ECLI:CZ:NS:2021:28.CDO.3885.2020.1
sp. zn. 28 Cdo 3885/2020-445
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců JUDr. Davida Rause, Ph.D., a JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., ve věci žalobkyně: Česká dominikánská provincie , IČO 00408379, se sídlem Husova 234/8, Praha – Staré Město, zastoupená JUDr. Jakubem Křížem, Ph.D., advokátem se sídlem Týnská 633/12, Praha 1, proti žalovaným: 1. Česká republika – Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových , IČO 69797111, se sídlem Rašínovo nábřeží 42, Praha 2, adresa pro doručování: územní pracoviště Ústí nad Labem, Mírové náměstí 3129/36, Ústí nad Labem, 2. obec Býčkovice , IČO 00832316, se sídlem Býčkovice 57, Litoměřice, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 9 C 522/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 23. ledna 2020, č. j. 11 Co 83/2019 – 400, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 23. ledna 2020, č. j. 11 Co 83/2019 – 400, se v části výroku I., kterou byl změněn rozsudek Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 11. března 2019, č. j. 9 C 522/2015 – 351, a ve výrocích II., III., IV. a V. ruší a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Ústí nad Labem k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Litoměřicích (dále „soud prvního stupně“) v řízení podle §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 10/13, publikovaného pod č. 177/2013 Sb. (dále „zákon č. 428/2012 Sb.“), rozsudkem ze dne 11. 3. 2019, č. j. 9 C 522/2015 – 351, určil, že Česká republika je vlastníkem nemovitostí – pozemků parc. č. 197/2, 200/11, 202, 204/2 a 256 v k. ú. Velký Újezd u Litoměřic (výrok I.), a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).
Krajský soud v Ústí nad Labem (dále „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 23. 1. 2020, č. j. 11 Co 83/2019 – 400, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. tak, že zamítl žalobu ve vztahu k pozemkům parc. č. 197/2, 202, 204/2 a 256 v k. ú. Velký Újezd u Litoměřic, a ve zbytku (tj. ve vztahu k pozemku parc. č. 200/11) rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.); dále rozhodl o nákladech řízení před soudem prvního stupně (výroky II. a III.) a před odvolacím soudem (výroky IV. a V.).
Odvolací soud – ve vztahu k pozemkům parc. č. 197/2, 202, 204/2 a 256 v k. ú. Velký Újezd u Litoměřic – uzavřel, že k přechodu vlastnického práva ze státu na obec (tehdy obec Ploskovice) došlo ze zákona – na základě §1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí (dále „zákon č. 172/1991 Sb.“) – ke dni 24. 5. 1991, pročež Česká republika vlastníkem uvedených pozemků není.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Má za to, že se odvolací soud při posuzování otázky přechodu vlastnického práva k uvedeným pozemkům na obec (právního předchůdce 2. žalované) odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, nezabýval-li se všemi podmínkami, jež zákon č. 172/1991 Sb. pro přechod do vlastnictví obcí stanoví, konkrétně podmínkou hospodaření obce na předmětných pozemcích. Navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu v tom rozsahu, v jakém změnil rozsudek soudu prvního stupně, a v tomto rozsahu věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná 1. má dovolání za nepřípustné, eventuálně nedůvodné, a navrhuje jeho odmítnutí, eventuálně zamítnutí.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“.
Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (žalobkyní) za splnění podmínky odborného zastoupení podle §241 odst. 1 o. s. ř. a ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř., Nejvyšší soud shledal dovolání přípustným podle §237 o. s. ř. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky přechodu vlastnického práva na obec podle zákona č. 172/1991 Sb., při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu.
Po přezkoumání napadeného rozsudku ve smyslu §242 o. s. ř., jež bylo provedeno bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a v hranicích vymezených podaným dovoláním, pak Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání je rovněž opodstatněné.
Judikatura Nejvyššího soudu na základě teleologicky opodstatněné analogie (motivované snahou poskytnout církevním právnickým osobám efektivní prostředek pro odklizení překážek bránících uplatnění nároku na vydání majetku, který z právního hlediska nadále náleží státu, i tam, kde protiprávnost nespočívá v porušení zákonné blokace historického majetku církví, ale v jeho chybné evidenci coby vlastnictví veřejnoprávních korporací na základě tvrzeného, avšak dle zákona neproběhnuvšího přechodu) umožňuje církevním právnickým osobám ve sporech vedených podle §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. zpochybnit existenci předpokladů přechodu majetku na obce dle zákona č. 172/1991 Sb. (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4146/2017, ze dne 7. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5069/2017, nebo ze dne 10. 12. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3197/2018, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4751/2017).
Ústavní soud i Nejvyšší soud přitom dovodily, že pro přechod některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí podle zákona č. 172/1991 Sb. musí být splněny kumulativně tři podmínky stanovené v §1 odst. 1 tohoto zákona – musí tedy jít o majetek, který náležel České republice, ke stanovenému dni (23. 11. 1990) k němu měl právo hospodaření právní předchůdce obce a konečně, že s tímto majetkem obec ke dni účinnosti tohoto zákona (24. 5. 1991) fakticky hospodařila (právo hospodaření bylo také realizováno). Pojem „hospodaření“ bylo možné odvodit např. z vyhlášky č. 119/1988 Sb., o hospodaření s národním majetkem, ukládající hospodařit s národním majetkem s péčí řádného hospodáře, nejen tedy tento majetek evidovat, ale také pečovat o jeho údržbu, chránit ho a využívat (srov. nález Ústavního soudu ze dne 29. 11. 1996, sp. zn. IV. ÚS 185/96, uveřejněný pod č. 131 ve svazku 6 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1573/2010; ústavní stížnost proti němu byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 10. 1. 2011, sp. zn. IV. ÚS 96/11).
Jestliže tedy odvolací soud svůj závěr o naplnění podmínky faktického hospodaření právního předchůdce 2. žalované opřel toliko o nahlédnutí do (v době rozhodování soudu přístupné) katastrální mapy, z čehož – v kontextu tvrzení dovolatelky ohledně přístupnosti pozemku – dovodil, že jde o veřejné prostranství, což jej vedlo ke konkluzi, že pozemky jsou přístupné každému bez omezení a fakticky s nimi hospodaří obec, pak se od shora citované judikatury Ústavního soudu i Nejvyššího soudu odchýlil. Závěr odvolacího soudu o přechodu vlastnického práva k předmětným pozemkům na obec totiž není vystavěn na prokázání faktického hospodaření s nimi, a to k rozhodnému datu (ke dni 24. 5. 1991; srov. §1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb.); charakter pozemku v době probíhajícího řízení podle §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. (zjištění, že je pozemek veřejným prostranstvím) o splnění podmínky realizace faktického hospodaření ze strany obce (jejího právního předchůdce) k rozhodnému datu nic nevypovídá. Za tohoto stavu je konkluze odvolacího soudu o přechodu vlastnického práva k předmětným pozemkům na obec ke dni účinnosti zákona č. 172/1991 Sb. přinejmenším předčasná, a tudíž nesprávná.
Jelikož bylo dovolání podáno důvodně, Nejvyšší soud dle §243e odst. 1 a odst. 2, věty první, o. s. ř. přistoupil ke zrušení rozsudku odvolacího soudu v té části, jíž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn (část výroku I.), a v akcesorických nákladových výrocích II. – V., a ke vrácení věci v tomto rozsahu odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Právní názor vyslovený Nejvyšším soudem v tomto rozsudku je pro odvolací soud v dalším řízení závazný (§243g odst. 1, §226 odst. 1 o. s. ř.).
V rozhodnutí, jímž se řízení bude končit, bude rozhodnuto i o náhradě nákladů tohoto dovolacího řízení (§243g odst. 1, věty druhé, o. s. ř.).
Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz , rozhodnutí Ústavního soudu pak na webových stránkách nalus.usoud.cz.
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 2. 2. 2021
Mgr. Zdeněk Sajdl
předseda senátu