ECLI:CZ:NS:2021:29.CDO.3807.2020.3
sp. zn. 29 Cdo 3807/2020-628
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Hynka Zoubka v právní věci žalobkyně E. M. , bytem XY, jako správkyně konkursní podstaty úpadce N., identifikační číslo osoby XY, zastoupené JUDr. Vladimírem Zoufalým, advokátem, se sídlem v Praze 1, Národní 340/21, PSČ 110 00, proti žalovanému OYSTER Invest a. s. , se sídlem v Pavlově, Okružní 71, PSČ 273 51, identifikační číslo osoby 25792369, zastoupenému JUDr. Zdeňkou Mužíkovou, advokátkou, se sídlem v Berouně, Husovo náměstí 44/31, PSČ 266 01, o vyklizení nemovitostí a zaplacení částky 10 910 856 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 26 C 397/2016, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. července 2020, č. j. 69 Co 202/2019-583, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 12. srpna 2020, č. j. 69 Co 202/2019-592, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
1. Rozsudkem ze dne 5. října 2018, č. j. 26 C 397/2016-194, Obvodní soud pro Prahu 10:
[1] Uložil žalovanému (OYSTER Invest a. s.) zaplatit žalobkyni (E. M., jako správkyni konkursní podstaty úpadce N.) částku 9 918 960 Kč s úrokem z prodlení z této částky za dobu od 6. října 2016 do zaplacení v roční výši 8,05 % a částku 991 896 Kč s úrokem z prodlení z této částky za dobu od 26. listopadu 2016 do zaplacení v roční výši 8,05 %, to vše do 3 dnů od právní moci rozsudku (bod I. výroku rozsudku).
[2] Uložil žalovanému vyklidit a odevzdat (ve výroku specifikované) nemovitosti žalobkyni do 30 dnů od právní moci rozhodnutí (bod II. výroku).
[3] Zamítl žalobu v rozsahu úroku z prodlení z částky 991 896 Kč za dobu od 6. října 2016 do 25. listopadu 2016 v roční výši 8,05 % (bod III. výroku).
[4] Uložil žalovanému zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 444 856,50 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku (bod IV. výroku).
[5] Uložil žalovanému zaplatit státu soudní poplatek v částce 545 544,50 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku (bod V. výroku).
2. K odvolání žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 15. července 2020, č. j. 69 Co 202/2019-583, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 12. srpna 2020, č. j. 69 Co 202/2019-592:
[1] Zrušil rozsudek soudu prvního stupně v bodě I. výroku ohledně částky 640 000 Kč s příslušenstvím za dobu od 6. října 2016 do zaplacení a v tomto rozsahu řízení zastavil (první výrok).
[2] Změnil rozsudek soudu prvního stupně v bodě I. výroku tak, že se žaloba zamítá v rozsahu příslušenství z částky 991 896 Kč za den 26. listopadu 2016 (druhý výrok).
[3] Potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v bodě I. výroku ohledně částky 9 278 960 Kč s příslušenstvím za dobu od 6. října 2016 do zaplacení, ohledně částky 991 896 Kč s příslušenstvím za dobu od 27. listopadu 2016 do zaplacení a ohledně bodů II. a V. výroku (třetí výrok).
[4] Uložil žalovanému zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 747 017,70 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku (čtvrtý výrok).
3. Odvolací soud uzavřel, že nemovitosti jsou nadále zapsány v soupisu konkursní podstaty úpadce, neboť vylučovací žaloby byly pravomocně zamítnuty a nemovitosti nebyly z konkursní podstaty úpadce vyloučeny. V řízení o žalobě na vyklizení nemovitostí soudům nepřísluší posuzovat jako předběžnou otázku příslušnosti nemovitostí ke konkursní podstatě úpadce. Žalobkyně je tedy jedinou osobou oprávněnou nemovitosti držet, užívat, požívat plody a užitky, a to bez zřetele k tomu, zda je úpadce vlastníkem věci. Žalobkyně nedala žalovanému souhlas k užívání nemovitostí a žalovaný je tak povinen nemovitosti vyklidit a odevzdat je žalobkyni.
4. Žalobkyni podle odvolacího soudu rovněž náleží právo na vydání bezdůvodného obohacení za období od 1. ledna 2015 do 31. října 2016, neboť v řízení bylo prokázáno, že žalovaný předmětné nemovitosti v uvedeném období užíval (pronajímal je dalším osobám bez souhlasu žalobkyně), a po tuto dobu se tak na úkor žalobkyně bezdůvodně obohacoval.
5. Odvolací soud se dále ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že „bylo čistě na žalobkyni, jako správkyni konkursní podstaty úpadce“, zda přijme od žalovaného platby k úhradě pohledávek zajištěných zástavním právem k předmětným nemovitostem. Žalobkyni tak „nelze přičíst žádné porušení jejích právních povinností“ a „nejde o případ, kdy by vyšly dodatečně najevo skutečnosti, které by tento soupis vylučovaly a tím rozptýlily pochybnosti o příslušnosti předmětných nemovitostí ke konkursní podstatě“.
6. Proti třetímu a čtvrtému výroku rozsudku odvolacího soudu odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právních otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od (blíže označené) ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatel namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil třetí a čtvrtý výrok napadeného rozhodnutí a „celý výrok doplňujícího rozsudku č. j. 69 Co 202/2019-592“ a věc vrátil odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí.
7. V mezích uplatněného dovolacího důvodu dovolatel uvádí, že odvolací soud se měl zabývat důvody, pro které žalobkyně zapsala nemovitosti do soupisu konkursní podstaty úpadce, a posoudit, zda jsou nemovitosti ve vlastnictví osoby odlišné od úpadce v konkursní podstatě úpadce zahrnuty (sepsány) oprávněně. Podle dovolatele došlo zaplacením pohledávky zajištěné zástavním právem k nemovitostem k zániku zástavního práva, čímž byl odstraněn důvod soupisu nemovitostí do konkursní podstaty úpadce. Soudy přitom měly k uvedené skutečnosti přihlédnout.
8. Dovolatel dále pokládá otázku, zda „je na libovůli žalobkyně, jestli přijme“ plnění od dlužníka, který je vlastníkem majetku sepsaného do konkursní podstaty úpadce. Uvádí, že zástavní dlužník je oprávněn vyplatit do konkursní podstaty úpadce jako osobního dlužníka zajištěnou pohledávku kdykoliv, čímž dojde k zániku zástavního práva. Zánikem zástavního práva přitom odpadne důvod pro sepis majetku (zástavy) do konkursní podstaty s tím, že správkyně konkursní podstaty je povinen tento majetek ze soupisu vyřadit.
9. Dovolatel dále namítá, že žalobkyně porušila své povinnosti, když mu vrátila jím zaslané finanční prostředky na úhradu zajištěné pohledávky. Uvádí, že žalobkyně měla správně postupovat podle ustanovení §28 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále jen „ZKV“); její jednání přitom nelze dodatečně zhojit ani schválením věřitelským výborem a konkursním soudem.
10. Dovolatel taktéž pokládá otázku, zda je jeho povinností plnit do konkursní podstaty úpadce na pohledávku, jejíž zajištění zaniklo po pravomocném skončení řízení o vylučovací žalobě. Dovolatel by při plnění na takovou pohledávku následně musel podávat žalobu z lepšího práva, přičemž těmto žalobám by podle dovolatele soudy měly „předcházet“.
11. Dovolatel dále pokládá otázku, „zda je povinností zástavního dlužníka (dovolatele) plnit sepsanými nemovitostmi na pohledávky všech věřitelů konkursu, tedy i těch věřitelů, jejichž pohledávky nebyly zjištěny s právem na oddělené uspokojení ze sepsaných nemovitostí, když k těmto věřitelům nemá žádného právního vztahu“. K tomu uvádí, že nelze souhlasit se závěrem, podle něhož okamžikem soupisu do konkursní podstaty „ztratil“ i právo užívání věci, neboť při tomto závěru by spoluvlastníci zastavených nemovitostí byli povinni strpět prodej sepsané věci, ale také „přispívat do doby zpeněžení zástavy do konkursní podstaty úpadce ve formě bezdůvodného obohacení týkajícího se užívání věci (a to ať již přímo, či ztrátou práva na nájemné) a takto se podílet na poměrném uspokojování věřitelů úpadce“. Žalobkyně přitom „nezapsala právo na nájemné (podnájemné, bezdůvodné obohacení) do soupisu“.
12. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (v aktuálním znění) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
13. Dovolatel napadá rozsudek odvolacího soudu dovoláním výslovně i ve čtvrtém výroku o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Ve vztahu k tomuto výroku však přípustnost dovolání vylučuje ustanovení §238 odst. 1 písm. h/ o. s. ř. Nejvyšší soud proto v této části dovolání bez dalšího odmítl podle §243c odst. 1 o. s. ř. jako objektivně nepřípustné.
14. Ve zbývajícím rozsahu (ohledně třetího potvrzujícího výroku napadeného rozsudku ve věci samé) Nejvyšší soud dovolání, jež může být přípustné jen podle ustanovení §237 o. s. ř., odmítl podle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř. Učinil tak proto, že napadené rozhodnutí je v posouzení otázek, na nichž odvolací soud založil své rozhodnutí, souladné s níže označenou judikaturou Nejvyššího soudu, na níž nemá Nejvyšší soud důvod cokoli měnit ani na základě dovolací argumentace.
K možnosti soudu posuzovat v této věci (jako předběžnou) otázku příslušnosti sepsaných nemovitostí ke konkursní podstatě úpadce.
15. Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v závěru, že vylučovací žaloba podle ustanovení §19 ZKV je svou povahou (obdobně jako vylučovací žaloba ve vykonávacím řízení) žalobou procesní, jejímž prostřednictvím se (jen) pro dobu trvání konkursu konečným způsobem vymezuje příslušnost určitého majetku ke konkursní podstatě [srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. července 2004, sp. zn. 29 Odo 394/2002, uveřejněný pod číslem 81/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Sb. rozh. obč.“)]. V rozsudku ze dne 20. listopadu 2014, sp. zn. 21 Cdo 953/2014, uveřejněném pod číslem 48/2015 Sb. rozh. obč., pak Nejvyšší soud vysvětlil, že otázku, zda určitý majetek byl pojat do soupisu majetkové podstaty oprávněně, je povolán řešit výlučně insolvenční soud, a to na základě žaloby na vyloučení majetku z majetkové podstaty, kterou projedná a rozhodne jako incidenční spor; jiný než insolvenční soud nemůže posuzovat příslušnost určitého majetku k majetkové podstatě dlužníka, a to ani jako otázku předběžnou. Jakkoli šlo o závěry, jež se pojily s vylučovací žalobou podle ustanovení §225 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), v rozsudku ze dne 31. července 2019, sp. zn. 29 Cdo 533/2017, se k nim Nejvyšší soud přihlásil (měl je za uplatnitelné) i pro poměry upravené zákonem o konkursu a vyrovnání. S těmito závěry [použitelnými pro odpověď na otázku, zda se v řízení o vyklizení nemovitostí a zaplacení částky 10 910 856 Kč s příslušenstvím soudy mohou (nezávisle na konkursním soudu rozhodujícím příslušný incidenční spor) zabývat oprávněností soupisu určitého majetku do majetku konkursní podstaty úpadce] je napadené rozhodnutí v souladu.
16. K této otázce Nejvyšší soud jen „pro úplnost“ (bez vlivu na výsledek dovolacího řízení v této věci) dodává, že je mu známo, že:
[1] Usnesením ze dne 3. října 2019, sp. zn. 29 Cdo 4433/2017, odmítl Nejvyšší soud dovolání dovolatele proti usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 13 Cmo 13/2016-591, jež se týkalo obnovy řízení o vylučovací žalobě.
[2] Usnesením ze dne 24. října 2013, sp. zn. 21 Cdo 2727/2013, odmítl Nejvyšší soud dovolání hlavního města Prahy proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 28 Co 444/2012-537, jenž se týkal určení neexistence zástavního práva zřízeného na nemovitostech ve prospěch banky.
[3] Rozsudkem ze dne 23. listopadu 2017, č. j. 58 Cm 6/2015-343, zamítl konkursní soud i v pořadí druhou žalobu, kterou se dovolatel domáhal vyloučení (svého) spoluvlastnického podílu na nemovitostech ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadce. K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze tento rozsudek potvrdil rozsudkem ze dne 24. září 2018, č. j. 16 Cmo 2/2018-469, a dovolání podané žalobcem odmítl Nejvyšší soud usnesením ze dne 31. srpna 2020, sp. zn. 29 Cdo 4638/2018.
K možnosti zástavního dlužníka přivodit po soupisu zástavy do konkursní podstaty zánik zástavního práva úhradou zajištěné pohledávky nebo složením obvyklé ceny zástavy.
17. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 14. ledna 2021, sp. zn. 29 Cdo 168/2019, uzavřel, že pokud zástavní dlužník před zpeněžením zástavy sepsané do konkursní podstaty osobního dlužníka postupem podle ustanovení §27 odst. 5 ZKV uhradí do konkursní podstaty úpadce celou zajištěnou pohledávku, a posuzuje-li se zánik zástavního práva podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), ve znění účinném do 31. prosince 2013, zástavní právo tím zaniká bez zřetele k tomu, že se tak stalo po marném uplynutí lhůty ve výzvě správce konkursní podstaty a po pravomocném zamítnutí žaloby, kterou se zástavní dlužník domáhal vyloučení zástavy z konkursní podstaty úpadce; to, že zástavní dlužník již nemá k dispozici právní nástroj, jehož prostřednictvím by si za trvání konkursu mohl vynutit vyloučení nemovitostí ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadce, nemá na uvedený závěr žádný vliv.
18. Nejvyšší soud v rozsudku sp. zn. 29 Cdo 168/2019 dále vysvětlil, že jestliže správce konkursní podstaty vrátí zástavnímu dlužníku částku jím uhrazenou do konkursní podstaty osobního dlužníka na zajištěnou pohledávku, účinky zániku zástavního práva podle ustanovení §170 odst. 1 písm. a/ obč. zák. tím nepomíjejí a zástavní právo se neobnovuje; takové plnění správce konkursní podstaty je (již) plněním bez právního důvodu.
19. Ačkoliv je z uvedené judikatury zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu není v této otázce souladné s judikaturou Nevyššího soudu, na vyřešení této otázky rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí. Spočívá totiž na správném závěru, že za situace, kdy obě vylučovací žaloby podané dovolatelem byly pravomocně zamítnuty, zůstává jedinou osobou oprávněnou s nemovitostmi nakládat nadále žalobkyně jako správkyně konkursní podstaty úpadce; odlišným vyřešením předložené otázky tak dovolatel nemůže dosáhnout pro sebe lepšího výsledku. Ze stejného důvodu se Nejvyšší soud pro nadbytečnost nezabýval ani řešením otázek, zda žalobkyně tím, že plnění na zajištěnou pohledávku vrátila, porušila své právní povinnosti a zda lze její jednání dodatečně schválit věřitelským výborem a konkursním soudem.
K otázce práva správce konkursní podstaty na užitky z majetku zapsaného do soupisu konkursní podstaty.
20. Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 30. května 2002, sp. zn. 29 Cdo 2086/2000, uveřejněném pod číslem 27/2003 Sb. rozh. obč., vysvětlil, že správce konkursní podstaty je oprávněn sepsanou věc držet, užívat a požívat její plody a užitky (včetně nájemného), a to i v průběhu sporu o vyloučení věci ze soupisu majetku konkursní podstaty, bez zřetele k tomu, zda je úpadce vlastníkem věci. Tento závěr je přitom v rozhodovací praxi dovolacího soudu ustálený, k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2007, sp. zn. 29 Odo 1478/2005, uveřejněný pod číslem 43/2008 Sb. rozh. obč., rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. března 2012, sp. zn. 29 Cdo 3793/2010, uveřejněný pod číslem 97/2012 Sb. rozh. obč., rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. července 2014, sp. zn. 29 Cdo 3652/2012, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 2, ročník 2015, pod číslem 18, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2019, sp. zn. 28 Cdo 2327/2019. Závěry napadeného rozhodnutí tak jsou i v této otázce souladné s judikaturou dovolacího soudu, která se tímto způsobem již opakovaně vyjádřila i ve skutkově zcela obdobných sporech účastníků. K tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. listopadu 2020, sp. zn. 29 Cdo 4397/2018, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. listopadu 2020, sp. zn. 29 Cdo 2999/2019.
21. Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalovaného bylo odmítnuto a žalobkyni v dovolacím řízení podle obsahu spisu žádné náklady nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 5. 2021
JUDr. Jiří Zavázal
předseda senátu