ECLI:CZ:NS:2021:28.CDO.1613.2021.1
sp. zn. 28 Cdo 1613/2021-518
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Olgy Puškinové a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobkyně V. P. , narozené dne XY, bytem v XY, zastoupené JUDr. Jiřím Hartmannem, advokátem se sídlem v Praze 8, Sokolovská 5/49, proti žalované České republice - Státnímu pozemkovému úřadu , se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, IČO 01312774, o nahrazení projevu vůle, vedené u Okresního soudu v Jindřichově Hradci pod sp. zn. 6 C 143/2019, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 19. února 2021, č. j. 7 Co 686/2020-487, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Jindřichově Hradci rozsudkem ze dne 10. 3. 2020, č. j. 6 C 143/2019-331, rozhodl, že žalovaná odevzdává žalobkyni a převádí na ni vlastnické právo k pozemkům parc. č. XY a XY, oběma v k. ú. XY, parc. č. XY, XY, XY, XY a XY, vše v k. ú. XY, a parc. č. XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY a XY, vše v k. ú. XY, čímž je uspokojen restituční nárok žalobkyně „v ceně“ 49.139,50 Kč (výrok I.), a žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 15.039 Kč k rukám jejího zástupce (výrok II.).
Krajský soud v Českých Budějovicích k odvolání žalované výrokem I. rozsudku ze dne 19. 2. 2021, č. j. 7 Co 686/2020-487, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žaloba na nahrazení projevu vůle žalované se zamítá, a dále rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů 6.584 Kč (výrok II.).
Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu, jenž byl zjištěn soudem prvního stupně a doplněn v odvolacím řízení dalšími listinnými důkazy (zejména grafickou části směrného územního plánu „aglomerace kolínské“), že žalobkyně je osobou oprávněnou podle §4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen „zákon o půdě“), že se coby právní nástupkyně domáhá vydání náhradních pozemků za část pozemku odňatého jeho původnímu vlastníkovi (PK č. XY v k. ú. XY), že v grafické části směrného územního plánu „aglomerace kolínské“ - souborného směrného plánu schváleného v březnu 1957 se odňatý pozemek nacházel v území označeném „reserva individuální zástavby pro zam. prům.“ (zkratka RIZPZ) a zároveň se jeho část nacházela také v území označeném „asanace - ochranné pásmo elektrárny“ a že textová část tohoto směrného územního plánu nebyla dohledána (i přes značné úsilí soudu i účastníků). Odvolací soud, odlišně od soudu prvního stupně, dospěl k závěru, že v době odnětí pozemku, tj. ke dni 2. 2. 1965, nebyl určen k zastavění, žalovanou byl tedy správně oceněn podle §14 odst. 4 vyhlášky č. 182/1988 Sb., o cenách staveb, pozemků, trvalých porostů, úhradách za zřízení práva osobního užívání pozemků a náhradách za dočasné užívání pozemků, ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb. (dále jen „vyhláška č. 182/1988 Sb.“), jako pastvina (tedy nikoli jako pozemek určený pro stavbu podle §14 odst. 1 této vyhlášky, jak dovodil soud prvního stupně). Umístění odňatého pozemku v ochranném pásmu elektrárny a v pásmu rezervy individuální zástavby „pro zam. prům.“ vylučuje, že by byl jednoznačně určen pro výstavbu, neboť jakákoliv výstavba v oblasti ochranného pásma elektrárny je principiálně vyloučena, a pojem „reserva individuální zástavby pro zam. prům.“ ukazuje pouze na nejistou možnost zástavby v budoucnosti, nikoliv však na určení konkrétního pozemku daným územním plánem k zástavbě, přičemž z dalších listinných důkazů, z podkladů pro směrný územní plán, vyplývá, že daná lokalita nebyla rezervována pro plochy obytné, pro něž byl rezervován jihozápadní okraj města, kde mělo vzniknout ucelené sídliště pro cca 8 až 10 000 obyvatel. Odňatý pozemek se ani nenachází v okolí Jiráskova náměstí, kde bylo uvažováno o dokompletování zástavby ve vnitřním městě jako centra Zálabí, nýbrž je situován ve zcela jiné (severovýchodní) části města. Určení odňatého pozemku k zastavění nelze dovodit ani z toho, že byl více jak 5 let po přechodu na stát zastavěn garážovou kolonií. Nelze tedy dovodit, že by žalobkyně disponovala nevypořádaným restitučním nárokem, pročež na vydání požadovaných náhradních pozemků nemá nárok. Konečně odvolací soud poukázal na to, že o totožném restitučním nároku žalobkyně uplatněném u Okresního soudu v Českém Krumlově shodně rozhodl rozsudkem ze dne 17. 7. 2020, č. j. 7 Co 589/2020-472; dovolání proti němu podané bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2020, sp. zn. 28 Cdo 3400/2020.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) dovolání, jehož přípustnost spatřuje v tom, že se odvolací soud při řešení otázky „ocenění nevydaných pozemků jako stavebních“ (formulované také jako otázka „stavebního charakteru nevydaných pozemků“) odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu i Ústavního soudu; konkrétně odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 3. 9. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4423/2018, ze dne 3. 2. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3689/2015, ze dne 26. 5. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1007/2020, ze dne 9. 12. 2020, sp. zn. 28 Cdo 3400/2020, ze dne 13. 1. 2021, sp. zn. 28 Cdo 3808/2020, ze dne 2. 6. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1167/2020, a ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014. Závěry odvolacího soudu považuje vzhledem k učiněným skutkovým zjištěním za „zcela“ nepřiměřené. Nesouhlasí s tím, že dochovaná část směrného územního plánu „aglomerace kolínské“ z roku 1957 (provedená k důkazu) není dostatečným podkladem, ze kterého by bylo možno učinit závěr o stavebním charakteru nevydaného pozemku. Ze sdělení PROSCON s.r.o., znaleckého ústavu, ze dne 4. 9. 2020 ke znaleckému posudku ze dne 28. 12. 2017, č. 2407/283/2017, „jednoznačně vyplývá, že žalobkyni nevydaný pozemek (PK č. XY v k. ú. XY) byl ke dni jeho přechodu na stát určen k zastavění“, což bylo v řízení prokázáno i dalšími důkazy. Judikatura Nejvyššího soudu umožňuje flexibilnější přístup k posuzování stavebního charakteru nevydaných pozemků, když jí uváděný výčet podkladů k prokázání tohoto charakteru je pouze demonstrativní, a tedy nevylučuje jeho prokázání i jiným způsobem. Dále dovolatelka namítá, že pokud odvolací soud uvedl, že označený „směrný územní plán sice existoval […], ale neprokazuje stavební charakter pozemku PK č. XY v k. ú. XY, zatížil své rozhodnutí vadou, která má zjevně za následek nesprávnost napadeného rozsudku“, a že odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění, která nemají podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování, přičemž „tento nesoulad je s ohledem na provedené dokazování zcela extrémní“. Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že se rozsudek soudu prvního stupně potvrzuje, popřípadě, aby rozsudek odvolacího soudu zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení.
Žalovaná se ve vyjádření k dovolání ztotožnila s rozsudkem odvolacího soudu a navrhla, aby dovolání bylo odmítnuto. Poukázala mj. na to, že v roce 1957 se jednalo o směrný územní plán „aglomerace kolínské“, nikoli tedy o směrný územní plán města Kolín, přičemž v podkladech z let 1965 a 1966 se už hovoří o směrném územním plánu města Kolín. Směrný územní plán celé aglomerace jen povšechně rozvrhuje území pro jednotlivé účely z hlediska hospodářských možností nebo potřeb plánovaného území; není tedy takovým stupněm územně plánovací dokumentace, podle které by stavební předpisy vymezovaly stavební pozemky.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) v řízení o dovolání postupoval podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. článek II, bod 2., části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) - dále jen „o. s. ř.“. Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu, jímž se odvolací řízení končí, bylo podáno včas, oprávněnou osobou (žalobkyní), zastoupenou advokátem, dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně není podle §237 o. s. ř. přípustné, neboť odvolací soud se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 o. s. ř. pak platí, že dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Rozhodovací praxe dovolacího soudu je ustálena v závěru, že cena náhradního pozemku má být ekvivalentní ceně pozemku, který byl oprávněné osobě (popř. jejímu právnímu předchůdci) odňat. Byl-li odňat zemědělský pozemek, má oprávněná osoba nárok na náhradu za zemědělský pozemek (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 18. 8. 2003, sp. zn. 28 Cdo 101/2003, ze dne 21. 2. 2008, sp. zn. 28 Cdo 1518/2007, či ze dne 26. 11. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2699/2008); má tak být zachována identita v charakteru pozemků v tom směru, že rozhodný je jejich charakter, a tedy i hodnota ke dni odnětí státem. Za pozemky určené k výstavbě je ovšem třeba osobě oprávněné poskytnout náhradu jako za pozemky určené pro stavbu (§14 odst. 1 vyhlášky č. 182/1988 Sb.), byť byly v době převodu či přechodu na stát v evidenci nemovitostí vedeny jako zemědělské, byly-li určeny ke stavbě, kupř. na základě v době prodeje existující územně plánovací dokumentace, vykoupení za účelem výstavby či z důvodu bezprostřední realizace výstavby (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1024/2018, ze dne 12. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5345/2017, ze dne 12. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 565/2018, či ze dne 10. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 837/2017). Nejvyšší soud přitom konstantně aprobuje flexibilnější přístup k posuzování původní povahy odňatých pozemků, v rámci něhož soudy podle kontextu každého jednotlivého případu zohledňují různé relevantní okolnosti a neulpívají rigidně jen na vydání územního rozhodnutí jako na podmínce uznání pozemků za stavební (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1227/2015, nebo ze dne 1. 3. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4120/2016, a rozhodnutí v něm citovaná); judikatura Nejvyššího soudu poukazem na územně plánovací dokumentaci, účel vykoupení pozemku či následnou realizaci výstavby neurčuje taxativně hlediska, jež musí být naplněna současně (byť tomu tak nepochybně být může), aby byl posuzovaný pozemek pokládán za stavební, nýbrž příkladmo vyjmenovává konkrétní faktory, jež mohou - vždy s přihlédnutím ke konkrétním skutkovým okolnostem věci - k závěru o stavební povaze pozemku vést (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1964/2017, či ze dne 3. 2. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3689/2015).
Odvolací soud se tedy od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil, řešil-li otázku charakteru odňatého pozemku a tím i otázku výše restitučního nároku dovolatelky jako otázku předběžnou, vycházeje přitom z provedeného dokazování (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2008, sp. zn. 28 Cdo 4949/2007, či ze dne 14. 5. 2019, sp. zn. 28 Cdo 755/2019). Otázka, zda měl odňatý pozemek charakter pozemku stavebního či zemědělského, je přitom zásadně otázkou skutkovou, nikoli právní, jejímž prostřednictvím tedy nemůže být založena přípustnost dovolání; dovolacímu přezkumu podléhá výhradně správnost právního posouzení věci, jež zahrnuje i zhodnocení, nejsou-li úvahy nalézacích soudů v tomto směru nepřiměřené, zohledňují-li všechny podstatné skutkové okolnosti případu a nahlížejí-li na věc prostřednictvím relevantních kritérií (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4447/2017, či usnesení téhož soudu ze dne 4. 5. 2016, sp. zn. 28 Cdo 5381/2015).
Hodnotící závěry odvolacího soudu pak nejsou nepřiměřené zjištěným skutkovým okolnostem věci, byly-li [i při zohlednění toho, že toliko existence směrného územního plánu objektivně není způsobilá pro svou obecnost a i z hlediska jeho účelu, směřujícího toliko k určení základní (hrubé) skladby určitého útvaru, definovat stavební určení toho kterého pozemku.; srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1992/2015, a usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 8. 2010, sp. zn. I. ÚS 492/10] založeny na posouzení věci při zvažování všech relevantních hledisek, jež vyšly v řízení najevo - především existence platné územně plánovací dokumentace, obsah aktu, jímž došlo k odnětí pozemku, a charakter pozdější výstavby na odňaté pozemkové části. Vycházel-li tedy odvolací soud (po doplnění dokazování) z toho, že z podkladů pro připravovaný směrný územní plán ani z grafické části směrného územního plánu „aglomerace kolínské“ - souborného směrného plánu z března 1957 (v němž se odňatý pozemek nachází v území označeném „reserva individuální zástavby pro zam. prům.“ a zároveň jeho část také v území označeném „asanace - ochranné pásmo elektrárny“, přičemž textová část k této grafické části směrného územního plánu nebyla dohledána) nevyplynulo, že by lokalita, v níž se odňatý pozemek nacházel, byla určena k výstavbě, a teprve s delším časovým odstupem byl tento pozemek zastavěn garážemi (a nikoli rodinnými domy, jak mělo být podle tvrzení dovolatelky plánováno), a to na základě jiných aktů územního plánování, než kterým argumentuje dovolatelka, přičemž ani z obsahu aktu, na základě něhož přešel původní pozemek bezplatně do vlastnictví státu, se nepodává, že by důvodem přechodu měla být pozdější výstavba, pak jeho závěry o zemědělském a nikoli stavebním charakteru odňatého pozemku se neodchylují od výše uvedené judikatury.
V souzené věci je třeba též poukázat na to, že (dochovaná) grafická část směrného územního plánu „aglomerace kolínské“ - souborného směrného plánu (z března 1957) představuje souborný směrný územní plán aglomerace (což dokládá i to, že investorem byl Krajský národní výbor Praha), nikoli jedné obce [srov. §3 zákona č. 280/1949 Sb., o územním plánování a výstavbě obcí, ve znění účinném do 31. 12. 1958, který rozlišuje mezi směrným územním plánem pro jednu obec a společným směrným plánem pro dvě nebo více obcí] a jako takový je ještě obecnější povahy z hlediska jeho účelu směřujícího toliko k určení základní (hrubé) skladby určitého útvaru (v tomto případě celé aglomerace); nadto absentuje jeho textová část (jež nebyla ani přes značné úsilí dohledána), což v individuálních skutkových poměrech projednávané věci ještě snižuje jeho způsobilost definovat stavební určení toho kterého pozemku.
Na odklon od ustálené rozhodovací praxe nelze usuzovat ani z dovolatelčina poukazu na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 3. 9. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4423/2018, a ze dne 26. 5. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1007/2020, a usnesení téhož soudu ze dne 3. 2. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3689/2015, ze dne 13. 1. 2021, sp. zn. 28 Cdo 3808/2020, a ze dne 2. 6. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1167/2020, jež vycházejí z odlišných skutkových zjištění o charakteru odňatých (a nevydaných) pozemků v době jejich přechodu na stát. V rozsudku sp. zn. 28 Cdo 4423/2018 dovolací soud aproboval závěr soudů nižších stupňů o stavebním charakteru původně odňatých pozemků, k němuž dospěly na základě v jejich rozhodnutích specifikovaných dokumentů (mimo jiné i akcentovaného regulačního a zastavovacího plánu z roku 1938), jež bylo možné (ve světle judikatury Nejvyššího soudu) považovat za relevantní územně plánovací dokumentaci. V usnesení sp. zn. 28 Cdo 3689/2015 dovolací soud aproboval závěr odvolacího soudu, že odňaté pozemky byly k zástavbě určeny zastavovacím plánem (nikoli směrným územním plánem aglomerace - souborným směrným plánem jako v souzené věci) vydaným pro dané území, který poměry v tomto území v době odnětí, tj. v únoru 1954, upravoval, přičemž jeho schválení bylo v daném řízení předloženými písemnostmi bezpečně prokázáno. V rozsudku sp. zn. 28 Cdo 1007/2020 není dovolacím soudem aprobované posouzení otázky určení charakteru odňatých pozemků jako pozemků stavebních založeno toliko na existenci směrného územního plánu, nýbrž na jiných skutečnostech, jež jsou pro posouzení odňatých pozemků jako pozemků stavebních relevantní (odnětí za účelem výstavby, platná územní plánovací dokumentace, realizace výstavby), když nevydané pozemky byly vykoupeny státem za účelem výstavby sídliště a k realizaci této stavby skutečně došlo. V usnesení sp. zn. 28 Cdo 3808/2020 se jedná o situaci, kdy rozhodnutí odvolacího soudu není v otázce určení charakteru odňatých pozemků jako pozemků stavebních založeno toliko na existenci směrného územního plánu, nýbrž na jiných skutečnostech, jež jsou pro posouzení odňatých pozemků jako pozemků stavebních relevantní (odnětí za účelem výstavby, platná územní plánovací dokumentace, realizace výstavby); mimoto v dané věci se jednalo o směrný územní plán obce (města), nikoli aglomerace (jako v souzené věci). V usnesení sp. zn. 28 Cdo 1167/2020 se jednalo o zcela odlišnou situaci, kdy se stát chopil držby odňatých a nevydaných pozemků v roce 1974 v souvislosti s vydáním územního rozhodnutí ze dne 11. 6. 1974, přičemž v dané době šlo již prokazatelně o pozemky určené územním rozhodnutím k zastavení (na jehož základě bylo rozhodnuto i o odnětí půdy ze zemědělského půdního fondu), k čemuž i bezprostředně poté došlo (výstavbou části Pražského silničního okruhu); tudíž takové pozemky bylo třeba ocenit jako pozemky stavební. V rozsudku ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014 (v dovolání označen nesprávně „28 Cdo 5389/204“) se dovolací soud otázkou určení charakteru odňatých pozemků jako pozemků stavebních nezabýval. Závěry odvolacího soudu se neodchylují ani od dovolatelkou odkazovaného usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2020, sp. zn. 28 Cdo 3400/2020, v němž dovolací soud aproboval závěr odvolacího soudu o zemědělském a nikoli stavebním charakteru totožného odňatého pozemku jako v souzené věci (PK č. XY v k. ú. XY).
Námitkami, že (dochovaná) grafická část směrného územního plánu „aglomerace kolínské“ - souborného směrného plánu z března 1957 prokazuje určení odňatého pozemku k výstavbě (nebo že je „dostatečným podkladem, ze kterého by bylo možné učinit závěr o stavebním charakteru nevydaného pozemku“), dovolatelka zpochybňuje skutkové závěry, neboť jimi brojí proti hodnocení důkazů odvolacím soudem, k čemuž však nemá s účinností od 1. 1. 2013 k dispozici žádný způsobilý dovolací důvod, a samotné hodnocení důkazů nelze - se zřetelem k zásadě volného hodnocení důkazů zakotvené v §132 o. s. ř. - úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněného pod č. 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Samotná skutková zjištění tedy dovolacímu přezkumu podrobit nelze a jejich vady nemohou založit přípustnost dovolání (na přípustnost dovolání lze usuzovat toliko prostřednictvím jediného způsobilého dovolacího důvodu podle §241a odst. 1 o. s. ř.; k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014, obdobně i usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 538/16, bod 10. odůvodnění, jež aprobuje závěr Nejvyššího soudu, že k revizi hodnotících úvah odvolacího soudu pohybujících se v rovině skutkových zjištění dovolací soud účinnou procesní úpravou povolán není). Přitom skutková zjištění, k nimž odvolací soud dospěl, nejsou „natolik vadná“, že by ve svém důsledku představovala porušení práv garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod; nešlo tedy v daném případě o tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními (viz stanovisko pléna Ústavního soudu z 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod č. 460/2017 Sbírky zákonů).
Ke zmatečnostem, jakož i k jiným vadám řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlíží jen, je-li dovolání přípustné (srov. §242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Přípustnost dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o nákladech řízení před soudy obou stupňů, je vyloučena §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
Nejvyšší soud z uvedených důvodů dovolání žalobkyně podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a kdy k nákladům žalované, která podala vyjádření k dovolání, patří paušální náhrada režijních nákladů za jeden úkon ve výši 300 Kč (§1 a §2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle §151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle §89a exekučního řádu).
Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydaná po 1. lednu 2001, jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz , rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách nalus.usoud.cz .
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. 7. 2021
JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu