ECLI:CZ:NS:2021:3.TDO.1031.2021.1
sp. zn. 3 Tdo 1031/2021-257
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. 10. 2021 o dovolání, které podal obviněný V. R., nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 5. 2021, sp. zn. 61 To 142/2021, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 44 T 104/2020, takto:
I. Podle §265k odst. 1, 2 trestního řádu se zrušuje usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 5. 2021, sp. zn. 61 To 142/2021, jakož i jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 7. 1. 2021, sp. zn. 44 T 104/2020.
Podle §265k odst. 2 věta druhá trestního řádu se zrušují také všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
II. Podle §265 l odst. 1 trestního řádu se Obvodnímu soudu pro Prahu 1 přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 7. 1. 2021, sp. zn. 44 T 104/2020, byl obviněný V. R. uznán vinným zločinem šíření poplašné zprávy podle §357 odst. 2, 4 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“), a to na podkladě skutkového stavu spočívajícího v tom, že dne 22. 4. 2020 ve 13:04 hodin v XY zavolal z telefonního čísla XY na tísňovou linku 156 (na linku Městské policie hlavního města Prahy) s tím, že na XY v XY jsou odstaveny dva vraky vozidel, na které „Vaši udatní zbrojnoši akorát dali botičku, a tím pádem ty vraky jsou dál. Vtip spočívá v tom, že na nich je samozřejmě nějaká reklama, a ten, kdo je sem zaparkoval, tak chce, aby to tady bylo co nejdýl,“ dále uvedl, že na jednom z vraků je dva dny botička, načež poté, co operátor tísňové linky obviněnému odvětil, že věc je již řešena botičkou, obviněný reagoval slovy: „Je to řešeno nedostatečným a nevhodným způsobem, tady je zaparkovaná velká dodávka, která má na sobě reklamu na rychlý domácí test na koronavirus …“, na což operátor opětovně uvedl, že věc je řešena podle zákona a městská policie nemůže odtahovat vozidla, jak se jim líbí, když mají dva zákonné důvody k odtahu – z vyhrazeného parkoviště, nebo jako překážku silničního provozu – dále obviněný po poučení operátorem odpověděl, že tomu rozumí, zákony se musí dodržovat, a žádal, aby to operátor eskaloval na své nadřízené, že je to výsměch právnímu státu, následně obviněný navrhl, aby strážníci dodávky prohlásili za vrak a mohli je tak odtáhnout, zdůraznil, že dodávky stojí na jednom z nejdůležitějších náměstí v zemi a „vyřešit to botičkou je nevhodné,“ na to operátor reagoval, že Policie České republiky má proti městské policii ještě zákonnou možnost odtahu vozidel z bezpečnostních důvodů, na což obviněný obratem uvedl: „Vidíte, eskaluje to tedy na policii, protože já mám důvodné podezření se domnívat, že v těch autech jsou bomby! To by šlo?“ a že je o tom skutečně přesvědčen a hovor ukončuje slovy „tak ať to tady nebouchne, děkuju“, a tyto informace obviněný uvedl i přes to, že do té doby v hovoru trvajícím několik minut o žádné bezpečnostní hrozbě nehovořil, naopak důvodem hovoru byla žádost o odtažení vozidel z důvodu neoprávněné reklamy, načež při následném kontaktování obviněného ze strany policisty operačního střediska Policie České republiky, který se obviněného dotázal, jak ke svému podezření o umístění bomb v autech dospěl, uvedl: „Prostý úsudek, prostý úsudek, stojí takhle blízko hradu, jsou opuštěné“, a uvedené tvrzení obviněného následně vyústilo v záchrannou práci integrovaného záchranného systému – Policie České republiky, hasičů a záchranářů – spočívající v uzavření okolí a pyrotechnické prohlídce, které se ukázaly býti bezdůvodnými, neboť provedenou pyrotechnickou prohlídkou obou vozidel bylo zjištěno, že se v nich žádná bomba, ani jiný obdobný nástražný výbušný systém nenachází,
