ECLI:CZ:NS:2021:3.TDO.1115.2021.1
sp. zn. 3 Tdo 1115/2021-1749
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. 11. 2021 o dovolání, které podal obviněný M. H. , nar. XY, trvale bytem XY, okres. XY, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 6. 2021, sp. zn. 10 To 57/2021, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 2 T 47/2020, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu se dovolání obviněného M. H. odmítá.
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 22. 1. 2021, sp. zn. 2 T 47/2020, byl obviněný M. H. podle §226 písm. b) tr. ř. zproštěn obžaloby, kterou mu bylo kladeno za vinu, že v době od 1. 11. 2019 nejméně od 21:00 hodin do 2. 11. 2019 kolem 6:00 hodin ráno, v katastru obce XY, v okrese Kladno, jako řidič osobního vozidla Renault Trafic, registrační značky XY, zastavil na odlehlém místě nedaleko silnice a spolucestující studentku S. M., nar. XY, jejímž byl školitelem, povalil na zadní sedadla a přes její hlasité slovní protesty a odstrkávání ji líbal v oblasti prsou a na těle, prováděl jí orální praktiky, částečně ji zalehl, držel v oblasti krku a za ruce, aby se nemohla bránit, sám se svlékl, pronikl penisem do jejího přirození a po dobu nejméně pěti minut na ní prováděl vaginální styk, kterým jí způsobil oděrky pochvy a hluboké deflorační trhliny hymenu, a v důsledku tohoto jednání posttraumatickou stresovou poruchu a disociativní poruchu motoriky a citlivosti trvající nejméně do 12. 2. 2020, která se projevovala masivním traumatickým znovuprožíváním, objevováním sebevýčitek, spojených se sníženou schopností obrany, sebeobviňováním, obavami o blízké v rodné zemi, z izolace v cizí zemi s minimálními sociálními vazbami, kulturním šokem, s problematickou možností návratu v kontextu předpokládaného sociálního vyloučení a zavržení, plynoucího z nepřijatelné zažité události s nejistou prognózou vývoje těchto duševních poruch, čímž se měl dopustit zločinu znásilnění podle §185 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku.
Podle §229 odst. 3 tr. ř. byla poškozená S. M., nar. XY, odkázána s uplatněným nárokem na náhradu škody a nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 22. 1. 2021, sp. zn. 2 T 47/2020, podal obviněný odvolání, které zaměřil do zprošťujícího výroku s tím, že mělo být postupováno podle §226 písm. a) tr. ř. Odvolání podala rovněž státní zástupkyně krajského státního zastupitelství v Praze, a to v neprospěch obviněného do zprošťujícího výroku rozsudku.
O odvoláních rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 22. 6. 2021, sp. zn. 10 To 57/2021, a to tak, že podle §256 tr. ř. obě odvolání zamítl.
II.
Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný dovolání (č. l. 1716–1717) opírající se o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , neboť došlo k nesprávnému právnímu posouzení věci.
Obviněný namítá, že byl nesprávně zproštěn obžaloby podle §226 písm. b) tr. ř., neboť nebyla zachována totožnost skutku a totožnost následku. V uvedené věci nelze hovořit o tom, že po provedeném dokazování bylo zjištěno stejné jednání, které je popsáno v obžalobě a tedy, že by byla zachována totožnost jednání. Podstatnou částí jednání, kterého se měl podle obžaloby dovolatel dopustit, bylo právě vynucení pohlavního styku. Tato podstatná část jednání však prokázána nebyla, bylo pouze prokázáno, že došlo k souloži. Nelze hovořit ani o tom, že po provedeném dokazování byl zjištěn totožný následek s tím, který vyplývá z obžaloby. Následkem není fyziologický následek soulože, nýbrž právo poškozené na svobodné rozhodování o jejím pohlavním životě. Pakliže nebylo prokázáno, že toto právo poškozené bylo narušeno, resp. že objekt trestného činu znásilnění byl porušen, nelze hovořit k okamžiku napadeného rozsudku ani o zachování totožnosti následku, ze kterého vycházela obžaloba. Podle §226 písm. b) tr. ř. byl obžaloby zproštěn, neboť skutek popsaný v obžalobě není trestným činem. Tento závěr shledává absurdním a extrémně nelogickým, neboť není jednoduše možné, aby takto popsaný skutek nebyl trestným činem. Má za to, že měl být obžaloby zproštěn podle písm. a) §226 tr. ř., tedy, že nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro nějž byl obžalován, kdy všechny podstatné znaky žalovaného skutku z hlediska trestního práva byly vyvráceny či nebyly prokázány.
Na základě výše uvedených námitek proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil výrok odvolacího soudu, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání, a dále aby zrušil i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně, a aby sám rozhodl, že se dovolatel zprošťuje obžaloby podle §226 písm. a) tr. ř., a odkázal poškozenou se svým nárokem z adhezního řízení na řízení ve věcech občanskoprávních.
K dovolání obviněného se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), v rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne 19. 10. 2021, sp. zn. 1 NZO 910/2021.
Po stručné rekapitulaci předcházejícího řízení a námitek dovolatele, státní zástupce uvedl, že v dovolání absentuje zmínka o tom, v čem dovolatel spatřuje naplnění jím uvedeného zákonného důvodu. V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jde vždy o posuzování otázek hmotného, nikoli procesního práva trestního. Postup soudu podle §226 tr. ř. je krokem ryze procesním. Jako takový se pak ocitá zcela mimo dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nad rámec uvedeného státní zástupce podotknul, že prvostupňový soud se s velkou precizností, podrobností a přesvědčivostí zabýval hodnocením důkazní situace (body 79. až 102. odůvodnění rozsudku), vč. přiléhavého odůvodnění, proč jako důvod zproštění obžaloby volil právě §226 písm. b) tr. ř. (bod 101.). Tento procesní postup pak výslovně aproboval i odvolací Vrchní soud v Praze (bod 18. napadeného usnesení), který tak současně odmítl totožné námitky obviněného.
S ohledem na uvedené proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání obviněného odmítl, protože bylo podáno z jiných důvodů, než jsou vyjmenovány v §265b tr. ř. Současně vyslovila souhlas, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 6. 2021, sp. zn. 10 To 57/2021, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný obžaloby zproštěn. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným M. H. vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03).
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotněprávní posouzení skutku nebo o hmotněprávní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního , zejména pak ustanovení §2 odst. 5, odst. 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný v tomto směru namítá nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozuje z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů či vadných skutkových zjištění, na jejichž podkladě podle něho došlo k nesprávné aplikaci ustanovení §226 písm. b) tr.ř. namísto §226 písm. a) tr. ř., pak soudům nižších stupňů nevytýká vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l ) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Procesním ustanovením ve smyslu předchozího odstavce je i §226 tr. ř., který spočívá v meritorním rozhodnutí o zproštění obžaloby, kdy je pod jednotlivými písmeny specifikováno pět variant zákonných důvodů pro zproštění obviněného obžaloby. Námitka obviněného, jejíž prostřednictvím se domáhá zproštění obžaloby podle jiného, pro něho příznivějšího ustanovení §226 tr. ř., se tedy ocitá mimo dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Nad rámec uvedeného je možno připomenout, že vymezení pojmu skutek ponechává zákon teorii trestního práva hmotného a procesního a soudní praxi. Vzhledem k tomu nelze dát obecně platnou směrnici, co tvoří skutek v konkrétní projednávané věci a kdy je totožnost skutku zachována, ale bude nutné zkoumat tuto otázku vždy podle individuálních okolností každého případu zvlášť. V obecné rovině se skutkem rozumí určitá událost ve vnějším světě záležející v jednání člověka, která může mít znaky jednoho nebo více trestných činů anebo nemusí vykazovat znaky žádného trestného činu; jako skutek je taková událost vymezena v příslušném aktu orgánu činného v trestním řízení (v usnesení o zahájení trestního stíhání, v záznamu o sdělení podezření, v obžalobě, v návrhu na potrestání, v rozsudku, v usnesení o zastavení trestního stíhání atd.). Skutkem je tedy souhrn určitých, konkrétně popsaných skutkových okolností, nikoli jejich právní posouzení (srov. ÚS 21/2002-u).
Protože podstata skutku je tvořena jednáním pachatele (obžalovaného) a následkem, který tím byl způsoben, z významu jednání a následku pro podstatu skutku vyplývá i jejich význam pro řešení otázky totožnosti skutku. Jednání a následek, popřípadě další právně relevantní skutkové okolnosti, se tedy při posuzování totožnosti skutku soudem porovnávají podle toho, jak jsou uvedeny v obžalobě a jak byly zjištěny v rámci dokazování u hlavního líčení. O totožnosti skutku však mohou rozhodovat jen okolnosti a závěry skutkové (i když takové, které mají právní význam), nikoli samotné závěry právní (viz též §220 odst. 3 tr. ř.). Totožnost skutku bude zachována především při naprostém souladu mezi popisem skutku v žalobním návrhu a popisem skutku ve výrokové části rozhodnutí soudu [§120 odst. 3, §134 odst. 1 písm. c), §138 tr. ř.]. Podobně jako u obžaloby nelze vycházet jen z odůvodnění soudního rozhodnutí, ale rozhodující je vždy vymezení skutku ve výrokové části (v tzv. skutkové větě – srov. R 43/1994-I.). Pochybnosti o zachování totožnosti rovněž nebudou, jestliže při uvedené úplné shodě ve skutkových okolnostech je odchylné toliko právní posouzení skutku (viz dále vysvětlivky k §220 odst. 3 tr. ř.). Teorie a praxe přitom nechápe totožnost skutku jen jako naprostou shodu mezi skutkovými okolnostmi popsanými v žalobním návrhu a výrokem rozhodnutí soudu. Postačí shoda mezi podstatnými skutkovými okolnostmi, přičemž soud může a musí přihlížet i k těm změnám skutkového stavu, k nimž došlo při projednávání věci v hlavním líčení, bez ohledu na to, zda postavení obžalovaného zlepšují nebo zhoršují. Některé skutečnosti v rozhodnutí soudu tedy mohou oproti obžalobě přibýt, některé mohou odpadnout, soud může upřesnit nepřesný popis z obžaloby, nesmí se ovšem změnit podstata skutku (srov. R 6/1962, R 19/1964, R 9/1972 v odůvodnění, R 64/1973, R 24/1981-II. a ÚS 21/2002-u).
Podstatu skutku tvoří jednání pachatele (obžalovaného) a následek tímto jednáním způsobený, který je relevantní z hlediska trestního práva hmotného. Jednáním je projev vůle pachatele ve vnějším světě, který může spočívat v konání (komisivní delikt) nebo v opomenutí, nekonání (omisivní delikt). Jen takové děje, které jsou jednáním, lze v trestním řízení dokazovat a právně kvalifikovat a jen jednáním může být způsoben následek významný pro trestní právo. Následek spočívá v porušení nebo ohrožení hodnot (zájmů, vztahů) chráněných trestním zákonem (tj. života, zdraví, osobní svobody, majetku atd.). Na zachování totožnosti skutku nemají vliv změny v okolnostech, které pouze individualizují žalovaný skutek z hlediska času, místa a způsobu spáchání činu, formy zavinění, rozsahu následku a motivace, když jinak shoda v následku či jednání není dotčena. Tak na podstatě skutku nic nezmění např. upřesnění data spáchání trestného činu oproti obžalobě nebo upřesnění způsobu provedení činu. Totožnost skutku zůstane zachována, jestliže odpadnou nebo se změní některé skutečnosti uvedené v obžalobě, které se vztahují k jiným okolnostem než k relevantnímu jednání nebo následku (srovnej Šámal, P. a kol. Trestní řád. Komentář. II. díl. 6. vydání. Praha C. H. Beck 2008, str. 1741–1751).
Protože podstatu skutku lze spatřovat především v jednání a v následku, který jím byl způsoben, bude totožnost skutku zachována, bude-li zachována alespoň totožnost jednání nebo totožnost následku. Z provedených důkazů vyplývá, že obviněný částečně jednal ve shodě s popisem skutku ve výroku rozsudku, neboť skutečně v noci ze dne 1. 11. na 2. 11. 2019 mezi ním a poškozenou S. M. došlo v osobním vozidle k pohlavnímu styku, což je skutečnost, kterou ani obviněný sám nerozporuje. Nelze tedy postupovat podle ustanovení §226 písm. a) tr. ř., který je vymezen pro případy, že se žalovaný skutek vůbec nestal, případně po úplném a správně provedeném dokazování (§2 odst. 5 tr. ř.) a po všestranném zhodnocení všech dostupných důkazů (§2 odst. 6 tr. ř.) zůstanou důvodné pochybnosti o tom, zda se skutek opravdu stal (srov. R 22/1968-II.). V projednávané věci nebylo prokázáno, že by v rámci dovolatelova jednání došlo k použití násilí nebo pohrůžky násilí nebo pohrůžky jiné těžké újmy jako způsobu nátlaku na poškozenou, kterou by tímto přiměl k nedobrovolnému pohlavnímu styku, což by zakládalo trestní odpovědnost obviněného za zločin znásilnění podle §185 tr. zákoníku. Nalézací soud v bodě 101. rozsudku uvedl, že „ po provedeném dokazování však soudu nezbývá než konstatovat, že nelze mít obhajobu obžalovaného za bezpečně vyvrácenou, resp. nelze mít bez důvodných pochybností za bezpečně prokázané, že obžalovaný se dopustil v obžalobě popsaného násilného jednání vůči poškozené “. V projednávané věci tedy bylo bezpečně prokázáno, že v obžalobě popsaný skutek se alespoň z podstatné části stal (v popsaném čase a na daném místě skutečně došlo k pohlavnímu styku mezi obviněným a poškozenou), nebylo však bezpečně prokázáno, že se tak stalo za okolností v obžalobě popsaných (překonání odporu poškozené prostřednictvím násilí).
IV.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b odst. 1 tr. ř. Jelikož dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl Nejvyšší soud v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání.
Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 30. 11. 2021
Předseda senátu:
JUDr. Petr Šabata