ECLI:CZ:NS:2021:28.CDO.1576.2021.1
2
3
sp. zn. 28 Cdo 1576/2021-839
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně HANIKI s.r.o. , identifikační číslo osoby 241 82 851, se sídlem v Kájově, Kájovská 11, zastoupené Mgr. Antonínem Menzelem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, U Tří lvů 252/13, proti žalované AGROCON Kájov s.r.o. , identifikační číslo osoby 608 27 548, se sídlem v Kájově, Křenov 1, zastoupené JUDr. Jiřím Pánkem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Riegrova 2668/6, o zaplacení 909 687 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Českém Krumlově pod sp. zn. 2 C 96/2017, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 11. 6. 2020, č. j. 22 Co 1766/2019-782, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
(dle §243f odst. 3 o. s. ř.) :
Žalobkyně (dále i jako „dovolatelka“) dovoláním napadla v záhlaví označený rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 11. 10. 2019, č. j. 2 C 96/2017-716, ve výrocích II až VI, jímž byla zamítnuta žaloba v části, jíž se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení částky 539 846,30 Kč se specifikovanými úroky z prodlení jako bezdůvodného obohacení, a bylo rozhodnuto o nákladech řízení a nákladech státu (výrok I rozsudku odvolacího soudu); zároveň bylo rozhodnuto i o nákladech odvolacího řízení (výrok II).
Podané dovolání Nejvyšší soud odmítl [dle ustanovení §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 – dále jen „o. s. ř.“; viz bod 2. článku II. části první, přechodná ustanovení, zákona č. 296/2017 Sb.], neboť – v rozporu s ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř. – neobsahuje uvedení toho, v čem dovolatelka spatřuje přípustnost dovolání a absence této (obligatorní) náležitosti dovolání představuje vadu dovolání, pro kterou nelze v dovolacím řízení pokračovat.
Podle ustanovení §237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v jakém rozsahu se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o. s. ř.) nebo které neobsahuje vymezení důvodu dovolání, může být o tyto náležitosti doplněno jen po dobu trvání lhůty k podání dovolání – srov. §241b odst. 3 větu první o. s. ř.
Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části. Má-li být dovolání přípustné proto, že „napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena“, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem. Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje. Má-li být dovolání přípustné proto, že „dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak“, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř., jen
je-li z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit.
K vymezení předpokladů přípustnosti dovolání srovnej zejm. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; obdobně např. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2017, sen. zn. 29 NSCR 64/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2017, sen. zn. 29 ICdo 185/2017, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2019, sp. zn. 21 Cdo 2472/2019.
K zákonnému požadavku uvést, v čem dovolatel spatřuje naplnění předpokladů přípustnosti dovolání (ve smyslu §237 o. s. ř.), způsobu jeho naplnění a jeho vazbě k ochraně základních práv a svobod, dále srovnej i stanovisko Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (uveřejněné pod č. 460/2017 Sb.), nebo nález Ústavního soudu ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. III. ÚS 2478/18.
Příslušná pasáž dovolání (článek I) – ve světle výše uvedeného – zjevně není způsobilým vymezením předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., když významově neodpovídá žádnému z tam uvedených hledisek. Požadavkům na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání nedostála dovolatelka ani v jiných částech dovolání (posuzovaném potud z obsahového hlediska).
Požadavek uvést, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je odlišný od uvedení dovolacího důvodu (§241a odst. 1 a 3 o. s. ř.) a není tedy naplněn již tím, že dovolatel uvede důvod dovolání (shodně i shora odkazované stanovisko Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, bod 39. odůvodnění).
Z odkazu na ustanovení „§241a odst. 2 písm. a), b), odst. 3 o. s. ř.“, z nějž dovolatelka dovozuje důvodnost podaného dovolání, je přitom patrno, že při podání dovolání vycházela z nesprávného názoru, že přípustnost (a důvodnost) dovolání v dané věci se řídí ustanoveními občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012 (ačkoliv dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno až po uvedeném datu; k tomu srovnej – s použitím argumentu a contrario – článek II, bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Uvádí-li pak dovolatelka, že dovolání podává z důvodu, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [s odkazem na „§241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.“], přehlíží, že podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Naznačuje-li dovolatelka možné vady řízení (neprovedení jí navržených důkazů – znaleckého posudku, mapky zobrazující polohové určení pozemků), jde o argumentaci bezcennou i proto, že k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlíží, (jen) je-li dovolání přípustné (srov. §242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.); samy o sobě vady řízení přípustnost dovolání založit nemohou (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014). V dané věci přitom nejde ani o tzv. spor o právo ve smyslu sporného výkladu či aplikace procesních předpisů (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 7, ročníku 2004, pod číslem 132, a ze dne 23. 8. 2006, sp. zn. 29 Odo 962/2006, a dále nález Ústavního soudu ze dne 9. 1. 2008, sp. zn. II. ÚS 650/06, či usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 2. 2008, sp. zn. III. ÚS 1970/07, ze dne 28. 7. 2010, sp. zn. IV. ÚS 1464/10, a ze dne 7. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročníku 2006, pod číslem 130), ba ani jít nemůže, neboť odvolací soud žádnou otázku procesního práva, na jejímž řešení jeho rozhodnutí závisí, neřešil (nehledě již na to, že dovolatelka ani žádnou otázku, která by splňovala kritéria uvedená v ustanovení §237 o. s. ř. v dovolání neformulovala).
Ohlašuje-li dovolatelka (v článku III dovolání), že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (byť tak činí prostřednictvím odkazu na ustanovení „§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.“), jež významově odpovídá (způsobilému) dovolacímu důvodu dle §241a odst. 1, části věty před středníkem, o. s. ř., pak ovšem ani v této části nedostála požadavkům na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání (vymezení těchto předpokladů i zde zcela chybí).
Napadá-li dovolatelka rozhodnutí odvolacího soudu i s použitím důvodu „dle §241 odst. 3 o. s. ř.“, namítajíc, že „rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování“, sluší se uvést, že v režimu dovolacího řízení dle občanského soudního řádu v rozhodném znění (ovšem již s účinností od 1. 1. 2013) nejde o způsobilý dovolací důvod.
Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu není pak ani kritika samotných skutkových zjištění odvolacího soudu (napadá-li dovolatelka výsledky provedeného dokazování, jež se staly podkladem pro závěr soudu o kvantifikaci bezdůvodného obohacení); k tomu přiměřeně znovu srovnej i důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Proti rozhodnutí v části týkající se výroku o nákladech řízení je přípustnost dovolání vyloučena ustanovením §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
Rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř.; dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a náklady, jež v dovolacím řízení vznikly žalované v souvislosti s podáním stručného vyjádření k dovolání, které však nebylo lze věcně projednat již pro jeho vady, nelze v tomto případě považovat za účelně vynaložené k uplatňování nebo bránění práva.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. 7. 2021
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu