ECLI:CZ:NS:2021:28.CDO.646.2021.1
sp. zn. 28 Cdo 646/2021-219
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců Mgr. Petra Krause a JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., ve věci žalobkyně: Římskokatolická farnost Želenice , IČO 63787539, se sídlem v Bílině, Na Zámku 95/2, zastoupená JUDr. Jakubem Křížem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze, Na Podkovce 281/10, proti žalované: Česká republika - Státní pozemkový úřad , IČO 01312774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, o nahrazení projevu vůle, vedené u Okresního soudu v Mostě pod sp. zn. 14 C 210/2017, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 14. 10. 2020, č. j. 95 Co 125/2020-197, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4 114 Kč k rukám advokáta JUDr. Jakuba Kříže, Ph.D., do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:(§243f odst. 3 o. s. ř.) :
V záhlaví označeným rozsudkem odvolací soud potvrdil rozsudek Okresního soudu v Mostě ze dne 11. června 2020, č. j. 14 C 210/2017-158, jímž byl nahrazen projev vůle žalované uzavřít se žalobkyní smlouvu o vydání pozemku parc. č. 1432/45 v k. ú. Želenice u Mostu, vymezeného geometrickým plánem č. 558-7391/2019 zhotoveným Ing. Pavlem Macounem, tvořícím součást rozsudku soudu prvního stupně (výrok I. a/ rozsudku odvolacího soudu), a byla změněna výše nákladů řízení před soudem prvního stupně (výrok I. b/ rozsudku odvolacího soudu). Výrokem II. odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Z obsahu dovolání vyplývá, že dovolatelka má za to, že odvolací soud otázku naturální restituovatelnosti předmětného pozemku vyřešil odchylně od rozhodovací praxe dovolacího soudu. Za překážku naturální restituce přitom považuje skutečnost, že pozemek podléhá veřejnoprávní regulaci znemožňující oprávněné osobě realizovat k němu vlastnické právo. Za dovolacím soudem dosud neřešenou má pak otázku, zda posuzovaný pozemek lze zemědělsky obhospodařovat, a je tak vhodným k vydání oprávněné osobě. Konečně vznáší otázku, zda rozhodnutí odvolacího soudu neodporuje nálezu Ústavního soudu ze dne 5. 1. 2021, sp. zn. III. ÚS 3804/19.
Žalobkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“.
Dovolání přitom, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.), neboť je neshledal přípustným.
Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu usnesení vyjmenovaných v §238a o. s. ř.) je třeba poměřovat ustanovením §237 o. s. ř., podle něhož „není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení dovolatelem vymezené otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“.
Dovolací soud ve své rozhodovací praxi již opakovaně vyložil, že překážkou vydání pozemku dle zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 10/13, publikovaného pod č. 177/2013 Sb., může být podle okolností případu i skutečnost, že pozemek podléhá veřejnoprávní regulaci, jež neumožňuje oprávněné osobě realizovat žádnou ze složek vlastnického oprávnění (např. přísluší-li k veřejnému prostranství ve smyslu §34 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích), a to přesto, že taková situace není mezi vypočtenými výlukami (§8 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb.) výslovně uvedena (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4692/2017). Vlastník vodní plochy je pak v užívání svého majetku znatelně limitován relevantní veřejnoprávní úpravou (srovnej §50 zákona č. 254/2001 Sb., dále viz též Kocourek, T. Omezení vlastnického práva k pozemkům ve prospěch ochrany životního prostředí . Praha: Leges, 2012. s. 84–85), přesto nebývá zpravidla zcela zbaven podstaty svého vlastnického práva k pozemku, jejž může do určité míry využívat i hospodářsky. Z uvedeného důvodu Nejvyšší soud ve své judikatuře dovodil, že bez dalšího nelze přesvědčivě dospět k závěru, že při vydání pozemku tvořícího vodní plochu se oprávněné osobě dostává toliko „holého“ vlastnického práva, které nelze žádným smysluplným způsobem realizovat, ačkoliv v konkrétních případech na základě určitých skutkových zjištění takový závěr bude možné přijmout (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 907/2018, a ze dne 13. 11. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5587/2017, či jeho usnesení ze dne 10. 9. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2204/2019, a ze dne 16. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 6081/2017).
Jestliže tedy odvolací soud v individuálních skutkových poměrech projednávané věci, kdy nárokovaný pozemek, evidovaný v katastru nemovitostí jako vodní plocha, představuje mokřad (zamokřená plocha), uzavřel, že zde nejsou dány (za řízení nevyšly najevo) žádné skutečnosti, pro něž by pozemek žalobkyni nebylo lze vydat (není dán žádný výlukový důvod ve smyslu ustanovení §8 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb.) – pozemek zde nepodléhá takové veřejnoprávní regulaci, jež by oprávněné osobě neumožňovala realizovat žádnou ze složek vlastnického oprávnění (vydáním pozemku nevznikne oprávněné osobě toliko „holé“ vlastnictví) – nikterak se tím od výše citované judikatury, od níž není důvodu se odchylovat ani v posuzovaném případě, neodklonil. Za obdobných skutkových okolností byly v režimu zákona č. 428/2012 Sb. dovolacím soudem podmínky pro naturální restituci pozemků tvořících vodní plochy ostatně opakovaně shledány i v jiných případech (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2204/2019, nebo ze dne 4. 12. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2992/2019).
Předpokladem naturální restituce pozemku v režimu zákona č. 428/2012 Sb. pak nepochybně není okolnost, že jej lze zemědělsky obhospodařovat (viz definice původního církevního majetku ve smyslu ustanovení §2 písm. a/ zákona č. 428/2012 Sb., jež zjevně nezahrnuje toliko zemědělské statky či postup při vydávání jiných věcí než zemědělských nemovitostí dle ustanovení §10 zákona č. 428/2012 Sb.); k obecným předpokladům naturální restituce nezemědělského majetku v režimu zákona č. 428/2012 Sb. srov. kupř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 11. 2016, sp. zn. 28 Cdo 945/2016, uveřejněný pod číslem 39/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Vhodností pozemku k jeho vydání oprávněné osobě se pak soudy v restitučních řízeních reglementovaných zákonem č. 428/2012 Sb. nezabývají – na rozdíl od řízení o vydání náhradního zemědělského pozemku v režimu zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (srov. kupř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2007, sp. zn. 28 Cdo 4180/2007, uveřejněný pod č. 72/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 13. 10. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2868/2020, ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5368/2015, nebo ze dne 10. 9. 2009, sp. zn. 28 Cdo 4876/2008, či jeho usnesení ze dne 3. 1. 2011, sp. zn. 28 Cdo 99/2010, a ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3304/2014).
Závěry plynoucí z dovolatelkou bez bližší argumentace odkazovaného nálezu Ústavního soudu ze dne 5. 1. 2021, sp. zn. III. ÚS 3804/19, pak zjevně nejsou plně přenositelné do poměrů projednávané kauzy, ať již pro odlišné individuální skutkové okolnosti případu, tak i pro rozdílný rámec právní, neb odkazované rozhodnutí se otázkou naturální restituovatelnosti pozemku v režimu zákona č. 428/2012 Sb. nezabývá. Dovolací soud se přitom ve své rozhodovací praxi opakovaně přihlašuje ke konkluzím, dle nichž předmětem naturální restituce mohou být i ty geometrickým plánem oddělené části pozemkových parcel, ohledně kterých jsou naplněny veškeré restituční podmínky ve smyslu zákona č. 428/2012 Sb. a jež nejsou dotčeny restitučními výlukami dle §8 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. (srov. kupř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2020, sp. zn. 28 Cdo 3843/2019); viz též zákonná ustanovení, jež výslovně reglementují vydání částí stávajících pozemkových parcel a jejich případné rozdělení pomocí geometrického plánu (§8 odst. 1 písm. a/, f/ či §14 zákona č. 428/2012 Sb.).
Z výše uvedeného je tedy zřejmé, že v posuzovaném případě zákonné předpoklady přípustnosti dovolání naplněny nebyly (§237 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání žalované bylo odmítnuto a kdy k nákladům procesně úspěšné žalobkyně náleží odměna advokáta za zastupování v tomto řízení ve výši 3 100 Kč [§6 odst. 1, 7 bod 5., §9 odst. 4 písm. b) a §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], spolu s paušální náhradou hotových výdajů advokáta stanovených částkou 300 Kč na jeden úkon právní služby (§13 odst. 3 advokátního tarifu) a náhradou za daň z přidané hodnoty ve výši 714 Kč, celkem tedy 4 114 Kč.
Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz , rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách nalus.usoud.cz .
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. 4. 2021
Mgr. Zdeněk Sajdl
předseda senátu