ECLI:CZ:NS:2021:28.CDO.829.2021.1
sp. zn. 28 Cdo 829/2021-606
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Olgy Puškinové a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobkyně V. C. , narozené dne XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Ondřejem Preussem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 3, Kubelíkova 29, proti žalovaným 1) Stavebnímu bytovému družstvu Dobřichovice , se sídlem v Dobřichovicích, Za Parkem 866, IČ 000 37 280, zastoupenému JUDr. Lenkou Vančatovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Žitná 562/10, 2) Rytířskému řádu Křižovníků s červenou hvězdou , se sídlem v Praze 1, Platnéřská 191/4, IČ 004 08 026, zastoupenému JUDr. Ing. Jiřím Davidem, LL.M., advokátem se sídlem v Praze 1, Kaprova 40/12, a 3) České republice - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových , se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, IČ 697 97 111, Územní pracoviště Střední Čechy, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o výmaz zápisů ve veřejném rejstříku a o určení vlastnického práva státu, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 5 C 355/2016, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 1. 10. 2020, č. j. 28 Co 40/2018-564, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala, aby byly vymazány specifikované zápisy, jež byly provedeny v Katastru nemovitostí ČR, Katastrálním úřadem pro Středočeský kraj, Katastrálním pracovištěm XY, a dále, aby soud určil, že vlastníkem pozemků p. č. XY, XY, XY, XY a XY v obci a k. ú. XY (dříve pozemky p. č. XY a p. č. XY) je žalovaná 3). Žalobu odůvodnila tím, že smlouvou o bezúplatném převodu vlastnictví jednotky uzavřenou s žalovaným 1) dne 16. 12. 2009 nabyla do vlastnictví bytovou jednotku č. XY v domě č. p. XY a XY, postaveném na pozemcích p. č. XY a p. č. XY v k. ú. XY, a podíl o velikosti 115/1709 na společných částech budovy a pozemku p. č. XY, a takto je zapsána jako vlastnice v katastru nemovitostí, že smlouvy o bezúplatném převodu pozemků p. č. XY a p. č. XY uzavřené dne 28. 1. 2004 a dne 16. 11. 2006 mezi žalovanými 1) a 3) jsou absolutně neplatné, takže žalovaný 1) se jejich vlastníkem nestal, a že neplatná je i dohoda o narovnání uzavřená dne 3. 2. 2016 mezi žalovanými 1) a 2) o převodu pozemků p. č. XY, XY, XY, XY. Z toho dovozovala, že pokud by její žalobě o určení vlastnického práva státu - žalované 3) k předmětným pozemkům bylo vyhověno, vzniklo by jí časově neomezené (a nepromlčitelné) právo na převod spoluvlastnického podílu k nim podle §60a odst. 5 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 219/2000 Sb.“), a proto je v daném sporu aktivně věcně legitimována a má naléhavý právní zájem na požadovaném určení.
Okresní soud Praha - západ (po změně žaloby jím připuštěné) výrokem I. rozsudku ze dne 26. 9. 2017, č. j. 5 C 355/2016-165, ve znění opravného usnesení ze dne 13. 2. 2018, č. j. 5 C 355/2016-193, zamítl žalobu, aby byly vymazány specifikované zápisy, jež byly provedeny v Katastru nemovitostí ČR, Katastrálním úřadem pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště XY, a výrokem II. zamítl návrh žalobkyně, aby bylo určeno, že vlastníkem pozemků p. č. XY, XY, XY, XY a XY v obci a k. ú. XY je žalovaná 3); dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.).
Krajský soud v Praze - poté, co jeho dřívější rozsudek ze dne 24. 5. 2018, č. j. 28 Co 40/2018-264 (jímž změnil výrok II. rozsudku soudu prvního stupně, ve znění opravného usnesení, tak, že se určuje, že Česká republika - Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových je vlastníkem podílu o velikosti 7015/104249 na pozemku p. č. XY v k. ú. a obci XY, a ve zbylém rozsahu výroku II. a ve výroku I. jej potvrdil, a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky před soudy obou stupňů), byl na základě dovolání žalobkyně a žalované 3) rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2019, č. j. 28 Cdo 197/2019-315, vyjma části výroku II., jíž ve výroku I. potvrdil rozsudek Okresního soudu Praha-západ ze dne 26. 9. 2017, č. j. 5 C 355/2016-165, ve znění opravného usnesení ze dne 13. 2. 2018, č. j. 5 C 355/2016-193, zrušen a věc mu v tomto rozsahu byla vrácena k dalšímu řízení, a jímž dále zamítl dovolání žalobkyně proti části výroku II. rozsudku odvolacího soudu, jíž ve výroku I. potvrdil rozsudek Okresního soudu Praha-západ ze dne 26. 9. 2017, č. j. 5 C 355/2016-165, ve znění opravného usnesení ze dne 13. 2. 2018, č. j. 5 C 355/2016-193 - rozsudkem ze dne 1. 10. 2020, č. j. 28 Co 40/2018-564, rozsudek soudu prvního stupně, ve znění opravného usnesení, změnil ve výroku II. tak, že určil, že Česká republika - Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových je vlastníkem pozemku p. č. XY v k. ú. a obci XY, zapsaném na LV XY u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště XY, a ve zbývající části výroku II. jej potvrdil (výrok I.); dále rozhodl o náhradně nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky před soudy obou stupňů (výroky II. až VII.).
Dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu je po doplnění dokazování listinnými a dalšími důkazy založen mj. na skutkových zjištěních, že žalobkyně je na základě smlouvy o bezúplatném převodu vlastnictví jednotky uzavřené podle zákona č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů, s žalovaným 1) dne 16. 12. 2009 vlastnicí bytové jednotky č. XY v domě č. p. XY a XY, postaveném na pozemcích p. č. XY a p. č. XY v k. ú. XY, a podílu na společných částech budovy a pozemku p. č. XY, a že je takto zapsána v katastru nemovitostí, že žalovaný 2) byl v zemských deskách pro k. ú. XY zapsán jako vlastník pozemku č. XY - zahrada, že tento pozemek o výměře 27706 m ˛ byl po 25. 2. 1948 dotčen revis í podle zákona č. 142/1947 Sb., že z tohoto pozemku byly následně vytvořeny i pozemky p. č. XY o výměře 4205 m˛ a p. č. XY o výměře 69 m ˛, které nem ěly k 24. 6. 1991, tj. ke dni účinnosti zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen „zákon o půdě“), charakter zemědělských pozemků, že byly evidovány jako ostatní plocha a takto byly užívány již od 70. let 20. století, že tyto pozemky byly v roce 2016 rozděleny geometrickým plánem na pozemky p. č. XY, XY, XY, XY a na pozemek p. č. XY o výměře 1855 m ˛, s tím, že pozemek p. č. XY, který nesousedil s domem č. p. XY a XY, zanikl a stal se součástí nově vzniklých pozemků p. č. XY a p. č. XY, že pozemek p. č. XY obklopuje pozemek p. č. XY (dříve pozemky p. č. XY a p. č. XY), na němž stojí dům č. p. XY a XY, a pozemky p. č. XY, XY, XY a XY, na kterých stojí garáže, a že pozemky p. č. XY, XY, XY, XY nesousedí s domem č. p. XY a XY, že pozemek p. č. XY v části (dnes pozemek p. č. XY) slouží cca 40 let jako veřejná komunikace, která tvoří přístup ke všem domům v této části města, a v části (dnešní pozemek p. č. XY) jako zpevněná přístupová cesta k čerpací stanici splaškových vod, která je ve vlastnictví města XY. Dále bylo zjištěno, že pravomocným rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 8. 2013, č. j. 11 Cmo 1/2013-204, byl změněn rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 10. 9. 2012, č. j. 45 Cm 231/2011-119, tak, že byla zamítnuta žaloba žalobkyně na uložení povinnosti žalovanému Stavebnímu bytovému družstvu Dobřichovice uzavřít se žalobkyní smlouvu o bezúplatném převodu spoluvlastnického podílu v rozsahu 7015/104249 k pozemkům p. č. XY a XY v k. ú. XY, neboť dospěl k závěru, že žalovaný nebyl povinen převést bezúplatně podíl na pozemku p. č. XY na žalobkyni, jelikož tento pozemek byl na něj smlouvou uzavřenou se státem dne 16. 11. 2006 převeden podle §22 zákona č. 219/2000 Sb., a podíl na pozemku p. č. XY nemohl být předmětem převodu na žalobkyni, když netvoří jeden funkční celek s pozemky p. č. XY a p. č. XY, které jsou zastavěny domy č. p. XY a XY, a nemohl být proto správně převeden na žalovaného smlouvou uzavřenou mezi žalovaným a státem dne 28. 1. 2004 spolu s pozemky p. č. XY a p. č. XY podle §60a zákona č. 219/2000 Sb. (dovolání žalobkyně proti tomuto rozsudku bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2014, sp. zn. 26 Cdo 1282/2014, a ústavní stížnost žalobkyně podaná proti citovaným rozhodnutím byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 13. 9. 2016, sp. zn. II. ÚS 863/15), a že žalobou podanou dne 4. 1. 2016 u Okresního soudu Praha - západ se žalovaný 2) domáhal proti žalovaným 1) a 3) určení vlastnického práva žalované 3) k pozemkům p. č. XY a XY v k. ú. XY podle §18 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů, ve znění nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 10/13, vyhlášeného pod č. 177/2013 Sb. (dále jen „zákon č. 428/2012 Sb.“), kterou následně vzal zpět, a řízení bylo usnesením tohoto soudu ze dne 6. 4. 2016, č. j. 5 C 23/2016-17 (pravomocným dne 27. 4. 2016) zastaveno.
Na základě takto zjištěného skutkového stavu odvolací soud dovodil, že pozemek p. č. XY o výměře 1855 m ˛ tvo ří funkční celek s domem č. p. XY a XY, neboť dům obklopuje, je přes něj přístup z domu na pozemek p. č. XY a přes něj na pozemek p. č. XY a dále k pozemkům p. č. XY, XY, XY a XY s garážemi, a že umožňuje i běžné obhospodařování a péči o dům, protože má dostatečnou výměru na to, aby v této činnosti nemohli být vlastníci bytových jednotek jakkoliv omezováni. Vázán závaznými právními názory vyslovenými v částečně zrušujícím rozsudku dovolacího soudu, dospěl odvolací soud k závěru, že smlouva ze dne 28. 1. 2004 uzavřená mezi žalovanými 1) a 3), jejímž předmětem byl převod pozemku p. č. XY, je absolutně neplatná pro rozpor se zákonem podle §39 obč. zák. (§3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen „o. z.“), neboť byla uzavřena podle §60a zákona č. 219/2000 Sb., ač pro to nebyla splněna zákonem stanovená podmínka, že se jednalo o pozemek, který tvořil jeden funkční celek s domem s byty a nebytovými prostory, jelikož tento pozemek byl od domů č. p. XY a XY oddělen pozemkem p. č. XY (dnes se nachází zčásti na nově vytvořených pozemcích p. č. XY a p. č. XY) a blíže sousedil s pozemkem p. č. XY, než s pozemky p. č. XY a XY, na kterých byly domy č. p. XY a XY postaveny. V tomto ohledu odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 240/2013, v němž bylo vysloveno, že pozemkem, který tvoří s objektem stavby jeden funkční celek, je třeba rozumět stavební pozemek, případně pozemek zastavěný stavbou, a přilehlé pozemky, které tvoří se zastavěnými pozemky souvislý celek bez přerušení. Absolutně neplatná podle §39 obč. zák. (§3028 odst. 3 o. z.) pro rozpor se zákonem je podle jeho závěru i smlouva uzavřená mezi žalovanými 1) a 3) o převodu pozemku p. č. XY na základě smlouvy ze dne 16. 11. 2006 dle §22 zákona č. 219/2000 Sb., neboť podmínkou její platnosti bylo schválení Ministerstvem financí; takový souhlas však nebyl dán (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2007, sp. zn. 28 Cdo 4057/2007, a usnesení téhož soudu ze dne 25. 5. 2010, sp. zn. 32 Cdo 4685/2009). Uzavřel proto, že tyto smlouvy nemohly vyvolat žádné právní účinky, že žalovaný 1) se vlastníkem pozemků p. č. XY a p. č. XY nestal (a to ani vydržením dle §134 obč. zák.) a že jejich vlastníkem (nyní pozemků p. č. XY, XY, XY, XY a XY) zůstala Česká republika. Dohodu o narovnání uzavřenou mezi žalovanými 1) a 2) posoudil odvolací soud jako absolutně neplatnou podle §588 o. z., neboť odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek, pakliže jí tito žalovaní uzavřeli ohledně nemovitých věcí, o nichž se domnívali, že jsou ve vlastnictví žalované 3), ačkoliv ji jako jejich vlastníka ze svého ujednání vyloučili, a hrubě porušili i kogentní úpravu uvedenou v §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., neboť předmětné pozemky nebyly dotčeny privatizací podle §3 zákona č. 92/1991 Sb., ani nebyly blokovány §29 zákona o půdě, neboť nešlo o zemědělské pozemky. Na základě uvedeného dospěl odvolací soud k závěru, že žalobkyně má naléhavý právní zájem (§80 o. s. ř.) a věcnou legitimaci na určení, že žalovaná 3) je vlastníkem pozemku p. č. XY, neboť deklarování neplatnosti převodních smluv ze dne 28. 1. 2004 a 16. 11. 2006 může mít pro její právní postavení příznivý dopad, spočívající v tom, že bude moci uplatnit vůči žalované 3) právo podle §60a odst. 5 zákona č. 219/2000 Sb. na převod spoluvlastnického podílu k pozemku p. č. XY, který tvoří funkční celek s domem č. p. XY a XY v XY, v němž vlastní bytovou jednotku č. XY, kterou nabyla bezúplatně podle zákona o vlastnictví bytů spolu se spoluvlastnickým podílem na společných částech domu a pozemku, na němž dům stojí. Naléhavý právní zájem na žalovaném určení a věcnou aktivní legitimaci však žalobkyně nemá ohledně pozemků p. č. XY, XY, XY a XY, neboť ty netvoří a netvořily funkční celek s domem č. p. XY a XY, a žalobkyně by nemohla žádat o převedení spoluvlastnického podílu na nich podle §60a odst. 5 zákona č. 219/2000 Sb. Dále odvolací soud dovodil, že pozemky p. č. XY a XY mají charakter účelových komunikací ve smyslu §7 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů, neboť pozemek p. č. XY je více než 40 let užíván jako komunikace bez jakéhokoliv omezení pro kohokoli, umožňující dopravní spojení pro všechny stavby v dané lokalitě (tvoří část ulice XY), a pozemek p. č. XY slouží jako neomezený přístup k pozemku p. č. XY a rovněž k majetku města XY (čerpací stanici splaškových vod), neboť stát po celou dobu jako jejich vlastník nezpochybnil obecné právo užívání uvedených cest bez omezení. Další dva pozemky, tj. p. č. XY a p. č. XY, které mají parkovou úpravu, tvoří veřejné prostranství ve smyslu §34 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), neboť slouží obecnému užívání, jsou veřejně přístupné každému bez omezení a lze je užívat způsobem, který odpovídá jejich účelovému určení předem neomezeným okruhem uživatelů bez ohledu na vůli vlastníka, když Česká republika jako jejich vlastník dala souhlas s jejich veřejným užíváním konkludentně, k čemuž postačuje to, že byla po celá desetiletí od výstavby domu v 70. letech 20. století zcela nečinná a trpěla užívání těchto pozemků širokou veřejností (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2019, sp. zn. 22 Cdo 2378/2016).
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním (směřujícím podle jeho obsahu proti zamítavé části výroku I. a proti výroku o nákladech řízení), jehož přípustnost ve smyslu §237 o. s. ř. spatřuje v tom, že „otázky související s posouzením rozsahu a charakteru funkčně souvislého pozemku“, vyřešením její aktivní legitimace ve sporu a „neplatnosti napadených právních jednání nebyly řádně vyřešeny, odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (jakož i Ústavního soudu ČR) a zároveň tak postupoval v rozporu s právem a zasáhnul tak do jejího subjektivního práva“. Dovolatelka uplatnila dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci a navrhla, aby dovolací soud „napadený rozsudek“ odvolacího soudu změnil tak, že se žalobě plně vyhovuje, event. aby ho zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) - dále jen „o. s. ř.“.
Dovolání přitom, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.), neboť není přípustné.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. §241a odst. 1 větu první o. s. ř.). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (srov. §241 a odst. 3 o. s. ř.).
Podle §60a odst. 5 písm. c) zákona č. 219/2000 Sb. příslušná organizační složka (§9 a 11) převede spoluvlastnický podíl k pozemku tvořícímu jeden funkční celek s domem s byty a nebytovými prostory ve vlastnictví podle zákona č. 72/1994 Sb., kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům a doplňují některé zákony (zákon o vlastnictví bytů), ve znění pozdějších předpisů, a to v rozsahu odpovídajícím spoluvlastnickému podílu na společných částech domu podle §8 odst. 2 zákona o vlastnictví bytů, bezúplatně do vlastnictví fyzické osoby, která je vlastníkem bytu nebo garáže nebo ateliéru v takovém domě, jestliže tato osoba byla v době převodu bytu nebo garáže nebo ateliéru z vlastnictví bytového družstva uvedeného v odstavci 1, podle ustanovení §23 zákona o vlastnictví bytů, nájemcem uvedeného bytu nebo garáže nebo ateliéru a členem tohoto bytového družstva. (Bytovým družstvem uvedeným v odstavci 1 ustanovení §60a citovaného zákona je bytové družstvo vzniklé přede dnem 1. ledna 1992 nebo bytové družstvo, které je jeho právním nástupcem).
Nesouhlasí-li dovolatelka s „tvrzením soudu, že celé pozemky p. č. XY a p. č. XY představují účelovou místní komunikaci“ ve smyslu §7 odst. 1 zák. č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, že „takové tvrzení“ je nepřezkoumatelné a bez opory v provedených důkazech, jelikož jejich vlastník ani konkludentně nesouhlasil s vymezením „daného pozemku“ jako veřejné komunikace, což judikatura požaduje (viz nálezy Ústavního soudu ze dne 9. 1. 2008, zn. II. ÚS 268/06, a ze dne 15. 3. 2011, sp. zn. III. ÚS 2942/10), ani „s jeho názorem, že pozemek p. č. XY blíže sousedil s pozemkem p. č. XY než s pozemky p. č. XY a XY, a to bez ohledu na fakt, že pozemky p. č. XY a p. č. XY odděluje od pozemku č. parc. XY už po celá desetiletí živý plot, takže i v tomto ohledu je rozhodnutí odvolacího soudu nepřezkoumatelné“, pak jednak v souvislosti s těmito námitkami nepředkládá Nejvyššímu soudu žádnou otázku hmotného či procesního práva, na jejímž řešení podle jejího mínění napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí a jež by splňovala předpoklady vymezené v §237 o. s. ř., a jednak představují zjevně polemiku se skutkovými závěry odvolacího soudu; ta přitom (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013) není způsobilým dovolacím důvodem (srov. §241a odst. 1 o. s. ř. a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Kromě toho jsou tyto námitky zcela irelevantní, když v řízení bylo zjištěno, že pozemky p. č. XY a p. č. XY nesousedí s domem č. p. XY a XY (který obklopuje jen pozemek p. č. XY), na čemž pak odvolací soud založil závěr, že pozemky p. č. XY a p. č. XY netvoří jeden funkční celek s domem, v němž dovolatelka vlastní jednotky, a pozemek dříve označený jako p. č. XY byl od domů č. p. XY a XY oddělen pozemkem dříve označeným jako p. č. XY. Výtkou, že rozhodnutí odvolacího soudu je v ní uvedených ohledech nepřezkoumatelné, uplatnila dovolatelka tzv. jinou vadu řízení, k níž dovolací soud přihlédne, jen je-li dovolání přípustné (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.), nikoliv dovolací důvod uvedený v §241a odst. 1 větě první o. s. ř.
Přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá námitka dovolatelky, že rozhodnutí odvolacího soudu - dospěl-li k závěru, že smlouva ze dne 28. 1. 2004 uzavřená mezi žalovanými 1) a 3), jejímž předmětem byl převod pozemku p. č. XY, je absolutně neplatná podle §39 obč. zák., neboť byla uzavřena podle §60a zákona č. 219/2000 Sb., ač pro to nebyla splněna zákonem stanovená podmínka, že se jednalo o pozemek, který tvořil jeden funkční celek s domem s byty a nebytovými prostory - je v rozporu s právním názorem zaujatým v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 6. 4. 2010, sp. zn. 22 Cdo 3083/2008 [podle nějž nabyvateli jednotky (vymezené zákonem o vlastnictví bytů) musí být spolu s převáděnou jednotkou převeden spoluvlastnický podíl na pozemku, který bytové družstvo jako vlastník bytového domu anebo nepřevedených jednotek v domě nabylo bezplatně podle §60a zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, ve znění zákona č. 229/2001 Sb., a že pro rozhodnutí o tom, zda o takový pozemek jde, není rozhodující, zda jde skutečně o pozemek tvořící s bytovým domem jeden funkční celek, ale podstatné je zjištění, že pozemek byl družstvu na základě §60a jako takový převeden]. Je tomu tak proto, že bylo-li v řízení zjištěno, že pozemek dříve označený jako p. č. XY byl od domů č. p. XY a XY oddělen pozemkem dříve označeným jako p. č. XY, a netvořil tak jeden funkční celek s těmito domy (srov. též již citovaný pravomocný rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 11 Cmo 1/2013), a je-li smlouva ze dne 28. 1. 2004 uzavřená mezi žalovanými 1) a 3) z tohoto důvodu absolutně neplatná podle §39 obč. zák., je jednoznačné, že žalovaný 1) pozemek p. č. XY podle §60a zákona č. 219/2000 Sb. do vlastnictví nenabyl, a zůstal tak ve vlastnictví České republiky, jak odvolací soud dovodil.
Dovozuje-li dovolatelka v souvislosti s uvedenou námitkou, že „smlouvu o bezúplatném převodu pozemku p. č. XY uzavřenou podle §60a zák. o majetku státu ve prospěch žalovaného 1) lze shledat neplatnou jen podle §37, §39, §40 a §49a obč. zák. s tím, že její platnost závisí především na zodpovězení otázky, zda odpovídá účelu, za jakým byla uzavřena, tedy spojení vlastnictví pozemku a budovy, že však tato smlouva neumožňuje určit budovu, s níž by převáděný pozemek p. č. XY měl tvořit celek, což má za následek její neplatnost“, a uvedla-li, že „odvolací soud ve skutečnosti vyslovil neplatnost smlouvy pouze relativně, když účinky vyslovení neplatnosti prostorově ohraničil podle jím provedeného vymezení aktivní legitimace žalobkyně v odstavcích 120 a 123 svého rozhodnutí, v nichž určil rozsah té části sporných pozemků, jež tvoří funkční celek s domem č. p. XY a XY (odst. 110 daného rozhodnutí), což je v rozporu s chápáním absolutní neplatnosti jak podle starého, tak podle nového občanského zákoníku (viz např. rozsudek velkého senátu NS ČR ze dne 10. 6. 2020, sp. zn. 31 ICdo 36/2020)“, jsou tyto její námitky zcela nesrozumitelné, a dovolací soud se jimi proto nemohl zabývat.
Pokud pak dovolatelka s odkazem na jí citované pasáže z usnesení ze dne 21. 10. 2020, sp. zn. 22 Cdo 945/2020 (v němž Nejvyšší soud shrnul judikaturu týkající se otázky, co je třeba rozumět funkčním celkem) odvolacímu soudu vytýká, že se nezabýval skutečností, že „obyvatelům domu je bráněno ve vstupu do zadního vchodu domu“, proto, že je to „bez významu pro projednávanou věc“, a že na základě toho neprovedl další dokazování, pak jednak tato jí uváděná okolnost s daným sporem nikterak nesouvisí, a kromě toho jí dovolatelka neuplatňuje dovolací důvod uvedený v §241a odst. 1 větě první o. s. ř., nýbrž (nepřípadně) tzv. jinou vadu řízení, k níž dovolací soud přihlédne, jen je-li dovolání přípustné (srov. opětovně §242 odst. 3 o. s. ř.).
Uvedla-li dovolatelka dále, že pokud právní názor odvolacího soudu „na funkční celek předmětných pozemků s bytovým domem“ v jejím spoluvlastnictví je určen v rozporu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu, pak této judikatuře musí „odporovat i řešení otázky stanovení rozmezí aktivní legitimace žalobkyně, které přijal odvolací soud“, a že „pokud pozemek, který tvoří funkční celek s bytovým domem, přesahuje hranice pozemku p. č. XY a zahrnuje celou výměru původního pozemku parc. č. XY“, má naléhavý právní zájem „postihující celé toto území, a je tudíž v tomto rozsahu též aktivně legitimována“, jak se uvádí i v předchozím rozsudku dovolacího soudu, pak ani tato námitka přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá, neboť zamítavá část rozsudku odvolacího soudu je v řešení otázky, které z pozemků netvoří jeden funkční celek s domem č. p. XY a XY, v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, na níž není důvodu cokoliv měnit, a která dovodila, že funkčním celkem je třeba rozumět stavební pozemek, popř. pozemek zastavěný stavbou, a dále přilehlé pozemky, jenž tvoří s tímto pozemkem souvislý celek bez přerušení (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2020, sp. zn. 22 Cdo 945/2020). Jestliže v posuzované věci je rozhodnutí odvolacího soudu založeno na skutkovém závěru, že pozemky p. č. XY, XY, XY a XY nepřiléhají k domu č. p. XY a XY (nesousedí s ním), na základě čehož pak dovodil, že tyto pozemky netvořily a netvoří jeden funkční celek s tímto domem, a uzavřel, že žalobkyně by nemohla žádat o převedení spoluvlastnického podílu na nich podle §60a odst. 5 písm. c) zákona č. 219/2000 Sb., je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu i jeho závěr, že žalobkyně nemá ohledně těchto pozemků ve smyslu §80 o. s. ř. naléhavý právní zájem na požadovaném určení vlastnického práva žalované 3) k nim (k tomu srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2001, sp. zn. 22 Cdo 1072/99, ze dne 11. 12. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1377/2001, a ze dne 23. 1. 2007, sp. zn. 30 Cdo 1571/2006, nebo usnesení téhož soudu ze dne 13. 9. 2007, sp. zn. 28 Cdo 3245/2007), ani aktivní věcnou legitimaci v daném sporu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1690/97, uveřejněný v časopise Právní rozhledy, číslo 9, ročník 1999, s. 489, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 1998, sp. zn. 2 Odon 146/97, uveřejněné v časopisu Obchodní právo, číslo 2, ročník 2002, strana 20, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2000, sp. zn. 28 Cdo 1567/99, nebo usnesení téhož soudu ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1314/2015, či ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3536/2017 - ústavní stížnost proti němu podanou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 19. 12. 2017, sp. zn. III. ÚS 3855/17).
Další námitky v dovolání jsou zcela bezpředmětné.
Přípustnost dovolání proti výrokům, jimiž bylo rozhodnuto o nákladech řízení před soudy obou stupňů, je vyloučena §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. 4. 2021
JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu