ECLI:CZ:NS:2021:28.CDO.313.2020.1
sp. zn. 28 Cdo 313/2020-1445
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a JUDr. Olgy Puškinové v právní věci žalobkyně J. K., narozené XY, bytem XY, Rakouská republika, zastoupené JUDr. Romanem Heydukem, advokátem se sídlem v Brně, Jaselská 206/27, za účasti: 1) Lesy České republiky, s. p., se sídlem v Hradci Králové, Přemyslova 1106/19, identifikační číslo osoby: 42196451, 2) Česká republika - Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových , se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, identifikační číslo osoby: 69797111, 3) Krajská správa silnic Libereckého kraje, příspěvková organizace, se sídlem v Liberci, České mládeže 632/32, identifikační číslo osoby: 70946078, zastoupená Mgr. Vlastimilem Škodou, advokátem se sídlem v Děčíně, Řetězová 195/2, 4) Národní památkový ústav, státní příspěvková organizace, se sídlem v Praze 1, Valdštejnské náměstí 162/3, identifikační číslo osoby: 75032333, zastoupená JUDr. Josefem Mackem, advokátem se sídlem v Jablonci nad Nisou, Mšenská 3987/62, 5) Správa železnic, státní organizace, se sídlem v Praze 1, Dlážděná 1003/7, identifikační číslo osoby: 70994234, 6) Tělovýchovná jednota Turnov, z. s., se sídlem v Turnově, Skálova 207, identifikační číslo osoby: 15045528, 7) město Turnov, se sídlem v Turnově, Antonína Dvořáka 335, identifikační číslo osoby: 00276227, zastoupené Mgr. Františkem Jarošem, advokátem se sídlem v Turnově, Antonína Dvořáka 287, 8) Tělocvičná jednota Sokol Turnov, se sídlem v Turnově, Skálova 540, 9) Česká republika – Státní pozemkový úřad, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, identifikační číslo osoby: 01312774, 10) Zemědělské družstvo Český ráj Všeň v likvidaci, se sídlem ve Všeni 124, identifikační číslo osoby: 00129151, 11) Strojní a traktorové stanice, odštěpný závod Turnov, odštěpný závod, se sídlem Turnov, Hrubý Rohozec, identifikační číslo osoby: 15043347, za vedlejšího účastenství na straně dalších účastníků řízení: MJ Trust s. r. o., se sídlem Turnov, Vesecko 484, identifikační číslo osoby: 08310297, zastoupená JUDr. Martinem Mikyskou, advokátem se sídlem v Malé Skále 397, HELIOS-OKNA, spol. s r. o., se sídlem Daliměřice 480, identifikační číslo osoby: 15043088, zastoupená Mgr. Pavlem Vernerem, advokátem se sídlem v Turnově, Palackého 211, Ředitelství silnic a dálnic ČR, státní příspěvková organizace, se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 546/56, identifikační číslo osoby: 65993390, KADLEC, s. r. o., se sídlem Vesec 42, identifikační číslo osoby: 49287257, zastoupená Mgr. Františkem Jarošem, advokátem se sídlem v Turnově, Antonína Dvořáka 287, o žalobě podle části páté občanského soudního řádu – o nahrazení rozhodnutí Ministerstva zemědělství - Pozemkového úřadu Semily ze dne 19. března 2003, č. j. PÚ – 1244/92, vedené u Okresního soudu v Semilech pod sp. zn. 8 C 459/2004, o dovoláních Lesů České republiky, s. p., města Turnov, České republiky – Státního pozemkového úřadu a Národního památkového ústavu, státní příspěvkové organizace, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. června 2019, č. j. 30 Co 1/2018-1220, takto:
I.) Dovolání Národního památkového ústavu, státní příspěvkové organizace, se odmítá.
II.) Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. června 2019, č. j. 30 Co 1/2018-1220, a rozsudek Okresního soudu v Semilech ze dne 12. září 2017, č. j. 8 C 459/2004-997, se ruší a věc se vrací Okresnímu soudu v Semilech k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I.
Skutkové a právní závěry okresního soudu a krajského soudu
(1) Žalobkyně se žalobou podle části páté občanského soudního řádu podanou u Okresního soudu v Semilech dne 19. 6. 2003 domáhá uspokojení restitučního nároku na vydání majetku konfiskovaného státem na základě dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa (dále „dekret č. 12/1945 Sb.“), původnímu vlastníkovi a právnímu předchůdci žalobkyně, K. D. F. W. (dále také „právní předchůdce žalobkyně“), a navrhuje, aby bylo rozhodnutím soudu nahrazeno rozhodnutí Ministerstva zemědělství – Pozemkového úřadu Semily ze dne 19. 3. 2003, č. j. PÚ-1244/92, jímž bylo určeno, že žalobkyně není vlastnictví nemovitých věcí (pozemků) označených v přílohách č. 1 a č. 2 rozhodnutí.
(2) Krajský soud v Hradci Králové (dále „odvolací soud“) k odvolání města Turnov, České republiky – Státního pozemkového úřadu, Národního památkového ústavu, státní příspěvkové organizace a České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových a vedlejších účastníků na straně dalších účastníků řízení, a to obchodní korporace KADLEC, s. r. o. a Ředitelství silnic a dálnic ČR, státní příspěvkové organizace, rozsudkem ze dne 18. 6. 2019, č. j. 30 Co 1/2018-1220, potvrdil mezitímní rozsudek Okresního soudu v Semilech (dále „soud prvního stupně“) ze dne 12. 9. 2017, č. j. 8 C 459/2004-997, jímž bylo rozhodnuto, že „K. D. F. W. byl oprávněnou osobou podle §2 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb., kterým se upravují některé otázky související se zákonem č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku“.
(3) Soudy obou stupňů se v řízeních před nimi probíhajících soustředily jak při zjišťování skutkového stavu věci, tak i při jeho právním posouzení výlučně na řešení otázky, zda právní předchůdce žalobkyně byl oprávněnou osobou ve smyslu ustanovení §2 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb., kterým se upravují některé otázky související se zákonem č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění zákona č. 93/1992 Sb. (dále „zákon č. 243/1992 Sb.“). S poukazem na nález Ústavního soudu ze dne 13. 6. 2001, sp. zn. II. ÚS 326/98 (zmíněný nález, stejně jako dále uvedená rozhodnutí Ústavního soudu, je přístupný na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz ), shledaly, že právní předchůdce žalobkyně nepozbyl státní občanství podle ústavního dekretu prezidenta republiky č. 33/1945 Sb., o úpravě československého státního občanství osob národnosti německé a maďarské, ve znění účinném do 8. 6. 1949 (dále „dekret č. 33/1945 Sb.“), neboť získal osvědčení o zachování československého státního občanství ze dne 16. 12. 1947; státního občanství se vzdal na základě vlastní žádosti ze dne 26. 2. 1949 a k jeho znovunabytí došlo dne 25. 8. 1992. Námitky zpochybňující rozhodnutí o vystavení Osvědčení o zachování československého státního občanství ze dne 16. 12. 1947 považovaly za nedůvodné. Konstatovaly proto, že podmínka zachování československého státního občanství zakotvená v ustanovení §2 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb. (slovy zákona „nabytí občanství zpět“) byla v případě právního předchůdce žalobkyně splněna. Ohledně dalšího předpokladu stanoveného v ustanovení §2 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb., a to neprovinění se proti československému státu, dospěly s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2008, sp. zn. 28 Cdo 4419/2007 (označený rozsudek, stejně jako dále citovaná rozhodnutí dovolacího soudu, je přístupný na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz ) , k závěru, že v rozhodnutí o zachování státního občanství podle dekretu č. 33/1945 Sb. je již obsažen pozitivní závěr o neprovinění se žadatele proti československému státu ve smyslu ustanovení §2 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb. Odvolací soud zvláště akcentoval, že judikaturu Nejvyššího soudu nelze nerespektovat a vymezovat se vůči ní. Ve shodě se soudem prvního stupně tak uzavřel, že K. D. F. W. byl oprávněnou osobou podle ustanovení §2 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb.
II.
Dovolání a vyjádření k dovolání
(4) Proti rozsudku odvolacího soudu podal dovolání státní podnik Lesy České republiky, s. p. [dále „dovolatel 1)“]. Má za to, že dovolání je přípustné ve smyslu ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“), neboť otázka splnění zákonné podmínky neprovinění se K. D. F. W. proti československému státu ve smyslu ustanovení §2 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb., jež byla Nejvyšším soudem řešena v rozsudku ze dne 12. 6. 2008, sp. zn. 28 Cdo 4419/2007, má být dovolacím soudem posouzena jinak. Nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, jenž rozhodoval v kontextu citovaného rozsudku dovolacího soudu, podle kterého je v rozhodnutí o zachování státního občanství podle ustanovení §2 dekretu č. 33/1945 Sb. již obsažen pozitivní závěr o neprovinění se žadatele proti československému státu ve smyslu ustanovení §2 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb. Vyjadřuje přesvědčení, že zákonodárce v ustanovení §2 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb. vymezil podmínku zachování československého občanství a podmínku neprovinění se proti československému státu jako dvě samostatné podmínky, a tudíž při posuzování oprávněnosti žadatele o restituci musí být zkoumáno a prokázáno naplnění každé z těchto podmínek zvlášť, přičemž pro závěr o oprávněnosti nároku musí být uvedené předpoklady splněny kumulativně. V této souvislosti poukazuje i na okolnosti provázející vydání osvědčení o zachování československého státního občanství Ministerstva vnitra ze dne 16. 12. 1947, jimiž je zpochybňována i jeho pravost. Připomíná přitom s odkazem na usnesení Ústavního soudu ze dne 31. 10. 2000, sp. zn. I. ÚS 479/99, že o rozsahu a podmínkách restituce může být soudy rozhodováno jen v mezích restitučních zákonů. Dále uvádí, že provedené důkazy jednoznačně prokazují, že právní předchůdce žalobkyně zradil československý stát v období let 1938 až 1945, pročež není naplněna zákonná podmínka „neprovinění se“ ve smyslu ustanovení §2 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb. Se zřetelem k závěrům nálezu Ústavního soudu ze dne 16. 12. 2004, sp. zn. III. ÚS 107/04, považuje za překvapující především hodnocení důkazu označeného jako „Dotazník ke stanovení německé národní příslušnosti“ neboli „Fragebogen“. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že K. D. F. W. nebyl oprávněnou osobou podle ustanovení §2 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb., popřípadě aby rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
(5) Rozsudek odvolacího soudu napadl dále dovoláním Národní památkový ústav, státní příspěvková organizace [dále „dovolatel 4)“]. Uvedl, že odvolací soud v rozporu s ustanovením §1 dekretu č. 12/1945 Sb. určil, že K. D. F. W. je oprávněnou osobou podle ustanovení §2 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb. Domnívá se, že existuje důvod pro předložení návrhu Ústavnímu soudu podle ustanovení §109 odst. 1 písm. c) o. s. ř. na přezkoumání souladu ustanovení §2 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb. a „příslušných částí zákona č. 93/1992 Sb.“ s ústavním pořádkem České republiky. Podle názoru dovolatele 4) nelze aktivní účast v boji za zachování celistvosti a osvobození Československé republiky dle ustanovení §1 odst. 2 dekretu č. 12/1945 Sb. nahradit pouhým neproviněním se proti československému státu a případným zpětným nabytím občanství dle zákona č. 243/1992 Sb. a zákona č. 93/1992 Sb. Nadto zdůrazňuje, že K. D. F. W. řádně neuplatnil právo na zrušení konfiskace dle ustanovení §9 zákona č. 128/1946 Sb., o neplatnosti některých majetkově-právních jednání z doby nesvobody a o nárocích z této neplatnosti a z jiných zásahů do majetku vzcházejících (dále „zákon č. 128/1946 Sb.“), a proto nemohlo dojít ke vzniku nároku na odškodnění ve smyslu ustanovení §2 odst. 2 zákona č. 243/1992 Sb. Dále s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 16. 12. 2004, sp. zn. III. ÚS 107/04, upozorňuje na bagatelizaci v řízení předložených důkazů ze strany odvolacího soudu, a to zejména dotazníku „Fragebogen“. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
(6) Proti rozsudku odvolacího soudu brojí dovoláním dále město Turnov [dále „dovolatel 7)“]. Předně namítá, že řízení je zatíženo procesními vadami. Dle mínění dovolatele 7) totiž není zřejmé, z jakého konkrétního návrhu na zahájení správního řízení soudy v řízení podle části páté občanského soudního řádu vychází, jaký typ žaloby byl podán a jaký je předmět řízení, s čímž dle dovolatele souvisí nejasnosti vážící se k řádnému a včasnému zahájení řízení podle části páté občanského soudního řádu, a tudíž i k důvodnosti uplatněného nároku. Navíc poukazuje na odklon odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jelikož mezitímním rozsudkem může být rozhodnuto o základu projednávané věci, nikoli však jen o dílčí sporné právní otázce, a tudíž pro jeho vydání v dané věci nebyly splněny nezbytné podmínky. Dále vyjadřuje přesvědčení, že otázka výkladu ustanovení §2 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb., jež byla v minulosti Nejvyšším soudem řešena v rozsudku ze dne 12. 6. 2008, sp. zn. 28 Cdo 4419/2007, by měla být dovolacím soudem posouzena jinak. Má za to, že při posouzení, zda žalující je podle ustanovení §2 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb. oprávněnou osobou, je třeba vždy přihlédnout - vedle dalších podmínek – i ke splnění podmínky neprovinění se dané osoby proti československému státu. Existenci skutečností podřaditelných pod zákonné kondice upravené citovaným ustanovením měla v poměrech projednávané věci povinnost tvrdit a prokazovat žalobkyně. Soudy nižších stupňů proto pochybily, pokud břemeno tvrzení a břemeno důkazní přenesly na účastníky řízení. Vyzdvihuje rovněž, že v řízení předložené důkazy byly ze strany soudů nižších instancí zlehčovány a dezinterpretovány, přičemž nejmarkantněji se dezinterpretace projevuje v případě důkazu označeného jako „Dotazník ke stanovení německé národní příslušnosti“ neboli „Fragebogen“. Připomíná, že význam tohoto dotazníku byl vyložen v nálezu Ústavního soudu ze dne 16. 12. 2004, sp. zn. III. ÚS 107/04, který dovolatel považuje za závazný i pro soudy v přítomné právní věci. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
(7) Následně účastník řízení 7) dovolání doplnil o podání, v němž dokládá nově zjištěné skutečnosti a důkazní listiny, jimiž je dle jeho názoru zpochybněna věrohodnost důkazních prostředků a odůvodněnost východisek, na nichž spočívá napadené rozhodnutí.
(8) Rozsudek odvolacího soudu dovoláním napadá rovněž Česká republika – Státní pozemkový úřad [dále „dovolatel 9)“]. Přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. spatřuje v potřebě posoudit dovolacím soudem jinak otázku splnění zákonné podmínky neprovinění se právního předchůdce žalobkyně proti československému státu podle ustanovení §2 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb. Oproti názoru Nejvyššího soudu formulovanému v rozsudku ze dne 12. 6. 2008, sp. zn. 28 Cdo 4419/2007, považuje podmínku neprovinění se proti československému státu ve smyslu ustanovení §2 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb. za samostatnou, jejíž naplnění musí být zkoumáno nezávisle na ostatních zákonem kladených podmínkách, a to obzvlášť za situace, kdy pravost a okolnosti vydání osvědčení Ministerstva vnitra ze dne 16. 12. 1947 o zachování státního občanství právního předchůdce žalobkyně vyvolávají pochybnosti. Domnívá se, že odvolací soud reinterpretoval a zlehčoval důkazy svědčící o tom, že K. D. F. W. v době nacistické okupace nezůstal věrný Československé republice. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že K. D. F. W. nebyl oprávněnou osobou podle ustanovení §2 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb., popřípadě, aby rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
(9) Vedlejší účastník, Ředitelství silnic a dálnic ČR, státní příspěvkové organizace, se ve svém vyjádření ztotožnil s argumentací nastíněnou v jednotlivých dovoláních.
(10) K podaným dovoláním se nesouhlasně vyjádřila žalobkyně. Ve vztahu k dovolání dovolatelů 1) a 9) žalobkyně uvedla, že není zřejmé, z čeho dovolatelé dovozují přípustnost svých dovolání. Nadto vyzdvihla, že rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2008, sp. zn. 28 Cdo 4419/2007, byl vydán ve věci, jež se od nyní projednávané kauzy neliší v právním základu věci ani v důkazech, ze kterých bylo v řízení vycházeno. Naopak na nynější případ nelze dle názoru žalobkyně aplikovat závěry formulované v nálezu Ústavního soudu ze dne 16. 12. 2004, sp. zn. III. ÚS 107/04, jelikož citovaný nález byl vydán v restituční věci vedené podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, nikoli podle zákona č. 243/1992 Sb., a navíc v situaci, kdy tehdejší žalobce neprokázal státní občanství, přičemž státní občanství právního předchůdce žalobkyně je nezpochybnitelné. Podotkla, že dovolatelé ostatně nebrojí proti právnímu posouzení věci, nýbrž toliko proti způsobu hodnocení důkazů. Navrhla proto, aby Nejvyšší soud dovolání dovolatelů 1) a 9) odmítl. Rovněž v případě dovolatelů 4) a 7) navrhla dovolacímu soudu odmítnout jejich dovolání, neboť má za to, že zmínění účastníci řízení řádně nevymezili přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř.
(11) Dovolatel 1) podal repliku k vyjádření žalobkyně k jeho dovolání. Tvrzení žalobkyně o formálních vadách dovolání považuje za účelové a domnívá se, že podané dovolání splňuje všechny zákonem požadované náležitosti.
IV.
Náležitosti dovolání a přípustnost dovolání
(12) Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) o dovoláních rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017, neboť dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 18. 6. 2019 (srovnej bod 2., části první článku II. zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony); po zjištění, že dovolání byla podána proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.), že byla podána v zákonné lhůtě oprávněnými osobami – účastníky řízení (§240 odst. 1, věta první, o. s. ř.), za něž jednají pověření zaměstnanci, kteří mají právnické vzdělání [§241 odst. 2 písm. b) o. s. ř.], respektive v případě dovolatelů 4) a 7), že je splněna podmínka povinného zastoupení dovolatelů advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda dovolání dovolatelů 1), 4), 7) a 9) obsahují povinné náležitosti upravené v ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. a zda jsou přípustná (§237 a §245 o. s. ř.).
(13) Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
(14) Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež je rozhodnutím, jímž se končí odvolací řízení, nikoliv rozhodnutím z okruhu usnesení vyjmenovaných v §238a o. s. ř.) je třeba poměřovat ustanovením §237 o. s. ř. (hledisky v něm uvedenými).
(15) Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
(16) Dovolání dovolatele 4) není věcně projednatelné, neboť neobsahuje řádné vymezení některého z důvodu přípustnosti dovolání vymezeného v ustanovení §237 o. s. ř. Tento důvod nelze dovodit ani při benevolentnějším přístupu k podanému dovolání z jeho obsahu. Pouhá kritika právního posouzení věci odvolacím soudem nesená námitkou dovolatele o nezohlednění ustanovení jiného právního předpisu o (přísnějších) podmínkách vynětí majetku z dosahu dekretu č. 12/1945 Sb. přípustnost dovolání nezakládá, neboť jejím prostřednictvím dovolatel nepředkládá k dovolacímu přezkumu žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, která by měla být dovolacím soudem řešena, a tudíž nemůže ani neosvětlovat vztah řešené otázky k judikatuře Nejvyššího soudu.
(17) Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části - jak v dovolání učinil dovolatel 4) - (k náležitostem dovolání srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo body 38. a 39. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS – st. 45/16, jež bylo uveřejněno pod číslem 460/2017 Sb.). Požadavky judikatury dovolacího soudu na řádné vymezení některého z důvodu přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř., přitom plně obstály i v ústavně-právní rovině (i v procesu abstraktní kontroly ústavnosti právních norem).
(18) Z obsahu dovolání dovolatele 4) lze vysledovat argumentaci, podle níž v poměrech projednávané věci soudy obou stupňů aplikovaly ustanovení §2 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb. a právního předchůdce žalobkyně určily oprávněnou osobou k majetku, jenž mu byl konfiskován dekretem č. 12/1945 Sb., bez toho, aby přihlédly ke způsobu, jakým se mohl vlastník majetku konfiskaci bránit přímo postupem podle dekretu č. 12/1945 Sb. Připomenutím ustanovení §1 odst. 2 dekretu č. 12/1945 Sb. a ustanovení §2 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb. a jejich porovnáním dovolatel připomíná, že zákon č. 243/1992 Sb. změkčuje vymezené podmínky pro uznání žadatele oprávněnou osobou a v tomto důsledku aplikace citovaného ustanovení prolamuje „Benešovy dekrety“. Žádá, aby Nejvyšší soud řízení o dovolání podle ustanovení §109 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přerušil a věc předložil Ústavnímu soudu k přezkoumání ústavnosti příslušných částí zákona č. 93/1992 Sb. a ustanovení §2 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb. Dále dovolatel 4) namítá, že provedená konfiskace nebyla ze strany právního předchůdce žalobkyně napadena právně relevantním postupem [dovolatel odkazuje na dekret prezidenta republiky č. 5/1945 Sb., o neplatnosti některých majetko-právních jednání z doby nesvobody a o národní správě majetkových hodnot Němců, Maďarů, zrádců a kolaborantů a některých organisací a ústavů, ve znění pozdějších předpisů (dále „dekret č. 5/1945 Sb.“) a na zákon č. 128/1946 Sb.], a tím se právní předchůdce žalobkyně zbavil možnosti dovolávat se svého práva ve smyslu zákona č. 229/1991 Sb., potažmo zákona č. 243/1992 Sb. Dodává, že ke vzniku nároku na odškodnění podle ustanovení §2 odst. 2 zákona č. 243/1992 Sb. tak nemohlo dojít.
(19) Sluší se k procesnímu návrhu dovolatele 4) na přerušení řízení a předložení věci Ústavnímu soudu k přezkoumání ústavnosti ustanovení §2 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb. připomenout, že se Ústavní soud v řízeních o abstraktní i konkrétní kontrole ústavnosti právních norem opakovaně zabýval i ústavností citovaného ustanovení a vždy dospěl k závěru, že není v rozporu s ústavním pořádkem České republiky (srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 3. 1996, sp. zn. Pl. ÚS 48/95, jenž vztah dekretu č. 12/1945 Sb. a zákona č. 243/1992 Sb. skrze právní úpravu dekretu č. 33/1945 Sb. přímo posuzoval, nález Ústavního soudu ze dne 4. 10. 1995, sp. zn. II. ÚS 22/94, nález Ústavního soudu ze dne 12. 10. 1995, sp. zn. III. ÚS 39/95, nález Ústavního soudu ze dne 20. 2. 1997, sp. zn. III. ÚS 225/96, nebo nález Ústavního soudu ze dne 9. 9. 1999, sp. zn. III. ÚS 202/99). Má-li dovolatel za to, že aplikací ustanovení §2 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb. dochází k prolomení tzv. Benešových dekretů“, pak Ústavní soud sice ve své judikatuře vznik takového stavu připouští, nicméně jeho existenci justifikuje tezí, že „ve vztahu k těmto případům ztráty majetku (pozn. podle dekretů č. 12/1945 Sb. a č. 108/1945 Sb.) došlo k určitému prolomení rozhodného období, přičemž se tak stalo metodou speciálně vymezených znaků oprávněné osoby v §2 zákona ČNR č. 243/1992 Sb., přijatého na základě zmocnění, obsaženého v §7 odst. 2 zákona o půdě. Již sama skutečnost, že restituční vstup před datum 25. 2. 1948 nemá povahu novelizace ustanovení §4 odst. l zákona o půdě - zakotvujícího zmíněné rozhodné období jako princip - ale dochází k němu vydáním zákona ČNR č. 243/1992 Sb., naznačuje, že zákonodárce chápal tento předpis jen jako výjimku související se specifikem dekretů prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. a 108/1945 Sb., jakož i s úpravou podmínek nabývání a pozbývání státního občanství.“ Dále vysvětluje, že „připuštění takové výjimky je třeba chápat jako manifestní projev politické vůle zákonodárce, který však nic nezměnil na zásadě principiálně podmiňovat restituční nároky i nadále existencí zmíněného rozhodného období“ (srovnej nález Ústavního soudu ze dne 13. 5. 1997, sp. zn. Pl. ÚS 43/96, nález Ústavního soudu ze dne 25. 3. 1998, sp. zn. Pl. ÚS 45/97, nebo nález Ústavního soudu ze dne 29. 10. 1997, sp. zn. III. ÚS 170/96). Z citovaných nálezů se rovněž podává konkluze, jež je odpovědí na námitky dovolatele 4) o změkčení podmínek pro posouzení (v poměrech projednávané věci) právního předchůdce žalobkyně coby oprávněné osoby ve smyslu ustanovení §2 odst. 1 zákon č. 243/1992 Sb. Je-li totiž jeho postavení zkoumáno ve spojení s právní úpravou nabývání a pozbývání státního občanství (s podmínkami ustanovení §2 odst. 1 dekretu č. 33/1945 Sb., jehož režim vzhledem k podané žádosti o zachování československého státního občanství na právního předchůdce žalobkyně dopadal), pak zákonem č. 243/1992 Sb. formulovaná kondice „nabyl zpět občanství“ znamená, že v poměrech ustanovení §2 odst. 1 dekretu č. 33/1945 Sb. musel žadatel o zachování československého občanství, jenž byl německé národnosti, nejen prokázat, že zůstal věren Československé republice a že se nikdy neprovinil proti národům českému a slovenskému, ale i to, že se buď činně zúčastnil boje za její osvobození, anebo trpěl pod nacistickým nebo fašistickým terorem. Zcela zřejmě tak jedna z podmínek pro zachování československého občanství významově kopíruje kondici dovolatelem odkazovaného ustanovení §1 odst. 2 dekretu č. 12/1945 Sb. („aktivně se zúčastnil boje za zachování celistvosti a osvobození Československé republiky“) a je tudíž zřejmé, že v případě osob odvozujících své postavení osob oprávněných, kromě dalších podmínek, od nabytého státního občanství podle dekretu č. 33/1945 Sb. ustanovení §2 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb. žádné změkčení nepřineslo.
(20) Bez jakéhokoliv právního významu je i námitka dovolatele o ztrátě práva oprávněné osoby domáhat se „odškodnění ve smyslu ustanovení §2 odst. 2 zákona č. 243/1992 Sb.“ nevyužitím postupu podle dekretu č. 5/1945 Sb. a zákona č. 128/1946 Sb., jež se zcela míjí s argumentační linií, na níž je založen rozsudek odvolacího soudu. Již odvolací soud dovolateli 4) správně vysvětlil (viz bod 135. odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku), že postavení právního předchůdce žalobkyně má být posuzováno v režimu ustanovení §2 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb. (a nikoliv odstavce 2), neboť ten si vlastnické právo k majetku podržel po celou dobu nesvobody (od nabytí pozůstalosti v roce 1941 do 8. 5. 1945) až do 21. 6. 1945, kdy nabyl účinnosti dekret č. 12/1945 Sb., na jehož základě majetek právního předchůdce žalobkyně konfiskací přešel na československý stát. Zjevně tak na něj nedopadal režim dekretu č. 5/1945 Sb. a zákona č. 128/1945 Sb. využitelný těmi vlastníky, jež vlastnické právo k majetku pozbyli pod tlakem okupace nebo národní, rasové nebo politické perzekuce v průběhu doby nesvobody počínající dnem 29. září 1938.
(21) Dovolání dovolatelů 1), 7) a 9) je ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. přípustné pro řešení právní otázky, zda v rozhodnutí o zachování československého státního občanství ve smyslu ustanovení §2 odst. 2 dekretu č. 33/1945 Sb. je již obsažen pozitivní závěr o neprovinění se žadatele proti československému státu ve smyslu ustanovení §2 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb. Na tuto otázku kladně odpověděl Nejvyšší soud v dovolateli kritizovaném rozsudku ze dne 12. 6. 2008, sp. zn. 28 Cdo 4419/2007, a odvolací soud v projednávané věci jeho závěry aproboval. Dovolací soud i nyní - z důvodů podávajících se z níže uvedeného výkladu – v obecné rovině souhlasí s tím, že v rozhodnutí o zachování československého státního občanství vydaného ve smyslu ustanovení §2 odst. 2 dekretu č. 33/1945 Sb. může být obsažen i závěr o neprovinění se žadatele proti československému státu podle ustanovení §2 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb. (významově shodnou podmínku, vedle dalších, upravovalo i ustanovení §2 odst. 1 dekretu č. 33/1945 Sb.). Platnost uvedeného závěru je ovšem podmíněná. O zachování československého občanství ve smyslu ustanovení §2 odst. 2 dekretu č. 33/1945 Sb. se sice zpravidla rozhodovalo krátce po skončení druhé světové války na základě skutečností a důkazů, které v této době měly příslušné orgány k dispozici, a pro nevelký časový odstup od rozhodných událostí by je bylo možné označit za relativně spolehlivé, nicméně i po uplynutí několika dekád se mohly (i když také v konkrétní věci nemusely) objevit další skutečnosti a důkazy, které by na splnění tehdy posuzovaných podmínek přinesly nový pohled, přičemž se mohlo jednat o poznatky, informace či důkazy, které v minulosti nebyly známy nebo z různých důvodů nemohly být uplatněny. Nic by proto nebránilo tomu, aby v řízení před pozemkovým úřadem, popřípadě v řízení před soudem podle části páté občanského soudního řádu, o restitučním nároku založeném na zákonu č. 229/1991 Sb., respektive zákonu č. 243/1992 Sb., nemohly být použity.
(22) Protože však podmínka „neprovinění se proti československému státu“ je svázána s kondicí vydání řádného (tedy zákonu odpovídajícího) rozhodnutí o zachování československého státního občanství příslušným správním orgánem, je současně dovoláními v dané věci (s akcentem na individuálně dané okolnosti případu) dovolacímu přezkumu otevřena otázka, zda se tomu tak v případě žadatele (právního předchůdce žalobkyně) stalo. Protože tuto otázku Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 12. 6. 2008, sp. zn. 28 Cdo 4419/2007, explicitně neřešil, neboť jeho závěry v odkazované věci reflektují námitky dovolatelů, zda a popřípadě jaký tiskopis vzoru publikovaný v oběžníku č. 20 Ministerstvo vnitra Československé republiky dne 24. 8. 1945 pod č. j. A-4600-16/8-45 ref. A, „Úprava československého státního občanství podle dekretu č. 33/1945 Sb.“ měl být pro rozhodnutí Ministerstva vnitra o zachování československého státního občanství použit (dovolací soud v předešlé věci učinil závěr, že „žádný vzor či formulář buď nebyl publikován, nebo nebyl předložen“ – viz část III. odstavec osmnáctý odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2008, sp. zn. 28 Cdo 4419/2007), odlišuje to nyní projednávanou věc od sporu dříve rozhodnutého citovaným rozsudkem. Proto také dovolací soud v nynějším sporu neshledává splněnou zákonnou podmínku pro předložení věci velkému senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu (§20 odst. 1 věta první zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů), jak navrhuje dovolatel 7). Od právního názoru vyjádřeného (a dovolateli kritizovaného) v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2008, sp. zn. 28 Cdo 4419/2007, se dovolací soud odchýlit nehodlá, neboť odkazované rozhodnutí formulovaným právním názorem, jehož správnost dovolací soud jinak sdílí, nepostihuje všechny aspekty rozhodování podle ustanovení §2 odst. 2 dekretu č. 33/1945 Sb.
(23) Jelikož dovolateli 1), 7) a 9) předestřená právní otázka nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena ve všech souvislostech, považuje ji Nejvyšší soud za dosud zcela nevyřešenou; tím je v projednávané věci založena přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. Sluší se uvést, že jiný názor dovolacího soudu na identifikaci zákonného předpokladu přípustnosti dovolání obsaženého v ustanovení §237 o. s. ř. nečiní dovolání vadným, a tudíž neprojednatelným (k tomu srovnej přiměřeně stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, bod 36, jež bylo uveřejněno pod číslem 460/2017 Sb., a z rozhodovací praxe dovolacího soudu např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3991/2018, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2020, sp. zn. 28 Cdo 164/2020, jenž byl publikován pod číslem 98/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 7. 2020, sp. zn. 28 Cdo 67/2020).
V.
Důvodnost dovolání
(24) Po přezkoumání napadeného rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 odst. 1 o. s. ř., jenž takto provedl bez jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání je v otázce, pro niž je přípustné, i opodstatněné.
(25) Skutkový stav věci, na němž byl rozsudek odvolacího soudu založen, nemohl být dovoláním zpochybněn, a proto z něj Nejvyšší soud při dalších úvahách vychází.
(26) O nesprávné právní posouzení věci (naplňující dovolací důvod podle §241a odst. 1, část věty před středníkem, o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
(27) Podle ustanovení §2 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb. oprávněnou osobou je státní občan České a Slovenské Federativní Republiky, který ztratil majetek podle dekretů prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa, nebo dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb., o konfiskaci nepřátelského majetku a Fondech národní obnovy, neprovinil se proti československému státu a nabyl zpět občanství podle zákona č. 245/1948 Sb., o státním občanství osob maďarské národnosti, zákona č. 194/1949 Sb., o nabývání a pozbývání československého státního občanství, nebo zákona č. 34/1953 Sb., jímž některé osoby nabývají československého státního občanství, pokud se tak nestalo již ústavním dekretem prezidenta republiky č. 33/1945 Sb., o úpravě československého státního občanství osob národnosti německé a maďarské, a jehož majetek v rozsahu určeném zvláštním předpisem přešel na stát.
(28) Citované ustanovení definuje čtyři hmotně-právní podmínky, při jejichž splnění mohla být fyzická osoba považována za osobu oprávněnou, jíž se otevřela možnost postupem podle zákona č. 229/1991 Sb. uplatnit restituční nárok k majetku, jež jí byl odňat v důsledku platnosti, zvláštního použití některých právních předpisů nebo na základě jiných právních důvodů na území České republiky [srovnej ustanovení §1 a legislativní odkaz („poznámku pod čarou“) v ustanovení §12 zákona č. 243/1992 Sb.]. U takové osoby musely být současně splněny tyto podmínky: a) nabyla počínaje účinností zákona (29. 5. 1992) a kdykoliv později v průběhu lhůty, kdy mohla restituční nárok uplatnit, státní občanství České a Slovenské Federativní republiky, b) k odnětí jejího majetku a přechodu vlastnického práva na stát došlo na základě dekretu č. 12/1945 Sb. nebo dekretu č. 108/1945 Sb., c) neprovinila se proti československému státu a d) nabyla zpět občanství podle v ustanovení citovaných předpisů o nabývání a pozbývání československého státního občanství vydaných v roce 1948 a později, pokud se tak nestalo již dříve na základě dekretu č. 33/1945 Sb. Pátá podmínka upravená v původním znění ustanovení §2 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb. (účinném do 8. 2. 1996), tj. trvalé „žití“ na území České republiky, byla zrušena nálezem pléna Ústavního soudu ze dne 13. 12. 1995, sp. zn. Pl. ÚS 8/95, jenž byl uveřejněn pod číslem 29/1996 Sb.
(29) Dovolatelé 1), 7) a 9) procesně relevantním způsobem (v intencích požadavků vyplývajících z ustanovení §237 o. s. ř.) nezpochybnili u osoby právního předchůdce žalobkyně závěry soudů nižších stupňů o splnění podmínek státního občanství České a Slovenské Federativní republiky a o odnětí majetku a přechodu vlastnického práva na stát podle dekretu č. 12/1945 Sb. Ve vztahu k těmto podmínkám bylo provedeným dokazováním postaveno najisto, že právní předchůdce žalobkyně se stal státním občanem České a Slovenské Federativní republiky na základě listiny vydané Ministerstvem vnitra ČR o udělení státního občanství ze dne 25. 8. 1992, č. j. VSC/2-53/1385/91-588, a že dne 28. 8. 1992 (ve lhůtě určené k uplatnění restitučního nároku ve smyslu ustanovení §11 zákona č. 243/1992 Sb., ve znění účinném do 8. 2. 1996) uplatnil u místě příslušného pozemkového úřadu (Ministerstvo zemědělství – Pozemkový úřad Semily) nárok na vydání majetku, jenž mu byl odňat na základě dekretu č. 12/1945 Sb. s tím, že konfiskace byla provedena rozhodnutím Okresního národního výboru v Turnově ze dne 6. 8. 1945, č. j. 10177/45, a vyhláškou Okresního národního výboru v Turnově ze dne 9. 8. 1945, č. 10296/45, byl vymezen rozsah zemědělského majetku, který konfiskaci podléhá (viz shrnutí skutkových závěrů z rozsudku soudu prvního stupně reprodukované pod body 34. a 35. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Pro doplnění se sluší uvést, že na právního předchůdce žalobkyně jako žadatele o vydání zkonfiskovaného majetku podle původního znění zákona č. 243/1992 Sb. se nevztahovala podmínka nepřetržitého trvání státního občanství do 1. 1. 1990 upravená v ustanovení §2 odst. 3 citovaného zákona, neboť ta byla do zákona vtělena až jeho novelou provedenou s účinností od 9. 2. 1996 zákonem č. 30/1996 Sb. (k této problematice srovnej nález Ústavního soudu ze dne 14. 3. 2002, sp. zn. IV. ÚS 143/01, a nález Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2003, sp. zn. I. ÚS 145/01).
(30) Podle ustanovení 1 odst. 1 dekretu č. 33/1945 Sb. českoslovenští státní občané národnosti německé nebo maďarské, kteří podle předpisů cizí okupační moci nabyli státní příslušnosti německé nebo maďarské, pozbyli dnem nabytí takové státní příslušnosti československého státního občanství.
(31) Podle ustanovení §1 odst. 2 dekretu č. 33/1945 Sb. ostatní českoslovenští státní občané národnosti německé nebo maďarské pozbývají československého státního občanství dnem, kdy tento dekret nabývá účinnosti.
(32) Podle ustanovení §1 odst. 3 dekretu č. 33/1945 Sb. tento dekret se nevztahuje na Němce a Maďary, kteří se v době zvýšeného ohrožení republiky (§18 dekretu prezidenta republiky ze dne 19. června 1945, č. 16 Sb., o potrestání nacistických zločinců, zrádců a jejich pomahačů a o mimořádných lidových soudech – období od 21. 5. 1938 do 31. 12. 1946) přihlásili v úředním hlášení za Čechy nebo Slováky.
(33) Podle ustanovení §1 odst. 4 dekretu č. 33/1945 Sb. Češi, Slováci a příslušníci jiných slovanských národů, kteří se v této době přihlásili za Němce nebo Maďary, jsouce donuceni nátlakem nebo okolnostmi zvláštního zřetele hodnými, neposuzují se podle tohoto dekretu jako Němci nebo Maďaři, schválí-li ministerstvo vnitra osvědčení o národní spolehlivosti, které vydá příslušný okresní národní výbor (okresní správní komise) po přezkoumání uvedených skutečností.
(34) Podle ustanovení §2 odst. 1 dekretu č. 33/1945 Sb. osobám, spadajícím pod ustanovení §1, které prokáží, že zůstaly věrny Československé republice, nikdy se neprovinily proti národům českému a slovenskému a buď se činně zúčastnily boje za její osvobození, nebo trpěly pod nacistickým nebo fašistickým terorem, zachovává se československé státní občanství.
(35) Podle ustanovení §2 odst. 2 dekretu č. 33/1945 Sb. žádost o zjištění, že československé státní občanství zachovává, lze podati do šesti měsíců od počátku účinnosti tohoto dekretu u místně příslušného okresního národního výboru (okresní správní komise), anebo bydlí-li žadatel v cizině, u zastupitelského úřadu. Rozhoduje o ní ministerstvo vnitra na návrh zemského národního výboru, na Slovensku Slovenské národní rady. Tyto osoby jest až do vyřízení žádosti považovati za československé státní občany, vydal-li jim okresní národní výbor (okresní správní komise) nebo zastupitelský úřad osvědčení o okolnostech, uvedených v předchozím odstavci.
(36) Podle ustanovení §3 zákona č. 33/1945 Sb. osoby, které pozbyly československého státního občanství podle §1, mohou do šesti měsíců ode dne, který bude určen vyhláškou ministra vnitra, otištěnou ve Sbírce zákonů a nařízení, žádati u místně příslušného okresního národního výboru (okresní správní komise) nebo zastupitelského úřadu o jeho vrácení. O takovéto žádosti rozhodne podle volné úvahy ministerstvo vnitra na návrh zemského národního výboru, na Slovensku Slovenské národní rady; nesmí jí však vyhověti, jestliže žadatel porušil povinnosti československého státního občana. Pokud vládním nařízením nebude stanoveno jinak, platí i pro tyto případy všeobecné předpisy o nabývání československého státního občanství.
(37) Podle ustanovení §5 dekretu č. 33/1945 Sb. Češi, Slováci a příslušníci jiných slovanských národů, kteří se v době zvýšeného ohrožení republiky (§18 dekretu presidenta republiky č. 16/1945 Sb.) ucházeli o udělení německé nebo maďarské státní příslušnosti, aniž k tomu byli donuceni nátlakem, anebo zvláštními okolnostmi, pozbývají československého státního občanství dnem, kdy tento dekret nabývá účinnosti.
(38) K provedení dekretu č. 33/1945 Sb. vydalo Ministerstvo vnitra Československé republiky dne 24. 8. 1945 pod č. j. A-4600-16/8-45 ref. A, oběžník č. 20 „Úprava československého státního občanství podle dekretu č. 33/1945 Sb.“ (dále „Oběžník“), jež upravoval podrobné pokyny pro podřízené správní orgány ve věcech řízení o nabývání (podržení si) československého občanství osob, na něž se úprava dekretu č. 33/1945 Sb. vztahovala, včetně publikace vzorů tiskopisů osvědčení „A“ až „D“ (vzor „E“ je tiskopisem vyšetřovacího archu k žádosti o vrácení československého občanství), s jejichž vydáním jednotlivá ustanovení dekretu č. 33/1945 Sb. počítala. I když Oběžník není souborem obecně závazných právních norem, ale pouze vnitřní instrukcí určenou ve věcech nabývání československého státního občanství po roce 1945 příslušným správním orgánům (právní povaha Oběžníku byla vyložena v rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 11. 1947, sp. zn. 232/46, jež bylo uveřejněno v Boh. A 1747/1947), poskytuje významnou informaci o úředně předepsaném postupu správních orgánů ve věcech náležících k předmětu právní regulace dekretem č. 33/1945 Sb. a přináší administrativní výklad některých dekretem užitých pojmů (případy „porušení povinností československého státního občana“).
(39) Dekret č. 33/1945 Sb. z hlediska pozbytí (udržení si) československého občanství rozlišoval dvě skupiny osob německé a maďarské národnosti a dále dvě skupiny Čechů, Slováků a jiných slovanských národností, kteří se v době zvýšeného ohrožení republiky přihlásili za Němce nebo Maďary (ve výkladu není uvažováno s příslušníky československých vojenských jednotek německé nebo maďarské národnosti, o jejichž československém občanství bylo rozhodováno ve zvláštním režimu - §2 odst. 3 dekretu č. 33/1945 Sb.). Vyjma těch Němců a Maďarů, kteří se v době zvýšeného ohrožení republiky, úředně přihlásili za Čechy nebo Slováky (§1 odst. 3 dekretu č. 33/1945 Sb.), osoby německé nebo maďarské národnosti pozbyly československé státní občanství buď udělením státního občanství německého nebo maďarského (k okamžiku získání takového občanství), anebo ke dni účinnosti dekretu č. 33/1945 Sb. (10. srpna 1945). Ke stejnému okamžiku pozbyl československé státní občanství ti Češi, Slováci nebo příslušníci jiných slovanských národů, kteří se v době zvýšeného ohrožení republiky ucházeli o udělení německé nebo maďarské státní příslušnosti, aniž k tomu byli donuceni nátlakem, anebo zvláštními okolnostmi. U všech osob definovaných v ustanovení §1 dekretu č. 33/1945 Sb. (vyjma osob, na něž se podle odstavce 3 dekret nevztahoval) bylo možné uvažovat buď o udržení si československého státního občanství rozhodnutím o jeho zachování (§2 dekretu č. 33/1945 Sb.), anebo rozhodnout o jeho vrácení (§3 dekretu č. 33/1945 Sb.). Jestliže žadatel o zachování československého občanství musel tvrdit a prokázat splnění podmínek upravených v ustanovení §2 odst. 1 dekretu č. 33/1945 Sb. (a kladné rozhodnutí o jeho žádosti mělo deklaratorní povahu), pak sice rozhodnutí o vrácení československého občanství, jež mělo konstitutivní povahu, na žádné podmínky vázáno nebylo, nicméně vyhovět žádosti bylo na volné úvaze správního orgánu; žádosti pak nebylo možné vyhovět, pokud žadatel porušil povinnosti československého státního občana (k povaze rozhodnutí o zachování a vrácení československého státního občanství srovnej rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 1. 2007, sp. zn. 6 As 27/2006, jenž je, stejně jako dále označená rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, přístupný na internetových stránkách Nejvyššího správního soudu http://www.nssoud.cz ; přiměřeně srovnej též nález Ústavního soudu ze dne 25. 9. 1997, sp. zn. IV. ÚS 114/96 ).
(40) U žadatelů o zachování československého občanství z řad osob německé a maďarské národnosti, a u Čechů, Slováků a jiných slovanských národností, které se v době zvýšeného ohrožení republiky přihlásili za Němce nebo Maďary, jsouce donuceni nátlakem nebo okolnostmi zvláštního zřetele hodnými, počítal dekret č. 33/1945 Sb. s prozatímním řešením jejich státně-občanského postavení; pro osoby německé a maďarské národnosti na základě „Osvědčení podle §2 dekretu presidenta republiky čís. 33/1945 Sb., o prozatímním zachování státního občanství“ (viz tiskopis vzoru B, jenž je přílohou Oběžníku), které jim vydal po předběžném prošetření podmínek uvedených v ustanovení §2 odst. 1 dekretu č. 33/1945 Sb. okresní národní výbor (okresní správní komise), a pro Čechy, Slováky a příslušníky jiných slovanských národností, kteří se přihlásili za Němce nebo Maďary z donucení na základě „Osvědčení o národní spolehlivosti podle §1 odst. 4 dekretu presidenta republiky čís. 33/1945 Sb.“ (viz tiskopis vzoru A, jenž je přílohou Oběžníku) a jež jim po osvědčení rozhodných skutečností a schválení ministerstvem vnitra vydal rovněž okresní národní výbor (okresní správní komise). Žadatelé z obou uvedených skupin, kteří si československé státní občanství podrželi, svůj státně-občanský status prokazovali „Osvědčením o československém státním občanství“ (viz tiskopis vzoru D, jenž je přílohou Oběžníku), který vydával jako průkaz o státním občanství okresní národní výbor (okresní správní komise). Rozdíl mezi oběma skupinami žadatelů ovšem spočíval v tom, že o zachování státního občanství osob německé a maďarské národnosti (§1 odst. 1 a 2 dekretu č. 33/1945 Sb.), které žádaly o udržení československého státního občanství a podaly žádost o jeho zachování (§2 odst. 1 dekretu č. 33/1945 Sb.), muselo být před vydáním „Osvědčení“ (vzor D) rozhodnuto ministerstvem vnitra (§2 odst. 2 dekretu č. 33/1945 Sb.); mezi tyto osoby patřil i právní předchůdce žalobkyně.
(41) V projednávané věci se sluší pro posouzení otázky udržení si československého státního občanství právním předchůdcem žalobkyně připomenout - na základě provedeného důkazu listinami - ta skutková zjištění soudu prvního stupně, že a) podle obsahu archu pro sčítání lidu v roce 1930 jmenovaný (narozený ve Vídni v roce 1904) zapsal německou národnost (národnost se určovala podle mateřského jazyka), b) dne 4. 7. 1939 vyplnil Dotazník ke zjištění německé státní příslušnosti (Fragebogen zur Feststellug der deutschen Volkszugehörigkeit) a dne 24. 7. 1939 mu byl vydán průkaz o německé státní příslušnosti, v Dotazníku uvedl jako mateřský jazyk němčinu, přihlásil se k německému lidu (promiscue překládáno i jako „národu“), potvrdil absolvování německých škol, jakož i to, že žádný z jeho čtyř prarodičů není a nebyl židovského původu nebo náboženství, c) dne 6. 10. 1945 požádal právní předchůdce žalobkyně Magistrát hlavního města Prahy o zachování československého státního občanství ve smyslu ustanovení §2 dekretu č. 33/1945 (žádosti byla Ústředním národním výborem přidělena spisová značka IV. St. 4714/45), d) dne 10. 10. 1946 vydal Magistrát hlavního města Prahy právnímu předchůdci žalobkyně podle ustanovení §2 odst. 2 věty druhé dekretu č. 33/1945 Sb. na formuláři B Ministerstva vnitra pod č. 39113 osvědčení o prozatímním zachování československého občanství, e) v listině ze dne 12. 8. 1947, č. j. A 4605-30/5-1947-VI/2. Ministerstvo vnitra Ústřednímu národnímu výboru oznámilo, že nevyhovuje žádosti K. D. F. W. o zjištění, že se mu zachovává československé státní občanství podle §2 odst. 2 dekretu č. 33/1945 Sb., neboť okolnosti uvedené v žádosti nelze pokládat za činnou účast v boji za osvobození Československa, f) dne 16. 12. 1947 vydalo Ministerstvo vnitra pod č. j. A 4605-16/12-1947-VI/2. K. D. F. W. osvědčení o zachování československého státního občanství ve smyslu ustanovení §2 odst. 2 věta první dekretu č. 33/1945 Sb., g) dne 22. 12. 1947 vydal Magistrát hlavního města Prahy na formuláři D Ministerstva vnitra K. D. F. W. osvědčení o zachování československého státního občanství.
(42) Na základě popsaného skutkového stavu, jenž je rozhodný pro posouzení, zda právní předchůdce žalobkyně splňoval tu podmínku oprávněné osoby ve smyslu ustanovení §2 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb., formulovanou slovy zákona „nabyl zpět občanství“ (v jeho případě podle dekretu č. 33/1945 Sb.), se lze ztotožnit se závěrem soudů nižších stupňů, že v poměrech úpravy dekretu č. 33/1945 Sb. pozbyl právní předchůdce žalobkyně československé státní občanství udělením německého státní občanství a stal se říšským občanem. Výnos Vůdce a říšského kancléře ze dne 16. 3. 1939, o zřízení Protektorátu Čechy a Morava, jenž byl uveřejněn pod číslem 75/1939 Sbírky zákonů a nařízení (dále „Výnos“), v článku 2 přiznává říšské občanství obyvatelům Protektorátu, kteří jsou příslušníky německého národa (nikoliv německé národnosti). Odtud je třeba dovodit úzkou vazbu mezi udělením říšsko(německého) občanství a vyplněním Dotazníku „Fragebogen“, v němž musel žadatel o občanství prohlásit, že „se hlásí k německému lidu“. Rovněž odlišení osob německé (a maďarské) národnosti podle okamžiku pozbytí československého státního občanství (srovnej §1 odst. 1 a 2 dekretu č. 33/1945 Sb.) nepřisvědčuje nazírání na automatické nabytí německého občanství bez demonstrovaného aktu loajality žadatelem.
(43) Jako osoba spadající pod ustanovení §1 odst. 1 dekretu č. 33/1945 Sb. využil K. D. F. W. možnosti požádat o zachování československého státního občanství. Vydáním osvědčení o prozatímním zachování československého občanství ze dne 10. 10. 1946 bylo sice deklarováno, že splnění podmínek upravených v ustanovení §2 odst. 1 dekretu č. 33/1945 Sb. se shledává pravděpodobné, nicméně pravomoc o věci rozhodnout příslušela podle rozhodného znění dekretu č. 33/1945 Sb. (ve znění účinném do 8. 6. 1949) Ministerstvu vnitra. Soudy obou stupňů shodně toto rozhodnutí Ministerstva vnitra, jež mělo být vydáno ve smyslu ustanovení §2 odst. 2 věty první dekretu č. 33/1945 Sb., ztotožnily s osvědčením o zachování československého státního občanství, které dne 16. 12. 1947 pod č. j. A 460516/12-1947-VI/2. Ministerstvo vnitra právnímu předchůdci žalobkyně vydalo. Dovolatelé 1) a 9) vyjadřují shodně jako v odvolání pochybnosti o okolnostech a pravosti osvědčení ze dne 16. 12. 1947, přičemž dovolatel 9) je odůvodňuje jednak poukazem na předchozí zamítavé rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 12. 8. 1947 a dále na použitelné vzory osvědčení vydávané podle jednotlivých ustanovení dekretu č. 33/1945 Sb., mezi něž však kritizované osvědčení ze dne 16. 12. 1947 nepatří.
(44) Z ustanovení §2 odst. 2 dekretu č. 33/1945 Sb. se podává, že o splnění tří kumulativně daných podmínek pro zachování československého státního občanství [žadatel zůstal věrný Československé republice, nikdy se neprovinil proti národům českému a slovenskému a buď se činně zúčastnil boje za její osvobození, nebo trpěl pod nacistickým nebo fašistickým terorem] rozhoduje Ministerstvo vnitra; bez rozumných pochybností lze tudíž dovodit, že rozhodnutí o uvedené záležitosti musí mít formu správního rozhodnutí, v němž se správní orgán vypořádá s tím, zda žadatel splnění jednotlivých podmínek prokázal. Proto se zjevně nelze ztotožnit s názorem soudu prvního stupně, který odvolací soud implicitně převzal, že pro rozhodnutí Ministerstva vnitra žádná forma stanovena nebyla. Požadavky na obsahovou kvalitu aktů prozatímně (nikoliv definitivně) osvědčujících splnění určitých podmínek stanovených dekretem č. 33/1945 Sb. (vzor B Ministerstva vnitra publikovaný v Oběžníku), aktů, jež již ve vzorové podobě předpokládají určitou míru a rozsah odůvodnění deklarované skutečnosti (vzor A Ministerstva vnitra publikovaný v Oběžníku) nebo aktů osvědčujících skutečnosti, o jejichž existenci je podle právního předpisu dříve rozhodováno příslušným správním orgánem (vzor D Ministerstva vnitra publikovaný v Oběžníku), nelze porovnávat s obsahem rozhodnutí, které mělo být v případech zachování a rovněž vrácení československého státního občanství Ministerstvem vnitra vydáváno (§2 odst. 2 a §3 dekretu č. 33/1945 Sb.). Pokud tedy Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 12. 6. 2008, sp. zn. 28 Cdo 4419/2007, z něhož odvolací soud v dovoláními napadeném rozsudku obsáhle cituje, uvedl, že „pro klíčový a završující správní akt – vydání rozhodnutí (osvědčení) ministerstvem vnitra o zachování státního občanství podle §2 odst. 2 citovaného dekretu – žádný vzor či formulář buď nebyl publikován, nebo nebyl předložen (ostatně by nemohl být závazný, jde o rozhodovací pomůcku)“ – viz bod 118. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, pak se i v nyní projednávané věci dovolací soud s touto konkluzí identifikuje.
(45) Význam rozhodnutí o zachování československého státního občanství vydaného podle ustanovení §2 odst. 2 dekretu č. 33/1945 Sb. pro státně-občanský status žadatele a zřetelná vazba na možnost domáhat se ještě před 25. 2. 1948 nápravy majetkových křivd způsobených případným nesprávným použitím konfiskačních dekretů v případě, kdy si žadatel československé občanství udržel, diktovaly potřebu náležitého zdůvodnění závěrů správního orgánu ohledně naplnění či naopak nesplnění poměrně striktních podmínek určených ustanovením §2 odst. 1 dekretu č. 33/1945 Sb.
(46) Požadavky na formální i obsahové náležitosti rozhodnutí správního orgánu ve věcech veřejné (politické) správy, nebylo-li zvláštním právním předpisem stanoveno jinak, byly v rozhodné době upraveny obecně závazným právním předpisem, jímž bylo vládní nařízení č. 8/1928 Sb., o řízení ve věcech náležících do působnosti politických úřadů (správní řízení) – dále „nařízení“, jež vláda Československé republiky vydala na základě zmocnění upraveného v článku 10 zákona č. 125/1927 Sb. z. a n., o organisaci politické správy. Právní úprava nařízení se vztahovala na veškerá řízení ve věcech patřících do působnosti politických úřadů, včetně těch ústředních (§1 odst. 1 bod 3. nařízení), jimiž byly regulovány obory vnitřní správy (§3 odst. 1 a §5 nařízení). Věcná příslušnost při absenci výslovně odlišné úpravy byla svěřena v první stolici okresním úřadům a ve druhé stolici zemským úřadům (§6 nařízení). Všechna řízení ve věcech politické správy do vydání rozhodnutí v první stolici byla vedena na základě úpravy obsažené v ustanoveních §41 až §65 nařízení, pokud správní předpisy neupravovaly řízení jinak (§43 odst. 1 nařízení). Skutkový stav věci nezbytný pro vydání rozhodnutí byl zjišťován nejen podle návrhů stran řízení a jimi předložených důkazů, ale i z moci úřední správním orgánem v procesu dokazování, jež bylo podrobeno stejným zásadám jako v současnosti, včetně například zásady volného hodnocení důkazů (§48 odst. 2 nařízení), a povinnosti důkazní stran řízení (§48 odst. 4 nařízení). Každé rozhodnutí vydané ve správním řízení postupem podle nařízení se označovalo jako výměr, vyjma rozhodnutí vydávaných za řízení (v dnešní terminologii nemeritorní povahy), proti nimž byly připuštěny samostatné námitky (§68 odst. 1 nařízení). Písemné vyhotovení rozhodnutí muselo, kromě označení úřadu, který je vydal (§69 odst. 3 nařízení), obsahovat výrok, odůvodnění (vyjma případů, kdy správní orgán stranám vyhověl, anebo když rozhodnutí záviselo na správním uvážení správním předpisem neomezeným (§70 odst. 2 nařízení). V ostatních případech muselo být odůvodnění součástí rozhodnutí a měly v něm být „shrnuty výsledky řízení a právní posouzení věci, případně i úvahy, jež rozhodovaly při oceňování důkazů (§70 odst. 1 nařízení). Jako obsahová náležitost rozhodnutí bylo předepsáno i poučení o opravném prostředku, nešlo-li o rozhodnutí ústředního úřadu (§68 odst. 2 nařízení).
(47) Promítne-li dovolací soud shora uvedená ustanovení vládního nařízení č. 8/1928 Sb., o řízení ve věcech náležících do působnosti politických úřadů (správní řízení), do poměrů rozhodování o zachování československého státního občanství právního předchůdce žalobkyně ve smyslu ustanovení §2 odst. 2 dekretu č. 33/1945 Sb., dospívá k závěru, že o zachování československého občanství K. D. F. W. nebylo řádným (právním předpisem stanoveným) způsobem rozhodnuto, neboť osvědčení Ministerstva vnitra ze dne 16. 12. 1947, č. j. A-4605-16/12-47-VI/2, z hlediska formálních i obsahových náležitostí atributům rozhodnutí podle ustanovení §2 odst. 2 dekretu č. 33/1945 Sb. nevyhovuje; absence náležitostí správního rozhodnutí naříkané osvědčení (dis)kvalifikuje jako paakt, jenž nemohl vyvolat zákonem předvídaný právní účinek, tj. že věcně příslušný správní orgán (Ministerstvo vnitra) rozhodlo o zachování československého občanství právního předchůdce žalobkyně. Tím nedošlo k naplnění třetí (ze čtyř v úvahu přicházejících) zákonné podmínky upravené v ustanovení §2 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb., tj. že slovy zákona „nabyl zpět občanství“ podle některého z předpisů v tomto ustanovení citovaných.
(48) Rozhodnutí Ministerstva vnitra o zachování československého občanství právního předchůdce žalobkyně vydávané ve smyslu ustanovení §2 odst. 2 dekretu č. 33/1945 Sb. mělo mít formu výměru a - kromě výrokové části – mělo být i odůvodněno. Výjimka vyplývající z ustanovení §70 odst. 2 nařízení se při rozhodování o zachování československého občanství právního předchůdce žalobkyně zcela zřejmě uplatnit nemohla, neboť žadatel o zachování občanství musel prokázat, že v jeho osobě byly splněny všechny tři kumulativně dané zákonné podmínky (ta třetí v alternaci dvou variant) pro vydání kladného rozhodnutí a správní orgán nemohl o žádosti rozhodnout volnou úvahou, ale na základě úsudku o splnění té které podmínky stanovené právním předpisem. Ač se dovolací soud nehodlá pouštět do spekulativních úvah o okolnostech, jež vydání posuzovaného osvědčení předcházely (nebo je provázely), a rovněž ani osvědčení nálepkovat jako falzum, je zřejmé, že Ministerstvo vnitra de facto vydalo (shodně jako následně Magistrát hlavního města Prahy dne 22. 12. 1947) průkaz o státním občanství, k čemuž nebylo podle dekretu č. 33/1945 Sb. věcně příslušné. Tuto okolnost ovšem dovolací soud zmiňuje pouze na okraj, aby ilustroval, že v procesu rozhodování o udržení si (zachování) státního občanství je protismyslné, aby byly vydávány jednou s oporou v obecně závazném právním předpisu (v rozporu s jeho zněním) a podruhé podle vnitřního právního předpisu dvě listiny téhož obsahu, když pouze ta později vydaná plní úlohu průkazu o státním občanství a není správním rozhodnutím, jak ve zmíněné souvislosti správně s odkazem na ustanovení §2 vyhlášky č. 225/1926 Sb., o průkazu o státním občanství republiky Československé, připomíná soud prvního stupně. Při porovnání obsahu listiny Ministerstva vnitra datované dnem 12. 8. 1947, č. j. A-4605-30/5-47/VI/2. (s uvedením důvodů, pro které označeným osobám nebylo československé občanství zachováno), kterou Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 12. 6. 2008, sp. zn. 28 Cdo 4419/2007, klasifikoval jako nicotný právní akt, s obsahem osvědčení Ministerstva vnitra ze dne 16. 12. 1947, č. j. A-4605-30/5-47/VI/2., lze dospět k racionálně odůvodnitelnému závěru, že toto osvědčení naplňuje atributy nicotného právního aktu (správního paaktu) ještě více (v mnohem vyšší intenzitě).
(49) K posouzení označeného osvědčení Ministerstva vnitra jako správního paaktu mohl dovolací soud v řízení podle části páté občanského soudního řádu přistoupit se zřetelem k ustálené rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, jež (mimo rámec správního soudnictví či za stanovených podmínek nyní i v řízení dle části páté občanského soudního řádu) nepřipouští přezkum správního rozhodnutí obecným soudem v případě jeho věcné nesprávnosti nebo nezákonnosti (k tomu přiměřeně srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1393/97, a ze dne 17. 12. 1998, sp. zn. 3 Cdon 1091/96, uveřejněné pod čísly 9/1999 a 11/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a judikaturu z nich vycházející). V případech nicotnost správních aktů založených např. na nedostatku pravomoci, nedostatku právního podkladu, absolutním nedostatku formy či neurčitosti, nejtěžších vadách nepříslušnosti, a dále na vadách, jež rozhodnutí činí zjevně vnitřně rozporným nebo právně či fakticky neuskutečnitelným, anebo na jiných vadách, pro něž je nelze vůbec považovat za rozhodnutí správního orgánu (k tomu z právní teorie srovnej např. Hendrych, D. a kol. Správní právo. Obecná část. 8. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 213 a násl., Sládeček, V. Obecné správní právo. Praha: ASPI, a.s., 2005, s. 106 a násl., Horzinková, E., Novotný, V.: Správní právo procesní. 4. vydání. Praha: Leges, 2012, s. 202 a násl., z judikatury Nejvyššího správního soudu rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 7. 2005, sp. zn. 6 A 76/2001, uveřejněný pod číslem 793/2006 Sbírky rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, nebo z judikatury Ústavního soudu usnesení Ústavního soudu ze 17. 5. 2000, sp. zn. IV. ÚS 108/2000, usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 2. 2005, sp. zn. IV. ÚS 402/04, nebo nález Ústavního soudu z 10. 10 2002, sp. zn. III. ÚS 728/01, a nález Ústavního soudu ze dne 15. 11. 2010, sp. zn. IV. ÚS 1463/09), se však možnost, zda určitý správní akt je nicotný či nikoliv otevírá.
(50) Kromě rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2008, sp. zn. 28 Cdo 4419/2007, opírá odvolací soud argumentaci o tom, že československé občanství právní předchůdce žalobkyně nepozbyl, neboť mu bylo zachováno na podkladě osvědčení Ministerstva vnitra ze dne 16. 12. 1947, a o závěr nálezu Ústavního soudu ze dne 13. 6. 2001, sp. zn. II. ÚS 326/98. Dovozuje, byť s určitou drobnou výhradou týkající se závaznosti jen nosných důvodů nálezu, že jej nemůže vzhledem k ustanovení článku 89 odst. 2 Ústavy České republiky nerespektovat. Ač dovolací soud nijak nezpochybňuje závaznost vykonatelných rozhodnutí Ústavního soudu pro všechny orgány a osoby, nelze přehlédnout, že v judikatuře samotného Ústavního soudu je tato závaznost spojena, kromě výroku, s nosnými důvody jeho rozhodnutí (ratio decidendi) ve skutkově obdobných případech (k tomu srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 19. 3. 2003, sp. zn. Pl. ÚS 2/03, nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 2005, sp. zn. III. ÚS 252/04, nález Ústavního soudu ze dne 13. 11. 2007, sp. zn. IV. ÚS 301/05, nález Ústavního soudu ze dne 20. 3. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 4/06, a z nedávné doby nález Ústavního soudu ze dne 13. 6. 2017, sp. zn. IV. ÚS 2158/16, nález Ústavního soudu ze dne 12. 6. 2019, sp. zn. IV. ÚS 2503/18). V případě precedenční závaznosti nálezu existuje možnost, aby obecný soud právní názory Ústavního soudu nerespektoval a předestřel vlastní konkurující úvahy, na jejichž základě začne s Ústavním soudem vést tzv. ústavněprávní justiční dialog (srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 24. 4. 2018, sp. zn. II. ÚS 2941/17, nález Ústavního soudu ze dne 19. 8. 2020, sp. zn. II. ÚS 4162/19, nebo nález Ústavního soudu ze dne 21. 12. 2020, sp. zn. II. ÚS 1711/20).
(51) Existuje-li judikaturou Ústavního soudu připuštěná možnost vést justiční dialog se závěry rozhodnutí Ústavního soudu prezentovaných jeho nosnými důvody v poměrech precedenční (nikoliv kasační) závaznosti rozhodnutí, o to méně může být obecný soud ve smyslu článku 89 odst. 2 Ústavy České republiky vázán právním názorem rozhodnutí Ústavního soudu, jež se o nosné důvody rozhodnutí nijak neopírá. Takovým příkladem je i nález Ústavního soudu ze dne 13. 6. 2001, sp. zn. II. ÚS 326/98 (a obdobně i nález Ústavního soudu ze dne 14. 3. 2002, sp. zn. IV. ÚS 143/01, a nález Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2003, sp. zn. I. ÚS 145/01), v nichž byla otázka státního občanství právního předchůdce žalobkyně řešena v souvislosti s podmínkou „nepřetržitosti trvání státního občanství“ vtělené do ustanovení §2 odst. 3 zákona č. 243/1992 Sb., jež na právního předchůdce žalobkyně nemohla dopadnout, neboť restituční nárok uplatnil ještě před jejím vložením do zákona. Cituje-li odvolací soud v bodu 97. odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku z nálezu Ústavního soudu ze dne 13. 6. 2001, sp. zn. II. ÚS 326/98, pak konstatování Ústavního soudu, že „stěžovatel nepozbyl státní občanství podle dekretu č. 33/1945 Sb., neboť získal Osvědčení o zachování čs. státního občanství ze dne 16. 12. 1947“, nepřestavuje závazné řešení otázky naplnění předmětné podmínky upravené v ustanovení §2 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb. (s vazbou na nezbytné, ale v nálezu absentující úvahy týkající se rozhodování podle ustanovení §2 odst. 2 dekretu č. 33/1945 Sb.). Nosné důvody citovaného nálezu (stejně jako dalších dvou nálezů Ústavního soudu výše označených) se totiž upínají k podmínce nepřetržitosti trvání občanství (odtud i odkaz Ústavního soudu na údaj o vzdání se občanství v roce 1949 a jeho znovunabytí v roce 1992) oprávněné osoby, jež se s ohledem na poměry právního předchůdce žalobkyně, jakož i dalších osob propuštěných ze státně-občanského svazku, popřípadě osob, jimž bylo státní občanství československými orgány odňato, nemohla z důvodu v nálezu specifikovaného uplatnit. Do stejné kategorie rozhodnutí Ústavního soudu, jímž v přítomné právní věci soudy nižších stupňů (zřejmě pod vlivem argumentace obsažené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2008, sp. zn. 28 Cdo 4419/2007) podpořily závěr o zachování československého státního občanství právního předchůdce žalobkyně, náleží i nález Ústavního soudu ze dne 29. 6. 2005, sp. zn. I. ÚS 98/04, s formulovaným právním závěrem, jenž je převzat z citace odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2008, sp. zn. 28 Cdo 4419/2007, v bodu 116. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu. V odkazované věci Ústavní soud požadavek na obezřetný přístup k hodnocení skutečností, jež nastaly před několika dekádami, a zohlednění postupu orgánů státu při rozhodování podle dekretu č. 33/1945 Sb., kteréžto měly bezprostřední kontakt s tehdejší realitou a nebyly nepřiměřeně časově vzdáleny od relevantních událostí, formuloval v řízení o ústavní stížnosti směřující proti rozsudku Nejvyššího správního soudu a rozhodnutí Ministerstva vnitra vydaných v roce 2003, respektive v roce 2002, v nichž bylo s odstupem téměř šedesáti let rozhodováno o zachování československého státního občanství podle ustanovení §2 odst. 2 dekretu č. 33/1945 Sb. [formálně bylo pokračováno v řízení zahájeném v roce 1945, které sice nebylo dokončeno, nicméně žadateli bylo vydáno dne 20. 3. 1946 osvědčení (na tiskopisu vzoru B vydaného Ministerstvem vnitra) o prozatímním zachování československého občanství]. Z právě uvedeného je zřejmé, že ani závěry vyjádřené v nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 6. 2005, sp. zn. I. ÚS 98/04, se v poměrech přítomné právní věci prosadit nemohou.
(52) Dovolací soud konečně ve vztahu k závěru odvolacího soudu o zachování československého státního občanství právnímu předchůdci žalobkyně nesdílí coby relevantní argument (zmíněný v bodu 96. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu), že se K. d. F. W. po vystěhování z Československé republiky státního občanství vzdal (což by nemohl učinit, pokud by mu občanství nebylo zachováno) a že požádal o propuštění ze státního svazku Československé republiky, přičemž jeho žádosti bylo (dne 26. 2. 1949) poté, kdy bylo zjištěno, že nabyl rakouské státní občanství, vyhověno. Uvedená argumentace nepostihuje podstatu posuzované otázky, zda o zachování československého státního občanství právního předchůdce žalobkyně bylo ve smyslu ustanovení §2 odst. 2 dekretu č. 33/1945 Sb. řádně (zákonu odpovídajícím způsobeno) rozhodnuto. Důkazem o tom nemůže být samotné subjektivní přesvědčení právního předchůdce žalobkyně vycházející z listiny, kterou lze označit za správní paakt, že se tak stalo, což vyvolalo jeho potřebu požádat o propuštění ze svazku Československé republiky. Ani aprobující úkon tehdejšího správního orgánu, který žádosti vyhověl, nemá ve vztahu k posuzované otázce potřebnou vypovídací hodnotu. Z jeho obsahu je zřejmé, že žádosti právního předchůdce žalobkyně bylo vyhověno na základě údaje o nabytí jiné státní příslušnosti a zcela zřejmě i s vědomím (s ohledem na společensko - politickou atmosféru v období po Únoru 1948), že pozbytím československého státního občanství jsou „definitivně a nezpochybnitelně“ stvrzeny právní účinky provedené konfiskace majetku podle dekretu č. 12/1945 Sb. a petrifikováno tak postavení Československého státu jako jeho vlastníka.
VI.
Další dovolací námitky
(53) Třebaže závěr dovolacího soudu, že o zachování československého státního občanství právního předchůdce žalobkyně nebylo (řádně) rozhodnuto, postačuje k přijetí konkluze, že K. d. F. W. není oprávněnou osobou ve smyslu ustanovení §2 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb. (a již pouze z tohoto důvodu nemohou rozsudky soudů nižších stupňů v projednávané věci obstát), považuje Nejvyšší soud za vhodné vyjádřit se i k těm námitkám dovolatelů 1), 7) a 9), v nichž argumentačně obsáhle brojí proti způsobu hodnocení provedených důkazů k těm rozhodným skutečnostem, na jejichž základě odvolací soud (potažmo soud prvního stupně) formuloval závěr, že se právní předchůdce žalobkyně proti československému státu neprovinil, a tudíž splnil i negativně formulovanou podmínku obsaženou v citovaném ustanovení.
