ECLI:CZ:NS:2021:28.CDO.2243.2021.1
sp. zn. 28 Cdo 2243/2021-276
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobkyně: Kooperativa pojišťovna, a. s., Vienna Insurance Group, se sídlem v Praze 8, Pobřežní 665/21, IČO 47116617, zastoupené JUDr. Tomášem Hlaváčkem, advokátem se sídlem v Praze 5, Kořenského 1107/15, proti žalovanému P. H. , narozenému dne XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Dalilou Pelechovou, advokátkou se sídlem v Ostravě - Moravské Ostravě, Čs. Legií 1364/20, o zaplacení částky 228.798 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 64 C 214/2005, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. září 2019, č. j. 57 Co 124/2019-241, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. září 2019, č. j. 57 Co 124/2019-241, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 25. 10. 2018, č. j. 64 C 214/2005-208, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně s již zavázanými žalovanými P. K. a R. M.rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 3. 8. 2006 pod č. j. 64 C 214/2005-23, částku 228.798 Kč s 3 % úrokem z prodlení od 18. 3. 2003 do zaplacení (výrok I.) a na náhradě nákladů řízení částku 49.791,72 Kč k rukám zástupce žalobkyně (výrok II.). Vyšel ze zjištění, že právní předchůdkyně žalobkyně Česká kooperativa, pojišťovna, a.s., sjednala dne 30. 3. 1994 s V. P., který jednal za P. P., pojistnou smlouvu o dlouhodobém podnikatelském pojištění dle §788 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“) s účinností od 1. 4. 1994, v jejímž rámci bylo sjednáno mimo jiné i havarijní pojištění vozidla tovární značky XY, SPZ XY, že v přesně nezjištěné době od počátku srpna 1997 do 8. 12. 1997 převzali žalovaní P. K., R. M. a P. H. od nezjištěných osob i toto vozidlo (kromě jiných) s vědomím, že bylo odcizeno, věc neohlásili Policii ČR a následně je demontovali a takto získané náhradní díly prodali dalším osobám. Za toto jednání byli žalovaní odsouzeni rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 14. 1. 2002, sp. zn. 1 T 63/98, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 2. 2003, sp. zn. 3 To 838/2002, pro trestný čin podílnictví dle §251 odst. 1 písm. a), odst. 2 trestního zákona, ve znění zákona č. 265/2001 Sb., přičemž tento rozsudek nabyl právní moci v případě žalovaného R. M. dne 17. 3. 2003 a v případě dalších žalovaných dne 5. 2. 2003. V tomto trestním řízení Okresní soud v Ostravě o náhradě škody poškozených nerozhodoval, a to i přesto, že se připojili s nárokem na náhradu škody, jak v odůvodnění rozsudku uvedl (poškozené s jejich nároky ani neodkázal na řízení ve věcech občanskoprávních, jak z odůvodnění tohoto rozsudku vyplývá). Na podkladě sjednaného pojištění podnikatelských rizik vyplatila žalobkyně poškozené společnosti P. P., pojistné plnění ve výši 228.798 Kč, a dle §813 obč. zák. tak na ní přešlo právo pojištěného na náhradu škody způsobené pojistnou událostí, které má pojištěný proti jinému, a to do výše plnění, jež mu pojistitel poskytl. Ačkoli žalobkyně při jednání dne 22. 5. 2018 uvedla, že zaplacení požadované částky se domáhá z titulu bezdůvodného obohacení vzniklého žalovanému, vyšel soud při právním posouzení věci z §438 obč. zák., dle nějž platilo, že způsobí-li škodu více škůdců, odpovídají za ni společně a nerozdílně; vzhledem k tomu, že žalovaným P. K. a R. M. byla již v daném řízení rozsudkem soudu prvního stupně ze dne 3. 8. 2006, č. j. 64 C 214/2005-23, pravomocným dne 27. 9. 2006, uložena povinnost zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně částku 228.798 Kč s 3 % úrokem z prodlení od 18. 3. 2003 do zaplacení, dovodil, že stejná povinnost vznikla i žalovanému P. H. Jeho námitku, že k trestnímu řízení se žalobkyně připojila s požadavkem na náhradu škody, nikoliv na vydání bezdůvodného obohacení, a že došlo k promlčení jejího nároku na náhradu škody, nepovažoval soud za důvodnou, neboť právo poškozeného požadovat po pachateli trestného činu vydání bezdůvodného obohacení bylo do trestního řádu zavedeno až zákonem č. 181/2011 Sb. s účinností od 1. 7. 2011, avšak v dané věci nabyl trestní rozsudek právní moci dne 5. 2. 2003, což znamená, že se žalobkyně k trestnímu řízení s jiným nárokem než s nárokem na náhradu škody připojit nemohla. Připojením žalobkyně k trestnímu řízení (viz důkaz obsahem listiny nazvané „připojení nároku na náhradu škody v trestním řízení proti P. H. znějící na částku 228.798 Kč“, provedený soudem prvního stupně již při jednání dne 3. 8. 2006) došlo ke stavení promlčecích dob ve smyslu §112 obč. zák., a to minimálně až do pravomocného skončení tohoto řízení. Jestliže z obsahu trestního spisu dále vyplynulo, že „žalobkyně obdržela od soudu pravomocné trestní rozsudky Okresního soudu v Ostravě a Krajského soudu v Ostravě dne 29. 9. 2004“, a občanskoprávní žalobu na náhradu škody podala v daném řízení dne 9. 11. 2004, tj. pouhý jeden měsíc a 11 dnů po obdržení těchto rozsudků, tedy bez odkladu, resp. v přiměřené lhůtě, běh promlčecích dob byl i nadále přerušen a k jejich marnému uplynutí tak nemohlo dojít.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 18. 9. 2019, č. j. 57 Co 124/2019-241, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl (výrok I.), a žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalovanému na nákladech řízení (chybí před soudem prvního stupně - poznámka NS) částku 86.575,50 a na nákladech odvolacího řízení částku 34.478 Kč „advokátce žalovaného“ (výroky II. a III.). Odvolací soud především přisvědčil žalovanému v tom, že v případě spáchání trestného činu podílnictví neexistuje příčinná souvislost mezi protiprávním jednáním a vzniklou škodou, jak to plyne z judikatury Nejvyššího soudu (viz jeho rozhodnutí sp. zn. 6 Tdo 799/2004 a 28 Cdo 5435/2015), takže soud prvního stupně měl uplatněný nárok žalobkyně posoudit jako „bezdůvodné obohacení na straně žalovaného“. Dále v odůvodnění rozsudku uvedl (aniž žalovaný v odvolání namítal nesprávnost závěru, k němuž dospěl soud prvního stupně při posouzení námitky promlčení uplatněného nároku), že soud prvního stupně si neověřil tvrzení žalobkyně, že nárok na zaplacení žalované částky uplatnila již v trestním řízení a že listinu označenou „Připojení nároku na náhradu škody v trestním řízení proti P. H. znějící na částku 228.798 Kč“ v trestním spise „nenašel“ (žalobkyně však při jednání u odvolacího soudu upozornila na to, že obsah této listiny byl přečten k důkazu soudem prvního stupně při jednání v roce 2006 a že z ní tento soud při svém rozhodnutí vycházel). Poté, co odvolací soud dále provedl důkaz rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 14. 1. 2002, č. j. 1 T 63/98-1061, z nějž vyplývá, že o nároku poškozených nebylo rozhodnuto, jakož i doručenkou, z níž zjistil, že P. p., byl tento rozsudek doručen dne 13. 2. 2002, dospěl s odkazem na §100 odst. 1, §107 odst. 1 a na §112 obč. zák. k závěru, že nárok žalobkyně je promlčen, jelikož v daném případě nedošlo ke stavení promlčecí doby dle §112 obč. zák., když „žalobkyně (resp. její právní předchůdkyně) nárok v trestním řízení řádně neuplatnila, a soud v trestním řízení o případném nároku na náhrady škody ani nerozhodoval“. Žalobkyně (resp. poškozená společnost P. p.,) se tedy o tom, že došlo k bezdůvodnému obohacení a kdo se na její úkor obohatil, dověděla nejpozději doručením rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 14. 1. 2002, č. j. 1 T 63/98-1061, tj. 13. 2. 2002, z jehož odůvodnění mělo být žalobkyni zřejmé, že v trestním řízení o náhradě škody či o jiném nároku žalobkyně rozhodováno nebude. „Subjektivní promlčení lhůta jí proto začala běžet 13. 2. 2002 a skončila 13. 2. 2004. Žaloba byla podána 9. 11. 2004 po uplynutí promlčecí lhůty. Pokud okresní soud dovozoval běh promlčecí lhůty až ode dne 29. 9. 2004, kdy žalobkyně obdržela (resp. její právní předchůdce) rozsudek odvolacího soudu „v trestní věci žalovaného, není jeho úvaha správná, neboť tato skutečnost v daném případě nehraje žádnou roli“.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci, jehož přípustnost ve smyslu §237 o. s. ř. spatřuje v tom, že závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, tj. v otázce promlčení uplatněného nároku. Předně namítá, že ani odvolací soud nepopřel, že žalobkyně svůj nárok v trestním řízení uplatnila, jak to vyplývá z trestního rozsudku soudu prvního stupně stran uplatněných nároků na náhradu škody poškozenými, že soud prvního stupně z listiny „Připojení nároku na náhradu škody v trestním řízení proti P. H. znějící na částku 228.798 Kč“, jíž provedl důkaz, při svém rozhodnutí vycházel, stejně jako v jeho dřívějším rozsudku ze dne 3. 8. 2006, č. j. 64 C 214/2005-23. Odůvodnění rozsudku odvolacího soudu považuje dovolatelka za zmatečné a stěží přezkoumatelné, jelikož odůvodnil-li trestní soud výslovně, proč o jejím nároku nerozhodoval, musel být tento nárok logicky v trestním řízení uplatněn. K právnímu posouzení věci pak namítá, že názor odvolacího soudu o tom, že podmínkou stavení promlčecí doby je, aby bylo o uplatněných nárocích v trestním řízení rozhodnuto, nemá oporu v zákoně ani rozhodovací praxí dovolacího soudu, který setrvale judikuje, že jedinou podmínkou pro stavení promlčecí doby dle §112 obč. zák. je, že poškozený své právo uplatní v jiném řízení a že v tomto řízení řádně pokračuje - viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2016, sp. zn. 25 Cdo 3795/2014, v němž konstatoval, že „od okamžiku, kdy se žalobkyně připojila s nároky na náhradu škody, se tedy do pravomocného skončení trestního řízení stavěl běh promlčecích dob podle §112 obč. zák.“. V dané věci je tak rozhodné, zda žalobkyně v řízení řádně pokračovala, tedy jestli podala žalobu v občanskoprávním řízení bezprostředně poté, kdy rozhodnutí v trestním řízení nabylo právní moci. Jestliže žalobkyně obdržela trestní rozsudky dne 29. 9. 2004 a občanskoprávní žalobu podala dne 9. 11. 2004, nezačala promlčecí doba vůbec plynout, z čehož je zřejmé, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, aniž své rozhodnutí náležitě odůvodnil. Pro úplnost dále dovolatelka odkázala na „Stanovisko Nejvyššího soudu ČSR, sp. zn. Cpj 35/78, uveřejněné pod č. R 22/1979“, v němž bylo konstatováno, že pokud poškozený v trestním řízení nepodá odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně a nezúčastní se řízení u soudu druhého stupně, nelze na základě toho učinit závěr, že nepokračoval řádně v trestním řízení“. Toto stanovisko je přitom v odborné literatuře nadále uznáváno jako aktuální (viz Jiří Švestka, Jiří Spáčil, Marta Škárová, Milan Hulmák a kolektiv Občanský zákoník I, II, 2. vydání, Praha 2009, komentář k §112). Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. článek II, bod 2., části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) - dále jen „o. s. ř.“. Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu, jímž se odvolací řízení končí, bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou (žalobkyní), zastoupenou advokátem, dospěl dovolací soud k závěru, že dovolání je přípustné podle §237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, a to počátku běhu a stavení subjektivní promlčecí doby, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu §242 o. s. ř., jež takto Nejvyšší soud provedl bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně je opodstatněné.
Se zřetelem k §3028 odst. 1 a 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, se právní poměr vzniklý mezi účastníky, jakož i práva a povinnosti z něho vzniklé, řídí zákonem č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů.
Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.). O nesprávné právní posouzení věci jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle §100 obč. zák. se právo promlčí, jestliže nebylo vykonáno v době v tomto zákoně stanovené (§101 až 110). K promlčení soud přihlédne jen k námitce dlužníka. Dovolá-li se dlužník promlčení, nelze promlčené právo věřiteli přiznat (odstavec 1). Promlčují se všechna práva majetková s výjimkou práva vlastnického. Tím není dotčeno ustanovení §105. Zástavní práva se nepromlčují dříve, než zajištěná pohledávka (odstavec 2).
Promlčením se rozumí marné uplynutí doby stanovené v zákoně pro vykonání práva; znamená výrazné oslabení subjektivního práva oprávněného účastníka, neboť promlčením sice jeho nárok nezaniká, nemůže však být soudem přiznán, jestliže se povinný v soudním řízení promlčení dovolá (uplatní námitku promlčení práva). Nárok oprávněného účastníka trvá i nadále, stává se však nevymahatelným.
Nejvyšší soud v usnesení ze dne 26. 8. 2004, sp. zn. 6 Tdo 799/2004, dovodil, že „soudní judikatura se ustálila v názoru, že mezi škodou, která vznikla z majetkového trestného činu (z krádeže, zpronevěry, podvodu atd.) a jednáním podílníka (§251 a §252 trestního zákona), který ukryje, na sebe nebo na jiného převede věc, která byla získána majetkovým trestným činem spáchaným jinou osobu, zpravidla nebývá příčinný vztah, a proto podílník za tuto škodu neodpovídá. V době, kdy podílník na sebe věc převedl, byl trestný čin, kterým byla věc získaná, už dokonán. Skutečná škoda spočívající ve zmenšení majetku poškozeného, z jehož dispozic byla věc odňata, je tedy zpravidla způsobená už původním trestným činem. Podílník získává bezdůvodné obohacení, ale účast na způsobení škody nemá (srov. č. 13/1975 Sb. rozh. tr.)“. Dále srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2016, sp. zn. 28 Cdo 5435/2015.
K tomu je však třeba připomenout, že právo poškozeného požadovat po pachateli trestného činu vydání bezdůvodného obohacení bylo do trestního řádu zavedeno až zákonem č. 181/2011 Sb., kterým se mění zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, s účinností od 1. 7. 2011, z čehož plyne, že právní předchůdkyně žalobkyně se mohla v trestním řízení (adhézním řízení) vedeném proti žalovanému a dalším výše jmenovaným osobám připojit jen s nárokem na náhradu škody, jak správně uvedl již soud prvního stupně.
Ustanovení §813 odst. 1 obč. zák., ve znění účinném do 31. 12. 2004, stanovilo, že jestliže pojištěný má proti jinému právo na náhradu škody způsobené pojistnou událostí, přechází jeho právo na pojistitele, a to do výše plnění, které mu pojistitel poskytl.
Podle §107 odst. 1 obč. zák. právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení se promlčí za dva roky ode dne, kdy se oprávněný dozví, že došlo k bezdůvodnému obohacení a kdo se na jeho úkor bezdůvodně obohatil.
Nárok pojišťovny (jakožto pojistitele), která s pojištěným uzavřela pojistnou smlouvu o dlouhodobém podnikatelském pojištění motorového vozidla dle §788 a násl. obč. zák., v jejímž rámci bylo sjednáno i havarijní pojištění vozidla, se s ohledem na shora uvedený závěr promlčuje v promlčecí době podle §107 obč. zák. Pro počátek běhu dvouleté subjektivní promlčecí doby podle §107 odst. 1 obč. zák. je rozhodné, kdy se pojišťovna dozvěděla o bezdůvodném obohacení a o odpovědném subjektu. Tehdy jsou splněny předpoklady pro podání žaloby. Při posuzování, kdy se oprávněný subjekt dozvěděl o vzniku bezdůvodného obohacení, se vychází z jeho prokázané vědomosti (nestačí pouhá možnost dozvědět se o vzniklém bezdůvodném obohacení či event. předpokládaná vědomost o jeho vzniku). Počátek běhu subjektivní promlčecí doby práva pojišťovny vůči pravomocně odsouzenému pachateli trestného činu podílnictví dle §dle §251 odst. 1 písm. a), odst. 2 trestního zákona, ve znění zákona č. 265/2001 Sb., na vydání bezdůvodného obohacení se váže k okamžiku, kdy se pojišťovna dozví o odpovědném subjektu a kdy má k dispozici údaje o skutečnostech rozhodných pro vyčíslení výše nároku v penězích (obdobně srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1098/2004). Taktéž pro počátek běhu dvouleté subjektivní promlčecí doby podle §106 odst. 1 obč. zák. je rozhodné, kdy se pojišťovna dozvěděla o vzniklé škodě a o odpovědném subjektu.
Podle §112 obč. zák. uplatní-li věřitel v promlčecí době právo u soudu nebo u jiného příslušného orgánu a v zahájeném řízení řádně pokračuje nebo je-li ohledně jeho práva zahájena mediace podle zákona o mediaci, promlčecí doba neběží od tohoto uplatnění po dobu řízení nebo od tohoto zahájení po dobu mediace. To platí i o právu, které bylo pravomocně přiznáno a pro které byl u soudu nebo u jiného příslušného orgánu navržen výkon rozhodnutí.
Z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se dále podávají tyto závěry:
1) Připojí-li se žalobce (poškozený) řádně s nárokem k trestnímu řízení, tj. uplatní-li požadavek, aby žalovanému byla uložena povinnost k peněžnímu plnění v konkrétní výši, a v řízení řádně pokračuje, dochází ve smyslu §112 obč. zák. ke stavení běhu promlčecí doby (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2005, sp. zn. 33 Odo 892/2005, a ze dne 18. 6. 2013, sp. zn. 28 Cdo 111/2013).
2) Návrh na náhradu škody či na vydání bezdůvodného obohacení v rámci trestního řízení (v tzv. adhezním řízení) lze podle §43 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (dále jen „trestní řád“), uplatnit nejpozději u hlavního líčení před zahájením dokazování, ale i dříve, a to i v trestním oznámení, pokud má náležitosti řádného návrhu poškozeného (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2012, sp. zn. 25 Cdo 23/2011).
3) Cílem úpravy obsažené v §112 obč. zák. je ochrana poškozeného (či ochuzeného) v případě, že uplatnění nároku na náhradu škody (bezdůvodného obohacení) předcházelo jiné řízení proti tomu, kdo škodu (bezdůvodné obohacení) způsobil. S ohledem na zajištění ochrany práv poškozeného se zásadně vychází z toho, že v zahájeném řízení „poškozený řádně pokračuje“, když po skončení trestního řízení v přiměřené době pokračuje podáním žaloby v občanském soudním řízení. Délka této doby není stanovena a posouzení, zda bylo takto pokračováno v přiměřené lhůtě, je odvislé od konkrétních okolností případu. Na nich totiž závisí, zda běh promlčecí doby nadále pokračuje ode dne právní moci rozhodnutí v předcházejícím trestním řízení, nebo zda její běh bude i nadále přerušen.
4) Nedošlo-li tedy v trestním řízení k uložení povinnosti nahradit poškozenému uplatněnou náhradu škody (bezdůvodné obohacení), a jestliže (podle okolností případu) poškozený v řízení řádně pokračuje podáním návrhu o uspokojení stejného nároku v občanském soudním řízení, promlčecí doba nepočne znovu běžet dnem právní moci rozhodnutí v předcházejícím řízení, ale její běh bude nadále přerušen až do pravomocného skončení tohoto (navazujícího) řízení.
5) Pokud poškozený řádně v řízení nepokračoval, neboť po skončení jiného (trestního) řízení v přiměřené lhůtě nepokračoval v řízení podáním návrhu (žaloby) na uspokojení stejného nároku v občanském soudním řízení, započne (do té doby přerušená) promlčecí doba znovu běžet právní mocí rozhodnutí v předchozím řízení.
K tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2008, sp. zn. 21 Cdo 2958/2007, uveřejněný pod číslem 80/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále rozsudky téhož soudu ze dne 30. 3. 2016, sp. zn. 25 Cdo 3795/2014, a ze dne 9. 5. 2017, sp. zn. 23 Cdo 980/2017, či jeho usnesení ze dne 30. 11. 2005, sp. zn. 33 Odo 892/2005.
Dovolací soud především nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že „žalobkyně (resp. její právní předchůdkyně) nárok na náhradu škody v trestním řízení řádně neuplatnila. V tomto ohledu totiž z obsahu spisu vyplývá, že soud prvního stupně již při jednání dne 3. 8. 2006 provedl důkaz obsahem listiny nazvané „Připojení nároku na náhradu škody v trestním řízení proti P. H. znějící na částku 228.798 Kč“, z nějž vycházel i v dřívějším pravomocném rozsudku ze dne 3. 8. 2006, č. j. 64 C 214/2005-23, jímž žalovaným P. K. a R. M. byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně částku 228.798 Kč s příslušenstvím a náhradu nákladů řízení. Byť tedy odvolací soud tuto listinu v trestním spise (který není kompletní, neboť některé listy v něm chybí) nenalezl, neznamená to samo o sobě, že právní předchůdkyně žalobkyně nárok na náhradu škody v trestním řízení řádně neuplatnila. Skutečnost, že právní předchůdkyně tento nárok uplatnila totiž dokládá i přípis České kooperativy, pojišťovny, a.s., ze dne 4. 2. 1999, doručený Okresnímu soudu v Ostravě dne 8. 2. 1999, založený v trestním spise vedeném u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 1 T 63/98 (na čl. 823), v němž soud požádala o sdělení, zda již byl vynesen rozsudek proti P. H., nar. XY, a spol. v souvislosti s odcizením vozidla SPZ XY pojištěného P. p., P. ze dne 22. 8. 1997. V tomto přípise právní předchůdkyně žalobkyně dále sdělila, že k trestnímu řízení s nárokem na náhradu škody ve výši 228.798 Kč s příslušenstvím se připojila dne 3. 3. 1998 na PČR Ostrava - Městský úřad vyšetřování pod ČVS: MVV-1358/357-98, spisová značka OSZ Ostrava - 8 Zt 2855/97; pro případ, že již rozsudek nabyl právní moci a vykonatelnosti, požádala o jeho zaslání.
Odvolací soud počátek běhu dvouleté subjektivní promlčecí doby k uplatnění nároku právní předchůdkyně na vydání bezdůvodného obohacení proti žalovanému spojil nesprávně s datem, kdy rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 14. 1. 2002, č. j. 1 T 63/98-1061, byl doručen poškozené společnosti P. p., a.s., tj. dne 13. 2. 2002, z jehož odůvodnění podle něj mělo být žalobkyni zřejmé, že v trestním řízení o náhradě škody či o jiném jejím nároku rozhodováno nebude, ačkoliv právní předchůdkyně žalobkyně se k trestnímu řízení připojila již v přípravném řízení na Policii České republiky dne 3. 3. 1998, z čehož plyne, že již v té době měla vědomost o odpovědném subjektu (odpovědných subjektech), jakož i údaje o skutečnostech rozhodných pro vyčíslení výše nároku v penězích, a ačkoliv již v řízení před soudem prvního stupně bylo zjištěno, že „žalobkyně obdržela od soudu pravomocné trestní rozsudky Okresního soudu v Ostravě a Krajského soudu v Ostravě dne 29. 9. 2004“.
Jak již bylo shora uvedeno, judikatura soudů (obecně) dovodila, že nedošlo-li v trestním řízení k uložení povinnosti nahradit škodu, ačkoliv se poškozený připojil k trestnímu řízení se svým nárokem, má poškozený možnost uplatnit nárok na náhradu škody v občanském soudním řízení (srov. též R 31/1974). Už s ohledem na překážku litispendence (§83 o. s. ř.), lze nárok uplatnit žalobou v občanskoprávním řízení teprve po skončení trestního řízení.
V daném případě právní předchůdkyně žalobkyně uplatnila svůj nárok, který na ni přešel zákonnou cesí dle §813 obč. zák., v trestním řízení proti žalovanému v rámci tzv. adhezního řízení ve dvouleté subjektivní promlčecí době (vzhledem k tomu, že ke spáchání trestného činu podílnictví žalovaným a dalším osobami došlo v přesně nezjištěné době od počátku srpna 1997 do 8. 12. 1997), nebylo však o něm rozhodnuto ani nebyla se svým nárokem odkázána na občanskoprávní řízení. Dikce §112 obč. zák. sice stanoví, že promlčecí doba neběží „po dobu řízení“, tedy zásadně končí pravomocným skončením trestního řízení, v němž byl nárok uplatněn, avšak za situace, že právní předchůdkyni žalobkyně nebyly rozsudky soudů vydané v trestním řízení doručovány ani nebyla vyrozuměna o skončení trestního řízení proti žalovanému či o jeho výsledku a ani jí nebylo oznámeno nepřipuštění její účasti v adhezním řízení, neměla objektivně možnost uplatnit svůj nárok proti žalovanému žalobou u soudu v občanskoprávním řízení, když o skončení trestního řízení se dozvěděla teprve z citovaných pravomocných rozsudků Okresního soudu v Ostravě a Krajského soudu v Ostravě, které obdržela od soudu až na její žádost (viz čl. 1192 trestního spisu) dne 29. 9. 2004, jak z obsahu tohoto spisu vyplývá a jak zjistil soud prvního stupně (obdobně srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2006, sp. zn. 32 Odo 365/2005, a jeho usnesení ze dne 31. 3. 2010, sp. zn. 25 Cdo 1442/2008).
Jestliže se zásadně vychází z toho, že v zahájeném řízení „poškozený řádně pokračuje“, když po skončení trestního řízení v přiměřené lhůtě pokračuje v občanském soudním řízení, a jestliže subjektivní promlčecí doba podle §107 odst. 1 obč. zák. začala opět plynout dne 30. 9. 2004, tedy následující den poté, co byly právní předchůdkyni žalobkyně doručeny citované pravomocné rozsudky, a žaloba v dané věci byla podána dne 9. 11. 2004, tj. jeden měsíc a 11 dnů po obdržení těchto rozsudků, tedy v přiměřené lhůtě, běh subjektivní promlčecí doby byl i nadále přerušen a k promlčení uplatněného nároku žalobkyně tak nedošlo. Je tudíž nesprávný závěr odvolacího soudu, že subjektivní promlčení doba začala žalobkyni, resp. její právní předchůdkyni, běžet dne 13. 2. 2002 a že skončila dne 13. 2. 2004, jakož i jeho názor, že v daném případě „nehraje žádnou roli“ skutečnost, kdy žalobkyně (resp. její právní předchůdce) obdržela rozsudek odvolacího soudu „v trestní věci žalovaného“.
Z uvedeného vyplývá, že všechny námitky dovolatelky obsažené v dovolání jsou opodstatněné a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, takže dovolací důvod uvedený v §241a odst. 1 větě první o. s. ř. byl naplněn.
Protože rozsudek odvolacího soudu není správný a protože nejsou dány podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání nebo pro změnu rozhodnutí odvolacího soudu, Nejvyšší soud jej výroku I. o věci samé, jakož i ve výrocích II. a III. o nákladech řízení před soudy obou stupňů zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§243e odst. 1 a odst. 2 věta první o. s. ř.); v něm se odvolací soud bude zabývat všemi námitkami žalovaného uplatněnými v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, k nimž se zatím nikterak nevyjádřil.
V dalším řízení je soud vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším soudem v tomto rozhodnutí (§243g odst. 1 a §226 odst. 1 o. s. ř.).
V novém rozhodnutí o věci bude znovu rozhodnuto i o náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení (§243g odst. 1věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 9. 2021
JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu