ECLI:CZ:NS:2021:28.CDO.898.2021.3
sp. zn. 28 Cdo 898/2021-204
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobkyně SUN EU s. r. o. v likvidaci, se sídlem v Praze 10, Pod Altánem 2406/48, identifikační číslo osoby: 26124793, zastoupené Mgr. Pavolem Riškem, advokátem se sídlem v Brně, Jakubská 156/2, proti žalované I. V., narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Vítem Hrnčiříkem, LL.M., Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 10, Šrobárova 2002/40, o vyklizení nemovité věci, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp.zn. 6 C 121/2018, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. listopadu 2020, č. j. 12 Co 52/2020-142, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3, věta první, občanského soudního řádu – dále jen „o. s. ř.“):
Obvodní soud pro Prahu 10 (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 23. 10. 2019, č. j. 6 C 121/2018-56, uložil žalované povinnosti vyklidit a vyklizenou do jednoho týdne od právní moci rozsudku žalobkyni předat bytovou jednotku č. 2406/27, nacházející se v budově č. p. XY, spolu se spoluvlastnickým podílem ve výši 212/899 na společných částech budovy č. p. XY na pozemku parc. č. XY, zastavěná plocha a nádvoří, a spoluvlastnickým podílem ve výši 212/899 na pozemku parc. č. XY, zastavěná plocha a nádvoří, vše zapsáno pro obec XY a katastrální území XY v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro XY, Katastrální pracoviště XY - dále „bytová jednotka“ (výrok I.). Žalované dále uložil povinnost nahradit žalobkyni k rukám jejího zástupce náklady řízení ve výši 20.246,- Kč (výrok II.).
K odvolání žalované Městský soud v Praze (dále „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 24. 11. 2020, č. j. 12 Co 52/2020-142, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a žalované uložil povinnost nahradit žalobkyni k rukám jejího zástupce náklady odvolacího řízení ve výši 6.534,- Kč (výrok II.).
Proti rozsudku odvolacího soudu (výslovně proti výroku I.) podala žalovaná dovolání. Dovolatelka vymezuje přípustnost dovolání odkazem na ustanovení §237 o. s. ř. a předkládá dovolacímu soudu právní otázku, jež je v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu řešena, dle jejího názoru, rozdílně (vrácení synallagmatického plnění coby důsledek neplatného právního jednání o převodu vlastnického práva k bytové jednotce), přičemž žádá, aby dovolací soud vymezenou právní otázku posoudil odlišně od té judikatury Nejvyššího soudu, na jejichž závěrech založil dovoláním napadený rozsudek odvolací soud. Dále žalobkyně namítá, že odvolací soud porušil její právo na spravedlivý proces, když se odmítl zabývat jejím vzájemně podmíněným nárokem na vrácení kupní ceny žalobkyní a v rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu žalobu, v níž absentuje vyjádření, že zažalovanému právu jednoho účastníka neplatného právního jednání odpovídá vzájemně podmíněné právo na plnění druhého účastníka, nezamítl. Žalobkyně uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci při aplikaci ustanovení §457 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále obč. zák.). Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, věta první, o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatelky advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalované přípustné (§237 o. s. ř.).
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání žalobkyně není přípustné, neboť v poměrech projednávané věci potřeba řešit (dovolatelkou tvrzenou) rozdílnou rozhodovací praxi dovolacího soudu v otázce „určení vzájemně podmíněných povinností, tzv. synallagmatického vztahu, při vrácení plnění z neplatné smlouvy, jejímž předmětem byl převod nemovitosti, dle ustanovení §457 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku,“ nenastala, neboť předmětem řízení vymezeným obsahem žalobních tvrzení vyjádřených poté v žalobním žádání o vyklizení bytové jednotky nebyl požadavek na splnění „jedné“ ze dvou vzájemně podmíněných povinností účastníků neplatné kupní smlouvy o převodu vlastnického práva k nemovité věci z titulu vzniku bezdůvodného obohacení dle ustanovení §457 obč. zák., ale návrh na ochranu vlastnického práva žalobkyně, do nějž žalovaná neoprávněně zasahuje. Přípustnost dovolání nemohla být tudíž shledána ani pro druhý vymezený důvod, tj. pro jiné posouzení předestřené právní otázky.
V přítomné právní věci je vhodné ze skutkových okolností případu připomenout, že účastníci řízení uzavřeli dne 6. 7. 2010 kupní smlouvu o převodu vlastnického práva k bytové jednotce. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 7. 11. 2017, č. j. 6 C 106/2016-241, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 25. 4. 2018, č. j. 18 Co 55/2018-325, bylo určeno, že žalobkyně je vlastníkem bytové jednotky, přičemž kupní smlouva ze dne 6. 7. 2010 byla v intencích řešení předběžné otázky posouzena jako neplatná. V korespondenci ze dne 19. 6. 2018 a ze dne 20. 7. 2018 vyzvala žalobkyně žalovanou k vyklizení bytové jednotky, což však žalovaná neučinila a dále ji užívá; tato skutečnost ostatně ani nebyla mezi účastníky řízení sporná. Žalobou podanou u soudu prvního stupně dne 13. 9. 2018 se žalobkyně domáhá, aby byla žalované uložena povinnost bytovou jednotku vyklidit a vyklizenou žalobkyni předat. Žaloba je přitom založena na tvrzeních o vlastnickém právu žalobkyně deklarovaném shora citovanými soudními rozhodnutími a o tom, že žalovaná, aniž by jí k tomu svědčil jakýkoliv právní důvod, do vlastnického práva neoprávněně zasahuje tím, že bytovou jednotku nadále užívá.
Judikatura dovolacího soudu je pevně ukotvena v závěru, že ve sporném řízení ovládaném dispoziční zásadou platí, že soud je vázán žalobou, tedy tím, jak žalobce předmět řízení vymezil. Vymezením předmětu řízení v žalobě se rozumí vylíčení skutečností (skutkových tvrzení), z nichž je odvozen žalobní požadavek. Rozhodujícími skutečnostmi se rozumí údaje, které jsou zcela nutné k tomu, aby bylo jasné, o čem a na jakém podkladě má soud rozhodnout, a které, budou-li prokázány, umožňují žalobě vyhovět. Právní charakteristika vylíčených skutkových tvrzení není součástí vymezení předmětu řízení a žalobce ji není povinen uvádět; případná právní kvalifikace žalobního požadavku není pro soud závazná. Pokud soud rozhoduje o nároku na plnění na základě skutkových zjištění umožňujících podřadit uplatněný nárok po právní stránce pod jinou hmotněprávní normu než uvedenou žalobcem, je jeho povinností věc podle příslušných zákonných ustanovení posoudit a o nároku rozhodnout bez ohledu na to, jaký právní důvod požadovaného plnění žalobce uvádí. Jestliže na základě zjištěného skutkového stavu lze žalobci přiznat plnění, jehož se domáhá, byť z jiného právního důvodu, než byl vymezen v žalobě, nemůže soud žalobu zamítnout, nýbrž musí žalobci plnění přiznat. Nepřípustným překročením návrhu a porušením dispoziční zásady řízení by bylo pouze přiznání jiného nebo většího plnění, než kterého se žalobce dle žalobního petitu domáhal, nebo přiznání plnění na základě jiného skutkového stavu, než který byl v žalobě vylíčen a byl předmětem dokazování (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1934/2001, uveřejněný pod číslem 78/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2006, sp. zn. 21 Cdo 1586/2005, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 2010, sp. zn. 25 Cdo 1607/2008, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2011, sp. zn. 32 Cdo 4778/2010). Bez procesního úkonu žalobce, tj. bez toho, že by v řízení došlo ke změně žaloby, nemůže soud přiznat plnění z jiného skutkového základu, než toho, který je žalobcem vymezen a na jehož základě požaduje plnění uvedené v žalobním petitu, neboť by tak soud rozhodl o jiném nároku, než jak jej žalobce učinil předmětem řízení (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2018, sp. zn. 25 Cdo 1725/2016).
Právě uvedená judikatorní východiska se do poměrů projednávané věci promítají v tom směru, že soudy obou stupňů mohly důvodnost žaloby o vyklizení bytové jednotky posuzovat s ohledem na vymezený předmět řízení, jenž žalobu charakterizoval jako reivindikační ve smyslu ustanovení §126 odst. 1 obč. zák., když vylíčená skutková tvrzení a výsledky provedeného dokazování ani žádnou jinou možnost právní kvalifikace žalobou uplatněného nároku neumožňovaly. Obsah procesní obrany žalované dovolávající se posouzení nároku v intencích ustanovení §457 obč. zák., tedy jako vrácení plnění ze synallagmatického závazku, nemohl být uznán v tomto řízení za právně významný, neboť o skutku, jenž se bude projednávat a následně posuzovat z hlediska dopadajících ustanovení hmotného práva rozhoduje ve sporném řízení žalující. Žalobkyně nemůže být se zřetelem na svou procesní pozici „dominus litis“ ve věci nespadající do kategorie řízení, v nichž soud není vázán žalobou (srovnej §153 odst. 2 o. s. ř.) nepříznivě postižena za to, že nepodala žalobu s přihlédnutím k hmotně-právní úpravě jiné (ostatně pro to neměla ani žádný důvod, neboť vlastnické právo jí bylo „vráceno“ na základě soudního rozhodnutí o určovací žalobě).
I pokud by si byla žalující obchodní korporace vědoma procesních konsekvencí uvedených v předchozím odstavci a žalobu by skutkově opřela o požadavek na vrácení jednoho ze vzájemně podmíněných plnění, pak i v takovém případě by závěr odvolacího soudu, že povinnosti k vyklizení nemovité věci nekoresponduje vzájemně podmíněná povinnost vrátit kupní cenu, v komparaci s konkluzemi rozhodovací praxe dovolacího soudu obstál.
Závěry judikatury dovolacího soudu, s nimiž dovolatelka rozsudek odvolacího soudu z pohledu dvou předestřených důvodů přípustnosti dovolání konfrontuje, se tudíž v poměrech projednávané věci prosadit nemohou. Sluší se k dovolatelkou odkazovaným rozhodnutím uvést, že usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2009, sp. zn. 33 Cdo 797/2008, sotva může být relevantní součástí judikatury dovolacího soudu řešící právní otázku určení vzájemně podmíněných povinností, tzv. synallagmatického vztahu, při vrácení plnění z neplatné smlouvy, jejímž předmětem byl převod nemovitosti, dle ustanovení §457 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku. Jedná se o rozhodnutí nemeritorní povahy, jímž bylo dovolání pro nepřípustnost odmítnuto, přičemž navíc dovolatelkou citovaný názor není podložen žádnou prejudikaturou precedenčního charakteru. Názor vyjádřený v citovaném usnesení pak s ohledem na nemeritorní povahu rozhodnutí precedenčně nijak působit nemůže. Dovoláním dotčený rozsudek odvolacího soudu by obstál i tehdy, byla-li by žaloba na vyklizení bytové jednotky založena na požadavku na vrácení jednoho ze dvou vzájemně podmíněných plnění dle ustanovení §457 obč. zák. Pokud žalobkyně v dovolání podrobuje kritice rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. 31 Cdo 2250/2009, jenž byl uveřejněn pod číslem 32/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2364/2012, pak obě rozhodnutí jsou součástí rozhodovací praxe dovolacího soudu řešící dovolatelkou předestřenou právní otázku, od níž se závěr odvolacího soudu posuzující důvodnost procesní obrany žalované nijak neodchýlil. Vzhledem k odlišným skutkovým okolnostem případu, jež pod bodem 17. odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku přiléhavě připomněl odvolací soud, se do poměrů projednávané věci nemohly promítnout ani závěry z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2011 (odvolací soud chybně uvedl datum 14. 7. 2010 vztahující se ke dni vydání shora citovaného rozsudku velkého senátu), sp. zn. 30 Cdo 4718/2010. Není ovšem bez zajímavosti, že v citovaném rozsudku Nejvyšší soud akcentoval nutnost odlišit případy, kdy reivindikační žaloba (žaloba na vyklizení nemovité věci a její odevzdání žalobci) je založena na ustanovení §126 odst. 1 obč. zák. a kdy je projevem požadavku na vrácení vzájemného plnění z titulu bezdůvodného obohacení ve smyslu ustanovení §457 obč. zák.). Druhý z uvedených případů nastal i ve věci posuzované odkazovaným rozsudkem, v níž navíc předmět neplatné kupní smlouvy (pozemky) žalovaný nedržel a neužíval je.
V návaznosti na výklad provedený shora nepovažuje dovolací soud za způsobilou přivodit přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. [s přihlédnutím k výrokové větě třetí stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, jež bylo publikováno pod číslem 460/2017 Sb. a je rovněž přístupné na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz (námitka porušení ústavně zaručených práv a svobod byla Ústavním soudem shledána jako dostatečné vymezení přípustnosti dovolání „závisí-li napadené rozhodnutí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva vztahující se k ochraně základních práv a svobod, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury Ústavního soudu“)] ani námitku o porušení práva žalované na spravedlivý proces. V situaci, kdy byl před soudy obou stupňů projednáván žalobou vymezený nárok z titulu ochrany vlastnického práva, pak po zjištění, že žalovaná bytovou jednotku užívá bez právního důvodu a tím do vlastnického práva žalobkyně neoprávněně zasahuje, nebylo žádného důvodu, aby soud prvního stupně, potažmo soud odvolací, reivindikační žalobu zamítl s odkazem na skutkové okolnosti, jež ze žalobou vymezeného nároku činí věc odlišnou. Do poměrů projednávané věci by se ovšem ani pro případ posouzení nároku v intencích ustanovení §457 obč. zák. nemohly promítnout dovolatelkou připomenuté závěry z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2325/2013, učiněné ve skutkově odlišné věci, v níž vzájemně podmíněná plnění byla obě stejného druhu (peněžitá).
Právo na spravedlivý proces bylo žalované zachováno. Žalovaná může bez jakéhokoliv omezení i nadále uplatnit nárok na vrácení kupní ceny samostatnou žalobou, neboť jí v takovém postupu nebrání nejen skončené soudní řízení o určovací žalobě, ale ani řízení v přítomné právní věci (ostatně v tomto řízení mohla žalovaná nárok na vrácení kupní ceny uplatnit i vzájemnou žalobou). Okolnost, že tak žalovaná nehodlala či nehodlá učinit z obavy o tvrzenou sníženou dobytnost pohledávky (vzhledem k postavení žalobkyně jako obchodní korporace v likvidaci), na zachování jejího práva na spravedlivý proces nemá žádný vliv a nepředstavuje ani právně významný důvod, pro který by se dovolací soud měl v poměrech projednávané věci odchýlit od dosavadní rozhodovací praxe představované závěry rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. 31 Cdo 2250/2009, a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2364/2012. Spoléhání se žalované bez přiměřených důvodů na možnost uplatnit právo na zaplacení kupní ceny v řízení, v němž to není možné (s využitím faktického, nikoliv právně možného, zadržování cizí věci), sotva může u žalované svědčit o respektu k zásadě vigilantibus iura scripta sunt. Skutečnost, že odvolací soud založil své řádně, důvodně a přezkoumatelně odůvodněné rozhodnutí na závěru, s nímž dovolatelka nesouhlasí, nezakládá porušení jejích ústavně zaručených práv. Nárok, proti němuž žalovaná brojila, byl projednán před nezávislým a nestranným soudem, respektive soudy více stupňů, veřejně a v přiměřené lhůtě, přičemž účastníkům nebylo odepřeno právo být přítomen projednání věci a právo vyjádřit se ke všem prováděným důkazům. Právo na spravedlivý proces nelze ostatně interpretovat tak, že by znamenalo právo na příznivé rozhodnutí ve věci bez dalšího. Oporu pro zásah do práva dovolatelky na spravedlivý proces nelze v poměrech projednávané věci nalézt ani v závěrech dovolatelkou odkazovaných nálezů Ústavního soudu ze dne 8. 7. 2008, sp. zn. II. ÚS 1038/08, a ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. I. ÚS 215/12, jež byly formulovány na podkladě zcela skutkově odlišných věcí (stanovení základu pro výpočet odměny soudního exekutora při dobrovolném splnění a odpovědnost státu za nezákonně provedenou domovní prohlídku).
Protože dovolatelka brojí proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu celého výroku I., zabýval se dovolací soud přípustností dovolání i ve vztahu k té části předmětného výroku, kterou byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně i ve výroku o nákladech řízení. Proti označené části výroku však není dovolání objektivně – ze zákona – přípustné [§238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].
Jelikož dovolání žalované není přípustné, Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
V souladu s ustanovením §243f odst. 3, věta druhá, o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněno.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 4. 5. 2021
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D.
předseda senátu