytem XY, 10) J. F., narozena XY, bytem XY, 11) M. G., narozena XY, bytem XY, 12) B. G., narozena XY, bytem XY, 13) N. H., narozena XY, bytem XY, 14) H. H., narozen XY, bytem XY, 15) P. H., narozen XY, bytem XY, 16) B. H., narozena XY, bytem XY, 17) K. H., narozen XY, bytem XY, 18) M. H., narozena XY, bytem XY, 19) D. J., narozena XY, bytem XY, 20) A. J., narozen XY, bytem XY, 21) Z. J., narozen XY, bytem XY, 22) V. J., narozena XY, bytem XY, 23) P. K., narozen XY, bytem XY, 24) P. K., narozena XY, bytem XY, 25) P. K., narozen XY, bytem XY, 26) A. K., narozen XY, bytem XY, 27) Z. K., narozena XY, bytem XY, 28) I. K., narozena XY, bytem XY, 29) A. M., narozen XY, bytem XY, 30) D. M., narozen XY, bytem XY, 31) P. M., narozena XY, bytem XY, 32) L. M., narozen XY, bytem XY, 33) I. M., narozena XY, bytem XY, 34) OLNWINGS s. r. o., se sídlem v Praze 5, Smrčinská 3238/6, identifikační číslo osoby: 27939910, 35) M. P., narozen XY, bytem XY, 36) T. P., narozena XY, bytem XY, 37) P. P., narozen XY, bytem XY, 38) L. P., narozena XY, bytem XY, 39) H. P., narozena XY, bytem XY, 40) V. P., narozena XY, bytem XY, 41) P. R., narozena XY, bytem XY, 42) REVEST, s. r. o., se sídlem v Praze 5, Smrčinská 3238/6, identifikační číslo osoby: 26500728, 43) M. R., narozena XY, bytem XY, 44) K. R., narozena XY, bytem XY, 45) R. S., narozen XY, bytem XY, 46) Společenství vlastníků XY, se sídlem XY, identifikační číslo osoby: XY, 47) H. S., narozena XY, bytem XY, 48) M. Š., narozena XY, bytem XY, 49) E. Š. , narozena XY, bytem XY, 50) M. Š. , narozen XY, bytem XY, 51) H. Ť., narozena XY, bytem XY, 52) K. T., narozen XY, bytem XY, 53) E. T., narozena XY, bytem XY, 54) Tutor Bohemia, a. s., se sídlem v Praze 4, Na Výšině 1487/9, identifikační číslo osoby: 27916740, 55) K. V., narozena XY, bytem XY, 56) J. V., narozen XY, bytem XY, všichni zastoupeni JUDr. Romanem Felixem, advokátem se sídlem v Praze 5, U Nikolajky 833/5, 57) R. F., narozen XY, bytem XY, jako vedlejších účastníků na straně hlavního města Praha a městské části Praha 5, o nahrazení rozhodnutí správního orgánu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 31 C 402/2019, o dovolání hlavního města Praha a městské části Praha 5 proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. prosince 2020, č. j. 29 Co 335/2020-122, takto:
I. Dovolání městské části Praha 5 se odmítá .
II. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 3. prosince 2020, č. j. 29 Co 335/2020-122, se ruší a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
III. Návrh vedlejších účastníků na odklad vykonatelnosti a právní moci rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. prosince 2020, č. j. 29 Co 335/2020-122, se zamítá.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 5 (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 14. 7. 2020, č. j. 31 C 402/2019-96, nahradil rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro hlavní město Prahu, ze dne 23. 9. 2019, č. j. PÚ 1854/01/27, zn. SPÚ 373918/2019, a určil, že každý z žalobců je v ideálním podílu 2/75 spoluvlastníkem dle PK částí pozemků č. XY, č. XY, č. XY, č. XY, č. XY, č. XY, č. XY, č. XY, č. XY, č. XY, č. XY, č. XY, č. XY, č. XY, č. XY, č. XY, č. XY, č. XY, č. XY (dále „původní pozemky); dle katastru nemovitostí pozemků specifikovaných ve výroku rozsudku soudu prvního stupně zapsaných pro obec hlavní město XY a katastrální území XY v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro hlavní město XY, Katastrální pracoviště XY – dále „předmětné pozemky“ (výrok I.). Hlavnímu městu Praha a městské části Praha 5 bylo uloženo společně a nerozdílně nahradit žalobcům k rukám jejich zástupce náklady řízení ve výši 14.132,- Kč (výrok II.).
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobci jsou osobami oprávněnými ve smyslu ustanovení §2 odst. 3 písm. c) ve spojení s ustanovením §2 odst. 2 zákona č. 243/1992 Sb., kterým se upravují některé otázky související se zákonem č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění zákona č. 93/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon č. 243/1992 Sb.“), k vydání ideálního spoluvlastnického podílu ve výši 2/75 na předmětných pozemcích každému z žalobců. Dovodil, že žalobci dne 1. 6. 2001 řádně a včas uplatnili nárok na vydání rozhodného spoluvlastnického podílu, přesto povinná osoba následně předmětné pozemky převedla na třetí osoby. Konstatoval, že restituční nároky je třeba pokládat za primární, a to i za cenu zásahu do již provedených majetkových posunů. Dospěl proto k závěru, že pokud povinná osoba převedla původní pozemky, které měly být podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon o půdě“), vydány oprávněným osobám, na třetí osoby předtím, než bylo rozhodnuto o nároku oprávněných osob (žalobců), učinila tak v rozporu s ustanovením §5 odst. 3 zákona o půdě, a tudíž ve smyslu ustanovení §39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013, neplatně. Princip důvěry jednotlivců v souladnost převodu se zákonem pak dle názoru soudu prvního stupně není bez dalšího mimořádnou skutečností odůvodňující prolomení blokačních účinků ustanovení §5 odst. 3 zákona o půdě a ani z toho plynoucí dobrá víra nabyvatelů k prolomení blokačních účinků zmíněného ustanovení nepostačuje.
Městský soud v Praze (dále „odvolací soud“) k odvolání hlavního města Praha rozsudkem ze dne 3. 12. 2020, č. j. 29 Co 335/2020-122, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. potvrdil (výrok I.) a ve výroku II. změnil tak, že výše nákladů činí 28.458,40 Kč, jinak daný výrok potvrdil (výrok II.). Dále rozhodl o povinnosti hlavního města Praha nahradit žalobcům k rukám jejich zástupce náklady odvolacího řízení ve výši 6.364,60 Kč (výrok III.).
Odvolací soud aproboval skutkové a právní konkluze soudu prvního stupně. Nadto zdůraznil, že předmětné pozemky byly pozemky zemědělskými, a to v době jejich odnětí státem i ke dni účinnosti zákona o půdě. Shledal rovněž, že naturální restituci rozhodného spoluvlastnického podílu nebrání ani zákonem předvídaná překážka uvedená v ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě, jelikož předmětné pozemky byly zastavěny až poté, kdy nabyl účinnosti zákon o půdě, respektive až po uplatnění restitučního nároku žalobci. Závěry soudu prvního stupně korigoval toliko ve vztahu k výroku o nákladech řízení.
Proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu podalo hlavní město Praha dovolání, jež považuje za přípustné ve smyslu ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“), pro odchýlení se odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (reprezentované v dovolání konkretizovanými rozhodnutími). Namítá, že skutková zjištění a právní závěry soudů nižších stupňů jsou v extrémním nesouladu s provedeným dokazováním. Zdůrazňuje, že odvolací soud provedl svévolné hodnocení důkazů související se závěrem o působnosti zákona o půdě, jakož i s konkluzí o zastavěnosti předmětných pozemků. Dle mínění dovolatele je z předložených důkazů zjevné, že předmětné pozemky byly již v době jejich přechodu na stát součástí městské zástavby a do budoucna neměly být zemědělsky obhospodařovány. Ke dni účinnosti zákona o půdě pak dle názoru dovolatele byly nárokované pozemky zčásti zastavěny stavbami ve smyslu občanskoprávním, zčásti se staly součástí veřejného statku. Má tak za to, že vydání spoluvlastnického podílu na předmětných pozemcích žalobcům brání též překážka zastavěnosti ve smyslu ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Účastnice řízení 2), městská část Praha 5, se ve svém vyjádření ztotožnila s argumentací nastíněnou v dovolání hlavního města Praha.
Rozsudek odvolacího soudu ve výroku I. napadla dovoláním také městská část Praha 5. Poukazuje na odklon odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jelikož oba soudy nižších instancí zjevně nepoměřovaly zájmy oprávněných osob uplatňujících svůj restituční nárok na straně jedné, a na druhé straně osob, jejichž vlastnické právo by bylo správním, respektive soudním, rozhodnutím dotčeno. Dále upozorňuje na důvod zmatečnosti řízení ve smyslu ustanovení §229 odst. 1 písm. b) o. s. ř., jelikož po celou dobu probíhajícího řízení byla dovolatelka označována jako Úřad městské části Praha 5, jenž však procesní subjektivitou nedisponuje. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, popřípadě aby oba rozsudky soudů nižších stupňů zrušil a řízení zastavil.
K dovolání městské části Praha 5 se souhlasně vyjádřil účastník řízení 1), hlavní město Praha.
Vedlejší účastníci, kteří ohlásili vstup do řízení před dovolacím soudem, ve svém podání navrhli, aby Nejvyšší soud odložil právní moc a vykonatelnost rozsudku odvolacího soudu, neboť napadený rozsudek považují za způsobilý zasáhnout do jejich ústavně garantovaných práv.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání byla podána proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnými osobami – účastníky řízení (§240 odst. 1, věta první, o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatelů advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda dovolání účastníků řízení 1) a 2) byla podána v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, věta první, o. s. ř.) a dále, zda jsou tato dovolání přípustná (§237 o. s. ř.).
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř. účastník může podat dovolání do dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který rozhodoval v prvním stupni. Bylo-li odvolacím soudem vydáno opravné usnesení, běží tato lhůta od doručení opravného usnesení.
Podle ustanovení §240 odst. 2 o. s. ř. zmeškání lhůty uvedené v odstavci 1 nelze prominout. Lhůta je však zachována, bude-li dovolání podáno ve lhůtě u odvolacího nebo dovolacího soudu.
Dovolání účastnice řízení 2), městské části Praha 5, je opožděné. Rozsudek odvolacího soudu, proti němuž směřuje podané dovolání, bylo účastnici řízení 2) doručeno dne 4. 1. 2021 (jednalo se o pondělí) s řádným poučením o dovolání. Dvouměsíční lhůta k podání dovolání tedy uplynula dne 4. 3. 2021 (jednalo se o čtvrtek). Jelikož bylo dovolání účastnicí řízení 2) podáno až dne 5. 3. 2021, nezbývá než konstatovat, že toto dovolání bylo podáno až po marném uplynutí zákonné lhůty k dovolání, jejíž zmeškání nelze prominout. Sluší se pro doplnění uvést, že lhůty počítané podle týdnů, měsíců nebo let (§57 odst. 2 o. s. ř.) se váží přímo na den určující jejich počátek (zpravidla den doručení), neboť v den stejně označený i lhůta končí, vyjma případů, kdy poslední den lhůty připadá na sobotu, neděli nebo svátek.
Nejvyšší soud proto dovolání účastnice řízení 2) podle ustanovení §243f odst. 2, §243c odst. 3 věty první a §218a o. s. ř. pro opožděnost odmítl.
Dovolání účastníka řízení 1), hlavního města Praha, není přípustné pro řešení právní otázky, zda je v projednávané věci dána působnost zákona o půdě, respektive zákona č. 243/1992 Sb., kterou odvolací soud vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je ustálena v závěru, že pro posouzení, zda se na nemovitý majetek vymezený v ustanovení §1 odst. 1 zákona o půdě vztahuje působnost tohoto zákona, je zásadně určující, zda tento majetek měl k rozhodnému datu, tj. ke dni 24. 6. 1991 (den účinnosti zákona o půdě) charakter zemědělského majetku, tj. byl-li součástí zemědělského půdního fondu, či patřil-li k původní zemědělské usedlosti, či sloužil-li k zemědělské výrobě (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1867/96, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5610/2017, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 3. 2020, sp. zn. 28 Cdo 113/2020, a judikaturu v něm uvedenou; označená rozhodnutí, stejně jako dále citovaná rozhodnutí dovolacího soudu, jsou přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz ).
