ECLI:CZ:NS:2021:28.CDO.589.2021.1
sp. zn. 28 Cdo 589/2021-113
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce V. D. , nar. XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Josefem Petrem, advokátem se sídlem v Praze 2, Šafaříkova 785/1, proti žalované 1845 Invest s.r.o. , IČ 248 22 205, se sídlem v Praze 2, Jana Masaryka 179/56, zastoupené JUDr. Vladimírem Jaškem, Ph.D., LL.M., advokátem se sídlem v Praze 1, Pařížská 67/11, o 1.800 EUR s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 14 C 124/2019, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. září 2020, č. j. 18 Co 235/2020-80, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3.280 Kč k rukám advokáta JUDr. Josefa Petra do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 27. 2. 2020, č. j. 14 C 124/2019-46, uložil žalované zaplatit žalobci 1.800 EUR s příslušenstvím (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Vyhověl tak požadavku žalobce na vydání bezdůvodného obohacení ve smyslu §2991 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), k němuž mělo dojít v důsledku nevrácení zálohy z kupní ceny, již žalobce složil při podpisu rezervační smlouvy dne 7. 7. 2016. Předmětem dané smlouvy byla rezervace a budoucí úplatný převod spoluvlastnického podílu na nebytové jednotce (garáži), přičemž smlouva byla uzavřena na dobu určitou a během této doby mělo dojít k předložení kupní smlouvy směřující ke zcizení zmiňované nemovitosti. Žalovaná termín pro předložení nedodržela a žalobce o pozdější kontraktaci neměl zájem. Soud prvního stupně, dospěv k závěru, že skutečnosti tvrzené žalobcem byly dostatečně prokázány, zejména z pokladního dokladu o složení peněžní částky, jakož i jednání žalované spočívajícího ve výzvě k doplacení toliko části kupní ceny, jež neobsahuje předmětnou zálohu, a taktéž ze samotného předložení kupní smlouvy, žalobě v plném rozsahu vyhověl.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 23. 9. 2020, č. j. 18 Co 235/2020-80, rozsudek soudu prvního stupně k odvolání žalované potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud se vypořádal s námitkami žalované týkajícími se především provedeného dokazování a dovodil, že po zhodnocení uceleného řetězce důkazů shromážděných soudem prvního stupně nelze dospět k závěru jinému. Shledal rovněž správným úsudek o předání předmětné zálohy v den podpisu rezervační smlouvy v provozovně žalované.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, majíc je za přípustné ve smyslu §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), z následně uvedených důvodů. Dovolatelka považuje za příčící se konstantní judikatuře způsob hodnocení důkazu soukromou listinou soudy nižších stupňů. S odkazem na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 1996, sp. zn. 3 Cdon 1031/96, ze dne 9. 10. 2000, sp. zn. 22 Cdo 617/99, ze dne 10. 10. 2000, sp. zn. 22 Cdo 2670/98, a ze dne 29. 6. 2006, sp. zn. 33 Odo 988/2004, namítá, že co do pravosti pokladního dokladu o přijetí žalované částky tížilo břemeno tvrzení a břemeno důkazní žalobce. Odchýlením se od citovaných rozhodnutí a neprovedením jí navržených důkazů, výslechu svědků, mělo nadto dojít k vadě řízení spočívající v nedostatečně provedeném dokazování. Neshledává správným rovněž postup soudů, jenž se měl omezit toliko na povrchní sestavení nepřímých důkazů do celku, aniž by každý důkaz hodnotil jednotlivě. Za procesní vadu dále považuje výslovné ztotožnění se odvolacího soudu se závěrem soudu prvního stupně o uzavření předmětné rezervační smlouvy v provozovně žalované, přičemž soud prvního stupně takovýto závěr neučinil.
Dovolatelka závěrem navrhuje odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, dále pak zrušení rozsudků odvolacího soudu i soudu prvního stupně a vrácení věci obvodnímu soudu k novému projednání.
K dovolání se vyjádřil žalobce, jenž polemizoval s předestřenou argumentací, a odkazuje na povahu dovolatelčiných argumentů, navrhl odmítnutí, případně zamítnutí předmětného mimořádného opravného prostředku.
