ECLI:CZ:NS:2021:28.CDO.725.2021.1
sp. zn. 28 Cdo 725/2021-237
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce E. V. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Jiřím Duchoňem, advokátem se sídlem v Turnově, Antonína Dvořáka 293, o nahrazení správního rozhodnutí, vedené u Okresního soudu v Semilech pod sp. zn. 10 C 107/2019, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 5. 1. 2021, č. j. 20 Co 267/2020-222, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:(§243f odst. 3 o. s. ř.) :
Shora označeným rozsudkem Krajský soud v Hradci Králové (dále také jen „odvolací soud“) k odvolání žalobce potvrdil rozsudek Okresního soudu v Semilech ze dne 27. 10. 2020, č. j. 10 C 107/2019-195, jímž byla zamítnuta žaloba o nahrazení rozhodnutí správního orgánu (Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Liberecký kraj ze dne 7. 1. 2019, sp. zn. SZ SPU 373943/2017, č. j. SPU 007205/2019), kterou se žalobce domáhal určení svého vlastnického práva k pozemkům parc. č. XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY a XY v katastrálním území XY, a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně (výrok I); zároveň bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II).
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce (dále také jen „dovolatel") dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného i procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatel poukazuje na judikaturu Ústavního soudu, dle níž je absolutně neplatný úkon, jímž byl do privatizačního projektu zahrnut majetek, na nějž byl uplatněn restituční nárok a o němž nebylo pravomocně rozhodnuto. S odkazem na čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k (této) Úmluvě namítá, že zahrnutím specifikovaných nemovitostí do privatizačního projektu došlo k zásahu do jeho legitimního očekávání. Vznáší rovněž námitku, že v žalobě označil řádně stranu žalovanou (správní orgán – Krajský pozemkový úřad pro Liberecký kraj), avšak ani jeden ze soudů nižšího stupně ji ve svých rozhodnutích neuvádí. Krom toho soudům vytýká, že nerozhodly o jím podaném návrhu na vydání předběžného opatření.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), v textu i jen „o. s. ř.“.
Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (žalobcem) zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř. a obsahuje povinné náležitosti podle §241a odst. 2 o. s. ř., se Nejvyšší soud zabýval tím, zda je dovolání přípustné.
Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež je rozhodnutím, jímž se tu končí odvolací řízení, nikoliv rozhodnutím z okruhu usnesení vyjmenovaných v §238a o. s. ř.) je třeba poměřovat ustanovením §237 o. s. ř. (hledisky v něm uvedenými).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (srov. §237 o. s. ř.).
Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. §241a odst. 1, věta první, o. s. ř.).
Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (srov. §242 odst. 3, věta první, o. s. ř.). Z toho vyplývá mimo jiné, že při zkoumání přípustnosti dovolání dovolací soud může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (vymezil).
Dovoláním napadené rozhodnutí (jímž vzal odvolací soud za správné skutkové i právní závěry soudu prvního stupně, na něž v některých ohledech pro stručnost i odkázal) se nikterak neodchyluje od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a jako takové je v souladu i se závěry prezentovanými např. i v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4835/2016 (ústavní stížnost proti němu podanou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 19. 7. 2017, sp. zn. I. ÚS 1724/17), jež bylo vydáno v řízení, jehož účastníkem byl i dovolatel a v němž bylo rozhodováno o jím vzneseném požadavku na vydání majetku v k. ú. XY. Z odůvodnění odkazovaného usnesení lze připomenout zejména ty závěry, dle nichž každý ze zákonů směřujících ke zmírnění historických majetkových křivd obsahuje vlastní vymezení okruhu osob, jež se v jeho režimu mohou domáhat vydání věci, respektive poskytnutí náhrady. Dovolací soud zde aproboval závěr, že má-li být žalobci přiznáno právo podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále také jen „zákon č. 229/1991 Sb.“), musí spadat do některé z kategorií osob vytyčených v §4 tohoto zákona. Je nemyslitelné, aby soudy převzaly definici oprávněné osoby z jednoho předpisu a zbývající podmínky uplatnění restitučního nároku posuzovaly dle předpisu odlišného, neb tím by v podstatě konstruovaly novou restituční skutkovou podstatu nad rámec stanovený zákonodárcem, k čemuž nikterak zmocněny nejsou (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2010, sp. zn. 28 Cdo 436/2010, či usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2006, sp. zn. II. ÚS 308/05, ze dne 19. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1769/11, a ze dne 1. 11. 2012, sp. zn. I. ÚS 2206/12).
Dovolací soud v odkazovaném usnesení rovněž přiznal váhu názoru, že soudy jsou povinny zhodnotit existenci práva subjektu na vydání sporných nemovitostí z hlediska všech restitučních předpisů, nikoli jen zákona č. 229/1991 Sb., neboť i zde lze v zásadě uplatnit tezi, že právní posouzení skutkových přednesů je věcí soudu, jejž tíží povinnost zhodnotit důvodnost žalobního žádání z hlediska veškerých do úvahy přicházejících hmotněprávních ustanovení (viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2011, sp. zn. 31 Cdo 678/2009, ze dne 14. 11. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1065/2012, a ze dne 28. 4. 2014, sp. zn. 33 Cdo 805/2014) a který žalobu nesmí zamítnout, jestliže lze žalobci požadované plnění na základě zjištěného skutkového stavu přiznat, i kdyby se onoho plnění domáhal z jiného právního důvodu, než ze kterého mu skutečně náleží (viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2006, sp. zn. 21 Cdo 1586/2005, ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. 26 Cdo 893/2009, či ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 33 Cdo 3160/2012). [Dovolací soud však v odkazované věci rovněž dovodil, že v případě žalobce (dovolatele) nemohly být naplněny ani podmínky vydání předmětných nemovitostí žalobci v režimu zákona č. 403/1990 Sb., neboť žalobce uplatnil svůj nárok dne 21. 2. 1992, tedy až po uplynutí prekluzivní lhůty 6 měsíců ode dne účinnosti cit. zákona (tj. od 1. 11. 1990). Pro úplnost Nejvyšší soud také uvedl, že žalobci by nikterak neprospělo ani použití zákona č. 87/1991 Sb. se zřetelem k podobnosti vymezení oprávněné osoby v zákoně č. 87/1991 Sb. s definicí v zákoně č. 229/1991 Sb., jíž žalobce coby potomek závětního dědice původní vlastnice pozemků nekonvenuje.]
Dovoláním napadený rozsudek se pak neprotiví ani dovolatelem odkazovanému rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2006, sp. zn. 28 Cdo 915/2006, zabývajícímu se především otázkou znění žalobního návrhu na vydání věci v řízení podle §244 a násl. o. s. ř. při rozhodování o žalobách proti rozhodnutí pozemkového úřadu, na níž rozhodnutí odvolacího soudu založeno není (v projednávané věci nebyla určující), pročež soudy řešena nebyla. Z dovolací argumentace není pak patrno, jakým (jiným) závěrům event. vysloveným v odkazovaném rozhodnutí napadený rozsudek odvolacího soudu nekonvenuje.
Rozhodnutí odvolacího soudu není v rozporu ani s odkazovanou rozhodovací praxí Ústavního soudu a dovolacího soudu týkající se problematiky absolutní neplatnosti úkonu odporujícího §3 odst. 2 zákona č. 92/1991 Sb. v situaci, kdy byl zahrnut do privatizačního projektu a byl privatizován majetek, k němuž byl uplatněn restituční nárok, o němž nebylo rozhodnuto, a to již proto, že na v odkazované rozhodovací praxi řešených právních otázkách dovoláním napadené rozhodnutí ani nespočívá. Dovolateli dle závěrů soudů nižšího stupně nesvědčí restituční nárok ze žádného v úvahu připadajícího restitučního předpisu (jak bylo rovněž dovozeno i v předchozím řízení; viz již cit. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4835/2016), tj. není oprávněnou osobou dle zákona č. 229/1991 Sb., resp. k uplatnění nároku nejsou naplněny předpoklady ani podle jiného restitučního předpisu a soud se tudíž otázku rozporu s §3 odst. 2 zákona č. 92/1991 Sb. v dovoláním napadeném rozhodnutí nezabýval. Ve světle právě uvedeného pak nelze shledat kontradikci napadeného rozhodnutí odvolacího soudu ani s další odkazovanou rozhodovací praxí Ústavního soudu, jíž dovolatel namítá porušení Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod.
Přípustnost dovolání nezakládá ani námitka dovolatele, že soudy ve svých konečných rozhodnutích nereflektovaly okolnost, že v žalobě jako dalšího účastníka řízení, žalovaného označil správní orgán (Krajský pozemkový úřad pro Liberecký kraj), jehož – dle názoru dovolatele – měl soud přibrat do řízení (§250a odst. 2 o. s. ř.). Ani v tomto ohledu se posouzení odvolacího soudu nikterak neprotiví těm závěrům ustálené rozhodovací praxe, dle nichž správní orgán, který vydal rozhodnutí v soukromoprávní věci, není účastníkem řízení podle části páté o. s. ř. (a v tomto řízení nejde o přezkum rozhodnutí správního orgánu); úloha správního orgánu spočívá jen v tom, že na výzvu předloží soudu spisový materiál a že se může vyjádřit k žalobě, kterou je mu soud povinen doručit (§250c o. s. ř.). Zjistí-li soud, že žalobce označil za účastníka řízení někoho, kdo nebyl (neměl být) účastníkem řízení před správním orgánem, přestane s ním jako s účastníkem jednat (viz např. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2016, sp. zn. 21 Cdo 5046/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2016, sp. zn. 21 Cdo 4043/2015, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 7. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4349/2018). Poukaz dovolatele na ty závěry rozhodovací praxe, dle nichž účastníkem řízení podle §250a odst. 1 o. s. ř., je rovněž stát (Česká republika), pokud předmětem správního řízení byl spor vyplývající ze vztahů soukromého práva, není v dané věci případný, neboť tento závěr byl v dovolatelem odkazovaném nálezu Ústavního soudu ze dne 13. 5. 2014, sp. zn. Pl. ÚS 35/11, uveřejněném pod č. 146/2014 Sb. formulován ve specifické situaci, kdy byl správním orgánem posuzován nárok na náhradu za nemovitý majetek zanechaný v roce 1945 občany České republiky na Podkarpatské Rusi. Postavení státu jako účastníka řízení podle ustanovení §250a o. s. ř. se v těchto případech neodvíjí od jeho postavení jakožto ve věci rozhodujícího správního orgánu, nýbrž od postavení účastníka předmětného správního řízení (předmětem správního řízení jsou i práva a povinnosti státu, který ve správním řízení vystupuje v postavení ve věci rozhodujícího správního orgánu; viz bod 35. odůvodnění cit. nálezu). Nad rámec uvedeného Nejvyšší soud podotýká, že i v případě, že by soudy nejednaly s těmi účastníky, kteří podle zákona (§250a o. s. ř.) jimi měli být (okruh účastníků restitučního řízení podle zákona č. 229/1991 Sb., je vymezen v ustanovení §9 odst. 8 cit. zákona; viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2044/2015, uveřejněné pod číslem 33/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), mohl by takový postup představovat příp. vadu řízení, k níž by však dovolací soud mohl přihlédnout pouze v případě, bylo-li by dovolání přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř.).
K výtce dovolatele, že soud nerozhodl o jeho podání ze dne 4. 6. 2020 obsahujícím návrh na nařízení předběžného opatření, (opětovně) nelze než uvést, že k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, může dovolací soud přihlédnout, jen je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř.). Nehledě na to, že zde vytýkané „pochybení“ tak či tak zůstalo by bez vlivu na správnost napadeného (konečného) rozhodnutí.
Ovšem ani odkaz dovolatele na „rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci č. j. 59 A 69/2018“ (patrně myšlen rozsudek jmenovaného soudu ze dne 4. 12. 2018, č. j. 59 A 69/2018-155) a „rozsudek Krajského soudu v ústí nad Labem – pobočka v Liberci č. j. 59 A 26/2019“ (patrně myšleno usnesení jmenovaného soudu ze dne 19. 3. 2019, č. j. 59 A 26/2019-14) nikterak nemůže zpochybnit závěry napadeného rozhodnutí, jestliže prvně citovaným rozsudkem bylo rozhodnuto o žalobě proti nečinnosti správního orgánu, aniž by se v tomto řízení soud zabýval (mohl zabývat) meritem věci posuzované před správním orgánem (viz bod 13. dotčeného rozsudku), a posléze uvedeným usnesením byla žaloba proti rozhodnutí Státního pozemkového úřadu ze dne 5. 3. 2019, č. j. SPU 050548/2019, soudem ve správním soudnictví odmítnuta z důvodu nedostatku pravomoci, přičemž žalobce byl rovněž poučen o možnosti podat žalobu k soudu rozhodujícímu v občanském soudním řízení.
Z výše uvedeného je zřejmé, že zákonné předpoklady přípustnosti dovolání (ve smyslu §237 o. s. ř.) v posuzované věci nebyly naplněny.
Nejvyšší soud tudíž, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), dovolání odmítl jako nepřípustné (dle §243c odst. 1 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Shora odkazovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná i na internetových stránkách Nejvyššího soudu ( www.nsoud.cz ), rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách Ústavního soudu ( http://nalus.usoud.cz ).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. 4. 2021
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu