ECLI:CZ:NS:2021:28.CDO.3826.2020.1
sp. zn. 28 Cdo 3826/2020-589
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců JUDr. Davida Rause, Ph.D., a JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., ve věci žalobkyně: Česká provincie Řádu bratří domu Panny Marie v Jeruzalémě , IČO 44941439, se sídlem Rybí trh 185/16, Opava, zastoupená Mgr. Markem Svojanovským, advokátem se sídlem Dvorek 16, Laškov, proti žalované: Česká republika – Katastrální úřad pro Moravskoslezský kraj , IČO 00849871, se sídlem Praskova 194/11, Opava, za niž jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem Rašínovo nábřeží 390/42, Praha 2, adresa pro doručování: územní pracoviště Ostrava, Lihovarská 1335/9, Ostrava, o nahrazení projevu vůle, vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 8 C 236/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. července 2020, č. j. 11 Co 18/2020-557, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna nahradit žalované náklady dovolacího řízení ve výši 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:(§243f odst. 3 o. s. ř.) :
Okresní soud v Bruntále (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 26. 9. 2019, č. j. 8 C 236/2015-518, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala nahrazení projevu vůle žalované směřujícího k uzavření dohody o vydání jiných než zemědělských nemovitostí – jednotky č. 717/2, jiného nebytového prostoru, v budově č. p. 717 na pozemku parc. č. 1689, včetně podílu ve výši 747/1000 na společných částech domu a pozemku, vše v k. ú. Bruntál (výrok I.), částečně řízení zastavil (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III.).
Krajský soud v Ostravě (dále „odvolací soud“) k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 2. 7. 2020, č. j. 11 Co 18/2020-557, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání žalobkyně. Předpoklady přípustnosti svého dovolání spatřovala v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení právních otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, případně jde o otázky doposud neřešené. Dovolávala se zásady ex favore restitutionis a prosazení závěrů vyplývajících z nálezu Ústavního soudu ze dne 2. 8. 2016, sp. zn. I. ÚS 3943/14. Vyjadřovala rovněž názor, že existenci jejích vlastnických práv k předmětným nemovitostem v poválečném období dokládá nález Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 2. 1948, č. j. 690/46, jenž je připomenut i v usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 4563/12. Napadala též závěr soudů nižších stupňů, že v poválečném období nedošlo k obnovení jejího vlastnického práva k předmětným pozemkům, poukazujíc přitom na zákonem stanovenou neplatnost převodu v době německé okupace. Odkazovala současně na tu rozhodovací praxi, jež přísně nepodmiňuje vznik restitučních nároků vznesených v režimu porevolučního zákonodárství uplatněním práv již dle předpisů poválečných a jež dovozuje, že po únoru 1948 bylo zbytečné žaloby na vrácení nemovitostí podávat. Ohlašuje rovněž, že se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu při řešení otázky prokazování skutečností, jež nastaly v době dávno minulé (prokázání existence již nedochovaných listin), a uzavírá, že bylo porušeno její ústavně zaručené právo vlastnit majetek a právo na spravedlivý proces. Navrhuje, aby byl rozsudek odvolacího soudu změněn tak, že bude žalobě vyhověno, případně aby byl zrušen spolu s odpovídajícím výrokem soudu prvního stupně a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná má dovolání za nepřípustné, eventuálně nedůvodné, a navrhuje jeho odmítnutí, eventuálně zamítnutí.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (v textu i jen „o. s. ř.“); srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Dovolání přitom, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.), neboť je neshledal přípustným (§237 o. s. ř.).
Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu rozhodnutí /usnesení/ vyjmenovaných v §238a o. s. ř.) je třeba poměřovat hledisky uvedenými v §237 o. s. ř.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Judikatura Nejvyššího soudu se ustáleně přiklání k názoru, že i v režimu zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění nálezu Ústavního soudu uveřejněného pod č. 177/2013 Sb. (dále jen „zákon č. 428/2012 Sb.“), prosadí se ty závěry vyslovené v souvislosti s nároky uplatňovanými podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, dle nichž z poválečných restitučních předpisů vyplývalo, že osoby soukromého práva nenabyly automaticky zpět své vlastnické právo ex lege, nýbrž bylo zapotřebí postupovat cestou zákona č. 128/1946 Sb., o neplatnosti některých majetkově-právních jednání z doby nesvobody a o nárocích z této neplatnosti a z jiných zásahů do majetku vzcházejících, jenž prováděl dekret prezidenta republiky č. 5/1945 Sb., o neplatnosti některých majetkově-právních jednání z doby nesvobody a o národní správě majetkových hodnot Němců, Maďarů, zrádců a kolaborantů a některých organisací a ústavů. Na majetkovou křivdu ve smyslu zákona č. 428/2012 Sb. proto také nelze usuzovat z pasivity státu, nebylo-li zahájeno správní, respektive soudní, řízení ve smyslu tehdejších restitučních předpisů.
Uzavřel-li tedy odvolací soud, že dovolatelce nesvědčilo vlastnické právo k předmětným nemovitostem ani po část rozhodného období (od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990; §1 a §2 písm. a/ zákona č. 428/2012 Sb.), neboť nebylo v poválečném období obnoveno, a že z uvedeného důvodu dovolatelka není osobou oprávněnou dle zákona č. 428/2012 Sb., nikterak se tím výše citované rozhodovací praxi dovolacího soudu, jíž netřeba měnit, nezpronevěřil (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 5. 2019, sp. zn. 28 Cdo 428/2019, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2036/2019, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 11. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3230/2019).
Sluší se připomenout, že závěr o tom, že dovolatelka není oprávněnou osobou podle zákona č. 428/2012 Sb., neuplatnila-li v poválečném období restituční nároky podle tehdejších předpisů, dovolací soud učinil i v dalších věcech této účastnice (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 133/2018, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 5. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4218/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 11. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3230/2019, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 7. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1801/2020), přičemž obecnými soudy přijatá rozhodnutí obstála i v ústavněprávním přezkumu (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 7. 2019, sp. zn. III. ÚS 4163/18, a usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 9. 2019, sp. zn. II. ÚS 2426/19).
Závěry dovolatelkou odkazovaných rozhodnutí (sp. zn. 28 Cdo 367/2004, I. ÚS 254/2000, II. ÚS 3/2000), dle nichž nemusí být překážkou restituce oprávněnými osobami skutečnost, že neuplatnily restituční nárok dle zákona č. 128/1946 Sb., se v posuzované věci neprosadí, neboť se vztahují k zákonu č. 87/1991 Sb., jenž – na rozdíl od jiných restitučních předpisů, včetně zákona č. 428/2012 Sb. – v ustanovení §3 odst. 2 za oprávněné osoby výslovně označoval subjekty, jimž svědčil nárok podle poválečných restitučních zákonů (dle dekretu prezidenta č. 5/1945 Sb., resp. zákona č. 128/1946 Sb.). Proto je prostý přenos závěrů rozhodovací praxe odkazované dovolatelkou přinejmenším problematický, poněvadž by jím v důsledku mohlo být mimo meze konkrétního restitučního předpisu rozšiřováno období, v němž nastalé křivdy se zákonodárce skrze restituční normu jal zmírnit (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 133/2018, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 5. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4218/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 5. 2019, sp. zn. 28 Cdo 428/2019, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2036/2019).
Přitom ani dovolatelkou nastíněný princip ex favore restitutionis nemůže vést k tomu, aby soudy překračovaly zákonný režim majetkového vyrovnání s církvemi (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 5. 2019, sp. zn. 28 Cdo 428/2019, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2036/2019). Opačný závěr se nepodává ani z dovolatelkou odkazovaného nálezu sp. zn. Pl. ÚS 10/13, v němž se Ústavní soud naopak opětovně přihlásil k závěru, že vymezení rozhodného období je politickým rozhodnutím zákonodárce (srov. bod 176); i ve smyslu tohoto nálezu je proto relevantní rozdílné vymezení osob oprávněných v zákoně č. 87/1991 Sb. a v zákoně č. 428/2012 Sb.
Nelze zobecňovat ani závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 2. 8. 2016, sp. zn. I. ÚS 3943/14, jenž byl vydán po zvážení okolností, jež jsou kvalitativně nesrovnatelné se skutkovými zjištěními učiněnými v nyní posuzované věci. Ústavní soud sice aproboval postup stěžovatele (fyzické osoby) při uplatňování restitučního nároku postupem podle obecných předpisů v případě, kdy na příslušný (původně židovský) majetek, odňatý za německé okupace stěžovatelovým předchůdcům, nebyl uplatněn restituční nárok dle poválečných předpisů (a nadto byl jako německý majetek konfiskován dle dekretu prezidenta č. 108/1945 Sb.), nicméně nelze odhlédnout od skutečnosti, že v poválečném období neměl restituční nárok na vydání předmětného majetku kdo uplatnit, jelikož již žádný příbuzný stěžovatele, který by měl vědomost o existenci tohoto majetku nebyl naživu a ani nezletilý stěžovatel o majetku nevěděl. Naproti tomu v posuzované věci nic takového dovolatelka ani netvrdila. Za této situace se v posuzované věci (na rozdíl od věci rozhodované Ústavním soudem) plně prosadí zásada vigilantibus iura scripta sunt .
Závěry soudů nižších stupňů se neprotiví ani usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 9. 2014, sp. zn. I. ÚS 4563/12, které bylo vydáno ve věci, v níž se dovolatelka domáhala určení vlastnického práva k majetku podle obecných předpisů, obecné soudy její žalobu zamítly pro obcházení restitučních předpisů a Ústavní soud ji odkázal na uplatnění nároků podle v té době již účinného zákona č. 428/2012 Sb., aniž by vyslovil jakékoliv závěry stran naplnění podmínek restituce. Odvolací soud přitom ve shodě se soudem prvního stupně vysvětlil, že úvahy Ústavního soudu stran rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 2. 1948, č. j. 690/46, postrádají relevanci, jestliže v nyní posuzované věci nejde o zemědělský majetek. Existenci vlastnického práva církevní právnické osoby k předmětným nemovitostem v rozhodném období přitom ani dle ustálené judikatury dovolacího soudu bez dalšího nedokládá pozdější mylný náhled státních orgánů na vlastnický režim tohoto majetku (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1754/2019).
Kritizuje-li dovolatelka konečně, že odvolací soud porušil její právo vlastnit majetek či právo na spravedlivý proces (zejména dle čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod), dlužno předně uvést, že přitom nijak nespecifikuje, jakým konkrétním způsobem se vytýkaná pochybení měla projevit na nesprávnosti právních závěrů formulovaných odvolacím soudem. Závěry odvolacího soudu pak za odporující výše uvedeným zásadám a ústavně zaručeným právům nepochybně nelze označit jen z toho důvodu, že při respektování zákonné úpravy a výše citované ustálené judikatury dovolacího soudu nebylo restitučním nárokům dovolatele vyhověno. Ve světle judikatury Nejvyššího i Ústavního soudu je ostatně ústavní ochrana ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod přiznávána pouze již konstituovanému vlastnickému právu, a nikoliv „toliko“ uplatněnému restitučnímu nároku (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 1995, sp. zn. I. ÚS 3/94, a ze dne 3. 5. 2001, sp. zn. II. ÚS 719/2000, či jeho usnesení ze dne 11. 12. 2008, sp. zn. I. ÚS 1430/08, a ze dne 19. 1. 2016, sp. zn. I. ÚS 2655/15, nebo rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1246/2016, a ze dne 29. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1590/2017).
Z výše uvedeného je tedy zřejmé, že dovolatelkou předestírané předpoklady přípustnosti podaného dovolání naplněny nebyly (§237 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a kdy žalované vznikly náklady za podání vyjádření k dovolání ve výši 300 Kč (§2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015, o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle §151 odst. 3 občanského řádu a podle §89a exekučního řádu).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 2. 2. 2021
Mgr. Zdeněk Sajdl
předseda senátu