ECLI:CZ:NS:2021:28.CDO.3570.2020.1
sp. zn. 28 Cdo 3570/2020-267
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců JUDr. Davida Rause, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce Rytířského řádu Křižovníků s červenou hvězdou , IČO 00408026, se sídlem Platnéřská 191/4, Praha 1, zastoupeného JUDr. Ing. Jiřím Davidem, LL.M., advokátem se sídlem Kaprova 40/12, Praha 1, za účasti České republiky – Státního pozemkového úřadu , IČO 01312774, se sídlem Husinecká 1024/11a, Praha 3, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem Rašínovo nábřeží 390/42, Praha 2, o vydání věci, o nahrazení rozhodnutí správního orgánu, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 38 C 31/2017, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. června 2020, č. j. 4 Co 66/2019-247, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 11. června 2020, č. j. 4 Co 66/2019-247, se v části výroku I. , kterou byl změněn rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 30. října 2018, č. j. 38 C 31/2017-218, ve výroku II. tak, že se zamítá žaloba, jíž se žalobce domáhal vydání pozemku parc. č. 317/16 v k. ú. Libčice a obci Nový Knín a tím nahrazení rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Středočeský kraj ze dne 4. ledna 2017, č. j. SPU 660282/2016, sp. zn. SP 12379/2015-537212, a ve výrocích II. a III. ruší a věc se v tomto rozsahu vrací Vrchnímu soudu v Praze k dalšímu řízení; jinak se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 30. 10. 2018, č. j. 38 C 31/2017-218, zastavil řízení v části, ve které se žalobce domáhal vydání pozemku parc. č. 317/18 v k. ú. Libčice a tím nahrazení rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Středočeský kraj ze dne 4. ledna 2017, č. j. SPU 60282/2016, sp. zn. SP 12379/2015-537212 (výrok I.), vydal žalobci pozemky parc. č. 385/16, 405/6, 405/8, 317/21, 317/19 a 317/16 v k. ú. Libčice a tím nahradil uvedené rozhodnutí správního orgánu (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III.).
K odvolání České republiky – Státního pozemkového úřadu Vrchní soud v Praze (dále „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 11. 6. 2020, č. j. 4 Co 66/2019-247, rozsudek soudu prvního stupně změnil v jeho výroku II. tak, že se zamítá žaloba, jíž se žalobce domáhal vydání pozemků parc. č. 317/16, 317/19 a 317/21 v k. ú. Libčice, a ve zbytku (ohledně dalších vydávaných pozemků) rozsudek soudu prvního stupně v jeho výroku II. potvrdil (výrok I.), a rozhodl o nákladech řízení před soudem prvního stupně (výrok II.) a o nákladech odvolacího řízení (výrok III.).
Odvolací soud ohledně pozemků parc. č. 317/16, 317/19 a 317/21 v k. ú. Libčice dospěl odlišně od soudu prvního stupně k závěru, že tyto pozemky nelze vydat podle §8 odst. 1 písm. f) zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 10/13, publikovaného pod č. 177/2013 Sb. (dále „zákon č. 428/2012 Sb.“), protože na pozemcích parc. č. 317/19 a 317/21 je podle územního plánu města Nový Knín v jeho rozhodném znění zamýšlena přístupová komunikace k plánované čerpací stanici odpadních vod, která má být postavena na pozemku parc. č. 317/18, a pozemek parc. č. 317/16 představuje územní rezervu pro čistírnu odpadních vod. Z toho dovodil, že veřejná komunikace by žalobci bránila vykonávat vlastnická práva, nepostačuje zřízení věcného břemene a pozemky (parc. č. 317/19 a 317/21) je třeba vyvlastnit. Územní rezerva pak podle odvolacího soudu vede k nutnosti území blokovat do doby, než bude připravena podrobnější dokumentace, na jejímž základě dojde k realizaci plánovaného záměru, přitom stavba čistírny odpadních vod je rovněž stavbou, pro kterou nepostačuje zřízení věcného břemene, nýbrž je třeba pozemek (parc. č. 317/16) vyvlastnit.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal dovolání žalobce, maje za to, že odvolací soud se odchýlil od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu v otázce posouzení existence veřejně prospěšné stavby na pozemcích parc. č. 317/16 a výluky z důvodu teprve uvažované komunikace na pozemcích parc. č. 317/19 a 317/21. Na uvedených pozemcích se podle rozhodného znění územního plánu obce žádná veřejně prospěšná stavba nacházet nemá a samotné vymezení územní rezervy bez současného umístění konkrétní veřejně prospěšné stavby nemůže vést k vyvlastnění, a proto podle žalobce výlukový důvod podle §8 odst. 1 písm. f) zákona č. 428/2012 Sb. naplněn není; žalobce též poukazuje na porušení povinnosti odvolacího soudu respektovat zásadu in favorem restitutionis. Žalobce proto navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že žalobě vyhoví i ohledně pozemků parc. č. 317/16, 317/19 a 317/21 v k. ú. Libčice, nebo aby jej zrušil v části výroku I. týkající se těchto pozemků a v navazujících nákladových výrocích II. a III.
Další účastník řízení (Česká republika – Státní pozemkový úřad) navrhuje odmítnutí dovolání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“.
Dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (žalobcem) za splnění podmínky odborného zastoupení podle §241 odst. 1 o. s. ř. a ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř.
Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu usnesení vyjmenovaných v §238a o. s. ř.) je třeba poměřovat ustanovením §237 o. s. ř., podle něhož není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení dovolatelem vymezené otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
K výlukovému důvodu ve smyslu §8 odst. 1 písm. f) zákona č. 428/2012 Sb. rozhodovací praxe Nejvyššího soudu mimo jiné dovodila, že překážkou pro vydání nemovitosti ve smyslu uvedeného ustanovení je veřejný zájem na vybudování veřejně prospěšných staveb dopravní a technické infrastruktury, pro nějž by bylo lze nemovitosti vyvlastnit (srov. např. §170 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu, stavební zákon, ve znění pozdějších předpisů – dále „zákon č. 183/2006 Sb.“), vyjádřený ve schválené územně plánovací dokumentaci; rozhodujícím hlediskem pro posouzení, kdy je ve smyslu interpretovaného „výlukového“ ustanovení zákona nutné právo k části pozemku vyvlastnit (formou odnětí vlastnického práva) a kdy postačí zřízení věcného břemene, je pak okolnost, zda by církevní právnická osoba k této části pozemku, dotčené takovou stavbou, mohla po jejím vydání realizovat své vlastnické právo či nikoliv (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2020, sp. zn. 28 Cdo 255/2020, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 349/2017, jež bylo publikováno pod číslem 115/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; tato rozhodnutí jsou, stejně jako dále označená rozhodnutí Nejvyššího soudu, přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://nsoud.cz ; a přiměřeně i nález Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2014, sp. zn. I. ÚS 581/14, nebo nález Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2015, sp. zn. II. ÚS 536/14; tato rozhodnutí jsou, stejně jako dále označená rozhodnutí Ústavního soudu, přístupná na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz ).
Současně je judikatura Nejvyššího soudu ustálena v závěru, že pro uplatnění výluky z naturální restituce podle §8 odst. 1 písm. f) zákona č. 428/2012 Sb. je určující vymezení veřejně prospěšné stavby dopravní či technické infrastruktury v územně plánovací dokumentaci, kterou jsou 1. zásady územního rozvoje, 2. územní plán a 3. regulační plán (§2 odst. 1 písm. n/ zákona č. 183/2006 Sb.), přičemž v takovém případě je nevýznamné, kdy, popř. zdali vůbec (či v jakém rozsahu), bude na dotčených pozemcích (jejich částech) veřejně prospěšná stavba realizována (srov. kromě shora uvedeného usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 349/2017, dále např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 4. 2019, sp. zn. 28 Cdo 335/2019, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 11. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2988/2018, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2777/2019, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 341/2018, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3341/2018).
Nejvyšší soud rovněž vychází z právního názoru, že při aplikaci překážek vydání věci oprávněné osobě podle zákona č. 428/2012 Sb. je možné přiměřeně zohledňovat některé závěry vyslovené při výkladu obdobně konstruovaného zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3938/2015). Ústavní soud pak v nálezu ze dne 14. 7. 2004, sp. zn. IV. ÚS 176/03, vyložil, že důvodem výluk (podle zákona o půdě) je působení konkrétního veřejného zájmu nebo práv třetích subjektů, které v tom kterém případě převažují nad účelem restituce a které by s ohledem na povahu zatížení pozemku vylučovaly nebo omezovaly využití pozemku; k zohlednění okolnosti, že pozemek má povahu veřejného statku, tj. že je zatížen veřejným užíváním, lze (v režimu zákona o půdě) odkázat rovněž na ustálenou rozhodovací praxi Nejvyššího soudu vyjádřenou např. v rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2015, sp. zn. 28 Cdo 220/2014, ze dne 24. 8. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3574/2014, ze dne 19. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2013/2014, a ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5045/2015, nebo v jeho usneseních ze dne 1. 11. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1831/2016, či ze dne 17. 1. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3076/2016, opírající se i o ústavněprávní argumentaci obsaženou zejm. v nálezech Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2014, sp. zn. I. ÚS 581/14, či ze dne 21. 1. 2015, sp. zn. II. ÚS 536/14, k níž se Ústavní soud znovu přihlásil i v nálezu ze dne 11. 7. 2017, sp. zn. III. ÚS 1961/15.
Ve vztahu k významu umístění územní rezervy pak judikatura Nejvyššího soudu dovodila, že jde o odraz úvahy o využití území ke konkrétnímu záměru (prozatím proto bude vhodné dané území „blokovat“ do doby, než bude připravena podrobnější dokumentace, na jejímž základě dojde k realizaci plánovaného záměru), což znamená pouze to, že v době rozhodování o vydání pozemků oprávněné osobě není zřejmé, kdy, popř. zdali vůbec (či v jakém rozsahu) bude na dotčených pozemcích zahrnutých do územní rezervy veřejně prospěšná stavba realizována, což je ovšem pro posouzení, zda je dána překážka naturální restituce podle ustanovení §8 odst. 1 písm. f) zákona č. 428/2012 Sb. v zásadě nevýznamné (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2020, sp. zn. 28 Cdo 4323/2019, přiměřeně též např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 349/2017, uveřejněné pod číslem 115/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3341/2018, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2777/2018).
V situaci, kdy odvolací soud měl za prokázané, že pozemky parc. č. 317/19 a 317/21 mají být podle územně plánovací dokumentace (územního plánu města Nový Knín v jeho rozhodném znění) využity k vybudování přístupové komunikace k plánované čerpací stanici odpadních vod, která má být coby veřejně prospěšná stavba vybudována na pozemku parc. č. 317/18 (původně šlo o pozemek parc. č. 317/1), z čehož dovodil, že taková veřejná komunikace (ať už místní nebo účelová) by bránila žalobci vykonávat vlastnická práva k předmětným pozemkům, pročež by bylo namístě vyvlastnění, jsou jeho závěry – a to i s ohledem na prostorové parametry uvedených pozemků vyplývající z jejich grafického vyznačení – s uvedenou rozhodovací praxí zcela souladné. Případná revize hodnotících úvah odvolacího soudu pohybujících se v rovině skutkových zjištění (zde stran způsobu využití území dle rozhodného znění územně plánovací dokumentace) Nejvyššímu soudu v dovolacím řízení nepřísluší (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014, obdobně i usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 538/16, bod 10. odůvodnění).
Za tohoto stavu nemůže k jinému náhledu na pozemky parc. č. 317/19 a 317/21 v otázce překážky jejich vydání vést ani uplatnění zásady ex favore (in favorem) restitutionis, jíž žalobce argumentuje. Nejvyšší soud si je sice dobře vědom toho, že restituční předpisy je třeba vykládat ve světle jejich účelu a smyslu, jímž je alespoň částečné zmírnění křivd napáchaných nedemokratickým režimem, a že v řízeních podle restitučních zákonů musí soudy postupovat v souladu se zákonnými zájmy oprávněných osob (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 23. 10. 2003, sp. zn. I. ÚS 754/01, nebo nález Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2004, sp. zn. IV. ÚS 176/03, a nález Ústavního soudu ze dne 29. 4. 2010, sp. zn. II. ÚS 2896/09), avšak ani imperativ výkladu orientovaného na maximální zmírnění minulých majetkových příkoří neumožňuje překročit (zde „výlukové“) meze restituce stanovené zákonodárcem; to by totiž ve skutečnosti představovalo modifikaci těchto mezí (k nemožnosti jejich překročení uplatněním uvedené zásady srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2546/2017, uveřejněný pod číslem 151/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, nález Ústavního soudu ze dne ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 10/13, a dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4835/2016, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2016, sp. zn. 28 Cdo 883/2016, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1484/2020).
Potud tedy (ve vztahu k pozemkům parc. č. 317/19 a 317/21) dovolání žalobcem ohlášený důvod přípustnosti podle §237 o. s. ř. zjevně nenaplňuje.
Dospěl-li však odvolací soud ve vztahu k pozemku parc. č. 317/16 k závěru, že je dán výlukový důvod podle §8 odst. 1 písm. f) zákona č. 428/2012 Sb., pouze na základě úvahy opírající se o skutkové zjištění, že na tento pozemek dopadá územní rezerva pro čistírnu odpadních vod, bez toho, že by součástí jeho právního hodnocení bylo i skutkové zjištění, že čistírna odpadních vod je v platné územně plánovací dokumentaci (územním plánu města Nový Knín v jeho rozhodném znění) vymezena coby veřejně prospěšná stavba, pak takový právní závěr se shora uvedenou rozhodovací praxí již v souladu není. Samotné vymezení územní rezervy bez toho, že by na dotčených pozemcích měla být realizována konkrétní veřejně prospěšná stavba, tj. stavba pro veřejnou infrastrukturu určená k rozvoji nebo ochraně území obce, kraje nebo státu, vymezená ve vydané územně plánovací dokumentaci (srov. §2 odst. 1 písm. l/ zákona č. 183/2006 Sb.), totiž pro dovození výluky z naturální restituce nepostačuje. Je-li pro uplatnění výluky z naturální restituce určující vymezení veřejně prospěšné stavby dopravní či technické infrastruktury v územně plánovací dokumentaci, pak bez takového vymezení výluka z naturální restituce v úvahu nepřichází; současně toliko tehdy, mají-li být podle územně plánovací dokumentace konkrétní pozemky zasaženy konkrétně vymezenou veřejně prospěšnou stavbou, platí, že je ve vztahu k takovým pozemkům (pro účely výlukového důvodu podle §8 odst. 1 písm. f/ zákona č. 428/2012 Sb.) nevýznamné, kdy, popř. zdali vůbec (či v jakém rozsahu), bude na dotčených pozemcích (jejich částech) veřejně prospěšná stavba realizována. Konkluze odvolacího soudu ohledně výlukového důvodu podle §8 odst. 1 písm. f) zákona č. 428/2012 Sb. ve vztahu k pozemku parc. č. 317/16 je za tohoto stavu neúplná a tudíž nesprávná.
Z uvedeného vyplývá, že ve vztahu k té části výroku I. napadeného rozsudku odvolacího soudu, jež se týká pozemku parc. č. 317/16, je dovolání přípustné podle §237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu vztahující se k aplikaci §8 odst. 1 písm. f) zákona č. 428/2012 Sb., a je rovněž opodstatněné.
Protože rozsudek odvolacího soudu v části výroku I. týkající se zamítnutí žaloby ve vztahu k pozemku parc. č. 317/16 v k. ú. Libčice není správný a nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozhodnutí odvolacího soudu, Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu v části výroku I. dopadající na pozemek parc. č. 317/16 v k. ú. Libčice a v akcesorických nákladových výrocích II. a III. zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř.) a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věty první o. s. ř.). Ve zbylé části (tj. ve vztahu k části výroku I. týkající se pozemků parc. č. 317/19 a 317/21 v k. ú. Libčice) Nejvyšší soud dovolání pro nepřípustnost odmítl.
V dalším řízení je odvolací soud vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším soudem v tomto rozhodnutí (§243g odst. 1, §226 odst. 1 o. s. ř.).
V novém rozhodnutí o věci bude znovu rozhodnuto i o náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení (§243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 2. 3. 2021
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D.
předseda senátu