Takto vymezenou působnost zákona o půdě rozšiřuje pro účely restitučních procesů pravidlo obsažené v ustanovení §30 zákona o půdě na majetek, který nespadá do definice uvedené v ustanovení §1 odst. 1 zákona o půdě. Postačuje, že v době přechodu na stát byl dotčený majetek používán k účelům zemědělské výroby, případně lesní výroby, či vodního hospodářství (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2009, sp. zn. 28 Cdo 1081/2009, nebo usnesení téhož soudu ze dne 18. 10. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3272/2016, ze dne 6. 1. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3351/2015, ze dne 1. 12. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2438/2015, či ze dne 12. 10. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2857/2020). Za zemědělské obhospodařování lze přitom považovat nejen takové hospodaření na pozemcích, které je podnikáním v zemědělství, ale i takové, které uchovává pozemek ve stavu způsobilém k jeho zařazení (resp. udržení) do kategorie zemědělských pozemků (k tomu srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2000, sp. zn. IV. ÚS 302/99, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 17, č. 24, a přístupný, stejně jako dále uvedená rozhodnutí Ústavního soudu, na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz , či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5249/2016).
Od shora citované judikatury se odvolací soud nikterak neodchýlil, posuzoval-li charakter pozemků ke dni jejich odnětí a opřel-li svůj hodnotící závěr ohledně jejich charakteru o zjištění, že původní pozemky tvořily součást usedlosti XY a byly zemědělsky využívány. Evidenční status původních pozemků přitom nemohl převážit nad dlouhodobým faktickým způsobem jejich obhospodařování (k tomu blíže viz výše citovaná judikatura), a proto závěr o zemědělské povaze původních pozemků nemůže zvrátit ani dovolatelem akcentovaný výměr Stavebního referátu Magistrátu hlavního města Prahy ze dne 14. 2. 1939 či v dovolání zmíněné regulační plány a cenové mapy, neboť dané listiny mohou snad svědčit toliko o evidenčním vymezení, nikoli o skutečném stavu původních pozemků v době jejich přechodu na stát.
Vzhledem k tomu, že právní závěr odvolacího soudu o působnosti zákona o půdě v projednávané kauze plně odpovídá ustálené judikatuře dovolacího soudu a exces nelze shledat ani v jeho postupu v rámci důkazního řízení, neshledal dovolací soud důvodnou ani námitku extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, potažmo extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a učiněnými právními závěry o nastíněné otázce.
Přípustnost dovolání účastníka řízení 1) ovšem zakládá námitka vymezující důvod přípustnosti dovolání odchýlením se odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení otázky „zastavěnosti“ pozemků coby podmínky pro nevydání pozemků ve smyslu ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě. V rozsahu, v němž bylo dovolání účastníka řízení 1) shledáno přípustným, nelze mu rovněž upřít opodstatněnost.
O nesprávné právní posouzení věci (naplňující dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě pozemek nelze vydat v případě, že byl po přechodu nebo převodu do vlastnictví státu nebo jiné právnické osoby zastavěn; pozemek lze vydat, nebrání-li stavba zemědělskému nebo lesnímu využití pozemku, nebo jedná-li se o stavbu movitou, nebo dočasnou, nebo jednoduchou, nebo drobnou anebo stavbu umístěnou pod povrchem země. Za zastavěnou část pozemku se považuje část, na níž stojí stavba, která byla zahájena před 24. červnem 1991, a část pozemku s takovou stavbou bezprostředně související a nezbytně nutná k provozu stavby. Zahájením stavby se rozumí datum skutečného zahájení stavby, zapsané do stavebního deníku a oznámené stavebnímu úřadu, pokud byla stavba zahájena do dvou let od vydání stavebního povolení.
Ústavní soud již v nálezu ze dne 14. 7. 2004, sp. zn. IV. ÚS 176/03, vyložil, že důvodem výluk podle ustanovení §11 zákona o půdě je působení konkrétního veřejného zájmu nebo práv třetích subjektů, které v tom kterém případě převažují nad účelem restituce a samotným restitučním nárokem na vydání původních pozemků a které by s ohledem na povahu zatížení pozemku vylučovaly nebo omezovaly využití pozemku v jiném soukromém vlastnictví, nicméně zdůraznil, že i při zohlednění restituční úpravy je třeba volit takovou interpretaci citovaného ustanovení, která nebude opomíjet princip efektivity aplikace základního práva. Koliduje-li restituce pozemku s veřejným zájmem, jenž je představován možností permanentního využití pozemku jako součásti veřejného statku, je třeba respektovat maximy obsažené v preambuli a v §1 zákona o půdě a neopomíjet, že zemědělskými restitucemi má dojít k úpravě vlastnických vztahů k půdě v souladu s hospodářským rozvojem venkova, s požadavky na tvorbu krajiny a životního prostředí, a dále, že zákon o půdě se vztahuje na zemědělský a lesní půdní fond, jakož i na zemědělské usedlosti a ostatní stavby, sloužící zemědělské a lesní výrobě.
K zohlednění okolnosti, že pozemek má povahu veřejného statku (že je zatížen veřejným užíváním), lze v režimu zákona o půdě odkázat na ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu vyjádřenou např. v rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2015, sp. zn. 28 Cdo 220/2014, ze dne 24. 8. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3574/2014, ze dne 19. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2013/2014, a ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5045/2015, nebo v jeho usneseních ze dne 1. 11. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1831/2016, či ze dne 17. 1. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3076/2016, opírající se i o ústavněprávní argumentaci obsaženou zejména v nálezech Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2014, sp. zn. I. ÚS 581/14, či ze dne 21. 1. 2015, sp. zn. II. ÚS 536/14, k níž se Ústavní soud přihlásil i v nálezu ze dne 11. 7. 2017, sp. zn. III. ÚS 1961/15, v němž zopakoval, že pro překážku, jež spočívá v realizaci veřejného zájmu, nelze restituci v naturální formě uskutečnit a že naturální restituce je vyloučena zpravidla i tam, kde by tato vedla k situaci, v níž by restituent objektivně nemohl plně realizovat své vlastnické právo a užívat vydané pozemky způsobem odpovídajícím účelu restitucí (vyjádřenému v preambuli a v §1 zákona o půdě).
V přítomné věci ovšem odvolací soud k výše uvedeným závěrům vyplývajícím z rozhodovací praxe dovolacího soudu a Ústavního soudu nepřihlédl, omezil-li se na posouzení, zda jsou předmětné pozemky přímo zastavěny či nikoliv, respektive kdy byly stavby zřízeny. Ve svých úvahách tak odvolací soud dostatečně nezohlednil hledisko využitelnosti pozemků oprávněnou osobou, a to i s přihlédnutím k účelu restituce vyjádřenému v ustanovení §1 zákona o půdě, a nevzal v úvahu veřejný zájem (jsou-li pozemky zatíženy veřejným užíváním). Zjištění, zda určitý pozemek je veřejným statkem, musí být učiněno s ohledem na individuální poměry projednávané věci ke každému z nárokovaných pozemků, a to ke dni účinnosti zákona o půdě. Sluší se též připomenout, že v případě závěru o naplnění překážky bránící restituci obnovením vlastnického práva má oprávněná osoba právo na náhradu (srovnej §11 odst. 2, §11a, §16 odst. 1 zákona o půdě), zatímco v případě vydání (stavbami či veřejným užíváním) zatížených pozemků nemůže oprávněná osoba své vlastnické právo plně realizovat, což v řadě případů vede jenom ke sporům ohledně poskytování náhrady za toto omezení vlastnického práva (srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 19. 11. 2014, sp. zn. II. ÚS 3624/13, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2015, sp. zn. 28 Cdo 332/2015).
Nadto se jeví vhodným podotknout, že odůvodnění rozsudku odvolacího soudu neodpovídá požadavkům uvedeným v ustanovení §157 odst. 2 o. s. ř., neboť z odůvodnění napadeného rozhodnutí není zřejmé, z jakých důkazních prostředků odvolací soud vycházel ve vztahu ke skutkovému zjištění, že předmětné pozemky byly zastavěny až po účinnosti zákona o půdě (když soud prvního stupně žádný takový skutkový závěr neučinil). Jestliže tedy odvolací soud své skutkové závěry neopřel o doplnění či opakování důkazů a ani neuvedl, z jakých důkazů tyto jeho závěry vyplývají, zatížil řízení před odvolacím soudem vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§242 odst. 3 o. s. ř.); k takové vadě,
je-li dovolání z jiného důvodu přípustné, pak dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti.
Přehlédnout nelze rovněž pochybení odvolacího soudu, jakož i soudu prvního stupně, týkající se označení městské části jako účastníka řízení. Pokud žalobci v žalobě za účastníka řízení označili pouze orgán obce, přičemž se z jiných částí žaloby podává, že směřuje vůči obci, je na místě takový stav posoudit jako vadu žaloby ve smyslu ustanovení §43 odst. 1 o. s. ř. (srovnej zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2012, sp. zn. 31 Cdo 2847/2011, uveřejněné pod číslem 72/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní). Jestliže žalobci ani na výzvu soudu vady zcela neodstraní, musí soud posoudit, zda se jedná o nedostatky, pro něž nelze v řízení pokračovat. V restitučních řízeních je přitom namístě přistupovat k věci tak, aby nedocházelo k nevstřícnému, formalistickému postupu soudu, který hrozí případnou další křivdou, neboť restituční nároky jsou nároky mimořádnými, což odůvodňuje i mimořádný postup soudů, což se týká i poučení účastníků (v této oblasti i jejich právních zástupců) - srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 29. 6. 1995, sp. zn. II. ÚS 79/94, jakož i nálezy Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 144/97, sp. zn. I. ÚS 11/95, a sp. zn. III. ÚS 61/97. Byť odvolací soud porušil svoji povinnost dát žalobcům možnost napravit vadu návrhu na zahájení řízení spočívající v nepřesném označení účastnice řízení 2), lze s ohledem na okolnosti případu konstatovat, že se nejedná o nedostatek, jenž by bránil pokračování v řízení. V situaci, kdy za řízení před soudy nižšího stupně bylo řádně jednáno s účastnicí řízení 2), pak ani její nesprávné označení v záhlavích rozhodnutí soudů nižšího stupně zjevně nepředstavuje vadu řízení, jež by mohla mít vliv na správnost rozhodnutí o věci; naznačené pochybení lze napravit opravou ve smyslu ustanovení §164 o. s. ř.
Protože rozsudek odvolacího soudu je založen na nesprávném právním posouzení věci, a je tím naplněn dovolací důvod uvedený v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř., a protože dovolací soud současně neshledal, že by byly splněny podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí nebo zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozsudku odvolacího soudu, nemohl postupovat jinak než rozsudek odvolacího soudu zrušit (§243e odst. 1 o. s. ř.) a věc ve shora uvedeném rozsahu vrátit odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta první o. s. ř.).
V dalším řízení je odvolací soud vázán vysloveným právním názorem dovolacího soudu (§243g odst. 1 věta první o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení, včetně nákladů dovolacího řízení, rozhodne odvolací soud v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 in fine o. s. ř.).
Návrh vedlejších účastníků na odklad právní moci a vykonatelnosti dovoláním dotčeného rozsudku odvolacího soudu dovolací soud zamítl. Zákonným předpokladem pro rozhodnutí dovolacího soudu, jež je založeno na ustanovení §243 písm. a), popřípadě písm. b), o. s. ř. je buď hrozící závažná újma, anebo závažné ohrožení práv toliko hlavního účastníka řízení – dovolatele, nikoliv však osoby jiné. Vedlejší účastníci ovšem v návrhu na odklad právní moci a vykonatelnosti rozsudku odvolacího soudu argumentují pouze zásahem do svých práv; návrh je tak zjevně nedůvodný.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. 5. 2021
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D.
předseda senátu