ECLI:CZ:NS:2021:3.TDO.1247.2021.1
sp. zn. 3 Tdo 1247/2021-610
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. 11. 2021 o dovolání, které podal obviněný D. G., nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 4. 2021, sp. zn. 3 To 308/2020, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 11 T 76/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného D. G. odmítá.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 12. 6. 2020, sp. zn. 11 T 76/2019, byl obviněný D. G. uznán vinným přečinem křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle §346 odst. 2 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění novely provedené zákonem č. 287/2018 Sb. (dále jen „tr. zákoník“), jehož se dopustil tím, že
v popoledních hodinách dne 21. 6. 2016 na XY v XY, v rámci hlavního líčení konaného u Krajského soudu v Ostravě, v trestní věci obž. L. B. a spol., vedeného pod sp. zn.: 49 Tm 5/2015, v procesním postavení svědka po řádném poučení o významu svědecké výpovědi, trestních následcích křivého obvinění a křivé výpovědi, vědomě uvedl nepravdivá fakta o skutečnostech významných pro rozhodnutí soudu, ačkoliv dne 5. 2. 2015 a dne 22. 7. 2015 v přípravném řízení ve své výpovědi v procesním postavení svědka před policejním orgánem v téže trestní věci vedené pod č. j.: KRPT-10440/TČ-2015-070071 vypověděl, že viděl jak se útočníci před hernou začali shlukovat, bouchali na dveře, nadávali a stupňovali svou agresi, viděl jak byl před hernou A. S., nar. XY, udeřen do hlavy, viděl jak byl R. H., nar. XY, útočníky před hernou napaden teleskopickým obuškem a udeřen do hlavy, viděl jak v herně útočníci měli v rukou teleskopické obušky a těmi útočili a viděl jak teleskopickými obušky bijí M. T., nar. XY, a D. D., nar. XY, těm pak tekla krev z hlavy, na předložených fotografiích opakovaně označil muže, který udeřil teleskopickým obuškem R. H. a muže, kterého viděl na záznamu házet popelníky, tak v hlavním líčení před soudem ve svědecké výpovědi uváděl, že se jen skupinka Romů před hernou R. H. ptala co se stalo, žádné napadení kolegů neviděl, prakticky se nikomu nic nestalo, neviděl žádné zbraně, nepamatuje si, že by na fotografiích označoval nějaké osoby, kdy svědecká výpověď učiněná v rámci hlavního líčení je ve zjevném rozporu s jeho svědeckou výpovědí z přípravného řízení v téže trestní věci, kdy svědeckou výpověď z přípravného řízení v kontextu dalších důkazních prostředků, zejména záznamů z kamerových záznamů, výpovědí svědků R. H., A. B., D. D., G. Š., M. N., M. T., vzal soud v dosud nepravomocném rozsudku sp. zn.: 49 Tm 5/2015 za prokázanou, a jeho svědecká výpověď má podstatný význam pro rozhodnutí ve věci .
2. Za to byl obviněný D. G. odsouzen podle §346 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 14 měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 20 měsíců.
3. Proti citovanému rozsudku nalézacího soudu podal obviněný odvolání. O odvolání rozhodl Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 16. 4. 2021, sp. zn. 3 To 308/2020 , tak, že podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (dále jen „tr. ř.“), zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o trestu, a podle §259 odst. 3 tr. ř. obviněného nově odsoudil podle §346 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 6 měsíců, jehož výkon mu podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 14 měsíců. Ve výroku o vině ponechal napadený rozsudek nezměněn.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě rozsudkem ze dne 16. 4. 2021, sp. zn. 3 To 308/2020, podal obviněný prostřednictvím své obhájkyně dovolání , které opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. ve spojení s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Své dovolání zaměřil proti výroku, jímž bylo napadeným rozsudkem nově rozhodnuto o trestu, a současně proti výroku, kterým zůstal napadený rozsudek soudu prvního stupně nezměněn.
5. Obviněný namítl, že nebyla naplněna objektivní stránka trestného činu křivé výpovědi podle §346 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Má konkrétně za to, že jeho výpověď nebyla okolností s podstatným významem pro rozhodnutí. Výpověď obviněného naprosto ničemu nepřispěla, a to ať by vypovídal fakticky cokoliv, protože existovaly videozáznamy, ze kterých soud vycházel. Z odůvodnění a fakticky i samotného výroku o vině obviněných v předmětné trestní věci plyne, že podstatnost výpovědi obviněného G. zde nebyla dána.
6. Obviněný namítá také nenaplnění subjektivní stránky. Soudy se podle něj nijak nezabývaly jeho tvrzením, že s ohledem na odstup času a jeho zranění si nepamatuje vše. Pachatelem přečinu křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle §346 odst. 2 tr. zákoníku spáchaného osobou v procesním postavení svědka může být podle obviněného pouze ten, kdo vlastními smysly vnímal skutečnosti týkající se činu spáchaného jinou osobou. Po obviněném jakožto poškozeném, který v době činu měl strach, schovával se, utrpěl zranění hlavy, které mohlo mít za následek sekundární výpadek paměti, a současně po dvou letech vyslýchán k věci, kterou se snažil vytěsnit a nikoliv i ji uchovat v paměti, lze jen těžko požadovat detailní popis události, včetně identifikace pachatelů, kteří v mezidobí taktéž změnili svoje vzezření.
7. Obviněnému tak bylo upřeno právo na spravedlivý proces a byla porušena zásada in dubio pro reo . Navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek nalézacího i odvolacího soudu, a aby soudu prvního stupně přikázal věc znovu projednat a rozhodnout.
8. Dovolání obviněného bylo ve smyslu §265h odst. 2 věty první tr. ř. zasláno nejvyššímu státnímu zástupci k případnému vyjádření. K dovolání se písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“).
9. Státní zástupce konstatuje, že dovolatel opakuje obhajobu, kterou uplatnil již před nalézacím soudem a ve svém odvolání. S touto obhajobou se přitom již vypořádaly soudy v odůvodnění svých rozhodnutí. Státní zástupce se s argumentací soudů ztotožnil a v podrobnostech na ni odkázal.
10. Prvá námitka (nenaplnění znaku „podstatný význam“) dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá, druhá ( in dubio pro reo ) nikoliv. Ve vztahu k první námitce považuje státní zástupce odvolání za zjevně neopodstatněné.
11. Ohledně druhé námitky státní zástupce s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu uvedl, že zásada in dubio pro reo je zásadou procesní, a nikoliv hmotněprávní, a že Nejvyšší soud dosud nepřipouští, aby bylo dodržení této zásady zkoumáno v dovolacím řízení, s výjimkou situace tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, který ovšem obviněný nenamítá.
12. Státní zástupce tedy uzavřel, že konkrétní námitky uvedené dovolatelem dílem neodpovídají žádnému dovolacímu důvodu a dílem se jedná o opakování námitek, uplatněných již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů již dostatečně a správně vypořádaly. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné, a souhlasil, aby Nejvyšší soud podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil rozhodnutí v neveřejném zasedání.
III.
Přípustnost dovolání
13. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda je v této trestní věci dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná.
14. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, odst. 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
15. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
16. Obviněný v podaném dovolání uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. ve spojení s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
17. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu (k problematice extrémního rozporu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006, nebo nálezy Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04, anebo ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, popř. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05) – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve skutkové větě výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
18. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř., je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k této Úmluvě.
19. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zásadně jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
20. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).
21. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
22. Na podkladě obviněným uplatněných dovolacích důvodů a uvedených východisek mezí dovolacího přezkumu pak mohl Nejvyšší soud přistoupit k posouzení jednotlivých dovolacích námitek obviněného.
IV.
Důvodnost dovolání
23. Nejvyšší soud z obsahu podaného dovolání zjistil, že dovolací argumentace obviněného se omezuje v zásadě na dva okruhy. Obviněný jednak namítá, že jeho svědecká výpověď v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 49 Tm 5/2015 neměla pro rozhodnutí v této věci podstatný význam, tedy rozporuje naplnění objektivní stránky skutkové podstaty přisouzeného přečinu, a jednak s poukazem na časový odstup od předmětného incidentu, zranění hlavy a ztrátu paměti namítá nedostatek zavinění.
24. Již po takto stručně zrekapitulovaném obsahu dovolání je Nejvyšší soud nucen konstatovat, že část dovolací argumentace obviněného spočívající v tom, že se již na okolnosti, o kterých svědčil, nepamatoval, neodpovídá jím uplatněnému ani žádnému jinému ze zákonem stanovených dovolacích důvodů. Je tomu tak proto, že uvedená námitka se týká pouze oblasti zjišťování skutkového stavu a nikoliv deklarovaného právního posouzení skutku nebo jiného hmotněprávního posouzení. Závěr o zavinění, který, ačkoliv je závěr o naplnění subjektivní stránky skutkové podstaty trestného činu bezpochyby závěrem právním, se totiž musí zakládat na skutkových zjištěních soudu vyplývajících z provedeného dokazování, stejně jako závěr o objektivních znacích trestného činu. Skutečnosti duševního (psychického) života významné pro právní závěr o tom, zda tu je zavinění a v jaké formě, jsou předmětem dokazování právě tak jako všechny ostatní okolnosti naplňující znaky trestného činu. Okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dokazovat jen nepřímo, a to z okolností objektivní povahy, ze kterých se dá podle zásad správného myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem (srov. ŠÁMAL, Pavel. §15. In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář . 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 219–220).
25. V této souvislosti lze v obecné rovině a ve spojení s výše uvedeným (viz body 17. až 19. tohoto usnesení) uvést, že otázky rozsahu dokazování a hodnocení důkazů jsou čistě v dispozici soudu prvního stupně, potažmo (při splnění zákonných podmínek uvedených v §263 odst. 6 a 7 tr. ř.) odvolacího soudu. Do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně Nejvyšší soud zásadně nezasahuje. Učinit tak může jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu nutný proto, aby byl dán průchod ústavně garantovanému základnímu právu obviněného na spravedlivý proces. Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy je dán zejména tehdy, jestliže skutková zjištění soudů vůbec nemají obsahovou spojitost s důkazy, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, anebo jestliže skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2012, sp. zn. 7 Tdo 725/2012, nebo ze dne 9. 12. 2020, sp. zn. 3 Tdo 1259/2020, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 4. 2013, sp. zn. I. ÚS 1196/13, či ze dne 20. 1. 2021, sp. zn. IV. ÚS 2243/20).
26. Skutková zjištění soudů stran schopnosti obviněného zapamatovat si a následně reprodukovat, co viděl dne 14. 1. 2015, tedy okolnosti, kterých se týkala jeho svědecká výpověď v hlavním líčení v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 49 Tm 5/2015, však v nyní projednávané věci vadou extrémního rozporu zatížena nejsou. Nelze totiž přistoupit na obhajobu obviněného, který nyní tvrdí, že za dramatickou změnou v jeho výpovědi je ztráta paměťové stopy. Je nutno mít na zřeteli, že obviněný se křivé výpovědi dopustil v hlavním líčení konaném dne 21. 6. 2016, přičemž incident, o kterém svědčil, se odehrál dne 14. 1. 2015, a obviněný ho detailně popsal v přípravném řízení u výslechů konaných dne 5. 2. 2015 a dne 22. 7. 2015. Druhý výslech v přípravném řízení se tedy konal méně než rok před výslechem v hlavním líčení. V něm obviněný G. svoji výpověď oproti přípravnému řízení diametrálně změnil, na nic si nepamatoval, výrazně se snažil bagatelizovat celý incident, poukázal na odstup doby s tím, že emoce opadly, a že už nevidí tu situaci tak hrozivou, že žádný útok neviděl a ani teleskopy či jiné zbraně, taktéž ani údery či hody popelníkem. Je evidentní, že k takové změně ve výpovědi nemohlo dojít v důsledku pouhého časového odstupu a postupným zapomínáním, a to tím spíš, že události, o kterých měl obviněný svědčit, byly poměrně dramatické povahy a nejednalo se o každodenní záležitosti, které by bylo možno snadno zapomenout. Pokud obviněný namítá, že při incidentu utrpěl úraz hlavy, který mohl mít za následek ztrátu paměti, je nutno tuto obhajobu odmítnout jako ryze spekulativní. Není zde totiž žádná indicie nasvědčující, že v období od 22. 7. 2015, kdy obviněný naposledy svědčil v přípravném řízení a kdy se držel svých původních výpovědí, do 21. 6. 2016, kdy obviněný zcela pozměně vypovídal v hlavním líčení u Krajského soudu v Ostravě, se nějakým zásadním způsobem paměť obviněného zhoršila. Nic takového ostatně obviněný netvrdil ani v průběhu předmětného hlavního líčení konaného dne 21. 6. 2016, kdy se snažil celý incident bagatelizovat a kdy naopak uváděl, že jeho pozdější výpověď (ze dne 21. 6. 2016) je pravdivější a že se mu to postupem času celé rozleželo v hlavě. Z těchto důvodů Nejvyšší soud uzavírá, že skutkové námitky týkající se schopnosti obviněného zapamatovat si podrobnosti z předmětného incidentu a následně je před orgány činnými v trestním řízení reprodukovat, jsou nedůvodné a že příslušná skutková zjištění soudů nejsou zatížena žádným, natož extrémním rozporem s provedenými důkazy. Použití zásady in dubio pro reo , která nalézá uplatnění pouze tehdy, přetrvávají-li o skutkovém stavu důvodné pochybnosti, tedy nepřichází v úvahu.
27. Pokud obviněný dále namítl, že jeho výpověď neměla podstatný význam pro rozhodnutí soudu v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 49 Tm 5/2015, lze tuto námitku pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit, neboť se týká právního posouzení skutku, konkrétně naplnění znaku okolnost, která má podstatný význam pro rozhodnutí . Nejvyšší soud však tuto námitku neshledal opodstatněnou.
28. K uvedené otázce je předně nutno konstatovat, že obviněný v tomto směru opakuje obhajobu, kterou uplatnil již před nalézacím soudem v průběhu hlavního líčení a kterou následně zopakoval v rámci svého odvolání proti odsuzujícímu rozsudku nalézacího soudu, se kterou se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly. V takovém případě je zpravidla nutné dovolání označit jako zjevně neopodstatněné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, resp. ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 5 Tdo 219/2002).
29. Otázkou, zda byla výpověď obviněného pro citovanou trestní věc podstatná, se již zabývaly oba soudy nižších stupňů, zejména pak odvolací soud v bodech 12. a 13. odůvodnění svého rozsudku. S úvahami tam uvedenými se Nejvyšší soud ztotožňuje a dodává, že otázku, zda jde o okolnost, která má podstatný význam pro rozhodnutí, je vždy nutno posuzovat ve vztahu ke konkrétnímu případu. Nemusí se přitom jednat o okolnost mající rozhodující význam. Zpravidla půjde o skutečnost, kterou orgán činný v trestním řízení musí vzít v úvahu při řešení otázky, o níž má rozhodovat (v trestním řízení půjde o všechny okolnosti, které mohou ovlivnit rozhodnutí o vině nebo trestu, o uložení ochranného opatření nebo o nároku poškozeného) – srov. RIZMAN, Stanislav. §346. In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář . 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 3245–3246. Uvedený znak je naplněn každou okolností, která je způsobilá sama či ve spojení s dalšími ve věci zjištěnými okolnostmi přivodit jiné rozhodnutí ve smyslu jeho výroku, například v trestním řízení o vině či trestu (srov. rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 19. 4. 1960, sp. zn. 2 To 99/60, publikované pod č. 14/1961 Sb. rozh. tr.). Není tedy podstatné, zda se tak skutečně rozhodující orgán na základě této okolnosti rozhodne jinak, než by rozhodl, kdyby svědek uvedl pouze pravdu, ani jak pravděpodobné by to bylo. Informace o určité okolnosti podané svědkem je třeba posuzovat kontextuálně z hlediska jejich obsahu, neboť podstatný význam může vyplynout i až ze spojení s jinými okolnostmi, ale i izolovaně z hlediska její důkazní síly. Pokud je tak například v jedné věci deset očitých svědků a jen jeden vypovídá křivě s vědomím, že dalších deset výpovědí bude protichůdných k té jeho výpovědi, odpovědnosti podle §346 odst. 2 tr. zákoníku to nijak nebrání. Rozhodující je totiž to, že šlo o informaci mající podstatný význam pro rozhodnutí z hlediska svého obsahu, přičemž její důkazní síla při odhlédnutí od ostatních provedených důkazů by byla značná – srov. PROVAZNÍK, Jan. §346. In: ŠČERBA, Filip a kol. Trestní zákoník. Komentář. §205 - 421 . 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2020, s. 2817.
30. Jak správně uvedl odvolací soud, za situace, kdy obviněný nejprve detailně popsal brutální útoky obviněných v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 49 Tm 5/2015, a to včetně popisu útoků zbraněmi (teleskopickými tyčemi), a následně uvedl, že žádná taková napadení ani žádné zbraně neviděl a že jednotlivé útočníky nepoznává, je nutno učinit závěr, že se o podstatnou okolnost pro závěr o vině těchto obviněných zcela nepochybně jednalo. Na tom nemůže ničeho změnit ani skutečnost, že útočníci z citované trestní věci byli usvědčováni i jinými důkazy (výpověďmi jiných svědků, kamerovými záznamy), neboť výpověď, při které se lze dopustit přečinu podle §346 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, nemusí být, jak výše uvedeno, rozhodující (klíčová). Jinými slovy, ačkoliv výpověď obviněného nebyla pro závěr o vině obviněných v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 49 Tm 5/2015 rozhodující, o výpověď o podstatných okolnostech se jednalo.
31. Vzhledem k tomu, že právní posouzení projednávaného skutku soudy nižších stupňů je správné, nemohl být naplněn uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., který obviněný v souvislosti s prvně uvedeným důvodem dovolání rovněž uplatnil, a to v jeho druhé alternativě, jeho naplnění nepřicházelo do úvahy z toho důvodu, že ze strany odvolacího soudu nebylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku. Soud druhého stupně naopak odvolání částečně vyhověl, napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu a v tomto rozsahu znovu rozhodl. Naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. tak Nejvyšší soud posuzovat nemohl.
V.
Způsob rozhodnutí dovolacího soudu
32. Ze shora uvedených důvodů proto Nejvyšší soud o dovolání obviněného D. G. rozhodl způsobem uvedeným v §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., podle kterého Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné.
33. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje Nejvyšší soud na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „[v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“ .
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 30. 11. 2021
JUDr. Pavel Šilhavecký
předseda senátu
Zpracoval:
JUDr. Aleš Kolář