ECLI:CZ:NS:2021:3.TDO.1102.2021.1
3 Tdo 1102/2021-
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 10. 2021 o dovolání, které podal obviněný M. T., nar. XY, trvale bytem XY, XY, adresa pro doručování XY, XY, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 18. 5. 2021, č. j. 10 To 90/2021-535, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 16 T 100/2020, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. T. odmítá.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu Praha-východ ze dne 18. 2. 2021, č. j. 16 T 100/2020-443, byl obviněný M. T. uznán vinným přečinem těžkého ublížení na zdraví podle §147 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku, jehož se dopustil tím, že
dne 6. listopadu 2019 kolem 16.02 hodin v obci XY, okres Praha-východ jako řidič osobního automobilu Volkswagen Passat, RZ XY, jedoucí po silnici č. XY, ve směru od obce XY, se nechoval ohleduplně a ukázněně tak, aby neohrožoval život, zdraví nebo majetek jiných osob ani svůj vlastní, neřídil se pravidly provozu na pozemních komunikacích, výrazně překročil maximálně povolenou rychlost v obci 50 km/h, neboť jel rychlostí nejméně 90 km/h, svým jednáním porušil povinnosti vyplývající z ust. §4 písm. a), písm. b), §11 odst. 1 a §18 odst. 4 zákona č. 361/2000 Sb., o silničním provozu, přičemž, aby odvrátil střet jím řízeného vozidla s vozidlem Seat Ibiza řízeným obviněným J. K., vjel na pravou krajnici, kde s ohledem na výrazné překročení maximálně povolené rychlosti úhybný manévr nezvládl, s vozidlem přejel do protisměrného jízdního pruhu, kde levou přední částí vozidla narazil do levé přední části protijedoucího osobního vozidla Citroën Berlingo, RZ XY, řízeného M. K., narozeným XY, které bylo odraženo vpravo mimo komunikaci, kde narazilo do zde zaparkovaného osobního automobilu Hyundai Accent, RZ XY, přičemž při nehodě utrpěl M. K. otřes mozku a zlomeninu horního kloubního výběžku obratle C7 vpravo s nutností fixace pevným krčním límcem po dobu 6 týdnů, rehabilitace a ambulantního léčení spojeného s pracovní neschopností do května 2020.
2. Za uvedený trestný čin byl obviněný podle §147 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon soud podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku odložil na zkušební dobu v trvání třiceti měsíců. Dále byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel v trvání dvou let.
3. Nalézací soud podle §228 odst. 1 tr. ř. uložil obviněnému zaplatit poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky, IČO 411 97 518, sídlem Orlická 2020/4, Praha 3 – Vinohrady, na náhradě škody částku 55 Kč. S ostatními nároky nalézací soud podle §229 odst. 1, resp. odst. 2 tr. ř. odkázal poškozené na řízení ve věcech občanskoprávních.
4. Konečně nalézací soud rozhodl, že se podle §222 odst. 2 tr. ř. postupuje skutek z obžaloby státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství Praha-východ z 30. 9. 2020, č. j. ZT 168/2020-33, jehož se měl dopustit druhý obviněný J. K. jednáním popsaným ve skutkové větě citovaného rozhodnutí.
5. Proti odsuzujícímu rozsudku podal obviněný M. T. odvolání . O odvolání obviněného rozhodl Krajský soud v Praze usnesením ze dne 18. 5. 2021, č. j. 10 To 90/2021-535, tak, že odvolání obviněného podle §256 tr. ř. zamítl.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
6. Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím své obhájkyně dovolání , které opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
7. Obviněný namítá, že soud nezohlednil příčinnou souvislost mezi jednáním druhého obviněného K. (dále jen „druhý obviněný“) a vznikem předmětné dopravní nehody. Navzdory skutečnosti, že skutek druhého obviněného byl v rozsudku soudem podle §222 odst. 2 tr. ř. postoupen Městskému úřadu XY, má obviněný za to, že jeho jednání mělo zásadní vliv na způsobení dopravní nehody. Z provedeného dokazování před soudem prvního stupně vyplynulo, že druhý obviněný porušil pravidla provozu na pozemních komunikacích, když při vjíždění na pozemní komunikaci nejel co nejblíže pravé krajnici a naopak vjel do protisměru, ve kterém jel obviněný. Bez ohledu na výše uvedené soud za jedinou a výlučnou příčinu nehody považoval způsob a rychlost jízdy obviněného. Tyto části odůvodnění rozsudku shledává obviněný za vzájemně si odporující.