Při rozhodování o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017, které je dle čl. II bodu 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není dovolání podle §237 o. s. ř. přípustné proti rozsudkům a usnesením, vydaným v řízeních, jejichž předmětem bylo v době vydání rozhodnutí obsahujícího napadený výrok peněžité plnění nepřevyšující 50.000 Kč, včetně řízení o výkon rozhodnutí a exekučního řízení, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
V této věci bylo dovoláním dotčeným potvrzujícím výrokem rozsudku odvolacího soudu rozhodnuto ve věci samé o částce 1.800 EUR s příslušenstvím, jíž odpovídající peněžité plnění v měně České republiky nepřevyšuje 50.000 Kč. Tato suma tak nedosahuje požadovaného bagatelního limitu, jenž dopadá i na rozhodnutí o peněžitých nárocích vyjádřených v cizí měně (viz především usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. srpna 1998, sp. zn. 25 Cdo 1511/98, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 22, ročník 1998, pod číslem 160, dále kupř. usnesení téhož soudu ze dne 27. 4. 2010, sp. zn. 32 Cdo 3431/2009).
Zákon vymezuje spotřebitelské smlouvy jako smlouvy uzavírané mezi spotřebitelem a podnikatelem (§1810 o. z.).
Spotřebitelem je každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná (§419 o. z.).
Za podnikatele se považuje ten, kdo samostatně vykonává na vlastní účet a odpovědnost výdělečnou činnost živnostenským nebo obdobným způsobem se záměrem činit tak soustavně za účelem dosažení zisku (§420 odst. 1 o. z.).
Z rozhodnutí soudů nižších stupňů se podává, že pře mezi účastníky vzešla z plnění poskytnutého na základě uzavřené rezervační smlouvy. Povahou tzv. rezervačních smluv se Nejvyšší soud zabýval již v několika svých rozhodnutích (srovnej namátkou rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 33 Cdo 571/2012, a ze dne 30. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 3682/2017), v nichž uzavřel, že rezervační smlouvy jsou nepojmenovanými smlouvami, neboť neodpovídají žádnému z typů smluv, jež jsou výslovně upraveny zvláštními ustanoveními závazkového práva. I nepojmenované smlouvy však mohou být posouzeny jako smlouvy spotřebitelské (viz zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2012, sp. zn. 33 Cdo 4114/2010). V této kauze je žalovaná podnikatelkou vystupující v rámci své podnikatelské činnosti a žalobce, fyzická osoba, nejednal v souvislosti se svým podnikáním, jakož ani v rámci samostatného výkonu svého povolání.
Za nastíněných okolností lze uzavřít, že právní vztah dovolatelky a žalobce má svůj původ právě ve spotřebitelské rezervační smlouvě, pročež se zde neprosadí omezení přípustnosti bagatelním limitem podle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Dovolání ovšem ani přesto za přípustné považovat nelze.
Odvolací soud se závěrům vyplývajícím z dovolatelkou uvedených rozhodnutí stran důkazního břemene nezpronevěřil. V dovoláním napadeném rozhodnutí se zabýval především námitkou nesprávnosti postupu soudu prvního stupně při provádění a hodnocení důkazů. Ztotožnil se skutkovými zjištěními obvodního soudu, s jeho provedením a hodnocením důkazů, s jeho právními závěry i s jejich odůvodněním, a tuto námitku neshledal důvodnou. V otázce důkazního břemene ohledně prokázání skutečností zakládajících oprávněnost žalobního nároku tedy oba soudy postupovaly v souladu s dovolatelkou označenými rozhodnutími Nejvyššího soudu. Nijak totiž nezpochybňovaly důkazní břemeno žalobce stran prokázání těchto skutečností, avšak po provedení a hodnocení důkazů, uzavřely, že skutečnosti zakládající oprávněnost žalobního nároku mají za prokázané.
Dle obsahu podání se dovolatelka vyjma nesprávného právního posouzení v otázce rozložení důkazního břemene snaží uplatnit dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. (ve znění účinném do 31. prosince 2012), jenž ale od 1. ledna 2013 k dispozici nemá. Nadto pouhý odlišný názor dovolatelky na to, jaké skutečnosti lze mít na základě provedených důkazů za prokázané, popřípadě zda provedené důkazy stačí k prokázání relevantních skutečností, by nebyl s ohledem na zásadu volného hodnocení důkazů (§132 o. s. ř.) ani do prosince 2012 způsobilý založit daný dovolací důvod (srovnej předně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2010, sp. zn. 25 Cdo 777/2009).
V intencích shora uvedeného je zřejmé, že se hodnocení důkazů vymyká revizi dovolacím soudem. V této souvislosti lze odkázat na ustálenou judikaturu dovolacího soudu k výkladu §132 o. s. ř., podle níž se hodnocením důkazů rozumí myšlenková činnost soudu, kterou je provedeným důkazům přisuzována hodnota závažnosti (důležitosti) pro rozhodnutí, hodnota pravdivosti, popřípadě hodnota věrohodnosti. Při hodnocení důkazů z hlediska jejich závažnosti (důležitosti) soud určuje, jaký význam mají jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí a zda o ně může opřít svá skutková zjištění (zda jsou použitelné pro zjištění skutkového stavu a v jakém rozsahu). Hodnocením důkazů z hlediska jejich pravdivosti soud dochází k závěru, které skutečnosti, o nichž důkazy (pro rozhodnutí významné a zákonné) podávají zprávu, lze považovat za pravdivé (dokázané), a které nikoliv (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2014, sp. zn. 23 Cdo 897/2012). Zákon nepředepisuje, a ani předepisovat nemůže, pravidla, z nichž by mělo vycházet jak hodnocení jednotlivých důkazů, tak hodnocení jejich vzájemné souvislosti. Je tomu tak proto, že hodnocení důkazů je složitý myšlenkový postup, jehož podstatou jsou jednak dílčí, jednak komplexní závěry soudce o věrohodnosti zpráv získaných provedením důkazů, jež jsou pak podkladem pro závěr o tom, které skutečnosti účastníky tvrzené má soudce za prokázané, a jež tak tvoří zjištěný skutkový stav (srovnej mimo jiných usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 3. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2128/2016).
Dovolatelce nadto nelze přisvědčit, ani kritizuje-li, že šlo provedené důkazy hodnotit odlišně, neboť skutečnost, že důkazy bylo možno hodnotit více způsoby, neznamená, že zvolené hodnocení je nesprávné (srovnej namátkou usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 22 Cdo 28/2016, či ze dne 15. 12. 2020, sp. zn. 21 Cdo 3433/2020). Úvahy soudů obou stupňů dále nikterak nevybočují z judikaturou formulovaných požadavků vyslovených k možnosti dospívat ke skutkovým závěrům na základě dostatečně uzavřeného řetězce nepřímých důkazů (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 9. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2436/2010).
K dovolatelčině námitce ohledně neprovedení výslechu svědků Nejvyšší soud ve své rozhodovací činnosti opakovaně uvádí, že soud není povinen provést všechny důkazy navrhované účastníkem řízení (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 1. 2008, sp. zn. 32 Odo 801/2006, či usnesení téhož soudu ze dne 26. 10. 2010, sp. zn. 33 Cdo 3983/2008, ze dne 30. 11. 2017, sp. zn. 33 Cdo 4026/2017, a ze dne 29. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 209/2018), provedení navrhovaných důkazů totiž záleží na jeho hodnocení (viz §120 odst. 1 o. s. ř.), které důkazy je nezbytné provést, respektive zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit. Pokud tedy soudy nižších stupňů neprovedly výslech svědků s odůvodněním nadbytečnosti, ani tento postup se nevymyká zákonné úpravě a rozhodovací praxi Nejvyššího soudu.
K namítaným vadám řízení Nejvyšší soud v souladu s §242 odst. 3 o. s. ř. přihlíží toliko v případě, že je dovolání přípustné; samy o sobě tedy námitky procesních pochybení soudů nižších stupňů přípustnost dovolání založit nemohou (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 3. 2018, sp. zn. 26 Cdo 5963/2017, ze dne 23. 7. 2019, sp. zn. 23 Cdo 1840/2019, či ze dne 7. 7. 2020, sp. zn. 30 Cdo 1517/2019).
Brojí-li žalovaná rovněž proti rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, činí tak ve vztahu k dotčenému výroku toliko jako výroku akcesorickému, aniž by uplatňovala samostatnou argumentaci. Nehledě na to, že dovolání proti němu není již se zřetelem k ustanovení §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. objektivně přípustné.
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud dovolání žalované odmítl coby nepřípustné (§243c odst. 1 o. s. ř.), a o návrhu na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí tak již nerozhodoval.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle §243c odst. 3, věty první, §224 odst. l, §151 odst. 1, části věty před středníkem, a §146 odst. 3 o. s. ř.; dovolání žalované bylo odmítnuto a k nákladům (k náhradě oprávněného) žalobce, jenž se prostřednictvím svého zástupce (advokáta) vyjádřil k dovolání, patří odměna advokáta ve výši 2.980 Kč [srov. §6 odst. 1, §7 bod 5, §8 odst. 1, §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátního tarifu), ve znění pozdějších předpisů], vypočtená z tarifní hodnoty představované výší peněžitého plnění v době započetí úkonu právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 25. 1. 2021) v částce 46.944 Kč (při směnném kurzu CZK k EUR k 25. 1. 2021 v poměru 26,080 Kč/EUR), spolu s náhradou hotových výdajů advokáta stanovenou paušální sazbou 300 Kč (§13 odst. 4 advokátního tarifu), tj. celkem 3.280 Kč.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. 4. 2021
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu