ECLI:CZ:NS:2021:29.CDO.1487.2019.1
sp. zn. 29 Cdo 1487/2019-178
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Jiřího Zavázala a Mgr. Rostislava Krhuta v právní věci žalobce T. F. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Ivo Menšíkem, advokátem, se sídlem v Praze 2, Svobodova 138/5, PSČ 128 00, proti žalovanému J. D. , narozenému XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Markem Lhotským, advokátem, se sídlem v Brně, Lesnická 787/10, PSČ 613 00, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích pod sp. zn. 54 Cm 61/2017-79, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. prosince 2018, č. j. 12 Cmo 174/2018-122, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 9.840,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jeho zástupce.
Odůvodnění:
Směnečným platebním rozkazem ze dne 25. května 2017, č. j. 54 Cm 61/2017-10, Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích uložil žalovanému (J. D.), aby zaplatil žalobci (T. F.) směnečný peníz ve výši 300.000,- Kč s 6% úrokem od 2. března 2017 do zaplacení, směnečnou odměnu ve výši 1.000,- Kč a na nákladech řízení částku 39.800,- Kč, a to s poukazem na směnku vlastní, vystavenou žalovaným ve Svitavách dne 23. května 2016 ve prospěch žalobce na směnečnou sumu 300.000,- Kč, splatnou ve Svitavách bez uvedení data splatnosti (dále jen „směnka“).
Proti směnečnému platebnímu rozkazu podal žalovaný námitky, podle nichž: a) podepsal směnku pod nátlakem, pročež je směnka neplatná pro absenci svobody vůle při jejím podpisu, b) mezi ním a žalobcem „neexistoval žádný právní vztah, ze kterého by vyplýval jakýkoli právní důvod, dluh respektive závazek, jež by mohl být prezentován jeho směnečným prohlášením a závazkem“; c) směnka je neplatná „z důvodu nesprávně neurčitě slovně vyjádřené směnečné sumy“; d) směnka nebyla žalovanému předložena k placení a žalovanému nebyla doručena ani předžalobní výzva.
Rozsudkem ze dne 12. dubna 2018, č. j. 54 Cm 61/2017-79, Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích zrušil směnečný platební rozkaz (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
Soud prvního stupně – odkazuje na hodnocení provedených důkazů [směnkou, výslechem účastníků řízení, výslechy svědků J. B. (dále jen „svědek B.“) a M. P. (dále jen „svědek P“), jakož i přepisem nahrávky z jednání mezi účastníky a listinami ze spisu Policie ČR sp. zn. KRPE-44344/ČJ-2016-170918]– dospěl k následujícím závěrům:
1) Směnka není neplatná pro „nesprávně a neurčitě slovně vyjádřenou směnečnou sumu“, když směnečná suma je vyjádřena určitě (způsobem „300.000,- Kč, slovy třistatisíckorun českých“).
2) Žalovaný prokázal, že směnku podepsal pod nátlakem. Jakkoli v tomto směru „nedošlo k vyhrožování či fyzickému nátlaku, žalovaný byl pod psychickým nátlakem, jež pramenil z převahy žalobce a svědka P při podpisu směnky, a to s ohledem na fyzickou konstrukci všech aktérů“ (robustní postava svědka P v porovnání s žalovaným).
3) Žalovaný prokázal, že „za směnkou není žádný konkrétní určitý dluh žalovaného vůči žalobci, a to především na základě rozporných tvrzení žalobce (v důvodech rozsudku popsaných), včetně toho, že žalovaný ihned po podpisu směnky kontaktoval policii.
Vrchní soud v Praze k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 4. prosince 2018, č. j. 12 Cm 174/2018-122, změnil rozsudek soudu prvního stupně v bodě I. výroku tak, že směnečný platební rozkaz ponechal v platnosti ohledně povinnosti žalovanému zaplatit žalobci směnečný peníz ve výši 300.000,- Kč s 6% úrokem od 24. května 2017 do zaplacení, směnečnou odměnu ve výši 1.000,- Kč a náhradu nákladů řízení 39.800,- Kč (první výrok); dále rozsudek prvního stupně ve výroku ohledně 6% úroku z částky 300.000,- Kč od 2. března 2017 do 23. května 2017 zrušil a řízení zastavil (druhý výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (třetí výrok).
Odvolací soud předně s poukazem na ustanovení §175 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), vyhodnotil jako opožděnou námitku žalovaného ohledně nedostatku pasivní legitimace v řízení (uplatněnou ve vyjádření k odvolání), opírající se o tvrzení, že žalovaný nebyl ve vztahu k žalobci v žádném právním vztahu („maximálně“ mohlo jít o plnění ve prospěch společnosti S. ̶ dále jen „společnost S“, jejímž byl žalovaný jednatelem).
Dále odvolací soud zdůraznil, že „námitku nesvobody právního jednání při podpisu směnky“ je nutno posuzovat podle ustanovení §586 odst. 1 a §587 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), tj. jako námitku relativní neplatnosti, které se mohl dovolat ten, kdo byl k právnímu jednání přinucen hrozbou tělesného nebo duševního násilí vyvolávající vzhledem k významu a pravděpodobnosti hrozícího nebezpečí i k osobním vlastnostem toho, jemuž bylo vyhrožováno, jeho důvodnou obavu. Takovou námitku ̶ pokračoval odvolací soud ̶ však nelze účinně uplatnit až v námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, když jde o skutečnost, k níž došlo až po vydání směnečného platebního rozkazu a tudíž skutečnost nezpůsobilou zpochybnit správnost směnečného platebního rozkazu v okamžiku jeho vydání (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. července 2007, sp. zn. 29 Odo 63/2006).
Přes výše uvedené se však odvolací soud touto námitkou zabýval, když žalovaný po poučení podle ustanovení §118a odst. 3 o. s. ř. doplnil, že „se nesvobody podpisu směnky dovolal již v podání, jímž reagoval na předžalobní výzvu žalobce“.
Přitom vzhledem k absenci tvrzení žalovaného o přímém fyzickém donucení či nátlaku, které by bylo nutno hodnotit ve smyslu ustanovení §551 a §554 o. z. jako zdánlivé jednání, k němuž se nepřihlíží, zkoumal, zda žalovaný směnku podepsal na základě bezprávné výhrůžky. Taková výhrůžka může být výslovná, může však být vyjádřena i jinak než verbálně, vždy však musí jít o konkrétní jednání, ze kterého jistá hrozba pro jednajícího plyne. Pouhá přítomnost fyzicky disponované třetí osoby (svědka P), jejíž chování je zcela pasivní a v jejímž jednání nelze nic označit jako určitou hrozbu, za bezprávnou výhrůžku považovat nelze (viz rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 1. března 1995, sp. zn. 5 Cmo 358/94).
Jakkoli odvolací soud vycházel výhradně ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně k okolnostem podpisu směnky, uvedený skutkový stav jinak právně hodnotil a závěr soudu prvního stupně o neplatnosti právního jednání žalovaného při podpisu směnky neshledal správným; naopak posoudil podpis žalovaného na směnce jako závazný. Současně shledal důkazy, které žalovaný v odvolacím řízení po poučení podle ustanovení §118a odst. 3 o. s. ř. navrhl, nezpůsobilými prokázat tvrzení o nesvobodě podpisu směnky.
K závěru od soudu prvního stupně odlišnému dospěl odvolací soud i při hodnocení (ne)důvodnosti námitky nedostatku kauzy směnky. Potud poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2008, sp. zn. 29 Cdo 1650/2007, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2010, sp. zn. 29 Cdo 274/2009, podle nichž důkazní břemeno k prokázání námitky nedostatku kauzy směnky tíží směnečného dlužníka (žalovaného).
Byť žalovaný (na základě poučení podle ustanovení §118a odst. 3 o. s. ř. ̶ viz protokol o jednání před odvolacím soudem ze dne 4. prosince 2018) navrhl doplnit dokazování listinami, jimiž mělo být prokázáno, že mezi žalobcem a žalovaným žádné peněžní prostředky „nebyly realizovány“ a jde výlučně o transakce mezi společností S a společností F. R. (dále jen „společnost F“), a výpovědí svědka B ohledně dluhu žalobce vůči tomuto svědkovi, tyto důkazní návrhy vyhodnotil odvolací soud jako nezpůsobilé prokázat tvrzení o neexistenci kauzy směnky. Přitom mezi účastníky „existovaly smluvní vztahy zakládající finanční závazky žalovaného vůči žalobci, související s realizovanými projekty, které žalovaný ani v rámci svého účastnického výslechu nevysvětlil“.
Proto odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve výše zmíněném rozsahu změnil a směnečný platební rozkaz ponechal v platnosti.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které má za přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., a to k řešení právních otázek dosud Nejvyšším soudem (podle jeho názoru) nezodpovězených a zčásti vyřešených odvolacím soudem v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu označenou v dovolání, konkrétně zda:
1) „Je argumentace, respektive tvrzení směnečného žalobce spočívající v tvrzení kauzy nad rámec povinnosti tvrdit, že je vlastníkem směnky, prolomením břemene důkazního na straně žalovaného, kdy v důsledku takových argumentů žalobce se přenáší důkazní břemeno stran existence kauzy z žalovaného na žalobce“?
2) „Má soud povinnost věnovat se a projednat tvrzení žalobce stran existence kauzy uvedená i přesto, že žalobce k takovým tvrzením není povinen“?
Dovolatel především akcentuje, že žalovaným tvrzený nedostatek pasivní věcné legitimace je pouhým rozvedením dříve uplatněné námitky neexistence kauzy směnky; zjevně tak nešlo o námitku opožděnou a bylo povinností odvolacího soudu se touto námitkou zabývat. V této souvislosti dovolatel opakuje, že „podnikatelský vztah žalobce a žalovaného byl těmito realizován (jen) coby statutárními zástupci společností (tj. společnosti S a společnosti F), z něhož nebylo možné dovodit jakoukoli kauzu mezi žalobcem a žalovaným jako fyzickými osobami“.
Ve vztahu k nesvobodě podpisu sporné směnky dovolatel s poukazem na (v dovolání citovanou) literaturu především opakuje, že tzv. bezprávnou výhrůžku je nutno posuzovat komplexně. Hrozba musí být takového druhu a takové intenzity, že je způsobilá vyvolat u jednajícího důvodnou obavu (strach). Způsobilost hrozby vyvolat u jednajícího obavu se posuzuje individuálně podle okolností konkrétního případu a podle osobních vlastností jednajícího za předpokladu, že byly druhé straně známy. Takovým způsobem – pokračuje dovolatel – postupoval soud prvního stupně, který účastníky i svědka P vyslechl, v důsledku čehož mohl vnímat nejen samotný obsah výpovědí, ale i jejich průběh a konfrontovat fyzickou dispozici jednotlivých osob. Jakkoli odvolací soud není vázán skutkovým stavem, nemohl se bez dalšího odchýlit od skutkových zjištění, která soud prvního stupně čerpal z výpovědí účastníků řízení a svědků, aniž by tyto důkazy opakoval.
K otázce důkazního břemene ohledně (ne)existence kauzy směnky, dovolatel má za nepřiléhavou dosavadní judikaturu Nejvyššího soudu (rozsudek ze dne 2. března 1999, č. j. 32 Cdo 2383/98-73), podle níž žalobce nemusí prokazovat a tvrdit nic jiného, než že je majitelem směnky. V projednávané věci je totiž situace odlišná potud, že sám žalobce kauzu směnky popsal již ve vyjádření k námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu a dále ji rozvedl ve své účastnické výpovědi. Tím došlo k prolomení obecně přijímané zásady, podle níž důkazní břemeno ohledně námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu tíží žalovaného. K mezím povinnosti tvrzení a povinnosti důkazní, jde-li o negativní skutečnosti, poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 7. dubna 2010, sp. zn. I. ÚS 22/10.
Za stavu, kdy „žalovaný“ sám od počátku řízení tvrdí, že „směnku požadoval vystavit z důvodu nevrácení půjčky nebo umožnění vstupu žalobce do společnosti S nebo založení nové společnosti“, vždy jde o kauzu směnky, kterou je povinen prokazovat žalobce a nikoli žalovaný.
Proto dovolatel požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu změnil tak, že potvrdí rozsudek soudu prvního stupně, respektive aby rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobce považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné a dovolání za nedůvodné.
Dovolání žalovaného, které mohlo být přípustné jen podle ustanovení §237 o. s. ř., nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné podle ustanovení §243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
Učinil tak proto, že judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v závěrech, podle nichž:
1) Tam, kde směnka plní funkci zajištění závazků jiného subjektu, nemá námitka neexistence právního vztahu mezi výstavcem směnky a remitentem (námitka nedluhu výstavce vůči remitentovi) místa; kauza směnky je nikoli ve vztazích výstavce a remitenta, ale ve vztazích výstavce a osoby, jejíž závazek vůči remitentovi se směnkou zajišťuje. Zajišťovací směnka tak nevyžaduje, aby její dlužník byl účastníkem zajištěného vztahu; nejde o bezdůvodnou směnku, jelikož dostatečným důvodem směnky je ujednání o tom, že povinnost jiného dlužníka bude zajištěna směnkou, kterou podepsal (k tomu srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. srpna 2008, sp. zn. 29 Odo 1141/2006, uveřejněného pod číslem 77/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, k jehož závěrům se Nejvyšší soud přihlásil např. v rozsudku ze dne 27. února 2014, sp. zn. 29 Cdo 1363/2011, uveřejněném pod číslem 112/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Není přitom žádný důvod, pro který by výše zmíněný závěr neměl platit i pro situaci, kdy dlužníkem z kauzálního vztahu a dlužníkem ze zajišťovací vlastní směnky bude tatáž osoba s tím, že věřitelem z kauzálního vztahu bude osoba odlišná od remitenta. V takovém případě (bude-li zde ujednání, podle něhož směnka zajišťuje pohledávku osoby odlišné od remitenta za dlužníkem, který je současně výstavcem směnky vlastní) totiž kauza zajišťovací směnky bude spočívat nikoli ve vztazích mezi dlužníkem a remitentem, nýbrž ve vztazích mezi dlužníkem a věřitelem z kauzálního vztahu (srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2009, sp. zn. 29 Cdo 4722/2007).
2) Důkazní břemeno k prokázání kauzálních námitek tíží žalovaného; to platí i v případě tzv. negativních (kauzálních) tvrzení (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. července 2019, sp. zn. 29 Cdo 415/2018, jakož i rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2020, sp. zn. 29 Cdo 4022/2018, a ze dne 28. května 2020, sp. zn. 29 Cdo 1306/2019, včetně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. září 2020, sp. zn. 29 Cdo 2301/2020).
3) Byť obecně platí, že směnka představuje abstraktní a nesporný závazek a její majitel nemusí při jejím předložení k placení ani při případném vymáhání plnění z ní dokazovat nic jiného, než že je majitelem platné směnky (srov. ustanovení §495 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, jakož i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2001, sp. zn. 32 Cdo 1338/2000, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2001, pod číslem 97, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. října 2010, sp. zn. 29 Cdo 1628/2009), nelze vyloučit, že se žalovaný ubrání povinnosti směnku zaplatit i tehdy, neunese-li sice důkazní břemeno ohledně svých tvrzení, jakou pohledávku směnka zajišťovala, ale současně bude zjevné, že žalobcem tvrzená kauza směnky nemůže obstát (srov. např. důvody rozsudků Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 415/2018 a ze dne 30. května 2018, sp. zn. 29 Cdo 4663/2016).
Shora uvedené závěry se plně prosadí i v poměrech projednávané věci. Jinými slovy, na věcné správnosti rozhodnutí odvolacího soudu není způsobilé nic změnit ani případné pochybení odvolacího soudu, jde-li o opožděnost námitky nedostatku pasivní legitimace žalovaného (ve vztahu k potencionální kauzální pohledávce společnosti F za společností S). Současně nejde ani i stav, kdy by zjevně nemohla obstát kauza směnky tvrzená žalobcem.
Konečně Nejvyšší soud dodává, že přípustnost dovolání není způsobilá založit ani výhrada, podle níž odvolací soud neopakoval důkazy výslechem účastníků řízení a svědka P. Odvolací soud totiž vyšel, jde-li o skutková zjištění, jež z těchto důkazů učinil soud prvního stupně, z téhož skutkového stavu; fakt, že takto zjištěný skutkový stav následně jinak právně vyhodnotil, je z pohledu ustanovení §213 odst. 1 a 2 o. s. ř. nevýznamný.
Dospěl-li odvolací soud na základě nezměněného skutkového stavu k (od soudu prvního stupně odlišnému) právnímu závěru, podle něhož pouhá přítomnost fyzicky disponované třetí osoby (svědka P), jejíž chování bylo zcela pasivní a v jejímž jednání nelze nic označit jako určitou hrozbu, nelze považovat za bezprávnou výhrůžku, nepostupoval v rozporu s ustanovením §213 odst. 1 a 2 o. s. ř.
Ostatně závěr odvolacího soudu ohledně (ne)existence bezprávné výhrůžky je v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu ̶ viz např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. června 2017, sp. zn. 22 Cdo 1663/2017, a ze dne 30. září 2019, sp. zn. 29 Cdo 5308/2017, jakož i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. prosince 2019, sp. zn. 21 Cdo 2250/2018, uveřejněný pod číslem 79/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalovaného Nejvyšší soud odmítl a žalovanému vznikla povinnost hradit žalobci účelně vynaložené náklady dovolacího řízení. Ty sestávají z mimosoudní odměny za zastoupení advokátem za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 15. června 2019), která podle ustanovení §7 bodu 6., §8 odst. 1 a §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátního tarifu), činí (z tarifní hodnoty 301.000,-Kč) 9.540,- Kč, a z paušální částky náhrady hotových výdajů 300,- Kč (§13 odst. 4 advokátního tarifu); celkem činí 9.840,- Kč.
K určení výše odměny za zastupování advokátem podle advokátního tarifu srov. důvody rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. května 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010, uveřejněného pod číslem 73/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat exekuce (výkonu rozhodnutí).
V Brně dne 30. 3. 2021
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu