ECLI:CZ:NS:2021:28.CDO.2731.2021.1
sp. zn. 28 Cdo 2731/2021-928
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Olgy Puškinové a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobců a) Z. B. , narozené dne XY, bytem XY, b) M. U. , narozeného dne XY, bytem v XY, c) J. U. , narozeného dne XY, bytem XY, d) Z. Š. , narozené dne XY, bytem XY, e) M. U. , narozeného dne XY, bytem XY, f) M. U. , narozeného dne XY, bytem, všech zastoupených Mgr. Martinem Mládkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Ostrovní 2064/5, proti žalované České republice - Státnímu pozemkovému úřadu , se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, IČO 01312774, zastoupené JUDr. Janem Brodcem, LL.M., Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 2, Rubešova 162/8, o převod náhradních pozemků, vedené u Okresního soudu v Kutné Hoře pod sp. zn. 7 C 230/2018, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 20. dubna 2021, č. j. 22 Co 231/2020-875, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit na náhradě nákladů dovolacího řízení každému ze žalobců a) a b) částku 1.706,10 Kč a každému ze žalobců c) až f) částku 5.113,50 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Martina Mládka, advokáta se sídlem v Praze 1, Ostrovní 2064/5.
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze k odvolání žalované - poté, co usnesením ze dne 20. 4. 2021, č. j. 22 Co 231/2020-866, připustil změnu žaloby (ohledně výše id. podílů připadajících na každého ze žalobců na náhradních pozemcích) - výrokem I. rozsudku ze dne 20. 4. 2021, č. j. 22 Co 231/2020-875, rozsudek Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 30. 7. 2020, č. j. 7 C 230/2018-742, ve znění opravného usnesení ze dne 29. 10. 2020, č. j. 7 C 230/2018-828, změnil ve výroku III. tak, že žalobu o nahrazení projevu vůle žalované uzavřít s žalobci smlouvu o bezúplatném převodu pozemku parc. č. XY v k. ú. a obci XY, zamítl, a tak, že nahradil projev vůle žalované uzavřít se žalobci smlouvu (ve specifikovaném znění) o bezúplatném převodu pozemků parc. č. XY a č. XY v k. ú. XY, obec XY, parc. č. XY v k. ú. XY, obec XY, parc. č. XY, oddělený od pozemku parc. č. XY v k. ú. XY, obec XY, na základě geometrického plánu č. 586-89/2019 vyhotoveného Ing. Čestmírem Kociánem, který je nedílnou součástí rozsudku, parc. č. XY v k. ú. a obci XY, parc. č. XY, č. XY a č. XY v k. ú. a obci XY, parc. č. XY v k. ú. a obci XY, parc. č. XY v k. ú. XY, obec XY, a parc. č. XY, oddělený od pozemku parc. č. XY v k. ú. a obci XY, na základě geometrického plánu č. 160-88/2019, vyhotoveného Ing. Čestmírem Kociánem, který je nedílnou součástí rozsudku, ve vlastnictví státu, podle §11a zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“), do jejich podílového spoluvlastnictví, a to žalobkyni a) v rozsahu id. 1/30, žalobci b) v rozsahu id. 1/30, žalobci c) v rozsahu id. 7/30, žalobkyni d) v rozsahu id. 7/30, žalobci e) v rozsahu id. 7/30 a žalobci f) v rozsahu id. 7/30, jako pozemků náhradních s tím, že výše uspokojeného restitučního nároku žalobců a) a b) činí 14.710 Kč a žalobců c) až f) činí 102.969 Kč; dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výroky II. a III.).
Soudy obou stupňů vyšly ze zjištění, že všichni žalobci jsou osobami oprávněnými dle §4 zákona o půdě a domáhají se vydání náhradních pozemků za pozemky odňaté, jejichž naturální restituci brání zákonem o půdě předvídané překážky (§11a odst. 1 zákona o půdě), a to na základě celkem třinácti správních rozhodnutí, resp. žalobci a) a b) jen na základě rozhodnutí Ministerstva zemědělství - Pozemkového úřadu Praha ze dne 15. 11. 2011, č. j. PÚ 674/11, jímž všem žalobcům nebyla vydána část parcely PK č. XY role o výměře 13.485 m2 v k. ú. XY pro překážku zastavěnosti, kterýžto pozemek přešel na stát ke dni 1. 1. 1950 dle zákona č. 46/1948 Sb., o nové pozemkové reformě. Protože soudy shledaly dosavadní postup žalované ve vztahu k žalobcům liknavým pro dlouhodobé neplnění její povinnosti vypořádat nárok na vydání náhradních pozemků, jakož i pro faktické vyloučení žalobců z možné účasti ve veřejných nabídkách v důsledku nesprávného ocenění restitučního nároku žalobců žalovanou, vyhověly požadavku uspokojit restituční nárok žalobců mimo zákonem předpokládaný postup a nahradily projev vůle žalované k uzavření smlouvy o bezúplatném převodu předmětných pozemků do jejich podílového spoluvlastnictví. Pokud jde o výši restitučních nároků žalobců vyplývajících z označeného rozhodnutí správního orgánu, ztotožnil se odvolací soud se závěrem o stavební povaze odňatého pozemku, který byl přijat soudy obou stupňů v předchozím řízení vedeném u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 10 C 65/2018, jež se týkalo restitučního nároku žalobců a) a b), jakož i se závěrem, že stran ocenění tohoto pozemku se neuplatní srážky dle přílohy 7 vyhlášky č. 182/1988 Sb., ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb., o cenách staveb, pozemků, trvalých porostů, úhradách za zřízení práva osobního užívání pozemků a náhradách za dočasné užívání pozemků (dále jen „oceňovací vyhláška“), přičemž v tomto ohledu vyšel ze znaleckého posudku znalkyně prof. Ing. Renáty Schneiderové Heralové, Ph.D., předloženého žalobci (v obou řízeních), a z její výpovědi před odvolacím soudem v předchozím řízení, a nikoliv z oponentního znaleckého posudku znaleckého ústavu Grant Thornton Valuations, a.s., předloženého žalovanou (v němž byly aplikovány srážky dle přílohy 7 oceňovací vyhlášky), jehož zpracovatelka byla v předchozím řízení taktéž vyslechnuta. Odvolací soud uzavřel, že hodnota všech žalobci vybraných náhradních pozemků nepřekročí hodnotu nevydané části označeného pozemku a všech ostatních nevydaných pozemků. K přečerpání restitučního nároku nedojde ani u žalobců a) a b), jak žalovaná namítala v odvolání, pakliže ke dni rozhodnutí odvolacího soudu činil zůstatek nároku každého z nich částku 18.277,45 Kč a v daném řízení byl uspokojen do výše 14.710 Kč.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci, jehož přípustnost ve smyslu §237 o. s. ř. spatřuje v tom, že závisí jednak na vyřešení otázky procesního práva, a to a) „nutnosti provedení výslechu znalců a nemožnosti a nevhodnosti pouhého převzetí závěrů z jiného rozhodnutí, ve kterém byly tyto výslechy provedeny“, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a dále otázky b) „možnosti vydání pouze částí pozemků, které mají vzniknout na základě žalobci předložených geometrických plánů, a to pouze dle rozhodnutí soudu, nikoli dle zákonem předvídaného postupu pro dělení pozemků (odvolací soud sice rozhodl v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu, nicméně v rozporu s rozhodovací praxí Ústavního soudu a judikaturu je dle názoru žalované třeba sjednotit)“.
K otázce ad a) dovolatelka namítá, že minimálně ve vztahu k žalobcům a) a b) bylo nutné vyslechnout znalkyni prof. Ing. Renátu Schneiderovou Heralovou, Ph.D., která zpracovala znalecký posudek předložený žalobci, a zpracovatelku oponentního znaleckého posudku znaleckého ústavu Grant Thornton Valuations, a.s. jí předloženého, jelikož u těchto žalobců došlo prvostupňovým rozsudkem k přečerpání jejich zbylého restitučního nároku dle znaleckého posudku, oponentního znaleckého posudku, jakož i dle tvrzení žalované, a že ani po připuštění změny žaloby odvolacím soudem tak, že byla změněna výše id. podílů připadajících na každého ze žalobců na náhradních pozemcích, byl zbylý restituční nárok žalobců a) a b) přečerpán jak podle tvrzení žalované, tak podle oponentního znaleckého posudku. Odvolací soud měl proto zjistit přesnou výši zbylého restitučního nároku těchto žalobců. Odkázal-li však odvolací soud pouze na řízení vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 10 C 165/2018, jehož účastníky byli žalobci a) a b) a v jehož průběhu byl proveden výslech „znalkyně“ i „oponentního znalce“, postupoval v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu (konkrétně s rozhodnutími ze dne 10. 11. 2015, sp. zn. 21 Cdo 4543/2014, a ze dne 28. 3. 2012, sp. zn. 22 Cdo 4452/2010, ze dne 10. 3. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5138/2014, ze dne 6. 8. 2015, sp. zn. 21 Cdo 2784/2014 a ze dne 2. 12. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3889/2014), a napadený rozsudek tudíž „zatížil vadou v podobě nesprávného právního posouzení“, jelikož důkaz znaleckým posudkem je primárně založen na prvku ústnosti (viz rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3470/15).
K otázce ad b) dovolatelka s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 5. 1. 2021, sp. zn. III. ÚS 3804/19, namítá, že bez jejího souhlasu s dělením pozemku (v návrhu na zahájení územního řízení o dělení pozemku), a bez souhlasného územního rozhodnutí stavebního úřadu o dělení pozemku nebo bez souhlasného sdělení stavebního úřadu vydaného namísto územního rozhodnutí nejsou soudy oprávněny restituentům převést část pozemku vymezenou geometrickým plánem. Vzhledem k tomu neměl být žalobcům vydán pozemek parc. č. XY, oddělený od pozemku parc. č. XY v k. ú. XY, obec XY, na základě geometrického plánu č. 586-89/2019, vyhotoveného Ing. Čestmírem Kociánem, a pozemek parc. č. XY, oddělený od pozemku parc. č. XY v k. ú. a obci XY, na základě geometrického plánu č. 160-88/2019, vyhotoveného Ing. Čestmírem Kociánem.
Dále dovolatelka napadla i výroky rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Navrhla, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, a dále aby odložil právní moc a vykonatelnost napadeného rozsudku.
Žalobci se v podrobném písemném vyjádření k dovolání ztotožnili s rozsudkem odvolacího soudu a navrhli, aby dovolání bylo odmítnuto pro nepřípustnost, popř. aby bylo jako nedůvodné zamítnuto. Uvedli, že dovolatelkou citované rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 4543/2014 se od souzené věci odlišuje zejména tím, že oba znalecké posudky byly již dříve zkoumány (a to i v rámci dovolacího řízení vedeného pod sp. zn. 28 Cdo 1969/2020) a že oba znalci již byli ve věci vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 10 C 65/2018 (u odvolacího soudu pod sp. zn. 27 Co 294/2019) vyslechnuti odvolacím soudem, přičemž poukázali na to, že dovolací soud se v usnesení ze dne 8. 7. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1969/2020, otázkou konfliktu předložených znaleckých posudků přímo zabýval a rovněž se vypořádal s otázkou aplikace srážek ve smyslu přílohy č. 7 oceňovací vyhlášky.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) - dále jen „o. s. ř.“. Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou (žalovanou), zastoupenou advokátem, dospěl k závěru, že dovolání není podle §237 a podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení dovolatelem vymezené otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Podle §241a odst. 1 o. s. ř. pak platí, že dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
K otázce ad a): Je především třeba zdůraznit, že výtka žalované, že odvolací soud měl zjistit přesnou výši zbylého restitučního nároku žalobců a) a b) je zcela lichá, neboť ten ji (jakožto předběžnou otázku) zcela přesně vyčíslil, jak z odůvodnění jeho rozhodnutí vyplývá. Žalovaná pak v dovolání řešení této předběžné otázky nezpochybnila konkrétními námitkami, jen znovu opakuje, že došlo k přečerpání restitučního nároku těchto žalobců.
Jak vyplývá z obsahu spisu, námitkami žalované, že rozsudkem soudu prvního stupně „byly u žalobců a) a b) přečerpány jejich restituční nároky“, se odvolací soud podrobně zabýval (viz bod 47. odůvodnění jeho rozsudku). Poukázal přitom na to, že ohledně nevydané části pozemku PK č. XY (role) v k. ú. XY, obec XY, na základě totožného rozhodnutí správního orgánu (Ministerstva zemědělství - Pozemkového úřadu Praha, ze dne 15. 11. 2011, č. j. PÚ 674/11) v rámci obdobného sporu stejných účastníků řízení vedeného u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 10 C 65/2018 vycházely soudy obou stupňů při jeho ocenění ze znaleckého posudku znalkyně prof. Ing. Renáty Schneiderové Heralové, Ph.D., a z jejího výslechu před soudem, který shledaly relevantním a správným. S tímto závěrem se odvolací soud v dané věci ztotožnil, jelikož bylo zjištěno, že pozemek byl územně plánovací dokumentací již delší dobu začleněn do ploch určených pro uskutečnění průmyslové výstavby, v rámci které byla plánována i výstavba komunikací a inženýrských sítí - odpadu, vodovodu a elektřiny, přičemž neshledal ani důvody pro srážku podle položky č. 1 přílohy, když XY jako část obce XY, byly stavebně srostlé s hlavním městem XY. Zdůraznil, že z regulačních plánů a ortofotomap, které byly zohledněny ve znaleckém posudku, plyne, že se jednalo o zástavbu navazující na již existující zástavbu. Odvolací soud proto uzavřel, že nevydaná část pozemku byla správně oceněna jako stavební podle §14 odst. 1 oceňovací vyhlášky bez použití srážek dle přílohy č. 7 oceňovací vyhlášky, že tento závěr byl pravomocně vyjádřen již v předchozím soudním řízení a že z pohledu §13 o. z. nezjistil žádné okolnosti, pro které by mělo být ocenění nároku ze správního rozhodnutí posouzeno odlišně.
Je tedy logické, že odvolací soud v posuzované věci po provedeném dokazování a po zhodnocení důkazů (§132 o. s. ř.) - za zjištěného skutkového stavu - i s ohledem na zásadu hospodárnosti řízení již neprováděl výslech obou znalkyň, jelikož otázku (ne)aplikace srážek z ceny části nevydaného pozemku dle přílohy č. 7 oceňovací vyhlášky již nebylo možno objasnit více, než jak se stalo znaleckým posudkem znalkyně prof. Ing. Renáty Schneiderové Heralové, Ph.D., a jejím výslechem před odvolacím soudem dne 13. 2. 2020 v předchozím řízení, jemuž ostatně byla přítomna advokátka Mgr. Lucie Kačerová na základě substituční plné moci udělené jí zástupcem žalované advokátem JUDr. Janem Brodcem, LL.M., Ph.D., přičemž znalkyně podrobně odpověděla na všechny její dotazy.
Otázkou ocenění nevydané části shora označeného pozemku se zabýval i Nejvyšší soud v předchozím usnesení ze dne 8. 7. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1969/2020, na základě dovolání podaného žalovanou ve shora uvedené věci, jímž aproboval závěr odvolacího soudu založený na zjištění, že tato část pozemku byla určena k pozdější výstavbě továrny a pozemní komunikace v XY, jež byla posléze nepochybně napojena na veškeré inženýrské sítě, pročež pro aplikaci srážek ve smyslu přílohy č. 7 uvedené vyhlášky zjevně nebylo místa. Dále dovolací soud dovodil, že odvolacímu soudu přitom nelze vytknout, že by se kritérii při hodnocení znaleckých posudků předložených účastníky v projednávané věci neřídil, jestliže se v odůvodnění svého rozhodnutí podrobně zabýval hodnocením těchto znaleckých posudků a přesvědčivě odůvodnil, proč vycházel z dovolatelkou napadaného znaleckého posudku a nikoli z dovolatelkou předloženého posudku znaleckého ústavu Grant Thornton Valuations, a. s., přičemž z uvedeného je zjevné, že odvolací soud (byť implicitně) považoval znalecký posudek vypracovaný prof. Ing. Renátou Schneiderovou Heralovou, Ph.D., za úplný, logický a souladný s ostatními důkazy.
Jak správně dovodil již odvolací soud, žalobci a) a b) tak měli i v daném řízení legitimní očekávání, že soudem bude uvedená předběžná otázka posouzena stejně (k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2008, sp. zn. II. ÚS 2742/07, a přiměřeně též jeho nález ze dne 29. 8. 2006, sp. zn. I. ÚS 398/04, a dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3595/2018). Dále srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 1687/17, v němž zdůraznil, „že z pohledu účastníka řízení je poukaz na předchozí relevantní rozhodnutí soudu v obdobné věci zásadním argumentem, který má potenci daný spor rozhodnout (např. nález ze dne 24. 11. 2016 sp. zn. II. ÚS 2588/16, bod 12)“, a že „soud nemůže ignorovat argument účastníka řízení, kterým odkazuje na předchozí pravomocné soudní rozhodnutí ohledně shodné právní otázky, ale musí se s tímto zásadním argumentem ve svém odůvodnění náležitě vypořádat, jak to plyne ze zásady právního státu podle čl. 1 odst. 1 Ústavy, ale i jak mu to konečně ukládá nyní již výslovně §13 o. z.“.
V dané věci se tak z uvedených důvodů s ohledem na zásadu volného hodnocení důkazů (§132 o. s. ř.), která platí i pro odvolací řízení (§211 o. s. ř.), jakož i s ohledem na zásadu hospodárnosti řízení, neuplatní závěry uvedené v dovolatelkou odkazovaných rozhodnutích Nejvyššího soudu, neboť byly splněny předpoklady pro výjimečné upuštění od výslechu obou znalkyň (k tomu srov. §127 odst. 1 větu pátou o. s. ř.), byť to odvolací soud v odůvodnění napadeného rozsudku výslovně neuvedl. Je možno poukázat i na §125 o. s. ř., který vypočítává některé důkazní prostředky, tento výčet však nemá uzavřenou, ale demonstrativní povahu. Za důkazní prostředek tak mohou sloužit všechny prostředky, jimiž lze zjistit stav věci. Tím se rozumí „všechny prostředky, které o realitě rozhodné pro rozhodnutí věcí podávají závažnou zprávu“ (srov. Fiala in Handl, Rubeš: Občanský soudní řád. Komentář. I. díl, s. 572). Takovým dalším důkazním prostředkem může být kupř. jiný soudní spis. V posuzované věci je součástí spisu i předchozí rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 20. 2. 2020, č. j. 27 Co 294/2019-628, vydaný ve věci žalobců a) a b) proti žalované o převod náhradních pozemků na základě stejného rozhodnutí správního orgánu, jakož i protokol o jednání před tímto odvolacím soudem ze dne 13. 2. 2020, při němž byly obě znalkyně vyslechnuty, a jemuž byla přítomna advokátka Mgr. Lucie Kačerová na základě substituční plné moci udělené jí zástupcem žalované advokátem JUDr. Janem Brodcem, LL.M., Ph.D.
Hodlala-li žalovaná svými námitkami zpochybnit i zbývající výši restitučních nároků žalobců c) až f), pak za situace, kdy tyto nároky nejsou zdaleka vyčerpány ani na základě jí předloženého oponentního znaleckého posudku (dle nějž hodnota zbývajících restitučních nároků všech žalobců nečiní 105.372,15 Kč, jak je evidovala žalovaná, nýbrž 7.907.095,37 Kč), přičemž v daném řízení byl restituční nárok každého ze žalobců c) až f) uspokojen ve výši 102.969 Kč převodem náhradních pozemků do jejich podílového spoluvlastnictví, pak vyřešení otázky přesného ocenění výše zbývajících restitučních nároků těchto žalobců nemá na výsledku tohoto řízení, jež závisí toliko na posouzení podmínek, za nichž lze žalované uložit, aby na tyto žalobce za účelem částečného uspokojení jejich restitučních nároků převedla jimi vybrané náhradní pozemky, žádný vliv. Otázka aktuální zbývající výše restitučních nároků žalobců c) až f) by mohla být významná toliko v případě sporu o určení výše restitučních nároků nebo v řízení o nahrazení projevu vůle k převodu dalšího náhradního pozemku či v řízení o jiném způsobu uspokojení zbývajících restitučních nároků těchto žalobců (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2288/2018 , a ze dne 26. 3. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4608/2018, na která již přiléhavě poukázal odvolací soud v bodu 48. odůvodnění napadeného rozsudku, popř. usnesení téhož soudu ze dne 28. 4. 2021, sp. zn. 28 Cdo 979/2021).
Otázka formulovaná dovolatelkou ad a) z uvedených důvodů přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá.
K otázce dovolatelky ad b):
Podle dikce §237 o. s. ř. je jedním z předpokladů přípustnosti dovolání skutečnost, že na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva napadené rozhodnutí odvolacího soudu závistí, tedy že odvolacím soudem vyřešená právní otázka je pro jeho rozhodnutí určující (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sp. zn. 29 NSČR 53/2013, v němž zdůraznil, že dovolání není podle §237 o. s. ř. přípustné, jestliže dovolatel jako jeho důvod přípustnosti dovolacímu soudu předestírá otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí).
Dovolatelkou formulovaná otázka ad b), jež by podle jejího mínění měla zakládat přípustnost dovolání, kritéria stanovená v §237 o. s. ř. nesplňuje, neboť na jejím řešení rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí ani nespočívá, jelikož ji odvolací soud neřešil.
Již nad rámec nepřípustného dovolání k otázce dovolatelky ad b) lze jen dodat, že právní posouzení otázky přípustnosti vymezení části pozemkové parcely (pomocí geometrického plánu) za účelem uspokojení restitučního nároku žalobců napadeným rozsudkem odvolacího soudu je bezezbytku konformní s judikatorními závěry dovolacího soudu (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4144/2018, a ze dne 31. 3. 2020, sp. zn. 28 Cdo 809/2020, a dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2021, sp. zn. 28 Cdo 509/2021, jímž byly se zaměřením na výklad §82 odst. 3 stavebního zákona rozvinuty závěry přijaté dosavadní judikaturou Nejvyššího soudu právě se zřetelem na argumentaci obsaženou v odůvodnění dovolatelkou citovaného nálezu Ústavního soudu ze dne 5. 1. 2021, sp. zn. III. ÚS 3804/19, nebo též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2021, sp. zn. 28 Cdo 979/2021, a rozsudky téhož soudu ze dne 7. 7. 2021, sp. zn. 28 Cdo 1520/2021, a ze dne 20. 8. 2021, sp. zn. 28 Cdo 2128/2021). Ostatně Ústavní soud v nálezu ze dne 25. 10. 2021, sp. zn. II. ÚS 1778/21, na základě stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 12. 10. 2021, sp. zn. Pl. ÚS-st. 54/21, překonal právní názor vyjádřený v nálezu ze dne 5. 1. 2021, sp. zn. III. ÚS 3804/19, a dospěl k tomuto závěru: „Rozhodnou-li obecné soudy v řízení o nahrazení projevu vůle povinné osoby k bezúplatnému převodu náhradního pozemku na oprávněnou osobu podle §11a zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (zákona o půdě), na základě k rozsudku přiloženého geometrického plánu, nepostupují ultra vires, nýbrž poskytují ochranu právu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod“.
Přípustnost dovolání proti výrokům rozsudku odvolacího soudu, jimiž bylo rozhodnuto o nákladech řízení před soudy obou stupňů, je vyloučena §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
Nejvyšší soud z uvedených důvodů dovolání žalované podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
V situaci, kdy Nejvyšší soud v přiměřené lhůtě rozhodl o dovolání žalované, nebylo již samostatně rozhodováno o jejím návrhu na odklad právní moci a vykonatelnosti napadeného rozhodnutí [§243 písm. a) a b) o. s. ř.], jenž tak sdílí osud (nepřípustného) dovolání (k ústavní konformitě takového postupu srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydaná po 1. lednu 2001, jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz , a rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách nalus.usoud.cz.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 9. 11. 2021
JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu