ECLI:CZ:NS:2021:3.TDO.1143.2021.1
sp. zn. 3 Tdo 1143/2021-257
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. 11. 2021 o dovolání, které podal obviněný E. V. , nar. XY, trvale bytem XY, XY, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 16. 6. 2021, sp. zn. 14 To 169/2021, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Chrudimi pod sp. zn. 7 T 94/2020, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného E. V. odmítá.
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Okresního soudu v Chrudimi ze dne 28. 1. 2021, sp. zn. 7 T 94/2020 , byl obviněný E. V. uznán vinným jednak přečinem pomluvy podle §184 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“), kterého se podle skutkových zjištění dopustil jednáním spočívajícím v tom, že dne 5. 3. 2019 podal na Odboru vnitřní kontroly Policie ČR v Chrudimi vysvětlení podle zákona o policii, v němž uvedl, že příslušník OO PČR Přelouč, který dne 3. 3. 2020 prováděl v obci XY na základě oznámení obviněného služební úkony, byl nejspíš pod vlivem alkoholu, který mu měl během zákroku podat pan N., což se domnívá na základě toho, že když šel policista k panu N., šel rovně a svižným krokem, zatímco, když se po půl hodině vracel zpět ke služebnímu autu, šel pomalým a unaveným krokem, kromě toho byl v obličeji značně pobledlý, nereagoval na dotazy a nemluvil standardně, ale mumlal, přičemž si byl vědom toho, že žádné jím uvedené skutečnosti, z nichž podezření z opilosti vyvozoval, se nezakládají na pravdě a jsou zcela smyšlené a také toho, že zasahující policista žádné známky opilosti nejevil .
Za to byl obviněný dosouzen podle §184 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 4 (čtyř) měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněn odložen na zkušební dobu v trvání 12 (dvanácti) měsíců.
Proti rozsudku Okresního soudu v Chrudimi ze dne 28. 1. 2021, sp. zn. 7 T 94/2020, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce odvolání, a to do výroku o vině a do výroku o trestu.
O odvolání rozhodl Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích usnesením ze dne 16. 6. 2021, sp. zn. 14 To 169/2021 , a to tak, že odvolání obviněného podle §256 tr. ř. zamítl.
II.
Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 16. 6. 2021, sp. zn. 14 To 169/2021, podal obviněný prostřednictvím svého advokáta dovolání (č. l. 241–243), v rámci něhož uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř. , s tím, že napadené usnesení spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, a současně bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku soudu prvního stupně, přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř.
Obviněný namítl, že skutek, jehož se měl podle obžaloby dopustit, není trestným činem. Není stíhán za to, že by o policistovi prohlásil, že je pod vlivem alkoholu, toho se nikdy nedopustil a ani mu to není kladeno za vinu. Je stíhán za to, že skutečnosti, z nichž dovozoval podezření z opilosti policisty, se nezakládají na pravdě a této nepravdivosti si byl vědom. Skutek je koncipován tak, že nepravdivé údaje, které měly být způsobilé poškodit policistu v zaměstnání či v očích veřejnosti, jsou informace, že šel pomalým a unaveným krokem, kromě toho byl v obličeji značně pobledlý, nereagoval na dotazy a nemluvil standardně, ale mumlal. Takové sdělení není a nemůže být způsobilé vyvolat ohrožení vážnosti u spoluobčanů či způsobení jiné vážné újmy – jistě ne takovou měrou, že by bylo třeba aplikovat normy trestního práva. Obviněný je proto přesvědčen, že již jen proto je vyloučeno naplnění objektivní stránky přečinu. Z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1107/2013, se podává, že sdělený údaj musí být nepravdivý. V předmětné věci však nelze pravdivost sdělených údajů posoudit, neboť se nejedná o objektivní či měřitelné kategorie (unavený krok, pobledlost, mumlání).
Dále má obviněný za to, že nebyla naplněna ani subjektivní stránka uvedeného přečinu, tedy zavinění. Dovolatel toliko sdělil o jiném svůj názor ohledně jeho chůze, výrazu tváře a způsobu vyjadřování, ale tím pouze hodnotil svůj dojem z předmětné situace, který nelze potvrdit ani vyvrátit. Těžko lze bez dalšího důkazu konstatovat, že vystupování policisty, skutečně nevnímal tak, jak popsal. Navíc lze jen těžko konstatovat, že pomalý a unavený krok, pobledlost a mumlání jsou tak zásadní nepravdivé údaje, že je lze podřadit pod skutkovou podstatu pomluvy podle §184 odst. 1 tr. zákoníku. Jednání, kterého se dopustil, lze považovat za kverulantské, ale nikoli trestné.
Na základě výše uvedeného obviněný navrhl, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil ve smyslu §265k odst. 1 tr. ř. a věc přikázal soudu, o jehož rozhodnutí jde, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K dovolání obviněného se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), v rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne 13. 10. 2021, sp. zn. 1 NZO 876/2021.
Poté, co zopakoval dosavadní průběh řízení a námitky obviněného, uvedl, že námitky obviněného jsou v obecné rovině pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřaditelné, jedná se však o námitky neopodstatněné. S námitkami obviněného, jež se prolínají víceméně celým trestním řízením, se přitom již obsáhle a výstižně vypořádaly oba soudy. Pokud tedy obviněný skutečně požaduje odpovědi na všechny své výhrady, nepochybně je nalezne v odstavcích 17. až 24. odůvodnění odsuzujícího rozsudku, potažmo na stranách 3. až 8. usnesení o zamítnutí odvolání.
Nad rámec státní zástupce poznamenal, že v kontextu celkového obsahu podání, jež dovolatel učinil na Odboru vnitřní kontroly Policie ČR v Chrudimi, byl poškozený policista M. T. lživě označen za osobu, která v průběhu prováděného služebního úkonu požívala alkohol, a tedy byla pod jeho vlivem. Oznámení učinil několik dní po provedení služebního úkonu. Na tvrzení obviněného je zapotřebí nahlížet v celém jeho kontextu a není možno účelově vytrhávat jeho části tak, jak to činí dovolatel. Přestože nařčení z údajného ovlivnění alkoholem doplnil dovětkem v tom smyslu, že jde o domněnku, současně jednoznačně vymezil indicie, ze kterých toto své nepravdivé „podezření“ vyvozoval. Že šlo o tvrzení naprosto lživá a současně také fakticky ověřitelná, vyplývá nejen z výpovědí policistů M. T. a H. P., kteří prováděli služební úkony ve věci původního oznámení obviněného, ale i z vyjádření dalších svědků T. N. a L. i L. J. Obviněný zjevně neměl žádný faktický poznatek ani podezření o požití alkoholu policistou M. T., a přesto tuto smyšlenou skutečnost – pravděpodobně sycen nespokojeností s tím, jak bylo vyřízeno jeho oznámení – sdělil Odboru vnitřní kontroly Policie ČR v Chrudimi. Z logiky věci tak o nepravdivosti a nepodloženosti jím sdělených informací věděl. Obviněný tak jednal přinejmenším v úmyslu nepřímém podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku.
Vzhledem k výše uvedenému státní zástupce navrhl, aby dovolání obviněného bylo odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
Dne 18. 11. 2021 bylo Nejvyššímu soudu doručeno podání obviněného sepsané jeho advokátem a označené jako „doplnění dovolání“. S ohledem na to, že lhůta pro podání dovolání stanovená v §265e odst. 1 tr. ř. uplynula dne 16. 9. 2021, Nejvyšší soud již k tomuto podání nepřihlížel.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Hradci králové – pobočky v Pardubicích je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným E. V. vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř.
Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je možno uvést, že tento je naplněn, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) – g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písm. a) – k). Tento dovolací důvod tedy spočívá ve dvou alternativách. První alternativa spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) a g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo v rámci druhé alternativy zde byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).
První alternativa ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. by měla své místo pouze tehdy, pokud by došlo k rozhodnutí odvolacího soudu bez věcného přezkoumání řádného opravného prostředku obviněného. V trestní věci obviněného je však naprosto zřejmé, že Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích odvolání obviněného projednal a také z podnětu tohoto odvolání rozhodl výše uvedeným usnesením. Uplatnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. v jeho první alternativě proto nepřichází v úvahu.