(54) Všichni dovolatelé [tedy i dovolatel 4), jehož dovolání bylo pro nepřípustnost odmítnuto] kritizují s poukazem na nález Ústavního soudu ze dne 16. 12. 2004, sp. zn. III. ÚS 107/04, způsob, jakým soudy obou stupňů hodnotily ve vztahu ke splnění podmínky „neprovinění se proti československému státu“ vyplnění Dotazníku ke zjištění německé státní příslušnosti právním předchůdcem žalobkyně dne 4. 7. 1939. Dovolatelé 1), 7) a 9) dále nesouhlasí se závěrem soudů obou stupňů, že členství právního předchůdce žalobkyně v SdP nebylo prokázáno, přičemž poukazují na údaj v „Dotazníku“, v němž jmenovaný nahradil slovo „členství“ slovem „příslušnost“, a poukazují na to, že v souvislosti s tímto důkazem nezohlednily další důkazy, a to členský průkaz SdP vystavený na jméno právního předchůdce žalobkyně a seznam členů SdP v Praze a okolí, v němž byl s údajem o pražském bydlišti rovněž uveden. Dovolatelé 1) a 9) rovněž shodně namítají nesprávné hodnocení i dalších důkazů vyznívajících v neprospěch právního předchůdce žalobkyně (důkazy prokazující službu v nepřátelské branné moci a výkon vedoucích funkcí v podniku, jenž byl součástí zbrojního průmyslu nacistického Německa), jež však soudy obou stupňů reinterpretovali ve prospěch právního předchůdce žalobkyně tím, že jejich závažnost zlehčovaly a ve své podstatě ospravedlňovaly jeho jednání na základě vlastních úvah.
(55) Dovolatelé 1), 7) a 9) sice v souvislosti s posouzením podmínky „neprovinění se proti československému státu“ formálně ohlašují naplnění dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci odvolacím soudem, nicméně zakládají jej na námitkách brojících proti správnosti zjištěného skutkového stavu, konkrétně na výtkách postihujících hodnocení provedených důkazů odvolacím soudem (soudem prvního stupně). Jinak řečeno, nesouhlasí s tím, že by skutkový podklad získaný provedeným dokazováním, popřípadě s přihlédnutím k hodnotícím faktorům vyplývajícím z ustanovení §132 části věty za středníkem o. s. ř., implikoval jako správné přijaté právní posouzení věci, že v režimu ustanovení §2 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb. je K. D. F. W. oprávněnou osobou (z hlediska splnění jedné z kumulativně daných podmínek citovaným ustanovením normovaných).
(56) Dovolatelé 1), 7) a 9) přehlížejí, že s účinností od 1. 1. 2013 nelze v režimu dovolacího řízení úspěšně zpochybnit skutková zjištění učiněná v nalézacím řízení. Těmito skutkovými zjištěními je dovolací soud vázán a nemůže je přezkoumávat (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013). Dovolání, které je přípustné, lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.). Přitom nelze vycházet z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1539/2013).
(57) Ani samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srovnej např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Na nesprávnost hodnocení důkazů totiž lze usuzovat jen ze způsobu, jakým soud hodnocení důkazů provedl, a to jen polemikou se správností skutkových zjištění soudu, tj. prostřednictvím dovolacího důvodu, který dovolatel od 1. 1. 2013 k dispozici nemá.
(58) I přes právě uvedené sdílí Nejvyšší soud překvapení dovolatelů ze způsobu, jakým soudy obou stupňů hodnotily provedený důkaz listinou - Dotazníkem ke zjištění německé státní příslušnosti, který dne 4. 7. 1939 právní předchůdce žalobkyně vyplnil, a nevzaly přitom vůbec v úvahu (stejně ovšem jako Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 12. 6. 2008, sp. zn. 28 Cdo 4419/2007) teze o významu Dotazníku vyjádřené v nálezu Ústavního soudu ze dne 16. 12. 2004, sp. zn. III. ÚS 107/04, jenž se nemohly nepromítnout do hodnocení tohoto důkazu ani v poměrech projednávané věci. Nelze se přitom ztotožnit s názorem žalobkyně prezentovaným v jejím vyjádření k podaným dovoláním, že závěry Ústavního soudu o významu „Dotazníku“ byly prezentovány v řízení o restitučním nároku uplatněném podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů (a nikoliv v poměrech úpravy zákona č. 243/1992 Sb.), a tudíž do poměrů projednávané věci nijak nedopadají. Z části IX. odůvodnění citovaného nálezu vyplývá, že Ústavní soud hodnotil význam „Dotazníku“ ve shodném kontextu jako soudy nižších stupňů ve věci nyní posuzované. Jeho vyplnění bylo tak chápáno jako akt namířený proti československému státu s důsledky zohlednitelnými při rozhodování o udržení si či navrácení československého státního občanství podle dekretu č. 33/1945 Sb. V citovaném nálezu Ústavní soud uvedl, mimo jiné, následující: „ Jestliže tzv. protektorátní příslušník se v době druhé světové války, kdy německý nacistický stát prováděl politiku genocidy, holocaustu, germanizace a zotročení jiných národů, přihlásil k německému národu, aby získal německou státní příslušnost, bylo to v té době chápáno jako projev ochoty přispět k realizaci této zločinné politiky, jako projev zrady československého státu a nepřátelství k němu. Takové počínání bylo podle ústavního dekretu prezidenta republiky č. 33/1945 Sb. posuzováno jako důvod ke ztrátě československého státního občanství. Z hlediska tehdejšího posuzování pak nebylo rozhodné, zda německé úřady žádosti o přiznání německého občanství vyhověly či nikoliv, podstatným byl samotný projev vůle takových osob. Poválečné dekrety prezidenta republiky připouštěly výjimky při posuzování podmínek konfiskačních opatření proti nepřátelskému majetku pro případy osob, které prokázaly, že o německé občanství usilovaly pod vlivem nátlaku nebo jiných důvodů zvláštního zřetele hodných, takové okolnosti však musely prokázat ony samy.“ Se zřetelem ke konkluzím formulovaným Ústavním soudem lze označit minimálně za problematický a nedostatečný důvod pro vyplnění „Dotazníku“ právním předchůdcem žalobkyně, tj. poměry v jeho rodině, který použil soud prvního stupně při hodnocení tohoto listinného důkazu (viz str. 12 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Odvolací soud pak rozsáhlé námitky uplatněné dovolatelem 7) v jeho odvolání vypořádal pouze tak, že odkázal na závěry z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2008, sp. zn. 28 Cdo 4419/2007, jím citované v bodech 102. až 125. odůvodnění rozsudku, jenž však, jak bylo výše zmíněno, konkluze k významu „Dotazníku“ vyjádřené v nálezu Ústavního soudu ze dne 16. 12. 2004, sp. zn. III. ÚS 107/04, zcela pominul a – ač sám činil obsáhlé skutkové a na ně navazující právní závěry – vyplnění „Dotazníku“ právním předchůdce žalobkyně do nich nijak nepromítl.
VII.
Vady řízení
(59) Podle ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. je-li dovolání [jako v projednávané věci dovolání dovolatelů 1), 7) a 9)] přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
(60) Dovolatel 7) - dále v této části „dovolatel“ - uplatnil námitky obsahově poukazující na procesní pochybení soudu prvního stupně, jež nebyly ani v řízení před soudem odvolacím napraveny. Má za to, že rozsudky soudů obou stupňů jsou nepřezkoumatelné, neboť soud prvního stupně ani soud odvolací si neujasnily, z jakého konkrétního návrhu na zahájení řízení před správním orgánem (pozemkovým úřadem) je třeba vycházet. Připomíná, že soudy obou stupňů promiscue považují za okamžik zahájení řízení před správním orgánem buď 28. 8. 1992 nebo 10. 3. 1992, aniž by tento rozpor blíže osvětlily. Poukazuje na argumentaci soudu prvního stupně, který v souvislosti s udělením československého státního občanství právnímu předchůdci žalobkyně dne 25. 8. 1992 považuje návrh na zahájení řízení podaný u příslušného pozemkového úřadu dne 10. 3. 1992 za řádně uplatněný a následné udělení státního občanství za akt, jenž zhojil nedostatek zákonné podmínky existující v době zahájení správního řízení. Dále dovolatel namítal, že soudy obou stupňů nepostavily najisto, jaký typ žaloby byl (měl být) žalobkyní uplatněn a zda žalobkyně podala žalobu podle části páté občanského soudního řádu včas. Poukázal na to, že soud prvního stupně v průběhu řízení žalobkyni umožnil opakovaně měnit žalobu i po uplynutí lhůty určené k jejímu podání. Přesto zůstala žaloba neurčitá, neboť žalobkyně v ní neuvedla, jakých konkrétních věcí se vznesený nárok týká. Připomněl rovněž, že až teprve v průběhu řízení začal být žalobní návrh posuzován jako žaloba podle části páté občanského soudního řádu. Dovolatel dále nesouhlasil s tím, že ve věci bylo soudem prvního stupně rozhodnuto mezitímním rozsudkem, pro jehož vydání nebyly splněny zákonné podmínky. Pokud odvolací soud mezitímní rozsudek potvrdil, pak se odchýlil od ustálené (blíže nespecifikované) rozhodovací praxe dovolacího soudu. Uvedl, že mezitímním rozsudkem lze rozhodnout o základu nároku a nikoliv pouze o dílčí sporné právní otázce týkající se navíc někoho jiného než účastníka řízení, jak se stalo v přítomné právní věci. Určení, zda právní předchůdce žalobkyně byl oprávněnou osobou, ovšem nevyčerpává posouzení otázky oprávněnosti nároku žalobkyně v takovém rozsahu, aby dále mohlo být rozhodováno pouze o výši nároku.
(61) Dovolací soud nesdílí názor dovolatele, že rozsudek odvolacího soudu, potažmo rozsudek soudu prvního stupně, by byl pro vytýkaný nedostatek (spočívající v neobjasnění té skutečnosti, zda bylo řízení před pozemkovým úřadem zahájeno dne 10. 3. 1992 nebo dne 28. 8. 1992) nepřezkoumatelný. Nelze v souvislosti s uplatněnou námitkou o nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku pustit ze zřetele závěr formulovaný rozhodovací praxí dovolacího soudu, že „měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu odvolání – na újmu uplatnění práv odvolatele. Obdobně pak lze říci, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele“ (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, jenž byl uveřejněn pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
(62) V posuzovaném případě odůvodnění rozsudku odvolacího soudu představuje dostatečnou oporu k tomu, aby dovolatel měl možnost v dovolání proti němu uplatnit své námitky, což také učinil. Ostatně z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně k vytýkanému pochybení se zřetelně podává, že za okamžik rozhodný pro zahájení řízení před pozemkovým úřadem bylo prvostupňovým soudem považováno datum 28. 8. 1992. V tento den právní předchůdce žalobkyně z opatrnosti opakovaně žádost o uspokojení restitučního nároku podal poté, kdy mu dne 25. 8. 1992 bylo uděleno československé státní občanství, přičemž tak učinil do 31. 12. 1992, tj. ve lhůtě určené ustanovením §11 zákona č. 243/1992 Sb., ve znění účinném do 8. 2. 1996, jež bylo v případě právního předchůdce žalobkyně pro uplatnění restitučního nároku rozhodné; implicitní příklon odvolacího soudu k této konkluzi lze považovat v kontextu projednávané věci za dostatečný (k tomu srovnej přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 10. 12. 2014, sp. zn. IV. ÚS 919/14, bod 13. odůvodnění nálezu). Stejně jednoznačně (a z pohledu výtek dovolatele „přezkoumatelně“) vyznívá i konstatování soudu prvního stupně, že řádnému uplatnění restitučního nároku právním předchůdcem žalobkyně by nepřekážel ani stav, kdy podle úsudku pozemkového úřadu byl nárok uplatněn již dne 10. 3. 1992, tedy nejen před účinností zákona č. 243/1992 Sb. (zákon nabyl účinnosti dne 29. 5. 1992), ale i ještě dříve, než žadatel československé státní občanství získal. Soud prvního stupně přiměřeně okolnostem posuzované otázky vysvětlil důvody, pro které původně existující nedostatek jedné ze zákonných podmínek nebylo možné při rozhodování pozemkového úřadu zohlednit. Nelze rovněž přehlédnout, že restituční žádost podaná u pozemkového úřadu dne 10. 3. 1992 a zopakovaná podáním doručeným témuž úřadu dne 28. 8. 1992 je z hlediska obsahového (vylíčením rozhodných skutečností, jimiž žadatel odůvodnil nárok, a vymezením rozsahu majetku, jehož vydání se domáhá) i s přihlédnutím k totožné osobě žadatele stále jediným návrhem na zahájení správního řízení. Námitka dovolatele o podání dvou různých návrhů je tudíž zjevně nepřípadná. Dovolací soud považuje za vhodné v souvislosti s otázkou uplatnění restitučního nároku před započetím lhůty k tomu právním předpisem stanovené, k čemuž mohlo dojít i tehdy, byl-li restituční nárok uplatněn ještě před účinností zákona, který běh takové lhůty vymezil, připomenout, že judikatura Ústavního soudu a na ni odkazující rozhodovací praxe Nejvyššího soudu připustily, aby za řádné bylo považováno i takové uplatnění restitučního nároku, k němuž došlo ještě před počátkem běhu zákonné lhůty (k tomu srovnej přiměřeně např. nález Ústavního soudu ze dne 24. 3. 1998, sp. zn. II. ÚS 111/97, nebo z rozhodovací praxe Nejvyššího soudu např. jeho usnesení ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2069/2014).
(63) Dovolací soud se dále neztotožňuje s výtkami dovolatele poukazujícími na neobjasnění otázky vymezení typu řízení, jež bylo iniciováno podáním žalobkyně ze dne 19. 6. 2003 u soudu prvního stupně, určení, čeho se žalobkyně domáhá a z toho vyplývající i posouzení, zda byla žaloba podána včas. Na konto těchto námitek považuje dovolací soud za potřebné uvést to, co se explicitně podává z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně na straně 3., tj. že rozhodnutím Ministerstva zemědělství – Pozemkového úřadu Semily ze dne 19. 3. 2003, č. j. PÚ-1244/92, bylo ve smyslu ustanovení §9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb. ve spojení se zákonem č. 243/1992 Sb. rozhodnuto o tom, že žalobkyně není vlastnicí „nemovitostí uvedených v přiložených písemných identifikacích obsažených v příloze č. 1 a č. 2 (které obsahují celkem 353 listů) vyhotovených Katastrálním úřadem v Semilech a tvořících nedílnou součást tohoto rozhodnutí. Předmětné nemovitosti byly původně zapsány v zemských deskách č. 1193 a vložky č. 619 pozemkové knihy, pro panství Hrubý Rohozec (nyní katastrální území Daliměřice, Malý Rohozec a Bukovina u Turnova).“ Toto rozhodnutí pozemkového úřadu bylo doručeno žalobkyni dne 24. 3. 2003, jíž bylo současně dáno poučení o opravném prostředku ve smyslu ustanovení §129 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále „zákon č. 150/2002 Sb.“), jenž v průběhu řízení vedeném před pozemkovým úřadem podle zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád), nabyl účinnosti (od 1. 1. 2003, kdy nabyl účinnosti i zákon č. 151/2002 Sb., na jehož základě byla do občanského soudního řádu vložena nová část pátá „Řízení ve věcech, o nichž bylo rozhodnuto jiným orgánem“). Vycházejíc z uvedeného poučení, podala žalobkyně ve stanovené lhůtě třiceti dnů od doručení rozhodnutí pozemkového úřadu (dne 17. 4. 2003) k věcně a místně příslušnému Krajskému soudu v Hradci Králové žalobu proti rozhodnutí správního orgánu (část třetí, hlava druhá, díl první zákona č. 150/2002 Sb.). Označený soud nemohl postupovat jinak, než žalobu usnesením ze dne 20. 4. 2003, č. j. 30 Ca 45/2003-58, ve smyslu ustanovení §68 písm. b) zákona č. 150/2002 Sb. odmítnout, neboť žaloba byla podána proti rozhodnutí správního orgánu v soukromoprávní věci vydaného v mezích zákonné pravomoci správního orgánu. Žalobkyně se pak řídila poučením poskytnutým jí v citovaném usnesení ve smyslu ustanovení §46 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb. a ve lhůtě třiceti dnů od nabytí jeho právní moci (dne 27. 5. 2003) podala dne 19. 6. 2003 žalobu podle části páté občanského soudního řádu (§244 a následující o. s. ř.) u věcně a místně příslušného Okresního soudu v Semilech. Je tudíž zřejmé, že žaloba podle části páté občanského soudního řádu byla žalobkyní podána včas, což soudy v dané věci řádně ozřejmily, a řízení podle části páté občanského soudního řádu bylo řádně zahájeno. Uvedená konkluze je validní bez ohledu na to, zda žalobkyně brojila proti shora označenému usnesení Krajského soudu v Hradci Králové kasační stížností. Podání žaloby podle části páté občanského soudního řádu žalobkyní vyvrací relevanci argumentu dovolatele, že z procesní obrany žalobkyně proti usnesení o odmítnutí žaloby plyne „zřejmý nesouhlas žalobkyně s postupem dle části páté o. s. ř.“.
(64) Za nepřípadné pak dovolací soud dále považuje námitky dovolatele, jenž odvolacímu soudu, potažmo soudu prvního stupně, vytýká, že k podané žalobě přistupoval proměnlivě někdy jako k žalobě podle části páté občanského soudního řádu a jindy jako k žalobě na určení vlastnictví. Tyto námitky je třeba uvést na pravou míru konstatováním, že žalobkyně podala z hlediska institucionálního postupu (žaloba směřuje v soukromoprávní věci proti rozhodnutí jiného orgánu než soudu) žalobu podle části páté občanského soudního řádu, která je současně (nikoliv v kontradikci) žalobou o určení vlastnického práva k nemovitým věcem (pozemkům), neboť o tomto předmětu řízení s oporou v ustanovení §9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb. rozhodl pozemkový úřad (ke znění výroku rozhodnutí pozemkového úřadu vydaného podle citovaného ustanovení z rozhodovací praxe dovolacího soudu srovnej např. stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 1993, sp. zn. Cpjn 50/93, jež bylo uveřejněno pod číslem 34/1993 Sbírky rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1462/2012, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 9. 2011, sp. zn. 28 Cdo 2312/2011, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2011, sp. zn. 28 Cdo 2013/2011, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2014, sp. zn. 28 Cdo 333/2014).
(65) Za opodstatněnou ovšem považuje Nejvyšší soud námitku dovolatele o vadě řízení, která měla vliv na správnost rozhodnutí ve věci, týkající se typu vydaného rozsudku ve věci samé. Soud prvního stupně rozhodl mezitímním rozsudkem tak, že „K. D. F. W. byl oprávněnou osobou podle §2 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb., kterým se upravují některé otázky související se zákonem č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku“. Vydání mezitímního rozsudku odůvodnil s odkazem na zásadu procesní ekonomie tím, že předmětem restituce je velký počet zkonfiskovaných pozemků, u nichž bude v dalším průběhu řízení jednotlivě zkoumat, jaký je jejich současný stav a zda jsou dány předpoklady pro jejich vydání žalobkyni. Odvolací soud pak správnosti takového postupu a vydání mezitímního rozsudku přitakal a při odvolacím přezkumu se soustředil pouze na správnost posouzení způsobilosti původního vlastníka být oprávněnou osobou podle ustanovení §2 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb.
(66) Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu mezitímním rozsudkem soud rozhoduje o právním základu věci, jímž se vyjadřuje k tomu, zda žalobce má vůbec na požadované plnění právo. Základem věci se rozumí posouzení všech otázek, které vyplývají z uplatněného nároku, s výjimkou okolností, které se týkají jen výše nároku (plnění). Otázky, které se týkají základu nároku, lze řešit jen v mezitímním rozsudku; jestliže se tak nestalo, je vyloučeno, aby k nim soud přihlédl při rozhodování o výši nároku (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1851/2002, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2010, sp. zn. 32 Cdo 3656/2009, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2012, sp. zn. 25 Cdo 2974/2010, rozsudek Nevyššího soudu ze dne 27. 11. 2007, sp. zn. 25 Cdo 2180/2005, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 7. 2013, sp. zn. 22 Cdo 1645/2013, uveřejněný pod číslem 27/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; z komentářové literatury dále srovnej Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I, II Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 1025 a 1032). Do poměrů projednávané věci se rovněž prosadí ten judikatorní závěr, že posouzení předběžné otázky nemůže být v žádném případě vyjádřeno formou výroku, nýbrž se může projevit jen ve způsobu rozhodnutí o návrhu ve věci samé a může být uvedeno jen v důvodech rozhodnutí (srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 9. 7. 1965, sp. zn. 4 Cz 94/65, jež bylo uveřejněno pod číslem 61/1965 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). V posuzované věci nalezne uplatnění i konkluze, že soud rozhoduje tzv. mezitímním rozsudkem (§152 odst. 2 věta druhá o. s. ř.) o základu věci, jímž se rozumí posouzení všech otázek, které vyplývají z uplatněného nároku s výjimkou okolností, které se týkají jen výše nároku, nikoli jen o dílčí sporné právní otázce, týkající se uplatněného žalobního návrhu (srovnej např. rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. 3. 1995, sp. zn. 11 Co 502/94, uveřejněný pod číslem 44/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2007, sp. zn. 25 Cdo 2813/2006).
(67) Se zřetelem ke shora předestřeným judikatorním východiskům při posuzování podmínek pro vydání mezitímního rozsudku ve smyslu ustanovení §152 odst. 2 věty druhé o. s. ř. dovolací soud uzavírá, že podmínky k vydání mezitímního rozsudku v nyní posuzované věci splněny nebyly. Sama povaha předmětu řízení vymezeného nárokem na určení vlastnického práva žalobkyně k nemovitým věcem (pozemkům) vylučuje nejen účelnost, ale i možnost v intencích ustanovení §152 odst. 2 věty druhé o. s. ř. rozhodnout. U určovací žaloby jako procesního prostředku pro uspokojení restitučního nároku podle zákona č. 229/1991 Sb. nelze rozlišit, co je základem nároku a co jeho výši, neboť povaha předmětu řízení to – na rozdíl např. od žalob na náhradu škody, na vydání bezdůvodného obohacení, popř. na splnění peněžité povinnosti ze smluv závazkového charakteru – vylučuje. V poměrech projednávané věci tedy mezitímním rozsudkem nebylo možné rozhodnout, neboť do pomyslného „základu nároku“ by náleželo posouzení veškerých otázek, na jejichž základě by bylo možné rozhodnout přímo konečným rozhodnutím (rozsudkem), tedy nejen o tom, zda původní vlastník byl oprávněnou osobou ve smyslu ustanovení §2 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb. Posouzení některých z těchto otázek sice soudy nižších stupňů promítly do odůvodnění rozhodnutí (restituční nárok byl původním vlastníkem uplatněn řádně a včas, žalobkyně je právní nástupkyní původního vlastníka a řádně a včas podala žalobu podle části páté občanského soudního řádu), nicméně řada dalších otázek, jejichž řešení je nezbytné pro přijetí závěru, že žaloba je po právu, zůstala nezodpovězena (důvodnosti určovací žaloby je podřízeno řešení takových otázek, jakými jsou určení povinné osoby k vydání konkrétního majetku a posouzení existence zákonných překážek restituce in integrum ve smyslu ustanovení §11 zákona č. 229/1991 Sb.).
(68) Právní posouzení věci odvolacím soudem [jde-li o závěr, že „K. Des F. W. byl oprávněnou osobou podle §2 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb., kterým se upravují některé otázky související se zákonem č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku] tedy správné není a uplatněný dovolací důvod (§241a odst. 1 o. s. ř.) byl naplněn.
(69) Protože rozsudek odvolacího soudu je založen na nesprávném právním posouzení věci, a je tím dán dovolací důvod uvedený v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř., a protože dovolací soud současně neshledal, že by byly splněny podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí nebo zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozsudku odvolacího soudu, nemohl postupovat jinak než rozsudek odvolacího soudu zrušit (§243e odst. 1 o. s. ř.). Jelikož důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i pro rozsudek soudu prvního stupně, Nejvyšší soud zrušil i prvostupňový rozsudek a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
(70) V dalším řízení je soud prvního stupně vázán vysloveným právním názorem dovolacího soudu (§243g odst. 1, věta první, o. s. ř.).
(71) O nákladech dovolacího řízení Nejvyšší soud nerozhodoval, neboť dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu není rozhodnutím, jímž se řízení ve věci končí (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. 4. 2021
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D.
předseda senátu