ECLI:CZ:NS:2020:28.CDO.1007.2020.1
sp. zn. 28 Cdo 1007/2020-612
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobců a) L. D. , narozené XY, bytem XY, b) J. Š. , narozeného XY, bytem XY, c) L. Š. , narozeného XY, bytem XY, všech zastoupených Mgr. Petrem Černickým, advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční 1044/23, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu , se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, identifikační číslo osoby: 01312774, zastoupené Mgr. Dušanem Sedláčkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Florenci 2116/15, o nahrazení projevu vůle, vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 14 C 211/2018, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. prosince 2019, č. j. 26 Co 44/2019-594, takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. prosince 2019, č. j. 26 Co 44/2019-594, se v části výroku I., kterým byl v části výroku II. potvrzen rozsudek Okresního soudu v Trutnově ze dne 10. prosince 2018, č. j. 14 C 211/2018 – 512, o povinnosti žalované uzavřít s žalobci smlouvu o bezúplatném převodu pozemků parc. XY, nacházejících se v obci XY a katastrálním území XY a pozemku parc. XY, nacházejícím se v obci a katastrálním území XY, jakož i ve výroku II. o nákladech řízení před soudem prvního stupně a ve výroku III. o nákladech odvolacího řízení, ruší a v tomto rozsahu se věc vrací Krajskému soudu v Hradci Králové k dalšímu řízení.
II. Jinak se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Okresní soud v Trutnově (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 10. 12. 2018, č. j. 14 C 211/2018-512, zastavil řízení co do povinnosti žalované uzavřít se žalobci smlouvu o bezúplatném převodu pozemků parc. XY v katastrálním území XY, a parc. XY, všech v katastrálním území XY (výrok I.). Dále nahradil projev vůle žalované uzavřít se žalobci smlouvu o bezúplatném převodu ve výroku specifikovaných pozemků v katastrálních územích XY (dále „předmětné pozemky“), které jsou ve vlastnictví České republiky, podle ustanovení §11a zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů – dále „zákon o půdě“ (výrok II.). Rovněž rozhodl, že žalovaná je povinna nahradit žalobkyni a) a původní žalobkyni M. Š. náklady řízení k rukám jejich zástupce, a to každé ve výši 32.573,50 Kč (výrok III.).
K odvolání žalované proti výrokům II. a III. Krajský soud v Hradci Králové (dále „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 17. 12. 2019, č. j. 26 Co 44/2019-594, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. změnil pouze tak, že žalovaná je povinna uzavřít se žalobci smlouvu o bezúplatném převodu pozemků tak, že žalobkyně a) bude nabyvatelkou v rozsahu jedné ideální poloviny a žalobci b) a c) každý v rozsahu jedné ideální čtvrtiny ve výroku II. uvedených nemovitostí, ve zbývající části výroku II. rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.), a ve výroku III. rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalovaná je povinna nahradit náklady řízení před soudem prvního stupně, a to žalobkyni a) ve výši 32.573, 50 Kč, žalobci b) ve výši 16.286,75 Kč a žalobci c) ve výši 16.286,75 Kč, k rukám jejich zástupce (výrok II.). Dále žalované uložil povinnost nahradit náklady odvolacího řízení, a to žalobkyni a) ve výši 15.427,- Kč, žalobci b) ve výši 15.427,- Kč a žalobci c) ve výši 15.427,- Kč, k rukám jejich zástupce (výrok III.).
Rozhodnutí odvolacího soudu, jenž se ztotožnil s úvahami soudu prvního stupně, je odůvodněno závěrem, že žalobkyně a), jakož i žalobci b) a c), kteří jsou právními nástupci původní oprávněné osoby M. Š., zemřelé v průběhu odvolacího řízení dne 16. 2. 2019, jsou osobami oprávněnými ve smyslu ustanovení §4 zákona o půdě a domáhají se vydání náhradních pozemků za pozemky odňaté, jejichž naturální restituci brání zákonem o půdě předvídané překážky (§11a odst. 1 zákona o půdě). Protože soudy nižších stupňů shledaly dosavadní postup žalované ve vztahu k žalobcům liknavým pro dlouhodobé neplnění její povinnosti vypořádat nárok na vydání náhradních pozemků, jakož i pro faktické vyloučení žalobců z možné účasti ve veřejných nabídkách v důsledku nesprávného ocenění restitučního nároku žalobců žalovanou, vyhověly požadavku uspokojit restituční nárok žalobců mimo zákonem předpokládaný postup a nahradily projev vůle žalované k uzavření smlouvy o bezúplatném převodu předmětných pozemků. Pokud jde o výši restitučního nároku, soudy nižších instancí shledaly, že nevydané pozemky je třeba ocenit jako stavební, jelikož byly vykoupeny státem za účelem výstavby sídliště a k realizaci této stavby skutečně došlo, přičemž nevydané pozemky dle znaleckých posudků doc. Ing. Jaromíra Rysky, CSc., a Ing. Lucie Cihelkové svou hodnotou několikanásobně převyšují hodnotu žalobci vybraných náhradních pozemků.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Domnívá se, že nebyly splněny předpoklady pro odlišný postup, než předvídá zákon o půdě v ustanovení §11a, tj. dlouhodobá nemožnost restituenta domoci se svých práv, aktivní účast oprávněné osoby ve veřejných nabídkách pozemků a liknavost či svévole na straně státu. Nesouhlasí též s oceněním odňatých pozemků jako pozemků stavebních, neboť je přesvědčena, že nebyl prokázán jejich stavební charakter v době přechodu na stát. Dále upozorňuje, že tři z předmětných pozemků (konkrétně pozemek parc. XY v katastrálním území XY, parc. XY v katastrálním území XY a parc. XY v katastrálním území XY) jsou nevhodné k převodu na žalobce jako pozemky náhradní, jelikož u pozemku parc. XY v katastrálním území XY je v katastru nemovitostí vyznačena poznámka o zahájení pozemkových úprav, čímž je u uvedeného pozemku založena zákonná překážka převoditelnosti dle ustanovení §6 odst. 1 písm. c) zákona č. 503/2012 Sb., o Státním pozemkovém úřadu a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění účinném od 1. 11. 2019 (dále „zákon č. 503/2012 Sb.“), a u pozemků parc. XY v katastrálním území XY a parc. XY v katastrálním území XY je v katastru nemovitostí zapsáno ochranné pásmo národního parku, a tudíž převod těchto nemovitostí na žalobce je zapovězen ustanovením §6 odst. 1 písm. f) zákona č. 503/2012 Sb., ve znění účinném od 1. 11. 2019. Vyjadřuje rovněž přesvědčení o nepřezkoumatelnosti rozhodnutí soudů nižších stupňů v otázce týkající se výše restitučního nároku žalobců. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích II. a III., zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
K dovolání žalované se vyjádřili žalobci. Mají za to, že dovolání není přípustné, neboť s právními otázkami předestřenými v dovolání žalovanou se dovolací soud opakovaně zabýval (žalobci odkázali na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2040/2017, na usnesení Nevyššího soudu ze dne 10. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 837/2017, a na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2828/2019). Uvádí, že s přihlédnutím k principu vyjádřenému v ustanovení §13 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, posoudil dovolatelkou vytčené otázky odvolací soud v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, a pro jejich řešení tudíž nemůže být dovolání přípustné.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů – dále „o. s. ř.“) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, věta první, o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatelky advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalované přípustné (§237 o. s. ř.).
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání žalované, pokud jím byly k řešení předestřeny právní otázky ocenění restitučního nároku žalobců, možnosti uspokojování restitučního nároku žalobců při tvrzeném nedostatku jejich součinnosti a liknavosti či svévole žalované při uspokojování restitučního nároku, není přípustné, neboť žalovanou nastolené právní otázky již byly v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešeny, odvolací soud se od judikaturou přijatého řešení neodchýlil a není žádného důvodu tyto otázky dovolacím soudem znovu posoudit odchylně.
Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (jež reflektuje i judikaturu Ústavního soudu – srovnej zejména nález ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, publikovaný pod č. 33/2004 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, nález ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 495/05, publikovaný pod č. 174/2007 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, či nález pléna Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 6/05, publikovaný pod č. 531/2005 Sb. – označená rozhodnutí, stejně jako dále uvedené rozhodnutí Ústavního soudu, jsou přístupná na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz ) je ustálena v závěru, že v případě liknavého, svévolného či diskriminujícího postupu žalované (jež je nástupkyní Pozemkového fondu ČR a jejíž práva a povinnosti vykonává Státní pozemkový úřad) může oprávněná osoba nárok uplatnit u soudu žalobou na vydání konkrétního vhodného pozemku, aniž by důvodnost takové žaloby bylo lze vázat na podmínku jeho zahrnutí do veřejné nabídky, a že takový postup (jenž je výrazem zásady vigilantibus iura scripta sunt ) nelze vůči ostatním oprávněným osobám pokládat za diskriminující. Je přitom jen věcí žalované, aby měla technicky řádně zpracována data o pozemcích, jež může nabízet k převodu, a aby k příslušným nabídkám přistupovala bez prodlení. Nesnáze při vyřizování nároků vyplývajících z restitučních právních předpisů nesmí státní orgán přesouvat na osoby oprávněné a nemůže těmito těžkostmi – ať už jsou jakéhokoliv charakteru – odůvodňovat nedostatky ve svém postupu (k tomu srovnej především rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, uveřejněný pod č. 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jenž je, stejně jako dále citovaná rozhodnutí dovolacího soudu, přístupný na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz , a další judikaturu na něj navazující).
Judikatura dovolacího soudu je přitom rovněž ustálena v závěru, že jako přinejmenším liknavý (ba až svévolný) lze kvalifikovat i takový postup žalované (a jejího právního předchůdce – Pozemkového fondu ČR), jímž bez ospravedlnitelného důvodu ztěžovala uspokojení nároku oprávněné osoby zásadně předpokládaným postupem (tj. prostřednictvím veřejné nabídky pozemků) nesprávným ohodnocením nároku, tj. nesprávným určení ceny oprávněné osobě odňatých a nevydaných pozemků (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 155/2016) a kdy proto nebylo možno na oprávněné osobě spravedlivě požadovat další účast ve veřejných nabídkách (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 837/2017, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 8. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1117/2015).
V rozhodovací praxi Nejvyššího soudu se současně připomíná, že zjišťování a hodnocení rozhodujících skutečností o krocích oprávněné osoby, jakož i postupu státu (i při zohlednění postupu předchůdce žalované – Pozemkového fondu ČR) je především otázkou skutkových zjištění, jejichž nalézání je úkolem soudů nižších stupňů (kdy při přezkumu právního posouzení věci je třeba zabývat se tím, nejsou-li úvahy soudu – o tom, zda jde o postup liknavý, diskriminační, nebo nesoucí znaky libovůle či svévole – nepřiměřené); srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1787/2015, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1540/2015. Samotná skutková zjištění přitom dovolacímu přezkumu podrobit nelze a jejich vady (viz námitky, že žalobci před zahájením soudního řízení nevyzvali žalovanou k přecenění restitučního nároku) nemohou založit přípustnost dovolání (na přípustnost dovolání lze usuzovat toliko prostřednictvím jediného způsobilého dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř.); k tomu přiměřeně srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Hodnotící závěry odvolacího soudu o liknavém a svévolném postupu dovolatelky (i s přihlédnutím k počínání jejího předchůdce, Pozemkového fondu ČR) při uspokojování restitučního nároku žalobců nejsou nepřiměřené zjištěným skutkovým okolnostem věci. Své závěry oba soudy nižších stupňů založily na komplexním posouzení věci, při zvažování všech relevantních hledisek, jež vyšly v řízení najevo. Odvolací soud (jenž v tomto směru vzal za správná zjištění soudu prvního stupně), vycházel z toho, že do současné doby nedošlo k uspokojení podstatné části restitučního nároku žalobců, navzdory jejich aktivitě, resp. aktivitě žalobkyně a) a právní předchůdkyně žalobců b) a c) M. Š., kteří svůj restituční nárok uplatnili již v roce 1992, zúčastnili se veřejného nabídkového řízení a domáhali se i převedení konkrétního pozemku do svého vlastnictví, přičemž žalovaná (resp. její právní předchůdce – Pozemkový fond ČR) bez relevantního důvodu ztěžovala uspokojení restitučního nároku žalobců zásadně předpokládaným postupem (tj. prostřednictvím veřejné nabídky pozemků; srovnej §11a zákona o půdě) zejména nesprávným oceněním jejich restitučního nároku (cena odňatých pozemků prokázaná znaleckými posudky doc. Ing. Jaromíra Rysky, CSc., a Ing. Lucie Cihelkové v řízení před soudy nižších stupňů mnohanásobně převyšuje ocenění provedené žalovanou; k důsledkům lpění žalované na nesprávném ocenění restitučního nároku pak srovnej např. již výše citované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 155/2016).
Odkaz dovolatelky na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2143/2014, nelze mít za případný, bylo-li označené rozhodnutí vydáno za zcela jiných skutkových okolností, kdy liknavost a svévole na straně Pozemkového fondu „nebyla doložena“ (kdy se oprávněná osoba – ač tak postupovat mohla – bez legitimního důvodu o převod pozemků z veřejné nabídky žalované nezajímala). Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že za daného skutkového stavu není (nemůže být) rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu ani s dovolatelkou zmiňovaným usnesením Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4190/2015, jež – stejně tak jako rozhodnutí ve věci nyní posuzované – je vybudováno na závěru, že oprávněné osoby mohou své nároky na poskytnutí jiného vhodného pozemku zásadně uspokojovat cestou veřejných nabídek, nejde-li ovšem (tak jako v tomto případě) o situaci výjimečnou, odůvodněnou liknavým, či svévolným nebo diskriminačním přístupem žalované.
Rozhodnutí odvolacího soudu judikatuře neodporuje ani v posouzení otázky výše restitučního nároku, respektive ocenění nevydaných pozemků. Nejvyšší soud se dlouhodobě kloní k názoru, že v případě, byly-li odnímané pozemky, byť formálně, vedeny jako pozemky zemědělské, je na místě oprávněnému subjektu poskytnout náhradu jako za pozemky stavební (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 7. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1754/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1013/2016, či dovolatelkou citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1013/2012). K dovolatelčině výtkám ohledně podkladů, jež soudy vedly k závěru o stavebním charakteru původně odňatých pozemků, pak lze připomenout, že dovolací soud již dříve v řadě kauz aproboval flexibilnější přístup k posuzování původní povahy odňatých pozemků, v rámci něhož soudy podle kontextu každého jednotlivého případu zohledňují různé relevantní okolnosti a neulpívají rigidně jen na vydání územního rozhodnutí jako na podmínce uznání pozemků za stavební (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1227/2015, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 3. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4120/2016, a rozhodnutí v něm odkazovaná). Na tomto místě je vhodné poznamenat, že řečená judikatura poukazem na územně plánovací dokumentaci, účel vykoupení pozemku či následnou realizaci výstavby neurčuje taxativně hlediska, jež musí být naplněna současně (byť tomu tak nepochybně být může), aby byl posuzovaný pozemek pokládán za stavební, nýbrž příkladmo vyjmenovává konkrétní faktory, jež mohou k závěru o stavební povaze pozemku vést (srovnej zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1964/2017, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 2. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3689/2015). Dospěly-li proto soudy nižšího stupně v přítomné věci na základě v rozhodnutích specifikovaných dokumentů, jež je možné ve světle dřívější judikatury Nejvyššího soudu považovat za relevantní územně plánovací dokumentaci, ke zjištění, že již v době přechodu předmětných nemovitostí na stát se jednalo o pozemky určené pro stavbu, čemuž následně přizpůsobily i své závěry stran jejich ocenění, nelze posouzení charakteru nevydaných pozemků cokoliv vytknout.
Na správnosti závěru o ocenění odňatých pozemků jako pozemků stavebních pak nic nemění ani závěry z dovolatelkou odkazovaného usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1992/2015, a usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 8. 2010, sp. zn. I. ÚS 492/10, jež spočívají na posouzení, že toliko existence směrného územního plánu objektivně není způsobilá pro svou obecnost a i z hlediska jeho účelu, směřujícího toliko k určení základní (hrubé) skladby určitého útvaru, definovat stavební určení toho kterého pozemku. Jak se však podává ze shora rekapitulovaných skutkových zjištění, v posuzované věci není rozhodnutí odvolacího soudu (v otázce určení charakteru odňatých pozemků jako pozemků stavebních) založeno toliko na existenci směrného územního plánu, nýbrž na jiných skutečnostech, jež jsou pro posouzení odňatých pozemků jako pozemků stavebních (dle shora citované judikatury) relevantní (odnětí za účelem výstavby, platná územní plánovací dokumentace, realizace výstavby).
Přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. ovšem zakládá námitka žalované o nepřevoditelnosti některých z náhradních pozemků (otázka „vhodnosti“ pozemků, jež žalobci nárokují k převodu jako náhradní pozemky za pozemky nevydané pro zákonnou překážku podle zákona o půdě), při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. V rozsahu, v němž bylo dovolání žalované shledáno přípustným, nelze mu rovněž upřít opodstatněnost, neboť odvolací soud nepřihlédl k zákonným překážkám pro vydání pozemků parc. XY upraveným v ustanoveních §6 odst. 1 písm. c) a f) zákona č. 503/2012 Sb., o Státním pozemkovém úřadu a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění zákona č. 229/2019 (dále „zákon č. 503/2012 Sb.), jež se ve stejné míře uplatní při posuzování vhodnosti pozemku pro bezúplatný převod ve smyslu §11a zákona o půdě jako pozemku náhradního.
V rozsudku ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5368/2015, Nejvyšší soud již dovodil, že rozhodovací praxí dovolacího soudu, dle níž se při liknavém (či libovolném nebo diskriminujícím) postupu Pozemkového fondu ČR (jeho nástupce Státního pozemkového úřadu) mohou oprávněné osoby domáhat také převodu konkrétních náhradních pozemků bez předchozího zahrnutí těchto pozemků do veřejné nabídky (viz již shora odkazovaný rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 3767/2009) rozhodně nebyly (neměly být) popřeny závěry dosavadní judikatury Nejvyššího soudu, jež jako podmínku pro vyhovění žalobě na uložení povinnosti bezúplatně převést zemědělský pozemek oprávněné osobě za nevydaný pozemek požaduje, aby šlo o pozemek k převodu „vhodný“ (tedy pozemek, jenž by byl – nebýt liknavého postupu Pozemkového fondu ČR – do veřejné nabídky takto zařaditelný); k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2007, sp. zn. 28 Cdo 4180/2007, uveřejněný pod č. 72/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2009, sp. zn. 28 Cdo 4876/2008, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 1. 2011, sp. zn. 28 Cdo 99/2010, ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3304/2014, a ze dne 2. 5. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4400/2015.
V rozhodovací praxi dovolacího soudu bylo také již dříve řečeno, že za další kritéria „vhodnosti pozemku“, lze např. pokládat, zdali nejde o pozemek zatížený právy třetích osob (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1568/2011), zda jeho převod není z jiného důvodu zapovězen zákonem (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 1. 2011, sp. zn. 28 Cdo 99/2010), zda jej lze zemědělsky obhospodařovat (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2013, sp. zn. 28 Cdo 592/2013), nebo zda nevzniknou jiné problémy při hospodaření s takovým pozemkem (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2462/2014). Tato hlediska je přitom vždy nutno zkoumat se zřetelem k individuálním skutkovým okolnostem případu a předpoklady pro vydání (popřípadě pro nevydání) každého takového pozemku posuzovat zcela samostatně, byť s přihlédnutím k širším souvislostem konkrétní věci (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5045/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. 28 Cdo 220/2005).
Ani oprávněná osoba, vůči níž Pozemkový fond (jeho nástupce Státní pozemkový úřad) postupoval liknavě, svévolně či diskriminujícím způsobem (a jež může uspokojit své právo i převodem pozemku nezahrnutého do veřejné nabídky podle §11a zákona o půdě), se tudíž nemůže neomezeně domáhat převodu jakéhokoliv zemědělského pozemku z vlastnictví státu (ve správě Státního pozemkového úřadu) a zejména jí takto nelze přiřknout pozemky, jejichž převodu brání jiné právní předpisy, či nedostatek vhodnosti jejich zařazení do veřejné nabídky podle zákona o půdě. Otázku vhodnosti pozemku pro bezúplatný převod jako pozemku náhradního je přitom třeba posuzovat podle konkrétních okolností, které tu jsou v době vyhlášení rozhodnutí (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2430/2016).
Podle ustanovení §6 odst. 1 zákona č. 503/2012 Sb. tohoto zákona nebo podle zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, anebo zákona č. 44/1988 Sb., o ochraně a využití nerostného bohatství (horní zákon), ve znění pozdějších předpisů, nelze převádět z vlastnictví státu na jiné osoby zemědělské pozemky určené k řešení podle §2 zákona č. 139/2002 Sb., ve znění pozdějších předpisů, u kterých je v katastru nemovitostí vyznačena poznámka o zahájení pozemkových úprav [písm. c)], zemědělské pozemky v národních přírodních památkách, národních přírodních rezervacích a na územích národních parků; dále nelze převádět zemědělské pozemky v přírodních rezervacích a v přírodních památkách, s výjimkou zemědělských pozemků, k jejichž zcizení vydalo souhlas Ministerstvo životního prostředí podle jiného právního předpis [písm. f)].
Podle ustanovení §121 o. s. ř. není třeba dokazovat skutečnosti obecně známé nebo známé soudu z jeho činnosti, jakož i právní předpisy uveřejněné nebo oznámené ve Sbírce zákonů a mezinárodních smluv nebo v předcházející obdobné sbírce.
Podle ustanovení §154 odst. 1 o. s. ř. pro rozsudek je rozhodující stav v době jeho vyhlášení.
Doba (okamžik) vyhlášení rozsudku je rozhodující pro určení základu stanoveného pro rozhodnutí soudu, jímž je zjištěný skutkový stav věci. Pro právní posouzení věci je rozhodující stav v době vyhlášení rozsudku ve věcech, v nichž rozsudkem dochází ke vzniku, změně nebo zániku právního vztahu mezi účastníky. Uvedená zásada vzhledem k ustanovení §211 o. s. ř. platí i pro řízení před odvolacím soudem. Nesprávnost právního posouzení věci jako jediný dovolací důvod (§241a odst. 1 o. s. ř.) dovolací soud v řízeních o vzniku, změně či zániku právního poměru posuzuje se zřetelem ke stavu právní úpravy účinné k okamžiku vyhlášení dovoláním dotčeného rozsudku odvolacího soudu, neboť ve smyslu ustanovení §241f odst. 1 o. s. ř. je pro rozhodnutí dovolacího soudu rozhodující stav v době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu.
Vzhledem k tomu, že odvolací soud rozhodl dovoláním dotčeným rozsudkem dne 17. 12. 2019, tedy již za účinnosti shora citované změny zákonné úpravy, jež z převodu vylučuje zemědělské pozemky ve vlastnictví státu určené k provedení pozemkových úprav nově již (pouze) na základě poznámky o zahájení pozemkových úprav vyznačené v katastru nemovitostí, měl k této legislativní úpravě, jež se bezpochyby dotýká právního posouzení věci a důvodnosti žaloby na nahrazení projevu vůle z hlediska „vhodnosti“ žádaného pozemku k „převodu“ - se zřetelem k zásadě iura novit curia vyplývající z ustanovení §121 o. s. ř. - přihlédnout. Pokud tak odvolací soud neučinil a nezabýval se převoditelností pozemku parc. XY v katastrálním území XY z důvodu zákonné překážky upravené v ustanovení §6 odst. 1 písm. c) zákona č. 503/2012 Sb., ve znění účinném od 1. 11. 2019, je jeho právní posouzení ve vymezeném, byť částečném, rozsahu neúplné, a tudíž nesprávné. Totožné konstatování se uplatní i ve vztahu k pozemku parc. XY v katastrálním území XY a parc. XY v katastrálním území XY. Sluší uvést, že zákon č. 229/2019 Sb. zpřesnil právní úpravu ustanovení §6 odst. 1 písm. f) zákona č. 503/2012 Sb. účinnou do 31. 10. 2019, které nově z možného převodu zemědělských pozemků ve vlastnictví státu sice také vylučuje pozemky nacházejících se v národních parcích, ale již bez rozlišení zóny, v níž jsou situovány, a dále rozšiřuje výčet zemědělských pozemků, jež nelze převádět (vyjma případů, kdy k tomu udělí souhlas příslušný správní orgán), o pozemky nacházejících se v přírodních památkách a v přírodních rezervacích. V případě třech označených pozemků tak za odvolacího řízení nastala objektivní potřeba (vyvolaná změnou právní úpravy), aby soud poskytl žalované jako účastníku řízení tížícího břemeno tvrzení a břemeno důkazní (o „nevhodnosti“ pozemků k převodu) poučení ve smyslu ustanovení §213b odst. 1 o. s. ř. Za tohoto stavu se stala otázka vhodnosti pozemků parc. XY v katastrálním území XY a pozemku parc. XY v katastrálním území XY k uspokojení restitučního nároku žalobců pro právní posouzení věci otevřenou.
Brojí-li dovolatelka proti nepřezkoumatelnosti rozhodnutí obou soudů nižších instancí (v otázkách uspokojování restitučního nároku oprávněné osoby na vydání náhradního pozemku žalobou u soudu pro případ tvrzeného nedostatku součinnosti oprávněné osoby, liknavosti a svévole žalované při uspokojování restitučního nároku a ocenění restitučního nároku oprávněné osoby), pak ani tyto námitky přípustnost dovolání založit nemohou. Byť k těmto námitkám vystihujícím tzv. jinou vadu řízení dovolací soud přihlédl, neboť dovolání shledal částečně přípustným (srovnej §242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.)., sluší se uvést, že vytýkaným defektem odůvodnění rozsudku odvolacího ani prvoinstančního soudu postiženo není. Odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku odkázal na vskutku vyčerpávající odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, vypořádal se rovněž s námitkami dovolatelky a z jeho odůvodnění jsou zcela patrné důvody jeho právních i skutkových závěrů (včetně těch o výši, potažmo o způsobu ocenění, restitučního nároku žalobců z titulu rozhodnutí Ministerstva zemědělství – Pozemkového úřadu Praha č. j. PÚ 3292/92/2 a č. j. PÚ 380/09 – viz bod 7. odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu ve spojení s body 20., 23., 24. a 44. odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně) vystavěných na základě soudem prvního stupně zjištěného skutkového stavu založeného na provedeném a náležitě zhodnoceném dokazování. Odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, jakož i soudu prvního stupně, tudíž nelze označit za nepřezkoumatelné (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2380/2016, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4650/2018). Okolnost, že dovolatelka je s to proti rozsudku odvolacího soudu, respektive rozsudku soudu prvního stupně, argumentačně brojit ostatně nasvědčuje tomu, že jí poukazovaný nedostatek očividně nebyl na újmu uplatnění jejích procesních práv (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3102/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2015, sp. zn. 25 Cdo 4126/2014).
V situaci, kdy nejsou dány ve shora vymezeném rozsahu podmínky pro zastavení dovolacího řízení, odmítnutí dovolání, jeho zamítnutí nebo změnu rozhodnutí odvolacího soudu, proto Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu v části věcného výroku I., včetně akcesorických výroků o nákladech prvostupňového a odvolacího řízení, zrušil a věc v uvedeném rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 1 a 2, věta první, o. s. ř.).
Ve zbylém rozsahu (uspokojování restitučního nároku oprávněné osoby na vydání náhradního pozemku žalobou u soudu pro případ tvrzeného nedostatku součinnosti oprávněné osoby, liknavost a svévole žalované při uspokojování restitučního nároku a ocenění restitučního nároku oprávněné osoby) není dovolání přípustné, a proto bylo Nejvyšším soudem odmítnuto (§243c odst. 1 o. s. ř.).
V dalším řízení je odvolací soud vázán vysloveným právním názorem dovolacího soudu (§243g odst. 1, věta první, o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení, včetně nákladů dovolacího řízení, rozhodne odvolací soud v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 in fine o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. 5. 2020
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D.
předseda senátu