ECLI:CZ:NS:2021:3.TDO.1055.2021.1
sp. zn. 3 Tdo 1055/2021-292
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 10. 2021 o dovolání, které podal obviněný J. H. , nar. XY, okres Louny, trvale bytem XY, XY, adresa pro doručování XY, XY, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. 4. 2021, sp. zn. 7 To 357/2020, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Lounech pod sp. zn. 4 T 79/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. H. odmítá .
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Lounech ze dne 16. 7. 2020, sp. zn. 4 T 79/2019 , byl obviněný J. H. uznán vinným přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen „tr. zákoník“), kterého se dopustil tím, že
poté, co požil alkoholické nápoje v nezjištěném množství, dne 2. 11. 2019 kolem 01.05 hodin řídil osobní motorové vozidlo zn. Ford Mondeo RZ XY v XY v ulici XY od kruhové křižovatky s ulicí XY směrem na obec XY, přičemž byl zastaven a kontrolován hlídkou Policie ČR, která u obžalovaného provedla téhož dne v 01.16 hodin dechovou zkoušku, přičemž mu byla naměřena hodnota 1,66 promile alkoholu v krvi a opakovanou dechovou zkouškou téhož dne v 01.22 hodin mu byla naměřena hodnota 1,46 promile alkoholu v krvi a třetí dechovou zkouškou téhož dne v 01.29 hodin mu byla naměřena hodnota 1,47 promile alkoholu v krvi .
2. Za to byl odsouzen podle §274 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 6 měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 18 měsíců. Podle §73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen trest zákazu činnosti na 2 roky spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu.
3. Proti rozsudku Okresního soudu v Lounech ze dne 16. 7. 2020, sp. zn. 4 T 79/2019, podal obviněný odvolání , o kterém rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 29. 4. 2021, sp. zn. 7 To 357/2020, tak, že je podle §256 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (dále jen „tr. ř.“), zamítl.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. 4. 2021, sp. zn. 7 To 357/2020, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání , které opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. ve spojení s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
5. Obviněný nesouhlasí s názorem soudů, že dechové zkoušky byly provedeny v souladu s platnou legislativou a předepsanými postupy osobou k tomu oprávněnou. Upozorňuje na to, že měly být realizovány celkem tři zkoušky na přítomnost alkoholu v dechu. První dne 2. 11. 2019 v 01:16:24 (č. zkoušky 505) s výsledkem 1,66 ‰, která měla být podle podpisu na výtisku z přístroje Dräger provedena policistou Č. Druhá dechová zkouška měla být provedena v 01:22:45 SEČ (č. zkoušky 506) s výsledkem 1,46 ‰, která měla být podle podpisu na výtisku z přístroje Dräger provedena stejným policistou. Třetí dechová zkouška pak měla být provedena v 01:29:49 (č. zkoušky 508) s výsledkem 1,47 ‰, která měla být opět podle podpisu na výtisku z přístroje Dräger provedena stejným policistou.
6. Obviněný poukazuje na to, že v číselné řadě schází zkouška s pořadovým č. 507, což má vliv na realizaci zkoušek v souladu s platnými předpisy, neboť dechová zkouška se provádí po uplynutí 5 minut, přičemž rozdíl mezi měřeními nesmí být větší než 10 %. Obviněný dále upozorňuje, že rozdíl mezi první a druhou zkouškou je větší než požadovaných 10 %. Zkoušku je tedy podle něj nutno považovat za neobjektivní. S ohledem na nezjištění času zkoušky č. 507 není také možné hovořit o splnění požadovaného limitu 5 minut od posledního měření, když není ani možné hovořit o splnění odchylky 10 % mezi posledními dvěma zkouškami, neboť výsledek zkoušky č. 507 chybí. Provedené dechové zkoušky tak podle obviněného nemají vypovídací schopnost, neboť bylo nezbytné obviněného vyzvat k podrobení se odběru krve na zjištění ovlivnění alkoholem, což se na místě samém nestalo. Z kamerového záznamu policistů zasahujících na místě samém se také podává, že přinejmenším třetí zaznamenanou dechovou zkoušku provádí policista Č., který však jako realizátor zkoušky není na výtisku z přístroje podepsán jako ten, kdo zkoušku prováděl. Z listinných důkazů se pak podává, že Č. byl v roce 2015 proškolen k používání a obsluze Dräger 7510, to však neznamená, že takové školení je platné ještě dne 2. 11. 2019, přičemž není ani zřejmé, že by takovou certifikaci obdržel Č., a tedy není vůbec jisté, že policista, který prováděl odborné měření, byl k tomuto oprávněn, když zjevně postupoval mimo závazný předpis upravující měření přístrojem Dräger.
7. O tom, že přístroj Dräger nebyl použit v souladu s návodem a závaznými pokyny, svědčí i fakt, že výsledky nebyly vytištěny na místě. Obviněný byl navíc protiprávně omezen na svobodě, neboť nebyly dány důvody vazby.
8. Z provedeného dokazování také podle obviněného nevyplývá, zda byl dodržen předepsaný postup týkající se teplotní stabilizace buď po 15 minutách od zapnutí měřidla, nebo po 5 minutách od přepnutí z klidového režimu. Obviněný rovněž namítá pochybení týkající se výměny náústku a připomíná, že na policejní služebně požadoval provedení odběru krve na zjištění přítomnosti alkoholu. Soudy tedy učinily závěr o jeho vině na základě zjevně chybně provedených odborných měření, jejichž výsledek nelze pro stanovení hladiny ovlivnění alkoholem využít.
9. Odvolacímu soudu pak obviněný vytýká, že v odůvodnění jeho rozhodnutí došlo k opisu jeho odvolání a že samotné odůvodnění zamítavého výroku je opřeno o odkaz na rozsudek soudu prvního stupně. Takový postup považuje obviněný za nepřípustný, neboť se soud prvního stupně s jednotlivými námitkami nevypořádal správně a na odvolací námitky měl reagovat soud druhého stupně věcně v rámci odůvodnění svého rozhodnutí, když námitky obviněného nebyly soudem prvního stupně vypořádány buď vůbec, nebo v rozporu s tím, jak je uváděno v jednotlivých nařízeních Českého metrologického institutu nebo závazného pokynu policejního prezidenta. K tomuto okruhu námitek uzavírá, že jediný faktický důkaz, jímž je výsledek dechové zkoušky, nebyl podroben řádnému přezkumu, avšak i přesto bylo rozhodnuto o jeho vině.
10. V další části dovolání obviněný uvádí, že soudy se nezabývaly tím, že za projednávaný skutek mohl být coby dlouholetý důstojník Hasičského záchranného sboru poměrně významně a citelně postihnut v rámci trestu uloženého nadřízeným podle zákona o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů. Soudy se v této souvislosti nezabývaly případnou subsidiaritou trestní represe a z ní vyplývající zásadou ultima ratio. Touto okolností se podle něj měly soudy zabývat s ohledem na námitky týkající se realizace odborného měření a na skutečnost, že sami zasahující policisté v jízdě obviněného neshledávali z technického hlediska žádných výtek a že k jízdě došlo v pozdních nočních hodinách, kdy se na pozemní komunikaci ani v jejím okolí nevyskytovaly žádné osoby ani hodnotnější majetek. Má za to, že posuzované jednání neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty, k čemuž podle jeho názoru dospěl i nalézací soud, který ukládal trest při samé dolní hranici stanovené trestní sazby (6 měsíců) a stanovil krátkou zkušební dobu (18 měsíců). Závěrem svého dovolání obviněný uvádí, že se ocitl v tíživé situaci, kdy pro něj v inkriminovaný okamžik bylo důležité přeparkovat motorové vozidlo, při tomto úkonu postupoval s vynaložením maximální obezřetnosti tak, aby nikomu a ničemu nezpůsobil škodu.
11. Z těchto důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil jak napadené usnesení odvolací soudu, tak i rozsudek soudu prvního stupně, a aby tomuto soudu přikázal věc znovu projednat a rozhodnout. Souhlasil rovněž s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
12. Dovolání obviněného bylo ve smyslu §265h odst. 2 věty první tr. ř. zasláno nejvyššímu státnímu zástupci k případnému vyjádření. K dovolání se písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který nejprve shrnul dosavadní průběh trestního řízení a dovolací argumentaci obviněného a poté se vyjádřil k jednotlivým dovolacím námitkám.
13. Státní zástupce je toho názoru, že s jednotlivými dovolacími námitkami se již vypořádaly soudy v odůvodnění svých rozhodnutí. S argumentací soudů se státní zástupce ztotožňuje a v podrobnostech na ni odkazuje. Z hlediska dovolání považuje za podstatné, že první z uvedených dvou námitek (metodika měření) sama o sobě zjevně nenaplňuje žádný ze zákonem stanovených důvodů dovolání. Pokud jde o námitku extrémního nesouladu, obviněný podle státního zástupce neuvedl, které z četných úvah nalézacího či odvolacího soudu jsou zcela svévolné a nesmyslné. Pomíjí rovněž, že nalézací soud zejména komplexně vyhodnotil jeho chování zaznamenané policejními kamerami a že ve spojení s těmito nezvratnými důkazy je výsledek dechové zkoušky jen potvrzením nepochybné skutečnosti, že dovolatel skutečně řídil automobil pod dostatečně výrazným vlivem alkoholu. Toto klíčové zjištění obviněný nikdy nepopřel. Své námitky omezuje pouze na úzkou otázku, zda byla přesně dodržena metodika měření.
14. Celkový obsah dovolacích námitek obviněného směřuje podle státního zástupce spíše k tomu, že soudy porušily zásadu in dubio pro reo . Uvádí, že Nejvyšší soud je podle ustálené judikatury oprávněn a povinen posoudit, zda porušení zásady in dubio pro reo nabylo závažnosti porušení ústavně zakotveného práva na spravedlivý proces, a v takovém extrémním případě by se i porušení této zásady mohlo stát dovolacím důvodem. Samotné porušení zásady in dubio pro reo ovšem dovolacím důvodem není a být ani nemůže, neboť také výběr mezi různými alternativami skutkových zjištění je výsledkem provádění důkazů podle zásad ústnosti a bezprostřednosti, k nimž dovolací soud ani Ústavní soud v zásadě již přístup nemají, pokud sami nemají zopakovat celé dokazování.
15. Uplatněnému dovolacímu důvodu odpovídají podle státního zástupce pouze námitky, v rámci kterých obviněný uvádí, že jeho jednání mělo být posouzeno za užití zásady subsidiarity trestní represe podle §12 odst. 2 tr. zákoníku jako jednání nikoliv soudně trestné. Pokud jde o tvrzení, že obviněný samotnou jízdou žádné podezření policistů nevzbudil, že jel v noci a nikoho a nic neohrozil, s těmito námitkami se podle státního zástupce již vypořádaly oba soudy, které je důvodně považovaly z hlediska uplatnění trestní odpovědnosti za bezpředmětné. K tvrzení o tom, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty, státní zástupce uvádí, že pokud by nalézací soud takovou úvahu učinil, jistě by ji vyslovil ve svém rozsudku a zejména by obviněného neuznal vinným činem soudně trestným. Uznáním viny a uložením trestu dal nalézací soud najevo názor opačný – že jednání obviněného se jiným podobným činům nijak nevymyká. Ke zbývající části dovolací argumentace pak státní zástupce uvádí, že způsobení havárie je znakem kvalifikované skutkové podstaty podle §274 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Podle odstavce prvního jsou běžně postihováni řidiči, kteří, byť pod vlivem alkoholu, řídí opatrně. Tak jako u obviněného vede taková jinak opatrná jízda k uložení jen mírného trestu. K ostatním okolnostem se uvádí, že obviněný v průběhu dokazování neuvedl, v čem byla jeho situace tíživá a jak naléhavé byly důvody přeparkování. Jestliže tyto námitky neuplatnil, soudy se jimi nemohly zabývat.
16. Z ustálené judikatury se pak podle státního zástupce podává, že neuplatnění trestní odpovědnosti podle §12 odst. 2 tr. zákoníku může přicházet v úvahu pouze v případech zcela výjimečných. Okolnosti konkrétního případu by musely být zcela mimořádné a zákonodárcem při formulování konkrétní skutkové podstaty trestného činu v podstatě nepředpokládatelné. Čin obviněného, tak jak je popsán v rozsudku nalézacího soudu, však žádné takové výjimečné znaky nemá. Jedná se o řízení automobilu osobou pod vlivem alkoholu, a to po trase nikoliv extrémně krátké. Rozhodně se nejednalo o několikametrové „přeparkování“ nebo o jízdu v uzavřeném areálu či na uzavřené trati. Neužití §12 odst. 2 tr. zákoníku se tak jeví jako zcela důvodné a právní posouzení skutku jako činu soudně trestného jako správné.
17. Z těchto důvodů státní zástupce navrhl, aby bylo dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Současně vyjádřil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud v souladu s §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. učinil rozhodnutí v neveřejném zasedání.
III.
Přípustnost dovolání
18. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda je v této trestní věci dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná.
19. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, odst. 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
20. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
21. Obviněný v podaném dovolání uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. ve spojení s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
22. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je naplněn v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu (k problematice extrémního rozporu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006, nebo nálezy Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04, anebo ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, popř. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05) – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve skutkové větě výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
23. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř., je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k této Úmluvě.
24. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zásadně jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
25. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je pak dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g), aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).
26. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
27. Na podkladě obviněným uplatněných dovolacích důvodů a uvedených východisek mezí dovolacího přezkumu pak mohl Nejvyšší soud přistoupit k posouzení jednotlivých dovolacích námitek obviněného.
IV.
Důvodnost dovolání
28. Nejvyšší soud po prostudování předloženého dovolání a spisového materiálu konstatuje, že námitky obviněného se týkají téměř výlučně procesních otázek spojených s prováděním dechové zkoušky po jeho zadržení. Obviněný rozporuje postup zasahujících policistů, kteří podle něj při zjišťování jeho ovlivnění alkoholem nedodrželi předepsaný postup, a své zadržení, ke kterému podle něj došlo, aniž by byly dány důvody vazby. Odvolacímu soudu vytkl, že se nevypořádal s jeho odvolacími námitkami. Závěrem pak namítl porušení zásady subsidiarity trestní represe s tím, že za projednávaný skutek již byl kázeňsky postihnut a že tento se vymyká běžně se vyskytujícím trestným činům dané právní kvalifikace.
29. Již po takto stručně zrekapitulovaném obsahu dovolání je Nejvyšší soud nucen konstatovat, že podstatná část dovolací argumentace obviněného neodpovídá jím uplatněnému ani žádnému jinému ze zákonem stanovených dovolacích důvodů a týká se pouze oblasti dokazování, tedy otázek procesních. Takové námitky se přitom s uplatněným dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zcela míjejí, neboť se netýkají deklarovaného právního posouzení skutku ani jiného hmotněprávního posouzení.
30. V této souvislosti lze v obecné rovině a ve spojení s výše uvedeným (viz body 22. až 24. tohoto usnesení) uvést, že otázky rozsahu dokazování a hodnocení důkazů jsou čistě v dispozici soudu prvního stupně, potažmo (při splnění zákonných podmínek uvedených v §263 odst. 6 a 7 tr. ř.) odvolacího soudu.
31. Do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně Nejvyšší soud zásadně nezasahuje. Učinit tak může jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu nutný proto, aby byl dán průchod ústavně garantovanému základnímu právu obviněného na spravedlivý proces. Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy je dán zejména tehdy, jestliže skutková zjištění soudů vůbec nemají obsahovou spojitost s důkazy, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, anebo jestliže skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2012, sp. zn. 7 Tdo 725/2012, nebo ze dne 9. 12. 2020, sp. zn. 3 Tdo 1259/2020, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 4. 2013 sp. zn. I. ÚS 1196/13, či ze dne 20. 1. 2021, sp. zn. IV. ÚS 2243/20).
32. Důkazní řízení ani skutková zjištění na jeho podkladě učiněná však v nyní projednávané věci vadou extrémního rozporu zatížena nejsou.
33. Současně lze s ohledem na obsah dovolání konstatovat, že obviněný v podaném odvolání v zásadě pouze opakuje obhajobu, kterou uplatnil již před nalézacím soudem v průběhu hlavního líčení a kterou následně zopakoval v rámci svého odvolání proti odsuzujícímu rozsudku nalézacího soudu, se kterou se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly. V takovém případě je zpravidla nutné dovolání označit jako zjevně neopodstatněné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, resp. ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 5 Tdo 219/2002).
34. Obviněným namítaným pochybením policistů, kteří na něm dne 2. 11. 2019 prováděli dechovou zkoušku, se totiž zejména soud prvního stupně pečlivě zabýval v bodě 13. odůvodnění svého rozsudku a přesvědčivě a v potřebném rozsahu se s nimi vypořádal. Nalézací soud se zabýval jak otázkou jednotlivých měření, zjištěných odchylek, totožností policistů provádějících dechovou zkoušku, vytištěním výsledků z měřicího přístroje, výměny náústku, odběru krve i zadržení obviněného. Nejvyšší soud se těmito přesvědčivými úvahami soudu prvního stupně plně ztotožňuje a s ohledem na to, že dovolací argumentace je pouze opakováním již uplatněné obhajoby a že se ve vztahu k extrémnímu rozporu mezi skutkovými zjištěními a důkazními návrhy (viz bod 31. odůvodnění tohoto usnesení) nejedná o argumentaci kvalifikovanou, na ně v plné míře odkazuje. Pokud se s nimi ztotožnil i soud odvolací, nelze ani jemu ničeho vytknout.
35. Lze tak uzavřít, že rozhodnutí soudu prvního stupně netrpí vadou extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a na jejich podkladě učiněnými skutkovými zjištěními.
36. Jedinou právní námitkou, kterou bylo možno pod uplatněný dovolací důvod podřadit, je námitka porušení zásady subsidiarity trestní represe. Tuto námitku však Nejvyšší soud neshledal opodstatněnou.
37. K této problematice Nejvyšší soud nejprve v obecné rovině uvádí, že trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Zvláštnost materiálního korektivu spočívajícího v použití subsidiarity trestní represe vyplývá z toho, že se jedná o zásadu, a nikoli o konkrétní normu, a proto je třeba ji aplikovat nikoli přímo, ale v zásadě jen prostřednictvím právních institutů a jednotlivých norem trestního práva. Závěr o využití zásady subsidiarity trestní represe na základě konstatování nedostatečné společenské škodlivosti činu lze učinit jen v případech, v nichž se posuzovaný případ s ohledem na konkrétní zjištěné skutečnosti vymyká běžně se vyskytujícím trestným činům dané právní kvalifikace – srov. stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.
38. V nyní projednávané věci vykazuje jednání obviněného J. H. všechny znaky skutkové podstaty přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se obviněný v obecné rovině dopustil tím, že vykonával ve stavu vylučujícím způsobilost, který si přivodil vlivem návykové látky (alkoholu), činnost, při které by mohl ohrozit život nebo zdraví lidí nebo způsobit značnou škodu na majetku.
39. Nejvyšší soud konstatuje, že jednání obviněného se v žádném směru nevymyká běžně se vyskytujícím případům, při kterých došlo ke spáchání trestného činu ohrožení pod vlivem návykové látky. Jedná se naopak o případ zcela typický. Jak správně uvádí státní zástupce, podle §274 odst. 1 tr. zákoníku jsou běžně postihováni řidiči, kteří, byť pod vlivem alkoholu, řídí opatrně. Na tom nemění nic ani skutečnost, že obviněný řídil v noci. Jedná se totiž o trestný čin ohrožovací, kdy k porušení trestním právem chráněného zájmu (zde život a zdraví lidí a majetek) nemusí vůbec dojít. Trestný čin ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 je spáchán provedením zakázaného jednání, které má obecně nebezpečnou povahu, avšak od obecného nebezpečí ve smyslu §272 nebo 273 se vedle rozsahu ohrožení liší též tím, že nebezpečí chráněným zájmům nemusí konkrétně a bezprostředně hrozit, stačí i jen vzdálená možnost poruchy, daná již tím, že pachatel vykonal určitou činnost. Závěru o naplnění znaků trestného činu podle §274 proto např. nebrání ani ta případná skutečnost, že vozidlo bylo v konkrétním případě řízeno jinak nezávadně a ve shodě s požadavky pravidel silničního provozu. Způsob, jakým byla jízda v konkrétní věci realizována, má význam jen jako přitěžující okolnost (srov. ŠÁMALOVÁ, M. §274. Ohrožení pod vlivem návykové látky. In: ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 2790).
40. Pokud obviněný zmiňuje konkrétní okolnosti jeho jízdy pod vlivem alkoholu, nalézací soud k těmto přihlížel při ukládání trestu, který lze považovat za poměrně mírný. Samo uložení mírného trestu však v žádném případě neznamená, že společenská škodlivost jednání obviněného je natolik nízká, že není na místě uplatňovat trestní odpovědnost pachatele trestného činu a trestněprávní důsledky s ní spojené. Takový přístup by ad absurdum bránil ukládání mírných trestů.
41. Lze proto uzavřít, že podstatnou část dovolacích námitek obviněného nebylo možno pro jejich čistě procesní povahu podřadit pod obviněným uplatněné ani pod žádné jiné ze zákonem stanovených dovolacích důvodů. Hmotněprávní námitku porušení zásady subsidiarity trestní represe pak Nejvyšší soud vyhodnotil jako neopodstatněnou.
42. Vzhledem k tomu, že nebyl naplněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nemohl být naplněn ani dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., který obviněný v souvislosti s prvně uvedeným dovolacím důvodem rovněž uplatnil.
V.
Způsob rozhodnutí dovolacího soudu
43. Ze shora uvedených důvodů Nejvyšší soud o dovolání obviněného rozhodl způsobem uvedeným v §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., podle kterého Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné.
44. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje Nejvyšší soud na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „[v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“ .
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 27. 10. 2021
JUDr. Petr Šabata
předseda senátu
Zpracoval:
JUDr. Aleš Kolář