ECLI:CZ:NS:2021:28.CDO.2537.2021.1
sp. zn. 28 Cdo 2537/2021-141
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Olgy Puškinové a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobkyně Římskokatolické farnosti Mníšek po Brdy, se sídlem v Mníšku pod Brdy, nám. F. X. Svobody 38, IČO 470 03 197, zastoupené JUDr. Janem Pavlokem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 6, K Brusce 124/6, za účasti České republiky - Státního pozemkového úřadu , se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, IČO 013 12 774, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, Územní pracoviště Střední Čechy, se sídlem tamtéž, o vydání věci a nahrazení rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 38 C 236/2016, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6. května 2021, č. j. 4 Co 351/2019-125, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit účastnici řízení na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Státní pozemkový úřad, Krajský pozemkový úřad pro Středočeský kraj, rozhodnutím ze dne 12. 10. 2016, sp. zn. SP19884/2015-537100, č. j. SPU 504773/2016 (dále též jen „rozhodnutí správního orgánu“), rozhodl podle §9 odst. 6 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů, ve znění nálezu pléna Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 10/13, publikovaného pod č. 177/2013 Sb. (dále jen „zákon č. 428/2012 Sb.“), o nároku žalobkyně mj. na vydání zemědělské nemovitosti - pozemku KN 1257 - ostatní plocha (jiná plocha) v k. ú. Líšnice u Prahy tak, že se jí tento pozemek nevydává, neboť bezprostředně souvisí a je nezbytně nutný k užívání stavby na pozemku parc. č. st. XY.
Žalobou podanou dne 9. 1. 2017 podle části páté občanského soudního řádu a §9 odst. 10 zákona č. 428/2012 Sb. se žalobkyně domáhala nahrazení citovaného rozhodnutí správního orgánu mimo jiné tak, že se jí označený pozemek vydává, což odůvodnila tím, že není nezbytně nutný k užívání stavby na pozemku parc. č. st. XY, resp. že rozhodnutí správního orgánu neuvádí, z jakého důvodu by označený pozemek měl být nezbytně nutný k užívání stavby na pozemku parc. č. st. XY, takže rozhodnutí správního orgánu je nepřezkoumatelné, a žalobkyně tak byla dotčena na jejích právech.
Krajský soud v Praze (po připuštění změny žaloby) výrokem II. rozsudku ze dne 9. 7. 2019, č. j. 38 C 236/2016-102, zamítl žalobu v části, v níž se žalobkyně domáhala vydání zemědělské nemovitosti - pozemku parc. č. 1257 - ostatní plocha o výměře 1822 m2 v obci a k. ú. Líšnice u Prahy, výrokem III. rozhodl, že žalobkyni se vydává zemědělská nemovitost - pozemek parc. č. 1257/1 (ostatní plocha) o výměře 1612 m2 v obci a k. ú. Líšnice u Prahy, jenž vznikl oddělením na základě geometrického plánu č. 1153-23/2019, vyhotoveného obchodní společností GRID, a.s., a jenž tvoří nedílnou součást tohoto rozsudku, s tím, že tím se nahrazuje rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Středočeský kraj, ze dne 12. 10. 2016, č. j. SPU 504773/2016, sp. zn. SP19884/2015-537100, pokud jím bylo rozhodováno o této nemovitosti, výrokem IV. zamítl žalobu v části, ve které se žalobkyně domáhala vydání zemědělské nemovitosti - pozemku parc. č. 1257/2 - ostatní plocha o výměře 210 m2 v obci a k. ú. Líšnice u Prahy, jenž vznikl oddělením na základě geometrického plánu č. 1153-23/2019, vyhotoveného obchodní společností GRID, a.s., a jenž tvoří nedílnou součást tohoto rozsudku; dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně vyšel ze shodných tvrzení účastníků řízení, že žalobkyně je oprávněnou osobou podle zákona č. 428/2012 Sb. a účastnice řízení je osobou povinnou, že předmětný pozemek je ve smyslu téhož zákona původním majetkem žalobkyně, jíž byl odňat dle §5 tohoto zákona v rozhodném období, že žalobkyně restituční nárok uplatnila řádně a včas, že pozemek parc. č. 1257 je ve vlastnictví České republiky a příslušnost hospodařit s ním má Státní pozemkový úřad, že v sousedství tohoto pozemku se nachází zemědělská stavba bez čp/če na pozemcích parc. č. st. XY, č. st. XY a č. st. XY, která je ve vlastnictví A. K., přičemž při místním ohledání bylo dále zjištěno, že k pozemku parc. č. 1257 (a pozemku parc. č. 591/1) „z jižní strany vede zpevněná cesta, nachází se zde plot, který není po celé hranici pozemků, z jižní strany se nachází budova, neužívaná, za ní se nachází další budova, ve které jsou krávy, seno a k tomuto pozemku nevede cesta, nachází se zde pouze zpevněná plocha“, s pozemkem parc. č. 1257 sousedí stavba - „budova označená jako XY, ve vstupní části jsou umístěna velká železná vrata, na pozemku 591 se nachází hnojiště, soud zjišťuje, že areál je oplocen, ale na hodně částech oplocení není funkční“. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že pozemek parc. č. 1257 „je zasažen překážkou pro jeho vydání dle §8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb., neboť se na něm nachází stavba parc. č. st. XY, proto zamítl primární petit žaloby na vydání tohoto pozemku, a v rámci petitu „in eventum“ vyhověl žalobkyni pouze v části, a to ohledně nově vzniklého pozemku parc. č. 1257/1, „kde se uvedená překážka neuplatní“, a naopak zamítl žalobu o vydání nově vzniklého pozemku parc. č. 1257/2 pro překážku dle §8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. (nutný přístup k budově postavené na pozemku parc. č. st. 239/14).
K odvolání účastnice řízení Vrchní soud v Praze částí výroku I. rozsudku ze dne 6. 5. 2021, č. j. 4 Co 351/2019-125, změnil [dle §220 odst. 1 písm. a) a §250i o. s. ř.] rozsudek soudu prvního stupně ve výroku III. tak, že se zamítá žaloba na vydání pozemku parc. č. 1257/1 v k. ú. Líšnice u Prahy, který vznikl na základě geometrického oddělovacího plánu vyhotoveného obchodní společností GRID, a.s., č. plánu 1153-23/2019, a nahrazení rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Středočeský kraj, ze dne 12. 10. 2016, č. j. SPU 504773/2016, sp. zn. SP19884/2015-537100, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud vyšel ze závěrů ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, která dovodila, že pro posouzení, zda lze zastavěný pozemek vydat, je při splnění ostatních zákonem stanovených podmínek rozhodující 1) zda se jedná o samostatnou stavbu (ve smyslu právní úpravy účinné do 31. 12. 2013) jako způsobilý předmět občanskoprávních vztahů, nikoliv o součást věci jiné (viz rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2005, sp. zn. 30 Cdo 821/2005, ze dne 14. 11. 2012, sp. zn. 28 Cdo 898/2012 (nesprávně uvedeno 15 Cdo 898/2012), a zároveň 2) zda taková stavba brání či nebrání zemědělskému či lesnímu využití pozemku (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2009, sp. zn. 28 Cdo 376/2008). Ohledně nově vytvořeného pozemku parc. č. 1257/1 v k. ú. Líšnice u Prahy zaujal právní názor odlišný od soudu prvního stupně, a to, že i po rozdělení pozemku parc. č. 1257 geometrickým oddělovacím plánem nelze předmětný (oddělený) pozemek žalobkyni vydat, neboť slouží jako přístup do areálu, a to např. k pozemkům parc. č. 1249, st. XY, st. XY a dalším. Dále dovodil, že bylo-li v řízení prokázáno, že celý pozemek parc. č. 1257 je nezbytný k zajištění přístupu na sousední pozemky, na nichž se nacházejí stavby ve vlastnictví třetích osob, které je využívají za účelem podnikání, a nelze-li z provedených důkazů dovodit, že by sporný pozemek tvořil toliko okrajovou část areálu, a protože tento pozemek slouží jako veřejná (účelová) komunikace, pak již z uvedeného důvodu jej nelze žalobkyni vydat, neboť by byla omezena ve svém vlastnickém právu veřejným užíváním pozemku a zůstalo by jí pouze holé vlastnictví.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci, jehož přípustnost ve smyslu §237 o. s. ř. spatřuje v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (konkrétně od rozsudků ze dne 4. 5. 2010, sp. zn. 2793/2009, ze dne 24. 6. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1802/2010, ze dne 18. 8. 2010, sp. zn. 33 Cdo 232/2008, ze dne 31. 8. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2163/2010 a ze dne 30. 5. 2021, sp. zn. 30 Cdo 971/2021) v řešení otázky, „zda je nutné zopakovat před odvolacím soudem důkazy, pokud se odvolací soud chce od skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně odchýlit“. Dovolatelka poukázala na to, že soud prvního stupně ke zjištění stavu pozemku parc. č. 1257/1 v k. ú. Líšnice u Prahy provedl důkaz místním šetřením, výpisy z katastru nemovitostí a snímky ortofotomapy, že odvolací soud neprovedl žádné důkazy, nezopakoval důkazy provedené soudem prvního stupně a ani neprovedl nové, dosud neprovedené důkazy, přičemž z důkazů provedených soudem prvního stupně vyvodil zcela jiná skutková zjištění, a to že oddělený pozemek slouží celý jako veřejná (účelová) komunikace a jako přístup k pozemkům parc. č. 1249, XY, XY. „Pro vyloučení pochybností“ žalobkyně dále uvedla, že „dovoláním nejsou napadena skutková zjištění odvolacího soudu“, ale jeho procesní postup, neboť vyřešil-li by uvedenou otázku procesního práva správně, musel by - za situace, kdy žádné důkazy neprovedl - vycházet „ze skutkového zjištění soudu prvního stupně a jeho rozsudek jako věcně správný potvrdit“. Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v části výroku I., kterou byl rozsudek soudu prvního stupně ve výroku III. změněn, změnil tak, že se rozsudek soudu prvního stupně v tomto výroku potvrzuje.
Účastnice řízení ve vyjádření k dovolání odkázala na §213 odst. 2 o. s. ř. a na ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu k výkladu a aplikaci tohoto ustanovení, podle níž odvolací soud nemusí dokazování zopakovat, pokud k jiným skutkovým závěrům dospěje na základě hodnocení listin, jimiž byl proveden důkaz soudem prvního stupně (viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2002, sp. zn. „Cdo 626/2000“, ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. 25 Cdo 5157/2009, ze dne 31. 8. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2163/2010, a usnesení téhož soudu ze dne 18. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2288/2018). Navrhla, aby dovolání žalobkyně bylo odmítnuto nebo zamítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - dále jen „o. s. ř.“. Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou (žalobkyní), zastoupenou advokátem, dospěl k závěru, že dovolání není podle §237 o. s. ř. přípustné.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. §241a odst. 1 větu první o. s. ř.).
Jak je zřejmé z §213 odst. 1 o. s. ř., odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně, a může dokazování opakovat nebo je doplnit za podmínek uvedených v §213 odst. 2 až 5 o. s. ř.
K otázce formulované dovolatelkou je třeba uvést, že byť se odvolací soud obecně vzato může odchýlit od skutkových závěrů soudu prvního stupně jen tehdy, zopakuje-li důkazy, z nichž čerpá oproti soudu prvního stupně jiná skutková zjištění (§213 odst. 1, 2 o. s. ř.), nelze ztrácet ze zřetele judikaturou zastávané teze, dle nichž v případě listinných důkazů není porušením zásady přímosti občanského soudního řízení, vyvodí-li z nich jiná skutková zjištění než soud prvního stupně, aniž je sám zopakuje (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2011, sp. zn. 21 Cdo 3061/2010, a jeho usnesení ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. 21 Cdo 2463/2012). Trvání na zopakování důkazů v odvolacím řízení je pak opodstatněné zejména v situacích, v nichž příslušná skutková zjištění vychází z výpovědí účastníků či svědků, poněvadž zde se zřetelně projevují specifické atributy těchto důkazních prostředků spolupůsobící vedle věcného obsahu výpovědí (např. přesvědčivost vystoupení vypovídající osoby, plynulost a jistota výpovědi, ochota odpovídat přesně na dané otázky apod., které - ač nejsou bez vlivu na posouzení věrohodnosti výpovědí - nemohou být vyjádřeny v protokolu o jednání) vyžadující bezvýjimečné respektování zásady přímosti a ústnosti, jíž je občanské soudní řízení ovládáno - §122 odst. 1 o. s. ř. (srov. zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2288/2018, jakož i další v něm citovaná rozhodnutí). O naznačený případ se ovšem v dané věci nejedná, dospěl-li odvolací soud k předmětným závěrům na základě toliko listinných důkazů založených ve spise, které provedl soud prvního stupně (a to ortofotomap - viz čl. 15 a 50 spisu, informace o stavbě na pozemcích parc. č. st. XY, č. st. XY a č. st. XY, výpisu z katastru nemovitostí a protokolu o místním ohledání pozemku parc. č. 1257, včetně pořízené fotodokumentace).
Pokud dovolatelka poukázala na to, že soud prvního stupně kromě provedení důkazů výpisy z katastru nemovitostí a ortofotomapami „se podrobně zabýval pozemkem parc. č. 1257/1, přičemž ke zjištění jeho stavu provedl důkaz místním šetřením“, pak zřejmě přehlédla, že tento důkaz byl tímto soudem proveden před tím, než předložila jí vyžádaný geometrický plán č. 1153-23/2019, vyhotovený obchodní společností GRID, a.s. Jak vyplývá z obsahu spisu, soud prvního stupně provedl dne 24. 9. 2018 místní ohledání ohledně stavu pozemku parc. č. 1257 (a pořídil i fotodokumentaci - viz čl. 64 až 69a spisu), jehož se žalobkyně ani její zástupce nezúčastnili. V protokole o místním ohledání se uvádí, že k tomuto pozemku (a pozemku parc. č. 591/1) „z jižní strany vede zpevněná cesta, nachází se zde plot, který není po celé hranici pozemků, z jižní strany se nachází budova, neužívaná, za ní se nachází další budova, ve které jsou krávy, seno a k tomuto pozemku nevede cesta, nachází se zde pouze zpevněná cesta“, s pozemkem parc. č. 1257 sousedí stavba - „budova označená jako XY, ve vstupní části jsou umístěna velká železná vrata, na pozemku 591 se nachází hnojiště, soud zjišťuje, že areál je oplocen, ale na hodně částech oplocení není funkční“.
Odvolací soud tedy při svém rozhodnutí měl k dispozici označené listinné důkazy, včetně protokolu o místním šetření, při němž soud prvního stupně i pořídil fotodokumentaci, přičemž ve spojení s ortofotomapami zveřejněnými v katastru nemovitostí týkajícími se dané oblasti - stejně jako soud prvního stupně vyšel z toho, že na pozemku parc. č. 1257 (který byl součástí bývalého zemědělského areálu státního statku, jak se ze spisu podává) se nachází zpevněná cesta, kterou posoudil jako veřejnou (účelovou) komunikaci v areálu, v němž se (kromě pozemků žalobkyni již vydaných) nacházejí objekty a pozemky využívané třetími osobami k podnikání, resp. pozemky ve vlastnictví České republiky - Státního pozemkového úřadu.
Na odklon od judikatury nelze usuzovat ani z dovolatelčina poukazu na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2793/2009, který na zasedání občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu dne 12. 10. 2011 nebyl přijat k uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, přičemž pozdější judikatura dovolacího soudu nadále setrvala na shora uvedených právních závěrech (srov. kromě výše uvedených rozhodnutí např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1433/2015, v němž dovolací soud připomněl shora zastávané teze). Dále dovolatelkou odkazovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1802/2010, se týkal situace, kdy odvolací soud neprovedl důkazy výslechy všech svědků, na nichž soud prvního stupně založil závěr o skutkovém stavu věci. Obdobnou situaci pak dovolací soud řešil i v rozsudku ze dne 31. 8. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2163/2010. Přiléhavost pak zcela postrádá poukaz dovolatelky na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2021, sp. zn. 30 Cdo 971/2021, kterým dovolací soud zastavil dovolací řízení pro nezaplacení soudního poplatku za dovolání. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 8. 2010, sp. zn. 33 Cdo 232/2008, který dovolatelka v dovolání dále označila, neexistuje.
Protože dovolání žalobkyně není podle §237 o. s. ř. přípustné, Nejvyšší soud je podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a kdy náklady České republiky jako účastnice řízení představuje paušální náhrada (za podání vyjádření k dovolání) ve výši 300 Kč (§2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle §151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle §89a exekučního řádu).
Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu - vydaná po 1. lednu 2001 - jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz , rozhodnutí Ústavního soudu na www.usoud.cz
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. 10. 2021
JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu