ECLI:CZ:NS:2021:28.CDO.3327.2021.1
sp. zn. 28 Cdo 3327/2021-555
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce J. H. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Pavlem Rybářem, advokátem se sídlem v Sokolově, Slovenská 2136, proti žalovanému T. M. , narozenému XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Petrem Broďánim, advokátem se sídlem v Sokolově, Karla Havlíčka Borovského 692, o vydání bezdůvodného obohacení, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 18 C 184/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 25. 5. 2021, č. j. 56 Co 208/2019-497, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 25. 5. 2021, č. j. 56 Co 208/2019-497, byl rozsudek Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 29. 5. 2019, č. j. 18 C 184/2014-311, změněn v napadené části výroku pod bodem I. tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 132 744 Kč do tří dnů od právní moci rozhodnutí a že se zamítá žaloba v části na zaplacení dalších 143 806 Kč (výrok I. rozsudku odvolacího soudu); k tomu odvolací soud rozhodl o nákladech řízení u soudu prvního stupně (výrok II.) a nákladech odvolacího řízení (výrok III.).
Rozsudek odvolacího soudu byl žalobci (jeho tehdejšímu zástupci Mgr. Josefu Klepáčkovi, advokátu se sídlem v Kraslicích) doručen dne 12. 7. 2021.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání [podané dne 13. 9. 2021 (pondělí), tedy poslední den zákonem stanovené dvouměsíční lhůty; §240 odst. 1 o. s. ř.], v němž uvedl tolik, že rozsudek napadá v části výroku pod body I., II. a III. s tím že dovolání odůvodní „bez zbytečného odkladu“; při podání dovolání (jeho sepsání) žalobce nebyl zastoupen advokátem (ani notářem) a netvrdil, že má právnické vzdělání.
Usnesením ze dne 16. 9. 2021, č. j. 18 C 184/2014-517, Okresní soud v Karlových Varech žalobce vyzval, aby si ve lhůtě 15 dnů ode dne doručení usnesení zvolil pro podání dovolání zástupcem advokáta a jeho prostřednictvím podal řádné dovolání; dané usnesení o výzvě bylo žalobci doručeno dne 27. 9. 2021.
Nedostatek povinného zastoupení dovolatel odstranil dne 7. 10. 2021, kdy byla soudu prvního stupně předložena plná moc, podle níž zmocnil pro zastupování v dovolacím řízení JUDr. Martina Havla, advokáta se sídlem v Karlových Varech, jenž soudu současně předložil jím sepsané dovolání, co do obsahu korespondující dovolání, jež dříve učinil sám žalobce (obsahující toliko údaj o tom, v jakém rozsahu se napadá rozhodnutí odvolacího soudu s tím, že dovolání bude odůvodněno „bez zbytečného odkladu“).
Dne 15. 10. 2021 pak dovolatel předložil soudu prvního stupně plnou moc dokládající, že pro další zastupování v dovolacím řízení zmocnil jiného advokáta (Mgr. Pavla Rybáře, advokáta se sídlem v Sokolově), a současně předložil tímto advokátem sepsané dovolání, v němž – co do přípustnosti dovolání – odkázal na ustanovení §237 o. s. ř. s tím, že „by měla být právní otázka dovolacím soudem posouzena jinak“, dodávaje (v dalším textu dovolání), že „s ohledem na provedené dokazování (s jehož výsledky dovolatel v dovolání obsáhle polemizuje) se pak odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury a také závazného stanoviska dovolacího soudu“.
V dovolacím řízení bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony); dále jen „o. s. ř.“.
Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (žalobcem), zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), ve lhůtě stanovené §240 odst. o. s. ř., se Nejvyšší soud – s ohledem na obsah dovolání – zabýval nejprve tím, má-li dovolání náležitosti vyplývající z ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. (s přihlédnutím k ustanovení §237 o. s. ř.), tj. zda nemá vady a je-li tak projednatelné.
Podle §237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v jakém rozsahu se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) nebo které neobsahuje vymezení důvodu dovolání, může být o tyto náležitosti doplněno jen v průběhu trvání lhůty k dovolání (srov. §241b odst. 3 větu první o. s. ř.). Nebyla-li v době podání dovolání splněna podmínka uvedená v §241, běží tato lhůta až do uplynutí lhůty, která byla dovolateli určena ke splnění této podmínky; požádal-li však dovolatel před uplynutím lhůty o ustanovení zástupce (§30), běží lhůta podle věty první znovu až od právní moci usnesení, kterým bylo o této žádosti rozhodnuto (srov. §241b odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Žalobce – nezastoupen advokátem – podal poslední den zákonem stanovené dvouměsíční lhůty pro jeho podání tzv. blanketní dovolání (obsahující toliko označení rozhodnutí, proti němuž směřuje a v jakém rozsahu se napadá). Podání stejného obsahu učinil i dovolatelem následně zvolený zástupce, advokát JUDr. Martin Havel, dne 7. 10. 2021, poté, co byl dovolatel vyzván soudem prvního stupně (usnesením ze dne 16. 9. 2021, jež mu bylo doručeno 27. 9. 2021) k odstranění nedostatku povinného zastoupení a k podání řádného dovolání prostřednictvím takto zvoleného zástupce v soudem určené lhůtě patnácti dnů od doručení usnesení (jejíž konec tak připadl na úterý 12. 10. 2021). V takto určené lhůtě dovolatel dovolání o zákonem stanovené náležitosti [z nichž v dovolání absentuje jak vymezení dovolacího důvodu (k tomu srov. §241a odst. 3 o. s. ř.), tak i uvedení toho, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (ve smyslu §237 o. s. ř.)] nedoplnil.
Nejvyšší soud proto dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť trpí vadami, jež nebyly ve lhůtě (§241b odst. 3 o. s. ř.) odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat.
O obligatorní náležitosti je možné dovolání doplnit jen po dobu trvání lhůty k dovolání (srov. §241b odst. 3 o. s. ř.), aniž by soud byl povinen o tom dovolatele poučit a k doplnění dovolání ho vyzvat – srov. §243b o. s. ř. (ve znění od 1. 1. 2013), dle něhož ustanovení §43 o. s. ř. pro dovolací řízení neplatí (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 2. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3494/2015, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2015, sp. zn. 32 Cdo 2394/2015; z judikatury Ústavního soudu pak přiměřeně nález ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. III. ÚS 647/15, bod 20. odůvodnění; obdobně i stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16). Marným uplynutím lhůty k podání dovolání se původně odstranitelné vady dovolání stávají neodstranitelnými (srov. přiměřeně zejm. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2003, sp. zn. 29 Odo 108/2002, uveřejněné pod číslem 21/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2007, sp. zn. 21 Cdo 1514/2006, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2379/2015). Znamená to mimo jiné, že k případnému opožděnému doplnění dovolání o obligatorní náležitosti nelze přihlédnout (viz např. i usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2020, sp. zn. IV. ÚS 656/20).
Nejvyšší soud proto nemohl zohlednit doplnění dovolání, jež dovolatel učinil dne 15. 10. 2021 (prostřednictvím nově zvoleného advokáta Mgr. Pavla Rybáře), jež bylo podáno po uplynutí lhůty k dovolání [jež běžela až do uplynutí lhůty určené dovolateli ke splnění podmínky uvedené v §241 o. s. ř. (srov. §241b odst. 3 věty druhé o. s. ř.) a skončila tak 12. 10. 2021]. Na uvedeném závěru nemůže ničeho změnit ani skutečnost, že soud prvního stupně vyzval dovolatele (usnesením ze dne 14. 10. 2021, č. j. 18 C 184/2014-529, jež bylo doručeno zástupci dovolatele dne 18. 10. 2021) k doplnění dovolání (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2137/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1374/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 8. 2015, sp. zn. 23 Cdo 1589/2015, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3526/2017; obdobně i usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2012, sp. zn. II. ÚS 3354/11). V daném případě i proto, že k výzvě došlo až po uplynutí zákonem stanovené propadné lhůty, pročež dovolateli tak nemohla být uvedeným postupem soudu způsobena újma v jeho procesních právech. Proto se v posuzované věci neprosadí ani ty závěry nálezové judikatury Ústavního soudu (srov. nálezy ze dne 14. 11. 2012, sp. zn. IV. ÚS 3042/11; ze dne 20. 1. 2015, sp. zn. II. ÚS 3157/14; ze dne 19. 11. 2015, sp. zn. III. ÚS 363/15; ze dne 30. 3. 2016, sp. zn. III. ÚS 3740/15, či ze dne 6. 2. 2018, sp. zn. III. ÚS 976/17), jež poskytuje ochranu tomu účastníku, jenž učinil doplnění dovolání po uplynutí zákonem stanovené lhůty v důsledku chybného poučení o lhůtě k doplnění dovolání, jehož se mu dostalo ze strany soudu v průběhu trvání této lhůty. O takovou situaci v nyní posuzované věci nejde.
Nehledě na to, že ani podáním z 15. 10. 2021 (jež učinil za dovolatele jím nově zvolený zástupce – advokát Mgr. Pavel Rybář, jež je označeno jako „odůvodnění“ dovolání) nebyly vady dovolání bezezbytku odstraněny, jestliže v něm – co do přípustnosti dovolání – dovolatel toliko odkazuje na ustanovení §237 o. s. ř. s tím, že (dle jeho mínění) „by měla být právní otázka dovolacím soudem posouzena jinak“ (a kdy v dovolání dále obsáhle polemizuje zejména se závěry soudu o učiněných skutkových zjištěních a na podkladě jiného skutkového stavu pak dovozuje, že „odvolací soud se odchýlil od ustálené judikatury a také závazného stanoviska dovolacího soudu“).
Má-li být dovolání přípustné (ve smyslu §237 o. s. ř.) proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje. Má-li být dovolání přípustné proto, že „dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak“, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř., jen je-li z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (k vymezení předpokladů přípustnosti dovolání srovnej zejm. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; obdobně např. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2017, sen. zn. 29 ICdo 185/2017, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2019, sp. zn. 21 Cdo 2472/2019.
K zákonnému požadavku uvést, v čem dovolatel spatřuje naplnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. (jež je odlišný od uvedení dovolacího důvodu), způsobu jeho naplnění a jeho vazbě k ochraně základních práv a svobod, dále srovnej i stanovisko Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (uveřejněné pod č. 460/2017 Sb.), nebo nález Ústavního soudu ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. III. ÚS 2478/18.
Tedy ani příslušná pasáž v doplnění („odůvodnění“) dovolání (čl. II.) – ve světle výše uvedeného – zjevně by neobstála jako způsobilé vymezení předpokladů přípustnosti dovolání, jestliže v ní dovolatel, ač obligatorně zastoupen advokátem, ve vztahu k této náležitosti dovolání toliko ocitoval část textu ustanovení §237 o. s. ř. Dovozuje-li snad přípustnost dovolání z toho, že (dovolacím soudem již vyřešená) otázka „by měla být posouzena jinak“, postrádá dovolání uvedení toho, o jakou otázku jde a od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit. Požadavkům na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání přitom dovolatel nedostál ani v jiných částech dovolání (posuzovaném potud z obsahového hlediska). Uvádí-li pak současně dovolatel, že „odvolací soud se odchýlil od ustálené judikatury“ (čl. IV. dovolání), nelze z obsahu dovolání dovodit, jakou otázku hmotného (nebo procesního) práva považuje dovolatel za vyřešenou odvolacím soudem v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se odvolacím soudem přijaté řešení odchyluje).
Podstatou dovolací argumentace – jak plyne z obsahu dovolání – je přitom kritika skutkových zjištění odvolacího soudu (zejm. ve vztahu ke zjištěním o obsahu ujednání účastníků ohledně sjednání doby užívání nemovitostí), s jejímž použitím pak dovolatel usuzuje na nesprávnost napadeného rozhodnutí (právního posouzení). K tomu také nelze než odkázat na závěry konstantní rozhodovací praxe, podle níž uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (k tomu znovu srovnej i důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Nepřípadná je tak i námitka dovolatele o rozporu napadeného rozsudku se „závazným stanoviskem dovolacího soudu“ (je-li jím míněn v dané věci Nejvyšším soudem dříve vydaný rozsudek ze dne 29. 6. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1306/2020). Namítá-li pak dovolatel, že odvolací soud řízení zatížil vadou, je možno připomenout, že ke zmatečnostem (§229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o. s. ř.), jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlíží, je-li dovolání přípustné (srov. §242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání žalobce bylo odmítnuto, zatímco žalovanému v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. 12. 2021
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu