ECLI:CZ:NS:2021:29.CDO.3694.2019.1
sp. zn. 29 Cdo 3694/2019-842
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Hynka Zoubka v právní věci žalobce Asociace Český skokový pohár, z. s. , se sídlem v Praze 6, Zátopkova 100/2, PSČ 169 00, identifikační číslo osoby 26 63 47 59, zastoupeného Mgr. Markem Vojáčkem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Na Florenci 2116/15, PSČ 110 00, proti žalovanému P. B. , narozenému XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Jiřím Beránkem, advokátem, se sídlem v Mělníku, Havlíčkova 304/5, PSČ 276 01, o zaplacení částky 1.610.872,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 51 C 430/2012, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. ledna 2019, č. j. 35 Co 427/2018-795, ve znění usnesení ze dne 20. února 2019, č. j. 35 Co 427/2018-801, takto:
Odůvodnění:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 29. června 2018, č. j. 51 C 430/2012-736, zamítl žalobu, kterou se žalobce ( Asociace Český skokový pohár, z. s.) domáhal vůči žalovanému (P. B.) zaplacení částky 1.610.872,- Kč s 0,1% úrokem z prodlení denně z částky 1.396.260,- Kč od 1. prosince 2007 do 8. července 2010 (výrok I.), rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výrok II.) a o nákladech řízení státu (výrok III.).
Soud prvního stupně vyšel z toho, že:
1) Dne 4. června 2010 podala společnost V. (dále jen „dlužník“) dlužnický insolvenční návrh; ten za dlužníka podal jeho jednatel (žalovaný). Usnesením ze dne 24. února 2011, č. j. MSPH 98 INS XY, Městský soud v Praze rozhodl o úpadku dlužníka a na jeho majetek prohlásil konkurs; následným usnesením ze dne 12. června 2012, č. j. MSPH 98 INS XY, zrušil konkurs na majetek dlužníka z důvodu, že majetek dlužníka je zcela nepostačující pro uspokojení věřitelů. Dne 4. září 2012 byl dlužník vymazán z obchodního rejstříku.
2) Žalobu v této věci podal žalobce dne 17. prosince 2012; žalovaná částka představuje škodu, která měla žalobci jako věřiteli dlužníka vzniknout tím, že žalovaný (jako jednatel dlužníka) nepodal včas insolvenční návrh na majetek dlužníka, v důsledku čehož nebyla ani zčásti uspokojena (do insolvenčního řízení přihlášená) pohledávka žalobce za dlužníkem ve výši 1.610.872,- Kč s příslušenstvím (smluvním úrokem z prodlení z částky 1.396.260,- Kč od 1. prosince 2007 do 8. července 2010), přiznaná žalobci rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 16. dubna 2009, č. j. 26 C 69/2008-80, který nabyl právní moci dne 14. května 2010.
3) Podle seznamu přihlášených pohledávek měl dlužník k 1. lednu 2008 (tj. k datu, kdy dle tvrzení žalobce měl povinnost podat insolvenční návrh) tři věřitele s pohledávkami po splatnosti více než 30 dní, a to (krom žalobce) Českou televizi s pohledávkou ve výši 25.000,- Kč s příslušenstvím, která byla splácena dle splátkového kalendáře, a L. E. s pohledávkou ve výši 27.600,- Kč (splatnou 23. listopadu 2007).
4) Žalovaný předložil znalecké posudky zpracované a) Ing. Nocarem, b) Českou znaleckou a. s. (dále jen „znalec Č“) a c) KRESTON A & CE Consulting, s. r. o., podle nichž nebyl dlužník k 1. lednu 2018 (respektive k 31. prosinci 2007) v úpadku. Naopak žalobce předložil znalecký posudek zpracovaný Equity Solutions Appraisals s. r. o., podle jehož závěrů dlužník k označenému datu byl v úpadku. 5) Vzhledem k rozporům ve znaleckých posudcích zadal soud prvního stupně znalecký úkol znalci ZNALEX s. r. o. (dále jen „znalec Z“). Podle závěrů jím vypracovaného znaleckého posudku byl dlužník k 1. lednu 2008 v úpadku ve formě předlužení. Tento znalec přitom jinak (rozuměj odlišně od znalce Č) hodnotil „bonitu pohledávek“ dlužníka; „předlužení v účetních cenách nebylo prokázáno“. Současně znalec Z provedl „simulací konkursu“ výpočet uspokojených věřitelů k 1. lednu 2008 a dospěl k závěru, podle něhož pohledávka žalobce mohla být uspokojena (kdyby dlužník podal k výše uvedenému datu insolvenční návrh) v rozsahu 71 %, tj. částky 1.020.000,- Kč.
Na tomto základě soud prvního stupně – cituje ustanovení §3 a §98 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), a ustanovení §106 a §420 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), a odkazuje na vyhodnocení provedených důkazů (zejména znaleckých posudků zpracovaných znalcem Č a znalcem Z) ̶ dospěl k závěru, podle něhož k 1. lednu 2008 „nebyl prokázán úpadek dlužníka“ v žádné z jeho forem; žalovaný tak neporušil povinnost podat k 1. lednu 2008 jménem dlužníka insolvenční návrh.
V této souvislosti zdůraznil, že znalec Č (na rozdíl od znalce Z) měl k dispozici větší rozsah podkladů (krom účetních závěrek za rok 2006 a 2010 a zpráv o kontrolách finančního úřadu měl k dispozici i další účetní doklady za období let 2006 až 2010, včetně prvotních účetních dokladů). Podle závěrů znalce Č byl dlužník k 1. lednu 2008 schopen dostát svým závazkům a do stavu předlužení se dostal až ke konci roku 2010.
Městský soud v Praze k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 22. ledna 2019, č. j. 35 Co 427/2018-795, ve znění usnesení ze dne 20. února 2019, č. j. 35 Co 427/2018-801, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku ve věci samé co do částky 590.872,- Kč s příslušenstvím; ohledně částky 1.020.000,- Kč jej změnil a žalobě v tomto rozsahu vyhověl (první výrok). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů, o nákladech řízení státu a o poplatkové povinnosti žalovaného (druhý až čtvrtý výrok).
Odvolací soud – vycházeje z ustanovení §98 a §99 insolvenčního zákona – dospěl, poté, co zopakoval dokazování podle ustanovení §213 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „ o. s. ř.“), k závěrům od soudu prvního stupně odlišným.
Přitom nad rámec skutkových zjištění soudu prvního stupně z posudku zpracovaného znalcem Z zjistil, že na účtu dlužníka č. 321000 „bylo evidováno“ 34 závazků v celkové výši 917.168,04 Kč; z nich nebylo k „1. lednu 2018“ (správně k 1. lednu 2008) uhrazeno 24 závazků (z toho 21 závazků po dobu delší než 30 dnů po splatnosti a z nich 13 závazků po dobu delší než 3 měsíce po splatnosti). Závazek vůči žalobci na tomto účtu nebyl evidován vůbec.
Na základě tohoto zjištění měl odvolací soud za vyvrácený skutkový závěr soudu prvního stupně, podle něhož měl dlužník k 1. lednu 2008 jen tři věřitele s pohledávkami se splatností delší než 30 dní (viz seznam přihlášených pohledávek v insolvenčním řízení).
Proto – poukazuje na závěry formulované Nejvyšším soudem v usneseních ze dne 26. října 2010, sen. zn. 29 NSČR 17/2009, ze dne 2. prosince 2010, sen. zn. 29 NSČR 10/2009, ze dne 30. listopadu 2011, sen. zn. 29 NSČR 23/2011, a ze dne 12. prosince 2013, sen. zn. 29 NSČR 113/2013, uveřejněných pod čísly 51/2011, 80/2011, 43/2012 a 45/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 80/2011“, „R 43/2012“ a „R 45/2014“) – uzavřel, že dlužník měl k 1. lednu 2008 „množství neuhrazených závazků po dobu delší než 30 dní po splatnosti (21) a dokonce po dobu delší než tří měsíců (13), a dále též závazek vůči žalobci ve výši 1.396.260,- Kč s příslušenstvím, který byl splatný již 30. listopadu 2007. Zjevně tak splňoval podmínky úpadku ve smyslu ustanovení §3 odst. 1 a §3 odst. 2 písm. b) insolvenčního zákona; okolnost, že závazky neuhrazené po dobu delší než tří měsíců měly činit jen 5,36 % všech závazků dlužníka, není z tohoto pohledu rozhodná.
Za daného stavu – pokračoval odvolací soud – „mohl žalovaný nepodat“ insolvenční návrh jen tehdy, kdyby prokázal, že je schopen všechny své splatné peněžité závazky zaplatit (rozuměj použít svůj majetek k jejich úhradě). Vzhledem k tomu, že nelze přihlížet k pohledávkám, které není dlužník schopen „hned“ použít k úhradě svých závazků, a naopak je podstatné, zda má dlužník dostatek majetku, z něhož lze pohledávky věřitelů (bez ohledu na to, zda mají exekuční titul) bez obtíží vymoci, je zřejmé, že dlužník byl k 1. lednu 2008 v úpadku v obou jeho formách.
Jelikož byl žalovaný v roce 2008 jediným jednatelem dlužníka, byl (mimo jiné) povinen zajistit řádné vedení předepsané evidence a účetnictví (§135 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku – dále jen „obch. zák.“), a vykonávat svou působnost s péčí řádného hospodáře (§135 odst. 2 a §194 odst. 5 obch. zák.). Zjištění skutečného stavu majetku a závazků dlužníka tak mělo být žalovaným provedeno v rámci inventarizace majetku a závazků; nešlo o činnost znaleckou.
Proto odvolací soud (mimo jiné) rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé ohledně částky 1.020.000,- Kč změnil a žalobě vyhověl, s tím, že v tomto rozsahu by byla pohledávka žalobce za dlužníkem v insolvenčním řízení (zahájeném včasným insolvenčním návrhem dlužníka) uspokojena.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které směřuje (posuzováno podle jeho obsahu - §41 odst. 2 o. s. ř.) proti vyhovujícímu výroku ve věci samé (tj. co do povinnosti žalovaného zaplatit žalobci částku 1.020.000,- Kč). Dovolání má za přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., když odvolací soud (podle jeho názoru) nesprávně vyhodnotil a posoudil „jednotlivé znalecké posudky“ a následně nesprávně posoudil právní otázku platební neschopnosti a předlužení dlužníka.
Odvolacímu soudu vytýká, že při posouzení, zda dlužník splňoval podmínky úpadku ve formě předlužení, nevycházel z účetních výkazů k 31. prosinci 2007, nýbrž k 1. lednu 2008, což „je ryze účelově žalobcem zvolené datum, aby věc byla posuzována podle přísnější právní úpravy, ačkoli se na ekonomické podstatě podniku nemohlo nic změnit“.
Dále nevzal na vědomí, že „management“ při oceňování majetku zásadně vychází z účetních hodnot a nikoli z metod využívaných znalci při oceňování majetku. Neakceptovatelným shledává stanovisko odvolacího soudu, podle něhož mělo k přecenění aktiv dojít (plnil-li by žalovaný funkci jednatele dlužníka s péčí řádného hospodáře) již na základě výsledku inventarizace pohledávek a závazků. Další zásadní pochybení spatřuje v tom, že se odvolací soud nevypořádal s rozdílnými stanovisky znaleckých posudků vypracovaných znalcem Č a znalcem Z ohledně další správy majetku podniku dlužníka (z hlediska očekávaných výnosů z dalšího provozování jeho podniku). Přitom z hospodářských výsledků dosažených v období let 2006 a 2007 bylo možné (s ohledem vývoj hospodaření) očekávat budoucí zisky, které by vyrovnaly i případnou hodnotu záporného vlastního kapitálu. Je proto nemožné objektivně znalecky ověřit, na základě jakých výsledků mohl znalec Z „dospět k natolik negativnímu závěru o neschopnosti dlužníkova dalšího fungování po 1. lednu 2008“.
V této souvislosti dovolatel s poukazem na blíže nespecifikovanou judikaturu Nejvyššího soudu zdůrazňuje, že „při ocenění majetku pro účely předlužení nelze paušálně říci, zda má znalec vycházet z cen účetních nebo z cen tržních bez zohlednění dalších skutečností“. Přitom odvolací soud neprovedl porovnání zmíněných znaleckých posudků, jde-li o hodnocení podmínek předlužení dlužníka. K 31. prosinci 2007 podle dovolatele „existovaly pádné argumenty pro úvahu, že se ekonomická situace dlužníka bude v dalším období zlepšovat a dlužník mohl být (a byl) schopen dalšího fungování“. Při posouzení vzniku insolvence ve formě neschopnosti splácet závazky tak „bylo nutno vycházet“ ze závěru, podle něhož dlužník byl schopen i k 1. lednu 2008 dostát všem svým závazkům.
Proto dovolatel požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu změnil a žalobu i ve zbývající části zcela zamítl.
Podáním ze dne 3. října 2019 (doručeným soudu prvního stupně dne 10. října 2019) dovolatel doplnil dovolání o argumentaci, podle níž neporušil péči řádného hospodáře při obchodním vedení dlužníka, když za daných okolností nebyl „při běžné správě“ schopen sám zjistit a vyhodnotit, že „za dva roky již bude dlužník v úpadku“. Vzhledem k výši obratu dlužníka a dosaženému zisku v letech 2007 a 2008 neměl žádný důvod podávat insolvenční návrh. Právní závěr odvolacího soudu, který se odmítl zabývat námitkou, že majetek dlužníka postačoval k úhradě jeho splatných závazků, shledal rozporným s judikaturou Nejvyššího soudu, konkrétně s rozhodnutími ze dne 26. ledna 2012, sp. zn. 29 Cdo 4462/2011, a ze dne 15. prosince 2014, sp. zn. 29 NSČR 119/2014.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (v aktuálním znění) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Dovolání žalovaného, které mohlo být přípustné jen podle ustanovení §237 o. s. ř., Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné podle ustanovení §243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
Učinil tak proto, že právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a které bylo dovoláním zpochybněno, je v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, podle níž:
1) Přestože institut odpovědnosti dlužníka (resp. jeho statutárního orgánu či dalších osob stanovených zákonem) za škodu (či jinou újmu) způsobenou porušením povinnosti podat insolvenční návrh doznal oproti předcházející úpravě v zákoně č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen „ZKV“), četných změn, insolvenční zákon na jeho občanskoprávní povaze ničeho nezměnil. Insolvenční poměry se od poměrů upravených zákonem o konkursu a vyrovnání liší (a možnost automatického převzetí závěrů plynoucích z rozsudku ze dne 27. září 2007, sp. zn. 29 Odo 1220/2005, uveřejněného pod číslem 33/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vylučují) především tím, že ustanovení §99 odst. 2 insolvenčního zákona definuje předpoklad odpovědnosti za škodu (nebo jinou újmu) způsobenou porušením povinnosti podat insolvenční návrh spočívající ve vzniku škody (nebo jiné újmy) tak, že škoda (nebo jiná újma) může spočívat pouze v rozdílu mezi výší pohledávky, kterou věřitel přihlásil u insolvenčního soudu a která byla v insolvenčním řízení zjištěna, a částkou, kterou věřitel v insolvenčním řízení obdržel na uspokojení této pohledávky (viz důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. prosince 2015, sp. zn. 29 Cdo 4269/2014, uveřejněného pod číslem 11/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
2) Odpovědnost osob uvedených v §98 insolvenčního zákona za porušení povinnosti podat insolvenční návrh je obecnou občanskoprávní odpovědností za škodu založenou na presumpci zavinění, s možností dotčených osob se této odpovědnosti zprostit (srov. dále též důvody rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2016, sp. zn. 29 Cdo 1212/2016, a ze dne 29. listopadu 2019, sp. zn. 29 Cdo 4961/2017, jakož i důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10 října 2018, sp. zn. 29 Cdo 4180/2016, uveřejněného v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 2020, pod číslem 28).
3) Není-li dlužník schopen využít pohledávky, které má za svými dlužníky k úhradě svých závazků, nepřihlíží se při úvaze o tom, zda dlužník je ve smyslu ustanovení §3 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona v úpadku ve formě platební neschopnosti, ani k výši těchto pohledávek (viz R 80/2011 a R 45/2014). Takto formulovaný závěr má zcela zjevně obecnou platnost i ve vazbě na jiný majetek dlužníka, jenž by měl či mohl být použit k uhrazení pohledávek dlužníkových věřitelů (viz R 43/2012 a R 45/2014).
4) Schopnost dlužníka uhradit splatné závazky se posuzuje nejen podle výše částek, s nimiž dlužník aktuálně disponuje (hotovost nebo zůstatek na bankovním účtu dlužníka), ale také podle jiného majetku dlužníka (movitých a nemovitých věcí, pohledávek a jiných majetkových hodnot). Teprve tehdy, není-li dlužník schopen využít k úhradě v insolvenčním řízení osvědčených splatných závazků ani tento svůj jiný majetek (např. pro omezení dispozic s tímto majetkem nebo pro jeho obtížnou zpeněžitelnost či dobytnost), nepřihlíží se k němu při úvaze o tom, zda je dlužník v platební neschopnosti ve smyslu ustanovení §3 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona (srov. opět R 80/2011, R 43/2012 a R 45/2014).
5) Předlužen je dlužník, který má a) více věřitelů (tzn. alespoň dva) a b) souhrn jeho závazků (bez ohledu na jejich splatnost) převyšuje hodnotu jeho majetku. Přitom hodnotu majetku představuje cena majetku vyjádřená v penězích v době rozhodování insolvenčního soudu o insolvenčním návrhu (aktuální hodnota majetku) a dále, v případě, kdy lze se zřetelem ke všem okolnostem předpokládat, že dlužník bude moci ve správě majetku nebo v provozu obchodního závodu pokračovat, též cena majetku, který pravděpodobně získá touto (budoucí) správou nebo provozem obchodního závodu (budoucí očekávané výnosy). Srov. např. usnesení ze dne 30. března 2017, sen. zn. 29 NSČR 32/2015, a ze dne 29. března 2018, sen. zn. 29 NSČR 163/2017, a rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 4180/2016.
6) Povinnost podat insolvenční návrh (§98 insolvenčního zákona), je povinností trvající (nikoli jednorázovou). Odpovědnost člena statutárního orgánu právnické osoby za škodu vzniklou věřiteli po 31. prosinci 2007 v důsledku porušení povinnosti podat insolvenční návrh (§98 a §99 insolvenčního zákona) se posuzuje podle insolvenčního zákona; skutečnost, že členu statutárního orgánu právnické osoby vznikla již před tímto datem povinnost podat návrh na prohlášení konkursu (§3 ZKV), je potud nevýznamná (viz opět rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 4180/2016, jakož i důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2019, sp. zn. 29 Cdo 4462/2017).
O tom, že žalobce unesl důkazní břemeno ohledně existence předpokladů pro vznik povinnosti žalovaného k náhradě škody, tj. že: a) dlužník byl k 1. lednu 2008 v úpadku [a naopak žalovaný nevyvrátil domněnku úpadku dlužníka ve formě platební neschopnosti (§3 odst. 2 písm. b/ insolvenčního zákona)], b) žalovaný porušil povinnost podat insolvenční návrh na majetek dlužníka bez zbytečného odkladu poté, co se dozvěděl nebo při náležité pečlivosti měl dozvědět o jeho úpadku, a c) žalobci vznikla v příčinné souvislosti s tímto porušením právní povinnosti škoda, nemá pochybnosti ani Nejvyšší soud.
Jakkoli je posouzení, zda byl dlužník k 1. lednu 2008 v úpadku a zda (popřípadě kdy) se žalovaný dozvěděl nebo při náležité péči měl dozvědět o úpadku dlužníka, posouzením právním (a nikoli skutkovým), z provedeného dokazování po skutkové stránce vyplývá jak rozsah (peněžitých) závazků dlužníka více než 30 dní po splatnosti (respektive více než tři měsíce po splatnosti), tak i pluralita věřitelů. To platí též o porušení povinnosti žalovaného [jako jediného jednatele a většinového společníka dlužníka a současně jediného jednatele a společníka menšinového společníka dlužníka (J. P. W.)] určené ustanovením §98 insolvenčního zákona, ve spojení s ustanovením §135 a §194 odst. 5 obch. zák. (srov. opět důvody rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 4180/2016).
Konečně argumenty, které dovolatel uplatnil podáním ze dne 3. října 2019, Nejvyšší soud vyhodnotil jednak jako opožděné (§242 odst. 4 o. s. ř.), jednak (vzhledem k odlišnostem ve skutkovém stavu) pro posouzení přípustnosti dovolání nevýznamné.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když Nejvyšší soud dovolání žalovaného odmítl a žalobci podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 4. 2021
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu