ECLI:CZ:NS:2021:29.CDO.4253.2019.1
sp. zn. 29 Cdo 4253/2019-276
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Heleny Myškové v právní věci žalobce M. O. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Pavlem Švarcem, advokátem, se sídlem v Prostějově, Netušilova 1620/7, PSČ 796 01, proti žalovanému F. D. , narozenému XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Romanem Haisem, advokátem, se sídlem v Brně, Čeňka Růžičky 767/8, PSČ 625 00, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci pod sp. zn. 23 Cm 342/2017, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. července 2019, č. j. 4 Cmo 200/2018-215, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12.342 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jeho zástupce.
Odůvodnění:
1. Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 13. srpna 2018, č. j. 23 Cm 342/2017-94, ponechal v platnosti směnečný platební rozkaz ze dne 2. února 2018, č. j. 23 Cm 342/2017-13, jímž uložil žalovanému (F. D.), aby zaplatil žalobci (M. O.) částku 400.000 Kč s 6% úrokem od 1. května 2015 do zaplacení a na náhradě nákladů řízení částku 51.036,50 Kč, (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů námitkového řízení (výrok II.).
2. Soud prvního stupně vyšel při posouzení důvodnosti žalobou uplatněného nároku zejména z toho, že:
[1] Žalobce se v dané věci domáhá zaplacení směnky vlastní, vystavené žalovaným ve prospěch žalobce dne 18. dubna 2014, znějící na směnečný peníz 400.000 Kč, se splatností dne 30. dubna 2015 (dále jen „směnka“).
[2] Žalovaný založil svou námitkovou obranu na tvrzení, podle něhož směnečnou sumu ve výši 400.000 Kč zaplatil žalobci ve dvou splátkách po 200.000 Kč, a to dne 4. září 2014 a dne 4. října 2017. Současně doložil listinu označenou jako „potvrzení o převzetí hotovosti“ ze dne 4. října 2017, o které tvrdil, že ji žalobce podepsal.
[3] Mgr. Jiřina Straková, znalkyně z oboru písmoznalectví, specializace ruční písmo, v písemně zpracovaném znaleckém posudku ze dne 7. června 2018 (dále též jen „znalecký posudek“) dospěla k závěru, podle něhož podpis nacházející se na potvrzení o převzetí hotovosti není pravým podpisem žalobce, ale padělkem vzniklým jako napodobenina pravého podpisu. Na tomto závěru znalkyně setrvala i v rámci své výpovědi na jednání konaném dne 9. července 2018. K výhradám žalovaného, že žalobce měl údajně utrpět před podpisem zkoumané listiny zlomeninu ruky, znalkyně uvedla, že v obecné rovině by sice taková okolnost mohla mít vliv na charakter podpisu, jde ovšem vždy „o individuální znak, kdy někdo by se nebyl schopen podepsat, někdo jiný by se podepsat mohl“. Vzhledem k tomu, že v posuzovaném případě měla znalkyně k dispozici srovnávací podpisy, které bezprostředně předcházejí i následují po dataci sporného podpisu, přičemž žádný ze srovnávacích podpisů nevykazoval jakékoli znaky implikující nějaký vnější vliv (zlomenou ruku či cokoli jiného), setrvala na závěru, že podpis nacházející se na potvrzení o převzetí hotovosti je padělkem.
[4] Podáním ze dne 16. července 2018 (na č. l. 76) žalovaný navrhl provést důkaz listinou označenou jako „příjmový pokladní doklad“ (bez uvedení data jejího vyhotovení), jejíž obsah podle žalovaného potvrzuje, že žalobce od žalovaného přijal celou dlužnou částku ve výši 400.000 Kč. Listinu žalovaný přes výzvu soudu a opakované odročení jednání nepředložil (nestalo se tak ani u jednání dne 30. července 2018 ani u následného jednání dne 13. srpna 2018).
3. Na tomto základě soud prvního stupně – cituje ustanovení čl. I. §28, §39, §75, §77 odst. 1 a §78 odst. 1 zákona č. 191/1950 Sb., zákona směnečného a šekového – uzavřel, že žalovaný [přes poučení podle ustanovení §118a odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“)] neunesl důkazní břemeno ohledně svého tvrzení, že směnečnou sumu ve výši 400.000 Kč žalobci zaplatil.
4. Přitom zdůraznil, že v řízení slyšený svědek (J. N.) neuvedl nic pro věc významného, když svědek nebyl informován o vztazích účastníků a nebyl přítomen ani žádnému předávání finančních prostředků, případně podpisu listiny, která by takové placení potvrzovala. Závěry znaleckého posudku zpracovaného soudem ustanovenou znalkyní, podle nichž žalovaným předložené potvrzení o převzetí hotovosti ze dne 4. října 2017 žalobce nepodepsal (podpis nacházející se na listině je padělkem), jsou pak zcela jednoznačné. Vzhledem k tomu, že neměl pochybnosti o správnosti znaleckého posudku, zamítl (s poukazem na závěry obsažené v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. června 2008, sp. zn. 22 Cdo 1290/2007) rovněž návrh na doplnění dokazování revizním znaleckým posudkem.
5. Vrchní soud v Olomouci k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 11. července 2019, č. j. 4 Cmo 200/2018-215, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
6. Odvolací soud převzal jako správná skutková zjištění učiněná na základě provedeného dokazování soudem prvního stupně a zcela se ztotožnil též se závěrem, že žalovaný neunesl důkazní břemeno ohledně tvrzeného zaplacení směnky. Přitom neprovedl dokazování kopií příjmového pokladního dokladu (kopií listiny označené v podání ze dne 16. července 2018), kterou žalovaný předložil až společně s odvoláním proti rozsudku soudu prvního stupně, akcentuje potud, že žalobce pravost této listiny kategoricky popřel (namítal, že listinu nikdy neviděl a nepodepsal) a žalovaný přes výzvy odvolacího soudu nedoložil její originál. Příjmovým pokladním dokladem (podle kterého měl žalobce dne 4. října 2017 převzít v hotovosti celou částku 400.000 Kč) navíc ani nemohla být prokázána včas uplatněná námitková obrana žalovaného (tj. tvrzení, že směnka byla zaplacena ve splátkách). Odvolací soud rovněž zamítl návrh na doplnění dokazování znaleckým posudkem č. 56/9/2019 (vypracovaným dne 26. června 2019 znalcem Mgr. Alešem Vaníčkem ̶ dále jen „nový znalecký posudek“), maje za to, že jde o důkaz v odvolacím řízení nepřípustný.
7. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 o. s. ř., maje za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek procesního i hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo které „byly rozhodovány rozdílně“. Dovolatel namítá, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
8. Konkrétně dovolatel odvolacímu soudu vytýká (posuzováno dle obsahu podaného dovolání) jednak nesprávné hodnocení provedených důkazů (zejména znaleckého posudku), jednak neprovedení důkazu příjmovým pokladním dokladem a novým znaleckým posudkem. Přitom zdůrazňuje, že důkaz příjmovým pokladním dokladem navrhoval provést již v řízení před soudem prvního stupně, nemůže proto jít o nový (v odvolacím řízení nepřípustný) důkaz ve smyslu §205a o. s. ř. Provedením tohoto důkazu pak měla být prokázána úhrada směnky v plné výši, tedy námitka uplatňovaná žalovaným v řízení již od počátku.
9. Žalobce ve vyjádření navrhuje dovolání odmítnout jako nepřípustné, neboť neobsahuje vymezení právní otázky, jíž by se měl dovolací soud zabývat. Dovolání není podle žalobce ani důvodné, když není ničím jiným než pouhým zopakováním argumentace, kterou žalovaný neúspěšně uplatňoval již v řízení před soudy nižších stupňů a s níž se oba soudy v dostatečném rozsahu vypořádaly.
10. Dovolání žalovaného, které mohlo být přípustné jen podle ustanovení §237 o. s. ř., Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné podle ustanovení §243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
11. Učinil tak proto, že rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, podle níž:
[1] Znalecký posudek soud sice hodnotí jako každý jiný důkaz podle §132 o. s. ř., odborné závěry v něm obsažené však hodnocení soudem podle §132 o. s. ř. nepodléhají. Hodnocení důkazu znaleckým posudkem tedy spočívá v posouzení, zda závěry posudku jsou náležitě odůvodněny, zda jsou podloženy obsahem nálezu, zda bylo přihlédnuto ke všem skutečnostem, s nimiž se bylo třeba vypořádat, zda závěry posudku nejsou v rozporu s výsledky ostatních důkazů a zda odůvodnění znaleckého posudku odpovídá pravidlům logického myšlení. Aby soud mohl znalecký posudek odpovědně hodnotit, nesmí se znalec omezit ve svém posudku na podání odborného závěru, nýbrž z jeho posudku musí mít soud možnost seznat, ze kterých zjištění v posudku znalec vychází, jakou cestou k těmto zjištěním dospěl a na základě jakých úvah došel ke svému závěru.
[2] V případě, kdy soud sám o správnosti písemného vyhotovení znaleckého posudku pochybnosti nemá, musí znalce při jednání vyslechnout, pokud některý z účastníků vznáší proti závěrům znalce podstatné (zdůvodněné) výhrady, jejichž vyjasnění je pro rozhodnutí ve věci samé podstatné, nestačí ale pouhé tvrzení o nesprávnosti znaleckého posudku, účastník musí uvést konkrétně, v čem jeho výhrady spočívají.
Srov. zhodnocení praxe soudů při výkladu a aplikaci ustanovení novely občanského soudního řádu (zákona č. 49/1973 Sb.), schválené usnesením pléna bývalého Nejvyššího soudu ČSSR z 16. prosince 1974, sp. zn. Plsf 2/74, uveřejněné pod číslem 1/1975 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. července 2010, sp. zn. 21 Cdo 2458/2009, ze dne 10. listopadu 2015, sp. zn. 21 Cdo 4543/2014, nebo ze dne 17. prosince 2019, sp. zn. 24 Cdo 2444/2019 (jakož i judikaturu tam označenou); v rozhodovací praxi Ústavního soudu pak např. usnesení ze dne 19. července 2016, sp. zn. IV. ÚS 3470/15.
K těmto závěrům se Nejvyšší soud následně přihlásil též v rozsudku ze dne 31. března 2020, sp. zn. 29 Cdo 635/2018.
[3] Má-li soud pochybnost o věcné správnosti znaleckého posudku, popřípadě je-li znalecký posudek nejasný nebo neúplný, nemůže jej nahradit vlastním názorem, nýbrž musí znalce požádat, aby podal potřebná vysvětlení, zejména aby posudek doplnil nebo jinak odstranil jeho nedostatky, popřípadě aby vypracoval nový posudek; kdyby tím nebyla pochybnost o věcné správnosti znaleckého posudku, nejasnost nebo neúplnost znaleckého posudku odstraněna, soud za účelem přezkoumání znaleckého posudku ustanoví jiného znalce, popřípadě, jsou-li splněny podmínky uvedené v ustanovení §127 odst. 3 o. s. ř., státní orgán, vědecký ústav, vysokou škodu nebo instituci specializovanou na znaleckou činnost.
K tomu srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. července 2014, sp. zn. 21 Cdo 2616/2013, uveřejněného pod číslem 109/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
[4] Závěr, podle něhož soud není povinen provést všechny účastníkem řízení navržené důkazy, pak plyne již z ustanovení §120 odst. 1 věty druhé o. s. ř. (srov. dále v této souvislosti nález Ústavního soudu ze dne 8. ledna 1997, sp. zn. II. ÚS 127/96, uveřejněný pod číslem 3/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, jakož i důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2010, sp. zn. 29 Cdo 936/2009, uveřejněného v časopise Soudní judikatura č. 12, ročník 2010, pod číslem 183, popř. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2011, sp. zn. 29 Cdo 254/2010, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. listopadu 2012, sp. zn. 29 Cdo 4622/2010). Jde-li o předpoklady pro nařízení vypracování revizního znaleckého posudku, jehož provedení se žalovaný v řízení před soudy nižších stupňů domáhal, srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. června 2012, sp. zn. 29 Cdo 2214/2010, uveřejněného v časopise Soudní judikatura č. 2, ročník 2013, pod číslem 23, nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. října 2012, sp. zn. 22 Cdo 170/2011. Viz též aktuálně důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. května 2020, sp. zn. 29 Cdo 1306/2019.
12. Od výše uvedených závěrů, s nimiž je napadené rozhodnutí v souladu, nemá Nejvyšší soud důvod se odchýlit ani na základě argumentace uplatněné v podaném dovolání. Současně Nejvyšší soud neshledává (z hlediska ustanovení §132 o. s. ř.) hodnocení provedených důkazů (včetně skutkového závěru, podle něhož žalovaný neunesl důkazní břemeno ohledně tvrzeného zaplacení směnky) ani zjevně nepřiměřeným.
13. Oproti mínění dovolatele pak odvolací soud nijak nepochybil ani tím, že neprovedl důkaz kopií příjmového pokladního dokladu. Jestliže totiž žalovaný ani přes opakované výzvy odvolacího soudu nepředložil označený příjmový pokladní doklad v originále, přičemž žalobce současně zpochybňoval pravost předmětné listiny (tj. stejně jako v případě potvrzení o převzetí hotovosti popřel, že by takovou listinu ve skutečnosti podepsal), odvolací soud se zcela správně odmítl při dokazování spokojit pouze s kopií sporné listiny a návrh na provedení tohoto důkazu zamítl (potud srov. též závěry vyslovené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 3. března 1998, sp. zn. 1 Odon 53/97, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 8, ročník 1998, pod číslem 64, nebo v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. června 2004, sp. zn. 32 Odo 964/2003, uveřejněném v témže časopise číslo 8, ročník 2004, pod číslem 154).
14. Nad rámec výše uvedeného Nejvyšší soud dodává, že nový znalecký posudek (č. 56/9/2019), který dovolatel navrhl k důkazu až v odvolacím řízení, není revizním znaleckým posudkem (posuzováno ve vztahu ke znaleckému posudku vypracovanému znalkyní Mgr. Jiřinou Strakovou) a závěr v něm obsažený se nevztahuje k (ne)pravosti podpisu žalobce na potvrzení, nýbrž na (v posudku blíže označených) příjmových pokladních dokladech. Zjevně tak nejde ani o důkaz, jímž by měla být zpochybněna věrohodnost důkazních prostředků, na nichž spočívá rozhodnutí soudu prvního stupně [§205a písm. c) o. s. ř.].
15. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalovaného Nejvyšší soud odmítl a žalobci vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení. Ty v dané věci sestávají z mimosmluvní odměny za zastoupení advokátem za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 9. prosince 2019), která podle §7 bodu 6., §8 odst. 1 a §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátního tarifu), ve znění účinném k datu vypracování vyjádření (pro věc rozhodném), činí (z tarifní hodnoty 400.000 Kč) částku 9.900 Kč, a z náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč (§13 odst. 4 advokátního tarifu); celkem s připočtením náhrady za 21% daň z přidané hodnoty (§137 odst. 1 a 3 o. s. ř.) činí částku 12.342 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat exekuce (výkonu rozhodnutí).
V Brně dne 25. 2. 2021
JUDr. Jiří Zavázal
předseda senátu