Obviněný však podle obsahu dovolání uplatnil tento dovolací důvod v jeho druhé variantě, tedy že v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí byl dán některý z důvodů dovolání, jak jsou uvedeny v ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., kdy konkrétně odkázal na dovolací důvod uvedený pod písm. g).
V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotněprávního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejícím odstavci tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
Námitky obviněného svým obsahem předmětný dovolací důvod obsahově naplňují.
Obviněný brojí proti naplnění objektivní a subjektivní stránky jemu přisouzeného přečinu pomluvy podle §184 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se dopustí ten, kdo o jiném sdělí nepravdivý údaj, který je způsobilý značnou měrou ohrozit jeho vážnost u spoluobčanů, zejména poškodit jej v zaměstnání , narušit jeho rodinné vztahy nebo způsobit mu jinou vážnou újmu. Za to bude potrestán odnětím svobody až na jeden rok.
Ustanovení §184 tr. zákoníku poskytuje ochranu cti a dobré pověsti člověka před pomluvou, která může vážným způsobem narušit jeho rodinný a společenský život. Lidská důstojnost, osobní čest a dobrá pověst jsou mravními hodnotami člověka ve společnosti, které požívají ochrany i článku 10 Listiny základních práv a svobod, podle kterého každý má právo, aby byla zachována jeho lidská důstojnost, osobní čest, dobrá pověst a chráněno jeho jméno. Každý má právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života.
Sdělením nepravdivého údaje je sdělení informace o jiném, která je v rozporu se skutečností , a to byť jen jedné osobě rozdílné od pomlouvaného, za předpokladu, že taková zpráva je způsobilá značnou měrou ohrozit jeho vážnost u spoluobčanů. Ke sdělení může dojít jakýmkoli způsobem , a to písemně, ústně, prostřednictvím veřejného sdělovacího prostředku, letáků apod. Nepravdivý údaj se může týkat projevů (ústních, písemných, výtvarných i skutkem) pomlouvané osoby, jejích vlastností nebo smýšlení .
Nepravdivý údaj musí být způsobilý značnou měrou ohrozit vážnost pomlouvaného u spoluobčanů, což je třeba hodnotit podle okolností konkrétního posuzovaného případu, zejména s přihlédnutím k postavení dotčené osoby, jejím charakterovým a mravním vlastnostem, dále k povaze sdělovaného údaje, okolnostem sdělení, rozšíření takové informace apod. K ohrožení vážnosti u spoluobčanů nemusí dojít , stačí, že nepravdivý údaj je k tomu způsobilý, i když v konkrétním případě nic takového nehrozí (např. pro zcela zjevnou nepravdivost nebo nesmyslnost takového údaje nebo pro mimořádnou důvěru, kterou požívá pomluvená osoba).
Po subjektivní stránce se vyžaduje úmysl, přičemž postačí úmysl eventuální podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku (rozhodnutí pod č. R 49/1983, kdy však současná úprava nevyžaduje, aby pachatel věděl o nepravdivosti sdělovaného údaje). Nyní k trestnímu postihu postačí pouhé srozumění pachatele s tím, že údaj, který o jiném sděluje, je nepravdivý, a že tento údaj je způsobilý značnou měrou ohrozit jeho vážnost u spoluobčanů (srovnej Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 1827–1829).
V projednávané věci byla nepravdivým údajem informace o tom, že příslušník Policie ČR provádějící služební úkon požil v jeho průběhu alkohol, resp. byl pod jeho vlivem. Obviněný v rámci své argumentace účelově vytrhává ze skutkové věty pouze ty části, které ve svém souhrnu vzbuzují dojem, že dovolatel není stíhán za to, že by o policistovi prohlásil, že byl pod vlivem alkoholu, ale je stíhán za nepravdivý popis indicií, které měly tuto domněnku podporovat (pomalý a unavený krok, pobledlost v obličeji, nereagování na dotazy a mumlání). Na jednání a tvrzení obviněného je však třeba nahlížet v jejich celistvosti, resp. kontextu.
Obviněný zdůrazňuje, že se jednalo toliko o domněnku nabytou na základě subjektivně vnímaných skutečností. Jeho jednání a informace, které sdělil Odboru vnitřní kontroly Policie ČR v Chrudimi (dále jen „Odbor vnitřní kontroly“), však tomuto neodpovídají. Obviněný se na odbor vnitřní kontroly obrátil až po uplynutí několika dní od provedení služebního úkonu, který sám inicioval, kdy uvedl, že chtěl, aby jednání poškozeného bylo prověřeno odborem vnitřní kontroly. Důvodem bylo údajně nestandardní chování policisty po návratu od pana N., které podle jeho popisu zcela zjevně vykazovalo znaky požití alkoholu. Přestože tedy obviněný technicky uvedl, že se z jeho strany jednalo o domněnku, rovněž zcela jasně popsal chování člověka nacházejícího se pod vlivem alkoholu. Uvedené indicie byly zcela zjevné. Obviněný si byl navíc vědom toho, že po několika dnech již není možno zjistit případné ovlivnění alkoholem, přičemž v době, kdy bylo možno provést dechovou či krevní zkoušku, svoje podezření nikomu neoznámil, a to přesto, že k tomu měl příležitost již na místě samém, neboť poškozený byl doprovázen svou kolegyní, svědkyni H. P. Případně mohl zavolat na linku 158. Jednalo se o skutečnosti, které bylo možno ověřit velmi jednoduše. Namísto toho však posečkal několik dní, během nichž vyhodnotil, že s postupem zasahujícího policisty nebyl spokojen. O nepravdivosti obviněným uváděné informace, kdy zde nebyl ani náznak toho, že by se poškozený nacházel pod vlivem alkoholu, vypovídali vedle svědkyně P. i další svědci – zejména T. N. a jeho družka L. J., kteří oba s poškozeným osobně mluvili a byli by si tedy schopni jeho případného nestandardního chování všimnout. Zasahující policistka, svědkyně P. navíc uvedla, že si nevybavuje, že by obviněný s poškozeným vůbec během celého incidentu mluvil. Odvolací soud v rámci napadeného usnesení uvedl, že vyjádření obviněného „ nelze vnímat jako jeho subjektivní pocity a hodnotící úvahy, ani jako vnímání chování policisty na místě, ale šlo o uvedení naprosto nepravdivých, ničím nepodložených a navíc jednoznačně důkazně vyvrácených tvrzení o možné podnapilosti policisty v daném čase a místě při výkonu jeho služební povinnosti “ (str. 4 napadeného usnesení). Dokonce i správní orgán se vyjádřil v tom smyslu, že „ šlo o překročení mezí a limitů, které lze ještě akceptovat jako oprávněnou kritiku výkonu služby ze strany policisty “ (str. 5 napadeného usnesení). Nejvyšší soud se s tímto závěrem zcela ztotožňuje.
Obviněným uvedená nepravdivá informace byla sto značnou měrou ohrozit vážnost poškozeného u spoluobčanů a poškodit jej v zaměstnání, a to zejména s ohledem na skutečnost, že poškozený M. T. je policista. Obviněný si musel být vědom, že pokud jsou Orgánu vnitřní kontroly Policie ČR oznámena případná neadekvátní jednání členů policejního sboru, navíc tak závažná jako je opilost při výkonu služby, budou tato oznámení nadřízenými orgány prošetřována. To se ostatně stalo i v projednávané věci, kdy poškozený musel podávat písemné vyjádření a opakovaně se vyjadřovat i ve správním řízení. Přestože se prokázala nepravdivost sdělení, i záznam o nepotvrzeném podezření z výkonu činnosti pod vlivem alkoholu je založen v osobní složce poškozeného. Takový záznam může mít negativní dopad stran dalšího kariérního postupu či pracovních vztahů poškozeného. Stejně tak tím mohla citelně utrpět jeho vážnost u spoluobčanů, neboť skutečnost, že policista byl vyšetřován pro podezření, že svoje pracovní povinnosti vykonával pod vlivem alkoholu, je informací, která se může rychle rozšířit a trvale poškodit jeho pověst u veřejnosti. Škodlivost dovolatelova jednání spočívající ve zjevně bezdůvodné prověrce policisty je zcela nesporná. Jím uvedený nepravdivý údaj byl tedy zcela způsobilý značnou měrou ohrozit vážnost poškozeného u spoluobčanů a poškodit jej v zaměstnání, uvedený znak skutkové podstaty přečinu pomluvy podle §184 odst. 1 tr. zákoníku byl tedy naplněn.
Nejvyšší soud konstatuje, že pokud jde o výhrady, jimiž obviněný zpochybňoval závěry soudů ohledně naplnění jednotlivých znaků skutkové podstaty trestného činu pomluvy, považuje za dostatečné odkázat na zevrubné a přiléhavé zdůvodnění napadených rozhodnutí, zejména str. 3 až 8 napadeného usnesení a odst. 17. až 24. rozsudku. Dovolací námitky obviněného přitom kopírují jeho výhrady prezentované již od počátku trestního řízení, přičemž byly vtěleny i do řádného opravného prostředku a odvolací soud se s nimi zcela dostatečně vypořádal.
Nalézací soud konstatoval, že se obviněný přečinu pomluvy podle §184 odst. 1 tr. zákoníku dopustil přinejmenším v úmyslu nepřímém podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku (bod 22. rozsudku). Odvolací soud po pečlivém shrnutí důkazního a skutkového stavu na str. 3 až 8 konstatoval, že obviněný jednal v úmyslu přímém podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, „ kdy chtěl poškodit poškozeného tím, že o něm sdělil nepravdivé údaje, které byly značnou měrou způsobilé jej poškodit v zaměstnání “. Ze strany obviněného se jednalo o promyšlené jednání, kdy s odstupem několika dní přišel s tvrzením, které se právě s ohledem na časový odstup nedalo objektivně prokázat či vyvrátit. Obviněný jednal ve snaze poškozenému uškodit, a to zřejmě proto, že nebyl spokojen s tím, jak bylo vyřízeno jím iniciované oznámení. Obviněný uvedl, že mu jednání a chování policisty vadilo, když tento s ním podle jeho slov nekomunikoval a tvářil se nezúčastněně. Závěru o úmyslném jednání obviněného tedy podle Nejvyššího soudu nelze ničeho vytknout. Z výroku rozsudku a z jeho odůvodnění lze vyčíst všechny ty skutkové okolnosti, které zavinění obviněného charakterizují, jak rozvedeno výše.
Obviněný rovněž vznesl námitku, že jeho jednání není jednáním, které by mělo podléhat trestněprávní represi.
Podle §12 odst. 2 tr. zákoníku lze trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené uplatňovat jen v případech společensky škodlivých činů, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu.
Zásada subsidiarity trestní represe vyžaduje, aby stát uplatňoval prostředky trestního práva zdrženlivě, to znamená především tam, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní, neboť trestní právo a trestněprávní kvalifikaci určitého jednání jako trestného činu, je třeba považovat za ultima ratio , tedy za krajní prostředek, který má význam především celospolečenský, tj. z hlediska ochrany základních celospolečenských hodnot. Podstata je v tom, že trestní právo disponuje těmi nejcitelnějšími prostředky státního donucení, které značně zasahují do práv a svobod občanů a jejich blízkých a mohou vyvolat i řadu vedlejších negativních účinků nejen u pachatele, ale i u jeho rodiny a společenství, ve kterém žije. Proto legitimitu trestněprávních zásahů může odůvodnit výlučně nutnost ochrany elementárních právních hodnot před činy zvlášť škodlivými pro společnost s tím, že neexistuje jiné řešení než trestněprávní a že pasivita státu by mohla vést ke svémoci či svépomoci občanů a k chaosu.
Trestný čin pomluvy by měl být vyhrazen pouze pro výjimečné případy těch nejzávažnějších jednání a zásahů do osobnostních práv (cti a dobré pověsti jednotlivce), které nelze plně zhojit soukromoprávními prostředky, které zřetelně přesahují míru „běžných“ lží a nepravd, jež o sobě lidé šíří v běžném životě, a které nemají být sankcionovány trestním právem, neboť účelem trestního práva není sankcionovat běžné pomlouvačné jednání napříč populací. To ostatně naznačuje i samotné zákonné vymezení tohoto trestného činu, zahrnující požadavek „značné míry“ ohrožení vážnosti dotčené osoby u spoluobčanů, respektive hrozící „vážné újmy“ dotčené osoby, uvedený v §184 tr. zákoníku. Jako trestný čin pomluvy tak lze kvalifikovat a stíhat pouze takové protiprávní jednání, které nelze dostatečně narovnat prostředky soukromého práva, tj. zejména prostřednictvím přiměřeného zadostiučinění (vedle zadržovacího a odstraňovacího nároku); neboli takové protiprávní jednání, při němž došlo k tak závažnému porušení (ohrožení) chráněného zájmu, které se již vymyká možnosti řešení pouze v rámci pořadu práva civilního. Úvahy o nedostatečnosti uplatnění soukromoprávní odpovědnosti a neaplikovatelnosti zásady subsidiarity trestní represe budou namístě zejména v případě zásahů do nejintimnější osobní sféry jednotlivce či obdobně silně zraňujících zásahů (viz nález Ústavního soudu ze dne 5. 11. 2019, sp. zn. II. ÚS 474/19-1) – srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2021, sp. zn. 3 Tdo 288/2021.
V projednávaném případě se soudy obou stupňů otázkou subsidiarity trestní represe náležitě zabývaly. Nalézací soud v bodech 23. a 24. uvedl, že s ohledem na závažný charakter protiprávního jednání obviněného, kdy nařknul policistu z toho, že byl během výkonu služby pod vlivem alkoholu, což vedlo až ke správnímu řízení, a s ohledem na skutečnost, že obviněný je podáváním bezdůvodných oznámení s úmyslem dotyčnou osobu poškodit již dobře znám, nepostačuje v projednávané věci uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Odvolací soud se otázkou uplatnění subsidiarity trestní represe zevrubně zabýval na str. 6 až 8 napadeného usnesení, přičemž podrobně zdůvodnil, proč má za to, že je na místě, aby obviněný nesl odpovědnost i v trestní rovině. Poukázal na to, že prostředky správního práva k dosažení změny chování obviněného nepostačují, přičemž obviněný „ kromě toho, že kveruluje, jedná lstivě, zákeřně, s rozmyslem, dobře zvažuje své kroky a činí oznámení tak, aby byla beze svědků, těžko napadnutelná. Nicméně v tomto konkrétním případě bylo svědků, kteří jeho tvrzení vyvrátili, hned několik “ (str. 7 napadeného usnesení).
Porušení principu subsidiarity trestní represe, resp. pojetí trestního práva jako ultima ratio, rozhodně nelze zpochybňovat. Nicméně sama existence jiné právní normy, umožňující nápravu závadného stavu způsobeného obviněným, ještě nezakládá nutnost postupu jen podle této normy s odkazem na citovanou zásadu bez možnosti aplikace trestněprávních institutů. Základní funkcí trestního práva je ochrana společnosti před kriminalitou. Byl-li pak spáchán trestný čin, jehož skutková podstata byla beze zbytku ve všech znacích naplněna, jak je tomu v posuzovaném případě, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů (fyzických a právnických osob) poukazem na primární existenci institutů správního práva či jiných právních odvětví (občanského, obchodního práva), jimiž lze zajistit nápravu.
Uvedené námitce obviněného tedy Nejvyšší soud nepřisvědčil.
Nejvyšší soud tedy s ohledem na výše uvedené závěry neshledal námitky obviněného opodstatněnými. Jak bylo již uvedeno, nelze přehlédnout ani skutečnost, že obviněný uplatnil ve většině námitky totožné s těmi, které byly již uplatněny v předcházejících fázích řízení, a Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že „ opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu. “ (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002 – Soubor rozh. NS č. 408, sv. 17).
IV.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne , jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného E. V. odmítl .
Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 30. 11. 2021
JUDr. Petr Šabata
předseda senátu