ECLI:CZ:NS:2021:29.ICDO.53.2019.1
KSOS 37 INS 18483/2016
46 ICm 4133/2017
sp. zn. 29 ICdo 53/2019-136
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Heleny Myškové a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Petra Gemmela v právní věci žalobce KLEMENT a. s. , se sídlem v Řehlovicích, Hliňany 18, PSČ 400 02, identifikační číslo osoby 25016695, proti žalovanému GEARWORKS a. s. , se sídlem v Ostravě, Vítkovice 3020, PSČ 703 00, identifikační číslo osoby 25877933, zastoupenému JUDr. Kateřinou Martínkovou, advokátkou, se sídlem v Ostravě, Sokolská třída 966/22, PSČ 702 00, o určení pořadí pohledávky pro dobu, po kterou trvalo insolvenční řízení, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 46 ICm 4133/2017, jako incidenční spor v insolvenční věci žalovaného, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. KSOS 37 INS 18483/2016, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. listopadu 2018, č. j. 46 ICm 4133/2017, 12 VSOL 173/2018-87 (KSOS 37 INS 18483/2016), takto:
I. Dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. listopadu 2018, č. j. 46 ICm 4133/2017, 12 VSOL 173/2018-87 (KSOS 37 INS 18483/2016), se odmítá v rozsahu, v němž směřuje proti druhému výroku, jímž odvolací soud rozhodl o nákladech řízení před soudem prvního stupně, jakož i v rozsahu, v němž směřuje proti třetímu výroku o nákladech odvolacího řízení.
II. Ve zbytku se dovolání zamítá .
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4 114 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
1. Rozsudkem ze dne 24. ledna 2018, č. j. 46 ICm 4133/2017-28, Krajský soud v Ostravě (dále jen „insolvenční soud“):
[1] Určil, že žalobce (KLEMENT a. s.) má za dlužníkem (dříve obchodní firmou VÍTKOVICE GEARWORKS a. s., nyní GEARWORKS a. s.) pohledávku za majetkovou podstatou ve výši 650 000 Kč představující část ceny díla za provedení garančního testu „A“ dle smlouvy o dílo ze dne 8. dubna 2011 uzavřené mezi žalobcem a dlužníkem (bod I. výroku).
[2] Určil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (bod II. výroku).
2. K odvolání původně žalovaného (Mgr. Bc. Davida Vandrovce, jako insolvenčního správce dlužníka) Vrchní soud v Olomouci ve výroku označeným rozhodnutím:
[1] Změnil rozsudek insolvenčního soudu tak, že určil, že pohledávka žalobce z titulu neuhrazené části ceny díla za provedení garančního testu A podle smlouvy o dílo uzavřené mezi dlužníkem a žalobcem dne 8. dubna 2011, ve znění dodatku č. 1 ze dne 4. března 2013 (dále jen „smlouva o dílo“), uplatněná ve výši 650 000 Kč, je pro dobu, po kterou trvalo insolvenční řízení žalovaného, pohledávkou za majetkovou podstatou (první výrok).
[2] Určil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před insolvenčním soudem (druhý výrok).
[3] Uložil žalovanému zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 8 927 Kč, do tří dnů od právní moci rozhodnutí, k rukám jeho tehdejšího právního zástupce (třetí výrok).
3. Odvolací soud již jako s žalovaným jednal s dlužníkem, vycházeje z toho, že insolvenční řízení vedené na majetek dlužníka skončilo 29. června 2018, kdy nabylo právní moci usnesení z téhož data, č. j. KSOS 37 INS 18483/2016-B-206, jímž vzal insolvenční soud na vědomí splnění podstatných částí reorganizačního plánu dlužníka.
4. Odvolací soud, poté co částečně zopakoval a částečně doplnil dokazování, přitakal závěru insolvenčního soudu , podle něhož pohledávka žalobce vznikla po rozhodnutí o úpadku žalovaného, a proto jde o pohledávku za majetkovou podstatou podle §168 odst. 2 písm. f/ zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona). Dále odvolací soud uvedl, že žalobce uplatnil pohledávku na plnění dle platebního milníku 3/2 dle dodatku č. 1, přílohy c/ dodatku č. 1 (platební kalendář) smlouvy o dílo, označované jako „provedení GT A nebo ukončení testu“. Ve smlouvě o dílo se strany dohodly, že zhotoviteli vznikne právo na zaplacení ceny díla nebo její části po jeho řádném dokončení a převzetí dlužníkem v souladu s článkem 23 podmínek smlouvy, tj. po vystavení a podepsání protokolu o převzetí díla (části díla), a po obdržení dokladů. Vznik pohledávky byl tedy vázán na provedení garančního testu A (dále též jen „GT A“) včetně protokolů a na vystavení a podepsání protokolu o převzetí díla (části díla). Provedení GT A bylo „součástí díla v rámci celkové ceny“. Není podstatné, zda jde o plnění za provedení GT A nebo zda dohodnuté plnění odráží hodnoty vzniklé v souvislosti s prodlením díla. Jestliže smluvní strany začaly používat pojem provedení GT A v souvislosti s platebními milníky č. 20, 21, 22 a 3/2 přílohy č. 15 smlouvy o dílo a jejich dodatků v protokolu o dílčím plnění ze dne 22. prosince 2016, který podepsal i žalovaný, shodly se na splnění podmínek pro vystavení faktury dle přílohy č. 1 článku 7. 4. 2 a nepodaly protesty proti fakturaci, musely být oběma smluvním stranám tyto pojmy jasné a nečinily jim žádné výkladové problémy. Je zřejmé – pokračoval odvolací soud – že cenu za provedení GT A a za navýšení smluvní ceny v důsledku posunu termínu realizační části díla „milník druhých 50 % (2) v částce 650 000 Kč (milník 2/3)“ lze považovat za plnění totožné.
5. Odvolací soud uzavřel, že provedl-li žalobce GT A dne 21. září 2016 a žalovaný podepsal protokol nejdříve koncem listopadu 2016, vznikla pohledávka žalobce v době po 21. září 2016 (po rozhodnutí o úpadku žalovaného). V daném případě nejde o pohledávku podmíněnou, když není vázána na splnění žádné rozvazovací nebo odkládací podmínky dle §173 odst. 3 insolvenčního zákona. Změnu rozhodnutí insolvenčního soudu odůvodnil odvolací soud skončením insolvenčního řízení žalovaného a zněním §159 odst. 4 insolvenčního zákona.
6. Proti rozsudku odvolacího soudu (výslovně proti všem jeho výrokům) podal žalovaný dovolání, v němž namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [dovolací důvod dle §241a odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“)], a požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení. Přípustnost dovolání vymezuje ve smyslu §237 o. s. ř. argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, jakož i otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, případně otázky, která by měla být dovolacím soudem posouzena jinak.
Konkrétně jde o tyto otázky:
[1] Lze pokračovat v incidenčním sporu o určení pořadí pohledávky za majetkovou podstatou ve smyslu §159 odst. 4 insolvenčního zákona po skončení insolvenčního řízení rozhodnutím o vzetí na vědomí splnění reorganizačního plánu dlužníka?
[2] Překročily soudy nižších stupňů „příslušnost“ tím, že v řízení o určení pořadí pohledávky rozhodly o existenci pohledávky?
[3] Může mít na posouzení pořadí pohledávky uplatněné jako pohledávky za majetkovou podstatou vliv smluvní ujednání o vzniku této pohledávky a má charakter pohledávky za majetkovou podstatou plnění, které „bylo fakticky poskytnuto před zahájením insolvenčního řízení a jen smlouva dle odvolacího soudu stanovila vznik pohledávky po splnění podmínek, jako je podpis předávacího protokolu“?
[4] Lze posoudit jako pohledávku za majetkovou podstatou dle §168 odst. 2 písm. f/ insolvenčního zákona i plnění ze smlouvy, která byla uzavřena před zahájením insolvenčního řízení?
[5] Lze podřadit smlouvu o dílo uzavřenou před zahájením insolvenčního řízení pod §168 odst. 2 písm. f/ insolvenčního zákona, přestože plnění dle této smlouvy bylo poskytnuto před zahájením insolvenčního řízení? Je v takovém případě nutné posuzovat splnění dalších podmínek, a to vznik pohledávky po rozhodnutí o úpadku a poskytnutí plnění po zahájení insolvenčního řízení?
[6] Je nutné se ve sporu o určení pohledávky za majetkovou podstatou dle §168 odst. 2 písm. g/ insolvenčního zákona zabývat otázkou, kdy bylo plnění fakticky poskytnuto a má režim přednostní pohledávky jen plnění poskytnuté po zahájení insolvenčního řízení?
7. Dovolatel tvrdí, že rozhodnutí odvolacího soudu je zcela obsolentní, když určení pohledávky za majetkovou podstatou nemůže mít po skončení insolvenčního řízení v mimoinsolvenčních poměrech žádný význam. Nadto bylo rozhodováno o pohledávce, která zanikla ve smyslu §356 insolvenčního zákona splněním reorganizačního plánu. Dále dovolatel ˗ odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2017, sp. zn. 29 Cdo 2805/2015 (uveřejněné v časopise Soudní judikatura, číslo 2, ročníku 2019, pod číslem 23, které je, stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže, dostupné na webových stránkách Nejvyššího soudu) ˗ namítá, že ve sporu o určení pořadí zahájeném postupem podle §203a insolvenčního zákona není insolvenční soud oprávněn zkoumat důvodnost pohledávky. Přitom z výroku rozhodnutí odvolacího soudu vyplývá existence žalobcem uplatněné pohledávky. Dále dovolatel snáší argumenty ve prospěch názoru, podle něhož sporná pohledávka nemá charakter pohledávky za majetkovou podstatou podle §168 odst. 2 písm. f/ insolvenčního zákona a žalobce ji měl řádně přihlásit do insolvenčního řízení žalovaného. V uvedených souvislostech zdůrazňuje, že šlo o cenu dílčího plnění z důvodu navýšení smluvní ceny v důsledku posunů termínů realizační části díla. Dále dovolatel uvádí, že je nutné rozlišovat mezi pohledávkou za majetkovou podstatou podle §168 odst. 2 písm. f/ a §168 odst. 2 písm. g/ insolvenčního zákona. Rozdílný charakter těchto pohledávek spočívá zejména v tom, zda smluvní vztah, z něhož pohledávka plyne, vznikl již před zahájením insolvenčního řízení. V dané věci nejde o pohledávku, která vyplývá ze smlouvy uzavřené osobou s dispozičním oprávněním.
8. Žalobce ve vyjádření (a jeho doplnění) navrhuje dovolání odmítnout jako nepřípustné, případně zamítnout jako nedůvodné, maje napadené rozhodnutí za věcně správné. Zdůrazňuje, že sporná pohledávka vznikla až po zjištění úpadku žalovaného a podepsání předávacího protokolu není odkládací podmínkou, ale předpokladem vzniku práva na zaplacení pohledávky.
9. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (v aktuálním znění) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
10. Nejvyšší soud se nejprve zabýval přípustností dovolání.
11. K dovolání proti nákladovým výrokům.
12. Nejvyšší soud dovolání v části směřující proti druhému výroku napadeného rozhodnutí, jímž odvolací soud rozhodl o nákladech řízení před insolvenčním soudem, a v části směřující proti třetímu výroku o nákladech odvolacího řízení, odmítl podle §243c odst. 1 o. s. ř. jako objektivně nepřípustné dle §238 odst. 1 písm. h/ o. s. ř.
13. K dovolání proti prvnímu výroku rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé.
14. Dovolání v dané věci je přípustné podle §237 o. s. ř., když pro daný případ neplatí žádné z omezení přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř., vypočtených v §238 o. s. ř., a v posouzení dovoláním předestřených otázek jde o věc beze zbytku neřešenou.
15. Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.), se ze spisu se nepodávají, Nejvyšší soud se proto - v hranicích právních otázek vymezených dovoláním - zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelem, tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem.
16. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
17. Skutkový stav věci, z nějž vyšly soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl (ani nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází. Pro právní posouzení věci Nejvyšším soudem jsou rozhodná zejména následující zjištění soudů obou stupňů:
[1] Insolvenční řízení na majetek žalovaného bylo zahájeno u insolvenčního soudu dne 9. srpna 2016. Insolvenční soud usnesením ze dne 21. září 2016, č. j. KSOS 37 INS 18483/2016-A-19, zjistil úpadek žalovaného a ustanovil insolvenčního správce, usnesením ze dne 22. prosince 2016, č. j. KSOS 37 INS 18483/2016-B-46, povolil reorganizaci žalovaného, usnesením ze dne 6. března 2018,
č. j. KSOS 37 INS 18483/2016-B-198, schválil reorganizační plán žalovaného a usnesením ze dne 29. června 2018, č. j. KSOS 37 INS 18483/2016-B-206, vzal na vědomí splnění podstatných částí reorganizačního plánu.
[2] Žalobce jako zhotovitel uzavřel s žalovaným jako objednatelem dne 8. dubna 2011 smlouvu o dílo, v níž bylo mimo jiné dohodnuto dílčí plnění díla, přičemž součástí dílčího plnění bylo i provedení GT A včetně protokolů – první etapa, s tím, že zhotoviteli vznikne právo na zaplacení smluvní ceny díla nebo její části po jeho řádném dokončení a převzetí objednatelem dle článku 23 podmínek smlouvy o dílo, tj. po vystavení a podepsání protokolu o převzetí díla (části díla) a po obdržení dokladů.
[3] Dodatkem č. 1 ze dne 4. března 2013 ke smlouvě o dílo došlo mimo jiné k úpravě smluvních ujednání tak, že GT A bude proveden včetně předání protokolu o prokázání garantovaných parametrů po vydání protokolu o předběžném převzetí díla podle článku 23 podmínek smlouvy o dílo. Po podpisu protokolu o předběžném převzetí díla zahájí zhotovitel v termínu dle dohody s objednatelem GT A, jehož provedení prokáže objednateli, že dílo splňuje garantované parametry. GT A bude ukončen podpisem protokolu o prokázání garantovaných parametrů GT A oběma smluvními stranami.
[4] Fakturou vystavenou dne 22. prosince 2016 žalobce vyúčtoval žalovanému část ceny díla ve výši 650 000 Kč s uvedením příslušným údajů ze smlouvy o dílo.
[5] Vyrozuměním ze dne 10. dubna 2017 žalobce uplatnil pohledávku za majetkovou podstatou u insolvenčního správce. Usnesením ze dne 13. září 2017, č. j. KSOS 37 INS 18483/2016-B-133, insolvenční soud uložil žalobci podat u insolvenčního soudu žalobu na určení pořadí pohledávky ve výši 650 000 Kč.
18. Pro další úvahy Nejvyššího soudu jsou rozhodná následující ustanovení insolvenčního zákona a zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“):
Z ustanovení §168 insolvenčního zákona plyne, že pohledávkami za majetkovou podstatou, pokud vznikly po rozhodnutí o úpadku, jsou … pohledávky věřitelů ze smluv uzavřených osobou s dispozičními oprávněními, s výjimkou smluv uzavřených dlužníkem po schválení oddlužení (odstavec 2 písm. f/), pohledávky věřitelů ze smluv, které se podle tohoto zákona považují za smlouvy, jejichž splnění osoba s dispozičními oprávněními neodmítla, jestliže se týkají plnění poskytnutého věřiteli dlužníku po zahájení insolvenčního řízení; to neplatí pro pohledávky, které se týkají plnění poskytnutého věřiteli za trvání oddlužení (odstavec 2 písm. g/). Není-li dále stanoveno jinak, pohledávky za majetkovou podstatou se uspokojují v plné výši kdykoli po rozhodnutí o úpadku (odstavec 3).
Podle ustanovení §203a insolvenčního zákona platí, že v pochybnostech o tom, zda pohledávka uplatněná věřitelem podle §203 je pohledávkou za majetkovou podstatou nebo pohledávkou postavenou jí na roveň anebo pohledávkou, která se v insolvenčním řízení neuspokojuje (§170), uloží insolvenční soud i bez návrhu věřiteli, který ji uplatnil, aby do 30 dnů podal u insolvenčního soudu žalobu na určení pořadí uplatněné pohledávky; na návrh insolvenčního správce tak učiní vždy. Žaloba musí být vždy podána proti insolvenčnímu správci. Nedojde-li žaloba o určení pořadí pohledávky uplatněné jako pohledávka za majetkovou podstatou nebo jako pohledávka postavená na roveň pohledávce za majetkovou podstatou ve stanovené lhůtě insolvenčnímu soudu nebo není-li žalobě vyhověno, považuje se podání, jímž věřitel takovou pohledávku uplatnil, za přihlášku pohledávky a uspokojení pohledávky jako pohledávky za majetkovou podstatou nebo pohledávky postavené jí na roveň je v insolvenčním řízení vyloučeno. Nedojde-li žaloba o určení pořadí pohledávky, která se v insolvenčním řízení neuspokojuje, ve stanovené lhůtě insolvenčnímu soudu nebo není-li žalobě vyhověno, je uspokojení takové pohledávky v insolvenčním řízení vyloučeno (odstavec 1). Řízení o žalobě podle odstavce 1 je incidenčním sporem podle §159 odst. 1 písm. a/; ustanovení o popření pořadí přihlášené pohledávky platí obdobně (odstavec 2).
Dle ustanovení §229 insolvenčního zákona stanoví zákon v závislosti na průběhu řízení, způsobech řešení úpadku a vlastnictví majetku náležejícího do majetkové podstaty, kdo je ve vztahu k majetkové podstatě osobou s dispozičními oprávněními, případně komu přísluší právo nakládat s majetkovou podstatou ohledně části těchto oprávnění nebo pouze ohledně některých z nich (odstavec 1). Je-li majetek náležející do majetkové podstaty ve vlastnictví jiné osoby než dlužníka, lze právo této osoby s takovým majetkem nakládat omezit jen zákonem nebo rozhodnutím insolvenčního soudu (odstavec 2). Nestanoví-li tento zákon jinak, je ve vztahu k majetkové podstatě osobou s dispozičními oprávněními a/ dlužník v době do rozhodnutí o úpadku, b/ dlužník v době od rozhodnutí o úpadku do rozhodnutí o způsobu řešení úpadku, c/ insolvenční správce v době od prohlášení konkursu, d/ dlužník v době od povolení reorganizace a e/ dlužník v době od povolení oddlužení (odstavec 3). Ustanovením odstavce 3 nejsou dotčena omezení uložená dlužníku s dispozičními oprávněními insolvenčním zákonem nebo rozhodnutím insolvenčního soudu v průběhu insolvenčního řízení. Má-li dispoziční oprávnění jiná osoba než dlužník, nejsou tím dotčeny povinnosti uložené dlužníku tímto zákonem (odstavec 4). Od rozhodnutí o úpadku
a je-li dlužník insolvenčním navrhovatelem, od okamžiku, kdy se jím stal, platí o povinnostech dlužníka s dispozičními oprávněními ustanovení §36 a 37 přiměřeně (odstavec 5).
Z ustanovení §330a insolvenčního zákona se podává, že za trvání reorganizace platí přiměřeně ustanovení §246 odst. 4 a §253 až 260. Práva náležející podle těchto ustanovení insolvenčnímu správci, vykonává dlužník s dispozičními oprávněními jen se souhlasem věřitelského výboru; o porušení této povinnosti platí §330 odst. 2 věta druhá (odstavec 1). U smlouvy o vzájemném plnění platí, že dlužník s dispozičním oprávněním, který se do 30 dnů od povolení reorganizace nevyjádří tak, že odmítá splnění, musí smlouvu splnit (odstavec 2).
Dle ustanovení §548 odst. 1 obch. zák. je objednatel povinen zaplatit zhotoviteli cenu v době sjednané ve smlouvě. Pokud ze smlouvy nebo tohoto zákona nevyplývá něco jiného, vzniká nárok na cenu provedením díla.
19. Ve výše citované podobě, pro věc rozhodné, platila ustanovení §168 odst. 2 písm. f/ a g/, a odst. 3, §203a, §229 a §330a insolvenčního zákona již v době zahájení insolvenčního řízení na majetek žalovaného (9. srpna 2016) a do vydání napadeného rozhodnutí nedoznala změn. Ustanovení §548 obch. zák. platilo v nezměněné podobě po celou dobu účinnosti obchodního zákoníku (od 1. ledna 1992 do 31. prosince 2013), tedy i v době uzavření smlouvy o dílo a jejího dodatku.
20. V takto ustaveném skutkovém a právním rámci je určující pro výsledek dovolacího řízení to, zda žalobcem uplatněná pohledávka je pohledávkou, kterou měl žalobce přihlásit do insolvenčního řízení žalovaného přihláškou (§165 insolvenčního zákona), nebo pohledávkou za majetkovou podstatou (§168 insolvenčního zákona).
21. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi ustáleně vychází ze závěrů obsažených v usnesení ze dne 30. listopadu 2011, sen. zn. 29 NSČR 16/2011, uveřejněném pod číslem 54/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (ústavní stížnost proti tomuto usnesení odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 22. března 2012, sp. zn. III. ÚS 721/2012). V něm Nejvyšší soud vysvětlil základní kategorizaci pohledávek, jež mohou být uplatňovány v insolvenčním řízení. Přitom dovodil, že pro pohledávky, které věřitelé uplatňují vůči dlužníku podáním přihlášky, platí, že musí existovat (byť dosud nejsou splatné nebo jsou vázány na podmínku, k jejímuž splnění může dojít později) zpravidla ke dni rozhodnutí o úpadku (srov. i §136 odst. 2 písm. d/, §170 a §173 odst. 2 insolvenčního zákona), nejpozději však [není-li s rozhodnutím o úpadku spojeno rozhodnutí o prohlášení konkursu (srov. i §246 odst. 2 insolvenčního zákona)] ke dni přihlášení provedeného v propadné lhůtě vymezené rozhodnutím o úpadku. Dále uvedl, že charakteristickým rysem pohledávek za majetkovou podstatou je, že vznikly nejpozději po vyhlášení moratoria (jež předcházelo zahájení insolvenčního řízení), zpravidla však po zahájení insolvenčního řízení (§168 odst. 1 uvozovací věta insolvenčního zákona) nebo po rozhodnutí o úpadku (§168 odst. 2 uvozovací věta insolvenčního zákona). Jejich výčet je taxativní a v insolvenčním řízení se nepřihlašují, nýbrž se uplatňují vůči insolvenčnímu správci pořadem práva tak, jako by insolvenční správce byl v nich dlužníkem (§203 odst. 1 insolvenčního zákona).
22. Poměřováno žalobními tvrzeními, žalobcova pohledávka představuje neuhrazenou cenu (dílčího) díla (provedení GT A) ve výši 650 000 Kč. Pro závěr o charakteru pohledávky žalobce je rozhodné posoudit, kdy žalobci vzniklo právo na zaplacení ceny díla.
23. Nejvyšší soud ve své judikatuře dovozuje, že sjednají-li si smluvní strany způsob a postup pro předání díla, má to ten důsledek, že k provedení díla, na něž §548 odst. 1 obch. zák. váže vznik práva na zaplacení ceny díla, může dojít pouze způsobem a postupem dohodnutým účastníky ve smlouvě, nikoli postupem a způsobem jiným, tedy ani fakticky (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. září 2009, sp. zn. 32 Cdo 2592/2008, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. dubna 2017, sp. zn. 23 Cdo 5276/2016).
Je-li ve smlouvě specifikován způsob předání díla tak, že jde o protokolární předání, nelze při absenci předávacího protokolu považovat dílo za předané a převzaté pouze na základě dalších okolností případu. Existence předávacího protokolu tvoří hmotněprávní podmínku předání a převzetí díla [srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2009, sp. zn. 23 Odo 1724/2006, ze dne 22. dubna 2009, sp. zn. 23 Cdo 799/2009 (proti němuž podanou ústavní stížnost odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 8. dubna 2010, sp. zn. III. ÚS 1821/09), dále ze dne 29. října 2009, sp. zn. 23 Cdo 4092/2007, nebo ze dne 19. března 2013, sp. zn. 32 Cdo 358/2012]. Nebyl-li předávací protokol, tvořící hmotněprávní podmínku předání a převzetí díla, podepsán všemi osobami, které ho podle smlouvy o dílo podepsat měly, není možné dílo považovat za předané a převzaté (srov. opět rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 799/2009, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. listopadu 2015, sp. zn. 23 Cdo 4979/2014).
24. Bylo-li ve smlouvě o dílo (příloha č. 1, článek 7. platební podmínky, bod 7. 4.) ujednáno, že zhotoviteli vznikne právo na zaplacení smluvní ceny díla nebo její části po jeho řádném dokončení a převzetí objednatelem v souladu s článkem 23 podmínek smlouvy, tj. po vystavení a podepsání protokolu o předběžném převzetí díla (části díla) a po obdržení dokladů (zejména řádného daňového dokladu) dle článku 7. 4. 2. podmínek smlouvy, jde o případ, kdy je existence předávacího protokolu podepsaného zhotovitelem i objednatelem hmotněprávní podmínkou předání a převzetí díla, s níž se ve smyslu §548 odst. 1 obch. zák. pojí vznik práva na zaplacení ceny díla.
25. Pro další úvahy je tedy podstatné, že vznik nároku na zaplacení ceny díla byl vázán na předání zhotoveného díla, a to výslovně na základě předávacího protokolu. Žalobce přitom tvrdil, že protokol o prokázání garantovaných parametrů žalovaný podepsal v období od 22. listopadu 2016 do 28. února 2017. Odvolací soud dospěl k závěru, že předávací protokol byl podepsán nejdříve koncem listopadu 2016, tudíž po rozhodnutí o úpadku žalovaného (21. září 2016), což dovolatel ani nezpochybňoval.
26. Dovolatel se za této situace mýlí, usuzuje-li, že žalobce měl pohledávku přihlásit do insolvenčního řízení jako pohledávku podmíněnou. Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 31. března 2015, sen. zn. 29 ICdo 62/2014, uveřejněném pod číslem 85/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 85/2015“), ozřejmil, že úprava obsažená v §173 odst. 3 insolvenčního zákona, jež dovoluje přihlásit do insolvenčního řízení i pohledávku vázanou na podmínku, předjímá typové uplatnění těch pohledávek, jejichž vznik podmínili účastníci závazkového právního vztahu (zpravidla účastníci smlouvy) tím, že nastane skutečnost, která je jim v době, kdy činí právní úkon (od 1. ledna 2014 právní jednání), neznámá a je pro ně nejistá, tedy pohledávek zpravidla vázaných na splnění odkládací podmínky (srov. §36 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku a pro dobu od 1. ledna 2014 §548 a §549 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku).
27. K povaze podmínek v právních úkonech (právních jednáních) srov. důvody R 85/2015 nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. prosince 2004, sp. zn. 29 Odo 31/2004, uveřejněného pod číslem 63/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Již v něm Nejvyšší soud (i s odkazem na literaturu) vysvětlil, že podmínka je vedlejším ustanovením v právním úkonu, kterým se účinnost právního úkonu, tj. skutečný vznik, změna či zánik subjektivních občanských práv a povinností, činí závislým na skutečnosti, která je subjektům právního úkonu v době jeho učinění neznámá (je pro ně nejistá). Význam odkládací podmínky spočívá v tom, že účinky právního úkonu nastanou až jejím splněním. Do splnění, nesplnění či zmaření podmínky existuje stav nejistoty, kdy se neví, zda učiněný právní úkon, který je jinak platný a závazný, avšak není ještě účinný, nabude vůbec právní účinky. Splněním odkládací podmínky nabude právní úkon právní účinky, a to od doby splnění podmínky (nebylo-li stranami dohodnuto něco jiného). Tehdy je teprve naplněna vůle zamýšlená účastníky právního úkonu. Naproti tomu nesplnění odkládací podmínky znamená, že dosud neúčinný právní úkon účinnosti nenabude. V poměrech dané věci není pochyb o tom, že žalobcem uplatněná pohledávka není pohledávkou vázanou na splnění odkládací podmínky.
28. Naopak, dovolateli lze přisvědčit, že u pohledávek za majetkovou podstatou podle §168 odst. 2 písm. f/ a g/ insolvenčního zákona je třeba rozlišovat okamžik, kdy byla smlouva uzavřena. Nejvyšší soud je ve shodě s dovolatelem názoru, že ustanovení §168 odst. 2 písm. f/ insolvenčního zákona je aplikovatelné na pohledávky věřitelů, které vznikly ze smluv uzavřených v době od zahájení insolvenčního řízení na majetek dlužníka. Tento závěr plyne z jazykového a logického výkladu zkoumaného ustanovení. Formulace „pohledávky věřitelů ze smluv uzavřených osobou s dispozičními oprávněními“ se v ustanovení §168 odst. 2 písm. f/ insolvenčního zákona pojí co do vymezení „osoby s dispozičními oprávněními“ s úpravou obsaženou v ustanovení §229 insolvenčního zákona. Z uvozovací věty v §229 odst. 1 insolvenčního zákona je přitom zjevné, že insolvenční zákon definuje osobu s dispozičními oprávněními (i) „v závislosti na průběhu řízení“, tedy v rámci vytyčeném dobou od zahájení insolvenčního řízení (k okamžiku zahájení insolvenčního řízení srov. §97 odst. 1 část věty za středníkem insolvenčního zákona) do jeho skončení. Pro dobu před zahájením insolvenčního řízení nemá smysl toto slovní spojení používat, jelikož takovou osobou je zásadně vždy dlužník a v případě, že tomu tak není (že právo nakládat s majetkem dlužníka má před zahájením insolvenčního řízení jiná osoba) se tak děje (osoba oprávněná nakládat s majetkem dlužníka je definována) na základě jiné úpravy (než úpravy obsažené v §229 insolvenčního zákona). Přitom je zjevné, že právě ze smluv uzavřených v době od zahájení insolvenčního řízení na majetek dlužníka typově vzejdou pohledávky, jejichž kategorizace coby pohledávek za majetkovou podstatou bude podmíněna tím, že vzniknou (až) po zahájení insolvenčního řízení (§168 odst. 1 insolvenčního zákona), respektive až po rozhodnutí o úpadku dlužníka. Oporou pro jiný závěr není ani to, že ustanovení §168 odst. 1 insolvenčního zákona řadí mezi (v něm vypočtené) pohledávky za majetkovou podstatou nejen pohledávky, „které vznikly po zahájení insolvenčního řízení“, ale i pohledávky, které vzniky „po vyhlášení moratoria“. U moratoria vyhlášeného po zahájení insolvenčního řízení (srov. §115 insolvenčního zákona) tento text žádný samostatný význam nemá. U moratoria vyhlášeného před zahájením insolvenčního řízení (§125 insolvenčního zákona) k časovému posunu definic obsažených v §229 insolvenčního zákona též nedochází, jelikož jeho vyhlášením „nastávají účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení“ (§126 odst. 2 insolvenčního zákona). Jinak řečeno, o pohledávku za majetkovou podstatou dle §168 odst. 2 písm. f/ insolvenčního zákona může jít jen tehdy, jde-li o pohledávku ze smlouvy uzavřené nejdříve v době po zahájení insolvenčního řízení nebo po vyhlášení moratoria.
29. V poměrech dané věci je tedy zjevné, že smlouvu o dílo ze dne 8. dubna 2011 nelze pokládat za smlouvu ve smyslu ustanovení §168 odst. 2 písm. f/ insolvenčního zákona, jelikož byla uzavřena před zahájením insolvenčního řízení na majetek dlužníka.
30. Smlouva o dílo, jež je smlouvou o vzájemném plnění (§253 a §330a insolvenčního zákona), nebyla zcela splněna dlužníkem ani druhým účastníkem smlouvy (žalobcem) ani ke dni zahájení insolvenčního řízení (9. srpna 2016), ani ke dni zjištění úpadku dlužníka (21. září 2016), ani ke dni rozhodnutí o povolení reorganizace (22. prosince 2016). Žalovaný (jako osoba s dispozičními oprávněními ˗ §229 odst. 3 insolvenčního zákona) se tak mohl rozhodnout, zda smlouvu splní nebo její splnění odmítne (§253 a §330a odst. 2 insolvenčního zákona). Z chování žalovaného, který protokol o prokázání garantovaných parametrů podepsal, je zřejmé, že splnění smlouvy neodmítl. Neučinil tak v době před povolením reorganizace ani v době po tomto rozhodnutí.
31. Na výše uvedeném základě Nejvyšší soud uzavírá, že předmětná pohledávka, jak ji žalobce vymezil v žalobě a jak ji předtím uplatnil v insolvenčním řízení postupem dle §203 insolvenčního zákona, je co do svého pořadí pohledávkou za majetkovou podstatou podle §168 odst. 2 písm. g/ insolvenčního zákona, když smlouva o dílo byla uzavřena v době před zahájením insolvenčního řízení na majetek žalovaného, a jde o smlouvu o vzájemném plnění (§253 a §330a insolvenčního zákona), jejíž splnění žalovaný (osoba s dispozičním oprávněním dle §229 odst. 3 písm. d/ insolvenčního zákona) neodmítl.
32. Zbývá se vypořádat s dovolacími námitkami, že pohledávka žalobce zanikla splněním reorganizačního plánu, že ve sporu o určení pohledávky za majetkovou podstatou nelze po skončení insolvenčního řízení pokračovat ve smyslu §159 odst. 4 insolvenčního zákona, že insolvenční soud může ve sporu o určení pořadí pohledávky rozhodnout pouze o pořadí, nikoliv o důvodnosti pohledávky (pravosti, případně výši pohledávky) a že rozhodnutí odvolacího soudu nemá v mimoinsolvenčních poměrech žádný význam.
33. Tvrdí-li dovolatel, že žalobcem uplatněná pohledávka zanikla účinností reorganizačního plánu, pak zjevně přehlíží, že pohledávky za majetkovou podstatou (§168 insolvenčního zákona) v reorganizaci nezanikají dle §356 odst. 1 insolvenčního zákona, ledaže se na tom dlužník s věřitelem dohodne dle §348 odst. 1 písm. e/ insolvenčního zákona (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2016, sp. zn. 29 Cdo 1430/2014, uveřejněný pod číslem 63/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2017, sp. zn. 29 Cdo 4076/2015, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. října 2018, sp. zn. 29 Cdo 4272/2016, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 4, ročník 2020, pod číslem 40, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. července 2019, sp. zn. 29 Cdo 4524/2017, uveřejněné pod číslem 43/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). U pohledávek za majetkovou podstatou tedy záleží na tom, zda došlo k dohodě mezi dlužníkem a věřiteli těchto pohledávek (§348 odst. 1 písm. e/ insolvenčního zákona). Uzavření dohody o zániku žalobcem uplatněné pohledávky dovolatel ani netvrdil a ze spisu (zejména reorganizačního plánu) existence takové dohody též neplyne.
34. Námitku, že ve sporu o určení pohledávky za majetkovou podstatou nelze po skončení insolvenčního řízení pokračovat, nutno odmítnout jako neopodstatněnou. Odvolací soud nepřehlédl, že insolvenční řízení na majetek žalovaného v době před rozhodnutím odvolacího soudu pravomocně skončilo (usnesením, jímž vzal insolvenční soud na vědomí splnění podstatných částí reorganizačního plánu). Skutečnost, že od skončení insolvenčního řízení se považuje předmětný spor za spor o určení pořadí pohledávky pro dobu, po kterou trvalo insolvenční řízení, odvolací soud správně vyjádřil v záhlaví napadeného rozhodnutí, stejně jako to, že účastníkem řízení se dnem skončení insolvenčního řízení stal místo insolvenčního správce dlužník. Tento postup je v souladu s §159 odst. 4 a 5 insolvenčního zákona, jehož dikce (o změně předmětu sporu a účastníka řízení) se promítá též v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2018, sen. zn. 29 ICdo 23/2016, uveřejněný pod číslem 70/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. listopadu 2019, sen. zn. 29 ICdo 13/2018, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. prosince 2019, sen. zn. 29 ICdo 171/2017, uveřejněný pod číslem 86/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2020, sen. zn. 29 ICdo 36/2018, uveřejněný pod číslem 12/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
35. Nedůvodné jsou i další dovolací námitky. V rozsudku ze dne 30. dubna 2020, sen. zn. 29 ICdo 48/2020, uveřejněném pod číslem 109/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 109/2020“), Nejvyšší soud formuloval závěr, že v incidenčním sporu o určení, zda pohledávka uplatněná v insolvenčním řízení způsobem uvedeným v §203 insolvenčního zákona, je co do svého pořadí pohledávkou za majetkovou podstatou ve smyslu §168 odst. 2 insolvenčního zákona, se insolvenční soud zabývá pouze okolnostmi rozhodnými pro posouzení správnosti uplatněného pořadí pohledávky, bez zřetele k tomu, zda spornou je i existence nebo výše této pohledávky. Skutečnosti rozhodné pro posouzení důvodu vzniku pohledávky, nebo důvodu jejího možného zániku, anebo důvodu, pro který se stala soudně nevymahatelnou, případně pro posouzení (určení) správné výše pohledávky jsou vyhrazeny sporu o splnění povinnosti (o zaplacení peněžité pohledávky) vedenému u obecného soudu.
36. Tamtéž Nejvyšší soud dodal, že úkolem insolvenčního soudu je v řízení zkoumat, zda pohledávka, ohledně které insolvenční soud vyzval věřitele k podání žaloby o určení pořadí, mohla vzniknout způsobem, jakým byla uplatněna v insolvenčním řízení (§203 odst. 1 insolvenčního zákona), respektive způsobem popsaným (v obsahově tomu odpovídající) žalobě v této věci. V poměrech dané věci nemá Nejvyšší soud žádné pochybnosti, že soudy nižších stupňů nijak nevybočily z výše uvedených judikaturního závěrů. Rozhodnutí odvolacího soudu není ani obsolentní (jak tvrdí dovolatel), když výsledek sporu o splnění povinnosti (o zaplacení pohledávky) vedeného u obecného soudu může být závislý na výsledku sporu o určení pořadí pohledávky. V podrobnostech viz opět důvody R 109/2020. Žalobce přitom doložil, že zaplacení pohledávky se domáhá u Okresního soudu v Ostravě žalobou ze dne 8. února 2019. Věc je vedena pod sp. zn. 130 C 8/2019.
37. Jakkoli je závěr odvolacího soudu nesprávný potud, že pohledávka žalobce je pohledávkou podle §168 odst. 2 písm. f/ insolvenčního zákona (namísto §168 odst. 2 písm. g/ insolvenčního zákona), v konečném důsledku je správné jeho právní posouzení, podle něhož je pohledávka uplatněná žalobcem v insolvenčním řízení postupem podle §203 odst. 1 insolvenčního zákona pohledávkou za majetkovou podstatou. Rozhodnutí odvolacího soudu je tudíž ve výroku ve věci samé správné. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání v rozsahu, v němž směřovalo proti prvnímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, zamítl jako nedůvodné (§243d písm. a/ o. s. ř.).
38. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn §243c odst. 3 větou první, §224 odst. 1, §146 odst. 3 a §142 odst. 1 o. s. ř, když dovolání žalovaného bylo částečně odmítnuto a ve zbytku zamítnuto, čímž žalobci vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů. Ty v dané věci sestávají z mimosmluvní odměny advokáta (JUDr. Martina Dančišina, jenž ukončení právního zastoupení žalobce oznámil Nejvyššímu soudu dne 22. ledna 2020) za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 2. května 2019 včetně doplnění ze dne 31. května 2019), která podle §7 bodu 5., §9 odst. 4 písm. c/ a §11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), činí (z tarifní hodnoty ve výši 50 000 Kč) částku 3 100 Kč, dále z paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč (§13 odst. 4 advokátního tarifu) a z náhrady za 21% daň z přidané hodnoty (§137 odst. 1 a 3 o. s. ř.) ve výši 714 Kč. Celkem činí náhrada nákladů dovolacího řízení přiznaná žalobci částku 4 114 Kč.
Poučení: Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 30. 4. 2021
JUDr. Helena Myšková
předsedkyně senátu