ECLI:CZ:NS:2021:28.CDO.3181.2021.1
sp. zn. 28 Cdo 3181/2021-363
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně FQI TRUST investičního fondu s proměnným základním kapitálem, a.s., IČ 042 03 241, se sídlem v Praze 1, Elišky Krásnohorské 10/2, zastoupené Mgr. Bc. Filipem Nečasem, advokátem se sídlem v Brně, Malinovského náměstí 603/4, proti žalované H. W. , nar. XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Michalem Marčišinem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Gočárova třída 1013/27, o 569.398 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 19 C 493/2019, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. června 2021, č. j. 58 Co 177/2021-328, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 10.880 Kč k rukám advokáta Mgr. Bc. Filipa Nečase do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 3 rozsudkem ze dne 15. 10. 2020, č. j. 19 C 493/2019-231, uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 569.398 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Žalobkyně se domáhala uvedeného z titulu bezdůvodného obohacení, k němuž mělo dojít převedením finančních prostředků z jejího bankovního účtu bez vědomí a příkazu žalobkyně na účet žalované, přičemž absentoval právní důvod pro takové jednání. Žalovaná se bránila tvrzením, že účet zřídila pro potřeby své dcery, E. C., jíž také udělila dispoziční práva k účtu, a o transakcích učiněných v rámci tohoto účtu nemá povědomí. Soud prvního stupně posoudil tvrzení žalované, že s účtem nedisponuje, jako nerozhodné, neboť právě žalovaná je vlastníkem účtu, a bezdůvodné obohacení tedy muselo nastat na její straně. S odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu upozornil na pravidlo, dle něhož vzniká odpovědnostní závazkový vztah z bezdůvodného obohacení jen mezi tím, kdo se bezdůvodně obohatil, a tím, na jehož úkor bezdůvodné obohacení vzniklo. Ačkoliv žalovaná tvrdila, že předmětné prostředky představují mzdu její dcery E. C., nepodařilo se jí toto tvrzení doložit a právní důvod, jenž by ji opravňoval k ponechání si dané částky, neprokázala. Obvodní soud tak posoudil vztahy mezi účastníky dle §2991 odst. 1 a 2 zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), uzavřel, že se žalovaná bezdůvodně obohatila na úkor žalobkyně, a zavázal ji k zaplacení dané částky s příslušenstvím i k náhradě nákladů řízení.
K odvolání žalované přezkoumal prvoinstanční rozhodnutí Městský soud v Praze, jenž je rozsudkem ze dne 3. 6. 2021, č. j. 58 Co 177/2021-328, ve výroku I. potvrdil, ve výroku II. změnil co do výše náhrady nákladů řízení, jinak je potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud se vypořádal s odvolacími námitkami a přitakal soudu prvního stupně, že se žalované nepodařil prokázat právní důvod převodu finančních prostředků z účtu žalobkyně na její účet.
Rozsudek odvolacího soudu napadla v celém rozsahu žalovaná dovoláním, jež shledává přípustným ve smyslu §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), pro odklon odvolacího soudu od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Žalovaná nesouhlasí s postupem nalézacích soudů, jež neprovedly jí navrhované důkazy, a to výslechem svědkyně E. C. a přečtením trestního spisu vedeného v řízení proti E. C. u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 1 T 30/2020. Dále brojí proti postoji soudu prvního stupně, jenž zamítl její návrh na přerušení řízení za účelem vyčkání výsledku trestního řízení a nevyhověl ani její žádosti o prodloužení lhůty k doplnění tvrzení a označení důkazů. Zdůrazňuje přitom svou důkazní nouzi v situaci, v níž veškeré relevantní písemnosti dcery E. C. byly zajištěny orgány činnými v trestním řízení, a ona neměla možnost si důkazy opatřit jinak. Závěrem žádá, aby dovolací soud rozhodnutí obvodního i městského soudu zrušil a věc vrátil soudu prvé instance k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve svém vyjádření hodnotí dovolání jako nepřípustné a navrhuje dovolacímu soudu, aby je odmítl.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle o. s. ř. ve znění účinném od 30. 9. 2017, které je dle čl. II bodu 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou ve smyslu §241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho způsobilostí k projednání.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
V souladu s §241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Obligatorní náležitostí dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř. je požadavek, aby dovolatel uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku, tedy vymezil, které z hledisek v §237 o. s. ř. má za naplněné, přičemž nepostačuje pouhá citace textu řečeného ustanovení nebo jeho části (srov. kupř. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 7. 4. 2021, sp. zn. 24 Cdo 221/2021, z téhož dne, sp. zn. 30 Cdo 428/2020, jeho usnesení ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, a ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014). Pokud má být dovolání přípustné pro rozpor s judikaturou dovolacího soudu, je nezbytné, aby dovolatel označil rozhodovací praxi, s níž má být naříkané rozhodnutí v kolizi (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2021, sp. zn. 32 Cdo 4295/2019, jeho usnesení ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 20. 12. 2017, sen. zn. 29 ICdo 185/2017, a ze dne 12. 2. 2020, sp. zn. 28 Cdo 3539/2019).
Rovněž Ústavní soud přisvědčil mimořádné povaze dovolání, spojeného se striktními formálními nároky a vyžadujícího podání odborníkem (advokátem), jenž je schopen reflektovat relevantní judikaturu Nejvyššího soudu a vést s tímto soudem diskuzi (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. I. ÚS 1461/17, bod 21, a usnesení téhož soudu ze dne 8. 3. 2016, sp. zn. III. ÚS 200/16, nebo ze dne 9. 5. 2017, sp. zn. II. ÚS 200/17).
Výše uvedené je možno aplikovat i na nyní posuzovanou věc. Dovolatelka jako předpoklad přípustnosti artikuluje odklon odvolacího soudu od ustálené judikatury soudu dovolacího, k němuž mělo dojít při řešení „otázek hmotného i procesního práva“. Žalovaná však tuto avizovanou náležitost dovolání nikterak nerozvádí, když v celém jejím podání nejsou zmíněny jak otázky, při jejichž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené judikatury dovolacího soudu, tak jediné rozhodnutí, jež městský soud podle jejího názoru nerespektoval, a dané náležitosti nejsou seznatelné ani z obsahu dovolání. Dovolání je tedy vadné, a jako takové nemůže při posuzování přípustnosti obstát, neboť již na první pohled zjevně nenaplňuje formální požadavky na tento mimořádný opravný prostředek kladené.
Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a tyto vady nebyly žalovanou v zákonné lhůtě odstraněny (§241b odst. 3 o. s. ř.).
Dovolání proti akcesorickému výroku o náhradě nákladů řízení nadto není ze zákona objektivně přípustné [§238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3, věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1, části věty před středníkem, a §146 odst. 3 o. s. ř. V dovolacím řízení vznikly žalobkyni v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které dovolací soud stanovil na základě vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). Dle §8 odst. 1 a §7 bodu 6 citované vyhlášky činí sazba odměny za jeden úkon právní služby (sepsání vyjádření k dovolání) 10.580 Kč, společně s paušální náhradou výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300 Kč podle ustanovení §13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb. má tedy účastnice řízení právo na náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 10.880 Kč.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 7. 12. 2021
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu