ECLI:CZ:NS:2021:29.ICDO.85.2019.1
KSPH 60 INS XY
60 ICm XY
sp. zn. 29 ICdo 85/2019-140
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Heleny Myškové a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Petra Gemmela v právní věci žalobce České spořitelny, a. s. , se sídlem v Praze 4, Olbrachtova 1929/62, PSČ 140 00, identifikační číslo osoby 45244782, proti žalované M. S.-Š. , narozené XY, bytem XY, o určení, zda částka 2 432 000 Kč náležela do majetkové podstaty dlužnice ke dni skončení insolvenčního řízení, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 60 ICm XY, jako incidenční spor v insolvenční věci žalované, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. KSPH 60 INS XY, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. února 2019, č. j. 60 ICm XY, 102 VSPH XY (KSPH 60 INS XY), takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4 114 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
1. Rozsudkem ze dne 19. srpna 2016, č. j. 60 ICm XY, Krajský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“) rozhodl, že se z majetkové podstaty dlužnice (M. S.-Š.) vylučuje výtěžek exekuční dražby provedené Mgr. Tomášem Pospíchalem, soudním exekutorem, Exekutorský úřad v Nymburku, v exekučním řízení vedeném pod sp. zn. 070 EX 1443/08 ve výši 2 432 000 Kč (bod I. výroku), zamítl žalobu, jíž se žalobce (Česká spořitelna, a. s.) domáhal po původním žalovaném (JUDr. Petru Konečném, jako insolvenčním správci dlužnice) vyplacení výtěžku exekuční dražby ve výši 2 432 000 Kč z majetkové podstaty dlužnice (bod II. výroku), a rozhodl o nákladech řízení (bod III. výroku).
2. Insolvenční soud vyšel zejména z toho, že:
[1] Dne 10. října 2007 uzavřel žalobce (jako věřitel) s dlužnicí smlouvu o úvěru č. 0311850109 (dále jen „smlouva o úvěru“), na jejímž základě poskytl dlužnici hypoteční úvěr ve výši 5 000 000 Kč. Téhož dne byla k zajištění úvěrové pohledávky uzavřena smlouva o zřízení zástavního práva k nemovitostem č. 0311850109/1.
[2] Insolvenční řízení vedené na majetek dlužnice bylo zahájeno dne 10. února 2015 a usnesením ze dne 31. července 2015 insolvenční soud povolil řešení úpadku dlužnice oddlužením.
[3] Dne 14. srpna 2015 žalobce přihlásil do insolvenčního řízení pohledávku ze smlouvy o úvěru v celkové částce 6 871 145,67 Kč, a to jako nezajištěnou, s tím, že „požádal o oddělené uspokojení z rozvrhu výtěžku prodeje nemovitostí, které byly předmětem zástavy v rámci zajištění pohledávky z úvěrové smlouvy“. Nemovité věci byly prodány v exekuční dražbě a výtěžek byl vydán insolvenčnímu správci do majetkové podstaty dlužnice.
[4] Dne 21. září 2015 insolvenční správce sepsal výtěžek z prodeje nemovitých věcí do majetkové podstaty dlužnice, o čemž žalobce vyrozuměl přípisem ze dne 20. října 2015.
3. Insolvenční soud – odkazuje na ustanovení §205 odst. 1, §209 odst. 1, §217 odst. 1, §224 odst. 1, 2 a §225 odst. 1, 2, 3 a 6 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), a vycházeje ze závěrů označených rozhodnutí Vrchního soudu v Praze – dospěl k závěru, podle něhož žalobce prokázal existenci jiného důvodu ve smyslu §225 odst. 1 insolvenčního zákona, pro který neměl být výtěžek zpeněžení zahrnut do majetkové podstaty dlužnice. Podle insolvenčního soudu nelze žalobci „retroaktivně“ přičítat k tíži, že nepřihlásil svou pohledávku do insolvenčního řízení jako zajištěnou a místo toho se domáhal vydání výtěžku zpeněžení vylučovací žalobou, když v době přihlášení pohledávky i v době podání vylučovací žaloby nebyly známy závěry Nejvyššího soudu vyjádřené v rozsudku ze dne 21. prosince 2015, sen. zn. 29 ICdo 10/2014 (který je, stejně jako další rozhodnutí zmíněná níže, dostupný na webových stránkách Nejvyššího soudu). Insolvenční soud zdůraznil, že před vydáním rozsudku Nejvyššího soudu sen. zn. 29 ICdo 10/2014 vycházela soudní praxe z názoru Vrchního soudu v Praze, dle něhož se žalobce může domáhat vydání výtěžku zpeněžení z majetkové podstaty dlužníka vylučovací žalobou. Zamítnutí žaloby o vyplacení výtěžku z exekuční dražby (bod II. výroku) insolvenční soud odůvodnil tak, že ustanovení §225 odst. 6 insolvenčního zákona nelze v dané věci aplikovat, když ke zpeněžení nedošlo v insolvenčním řízení dlužnice.
4. K odvolání žalobce a původního žalovaného Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek insolvenčního soudu v bodu I. výroku změnil tak, že žalobu o vyloučení výtěžku exekuční dražby ve výši 2 432 000 Kč z majetkové podstaty dlužnice zamítl a v bodu II. výroku jej potvrdil (první výrok), a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (druhý výrok).
5. Odvolací soud – cituje závěry Nejvyššího soudu obsažené v rozsudku ze dne 30. listopadu 2015, sen. zn. 29 ICdo 56/2013, uveřejněném pod číslem 107/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 107/2016“), a v rozsudku sen. zn. 29 ICdo 10/2014 – uzavřel, že insolvenční soud pochybil, když v dané věci neaplikoval závěry R 107/2016. Uvedl, že po rozhodnutí o úpadku dlužnice a vydání výtěžku zpeněžení insolvenčnímu správci se postavení žalobce jako zástavního věřitele změnilo pouze tak, že možnost uspokojit pohledávku nemá z původního předmětu zajištění, ale z výtěžku jeho zpeněžení; k zachování této možnosti bylo na žalobci, aby si takto pohledávku přihlásil do insolvenčního řízení, což neučinil (v přihlášce vyznačil, že jde o pohledávku nezajištěnou). Podle odvolacího soudu Nejvyšší soud rozsudkem sen. zn. 29 ICdo 10/2014 nezměnil judikaturu, když se v něm přihlásil k závěrům formulovaným v R 107/2016. V situaci, kdy byla zamítnuta žaloba o vyloučení částky 2 432 000 Kč z majetkové podstaty dlužnice, nemůže obstát ani žaloba o vydání této částky z majetkové podstaty dlužnice.
6. Výslovně proti prvnímu i druhému výroku rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, v němž namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [dovolací důvod dle §241a odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“)], a požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů obou stupňů změnil v tom smyslu, že žalobě v plném rozsahu vyhoví, případně aby rozhodnutí obou soudů zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.
7. Přípustnost dovolání vymezuje ve smyslu §237 o. s. ř. argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky (zda v době před vydáním rozsudku Nejvyššího soudu sen. zn. 29 ICdo 10/2014 měl věřitel přihlásit do insolvenčního řízení jako zajištěnou nebo nezajištěnou pohledávku, u níž hodlal uplatnit právo na oddělené uspokojení z důvodu vydání výtěžku z exekučního řízení, v němž byla vydražena nemovitost, na které vázlo zástavní právo ve prospěch věřitele), která má být vyřešena jinak než v rozsudku Nejvyššího soudu sen. zn. 29 ICdo 10/2014.
8. Dovolatel snáší argumenty ve prospěch názoru, že ve věci nelze aplikovat závěry Nejvyššího soudu z rozsudku sen. zn. 29 ICdo 10/2014. Tvrdí, že uplatnění retrospektivy vede k příliš tvrdému dopadu na dovolatele, zejména v souvislosti s tím, že vztahy mezi účastníky řízení nejsou rovnoprávné, když insolvenční správce je činitelem sui generis. K tomu odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. října 2008, č. j. 8 As 47/2005-86 (jde o usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu uveřejněné pod číslem 1764/2009 Sbírky rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, dostupné i na webových stránkách Nejvyššího správního soudu). Dále namítá, že v době podání přihlášky pohledávky do insolvenčního řízení nepředvídal názor Nejvyššího soudu vyjádřený v rozsudku sen. zn. 29 ICdo 10/2014, za což by neměl být sankcionován pro něj nepříznivým rozhodnutím. Přihlásil-li pohledávku jako nezajištěnou, postupoval v souladu s názorem Vrchního soudu v Praze vyjádřeným v „rozhodnutí sp. zn. 101 VSPH XY“ [správně jde o rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 16. května 2013, č. j. 38 ICm XY, 101 VSPH XY (KSPH 38 INS XY)]. Závěrem dovolatel uvádí, že „při přihlášení“ pohledávky vycházel též z „rozhodnutí“ Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 961/2006 [jde o usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2006, uveřejněné pod číslem 72/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 72/2007“)] a sp. zn. 29 Cdo 634/2007 (jde o usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. března 2007).
9. Insolvenční správce dlužnice ve vyjádření považuje rozhodnutí odvolacího za věcně správné a navrhuje dovolání odmítnout.
10. Nejvyšší soud nepřehlédl, že usnesením ze dne 16. dubna 2021, č. j. KSPH 60 INS XY, insolvenční soud (kromě jiného) vzal na vědomí splnění oddlužení dlužnice, čímž skončilo insolvenční řízení. Tento výrok nabyl právní moci dne 21. dubna 2021. Od skončení insolvenčního řízení se tudíž předmětný spor pokládá za spor o určení, zda věc, právo, pohledávka nebo jiná majetková hodnota náležela do majetkové podstaty dlužníka ke dni skončení insolvenčního řízení a účastnicí řízení se dnem skončení insolvenčního řízení stala místo insolvenčního správce dlužnice (srov. §159 odst. 1 písm. b/ a odst. 4 a 5 insolvenčního zákona), což se rovněž promítlo v označení účastníků a předmětu řízení v záhlaví tohoto usnesení.
11. S přihlédnutím k době vydání napadeného rozsudku je pro dovolací řízení rozhodný občanský soudní řád v aktuálním znění (článek II, bod 2. zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
12. Nejvyšší soud dovolání v části směřující proti druhému výroku napadeného rozhodnutí o nákladech řízení před soudy obou stupňů odmítl jako objektivně nepřípustné (§243c odst. 1 a §238 odst. 1 písm. h/ o. s. ř.).
13. Dovolání proti té části prvního výroku napadeného rozhodnutí, kterou odvolací soud potvrdil bod II. výroku rozsudku insolvenčního soudu, Nejvyšší soud odmítl podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř., jelikož potud dovolatel způsobem odpovídajícím požadavku ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. nevymezil důvod přípustnosti dovolání (výše označená otázka se tohoto výroku zjevně netýká) a ohledně tohoto výroku dovolatel v dovolání žádným způsobem neargumentoval. K vymezení přípustnosti dovolání srov. především usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. listopadu 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod číslem 460/2017 Sb.
14. Ve zbývajícím rozsahu (proti té částí prvního výroku napadeného rozhodnutí, kterou odvolací soud změnil bod I. výroku rozsudku insolvenčního soudu tak, že žalobu o vyloučení výtěžku exekuční dražby z majetkové podstaty dlužnice zamítl) Nejvyšší soud dovolání, jež může být přípustné jen podle §237 o. s. ř., a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v §238 o. s. ř., odmítl podle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
15. Učinil tak proto, že v řešení otázky uplatnění pohledávky zástavního věřitele v insolvenčním řízení vedeném na majetek zástavního dlužníka v situaci, kdy zástava byla zpeněžena v exekuční dražbě a z důvodu zahájeného insolvenčního řízení byl výtěžek dražby vydán insolvenčnímu správci do majetkové podstaty dlužníka, je napadené rozhodnutí v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu.
16. Jde především o R 107/2016 (na něž přiléhavě odkázal odvolací soud). V něm Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož je-li zahájeno insolvenční řízení vůči dlužníku v době, kdy již bylo v exekučním řízení pravomocně rozhodnuto o udělení příklepu, nelze pokračovat v provádění exekuce (§109 odst. 1 písm. c/ insolvenčního zákona). Bude-li v insolvenčním řízení rozhodnuto o úpadku dlužníka, je povinností soudního exekutora rozhodnout o vydání rozdělované podstaty insolvenčnímu správci. Tvoří-li rozdělovanou podstatu výtěžek z prodeje zástavy, má oprávněný (jestliže se do insolvenčního řízení přihlásil jako zajištěný věřitel) postavení zajištěného věřitele, byť předmět zajištění již není ve vlastnictví povinného (dlužníka) a do majetkové podstaty náleží výtěžek zpeněžení zástavy, s nímž bude pro účely uspokojení věřitelů nakládáno, jako by ke zpeněžení zajištění došlo v insolvenčním řízení. Dále Nejvyšší soud uvedl, že smysl vydání výtěžku zpeněžení zástavy v exekučním řízení přímo insolvenčnímu správci a nikoli oprávněnému či jiným věřitelům, kteří se přihlásí do exekučního řízení, je ten, že uspokojovat lze pouze pohledávky těch (zajištěných) věřitelů, kteří se do insolvenčního řízení přihlásili bez ohledu na to, zda byli účastníky původního exekučního řízení.
17. K závěrům formulovaným v R 107/2016 se Nejvyšší soud přihlásil např. v rozsudku sen. zn. 29 ICdo 10/2014, rozsudku ze dne 21. prosince 2015, sen. zn. 29 ICdo 21/2015, rozsudku ze dne 22. února 2018, sp. zn. 29 Cdo 2611/2016, rozsudku ze dne 26. dubna 2018, sp. zn. 29 Cdo 5643/2016, nebo v usnesení ze dne 29. července 2019, sen. zn. 29 NSČR 180/2017, uveřejněném pod číslem 39/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
18. Napadené rozhodnutí je přitom s výše uvedenými závěry souladné (výslovně z nich vychází), přičemž důvod k jejich změně Nejvyšší soud nenachází ani v argumentech obsažených v nyní podaném dovolání.
19. Rozhodnutí odvolacího soudu nemohlo být pro dovolatele překvapivé, když již v době, kdy přihlásil pohledávku do insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužnice, byla sjednocena rozhodovací praxe soudů ve výkladu §14 odst. 1 písm. e/ zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, prostřednictvím usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 15. prosince 2004, sp. zn. 20 Co 471/2004, uveřejněného pod číslem 86/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 86/2005“). V tomto rozhodnutí je formulován závěr, podle něhož byl-li prohlášen konkurs na majetek povinného poté, co v řízení o výkon rozhodnutí byla jeho nemovitost pravomocným usnesením o příklepu prodána, soud po zaplacení nejvyššího podání vydražitelem usnesením rozhodne o uspokojení pohledávky nákladů řízení vzniklých státu v souvislosti s prováděním dražby, nové dražby nebo další dražby a o vydání zbytku rozdělované podstaty správci konkursní podstaty; toto usnesení má účinky rozvrhového usnesení (§337h o. s. ř.). Z důvodů R 86/2005 též plyne, že vydávaná rozdělovaná podstata je výtěžek z prodeje zástavy (§338a o. s. ř.) a že oprávněný má postavení zástavního věřitele.
20. K závěrům formulovaným v R 86/2005 se Nejvyšší soud opakovaně přihlásil, srov. především rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2006, sp. zn. 29 Odo 332/2004, uveřejněný pod číslem 54/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. října 2015, sp. zn. 29 Cdo 2102/2013, uveřejněný pod číslem 71/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i usnesení ze dne 21. června 2012, sp. zn. 20 Cdo 3395/2011, v němž Nejvyšší soud dovodil, že závěry uvedené v R 86/2005 se zcela uplatní i pro insolvenční řízení.
21. Již více než tři roky předtím, než dovolatel přihlásil pohledávku do insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužnice, tedy existovala judikatura (meritorní) usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 3395/2011, z níž se jednoznačně podávalo, že závěry R 86/2005 budou aplikovány i v poměrech upravených insolvenčním zákonem (což se následně projevilo v závěrech R 107/2016). V této souvislosti Nejvyšší soud nepřehlédl, že ač na závěry obsažené v R 107/2016 poukázal již odvolací soud, dovolatel toto rozhodnutí (jež výslovně vychází z R 86/2005 a ze závěrů usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 3395/2011) v dovolání argumentačně ignoruje (vymezuje se až vůči později vydanému rozsudku Nejvyššího soudu sen. zn. 29 ICdo 10/2014, který závěry R 107/2016 již přejímá). K argumentaci dovolatele rozsudkem Vrchního soudu v Praze sen. zn. 101 VSPH XY budiž dodáno, že právě toto rozhodnutí odklidil (zrušil) jako věcně nesprávné rozsudek Nejvyššího soudu sen. zn. 29 ICdo 10/2014. Nadto je zjevné, že usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 3395/2011 bylo vydáno i před vydáním rozsudku Vrchního soudu v Praze (před 16. květnem 2013), který na ně ale argumentačně nereagoval.
22. Jelikož ve vývoji judikatury Nejvyššího soudu nedošlo na dané téma ke změně právního názoru, je mylná představa dovolatele, že rozhodnutí odvolacího soudu je retrospektivní. K otázce retrospektivity nových právních názorů (tedy jejich aplikace na všechna probíhající řízení, jakož i na případy budoucí) viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. října 2016, sp. zn. 30 Cdo 2561/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. června 2018, sp. zn. 28 Cdo 5101/2017, proti němuž podanou ústavní stížnost odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 31. srpna 2018, sp. zn. III. ÚS 2698/18. V těchto rozhodnutích Nejvyšší soud vysvětlil, že ačkoliv retrospektivní aplikací nového právního závěru je zasaženo do očekávání, jež dřívější judikatura u svých adresátů mohla vyvolat, opačný postup by znamenal, že soud vědomě aplikuje „nesprávný“ právní názor, a navíc by byl sporný i z hlediska principu rovnosti. Nový právní názor musí být vnímán jako retrospektivní působení judikatury, a nikoliv jako retroaktivní působení právních norem, jde o korekci chybného právního názoru, a musí být proto aplikován i na probíhající soudní řízení. Ostatně, potud šlo o závěr převzatý z judikatury Ústavního soudu; srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. prosince 2015, sp. zn. II. ÚS 1955/15, uveřejněný pod číslem 208/2015 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu. Obecně přitom platí, že judikatura soudů vyšších stupňů slouží právě ke sjednocení výkladu těch ustanovení zákonů, jež jsou právní praxí vykládána rozdílně (jež si část právní praxe vykládá chybně). Je samozřejmé, že taková judikatura vzniká s určitým časovým odstupem a názor, že dovolatel má být chráněn, protože patřil k těm, kdož si zákon vykládali chybně, je zjevně nesprávný (srov. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. března 2008, sp. zn. 29 Odo 1319/2006, ze dne 25. září 2008, sp. zn. 29 Cdo 3637/2008, či ze dne 31. března 2010, sp. zn. 29 Cdo 3725/2008). Změnu dosavadní (již ustálené) judikatury Nejvyššího soudu (nebo judikatury jiného soudu uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek) závěry obsažené v napadeném rozhodnutí zjevně nepředstavovaly ani s přihlédnutím k dovolatelem prosazovanému časovému aspektu věci.
23. Odkaz dovolatele na závěry obsažené v R 72/2007 a v usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 634/2007 není případný již proto, že v označených rozhodnutích šlo o skutkově odlišnou situaci (nemovitosti, jež zajišťovaly pohledávku věřitele z titulu zástavního práva, sepsal do konkursní podstaty úpadce správce konkursní podstaty, který je též zpeněžil).
24. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat exekuce (výkonu rozhodnutí).
V Brně dne 29. 7. 2021
JUDr. Helena Myšková
předsedkyně senátu