ECLI:CZ:NS:2021:29.CDO.1879.2019.1
sp. zn. 29 Cdo 1879/2019-187
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Heleny Myškové a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobce Mgr. Michala Šimků , se sídlem v Praze 1, Šítkova 233/1, PSČ 110 00, jako insolvenčního správce dlužníka Q., identifikační číslo osoby XY, proti žalovanému J. H. , narozenému XY, bytem XY, o zaplacení částky 900 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 238 C 23/2017, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. listopadu 2018, č. j. 71 Co 115/2018-131, takto:
I. Dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. listopadu 2018, č. j. 71 Co 115/2018-131, se odmítá v rozsahu, v němž směřuje proti druhému výroku, jímž odvolací soud rozhodl o nákladech řízení před soudem prvního stupně, jakož i v rozsahu, v němž směřuje proti třetímu výroku o nákladech odvolacího řízení a čtvrtému výroku o poplatkové povinnosti.
II. Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. listopadu 2018, č. j. 71 Co 115/2018-131, se zrušuje a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
1. Rozsudkem ze dne 27. listopadu 2017, č. j. 238 C 23/2017-38, rozhodl Okresní soud v Bruntále o žalobě Mgr. Michala Šimků, jako insolvenčního správce dlužníka Q., směřující vůči žalovanému J. H., tak, že:
[1] Uložil žalovanému zaplatit do 3 dnů od právní moci rozhodnutí do majetkové podstaty dlužníka částku 900 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 7. srpna 2014 do zaplacení (bod I. výroku).
[2] Uložil žalovanému zaplatit žalobci do 3 dnů od právní moci rozhodnutí na náhradě nákladů řízení částku 60 283 Kč (bod II. výroku).
[3] Uložil žalovanému zaplatit státu do 3 dnů od právní moci rozhodnutí soudní poplatek v částce 45 000 Kč (bod III. výroku).
2. Soud prvního stupně vyšel zejména z toho, že:
[1] Vyhláškou zveřejněnou v insolvenčním rejstříku dne 19. dubna 2013 oznámil Městský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“) zahájení insolvenčního řízení na majetek dlužníka. Usnesením ze dne 27. března 2014 insolvenční soud zjistil úpadek dlužníka a insolvenčním správcem ustanovil žalobce a usnesením ze dne 30. července 2014 prohlásil konkurs na majetek dlužníka.
[2] Dne 6. srpna 2014 v 7:54 hod. jednatel dlužníka N. L. (dále jen „N. L.“) převedl z účtu dlužníka č. XY vedeného u Raiffeisenbank a. s. částku 900 000 Kč na účet č. XY, jehož majitelem je žalovaný.
[3] Žalovaný (prostřednictvím syna) částku 900 000 Kč „obratem odevzdal“ N. L.
[4] Žalobce vyzval žalovaného k úhradě částky 900 000 Kč dopisem ze dne 21. března 2017, který žalovaný převzal dne 22. března 2017.
3. Soud prvního stupně ˗ odkazuje na §111 odst. 1 a §229 odst. 3 písm. c/ zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona) ˗ uzavřel, že od okamžiku, kdy nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení nebyl jednatel dlužníka již oprávněn provádět jakékoli peněžní transakce a zmenšovat tak majetkovou podstatu. Prohlášením konkursu na majetek dlužníka přešlo oprávnění disponovat s majetkovou podstatou na insolvenčního správce. Dlužník převedl finanční prostředky ve výši 900 000 Kč na účet žalovaného bez právního důvodu, čehož si byl žalovaný vědom . Jedinou osobou, jíž měl žalovaný po prohlášení konkursu na majetek dlužníka vydat bezdůvodné obohacení ve výši 900 000 Kč , byl insolvenční správce. Závěrem soud prvního stupně uvedl, že žalovaný se nemůže zprostit závazku plnit tím, že plnění předá jiné osobě než osobě s dispozičním oprávněním. Proto nepřihlížel k tvrzení žalovaného, že „plnil prostřednictvím svého syna N. L.“.
4. K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě ve výroku označeným rozhodnutím:
[1] Změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že se žaloba o zaplacení částky 900 000 Kč s příslušenstvím zamítá (první výrok).
[2] Rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (druhý výrok).
[3] Uložil žalobci zaplatit žalovanému do 3 dnů od právní moci rozhodnutí na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 42 537 Kč, z toho částku 24 400 Kč k rukám zástupce žalovaného a částku 18 137 Kč státu (třetí výrok).
[4] Rozhodl, že se žalovanému neukládá zaplatit soudní poplatek v částce 45 000 Kč (čtvrtý výrok).
5. Odvolací soud doplnil dokazování spisem Krajského ředitelství Policie Moravskoslezského kraje sp. zn. KRPT-124433-13/ČJ-2018, výpovědí svědků N. L., Z. H. a L. H. K tomu uvedl, že žalovaný již v odporu proti platebnímu rozkazu tvrdil, že jeho účet byl pouze platebním místem a o insolvenci dlužníka mu nebylo nic známo. Proto nejde o nové skutečnosti ve smyslu §205a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“). Dále odvolací soud zdůraznil, že vycházel ze závěrů Ústavního soudu uvedených v „rozhodnutí“ sp. zn. IV. ÚS 1241/12 (správně jde o nález Ústavního soudu ze dne 13. března 2013, sp. zn. IV. ÚS 1241/12, uveřejněný pod číslem 42/2013 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Podle odvolacího soudu „došlo k převodu finanční částky na účet žalovaného na základě dohody s N. L. (jednatelem dlužníka)“, přičemž od počátku bylo úmyslem N. L. získat žalovanou částku pro svou potřebu v domnění, že mu patří. Šlo totiž o půjčku, kterou N. L. poskytl dlužníku. N. L. převedl finanční prostředky na účet žalovaného, neboť příslušná banka neměla v Rýmařově pobočku, u níž by N. L. mohl vybrat hotovost. O tom, že jde o pohledávku N. L., který je též osobou oprávněnou jednat za dlužníka, ujistil žalovaného jeho syn. Oprávnění osoby jednat za dlužníka nezaniklo ani prohlášením konkursu na majetek dlužníka, protože „právní jednání učiněné dlužníkem zůstane platné, ale není objektivně způsobilé vyvést něco z majetkové podstaty“. Odvolací soud dospěl k závěru, podle něhož žalovaný není ve sporu pasivně legitimovanou osobou, když převodem finančních prostředků nedošlo k jeho bezdůvodnému obohacení (byly určeny a sloužily pro potřebu N. L.) a účet žalovaného představoval pouze platební místo pro jejich vyplacení. Podle odvolacího soudu umožnil provedení transakce žalobce, který měl (jako insolvenční správce dlužníka) „fakticky zamezit nakládání s finančními prostředky na účtu dlužníka“.
6. Proti rozsudku odvolacího soudu (výslovně proti všem jeho výrokům) podal žalobce dovolání, v němž namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle §241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
7. Přípustnost dovolání vymezuje ve smyslu §237 o. s. ř. argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně od rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 11. března 2015, sp. zn. 29 Cdo 508/2013, ze dne 4. února 2010, sp. zn. 28 Cdo 2771/2009, nebo ze dne 22. prosince 2011, sp. zn. 28 Cdo 1345/2011 (které jsou, stejně jako další níže zmíněná rozhodnutí Nejvyššího soudu, dostupné na webových stránkách Nejvyššího soudu) .
8. V dovolání pak dovolatel snáší argumenty ve prospěch závěru, že se žalovaný obohatil na úkor majetkové podstaty dlužníka. V tom smyslu má za rozhodné, že nárok na vrácení bezdůvodného obohacení ve výši 900 000 Kč vznikl okamžikem připsání finančních prostředků z účtu dlužníka na účet žalovaného. Namítá, že nebylo možné činit závěry o platebním místu, když nebylo plněno na základě právního důvodu.
9. Dovolatel akcentuje, že po prohlášení konkursu na majetek dlužníka byl insolvenční správce jedinou osobou, které mohl žalovaný vydat finanční prostředky. Jestliže žalovaný vydal finanční prostředky jiné osobě, jde o vztah bezdůvodného obohacení mezi žalovaným a touto třetí osobou. To však nemá vliv na povinnost žalovaného vydat žalobci bezdůvodné obohacení. Dále dovolatel tvrdí, že po převodu finančních prostředků obdržel žalovaný částku 50 000 Kč, jíž nazývá půjčkou. Odvolací soud přitom neřešil, zda šlo skutečně o půjčku a zda ji žalovaný splatil.
10. Konečně dovolatel namítá, že odvolací soud prolomil zásadu koncentrace řízení, která nastala dne 27. listopadu 2017 při jednání před soudem prvního stupně. K tomu odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 8. prosince 2015, sp. zn. II. ÚS 385/15 (jde o nález uveřejněný pod číslem 206/2015 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).
11. Žalovaný ve vyjádření má za to, že dovolatel uplatnil nárok v rozporu s dobrými mravy. Odmítl totiž svou odpovědnost za vyvedení majetku dlužníka a zaplacení finančních prostředků se domáhá po žalovaném namísto N. L., který se o ně obohatil. Dále oponuje námitce dovolatele o porušení koncentrace řízení, s tím, že nové důkazy uplatnil po výzvě podle §118a odst. 1 a 3 o. s. ř. Navrhuje dovolání zamítnout jako nedůvodné.
12. V replice k vyjádření žalovaného dovolatel setrval na argumentaci obsažené v dovolání.
13. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (v aktuálním znění) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
14. V rozsahu, němž směřuje proti druhému výroku, jímž odvolací soud rozhodl o nákladech řízení před soudem prvního stupně, jakož i v rozsahu, v němž směřuje proti třetímu výroku o nákladech odvolacího řízení a čtvrtému výroku o poplatkové povinnosti, Nejvyšší soud dovolání odmítl jako objektivně nepřípustné (§243c odst. 1 a §238 odst. 1 písm. h/ a i/ o. s. ř.).
15. Ve zbývajícím rozsahu (proti prvnímu výroku rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé) je dovolání přípustné podle §237 o. s. ř., když pro daný případ neplatí žádné z omezení přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř., vypočtených v §238 o. s. ř., a v posouzení dovoláním předestřených otázek je napadené rozhodnutí v rozporu s níže označenou (ustálenou) judikaturou Nejvyššího soudu.
16. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
17. S ohledem na dobu převodu finančních prostředků se v dané věci uplatní níže uvedená ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), a s přihlédnutím k době prohlášení konkursu na majetek dlužníka a k datu vydání napadeného rozhodnutí níže uvedená ustanovení insolvenčního zákona, ve znění účinném od 1. ledna 2014.
Ustanovení §2991 o. z. určuje, že kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil (odstavec 1). Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám (odstavec 2).
Z ustanovení §229 insolvenčního zákona plyne, že zákon stanoví v závislosti na průběhu řízení, způsobech řešení úpadku a vlastnictví majetku náležejícího do majetkové podstaty, kdo je ve vztahu k majetkové podstatě osobou s dispozičními oprávněními, případně komu přísluší právo nakládat s majetkovou podstatou ohledně části těchto oprávnění nebo pouze ohledně některých z nich (odstavec 1). Je-li majetek náležející do majetkové podstaty ve vlastnictví jiné osoby než dlužníka, lze právo této osoby s takovým majetkem nakládat omezit jen zákonem nebo rozhodnutím insolvenčního soudu (odstavec 2). Nestanoví-li tento zákon jinak, je ve vztahu k majetkové podstatě osobou s dispozičními oprávněními a/ dlužník v době do rozhodnutí o úpadku, b/ dlužník v době od rozhodnutí o úpadku do rozhodnutí o způsobu řešení úpadku, c/ insolvenční správce v době od prohlášení konkursu, d/ dlužník v době od povolení reorganizace a e/ dlužník v době od povolení oddlužení (odstavec 3). Ustanovením odstavce 3 nejsou dotčena omezení uložená dlužníku s dispozičními oprávněními insolvenčním zákonem nebo rozhodnutím insolvenčního soudu v průběhu insolvenčního řízení. Má-li dispoziční oprávnění jiná osoba než dlužník, nejsou tím dotčeny povinnosti uložené dlužníku tímto zákonem (odstavec 4). Od rozhodnutí o úpadku a je-li dlužník insolvenčním navrhovatelem, od okamžiku, kdy se jím stal, platí o povinnostech dlužníka s dispozičními oprávněními ustanovení §36 a 37 přiměřeně (odstavec 5).
Podle ustanovení §246 insolvenčního zákona prohlášením konkursu přechází na insolvenčního správce oprávnění nakládat s majetkovou podstatou, jakož i výkon práv a plnění povinností, které přísluší dlužníku, pokud souvisí s majetkovou podstatou. Insolvenční správce vykonává zejména akcionářská práva spojená s akciemi zahrnutými do majetkové podstaty, rozhoduje o obchodním tajemství a jiné mlčenlivosti, vystupuje vůči dlužníkovým zaměstnancům jako zaměstnavatel, zajišťuje provoz dlužníkova podniku, vedení účetnictví a plnění daňových povinností (odstavec 1). Právní úkony podle odstavce 1, které dlužník učinil poté, co oprávnění nakládat s majetkovou podstatou přešlo na insolvenčního správce, jsou proti jeho věřitelům neúčinné ze zákona; §235 odst. 2 se nepoužije (odstavec 2). Nakládal-li dlužník s majetkovou podstatou v den, kdy se rozhodnutí o úpadku stalo účinným, má se v pochybnostech za to, že tak učinil poté, co oprávnění nakládat s majetkovou podstatou přešlo na insolvenčního správce, pokud tento zákon nestanoví jinak (odstavec 3).
18. Judikatura Nejvyššího soudu ohledně účinků prohlášení konkursu je ustálena v těchto závěrech:
1/ Účinky prohlášení konkursu nastávají erga omnes (vůči všem osobám) okamžikem (dnem, hodinou a minutou) zveřejnění v insolvenčním rejstříku (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. července 2017, sp. zn. 29 Cdo 4564/2015; viz i §245 odst. 1 insolvenčního zákona).
2/ Mezi účinky prohlášení konkursu na majetek dlužníka patří i to, že oprávnění nakládat s majetkovou podstatou, jakož i výkon práv a plnění povinností, které přísluší dlužníku, jestliže souvisí s majetkovou podstatou, přechází na insolvenčního správce (§246 odst. 1 insolvenčního zákona) [srov. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. listopadu 2014, sp. zn. 31 Cdo 3931/2013, uveřejněný pod číslem 15/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek].
3/ Oprávnění nakládat s majetkovou podstatou (dispoziční oprávnění) přechází na insolvenčního správce okamžikem zveřejnění usnesení o prohlášení konkursu v insolvenčním rejstříku (viz důvody rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 508/2013).
19. K výkladu §246 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona je judikatura Nejvyššího soudu jednotná v závěrech, podle nichž:
1/ Následek předjímaný ustanovením §246 odst. 2 insolvenčního zákona se může prosadit až pro právní jednání, která dlužník učinil po prohlášení konkursu na jeho majetek (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. července 2020, sen. zn. 29 ICdo 148/2019).
2/ Vyloučení aplikace §235 odst. 2 insolvenčního zákona pro poměry zákonné neúčinnosti právních jednání dlužníka učiněných po prohlášení konkursu na majetek dlužníka znamená vyloučení potřeby prosazovat tuto neúčinnost odpůrčí žalobou v incidenčním sporu vedeném podle §159 odst. 1 písm. d/ insolvenčního zákona (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. března 2021, sp. zn. 29 Cdo 1164/2019).
3/ Tam, kde nelze újmu způsobenou na majetkové podstatě neúčinným právním jednáním dlužníka napravit pouhým soupisem majetku do majetkové podstaty dlužníka (což je situace typická tehdy, spočívá-li neúčinné právní jednání v tom, že dlužník peněžními prostředky náležejícími do majetkové podstaty hradí své dluhy bez respektu k pravidlům, jimž se pro dané insolvenční řízení řídí upokojování pohledávek věřitelů dlužníka vzniklých před rozhodnutím o úpadku dlužníka), má (musí mít) postup, jímž se insolvenční správce dlužníka domáhá navrácení takto ušlých peněžních prostředků do majetkové podstaty dlužníka, podobu žaloby na plnění (na zaplacení předmětné částky do majetkové podstaty dlužníka), směřující vůči osobě, v jejíž prospěch byl neúčinný právní úkon učiněn nebo která z něho měla prospěch (příjemce platby). O incidenční spor dle §159 odst. 1 písm. d/ insolvenčního zákona v takovém případě nejde (viz opět rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 1164/2019).
20. Nejvyšší soud ve své rozhodovací činnosti rovněž opakovaně dovodil, že povinnost vydat plnění získané bez právního důvodu vzniká tomu, kdo je získal, tedy nikoli osobě, která má předmět plnění aktuálně ve svém držení, nebo osobě, která je skutečně spotřebovala, nýbrž tomu, komu bylo plněno bez právního důvodu. Osobou povinnou vydat plnění získané bez právního důvodu je tudíž adresát tohoto plnění. Nabude-li následně předmět plnění třetí osoba, povinnost vydat bezdůvodné obohacení na ni s předmětem bezdůvodného obohacení nepřechází, neboť odpovědnostní závazkový vztah z bezdůvodného obohacení se utváří jen mezi tím, kdo se bezdůvodně obohatil, a tím, na jehož úkor bezdůvodné obohacení nastalo (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. června 2003, sp. zn. 29 Odo 289/2001, uveřejněný pod číslem 23/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo dále např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. prosince 2020, sen. zn. 29 ICdo 91/2019 včetně v něm zmíněné judikatury).
21. Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je dále ustálena v závěru, že plnění poskytnuté na základě určitého (byť třeba později odpadnuvšího) právního důvodu mezi dvěma subjekty na bankovní účet třetí osoby vymezený coby platební místo nelze pokládat za bezdůvodné obohacení majitele tohoto účtu na úkor osoby peníze zasílající (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. listopadu 2004, sp. zn. 33 Odo 679/2003, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. února 2010, sp. zn. 28 Cdo 2471/2009, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. dubna 2013, sp. zn. 28 Cdo 2360/2012, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. května 2015, sp. zn. 28 Cdo 4656/2014).
22. Závěry výše citované judikatury se v projednávané věci promítají tak, že domáhá-li se žalobce zaplacení částky 900 000 Kč do majetkové podstaty dlužníka s tvrzením, že jednatel dlužníka převedl tyto finanční prostředky na účet žalovaného po prohlášení konkursu na majetek dlužníka a bez právního důvodu, je zjevné, že se insolvenční správce dlužníka domáhá navrácení peněžních prostředků do majetkové podstaty dlužníka, které z ní ušly v důsledku neúčinného právního jednání dlužníka. Byť žalobce v žalobě ze dne 3. srpna 2017 odkazuje (mimo jiné) na §111 insolvenčního zákona, je pro posouzení neúčinnosti právního jednání dlužníka rozhodné, kdy nastaly jeho právní účinky. Ze skutkových zjištění soudů obou stupňů přitom plyne, že účinky právního jednání dlužníka nastaly po prohlášení konkursu na jeho majetek. Okamžikem zveřejnění usnesení o prohlášení konkursu na majetek dlužníka v insolvenčním rejstříku tedy přešlo na žalobce jako insolvenčního správce oprávnění nakládat s majetkovou podstatou, jakož i výkon práv a plnění povinností příslušejících dlužníku, pokud souvisí s majetkovou podstatou (§246 odst. 1 insolvenčního zákona). Mohou se proto prosadit i následky předjímané §246 odst. 2 insolvenčního zákona.
23. Dovolatel má pravdu též v tom, že ke skutečnosti, zda účet žalovaného byl pouze platebním místem, by bylo možno přihlédnout jen v případě plnění poskytnutého na základě právního důvodu. Jestliže k plnění neexistoval právní důvod, pak nebylo možné sjednat platební místo a takovým plněním se ten, kdo jím získal majetkový prospěch (žalovaný) bezdůvodně obohatil bez právního důvodu. Skutkovou verzi, z níž by plynulo, že šlo o plnění dluhu jiné osoby „na účet žalovaného“, napadené rozhodnutí neobsahuje.
24. Zbývá dodat, že z vyjádření žalovaného k dovolání je patrno, že mu bylo známo, že celá operace se uskutečnila s cílem, aby si N. L. zajistil, že mu dlužník zaplatí prostředky, které si nárokoval. Jestliže se za této situace na tomto (z pohledu §246 odst. 2 insolvenčního zákona protiprávním) jednání podílel, je na něm, aby volal k odpovědnosti osobu nebo osoby, jimž částku, o kterou se uvedeným plněním obohatil na úkor dlužníka, dále ke své škodě předal. Na jeho odpovědnosti z bezdůvodného obohacení na úkor majetkové podstaty dlužníka se tím však ničeho nemění.
25. Závěrem Nejvyšší soud uvádí, že nelze akceptovat, aby odvolací soud založil právní posouzení věci pouze na závěru o existenci specifických okolností daného případu ve vazbě na postulát nalézání spravedlnosti (viz odvolacím soudem odkazovaný nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1241/12), aniž by (na rozdíl od soudu prvního stupně) uvedl, z jakých právních předpisů vycházel a jaká ustanovení aplikoval. Řečené platí tím spíše, že souzená věc má přesah do insolvenčních poměrů a závěry odvolacího soudu ignorují pravidla insolvenčního řízení včetně těch, jež slouží k ochraně dlužníkových věřitelů před zvýhodňujícími jednáními dlužníka ve vztahu k jen některým svým věřitelům.
26. Jelikož právní posouzení věci odvolacím soudem z pohledu shora uvedených závěrů neobstojí (není správné), Nejvyšší soud, aniž se zabýval námitkou dovolatele o porušení koncentrace řízení, rozhodnutí odvolacího soudu zrušil ( včetně závislých výroků o nákladech řízení a poplatkové povinnosti ) a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení ( §243e odst. 1 a 2 věta první o. s. ř. ).
27. Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud závazný (§243g odst. 1 věta první za středníkem, §226 odst. 1 o. s. ř.). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 5. 2021
JUDr. Helena Myšková
předsedkyně senátu