a takového jednání se obviněný dopustil, ačkoliv věděl, že probíhá nejen na území České republiky pandemie nemoci Covid-19, kterou způsobuje koronavirus SARS-CoV-2, a která ohrožuje životy a zdraví lidí, a proto byl i usnesením vlády České republiky ze dne 12. 3. 2020 v souladu s článkem 5 a 6 ústavního zákona číslo 110/1998 Sbírky, o bezpečnosti České republiky, vyhlášen a následně po souhlasu Poslanecké sněmovny opakovaně prodloužen pro území České republiky nouzový stav, čehož si musel být vědom z toho důvodu, že tato mimořádná událost byla už několik měsíců hlavním předmětem televizního a rozhlasového zpravodajství, obviněný měl na sobě ochranou roušku, která byla na základě doporučení Ústředního krizového štábu charakteristickým opatřením široké populace při potírání pandemie, a tato skutečnost byla i předmětem neoprávněné reklamy na domácí testy na koronavirus,
a tímto jednáním způsobil škodu poškozené Záchranné službě hlavního města Prahy, IČO 00638927, se sídlem Korunní 98, 101 00 Praha 10, ve výši 3.823,60 Kč, poškozenému Hasičskému záchrannému sboru hlavního města Prahy, IČO 70886288, se sídlem Sokolská 62, 121 24 Praha 2, ve výši 16.800 Kč a poškozené Policii České republiky, Krajskému ředitelství policie hlavního města Prahy, IČO 75151472, se sídlem Bartolomějská 7, 110 01 Praha 1, ve výši 935 Kč.
Za to byl obviněný odsouzen podle §357 odst. 4 tr. zákoníku za použití §58 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 6 (šesti) měsíců, jehož výkon mu byl v souladu s §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 18 (osmnácti) měsíců.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit majetkovou škodu poškozené Záchranné službě hlavního města Prahy, IČO 00638927, se sídlem Korunní 98, 101 00 Praha 10, ve výši 3.823,60 Kč; Hasičskému záchrannému sboru hlavního města Prahy, IČO 70886288, se sídlem Sokolská 62, 121 24 Praha 2, ve výši 16.800 Kč a Krajskému ředitelství policie hlavního města Prahy, IČO 75151472, se sídlem Bartolomějská 7, 110 01 Praha 1, ve výši 935 Kč.
Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 7. 1. 2021, sp. zn. 44 T 104/2020, podal obviněný odvolání, a to do všech jeho výroků.
O podaném odvolání rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 27. 5. 2021, sp. zn. 61 To 142/2021, a to tak, že odvolání obviněného podle §256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné.
II.
Proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 5. 2021, sp. zn. 61 To 142/2021, podal obviněný V. R. dovolání (č. l. 243–246), v němž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., maje za to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
Obviněný v podaném dovolání namítá, že ve vztahu k použité hmotněprávní kvalifikaci bylo nezbytné zjistit bez důvodných pochybností, zda mělo jeho sdělení kvalitu vyžadovanou v příslušném ustanovení trestního zákoníku v klíčovém aspektu, tj. ve způsobilosti takového sdělení vyvolat bezdůvodnou záchrannou práci integrovaného záchranného systému. Zejména rozsudek odvolacího soudu příslušnou kauzální teorii nijak neaplikoval, a to do značné míry vinou bagatelizace poukazu obviněného na existenci zakázané deformace důkazů v řízení před nalézacím soudem, a to ohledně objektivní podezřelosti obou předmětných dodávek. Odvolací soud se s námitkami vznesenými obhajobou řádně nevypořádal a po rekapitulaci průběhu řízení a jeho námitek zhodnotil správnost a úplnost provedeného dokazování pouze prostřednictvím obecných formulací. Obviněný poukazuje zejména na odstavec 11., který dokládá předpojatost vůči domnělým pachatelům trestné činnosti spojené s falešnými oznámeními či poplachy vůči orgánům policie, soudům, apod. O tom, že se odvolací soud posouzením jeho odvolání patřičně nezaobíral, svědčí i fakt, že jeho oznámení učiněné na podkladě pravdivých důvodů zařadil do stejné kategorie jako oznámení typu „ máte tam bombu nebo nastražil jsem Vám tam bombu“.
Dovolatel dále namítl, že mezi fakticky provedeným dokazováním a skutkovými zjištěními nalézacího soudu existuje extrémní rozpor, jehož bezprostředním následkem byla nesprávná aplikace kauzální teorie (míra podílu jednání obviněného na vzniklém následku). Konkrétně pak zmiňuje okolnost, že dodávky, u kterých vyslovil podezření, že v nich může být uloženo výbušné zařízení, bylo pyrotechnicky prověřováno o tři dny dříve. V návrhu na podání obžaloby, stejně jako v řízení před nalézacím soudem, byla tato skutečnost dezinterpretována tak, že se jednalo o čistě preventivní prohlídku, přestože z příslušných úředních záznamů, které byly provedeny, vyplývá pravý opak, tedy nikoliv, že na dodávkách nebylo nic podezřelého a byly kontrolovány pouze preventivně, ale naopak existovaly obavy, že by se mohlo jednat o vozidla, která by mohla být nebezpečná ve vztahu k chráněnému objektu Pražskému hradu. Místní oddělení dopravní služby Malá Strana nejprve řešila situaci z hlediska možných přestupků na úseku dopravy. Poté vedoucí místního oddělení Malá Strana zavolala na místo hlídku, kdy byl s ohledem na skutečnost, že se jednalo o vozidlo potenciálně nebezpečné, přivolán ředitel Ústavu pro ochrany prezidenta plk. Mgr. Baláž, který požádal o součinnost zasahující policisty, kteří si na místo vyžádali pyrotechnický výjezd. Policie tedy o tři dny předtím dospěla na základě totožných skutečností jako obviněný ke stejnému závěru. Tedy, že tato vozidla mohou představovat nebezpečí, a z tohoto důvodu sama policie iniciovala pyrotechnickou kontrolu o tři dny dříve. K odtahu a odstranění vozidel nebylo přistoupeno pouze z toho důvodu, že vozidla po prohlédnutí již nepředstavovala riziko. Nalézací soud však bohužel tento skutkový stav z provedených důkazů nedovodil.
Dovolatel zdůraznil, že předmětné dodávky byly objektivně podezřelé a on pouze tyto skutečnosti na základě svého hodnocení sdělil příslušným orgánům Policie ČR. Z hlediska vztahu mezi jeho oznámením a akcí integrovaného záchranného systému bylo zásadní učinit zjištění, zda předmětné dodávky objektivně podezřelé byly či nikoliv. Vzhledem k výše uvedenému je zcela zřejmé, že tomu tak bylo. S ohledem na teorii podmínky s uplatněním zásad umělé izolace jevů a gradace příčinné souvislosti je dovolatel přesvědčen, že jeho jednání je příčinou natolik nepatrnou, že by byla příčinná souvislost z hlediska stupně způsobení následku prakticky bez významu. O tom vypovídá i skutečnost, že práce integrovaného záchranného systému nebyly vyžadovány bezprostředně po kontaktu s dovolatelem (14:06 hod.). Půl hodiny poté, co dovolatel k dotazu operátora sdělil, že žádné konkrétní poznatky o přítomnosti bomby ve vozidle nemá (ve smyslu, že by ji tam viděl umisťovat) (14:22 hod.) bylo rozhodnuto o přivolání hlídky k provedení kontroly vozidla se součinností provozovatele vozidla. Teprve poté, co se policejní hlídka na místo dostavila (14:29 hod.), byl v čase 14:44 vyžádán zásah pyrotechniků.
Dovolatel závěrem vznáší otázku, zda mohl být srozuměn [ve smyslu §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku] s existencí příčinné souvislosti mezi svým oznámením policii – ohledně objektivní podezřelosti určitého předmětu, bezprostředně hrozícího způsobit vážnou újmu na životě a zdraví osob – a provedením zásahu integrovaného záchranného systému, pokud si tento stav (objektivní podezřelosti daného předmětu) zásah integrovaného záchranného systému v daném místě a čase prokazatelně vyžádal, a to zcela bez onoho oznámení obviněného? A otázku, zda mohl spoléhat na to, že buď policie v rámci nahlášeného možného nebezpečí prověří, zda hrozí takové nebezpečí, kterého se obával, a pokud dospěje k názoru, že nikoliv, nevyvolá zásah integrovaného záchranného systému anebo pokud by k prověření nedošlo, dojde k zásahu integrovaného záchranného systému pouze, pokud by policie potvrdila důvodnost bezprostřední hrozby, kteréžto okolnosti by zabránily jakýmkoliv nežádoucím následkům, proti jejichž vzniku ustanovení §357 odst. 2 tr. zákoníku společnost chrání.
Obviněný s ohledem na výše uvedené navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil podle §265k odst. 1 tr. ř. napadené usnesení Městského soudu v Praze, jakož i jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1, a aby podle ustanovení §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 1, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K dovolání obviněného se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), v rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne 8. 9. 2021, sp. zn. 1 NZO 758/2021.
Poté, co zopakoval dosavadní průběh řízení a námitky obviněného, uvedl, že dovolání odpovídá uplatněným dovolacím důvodům a jeví se jako důvodné, přičemž se s argumentací dovolatele ztotožňuje.
Za zásadní považuje státní zástupce skutečnost, že obviněný nikomu nesdělil, že v zaparkovaných dodávkách bomba je. Operátorovi sdělil na jeho dotaz, že své oznámení činí na základě pouhého úsudku, že se jedná o opuštěná vozidla stojící blízko Pražského hradu. Sdělil tedy výlučně pravdivé informace, na základě, kterých mohla policie zvážit, zda prověří prostory předmětných automobilů či nikoliv. Z popisu skutku rozhodně neplyne podstatný znak dané skutkové podstaty, tedy, že by se jednalo o informaci nepravdivou. Automobily stály poblíž Pražského hradu a skutečně byly opuštěné. Na rozdíl od obvyklých trestných činů dané skutkové podstaty se dovolatelovo jednání zjevně liší tím, že uvedl pravdivé údaje o své osobě i o všech okolnostech.
Státní zástupce vyjádřil přesvědčení, že sdělení samotného úsudku, výslovně dovozeného konkrétní osobou z konkrétních pravdivých okolností, nemůže nabýt podoby poplašné zprávy, pokud se jedná o úsudek, který sděluje konkrétní identifikovatelný oznamovatel s výslovným dovětkem, že se jedná jen o jeho výklad daných okolností, o nichž ovšem nic bližšího neví. Takové sdělení je možno ověřit dřív, než vyvstane hrozba bezdůvodné aktivace integrovaného záchranného systému. Sdělení dovolatele bylo pouhým úsudkem, který mohli odpovědní činitelé záchranných složek a policie jednoduše odmítnout již na základě informací jim předaných. Z popisu skutkových okolností není možné dospět k závěru, že v době oznámení dovolatel o nepravdivosti svého úsudku věděl. Na tom nic nemůže změnit ani soudy poukazovaná okolnost, že dovolatel jednal účelově s cílem docílit odstranění vraků z veřejného prostranství. Takový účel je však trestně bezvýznamný. Státní zástupce dále uvedl několik příkladů, kterými dokumentoval, že motivace oznamovatelů se mohou různě prolínat (údržbář na chodbě soudu objeví podezřelou velkou krabici, samozřejmě se jí chce zbavit, ale zároveň pojme důvodnou obavu, že by se mohlo jednat o nebezpečí pro soud), neznamená to ale, že určitá osobní motivace oznamovatele, jsou-li sdělovány pouze pravdivé okolnosti, by zakládala jeho trestní odpovědnost. Pokud by tato oznámení o podezření byly trestány na základě toho, zda předmětné ohrožení skutečně hrozilo, mohlo by to vést k ignoraci podezření z obavy z možného trestního stíhání. Dovolateli by muselo být prokázáno, že znal vnitřní prostor dodávek a musel by vědět, že v nich žádná výbušnina není, což mu ovšem kladeno za vinu nebylo. Pokud nalézací soud v bodě 18. odůvodnění svého rozsudku a v bodě 11. odůvodnění odvolací soud uvádějí, že si dovolatel musel být vědom nepravdivosti svého tvrzení, tak odsuzující výrok tyto skutečnosti neobsahuje. Rozsudkem ani obžalobou mu ani nebylo kladeno za vinu, že v době předmětného oznámení o absenci výbušniny věděl, k čemuž ostatně soud ani neprováděl dokazování. V době oznámení nebyla pravdivost obavy dovolatele nijak vyloučena. Státní zástupce rovněž dodal, že na podkladě totožného úsudku jako dovolatele postupovali i příslušníci záchranných složek a policie, kteří usoudili, že se jedná o reálné nebezpečí, aniž by pro ně byl směrodatný úsudek obviněného.
I pokud by se jednalo o čin jinak trestný, tak by podle státního zástupce bylo na místě pečlivě zvážit uplatnění §12 odst. 2 tr. zákoníku, neboť vedlejším výsledkem trestního postihu takovéhoto typu oznámení může být posílení lhostejnosti obyvatel navzájem i vůči obci a státu.
Na závěr státní zástupce podotkl, že ani aplikace přísnější právní kvalifikace není ve světle rozhodnutí velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 16. 3. 2021, sp. zn. 15 Tdo 110/2021, tak jednoznačná, jak uvedly soudy nižších stupňů. Muselo by být totiž zcela vyloučeno, že by bomba v dodávkách mohla být. Uvedený závěr se však neodvážily vyloučit ani odpovědné složky. Pokud takový závěr nemohl být v době spáchání skutku zcela vyloučen, následky možného výbuchu by zatížily policii i integrovaný záchranný systém mnohem více než předmětný falešný poplach.
Vzhledem k výše uvedeným závěrům proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. napadené usnesení odvolacího soudu, stejně jako rozsudek nalézacího soudu zrušil a podle §265k odst. 2 tr. ř. současně zrušil veškerá rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby podle §265 l odst. 1 tr. ř. nalézacímu soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Současně vyslovil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud rozhodl v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. v neveřejném zasedání.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 5. 2021, sp. zn. 61 To 142/2021, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným V. R. vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotněprávního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejícím odstavci tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
Obviněný v rámci podaného dovolání kritizuje závěr soudů, že naplnil skutkovou podstatu trestného činu kladeného mu za vinu, resp. že jeho jednání bylo způsobilé být výlučnou příčinnou ohrožení zájmu chráněného trestním zákoníkem v ustanovení §357 tr. zákoníku.
Námitky obviněného směřující proti kvalifikaci jeho jednání jako zločinu šíření poplašné zprávy podle §357 odst. 2, 4 písm. a) tr. zákoníku shledal Nejvyšší soud důvodnými.
Trestného činu šíření poplašné zprávy podle §357 odst. 2, 4 písm. a) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo sdělí poplašnou zprávu, která je nepravdivá , nebo jinou nepravdivou zprávu, která je způsobilá vyvolat opatření vedoucí k nebezpečí vážného znepokojení alespoň části obyvatelstva nějakého místa anebo bezdůvodnou záchrannou práci integrovaného záchranného systému, orgánu Policie České republiky , orgánu státní správy, územní samosprávy, nebo jinému orgánu veřejné moci , právnické osobě, fyzické osobě, která je podnikatelem, anebo hromadnému informačnímu prostředku, a spáchá takový čin za stavu ohrožení státu nebo za válečného stavu, za živelní pohromy nebo jiné události vážně ohrožující život nebo zdraví lidí, veřejný pořádek nebo majetek.
V §357 tr. zákoníku jsou vyjádřeny v odstavci 1 a 2 dvě samostatné základní skutkové podstaty, které se liší zejména v jednání, jímž pachatel s takovou zprávou nakládá, neboť v odstavci 1 je postihováno, pokud pachatel úmyslně způsobí nebezpečí vážného znepokojení tím, že sám rozšiřuje poplašnou zprávu, zatímco v odstavci 2 vymezenou zprávu sdělí některému uvedenému orgánu veřejné moci nebo hromadnému informačnímu prostředku.
Jinak je pro obě základní skutkové podstaty společný pojem poplašné zprávy , která musí být nepravdivá . V odstavci 2 je navíc postihována i jiná nepravdivá zpráva , která je způsobilá vyvolat opatření vedoucí k nebezpečí vážného znepokojení alespoň části obyvatelstva nějakého místa anebo bezdůvodnou záchrannou práci integrovaného záchranného systému, která tedy nemusí být zprávou poplašnou.
Poplašnou zprávou je taková zpráva, která je podle svého obsahu způsobilá vyvolat obavy z nějakých, byť i neurčitých budoucích událostí zasahujících nepříznivě do života alespoň části obyvatelstva nějakého místa např. tak, že by došlo k ohrožení života lidí a jejich majetků anebo by avizovaná událost svými následky mohla jinak negativně život lidí ovlivnit nebo omezit, jako je tomu např. u hrozby nebezpečí válečného konfliktu, protržení hráze přehrady a zaplavení vesnic či měst anebo výbuchu jaderné elektrárny a radioaktivního zamoření okolí apod. Účelem poplašné zprávy je tedy snaha vyvolat u obyvatelstva obavy o život, zdraví anebo o osobní majetek, popř. obavy, že budou porušována základní práva a svobody zaručené Listinou základních práv a svobod apod.
Taková zpráva musí být nejen poplašná , ale i objektivně nepravdivá , tj. v rozporu se skutečností (skutečným stavem) nebo skutečnost značně a tendenčně zkreslující.
Při hodnocení konkrétního jednání pachatele je třeba pečlivě hodnotit charakter a povahu jeho projevu z naznačených hledisek, aby bylo odlišeno šíření poplašné zprávy od, byť i subjektivního, hodnocení situace, při které např. hrozí nebezpečí válečného konfliktu, nebo od kritiky určitého zařízení jako např. jaderné elektrárny z hledisek ekologických, v rámci kterých jsou vyslovovány i určité obavy z nebezpečnosti takových zařízení pro životní prostředí i obyvatele daného regionu (srov. čl. 17 LPS , zaručující svobodu projevu a právo na informace).
O vyvolání bezdůvodné záchranné práce integrovaného systému jde tehdy, pokud je dán impuls k tomu, aby integrovaný záchranný systém v souladu s podmínkami stanovenými zákonem č. 239/2000 Sb. na podkladě nepravdivé informace , navozující existenci mimořádné situace, realizoval přípravu na vznik mimořádné události nebo začal provádět záchranné a likvidační práce ve smyslu §3 zákona č. 239/2000 Sb.
Jde o úmyslný trestný čin. Pachatel si musí být přinejmenším vědom toho, že zpráva je nepravdivá a že tím, že ji sdělí některému z vymezených subjektů, může způsobit následek uvedený v tomto ustanovení, a být s tím srozuměn. Postačí tedy i úmysl eventuální.
Od tohoto trestného činu je však třeba odlišit případ, kdy se osoba z důvěryhodných zdrojů dozví, že někde hrozí vážné nebezpečí, neboť v takovém případě je její občanskou povinností na takové nebezpečí upozornit s uvedením zdroje takové informace a důvěryhodnosti takového zdroje (srovnej Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 3312–3320).
Nalézací soud ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku uvedl, že obviněný se nejprve dožadoval na městské policii odtažení dvou vraků vozidel, kdy po sdělení, že jsou řešeny botičkou, uvedl, že toto řešení není podle něj vhodné a dostatečné. V průběhu dalšího rozhovoru s operátorem uvedl, že by měla být věc eskalována na policii, protože má důvodné podezření se domnívat, že v předmětných automobilech se mohou nacházet bomby. Na explicitní dotaz operátora, proč se domnívá, že by se ve vozech mohly nacházet bomby, sdělil: „ Prostý úsudek, prostý úsudek, stojí takhle blízko hradu, jsou opuštěné. “ Ze skutkové věty odsuzujícího rozsudku tak nikterak nevyplývá, že by sdělil policii jakékoliv nepravdivé tvrzení, jelikož se jednalo o jeho osobní úsudek, resp. podezření. Uvedl, že ve vozidlech by se mohly nacházet bomby, neuvedl, že ve vozidlech se s jistotou bomby nacházejí a byl si přitom vědom toho, že se ve vozidlech s jistotou žádné bomby nenacházejí.
Z provedeného dokazování (zejména body 5. – 7. rozsudku nalézacího soudu) je zřejmé, že policie před přivoláním pyrotechnické hlídky nejprve na místo vyslala hlídku, která měla danou situaci prověřit, přičemž disponovala informací, že daná vozidla byla pyrotechnicky prověřena již dne 19. 4. 2020, tedy tři dny před oznámením dovolatele. Po příjezdu hlídky na místo byla zadána žádost o pyrotechnický tým společně s přizváním dalších složek integrovaného záchranného systému.
Ze samotných úředních záznamů o zásahu ze dne 19. 4. 2020 (na č. l. 129–134 spisu) se podává, že Policie ČR ve spolupráci s Útvarem ochrany prezidenta republiky přistoupila na podkladě totožných objektivních okolností (opuštěných vozidel blízko chráněného objektu) k pyrotechnické kontrole předmětných vozidel z důvodu možného hrozícího nebezpečí.
Uvádí-li nalézací soud v bodě 18. rozsudku, že obviněný „ úmyslně sděloval příslušným orgánům nepravdivou zprávu a její nepravdivosti si byl vědom “ , tak je nutné poukázat na to, že toto tvrzení není reflektováno ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku a nemá oporu v provedeném dokazování. Nepravdivost sdělení obviněného dovozoval nalézací soud především z toho, že pokud by obviněný skutečně pojal podezření, že na místě se prokazatelně nachází výbušné zařízení, kontaktoval by bezprostředně Policii ČR a působil by rozrušeně. Jedná se však toliko o úvahu nalézacího soudu, ze které nelze bez dalšího dovozovat trestní odpovědnost obviněného. Fakt, že při telefonátu měl obviněný klidný hlas, nelze považovat zvláště s ohledem na jeho minulost v řadách policie a BIS za vyvracející jeho verzi událostí.
Stejně tak odvolací soud v bodě 11. odůvodnění svého usnesení dovozoval, že obviněný sdělil zprávu, která je nepravdivá, z jeho arogantního chování, neboť si byl vědom, že tvrzení, že ve vozidle jsou výbušniny, je nepravdivé. Takovýto závěr však nemá žádnou oporu v provedeném dokazování. Obhajoba obviněného, že si při telefonátu na městskou policii uvědomil, že se může jednat o možné bezpečnostní ohrožení, nebyla nikterak vyvrácena. Nutno uvést, že odůvodnění rozsudku není reflektováno ve skutkové větě, ze které není možné dovodit, že by sdělení obviněného bylo v jakémkoliv ohledu nepravdivé.
Nepravdivost sdělení totiž není možné ex post dovozovat ze skutečnosti, že se bomba v autech nenašla. Takovouto logikou by oznámení podezřelých skutečností s hodnocením, že by se mohlo jednat o ohrožení, znamenalo, že by bylo trestné vždy, když by se předmětné nebezpečí nepotvrdilo. Rozhodné by pak bylo nikoliv zavinění pachatele (vědomí, zda je daná informace pravdivá či nikoliv), ale okolnosti nezávislé na jeho zavinění. Tímto myšlenkovým postupem by pak byla dovozena v trestním právu nepřípustná objektivní odpovědnost. Nehledě na to, že by důsledná aplikace logického postupu soudů nižších stupňů ve svém důsledků vedla k všeobecné apatii potenciálních oznamovatelů a k masivním poklesům oznámení o hrozícím nebezpečí pro obyvatelstvo z obavy z možného trestněprávního postihu. V projednávaném případě šlo o to, zda obviněný sdělil objektivně pravdivé informace, a zda z nich mohl oprávněně vyvodit svým úsudkem skutečnosti učiněné v oznámení. S ohledem na výše uvedené je nutné konstatovat, že hodnocení situace obviněným bylo logické a rozhodně jej není možno považovat za lživé. K přivolání pyrotechnické jednotky totiž přistoupila až policejní hlídka na místě, tedy za situace, kdy po provedeném šetření na místě zjevně vyhodnotila předmětná vozidla jakožto potenciálně nebezpečná, tedy stejně jako obviněný.
Dlužno dodat, že stejným myšlenkovým postupem postupovaly i orgány policie dne 19. 4. 2020, kdy nejprve byly vraky řešeny z hlediska možného porušení dopravních předpisů a až následně po zhodnocení objektivně stejných okolností jako možné bezpečnostní riziko. Nelze tak dospět k závěru, že by integrovaný záchranný systém byl aktivován zbytečně na podkladě nepravdivého oznámení obviněného. Z provedeného dokazování se naopak podává, že integrovaný záchranný systém byl aktivován až hlídkou na místě po provedeném prvotním šetření.
Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že ze skutkové věty není možné dovodit naplnění klíčového znaku skutkové podstaty trestného činu šíření poplašné zprávy podle §357 odst. 2 tr. zákoníku, a to šíření poplašné zprávy, která je nepravdivá. Skutková věta tak zjevně nekoresponduje s právní větou odsuzujícího rozsudku.
Nad rámec výše uvedeného Nejvyšší soud ve shodě se státním zástupcem dodává, že vyjma hlavního motivu ochrany společností před potenciálním nebezpečím mohou hrát určitou roli i jisté osobní zájmy a motivy oznamovatelů, což však nikterak nesnižuje legitimitu či důvěryhodnost jejich oznámení. Vyjma příkladu uvedeného státním zástupcem, kdy údržbář soudu může mít u podezřelé neznámé bedny vyjma motivace, že by se mohlo jednat o potenciální nebezpečí pro soud, i motivaci, že se mu ji nechce odnášet, lze také uvést případ, osoby žijící blízko vodní nádrže, která oznámí, že přetéká, přičemž je motivována vyjma ochranou svých sousedů a jejich majetku i strachem o svůj majetek i své bezpečí. Sdělení pravdivých zneklidňujících skutečností, přesto, že je motivováno více než jedním úmyslem, a na jejich podkladě dovození možného škodlivého následku, není možné považovat za nepravdivé oznámení pouze na základě toho, že k oznámení vedla více než jedna motivace. Aplikováno na posuzovaný případ, to, že obviněnému šlo o odstranění předmětných vraků z exponovaného místa, neznamená bez dalšího, že by jeho oznámení nemělo být prošetřeno, resp. by mělo být a priori považováno za nepravdivé. Ostatně reakce policejní hlídky, která byla vyslána na místo, napovídá, že opuštěná vozidla v blízkosti chráněného objektu vyhodnotila jako potenciální nebezpečí.
Za situace, kdy došlo k nesprávnému právnímu posouzení skutku stran naplnění základní skutkové podstaty trestného činu a Nejvyšší soud přistupuje ke kasaci rozhodnutí odvolacího soudu, je nadbytečné a předčasné, aby se zabýval dalšími námitkami obviněného podřazenými pod dovolací důvod §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť bude na soudu prvního a potažmo druhého stupně, aby se s těmito námitkami obviněného vypořádaly (viz přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 11 Tdo 1269/2013).
Nejvyšší soud tedy přistoupil ke zrušení napadených rozhodnutí. V dalším řízení bude na posouzení soudů nižších stupňů provést případně doplnění dokazování, ukáže-li se, že nějaké další důkazy jsou reálně dostupné, zhodnotit stávající procesně použitelné důkazy způsobem stanoveným v §2 odst. 6 tr. ř. a se zřetelem ke skutkovým závěrům, které z tohoto hodnocení vyplynou, při vázání právním názorem vysloveným Nejvyšším soudem ve věci rozhodnout. To vše při důsledném respektu k právům obviněného garantovaným mu trestním řádem a ústavním pořádkem, a to včetně principu presumpce neviny a z ní vyplývající zásady in dubio pro reo. V případě, že by soudy dospěly k závěru, že jednání obviněného naplňuje skutkovou podstatu trestného činu, je na místě důsledně zvážit, s ohledem na to, že posuzovaný případ se vymyká trestné činnosti, která je v kontextu §357 tr. zákoníku páchána, aplikaci subsidiarity trestní represe podle §12 odst. 2 tr. zákoníku.
IV.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání obviněného je důvodné a ze shora rozvedených důvodů proto z jeho podnětu podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne ze dne 27. 5. 2021, sp. zn. 61 To 142/2021, a jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 7. 1. 2021, sp. zn. 44 T 104/2020. Obvodnímu soudu pro Prahu 1 pak Nejvyšší soud podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Věc se tak vrací do stadia řízení před nalézacím soudem. V novém řízení bude nalézací soud povinen se v intencích zrušujícího rozhodnutí předmětnou věcí znovu zabývat a postupovat přitom v souladu s právním názorem, který k projednávaným právním otázkám zaujal Nejvyšší soud (§265s odst. 1 tr. ř.).
Protože vady napadeného rozhodnutí vytknuté dovoláním a zjištěné Nejvyšším soudem nebylo možné odstranit ve veřejném zasedání v řízení o dovolání, Nejvyšší soud podle §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 26. 10. 2021
JUDr. Petr Šabata
předseda senátu