8. Pokud by druhý obviněný neporušil pravidla provozu na pozemních komunikacích, nedošlo by k potřebě obviněného provést úhybný manévr, který následně vedl k dopravní nehodě. Obviněný se pokoušel svá tvrzení prokázat prostřednictvím znaleckého posudku z oboru doprava, přičemž soud jeho návrh na doplnění dokazování znaleckým posudkem zamítl pro jeho nadbytečnost, ačkoliv dle obviněného k takovému postupu nebyl oprávněn.
9. Ani odvolací soud se nezabýval tvrzeními obviněného ohledně jeho rychlosti před započetím skutkového děje dopravní nehody a důvodu zvýšení jeho rychlosti a neumožnil mu tato tvrzení prokázat prostřednictvím znaleckého posudku. Stejně tak se nezabýval posouzením míry zavinění druhého obviněného.
10. Soudy prvního i druhého stupně argumentovaly tím, že oba oslovení znalci vyloučili možnost tvrzenou obviněným ohledně jeho původní rychlosti okolo cca 60 km/h. Ani jeden ze znalců se však touto otázkou v jejich znaleckých posudcích nezabývá, natož aby takové tvrzení bylo odborně podloženo.
11. Obviněný je přesvědčen, že míra zavinění druhého obviněného je citelně vyšší než míra zavinění obviněného. Skutkový děj a zejména jeho příčinná souvislost neměly být posuzovány až od okamžiku střetového děje obviněného T. a poškozeného, nýbrž již od nedání přednosti v jízdě druhým obviněným K. vůči obviněnému T. Skutek tak byl nesprávně právně posouzen.
12. Konečně obviněný namítá, že mu byla v rozporu se zákonem odepřena možnost účastnit se veřejného zasedání, ačkoliv se z jednání řádně a včas omluvil a prokázal svoje zdravotní důvody lékařskou zprávou a rozhodnutím o dočasně pracovní neschopnosti.
13. Obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud podle ustanovení §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení odvolacího i nalézacího soudu a aby věc vrátil nalézacímu soudu k novému projednání.
14. Dovolání obviněného bylo ve smyslu §265h odst. 2 věty první tr. ř. zasláno nejvyššímu státnímu zástupci k případnému vyjádření. K dovolání se písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který nejprve shrnul dosavadní průběh trestního řízení a dovolací argumentaci obviněného a poté se vyjádřil k jednotlivým dovolacím námitkám.
15. Státní zástupce konstatuje, že obviněný v podstatě pouze opakuje skutečnosti, které již na svou obhajobu uplatnil v předchozích fázích trestního řízení, nicméně soudy dříve ve věci činné se s nimi správným a dostatečným způsobem vypořádaly, přičemž je označily za nedůvodné. Již tento fakt indikuje neopodstatněnost podaného dovolání. Z judikatury dovolacího soudu totiž vyplývá, že opakuje-li dovolatel v dovolání námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání nedůvodné.
16. Státní zástupce konstatuje, že soudy se s výhradami obviněného již řádným a dostatečným způsobem vypořádaly, a odkazuje na příslušné pasáže odůvodnění obou rozhodnutí, na než plně odkazuje. Se stanoviskem soudů, dle kterého je rozhodnou příčinou předmětné dopravní nehody vědomé hrubé porušení pravidel silničního provozu ze strany obviněného v podobě extrémního překročení nejvyšší povolené rychlosti, se státní zástupce plně ztotožňuje. Současně souhlasí se závěrem, dle kterého obviněný svým vysoce nebezpečným způsobem jízdy fakticky znemožnil druhému obviněnému K. splnit povinnost „dát přednost v jízdě“, a proto K. nelze činit trestně odpovědným.
17. Co se týče obviněným naznačené vady opomenutých důkazů, pak platí, že soudy se s učiněnými důkazními návrhy náležitým způsobem vypořádaly a řádně vysvětlily, proč není nutné jim vyhovět. To znamená, že důkazní návrhy nepřehlédly; současně jejich zamítnutí nebylo projevem libovůle či svévole. Z toho vyplývá, že neexistuje vada opomenutých důkazů, která by výjimečně mohla odůvodnit zásah dovolacího soudu do oblasti dokazování.
18. Pokud jde o absenci obviněného na veřejném zasedání, v bodě 24 usnesení krajského soudu je náležitě vysvětleno, proč krajský soud konal veřejné zasedání v jeho nepřítomnosti. Podmínky pro jednání in absentia byly dle státního zástupce splněny.
19. Protože z odůvodnění dotčených rozhodnutí nelze dovodit ani existenci extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, navrhuje státní zástupce dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Souhlasí, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu souhlasí podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.
III.
Přípustnost dovolání
20. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda je v této trestní věci dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná.
21. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, odst. 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
22. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
23. Obviněný v podaném dovolání uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Ten je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu (k problematice extrémního rozporu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006, nebo nálezy Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04, anebo ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, popř. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05) – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve skutkové větě výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
24. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř., je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k této Úmluvě.
25. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zásadně jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
26. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).
27. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
28. Na podkladě obviněným uplatněného dovolacího důvodu a uvedených východisek mezí dovolacího přezkumu pak mohl Nejvyšší soud přistoupit k posouzení jednotlivých dovolacích námitek obviněného.
IV.
Důvodnost dovolání
29. Nejvyšší soud z obsahu podaného dovolání zjistil, že obviněný na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. brojí proti výroku o vině, tedy pokud byl uznán vinným přečinem těžkého ublížení na zdraví podle §147 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku, jednak uplatnil procesní námitky ohledně konání veřejného zasedání o jeho odvolání v jeho nepřítomnosti.
30. Hned úvodem je třeba konstatovat, že ačkoliv obviněný ve svém dovolání uplatnil toliko dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tř. ř., je tento nutno posuzovat ve spojení s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., neboť z obsahu dovolání je zřejmé, že obviněný svojí argumentací nebrojí pouze proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání, nýbrž zejména proti rozhodnutí soudu nalézacího, který ho uznal vinným žalovaným skutkem. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho druhé alternativě je přitom dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Nejvyšší soud však k této vadě nepřihlížel a napadené rozhodnutí přezkoumal i z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. (v jeho druhé alternativě) ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ačkoliv to obviněný výslovně nenamítl.
31. Z obsahu dovolání vyplývá, že obviněný uplatňuje jak námitky, které je možné s určitou mírou tolerance podřadit pod uplatněný dovolací důvod, tak uplatňuje i námitky skutkové a procesní povahy, které pod jím uplatněný dovolací důvod podřadit nelze.
32. Dále je možné s ohledem na obsah podaného dovolání konstatovat, že východiskem dovolací argumentace obviněného, tak jako v předchozích stádiích trestního řízení, je jeho postoj založený na tom, že se posuzovaného protiprávního jednání nedopustil, či se jej nedopustil v té podobě, jak ji oba nižší soudy zjistily, neboť nehoda byla zapříčiněna jednáním druhého obviněného. K tomuto jeho postoji včetně jeho odůvodnění popsaného výše v tomto usnesení pak musí Nejvyšší soud konstatovat, že pokud je dovolání obviněného založeno výlučně na opakování námitek uplatněných v předchozích stadiích trestního řízení, s nimiž se soudy obou stupňů beze zbytku vypořádaly, pak je zpravidla nutné dovolání označit jako zjevně neopodstatněné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, resp. ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 5 Tdo 219/2002).
33. Pokud jde o vypořádání se s námitkami obviněného ze strany nalézacího soudu, pak lze odkázat zejména na body 3. až 12. odůvodnění jeho rozsudku (pokud jde o citaci a zhodnocení jednotlivých provedených důkazů a skutečností z nich vyplývajících), respektive bod 13. odůvodnění rozsudku (pokud jde právní posouzení). Okresní soud se zde vypořádal s příčinnou souvislostí, resp. okolnostmi předmětné nehody, tak i se zaviněním obou obviněných jako účastníků posuzované dopravní nehody. S obdobnými námitkami uplatněnými obviněným v podaném odvolání se vypořádal i odvolací soud, který mimo jiné také konstatoval (viz bod 7. odůvodnění usnesení), že obviněný opakuje námitky uplatněné v rámci obhajoby před nalézacím soudem.
34. Pokud Nejvyšší soud konfrontuje dovolací argumentaci obviněného a její podobu s těmito východisky, pak je výsledkem právě závěr, že obsahem dovolání obviněného jsou (v převážné části) právě takové námitky, které pod vytýkaný ani žádný jiný dovolací důvod podřadit nelze. Je tomu tak proto, že obviněný ve své podstatě zpochybňuje jednak rozsah dokazování z pohledu ustanovení §2 odst. 5 tr. ř., jednak způsob hodnocení provedených důkazů soudy a jejich soulad s výslednými skutkovými zjištěními, tedy rozporuje ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. Je zjevné, že takto pojatou dovolací argumentací se obviněný snaží, aby Nejvyšší soud znovu hodnotil provedené důkazy a skutkové závěry tak, aby vyznívaly ve prospěch obviněného, což by podle jeho názoru mělo vést k mírnější právní kvalifikaci jeho jednání či k tomu, aby byl zproštěn obžaloby. Tímto přístupem se však dostává do rozporu se základními a stěžejních pravidly trestního řízení, tedy že důkazy hodnotí a skutková zjištění činí zásadně nalézací soud, potažmo při splnění zákonných podmínek uvedených v §263 odst. 6 a 7 tr. ř. odvolací soud, nikoli však obviněný (či státní zástupce).
35. Je skutečností opakovaně připuštěnou v rámci rozhodovací činnosti Nejvyššího soudu vycházející z náhledu Ústavního soudu na rozsah dovolacího přezkumu, že v rámci tohoto přezkumu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je zásah do skutkových zjištění možný v případě některých vad důkazního řízení, které mohou mít za následek porušení práva na spravedlivý proces. Jedná se jednak o tzv. opomenuté důkazy , kdy soudy buď odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily, nebo kdy sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily. Druhou skupinu tvoří případy, kdy důkaz, resp. jeho obsah není získán procesně přípustným způsobem a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Konečně třetí oblast zahrnuje případy svévolného hodnocení důkazů, tedy pokud odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování a dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků důkazního řízení (případ tzv. extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry učiněnými soudy). Jedině tehdy lze připustit, že i skutkové námitky jsou způsobilé založit dovolací přezkum.
36. V této trestní věci pak obviněný explicitně předmětem své dovolací argumentace uplatnil námitku tzv. opomenutých důkazů. K této však lze poznamenat, že soudy důkazní návrhy obviněného nepřehlédly a naopak se s učiněnými důkazními návrhy náležitým způsobem vypořádaly a řádně vysvětlily, proč není nutné jim vyhovět. Pokud nebyly některé důkazní návrhy akceptovány, stalo se tak z důvodu naprosto legitimního, totiž nadbytečnosti dalšího dokazování. Za daných okolností tak odmítnutím návrhu na doplnění dokazování nemohlo být porušeno ani právo obviněného na spravedlivý proces garantované v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod , neboť faktická nadbytečnost důkazu je uznávaným důvodem pro zamítnutí důkazního návrhu (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 733/01).
37. K provedenému dokazování ze strany nižších soudů tak může Nejvyšší soud konstatovat, že toto dokazování bylo v této trestní věci provedeno zcela v souladu s citovanými ustanovení §2 odst. 5 a 6 tr. ř. Rozsudek nalézací soudu je pak v tomto ohledu v souladu s ustanovením §125 odst. 1 tr. ř., odvolací soud pak ve svém rozhodnutí odvoláním obviněného napadený rozsudek řádně přezkoumal a vypořádal se všemi jeho námitkami. Podle Nejvyššího soudu se odvolací soud dostatečně a srozumitelně vypořádal se všemi podstatnými argumenty obviněného a žádná ze shora rozebraných námitek obviněného pak současně nevykazuje znaky extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními.
38. Nejvyšší soud se s odůvodněním obou nižších soudů ztotožňuje i co do právních závěrů, které plně odpovídají panující judikatuře týkající se principu omezené důvěry v dopravě, resp. možnosti „dát přednost v jízdě“ a extrémnímu překročení nejvyšší povolené rychlosti.
39. Z hlediska tohoto konstatování lze především poukázat na usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2016, sp. zn. 15 Tdo 944/2015, které bylo publikováno pod č. 32/2016 Sb. rozh. tr. s následující právní větou: „ k naplnění znaku kvalifikované skutkové podstaty trestného činu usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 2 tr. zákoníku je nezbytné, aby porušení konkrétní povinnosti považované za důležitou bylo v souladu s principem gradace příčinné souvislosti zásadní příčinou vzniku následku (účinku). Jestliže při vzniku následku spolupůsobilo více příčin (např. jednání pachatele a poškozeného), je třeba z hlediska povahy znaku „porušení důležité povinnosti“ vždy zkoumat konkrétní okolnosti skutku (srov. č. 36/1984 Sb. rozh. tr. ) a zvlášť hodnotit význam a důležitost každé příčiny pro vznik následku. Je-li rozhodující příčinou způsobeného následku v podobě usmrcení poškozeného např. jeho významné spoluzavinění při dopravní nehodě, nelze zpravidla dovodit, že pachatel spáchal trestný čin usmrcení z nedbalosti tím, že porušil důležitou povinnost, která mu byla uložena zákonem .“
40. Pokud byla výše konstatována skutková zjištění učiněna v této trestní věci z hlediska jízdy obviněného T. (který výrazně překročil maximálně povolenou rychlost v obci 50 km/h, neboť jel rychlostí nejméně 90 km/h, tedy rychlost překročil o 80 %) a dříve spoluobviněného K., pak je žádoucí je konfrontovat pro přehlednost a srovnání se skutkovými zjištění v uvedené judikované trestní věci. V této trestní věci řidič jedoucí po hlavní silnici překročil na místě dopravní nehody povolenou rychlost 90 km/h o 32 až 44 km/h, tedy o 35 % až 49 % a v této rychlosti se střetl s řidičem, který mu nedal přednost při vyjíždění z vedlejší silnice a usmrtil ho. Obviněný řidič v uvedené trestní věci zcela odmítal své zavinění vzhledem k tomu, že rychlost nepřekročil nijak výrazně a poškozený mu nedal přednost. Velký senát Nejvyššího soudu v bodu 51. odůvodnění citovaného usnesení poukázal na zásadu gradace příčinné souvislosti a uvedl k ní mimo jiné: „ Je-li způsob jízdy řidiče jedoucího po hlavní silnici takový, že (např. v důsledku výraznějšího překročení povolené rychlosti) vede ke vzniku následku (z hlediska příčinné souvislosti má jednání tohoto řidiče pro jeho vznik podstatný význam, neboť je dostatečně významnou příčinou), na jehož přivození se podílí i řidič jedoucí po vedlejší silnici, pak je namístě, je-li dáno zavinění (příčinný vztah musí být zahrnut zaviněním), vyslovit (i) trestní odpovědnost řidiče jedoucího po hlavní silnici, byť míra porušení jeho povinnosti není extrémního charakteru, avšak v podobě odpovídající míře jeho spoluzavinění následku, tj. na úrovni základní skutkové podstaty daného trestného činu. Takové řešení odpovídá tomu, co plyne z rozhodnutí č. 45/2005 Sb. rozh. tr. , neboť to vyjma výlučné (trestní) odpovědnosti řidiče jedoucího po hlavní silnici počítá i s možností jeho spoluodpovědnosti za případnou kolizi vozidel, jejímž právním vyjádřením by měla být se zřetelem ke shora rozvedeným teoretickým závěrům stran posuzování naplněnosti znaku porušení důležité povinnosti kvalifikace jeho činu „jen“ podle základní skutkové podstaty .“
41. Naznačenou konfrontací jízdy obviněného v nyní projednávané trestní věci a jízdy shora zmíněného řidiče pak dochází Nejvyšší soud k závěrům souladným s právními závěry obou nižších soudů co do rozhodné příčiny předmětné dopravní nehody z důvodu vědomého hrubého porušení pravidel silničního provozu ze strany obviněného v podobě extrémního překročení nejvyšší povolené rychlosti, včetně závěru, že obviněný svým vysoce nebezpečným způsobem jízdy fakticky znemožnil druhému původně spoluobviněnému K. splnit povinnost „dát přednost v jízdě“, a že tak spoluobviněného K. nelze činit trestně (spolu)odpovědným (viz bod 15. odůvodnění usnesení odvolacího soudu).
42. Nejvyšší soud se proto nemohl ztotožnit s názorem obviněného ohledně takové podoby spoluzavinění dříve spoluobviněného K., aby to vylučovalo jeho odpovědnost z hlediska zodpovězení otázky, zda obviněný svým jednáním porušil důležitou povinnost ve smyslu §147 odst. 2 tr. zákoníku, či dokonce vůbec jeho trestní odpovědnost. Jednání obviněného tak bylo důvodně kvalifikováno jako přečin těžkého ublížení na zdraví podle §147 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku.
43. Pokud jde o námitku obviněného ohledně konání veřejného zasedání u odvolacího soudu v jeho nepřítomnosti, pak předně obviněný tuto námitku nesprávně podřazuje pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. namísto dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. Navíc se uvedenou námitkou zabýval již odvolací soud, který velmi podrobně a přesvědčivě v bodě 24. svého usnesení odůvodnil, proč konal veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného. S tím odůvodněním se Nejvyšší soud zcela ztotožňuje a v dalším na ně odkazuje.
44. Nejvyšší soud tak mohl uzavřít, že vzhledem k tomu, že nebyl naplněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nemohl být naplněn ani dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., který obviněný, jak již bylo konstatováno, explicitně ani neuplatnil.
V.
Způsob rozhodnutí dovolacího soudu
45. Ze shora uvedených důvodů proto Nejvyšší soud o dovolání obviněného rozhodl způsobem uvedeným v §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., podle kterého Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné.
46. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje Nejvyšší soud na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „[v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“ .
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 27. 10. 2021
JUDr. Petr Šabata
předseda senátu
Zpracoval:
JUDr. Aleš Kolář