ECLI:CZ:NS:2021:30.CDO.428.2020.1
sp. zn. 30 Cdo 428/2020-278
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Davida Vláčila ve věci žalobce L. K. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Barborou Kubinovou, advokátkou se sídlem v Praze 3, Milešovská 6, proti žalované České republice – Ministerstvu školství, mládeže a tělovýchovy , se sídlem v Praze 1, Karmelitská 529/7, o zaplacení 198 456 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 24 C 44/2016, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 11. 2018, č. j. 18 Co 323, 324/2018-209, takto:
I. Dovolání se odmítá v rozsahu, v němž směřuje proti té části výroku I rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 11. 2018, č. j. 18 Co 323,324/2018-209, jíž byla učena lhůta k plnění částky 16 500 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky od 27. 4. 2016 do zaplacení.
II. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 28. 11. 2018, č. j. 18 Co 323,324/2018-209, se zrušuje v části výroku I, jíž byl změněn rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 16. 3. 2018, č. j. 24 C 44/2016-134, ve znění opravných usnesení téhož soudu ze dne 27. 4. 2018, č. j. 24 C 44/2016-143, a ze dne 21. 9. 2018, č. j. 24 C 44/2016-167, ve výroku I co do částky 11 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky od 27. 4. 2016 do zaplacení tak, že žaloba byla zamítnuta, a dále ve výrocích II, III a V a věc se v tomto rozsahu vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Žalobce se v řízení domáhal po žalované zaplacení částky 198 456 Kč s příslušenstvím jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla být způsobena nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení o uznání jeho zahraničního vysokoškolského vzdělání a kvalifikace, které bylo vedeno u Západočeské univerzity v Plzni (dále jen „Západočeská univerzita“) pod sp. zn. PR-P 738/10 a u Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy (dále jen „Ministerstvo“). Náhradu nemajetkové újmy požadoval za období řízení od 30. 11 2010 do 22. 7. 2015 s tím, že toto řízení stále trvá.
2. Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 16. 3. 2018, č. j. 24 C 44/2016-134, ve znění opravných usnesení téhož soudu ze dne 27. 4. 2018, č. j. 24 C 44/2016-143, a ze dne 21. 9. 2018, č. j. 24 C 44/2016-167, žalované uložil povinnost zaplatit žalobci částku 27 500 Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I), žalobu co do požadavku na zaplacení částky 170 956 Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení zamítl (výrok II) a rozhodl o povinnosti žalované k náhradě nákladů řízení žalobci ve výši 12 495 Kč (výrok III).
3. Soud prvního stupně vyšel z těchto zjištění. Žalobce návrhem ze dne 30. 11. 2010 žádal Západočeskou univerzitu o uznání zahraničního vysokoškolského vzdělání a kvalifikace, které získal studiem na Zakarpatské státní univerzitě ve studijním oboru právo, právní věda. Návrh na základě výzvy doplnil ve dnech 28. 12. 2010 a 5. 1. 2011. Dne 23. 3.2011 podal Ministerstvu podnět k učinění opatření proti nečinnosti. Rozhodnutím ze dne 27. 4. 2011, č. j. PR-P 738/10, Západočeská univerzita žádost o uznání vzdělání zamítla. Na základě odvolání žalobce byl spis předložen dne 24. 6.2011, Ministerstvu, které dne 7. 12. 2011 rozhodnutí Západočeské univerzity ze dne 27. 4. 2011 zrušilo a věc vrátilo k novému projednání. Toto rozhodnutí bylo doručeno Západočeské univerzitě dne 2. 1. 2012. U Městského soudu v Praze bylo dne 2. 7. 2012 zahájeno řízení na ochranu žalobce proti nečinnosti a věc byla postoupena místně příslušnému Krajskému soudu v Plzni. Dopisem ze dne 4. 12. 2012 Ministerstvo přikázalo Západočeské univerzitě učinit potřebná opatření ke zjednání nápravy a ta dne 25. 3. 2013 vyzvala žalobce k doplnění podkladů a řízení přerušila. Na základě odvolání žalobce prorektor Západočeské univerzity dne 3. 5. 2013 zrušil rozhodnutí o přerušení řízení. Žalobce doplnil dokumenty dne 24. 5. 2013 a po výzvě k seznámení se s podklady pro rozhodnutí sdělil své stanovisko a namítl podjatost prorektora a všech pracovníků Západočeské univerzity. Tato námitka byla shledána nedůvodnou rozhodnutím Ministerstva ze dne 1. 11. 2013. Žalobce zaslal další podklady k rozhodnutí s návrhem na provedení dalších důkazů dne 23. 12. 2013. Ministr školství, mládeže a tělovýchovy rozhodnutím ze dne 22. 4. 2014 zamítl rozklad žalobce proti rozhodnutí Ministerstva o nepodjatosti rektorky Západočeské univerzity. Žalobce byl vyzván k doplnění dalších podkladů s úředním překladem dne 20. 5. 2014. Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 22. 7. 2014, č. j. 30 A 45/2012-264, stanovil povinnost žalované rozhodnout ve věci samé o uznání vzdělání do třiceti dnů. Žalobce po výzvě k seznámení s podklady doplnil svou argumentaci a vyjádřil se k podkladům. Na základě stanovení nové lhůty pro seznámení s podklady žalobce dne 26. 10. 2014 požadoval úřední překlady komunikace mezi univerzitami. Po dalším seznámení se s podklady se k nim žalobce vyjádřil dne 15. 12. 2014. Téhož dne Západočeská univerzita zamítla žádost žalobce o uznání vzdělání. Spis byl předložen Ministerstvu k rozhodnutí o odvolání žalobce dne 27. 1. 2015. Rozhodnutím Ministerstva ze dne 20. 7. 2015, č. j. MSMT 5062/2015-4, které nabylo právní moci dne 22. 7. 2015, bylo odvolání žalobce zamítnuto. Řízení však dosud skončeno nebylo. Soud prvního stupně měl dále za prokázané, že žalobce od roku 2010 pracoval jako zaměstnanec své právní zástupkyně, v říjnu 2014 měl úspěšně dokončeny dva ročníky studia na Právnické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Podle zjištění soudu prvního stupně advokátní komora nepřijímá do svých stavů absolventy Zakarpatské univerzity, což mělo být žalobci známo, pokud měl zájem o profesi advokáta a sledoval informace příslušné profesní komory. Žalobce uplatnil nárok na náhradu škody a nemajetkové újmy dne 26. 10. 2015 u žalované, ta se k němu v šestiměsíční lhůtě nevyjádřila.
4. Soud prvního stupně posoudil nárok žalobce podle §13 odst. 1, §31 odst. 1, 2 a 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „OdpŠk“). Uzavřel, že posuzované řízení spadá do věcné působnosti čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“), neboť uznání úplného vysokoškolského vzdělání zakončeného titulem magistr je základním předpokladem pro výkon právnických profesí a rozhodnutí vysoké škody tak má přímý vliv na existenci, rozsah nebo způsob výkonu daného práva, které má základ ve vnitrostátním právu. Proto na posouzení přiměřenosti délky řízení a případnou satisfakci při porušení práva na jeho přiměřenou délku aplikoval stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, Cpjn 206/2010, uveřejněné pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Stanovisko“), podle kterého se nemajetková újma presumuje. Délku posuzovaného řízení v žalobcem tvrzeném období považoval za nepřiměřenou s tím, že na celkové délce řízení se podílel pětiměsíční průtah v odvolacím řízení před Ministerstvem (od 24. 6. 2011 do 7. 12. 2011), pětiměsíční průtah před vyzváním žalobce k doplnění podkladů (od 23. 12. 2013 do 20. 5. 2014) a též nutnost opakovaných výzev k doplnění podkladů, nutnost úředních překladů dokumentů, přístup žalobce, který vznesl námitku podjatosti a též opakovaně po seznámení s podklady krátce před rozhodnutím zakládal do spisu další předem vyhotovená podání s poukazem na nutnost vyžádat další podklady. Vzhledem k celkové době trvání řízení bylo podle soudu prvního stupně namístě přiznat žalobci finanční odškodnění za dobu 4 let a 7 měsíců, tj. v rozsahu žalobcem uplatněném (za období od 30. 11. 2010 do 22. 7. 2015). Při stanovení výše odškodnění vycházel (podle opraveného znění odůvodnění rozsudku) ze základní částky 15 000 Kč za jeden rok trvání řízení, tj. 1 250 Kč za jeden měsíc trvání řízení, přičemž za dobu 44 měsíců (4 roky a 7 měsíců však tvoří celkem 55 měsíců – poznámka Nejvyššího soudu) dospěl k základní částce 55 000 Kč, z ní odečetl 20 % z důvodu složitosti řízení a 30 % z důvodu přístupu žalobce k řízení a malého významu řízení pro něj a dospěl k celkové výši odškodnění 27 500 Kč.
5. Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozhodnutím k odvolání obou účastníků rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé co do povinnosti žalované zaplatit žalobci částku 16 500 Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení potvrdil s tím, že lhůta k úhradě činí 15 dnů, co do částky 11 000 Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl (výrok I). V zamítavém výroku o věci samé rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok II), ve výroku o nákladech řízení jej změnil tak, že výše nákladů činí 12 342 Kč a lhůta k jejich úhradě činí 15 dnů, jinak nákladový výrok rozsudku soudu prvního stupně potvrdil (výrok III). Dále odmítl odvolání žalobce proti opravnému usnesení soudu prvního stupně ze dne 21. 9. 2018, č. j. 24 C 44/2016-167 (výrok IV) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok V).
6. Odvolací soud částečně zopakoval dokazování výtiskem článku „Konec diplomů i v azbuce, advokátem se stane jen prověřený absolvent práv“ umístěného na webu České advokátní komory jako významného pro advokacii. V dalším považoval dokazování soudem prvního stupně za dostatečné a zjevně z jeho skutkových závěrů dále vycházel.
7. Odvolací soud nejprve posoudil jako nedůvodnou námitku podjatosti vznesenou žalobcem vůči soudkyni, která věc projednávala a rozhodla v prvním stupni. V rozhodnutí se též vypořádal s tvrzenými nesprávnostmi v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a v jeho opravě. Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně o podřazení posuzovaného řízení pod článek 6 odst. 1 Úmluvy, o presumpci imateriální újmy žalobce. Vzhledem k částečné odlišnosti posuzovaného řízení nepřisvědčil námitce žalované, podle které byl v jiných řízeních (v nichž byla posuzována následná nostrifikační řízení zahájená žalobcem a zastavená pro překážku věci zahájené) posouzen přístup žalobce jako litigózní. Při určení výše finančního odškodnění za žalobcem vymezené období posuzovaného správního řízení (55 měsíců), v němž měly být respektovány zákonem stanovené lhůty, považoval za přiměřené, vyjít ze základní částky 18 000 Kč za rok řízení (tj. 1 500 Kč za měsíc). Odkázal přitom na judikaturu Nejvyššího soudu, podle které je třeba porovnat celkovou dobu řízení s dobou, kterou by bylo možno považovat za přiměřenou k vyřešení sporu nejen pouze se zohledněním skutkové a právní náročnosti věci, ale i s přihlédnutím k počínání účastníků. Námitky žalobce o nutnosti zohlednění inflace neshledal za relevantní s tím, že ani Evropský soud pro lidská práva (dále jen „ESLP“) nezohledňuje ve svých rozhodnutích inflaci. Základní částku snížil odvolací soud o 50 %, neboť shledal jeho zájem na výsledku řízení nízký, pokud ne dokonce jen akademický. Podle odvolacího soudu žalobce s vysokou pravděpodobností (hraničící až s jistotou) musel vědět, že s žádostí o nostrifikaci svého studia neuspěje, neboť na podkladě stejného zahraničního studia posléze žalobce zahájil další (nejméně tři) nostrifikační řízení na několika českých univerzitách. Žalobce chtěl podle svých tvrzení aktivně působit a aplikovat právo na území České republiky, přičemž v mediálním prostoru byly v době jeho studia obecně známé informace o problémech studentů jím tehdy studované zahraniční vysoké školy s nostrifikací (o čemž podle odvolacího soudu svědčil i článek shora citovaný). K polemice žalobce se závěry soudu prvního stupně o možnosti výkonu jeho případného povolání advokáta odvolací soud dodal, že názor žalobce o údajné povinnosti České advokátní komory jej zapsat v případě nostrifikace jeho studia pomíjí i ostatní četná kritéria uvedená v §5 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, mezi kterými je i povinnost žadatele složit advokátní zkoušku. Odvolací soud základní částku snížil o dalších 20 % z důvodu, že žalobce v posuzovaném řízení aktivně využíval všech procesních prostředků, které mu právní řád poskytoval (ty mu nelze přičítat k tíži), mezi nimi však i nedůvodné námitky podjatosti, a nelze dovodit, že by jeho postupy vždy přispěly k urychlení řízení (opakovaně po seznámení s podklady před vydáním správního rozhodnutí spis doplňoval o další listiny a akcentem na doplnění dalších listin a byl správním orgánem vyzýván k doplnění dalších podkladů, přičemž nemůže jít na vrub státních orgánů prodloužení řízení, ke kterému došlo v důsledku nutnosti se s těmito prostředky procesní obrany vypořádat). Z důvodu procesní složitosti věci snížil odvolací soud základní částku o dalších 10 %, neboť řízení probíhalo na dvou stupních, bylo takto zatíženo i námitkou podjatosti. Naplnění dalších kritérií uvedených v §31a odst. 3 OdpŠk pro snížení či zvýšení základní částky odvolací soud neshledal. Zdůraznil, že postup orgánů veřejné moci během posuzovaného řízení byl víceméně plynulý přiměřeně reagující na četné podněty žalobce. Základní částku odškodnění 68 750 Kč odpovídající době 55 měsíců a částce 1 500 Kč za měsíc (v bodě 39 napadeného rozsudku odvolací soud zjevně chybně uvedl základní měsíční částku 1 250 Kč – poznámka Nejvyššího soudu) proto odvolací soud snížil celkem o 80 % na částku 16 500 Kč. Námitku žalobce, že by soud měl zohledňovat každý den řízení (nikoli pouhý měsíc či rok) považoval za nedůvodnou, nemající oporu v právním řádu či judikatuře národních soudů či ESLP, v níž se vychází z přepočtu částek odškodnění na rok, resp. měsíc řízení. Důvody pro odškodňování jednotlivých dnů či hodin, ve kterých odškodňované řízení trvalo, podle odvolacího soudu svědčí o právním názoru žalobce o nutnosti stanovit matematicky přesná pravidla odškodňovacího řízení, což popírá smysl právní úpravy. Stanovení patnáctidenní lhůty k plnění odůvodnil odvolací soud tím, že tato lhůta umožní žalované „vyhradit z jejího rozpočtu v souladu se zákonem o rozpočtových pravidlech potřebné finanční prostředky“.
II. Dovolání a vyjádření k němu
8. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce včasným a obsáhlým dovoláním, a to v rozsahu části výroku I, kterou byl rozsudek soudu prvního stupně ve znění opravných usnesení změněn, včetně jeho části měnící pariční lhůtu, a dále v rozsahu výroků II, III a V. Navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
9. Žalobce předně (bod II dovolání) namítá, že odvolací soud přezkoumával rozsudek soudu prvního stupně v nesprávném znění, neboť podle něj byla klíčová část jeho odůvodnění opravena v rozporu se zákonem. Odvolací soud měl přezkoumat i zákonnost opravného usnesení, byť bylo pravomocné, a analogicky měl aplikovat závěry judikatury Ústavního soudu týkající se přezkoumání rozhodnutí o nepřipuštění změny žaloby. Žalobce dále tvrdí (bod III dovolání), že odvolací soud v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2018, sp. zn. 30 Cdo 2622/20018 (jenž je veřejnosti dostupný – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – na http://www.nsoud.cz ), přitakal správnosti závěru soudu v jiném řízení, který hodnotil žalobce jako litigózní osobu, aniž by odvolací soud zjišťoval, zda skutečně jde v případě žalobce o sudičské jednání.
10. Podle žalobce odvolací soud nesprávně určil výši základní částky odškodnění a dostal se do rozporu se Stanoviskem, jestliže v případě extrémně dlouhého řízení nevycházel ze základní částky 20 000 Kč. Žalobce má též za to, že v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla řešena otázka, zda by měla být při stanovení základní částky zohledněna inflace, k níž došlo v době od vydání Stanoviska. Pokud by se dovolací soud domníval, že tím, že i v současnosti pravidelně vychází ze základní částky v rozmezí 15 000 Kč až 20 000 Kč, implicitně možnost zohlednění inflace odmítá, pak žalobce navrhuje, aby tato otázka byla dovolacím soudem vyřešena jinak a bylo přihlédnuto ke změně společenských podmínek a všeobecnému zvyšování cen (body IV a V dovolání).
11. Odvolacímu soudu žalobce vytýká též nesprávné posouzení kritéria významu posuzovaného řízení (body VI, VII, VIII, IX, X a XI dovolání). Rozporuje zjištění, že by v době jeho studia byly v mediálním prostoru obecně známé informace o problémech studentů jím studované zahraniční vysoké školy s nostrifikací, což podle něj nevyplývá ani z článku, na který odvolací soud odkazoval. Závěr o tom, že žalobce musel s vysokou pravděpodobností hraničící s jistotou vědět, že s žádostí o nostrifikaci neuspěje, i implicitní závěr, že o těchto informacích existujících v mediálním prostoru žalobce věděl, je podle něj v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Namítá tak porušení práva na spravedlivý proces a rozpor s nálezem Ústavního soudu ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95 (jenž je veřejnosti dostupný – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Ústavního soudu – na https://nalus.usoud.cz ), což podle něj zakládá přípustnost dovolání. Domnívá se též, že dovolací soud ve své rozhodovací praxi dosud neřešil otázku, zda výlučně informace v mediálním prostoru mohou mít vliv na posouzení možnosti úspěchu žadatele v řízení o uznání zahraničního vysokoškolského vzdělání. Případný úspěch či neúspěch, resp. perspektivu úspěchu, má žalobce též za nepodstatné pro úvahu o významu předmětu řízení pro poškozeného, nebyl-li návrh zjevně (na první pohled) bezdůvodný, přičemž poukazuje na to, že nostrifikační řízení dosud neskončilo, soudy nemohly předjímat jeho výsledek a závěr o bezdůvodnosti jeho žádosti nevyplývá z provedených důkazů. Napadené rozhodnutí tak je podle jeho názoru v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3172/2012, resp. pokud by soudy došly k závěru o bezdůvodnosti jeho žádosti, shledává extrémní rozpor takového závěru s provedenými důkazy, rozpor s právem na spravedlivý proces a s výše citovaným nálezem Ústavního soudu. Žalobce také formuluje otázku, „zda existence dalších podmínek zapsání do seznamu advokátních koncipientů a posléze advokátů snižuje význam předmětu řízení o uznání zahraničního vysokoškolského vzdělání v oboru právo, právní věda, účastníka řízení, a to za situace, kdy nebylo zjištěno, že by některou z těchto podmínek účastník řízení nesplnil nebo nebyl schopen splnit a navíc za situace, kdy profese advokáta není jediným povoláním, které by bylo možné s dosaženým vzděláním vykonávat“, která podle něj dosud nebyla dovolacím soudem vyřešena. Upozorňuje, že jím navržení svědci, které soudy nevyslechly, mohli svědčit o tom, jaký má pro žalobce uznání jeho vzdělání význam, a že o týchž skutečnostech mohl vypovídat také on sám. Žalobce opětovně dovozuje extrémní rozpor skutkových zjištění odvolacího soudu s provedenými důkazy a rozpor s výše citovaným nálezem Ústavního soudu, neboť podle něj o významu posuzovaného řízení nic nevypovídá skutečnost, že zahájil další nostrifikační řízení. Tvrdí, že je zahájil z důvodu svého právního názoru, že mezi více nostrifikačními řízeními není dána překážka věci zahájené vzhledem k porovnání studijního programu zahraniční vysoké školy se studijními programy konkrétní tuzemské veřejné vysoké školy a nemohl riskovat nesoulad s jedním studijním plánem, když by jeho vzdělání bylo souladné s jiným studijním plánem.
12. Žalobce dále nesouhlasí s tím, že odvolací soud snížil základní částku o 20 % z důvodu opakovaného využívání procesních prostředků (bod XII dovolání). Argumentuje tím, že jejich uplatnění nelze přičítat k jeho tíži, neboť odvolací soud nevyhodnotil procesní prostředky jako zjevně nedůvodné. Přípustnost dovolání spatřuje v rozporu takového posouzení odvolacím soudem se Stanoviskem. Odvolacímu soudu také vytýká, že v rozporu s judikaturou dovolacího soudu (blíže nekonkretizovanou) neposoudil, jaký vliv mělo konkrétní chování žalobce na délku řízení. Uvádí také, že pouze suploval neplnění důkazní povinnosti správních orgánů. Výzvy správních orgánů považuje povětšinou za nezákonné. Podle jeho názoru dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena otázka, „zda mohou mít ve správním řízení, kde se uplatní právě zásada vyšetřovací, vliv návrhy účastníka řízení, jelikož zjistit skutkový stav v souladu se zásadou materiální pravdy je povinností správních orgánů“. Připomíná též, že podání námitky podjatosti zohledňuje odvolací soud dvakrát (u chování žalobce a u složitosti věci), což nelze.
13. Skutečnost, že řízení probíhalo ve více stupních, považuje žalobce za irelevantní, jelikož veškerá rozhodnutí byla rušena z procesních důvodů (bod XIII dovolání). Tato skutečnost podle jeho názoru nemohla být důvodem pro snížení základní částky, ale naopak důvodem jejího zvýšení z důvodu postupu orgánů veřejné moci. Takové posouzení odvolacím soudem shledává rozporným s nálezem Ústavního soudu ze dne 15. 2. 2017, sp. zn. II. ÚS 3553/15, což podle něj zakládá přípustnost dovolání. Argumentuje dále tím, že námitka podjatosti měla toliko marginální vliv na procesní složitost řízení, nikoli odpovídající snížení základní částky o 10 % (bod XIV dovolání). Prezentuje názor, že účastník řízení není odpovědný za jakýkoli průtah způsobený rozhodováním o jím podaném procesním prostředku, ale pouze za průtah odpovídající přiměřené době, jakou toto rozhodování mělo trvat. Tuto otázku považuje za dosud neřešenou v rozhodovací praxi dovolacího soudu.
14. Žalobce namítá též nesprávné vyhodnocení otázky kritéria postupu orgánů veřejné moci (bod XV dovolání), pokud odvolací soud uzavřel, že postup orgánů veřejné moci během řízení byl plynulý a přiměřeně reagující na četné podněty žalobce a zdůrazňuje, že řízení, v němž je lhůta k rozhodnutí 30 dnů, trvá již devět let. Poukazuje též na to, že z provedených důkazů byla patrná několikaletá období nečinnosti v posuzovaném řízení. Závěr odvolacího soudu tak je podle něj v extrémním rozporu s provedenými důkazy a v rozporu s judikaturou Ústavního soudu (výše citovaným nálezem sp. zn. II. ÚS 3553/15), z čehož dovozuje přípustnost dovolání.
15. Žalobce poté (bod XVI dovolání) vyjadřuje přesvědčení, že soudům by mělo jít o to, aby přiznaná satisfakce byla co nejpřesnější, a proto by měl být zohledňován každý den průtahů (výpočet by měl být prováděn po dnech), neboť i výpočet úroků z prodlení je prováděn přesně po jednotlivých dnech a nikoliv zhruba za každý uplynulý měsíc. Přístup nezohledňující jednotlivé dny průtahů by podle žalobce znamenal například nepřiznání náhrady nemajetkové újmy při překročení třicetidenní lhůty o 29 dnů, byť by šlo o zásadní překročení lhůty téměř o 100 %, či v případě rozhodnutí o předběžném opatření místo za 7 dnů za 21 dnů. Žalobce tedy požaduje, aby se Nejvyšší soud odchýlil od své rozhodovací praxe (Stanoviska) ve prospěch co nejpřesnějšího výpočtu satisfakce.
16. Odvolacímu soudu žalobce následně vytýká, že v rozsudku žádným způsobem nezohlednil, že se žalobce snažil všemi dostupnými prostředky průtahy v řízení odstranit, a nezvýšil základní částku, což je podle jeho názoru v rozporu se Stanoviskem (bod XVII dovolání). Nesouhlasí konečně ani s tím, že byla odvolacím soudem stanovena pariční lhůta v délce 15 dnů. Odůvodnění této lhůty odvolacím soudem má za nepřezkoumatelné, neboť odvolací soud neodkázal na žádné konkrétní ustanovení, které by žalované neumožňovalo splnit svou povinnost v obecné třídenní lhůtě. Otázku, „zda zákon o rozpočtových pravidlech brání splnit státním orgánům obecnou pariční lhůtu“, považuje za dosud neřešenou v rozhodovací praxi dovolacího soudu.
17. Žalovaná navrhuje dovolání jako nepřípustné odmítnout, případně jej jako nedůvodné zamítnout. Považuje napadený rozsudek za souladný se žalobcem namítanou judikaturou. Za irelevantní má výtky vůči postupu soudu prvního stupně, za nesprávné názory žalobce o nutnosti zohlednění inflace, a o tom, že by účastník správního řízení (žadatel) nebyl povinen označit důkazy na podporu svých tvrzení, a za odvolacím soudem řádně odůvodněné snížení základní částky o 20 %. Řešení otázek výlučnosti vlivu informací z mediálního prostředí a odpovědnosti za průtah způsobený rozhodováním o procesním prostředku pouze v rozsahu přiměřené doby podle žalované nemělo vliv na závěry odvolacího soudu. Argumentuje též tím, že otázka týkající se pariční lhůty postrádá zcela smyslu v situaci, kdy již bylo žalobci v souladu s napadeným rozsudkem plněno. Odkazy na nálezy Ústavního soudu jsou podle názoru žalované nepřípadné, resp. závěry druhého ze žalobcem citovaných nálezů vyznívají naopak v její prospěch. Zpochybňuje tvrzení žalobce o tom, že nevěděl nic o pověsti jím studované Zakarpatské státní univerzity v oboru právo, neboť Česká advokátní komora tehdy podala podnět nejvyšší státní zástupkyni k podání žaloby v kauze „uznávání diplomů“ a následně docházelo k rušení jednotlivých rozhodnutí Západočeské univerzity o uznání vzdělání na uvedené vzdělávací instituci. Zdůrazňuje též, že žalobce se následně jal studovat obor právo a právní věda na veřejné vysoké škole a uznání vzdělání tak pro něj muselo zcela ztratit smysl. Poukazuje i na to, že v projednávané věci jde již o 14. žalobu žalobce vůči ní, jejímž předmětem je nárok na zadostiučinění a že žalobce systematicky zatěžuje soudy a další státní orgány, což v konečném důsledku znamená, že o žádostech žalobce není vždy rozhodnuto v zákonné lhůtě.
III. Přípustnost dovolání
18. Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm – v souladu s bodem 1 čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony – podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“).
19. Dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou, za splnění podmínky povinného zastoupení podle §241 odst. 1 o. s. ř.
20. V rozsahu, v němž žalobce napadá výrok I rozsudku odvolacího soudu v té části, v níž byla změněna lhůta k plnění jemu přisouzené částky 16 500 Kč s úrokem z prodlení tak, že činí patnáct dnů od právní moci rozsudku, dovolání není přípustné podle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť částka, o jejíž lhůtě k plnění bylo tímto výrokem napadeného rozsudku rozhodováno, nepřevyšuje 50 000 Kč a nejde o vztah ze spotřebitelských smluv či pracovně právní vztah.
21. Žalobce napadl rozsudek odvolacího soudu výslovně též v jeho výroku III a V, kterými bylo rozhodováno o nákladech řízení. Podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. však dovolání není přípustné proti výrokům o nákladech řízení.
22. Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
23. Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
24. Žalobce v dovolání řádně nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti, ve vztahu k námitkám, že odvolací soud přezkoumával rozsudek nalézacího soudu v nesprávném znění, že soudy nevyslechly žalobcem navržené svědky a neprovedly jeho účastnický výslech k prokázání tvrzení o významu uznání studia pro žalobce, a že námitku podjatosti žalobcem uplatněnou v posuzovaném řízení zohlednil odvolací soud dvakrát (srov. body II, X a poslední odstavec bodu XII dovolání). Nejvyšší soud přitom ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako je tomu v posuzované věci), je dovolatel povinen pro každý jednotlivý dovolací důvod vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné. Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu ani citace (části) textu ustanovení §237 o. s. ř. nepostačují (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen „R 4/2014“, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2013, sen. zn. 29 NSCR 114/2013, a ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3023/2014). Požadavek uvést, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř., je odlišný od požadavku na vymezení dovolacího důvodu, jenž spočívá obvykle ve vylíčení právní argumentace, pro kterou považuje dovolatel právní posouzení věci za nesprávné. Jestliže zákonodárce kromě této argumentace požaduje také vyjádření se k relevantní judikatuře Nejvyššího soudu, pak nelze z pouhého vylíčení dovolacího důvodu usuzovat, že dovolatel již nemusí plnit požadavek plynoucí z §241a odst. 2 o. s. ř. (srov. například stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod číslem 460/2017 Sbírky zákonů, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2018, sp. zn. 30 Cdo 4716/2017, a ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 32 Cdo 815/2019).
25. Vytýká-li žalobce odvolacímu soudu, že v rozporu s judikaturou dovolacího soudu neposoudil, jaký vliv mělo mít konkrétní chování žalobce na délku řízení (srov. druhý odstavec bodu XII dovolání), není z jeho argumentace zřejmé, od jaké konkrétní judikatury Nejvyššího soudu se takto měl odvolací soud odchýlit. Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je přitom ustálena v závěru, že má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které "ustálené rozhodovací praxe" se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. například výše citované R 4/2014). I v této části dovolání tedy žalobce nedostál požadavku na řádné vymezení předpokladů jeho přípustnosti podle §241a odst. 2 o. s. ř.
26. Přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá námitka uvedená v bodu III dovolání, neboť na řešení otázky, zda se jedná o sudičské jednání žalobce, napadené rozhodnutí nezáviselo. Závěry v tomto směru vyslovené odvolacím soudem ve vztahu k jinému soudnímu řízení nebyly pro projednávanou věc určující, neboť odvolací soud zdůraznil, že v nyní posuzovaném řízení šlo o situaci odlišnou a dovodil, že nemateriální újma žalobci vznikla a je třeba poskytnout zadostiučinění v penězích. Skutečnost, že v dovolání vymezenou otázku odvolací soud řešil a že jeho rozhodnutí na jejím řešení závisí (pro napadené rozhodnutí bylo určující), je přitom jedním z předpokladů přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013).
27. Též námitky zpochybňující stanovení základní částky (srov. body IV a V dovolání) nemohou založit přípustnost dovolání, neboť odvolací soud se neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, pokud ani v případě této délky správního řízení neshledal důvody pro použití jiné výchozí částky než 18 000 Kč vzhledem k okolnostem projednávané věci s přihlédnutím k tomu, že na délce řízení se podílela i jeho složitost a počínání žalobce (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3026/2009, ze dne 3. 7. 2012, sp. zn. 30 Cdo 806/2012, ze dne 30. 7. 2014, sp. zn. 30 Cdo 4318/2013, či ze dne 25. 6. 2019, sp. zn. 30 Cdo 3379/2018). Otázka, zda má být při stanovení základní částky zohledněna inflace, již byla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena a od takového řešení se odvolací soud neodchýlil, pokud vliv inflace nezohledňoval, a to i s přihlédnutím k rozhodovací praxi Evropského soudu pro lidská práva (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1964/2012, ze dne 26. 5. 2020, sp. zn. 30 Cdo 3556/2019, a ze dne 20. 10. 2020, sp. zn. 30 Cdo 1433/2020, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. 30 Cdo 5760/2017, ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. 30 Cdo 3171/2018, ze dne 11. 8. 2020, sp. zn. 30 Cdo 967/2020, a ze dne 20. 10. 2020, sp. zn. 30 Cdo 1318/2020). Nejvyšší soud v argumentaci žalobce žádné důvody pro odklon od této své dosavadní judikatury neshledává.
28. Dovolací soud též nesdílí názor žalobce o extrémním rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovým závěrem odvolacího soudu, podle kterého žalobce musel s vysokou pravděpodobností hraničící až s jistotou vědět, že s žádostí o nostrifikaci svého studia neuspěje (srov. bod VI dovolání). Při tomto závěru odvolací soud nevycházel výlučně ze (žalobcem zpochybňovaných) skutečností týkajících se informací v mediálním prostoru, ale zejména z dalších skutkových zjištění, podle kterých žalobce posléze zahájil další (nejméně tři) nostrifikační řízení na dalších univerzitách v České republice. Přehlédnout nelze též skutkové závěry vyplývající z rozhodnutí soudu prvního stupně (která odvolací soud považoval za dostatečně zjištěná), podle kterých měl žalobce v říjnu 2014 úspěšně dokončeny dva ročníky studia na Právnické fakultě Univerzity Karlovy v Praze, přičemž další studium v oboru právo by bylo proti logice, pokud by žalobce věřil v úspěch svého řízení o uznání zahraničního vzdělání. Vzhledem k výše uvedenému nezakládá přípustnost dovolání ani otázka, „zda výlučně informace v mediálním prostoru mohou mít vliv na posouzení možnosti úspěchu žadatele v řízení o uznání zahraničního vysokoškolského vzdělání“ (srov. bod VII dovolání), neboť takovou otázku odvolací soud neřešil.
29. Přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nemohou založit ani námitky uvedené v bodě VIII dovolání. Odvolací soud se neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (srov. například žalobcem zmíněný rozsudek ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3172/2012), neboť závěr o nízkém významu řízení pro žalobce neučinil na základě výsledku posuzovaného správního řízení (vycházel ze zjištění soudu prvního stupně, že toto řízení dosud nebylo skončeno), ale na základě zjištění o objektivních okolnostech svědčících o vnitřním přesvědčení žalobce o nízké pravděpodobnosti jeho úspěchu v posuzovaném správním řízení (předpokládaná vědomost o problémech s nostrifikací jeho studia, následné opakované podaní žádostí žalobce o nostrifikaci u jiných vysokých škol, příp. též následné studium práva na veřejné vysoké škole v České republice po podání žádosti o nostrifikaci podle zjištění soudu prvního stupně). Odvolací soud tedy neuzavřel, že by byla žádost žalobce zjevně bezdůvodná, z objektivních okolností však dovodil, že žalobce nemohl být přesvědčen o její úspěšnosti, pokud se choval uvedeným způsobem. Závěr o přípustnosti dovolání pak nelze učinit ani na základě námitek žalobce, podle kterých zahájení více nostrifikačních řízení o uznání téhož vzdělání nevypovídá nic o tom, jaké šance přisuzoval žalobce svému úspěchu v předmětném správním řízení (srov. bod XI dovolání). Výše uvedené závěry odvolacího soudu (a též soudu prvního stupně, ze kterých odvolací soud také zjevně vycházel) nejsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy o takovém chování žalobce. Samotné zpochybnění výsledku hodnocení provedeného odvolacím soudem takový extrémní nesoulad neznamená.
30. Otázka týkající se existence dalších zákonných podmínek zápisu do seznamů vedených Českou advokátní komorou formulovaná v bodě IX dovolání jeho přípustnost nezakládá, neboť na řešení této otázky napadené rozhodnutí nezáviselo. Odvolací soud neučinil závěr, že význam posuzovaného řízení pro žalobce snižuje existence dalších podmínek pro zápis do seznamu advokátních koncipientů či advokátů, jeho snížený význam pro žalobce dovodil z okolností výše uvedených. Vyjádření odvolacího soudu o nutnosti splnění dalších podmínek pro zápis do seznamu advokátů podle §5 zákona o advokacii bylo pouze reakcí na odvolací námitku žalobce, podle níž v případě nostrifikace byla Česká advokátní komora povinna jej zapsat do seznamu.
31. Námitky zpochybňující snížení základní částky o 20 % z důvodu opakovaného využívání procesních prostředků (srov. první a třetí odstavec bodu XII dovolání) také nemohou přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. založit, neboť oproti předpokladům, z nichž žalobce vychází, odvolací soud v napadeném rozhodnutí výslovně hodnotil žalobcem uplatněnou námitku podjatosti jako nedůvodný procesní prostředek. Otázku, „zda mohou mít ve správním řízení, kde se uplatní zásada vyšetřovací, vliv návrhy účastníka řízení na doplnění dokazování“, pak odvolací soud neřešil. Podle odvolacího soudu došlo k prodloužení posuzovaného řízení nejen pro řešení nedůvodné námitky podjatosti, ale též z důvodu, že byl správní orgán nucen se vypořádat s procesními návrhy uplatněnými žalobcem opakovaně až krátce před vydáním rozhodnutí a též z důvodu, že žalobce byl správním orgánem vyzýván k doplnění dalších podkladů. Při svém hodnocení tedy v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu vzal v úvahu konkrétní jednání žalobce v průběhu posuzovaného řízení, které mělo vliv na jeho délku, neboť se s návrhy žalobce správní orgán vypořádával (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4067/2010). Skutečnost, jakým způsobem se s nimi správní orgán skutečně vypořádal, tj. jaký vliv měly tyto návrhy na správní řízení v jeho výsledku, odvolací soud neposuzoval. Navíc namítá-li žalobce, že výzvy správních orgánů byly povětšinou nezákonné, nezpochybňuje tím ve skutečnosti správnost právního posouzení, nýbrž správnost skutkových závěrů, z nichž odvolací soud vycházel, neboť zjištění o nezákonnosti výzev daných žalobci odvolací soud neučinil. Dovolací přezkum je ustanovením §241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním. Přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nemůže být založena na vlastních skutkových závěrech dovolatele odlišných od skutkových závěrů odvolacího soudu, resp. na zpochybňování skutkových závěrů odvolacího soudu (srov. například výše zmíněné R 4/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 32 Cdo 4566/2014).
32. Ani námitky nesprávného posouzení kritéria složitosti řízení (srov. body XIII a XIV dovolání) nezakládají přípustnost dovolání, protože odvolací soud se neodchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu, přihlédl-li k tomu, že správní řízení probíhalo na dvou stupních, bylo zatíženo i námitkou podjatosti (též o ní bylo rozhodováno ve více stupních) a že řízení bylo procesně komplikovanější (srov. Stanovisko). Navíc žalobce i v rámci těchto námitek staví nesprávnost právního posouzení věci odvolacím soudem na vlastních skutkových závěrech, neboť odvolací soud nezjistil, že by veškerá rozhodnutí v řízení byla zrušena z procesních důvodů. Pro úplnost lze dodat, že v nálezu Ústavního soudu ze dne 15. 2. 2017, sp. zn. II. ÚS 3553/15, s nímž měly být podle žalobce závěry odvolacího soudu v rozporu, se Ústavní soud obecně vyjadřoval k tomu, že prodlužování délky řízení v důsledku vydání později zrušených rozhodnutí lze zohlednit přiznáním nároku na náhradu imateriální újmy. Od těchto závěrů se odvolací soud neodchýlil, pokud žalobci poskytl zadostiučinění za nepřiměřenou délku posuzovaného řízení. K námitce žalobce, že snížení základní částky o 10 % není odpovídající, dovolací soud připomíná, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Dovolací soud se při přezkumu výše či formy zadostiučinění omezuje na posouzení právních otázek spojených s výkladem podmínek a kritérií obsažených v §31a odst. 3 OdpŠk (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1599/2014). Jinými slovy, v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, posuzuje dovolací soud v zásadě jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše či formy přiměřeného zadostiučinění (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. 30 Cdo 5483/2015), tedy například to, zdali byly splněny podmínky pro snížení přiměřeného zadostiučinění z důvodu obstrukčního chování účastníka, nikoliv již to, v jaké konkrétní procentní výši měly soudy přiměřené zadostiučinění snížit v důsledku aplikace tohoto kritéria (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1612/2009).
33. Též námitka nutnosti co nejpřesnějšího výpočtu satisfakce (srov. bod XVI dovolání) není způsobilá založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. Nejvyšší soud v argumentaci žalobce neshledává důvod odchýlit se od své dosavadní rozhodovací praxe, z níž vycházel i odvolací soud, podle které při stanovení zadostiučinění v případě porušení práva na projednání věci v přiměřené době je nutno se vyvarovat mechanické aplikace práva s touhou po dosažení matematicky přesného výsledku a je třeba přiznat zadostiučinění přiměřené konkrétním okolnostem případu a závažnosti vzniklé újmy. Nelze totiž zapomínat, že jde v těchto případech o posouzení vzniku nemajetkové újmy (kompenzace stavu nejistoty) na straně poškozeného, tedy o posouzení kategorie objektivně jen obtížně zjistitelné a zcela jistě nespočitatelné (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 4539/2011).
34. Dovolání je však přípustné pro řešení otázky zohlednění období nečinnosti správního orgánu při hodnocení kritéria postupu orgánu veřejné moci (srov. bod XV dovolání) a otázky, zda je třeba při stanovení výše odškodnění zohlednit skutečnost, že se žalobce snažil dostupnými prostředky odstranit průtahy v řízení, tj. otázky posouzení kritéria jednání poškozeného (srov. bod XVII dovolání), neboť při jejich řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
IV. Důvodnost dovolání
35. Dovolání je důvodné.
36. Podle §13 odst. 1 OdpŠk, stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.
37. Podle §31a odst. 1 OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle odstavce 2 téhož ustanovení se zadostiučinění poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Podle odstavce 3 téhož ustanovení v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle §13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo §22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného.
38. Ke kritériu postupu orgánu veřejné moci [§31a odst. 3 písm. d) OdpŠk] Nejvyšší soud v části IV. Stanoviska uvedl, že postup orgánu veřejné moci během řízení může být kvalifikován buď jako snaha rozhodnout ve věci v co nejkratším možném čase, a to při zachování zákonem předepsaných procesních postupů, nebo na druhé straně jako bezdůvodná nečinnost, svévole či neschopnost vedoucí ke zbytečným prodlevám ve vyřizování případu (tzv. průtahy v řízení). Porušení práva účastníka na přiměřenou délku řízení bude shledáno zejména tam, kde nevydání dřívějšího rozhodnutí bylo zapříčiněno nedodržením procesních pravidel či tam, kde došlo k jinému pochybení ze strany orgánů veřejné moci (jedná se například o delší dobu, která uplynula mezi jednotlivými jednáními či o prodlevy při předávání spisu mezi jednotlivými institucemi).
39. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že na celkové délce posuzovaného řízení se podílely i průtahy v řízení (období nečinnosti správních orgánů obou stupňů), v odvolacím řízení před Ministerstvem v rozsahu 5 měsíců a též v následném řízení před Západočeskou univerzitou po zrušení jejího prvního rozhodnutí Ministerstvem v rozsahu dalších 5 měsíců, tj. nikoliv v zanedbatelné míře vzhledem k celkové délce posuzovaného řízení (její žalobcem vymezené části) 4 roky a 7 měsíců. Bylo tedy namístě, aby tyto průtahy odvolací soud adekvátně zohlednil v rámci právního posouzení kritéria postupu orgánů veřejné moci, čemuž neodpovídá, jeho strohý závěr, že „postup orgánů veřejné moci během posuzovaného řízení byl víceméně plynulý přiměřeně reagující na četné podněty žalobce“. Právní posouzení kritéria postupu orgánů veřejné moci tak není úplné a tudíž ani správné.
40. Odvolací soud pochybil též při posouzení kritéria chování poškozeného.
41. Nejvyšší soud k tomuto kritériu [§31a odst. 3 písm. c) OdpŠk] v části IV. Stanoviska zdůraznil, že může na celou délku řízení působit jak negativně, tak i pozitivně. Na jednu stranu může poškozený jako účastník řízení přispět k nárůstu jeho délky svou nečinností (např. nereagováním na výzvy soudu) nebo naopak svou aktivitou ryze obstrukčního charakteru (např. opakované činění nejasných podání, navrhování provedení mnoha důkazů, četné změny žalobních návrhů atd.), a to jak úmyslným, tak i nedbalostním jednáním, zde pak jde o „průtahy“ (užívá-li zákon tohoto pojmu i ve vztahu k chování poškozeného) vedoucí k prodloužení řízení ve smyslu §31a odst. 3 písm. c) OdpŠk jím způsobenému. Na druhou stranu může poškozený jakožto účastník řízení vyvíjet činnost alespoň teoreticky směřující ke zkrácení délky řízení – v což lze zahrnout i využití dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení způsobené nečinností rozhodujícího orgánu.
42. V rozsudku ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4761/2009, Nejvyšší soud uvedl, že odpovědnost za dodržení práva účastníka řízení na projednání věci v přiměřené lhůtě leží především na státu a ten ji nemůže přenášet na účastníky řízení tím, že po nich bude požadovat, aby se v případě hrozící či nastalé nepřiměřené délky řízení domáhali nápravy a dojde-li k porušení práva účastníka na projednání věci v přiměřené lhůtě, sankcionovat jej při stanovení výše odškodnění za to, že se nápravy nedomáhal. Při zkoumání toho, zda poškozený využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, je třeba z uvedeného vycházet a jejich využití přičíst poškozenému k dobru, nikoli mu přičítat k tíži, že je nevyužil. K tomuto závěru pak Nejvyšší soud doplnil v rozsudku ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3172/2012, že skutečnost, že se účastník nepřiměřeně dlouze vedeného řízení pokusil o odstranění jeho průtahů podáváním stížností na ně, však automaticky neznamená, že by mu mělo být přiznáno odškodnění ve vyšším rozsahu než účastníku, který si na průtahy v řízení nestěžoval. V konkrétním případě však může dojít ke zvětšení újmy (frustrace) účastníka řízení, ve kterém dochází k průtahům navzdory úspěšným stížnostem na ně, tj. navzdory tomu, že jsou předsedou soudu ke stížnosti podané podle §164 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, nebo nadřízeným soudem k návrhu na určení lhůty k provedení procesního úkonu podle §174a téhož zákona, shledány oprávněnými. Takto zvětšené újmě účastníka řízení by pak měla odpovídat úvaha soudu o stanovení formy, popřípadě výše zadostiučinění za porušení jeho práva na přiměřenou délku řízení (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2019, sp. zn. 30 Cdo 3379/2018).
43. Ačkoliv podle zjištění soudu prvního stupně žalobce v průběhu správního řízení učinil podnět k Ministerstvu k učinění opatření proti nečinnosti a též podal žalobu na ochranu proti nečinnosti, a těmto jeho návrhům bylo vyhověno, odvolací soud v rámci kritéria chování poškozeného poukázal pouze na jím podanou nedůvodnou námitku podjatosti a opakované uplatňování dalších procesních prostředků, s nimiž byl nucen se správní orgán vypořádat, což způsobilo prodloužení řízení. Návrhy, kterými se žalobce naopak pokoušel o odstranění průtahů v posuzovaném řízení, se přitom odvolací soud ve svých úvahách nezabýval a při posouzení daného kritéria je nijak nehodnotil. Jeho právní posouzení je tedy i ve vztahu ke kritériu chování poškozeného neúplné a tudíž nesprávné.
44. Podle §242 odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolací soud žádnou takovou vadu řízení neshledal. Namítal-li žalobce nepřezkoumatelnost odůvodnění napadeného rozhodnutí ve vztahu k pariční lhůtě, pak tuto jeho námitku nelze považovat za důvodnou, neboť odvolací soud, byť stručně, uvedl důvody, které jej vedly k tomu, že stanovil žalované lhůtu k plnění v délce 15 dnů, tj. poskytnutí dostatečného časového prostoru k vyhrazení prostředků z jejího rozpočtu. Ani námitka týkající se chyb v rozsudku soudu prvního stupně a nesprávnosti následného postupu soudu prvního stupně při jejich opravě neznamená vadu řízení před odvolacím soudem, neboť odvolací soud v rámci svého věcného přezkumu rozsudku soudu prvního stupně posuzoval též námitky žalobce proti němu vznesené a opětovně se i na jejich základě zabýval důvodností jeho nároku. Případné vady v obsahu rozsudku soudu prvního stupně či v jeho následném postupu při jeho opravě tak nebyly na újmu práv žalobce v odvolacím řízení či správnosti rozhodnutí odvolacího soudu.
45. Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu podle §243e odst. 1 o. s. ř., zrušil v napadené části jeho výroku I, kterou byl změněn vyhovující výrok rozsudku soudu prvního stupně co do částky 11 000 Kč s příslušenstvím tak, že žaloba byla zamítnuta, dále ve výroku II, jímž bylo potvrzeno zamítnutí žaloby co do částky 170 956 Kč, a dále v závislých výrocích III a IV o náhradě nákladů řízení [§242 odst. 2 písm. a) o. s. ř.] a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 2 o. s. ř.). Ve zbylém rozsahu pak bylo dovolání jako nepřípustné odmítnuto.
46. Odvolací soud je v dalším řízení vázán právním názorem dovolacího soudu v tomto rozsudku vysloveným (§243g odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř.).
47. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne odvolací soud v rámci nového rozhodnutí ve věci (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 7. 4. 2021
Mgr. Jiří Němec
předseda senátu